Slam poetry za duševní zdraví
Před rokem jsem si poprvé v životě zaslamovala. Nejdřív na kameru a pak hned před vyprodaným sálem v Crossu. Když jsem před více než deseti lety o slam poetry psala bakalářku, tohle by mě ani ve snu nenapadlo.
Moje cesta od slamové teorie k vystupování vedla přes mého kamaráda, novináře a humanitárního pracovníka Jiřího Pasze, který společně se slamerkou Dominikou Grešovou a platformou Slam poetry CZ organizuje kampaň Slam poetry za duševní zdraví. Jirka mě oslovil, protože věděl, že se věnuji destigmatizaci duševního zdraví a že na dané téma píšu také básnické texty. Že jsem prozatím neměla zkušenost se slamováním, nevadilo; kampaně se účastní jak slamoví mistři republiky, tak nováčci bez scénické praxe, a sdělují své osobní příběhy. Výstupy se natáčejí a zveřejňují jako videa na sociálních sítích jednotlivých vystupujících a platformy Slam poetry CZ od 10. října, kdy se slaví Světový den duševního zdraví.
Pozvání jsem přijala a zároveň ho pojala jako příležitost k tomu, nakouknout do jiného žánru, než ve kterém jsem aktivní, a naučit se něco o přednesu, práci s tělem, hlasem a v nejlepším případě i s jevištní přítomností. Ta je pro slam typická a žádoucí a rozumím jí zhruba takto: být přítomnx v momentě performování textu, text znovuoživovat a vytvářet v daný moment a na daném místě v souhře se sebou i s publikem, a to nikoliv pouze ve významu improvizace. Se svým textem o vysoké citlivosti jsem tak měla možnost stát se na chvíli součástí slamové komunity, což bylo na celé zkušenosti nejkrásnější.
V loňském ročníku se objevila celá řada aktuálních témat – co to znamená „bejt chlap“ a jak se v zažitých představách může muž cítit; že i mladí lidé mají své důvody a právo cítit se unaveně; jaké to je, objevit až po třicítce jako žena a matka, že máte ADHD; jak se žije s obsedantně-kompulzivní poruchou nebo s prožitým traumatem.
Důležité nejsou jen samotné autorské texty a jejich ztvárnění, ale i metatexty – doplňující podpůrné komentáře vystupujících směrem k lidem, kterých by se daná zkušenost mohla také týkat, sdílení vlastních coping strategií a někdy i odkazů na místa pomoci. Celá kampaň byla nesmírně lidská a přinášela zprávu o tom, že zotavení je možné a že na naše problémy nemusíme být samx.
„Je mi 23 a nemám ani jednu firmu.“ (Anna Kuna, 2025)
Organizace UNICEF provedla v letošním roce výzkum o vlivu celosvětové situace a jejích výzev na duševní zdraví generace Z. Výsledná zpráva popisuje generaci Z jako hybatelku změn, zároveň ale upozorňuje, že právě duševní zdraví mladých lidí je nejvíce ohroženo globálními výzvami. Tato generace sleduje a konzumuje z dostupného obsahu především zpravodajství. Až šest z deseti zástupců generace Z uvádí, že je zahlceno událostmi doma i ve světě. Tento tlak způsobuje psychickou nepohodu, která vede k pocitům bezvýchodnosti a úzkosti z budoucnosti lidstva i světa, za kterou cítí silnou zodpovědnost. Vnímají totiž, že by měli mít zásadní podíl na společenských změnách.
Dané pocity zmiňuje ve svém textu o úzkostech a nárocích současného světa na mladého člověka i slamerka Anna Kuna v letošní kampani 2025.
42 % generace Z je diagnostikováno s duševním onemocněním. Mezi nejčastější příčiny patří: chronický stres, sociální sítě, tlak na výkon, ekonomická nejistota, globální krize, pandemie a válka.
