Stručné dějiny manosféry
Chceš raději poslouchat? Audioverze článku je k dispozici i na Spotify a Apple Podcasts.
Historie mizogynního patriarchátu od pravěku do nultých let
V posledních měsících se pojem „manosféra“ skloňuje neustále, a to v nejen českých médiích. Sféra vlivu propojující převážně influencery a mediální osobnosti s akademiky, finančníky a politiky přitom čítá nepřeberné množství názorových proudů, které se zdaleka ne ve všem shodnou. Pokud je kromě tíhnutí k pravicovému konzervatismu a prosazování ideje „tradiční“ maskulinity něco spojuje, pak bezostyšná nenávist k ženám, a to především k těm, jež se vzpouzí svému historicky podřadnému postavení a nejsou „svým pánům“ zcela po vůli. Odkud tato mizogynie pramení?
Při pídění se po zdroji šovinistických postojů, nabývajících popularity hlavně v řadách mladých mužů, se lze snadno nechat zaslepit morální panikou a označit manosféru za relativně nový fenomén, sahající nejdále k subkultuře incelů desátých let, maximálně k bojovníkům za mužská práva století minulého. Vezmeme-li ale v úvahu filozofii manosféry o mezipohlavních vztazích a dějiny mizogynie jako takové, uvidíme, že obdobná maskulinní reakce proti „ženské nadvládě“ je dějinnou konstantou a odjakživa pramenila ze strachu z „nepodmaněných“ žen.
Mýtus matriarchátu
První antropologické teorie o existenci matriarchátu pochází přibližně z doby, kdy v západním světě nabírala na síle hnutí za ženská volební práva. V roce 1861 vyšla antropologovi J. J. Bachofenovi kniha Das Mutterrecht (Mateřské právo), v níž na základě studia dostupných pramenů dospěl k závěru, že v určitém období lidského prehistorického vývoje panovala gynekokracie, tedy nadvláda žen. Bachofena k této domněnce dovedly dodnes platné důkazy o odvozování původu potomstva po ženské linii (matrilinearita) a opakující se narativy mýtů o převládnutí mužských božstev nad ženskými. Jeho představy se mezi dobovými teoretiky postupně uchytily a razili je všichni od Friedricha Engelse po Sigmunda Freuda.
Podle pozdějších antropologických poznatků se skutečnost jeví poněkud komplikovanější. Feministické teoretičky Marilyn French a Gerda Lerner se ve svých dílech Beyond Power (Podstata moci, 1985) a The Creation of Patriarchy (Vznik patriarchátu, 1986) shodují, že matrilinearita vzhledem ke snadno určitelnému mateřství, leč nejistému otcovství, sice převládala, ale nelze jí dokázat pravěký matriarchát. Moderní bádání hovoří více ve prospěch matricentrismu, kdy měla ústřední roli v komunitě matka a vztah mezi ní a dítětem se považoval za posvátný. Úctu k Bohyni Matce bychom nicméně v kontextu rovnostářské společnosti neměli zaměňovat s vedoucím postavením, byť s sebou dost možná přinášela privilegia.
Obě autorky uvádí tři faktory, které mohly zapříčinit přechod z rovnostářštějšího matricentrismu k patriarchátu. Zmiňují kupříkladu lov, jenž sice nebyl nutně výsadou mužů, ale právě ti mu patrně přikládali velký význam a v návaznosti na něj zakládali tajná rituální uskupení. Postupem času tak vytvořili alternativu k matricentrickému uspořádání společnosti, až nakonec nastolili vládu transcendentních patriarchálních bohů. Druhá okolnost nastolení androkracie (nadvlády mužů) souvisela s nástupem zemědělství (agrikultury). Muži měli svalstvo uzpůsobenější práci s primitivními pluhy, a co do důležitosti tak nahradili primitivní zahradničení (hortikulturu) a sběračství plodin, jimiž ženy do té doby kompenzovaly selhání mužských loveckých výprav.
Za kontroverzní lze označit vývoj, díky němuž si muži uvědomili svůj podíl na plození potomstva. Mýty některých kmenů (např. z Papuy-Nové Guineje nebo Ohňové země) popisují vyjevení „ženského tajemství“ souvisejícího s menstruací, po němž následoval úpadek ženství. Pokud můžeme věřit teoriím, že pralidé původně užívali lunární kalendáře založené na menstruačním cyklu, ustanovení patriarchátu doprovázelo upřednostnění slunce před měsícem a zavedení solárního času vhodnějšího pro potřeby zemědělství. Pomineme-li mýtické výklady, vědomí otcovství mohlo vyjít najevo během prvních válek vinou znásilnění. Ve stejné době měla matrilinearita nahrazovat patrilinearitu, kdy kmeny začaly pro(v)dávat své dívky do jiných kmenů jako manželky a rodičky (patrilokalita), čímž se ženy staly de facto komoditou.
