Stávka není sprosté slovo aneb Reportáž ze zákulisí největší akademické stávky od roku 1989
Když jsme na jaře minulého roku vyhrožovali vládě stávkou, málokdo věřil tomu, že najdeme společný hlas a dokážeme stávku zorganizovat. V úterý 17. října pak vypukla celostátní hodinová výstražná stávka vyhlášena Vysokoškolským odborovým svazem. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy (dále FF UK) spolu s některými dalšími fakultami dokonce stávkovala celý den. Říjnovou stávku považujeme za milník. U nás na FF UK stávkovala více než polovina zaměstnanců a zaměstnankyň (527) napříč pracovními pozicemi. Ale všechno od začátku…
Stávka: od sprostého slova k akci
Velká část české společnosti vnímá slovo stávka jako sprosté slovo a akademická obec není výjimkou. Stávka, odbory, solidarita, kolektivní smlouva – to vše jsou pojmy, které jdou lidem ve společnosti postavené na individualizmu proti mysli. A proč jsme stávkovali až teď? Protože jsme dlouho věřili slibům vlád, že se situace zlepší. Protože jsme si zvykli zatnout zuby, vydržet to a najít nějaké individuální řešení. Říjnová stávka však začala mnohem dříve než v říjnu, a to když jsme začali situaci pojmenovávat. Dopomohly k ní také prázdné vládní proklamace o Česku jako centru vzdělanosti a fakt, že vláda nic nedělá pro zlepšení naší situace. Stávka se postupně probojovala i do naší aktivní slovní zásoby. Jenže jsme pořád nevěděli, jak na to, a tušili jsme, že organizace nebude jen tak.
Pamatujeme si na důležitý moment, jak se jednou na schůzce Hodiny pravdy (iniciativy zasazující se za zlepšení pracovních podmínek na vysokých školách) bavíme o skvělém článku Nesnesitelná těžkost stávkování v Česku Saši Uhlové, kdy mnozí z nás začali mít první konkrétní představu o tom, co to stávka vlastně znamená. Nejenže existují různé typy stávek, k jejichž vyhlášení musí člověk splnit zákonné podmínky, ale je třeba zařídit také celou řadu praktických věcí, které se před námi postupně objevovaly.
Na sklonku léta bylo už jasné, že se stávka uskuteční 17. října, a přípravy akcelerovaly. „Jen udržet krok s tím, co všechno se děje, bylo někdy nad mé síly. Díky komunikační platformě Slack to pro mě bylo jednodušší, protože číst desítky e-mailů jsem nezvládala,” komentuje praktickou rovinu Nina. Zuřivě jsme v Hodině pravdy sdíleli dokumenty, rozdělovali práci do skupin, sepisovali prohlášení, projevy a tiskovky, pracovali na FAQ a argumentaci, plánovali vystoupení v médiích, diskutovali o programu stávkového dne, měřili metrem šířku chodníku kvůli proslovům a záboru, řešili zásuvky na 380 voltů, a do toho jsme se snažili neustále vytvářet nové a nové kontakty a propagovat naši věc na sociálních sítích a na webu.
Pravidelné schůzky nabraly spád a postupně jsme si obě všimly, že jsme argumentačně mnohem více sladěné než na jaře. „V pátek před stávkou jsem strávila na stávkovém výboru většinu dne. Večer jsme shodou okolností spolu s Ninou psaly tiskovku. Píšeme si na Slacku. Nahodila jsem draft, mrkni na to, musím jít skládat prádlo. Nina píše, že se na text podívá a pak ji také čekají ponožky,” směje se Monika, protože je asi po desáté večer. Takhle to zkrátka vypadá, když ženy dělají stávku. Asi by to chtělo rovnou spíš revoluci.