Ve svém slamu uvádí dále zahlcenost, která se střídá s FOMO (strachem, že o něco přicházíme), pocit vlastní nedostatečnosti s ohledem na to, co prezentují sociální sítě, úzkosti z nejisté budoucnosti i nedostupného bydlení.
Přála bych si, aby moje dvacátá léta byla převážně o studiu vysoké školy a pohlavním styku.
Aby naše generace měla víc fyzickýho než digitálního dotyku.
Přála bych si bezstarostně nesnášet vařené vejce v aspiku
a ne den co den slyšet o blížícím se celosvětovém konfliktu.
Přála bych si zmáčknout copy-paste a dostat svůj safe space. (Anna Kuna)
„Jsme mladý a jsme unavený.“ (Držgrešle, 2024)
Přála bych si, aby problémy mladých lidí byly vnímány stejně vážně jako problémy kohokoliv jiného a nebyly shazovány označením „sněhové vločky“, jako se to loni částečně stalo slamerce Držgrešli. Dominika Grešová vystoupila se slamem o únavě mladé generace. Slam mě nesmírně zaujal – byl velmi autenticky a citlivě zpracovaný, nesl poselství a já se s ním silně identifikovala. Kromě mě video zasáhlo celou řadu unavených lidí, ostatně žijeme ve „společnosti únavy“, když si vypůjčím termín filozofa Byung-Chul Hana, který vyčerpání popisuje jako typický rys současného člověka. Slamové video se stalo virálním, ale nejenom kvůli pozitivním reakcím; zcela nečekaně a nechtěně vyvolalo taky vlnu nevole především u lidí starších generací. Pod videem se na sociálních sítích objevily komentáře, ve kterých autorku lidé peskovali za to, že nemá být z čeho unavená, protože je mladá, nemá děti, nic nedělá a podobně. Lidé jí dávali nevyžádané rady, co má „místo fňukání“ jít dělat (například jít pomoci své matce, o které Dominika neřekla ve svém slamu ani slovo). Zpracování tématu lidi pobouřilo, jako by na světě existovalo jen určité množství únavy, z něhož má právo si ukrajovat jen někdo, jinak by se únava vyčerpala.
Reakce na Držgrešlin slam ukázaly, že tnula do živého. Generace našich rodičů nemohla tolik mluvit o svých trápeních a duševní onemocnění byla vysoce stigmatizovaná, stejně jako využívání odborné pomoci, tehdy mnohem méně dostupné než dnes. Mladší lidé naopak žijí v době, kdy se o duševním zdraví více mluví a systematicky se pracuje na jeho destigmatizaci, takže se tolik nebojí říct si o pomoc.
Jak text Držgrešle, tak text Anny Kuny toho vypovídá hodně o současné generaci. Líbilo se mi, jak v červnové Diagnóze F mluvil o duševním zdraví mladých lidí psychoterapeut a klinický psycholog Adam Suchý – zhoršující se duševní zdraví mladých není jejich individuální selhání, ale systémový problém. Svět plný digitálního smogu, nejistot a tlaku na výkon pro ně stvořily předchozí generace. I proto je nálepkování mladých jako sněhových vloček nespravedlivé.
„Sviť měsíčku sviť, ať mi šije niť / na ránu, co nejde zašít.“ (Tyč, 2025)
Vzpomínám si, když jsem se slamerkou Bio Mashou, bývalou první dámou českého slamu, vedla před lety rozhovor o zastoupení žen v českém slamu. Článku jsme nakonec v redakci dali název Ve slamu je ženskejch málo. Ale proč by jich tam mělo bejt hodně? Od té doby se situace změnila. Ženy se účastní soutěží, vystupují v exhibicích a umisťují se na předních příčkách republikového mistrovství. Také v duo slamu 2025 zvítězily ženy – Tyč a Držgrešle. Ty se obě účastní i letošní kampaně, která je genderově vyvážená a vystupuje v ní pět žen a pět mužů.
Díky větší genderové rozmanitosti se do slamu pochopitelně dostávají i jiná témata. Například finalistka mistrovství ČR 2024 Nikola Týčová aka Tyč ve svém textu Krásno slamuje o zkušenosti se sexuálním násilím. Misha Gröpl zase posílá vzkaz své minulé ženské identitě.