Většina světových kultur má o tomto přechodném období podobné mýty a české báje nejsou výjimkou. Jan Patočka například ve spisu Co jsou Češi? (1973) poukazuje na symboličnost postav Krokových dcer jako tří Norn (sudiček) reprezentujících minulost, přítomnost a budoucnost. Nejstarší Kazi se oddává lovci Bivojovi, prostřední Teta uctívá „překonaná“ božstva a nejmladší Libuše se musí podvolit vládě mužů a přijmout za manžela zemědělce Přemysla Oráče. Když se proti nově nastolenému patriarchátu vzedme odpor v podobě dívčí války, je nemilosrdně potlačen. České báje však představují jen pozdější iteraci starších mýtů, jejichž společným jmenovatelem je mizogynie a porobení žen – od babylonské Tiamat přes starořeckou Pandoru po biblickou Evu.
Zlé ženy
Prosazení patriarchátu a mýty o inherentní podřadnosti žen se promítly i do vnímání žen v řecké filozofii a středověkém křesťanství. V antickém Řecku lze pozorovat upuštění od kultu Bohyně Matky Gaii (někdy zaměňované s Démétér), a naopak rozkvět uctívání boha slunce Apollóna a otcovského Dia. Rodička světa se stala neodmyslitelně spjatá s plodností i zemědělstvím, přičemž ženy symbolizovaly jen půdu, do níž muži, jediní „skuteční“ rodičové dítěte, zasévali sémě, jak popisuje postava Apollóna v Aischylově Oresteie. Postavení žen se mezi jednotlivými řeckými městskými státy sice lišilo, ale nejvíce zkazek se dochovalo z Atén, kde vedle mizogynní poezie Hesioda a Semonida najdeme v Solónově ústavě dělení na „dobré ženy“ a „děvky“.
Přírodní, chaotický a emocionální protiklad mužského civilizovaného rozumu – tak o ženách smýšlel Aristoteles, který je stavěl na roveň s otroky s tím, že za úpadek Sparťanů mohla příliš velká svoboda jejich manželek v porovnání s aténskými. Na jeho myšlenky navázal katolický teolog Tomáš Akvinský, jenž v souladu s tímto řeckým filozofem považoval ženy za nedokonalé muže jejichž existenci ospravedlňuje jedině plození a výchova dětí. Podobně jako se v řeckém panteonu zachovala přítomnost Bohyně Matky, církev na tento kult navázala panenskou Matkou Boží, které ovšem nikdy nebyla vlastní božská podstata a nemohla se proto stavět mezi Otce a Syna.
Protichůdnost panenství a mateřství Panny Marie vyzdvihovala nedosažitelný ideál ženství a nabízela pouhé dvě neslučitelné cesty vstříc jeho naplnění. Pokud žena nebyla manželkou/matkou nebo „nevěstou Kristovou“, čekala ji v lepším případě ostrakizace, v horším smrt upálením za čarodějnictví, jemuž padly za oběť přinejmenším desítky tisíc převážně starších, svobodných či bezdětných chudých žen. Jestliže někteří staří Řekové považovali dokonce i své manželky a dcery za otrokyně, katolíci se k údajným čarodějnicím chovali podobně, jako zacházeli s Židy – ne nadarmo se o čarodějnických sletech mluvilo jako o sabatech či synagogách. Ani katolická církev přitom nestačila na to, s jakou vervou se do upalování pustili protestanté, kteří zcela zavrhli mariánskou úctu a upevnili tradiční patriarchální struktury.
Protestantská reformace přinesla rozvoj osvíceného vědeckého pokroku, pohled na ženy se však neměnil. Anglikánský otec novověké vědecké metody Francis Bacon hovořil o nutnosti „podmanit si“ Matku Přírodu a učinit z ní a „jejích dětí“ své „služebníky a otroky“. Když pak v devatenáctém století přišli první antropologové na základě studia mýtů s teoriemi o matriarchátu, mnozí tento poznatek v duchu darwinismu vnímali jako ospravedlnění patriarchální společnosti, tedy vítězství silnějších mužů nad slabšími ženami. Mísení vědy s náboženstvím dalo vzniknout modernímu okultismu, jehož zástupci jako Guido von List se stavěli do opozice proti ženskému volebnímu právu a emancipaci.