Zatímco ministr Bek má celý tým a určitě i nějaké ty mediální poradce, my děláme vše po nocích a učíme se za pochodu. Bekova arogance nás všechny spojuje. Jak ale vtipně podotkl náš kolega Vít Zdrálek, naše komunikace pořád připomínala tak trochu „tanec mezi vejci“. Už ne sice tolik uvnitř týmu Hodiny pravdy a stávkového výboru, ale v komunikaci s ostatními zaměstnanci a zaměstnankyněmi na naší fakultě. Přitom získat je pro stávku bylo pro úspěch naprosto klíčové. „To, jak intenzivní to bylo a jak vznikaly argumenty, myslím, skvěle ilustruje můj zážitek z prádelny. Pozorovala jsem digitální hodiny na pračce, věděla jsem, že musím připravit proslov a s každou vteřinou mi bylo čím dál víc úzko. Místo rešerší sedím na zadku v prádelně a čas běží. Dojde mi, že mám v ledvince tužku a malé lepící papírky. Nadechnu se a pustím se do psaní proslovu. Hlavně na nikoho nezapomenout… Tak, proslov napsán. Miniaturní papírky mám nalepené na noze, ještě si je očíslovat, abych úterní proslov nezačala tím, že se rozloučím,“ popisuje realitu příprav Monika.
Postupně se přidávají další a další, až jsme museli seznam zapojených na stránkách Hodiny pravdy aktualizovat i několikrát za den. Naše fakulta se stala epicentrem celorepublikové stávky a knihovna Jana Palacha, kam směřovaly všechny podepsané archy stávkujících z naší fakulty, jejím srdcem.
Při sobotním malování transparentů v budově UMPRUM Monika potkává převážně samé známé tváře z nejužšího jádra. Při výrobě řešíme, jak jinak, naši situaci. Povídáme si o tom, jak mnohdy přežíváme jen díky kontokorentu a týden před výplatou nemáme ani na jídlo. Kolega řeší přídavky na děti, aby mohly vůbec chodit na kroužky. Doktorandi a doktorandky mají i dvě až tři práce, aby se v předražené Praze vůbec uživili. „Divím se, že ještě nějaké doktorandstvo vůbec máme. I přes to všechno ale při výrobě transparentů panuje pozitivní atmosféra,“ uzavírá Monika.
Startuje den D
Dočkali jsme se. Vyčerpaní, nadšení, nervózní, rozjitření, s velkými očekáváními a obavami, jak celá akce vyzní. V úterý ráno panoval na fakultě relativně klid. „Trávila jsem čas s kolegy a kolegyněmi. Právě seznamování se s novými lidmi je pro mě jedním z nejsilnějších zážitků ze stávky a jejích příprav vůbec. Po třech letech izolované práce mám konečně dojem, že patřím i někam jinam než jen na náš ústav,” dodává Nina. Akademická práce je dost osamělá, jde o soutěživé prostředí a roli hraje i to, že jsme prostorově roztříštěná fakulta, a udržovat vztahy je tedy o to těžší.
Co se vlastně dělá, když člověk stávkuje? I my jsme řešili, jak uchopit program stávkového dne a nejít cestou přednášek a workshopů vysvětlujících, co že to vlastně děláme jako v březnu, kdy jsme pořádali protest na Den učitelů. Ne, tentokrát se neobhajujeme, tentokrát stávkujeme a bojujeme za svá práva! A tak se na dvoře dodělávaly transparenty a v aule probíhala debata s názvem „Hydepark: Sdílení zkušeností“.
Během debaty se bavíme o tom, jak se nám žije s platy, které se nachází hluboko pod minimální důstojnou mzdou. Sdílejí se různé zkušenosti, všechny více méně smutné, ale musí to ven. Lidé zvažují odchod do jiného zaměstnání. Jiní se uchylují do vnitřního exilu, kdy se od dění na fakultě odpojují. Mnohé z nás živí partneři a partnerky, což sebevědomí nepřidá. Vláda tvrdí, že si na sebe máme vydělat a získávat granty. Při debatě si však společně klademe otázku, kdo ze státních zaměstnanců a zaměstnankyň je nucen soutěžit o polovinu svého platu? Navíc kolegové a kolegyně z řad THP pracovníků o žádné granty žádat nemohou, a nejde tak o univerzální recept.
Zdá se, že po patnácti letech pasivního vyčkávání konečně přebíráme zodpovědnost za naše pracovní podmínky! A tím fakt nemyslíme soutěžení o granty, jejichž úspěšnost je v tuzemsku na úrovni loterie, ale odhodlání ke stávce.
„Příjemné pocity z debaty narušuje skutečnost, že jsem jedním ze dvou lidí starajících se o média, a tak odbíhám, kdykoli mi zazní telefon,“ dodává k debatě Monika, která kromě moderování musí pohotově reagovat na otázky jako „kolik vás tedy stávkuje“, „jaké máte na vládu požadavky“ a vyvracet konkrétní lživé výroky ministra Beka. Je 11:00, debata úspěšně spěje ke konci a naopak startuje tisková konference.
Tiskovka byla naše šance, jak do mediálního prostoru dostat témata, která považujeme za důležitá a která krystalizovala už od jara. Díky kolegovi Janu Trnkovi z 3. lékařské fakulty UK jsme ukázali, že problém se netýká jen humanitních a společenských věd, ale i oborů, které společnost tradičně považuje za užitečnější a lépe chápe jejich smysl. Díky přítomnosti děkana olomoucké Filozofické fakulty Jana Stejskala bylo vidět, že problém přesahuje hranice Prahy. Zazněl také hlas doktorandů a doktorandek, jejichž finanční situace je nadále neudržitelná. Reprezentace odborů zase ukázala, že právě odbory jsou platforma, která má ze své podstaty moc kolektivně vyjednávat a vytvářet tlak na ty, kteří mohou situaci řešit. Kolega Jakub Izdný mluvil za technicko-hospodářské pracovníky, jejichž hlas zvedáme se stále větší intenzitou a jejichž platy jsou naprosto nekonkurenceschopné. „Já jsem zase sdílela zkušenosti s granty, kterých jsem měla i několik zároveň, takže jsem často měla pocit, že jsem křeček v kolečku závazků a soutěživý administrátor, jehož život nápadně připomíná Kafkův zámek,“ vzpomíná Nina.
Proslovy byly krátké, načasování tiskovky perfektní, dotazy z médií se daly předpokládat, a tak musíme s radostí konstatovat, že jsme se zvládli připravit na jedničku. „Všimla jsem si, jak forma proslovů odráží to, jakou cestu má každý z nás za sebou. Sama jsem si jako nováček připravila proslov více méně slovo od slova a snažila se o vybalancovaný pohled,” popisuje tiskovku Nina. Jiní používali i mnohem ostřejší a citově zabarvené výrazy – mluvilo se o hořících střechách, hroucení se, borcení, destrukci či kolapsu společnosti.
Během dne přichází překvapivá zpráva. Ministr Bek se chce po měsících komunikace jen přes média setkat se zástupci Hodiny pravdy v 16:00. Je to skvělá zpráva, protože to znamená, že stávka funguje. V rychlosti sestavíme tým čtyř lidí, kteří jsou ochotni se s ministrem setkat. Volíme ty z nás, kdo jsou zvyklí na argumentační přestřelky, znají čísla a mají v rukávu data, která jsme měsíce dávali společně dohromady.
Proslovy a pochod k ministerstvu
Ve 13:00 přijíždí firma a zvučí prostor před Rudolfinem. Naše nervozita stoupá, protože veřejné proslovy mají začít už za hodinu a lidí zatím není mnoho. Potkávám kolegu a děláme si společnou fotku. Chvíli zápasíme s formátem selfie, až poprosíme někoho dalšího, ať nás raději vyfotí. Ptá se mě, jak se má tvářit. „Navrhuji, ať se usmívá, ale protestujeme přeci proti levné práci, a to není důvod k úsměvu,“ vzpomíná Nina.