Student von Lista, ezoterický fašista Jörg Lanz von Liebenfels, vinil z úpadku árijské rasy Židy a ženy, a navazoval tak na ideje Otty Weiningera. Ten se ve svém dobově vlivném díle Geschlecht und Charakter (Pohlaví a charakter, 1903) přihlásil k aristotelovské binaritě a dodal, že ženskost se ve své podstatě nikterak neliší od „židovství“. Dalším radikálním Weiningerovým žákem byl Julius Evola, autor knih Rivolta Contro il Mondo Moderno (Vzpoura proti modernímu světu, 1934) a Metafisica del Sesso (Metafyzika sexu, 1958). V nich opakuje zmiňované starověké poučky o emocionálních měsíčních ženách a stabilních slunečních mužích, jen aby vzápětí dodal, že modernita likviduje tradiční genderové role a měli bychom pozitivněji nahlížet na některé zvyky dávných kultur, například bičování nezkrotných žen a pálení vdov s jejich zesnulými manželi.
Zlí muži
Tvorba Weiningera a Lanze von Liebenfels našla úrodnou půdu nejen mezi antisemity a nacisty, ale i u prvních reakcionářských mužskoprávních organizací z přelomu devatenáctého a dvacátého století, které si také osvojily malování čerta na zeď pasováním marginalizovaných skupin na obětní beránky ekonomického a národního úpadku. S rozmachem ženských osvobozeneckých hnutí v šedesátých letech minulého století se objevily i jejich mužské pro-feministické obdoby, z nichž se v následujícím desetiletí odštěpily frakce zaměřené převážně na práva rozvedených otců na úkor matek. Maskulinistická uskupení z devadesátých let se zase pohybovala na spektru od mizogynních mýtopoetických kurzů, snažících se navrátit muže k archetypální maskulinitě objevením jejich vnitřní „energie Dia“, po evangelickou patriarchální a otevřeně homofobní organizaci Promise Keepers.
S obratem milénia se šovinisté a držitelé nedobrovolného celibátu (incelové) přemístili na sociální sítě typu DC Inside, Futaba Channel (2chan), 4chan nebo Reddit. Internetová komunita Men Going Their Own Way (muži ubírající se vlastní cestou) se zasazovala o mužský separatismus a zřeknutí se romantických vztahů a společnosti, která se podle jejich slov točí kolem žen. Ve stejné době na sebe upozornili tzv. pick-up artists neboli pouliční svůdníci, kteří nabízejí zaručené strategie, jak udělat na potenciální partnerky okamžitý dojem a dostat je co nejdříve do postele. V populární hudbě dominovala Britney Spears, jejíž image média a její manipulativní otec přetvořili na syntézu sexuálně vyzývavé neposkvrněné panny. Semínka manosféry byla zaseta a nezbývalo než počkat, až v nadcházejících dekádách vyklíčí.
Mizogynie nicméně nevyplývá pouze z kulturních vzorců a mýtů. Psycholožka Nancy Chodorow ve svých knihách The Reproduction of Mothering (Reprodukce mateřství, 1978) a Feminism and Psychoanalytic Theory (Feminismus a psychoanalytická teorie, 1991) uvádí, že po narození reprezentuje mateřská figura pro potomstvo centrum vesmíru a zdroj veškeré lásky. Zatímco dívky jsou socializovány, aby se matce co nejvíce podobaly a samy se jí jednou staly, chlapci jsou vedeni k tomu, aby se matky a všeho, co symbolizuje, zřekli, vybudovali si identitu nezávisle na ní a spíše se přiblížili otci. Zřejmě proto bývají ženy soucitnější a napojenější na ostatní, kdežto muži se více uzavírají do sebe a potlačují své pocity. Láska k ženám je ovšem činí zranitelnými, což může vyústit v nenávist a agresi, pokud se nenaplní mužské potřeby. A jelikož bezpodmínečný mateřský cit nic na světě dlouhodobě nevynahradí, toto nebezpečí hrozí neustále.
I přes svou zahleděnost do sebe mají mnozí muži potíž přiznat chybu, a jakmile emocionálně strádají, soustředí se na vše kolem a hledají externího viníka svého trápení, ať už se jedná o ženy či jiné marginalizované skupiny. Mají za to, že se jim nedostává toho, co si po právu zasluhují, a odvolávají se na idealizovanou minulost, kdy tomu tak přece bylo. Touží po kontrole a moci, protože bez nich si připadají ohrožení a nicotní. O to větší potom přikládají hodnotu své identitě a objevují potěchu ve vlastním utrpení. Jeho zdrojem přitom nejsou ženy ani menšiny, nýbrž pradávné patriarchální struktury, jež nutí do pozice, ve které snad ani mnohdy nechce být. Zdá se to tak správné, poněvadž to tak dělají i ostatní. Přijetí stereotypní úlohy ovšem štěstí ani lásku nezaručí – ty musí nejprve vzejít z nich samotných.
Pro naše čtenářstvo a podporovatelstvo jsme právě otevřely dotazník. Tvoje odpovědi nám pomohou ve výběru dalších témat a tvorbě nových formátů. Odkaz na dotazník.
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