Lidé se naštěstí shromažďují a my začínáme. Ozvučení je mnohem lepší než jaře, proslovy odsýpají a střídají se řečníci z různých institucí po celé zemi i ze Slovenska. Dodržujeme ohlášené načasování a v 15:00 vyrážíme k Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (dále MŠMT). „Při pochodu jsem byla součástí antikonfliktního týmu. Uvědomila jsem si, že tahle role mi sedí. Protože jsem měla pocit, že vím, co mám dělat, kam si stoupnout a jak jednat v případě potřeby. Navíc jsem byla v tandemu s kolegou a mít parťáka se počítá,” rekapituluje svou zkušenost Nina.
Když jsme dorazili k ministerstvu, v davu bylo podle policejního majora bezmála 2 000 lidí, zaplňujeme tak celé prostranství. Za skandování hesel jako „nula nestačí“ spěje akce ke svému závěru. I skandování nám jde mnohem lépe než na jaře, protože jsme si hesla připravili dopředu. Nejsilněji na nás působí heslo „v jednotě je síla“, protože oslavuje skutečnost, že se nám podařilo spojit se napříč celou Českou republikou. A pak také „přijdeme zase“. Nedáme se totiž odbýt planými sliby a v našich akcích vytrváme, dokud vláda nevyslyší naše požadavky. „A proč vím, že vytrváme? Protože jsme našli hybnou sílu, kterou je solidarita a společný zájem, když jsem se spojili a začali prosazovat svoje zájmy společně,“ shrnuje Monika.
„Kvůli technice jsem musela dorazit k MŠMT dřív. Nejsilnějším momentem celého dne pro mě bylo, když jsem pozorovala blížící se skandující dav. To jsou okamžiky, kdy se necítím jako zpráskaná vysokoškolská pedagožka, ale jako hrdá součást akademické obce,” sdílí své pocity Monika. „Moderování závěrečných proslovů se komplikuje, když mi volá rozhlas. Odpovídám za doléhajících zvuků proslovu přerušovaného skandováním. Alespoň to mají autentické,” dodává Monika k finále. Zaskandujeme ještě pár hesel, a tím je stávka u konce. „Než začnu balit zvukovou techniku, přijde ke mně Josef Středula, nejznámější odborář v republice, a vysekne mi poklonu. Červenám se, zatímco moje rodiče by mě asi vydědili, kdyby to viděli. Vzápětí si pomyslím, že babička se naopak bude dmout pýchou,” uvědomuje si Monika v ten moment generační rozdíly a odlišný přístup k odborům v Česku.
Afterparty a afterstávka
Vzkaz pro MŠMT považujeme za „doručený“. Vracíme se k fakultě unavení, bolí nás záda, máme hlad a žízeň. Přesto však panovala povznesená nálada, protože všechno vyšlo přesně na minutu a v 16:00 byl obnoven průjezd tramvají a aut. Mysleli jsme na naše kolegy, kteří právě začali debatovat s ministrem, a těšili se na zasloužené pivo U Rudolfa. Stávkový večer uzavíráme v hospodě debatou o proslovech, jejich významu a schopnostech jednotlivých řečníků. Pro koho proslovy vlastně jsou? Pro nás? Pro média? Jaký je jejich význam? Nejsou příliš dlouhé? Rekapitulujeme, co se povedlo a co příště musíme udělat lépe…
„Druhý den po stávce se probudím se zvláštním pocitem prázdnoty. Stávka vyplňovala vedle už tak vyčerpávající práce můj téměř veškerý volný čas,“ vzpomíná Monika na moment, kdy si uvědomila, že bude třeba zvolnit. Během dalších dní si ale opět začínáme psát a koordinační schůzky se obnovují. „Jsem zvědavá na příště, kam se naše snažení opět posune,“ uzavírá Nina. Protože změnit systém založený na excelenci a nízkých mzdách je obtížné, když lidé pracují i 60 hodin týdně a nemají čas, ani sílu se bránit. Problém jsme sice zdědili, ale následujícím generacím jej už neodkážeme!
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