Kolikrát si říkám, jaké by to bylo, kdyby existoval jenom jeden z nás
Realita, ve které bych tě nevnímal jako protivníka a ty ve mně neviděla hrobníka, který se tě snaží pohřbít, aby mohl začít nový život
Realita, ve které by do mého těla nemuseli zasahovat doktoři jen proto, abych dosáhl něčeho, co jiní mají automaticky (Misha Gröpl)
„Co bys dělal, kdybych se zabila?!“ (Vašek z Aše, 2025)
Ačkoliv každý slam vypráví o jiném tématu, určitá podtémata se v letošní kampani opakují. Například vztah mezi rodiči a dětmi. Jaké to je, když člověk nedostává bezpodmínečnou lásku a objetí, a jaký vliv to má na jeho celý život? (Viz Mary B. či Thea Sedmidubská.) Ve slamu Vaška z Aše se objevuje postava dominantní, snad narcistní matky, která emočně vydírá svého syna. Pocit neukotvenosti a chybění domova zase tvoří tematickou linku v letošním slamu Držgrešle.
Ptala jsem se své terapeutky, jestli budu vážně jako idiot řešit celej svůj život první roky svého života a vztah k rodičům. Terapeutka odpověděla – jo. (Thea Sedmidubská)
Bezradná, vzteklá, rozbitá, něžná,
na kraji krajíčku nebe i pekla
holčička.
Odevzdaná všemu a všem. Krásná, ztracená, divná divoženka. A příliš tenká čára v dlani.
A každé svítání ji bolí, každé svítání ji tak bolí.
Káji, Káji, jsi tu? Budeš nás obě milovat? Nejvíc, prostě nejvíc? Kde jsi?
Chlastám a hulím a hledám Káje a někdy krásnej motýl a někdy černá můra, někdy v kapse ani búra a hledám Káje.
Ta divná holka ze špinavý divný ulice neví, jak moc ztracená je,
chce najít člověka. Ale ten na ni nikde nečeká.
Chlapi ji chtěj nahou, horkou a divokou, a tak jim to dává, je to výměna.
Pojď si povídat, chvilku, něco ti přečtu, jo?
Pak klidně svlíkni mě třeba na ulici, to už jedno je.
Divná holka platit musí. Tak to je. (Mary B.)
Dalšími tématy zastoupenými vícekrát je již zmíněné sexuální násilí a trauma. Tim Postovit reprezentuje ty, kteří ve své dlani drží motýla a uchylují se do vnitřní emigrace. Ve slamech se také objevuje téma života s jinakostí.
„Usínání je otázkou důvěry / v hodině, co je radikální / jako samotný akt zrození.“ (Thea Sedmidubská, 2025)
Slamová videa se vymaňují z klasických soutěžních pravidel (časový limit 3 minuty a nepoužívání rekvizit; pořád jde ale o autorské texty), a stávají se tak formálně svobodnějšími. Nejdelší video má až 10 minut, slamerstvo mění prostředí, používá rekvizity, má na sobě v průběhu videa různá oblečení. Ke slamerovi, jeho tělu a textu přibývá také práce s kamerou, které se zhostil Vojta Jančík. Vznikají tak různě inscenovaná videa – některá jsou tradičněji slamová, jiná svým zpracováním připomínají video poetry. Výrazně vyniká video Vaška z Aše, které má blíž ke krátkému experimentálnímu filmu nebo divadlu. Často vznikají velmi silné vizuální obrazy – Misha si drží kolem obličeje rámeček a v záběru jsou vidět fotky z období, kdy ještě žil v ženském těle. Video s Theou Sedmidubskou minimalisticky pracuje jen s jejím obličejem, tmou a světlem.
Mary B. je celou dobu statická, deset minut sledujeme záběr na její figuru, jak sedí zády ke kameře u rybníka. Až ke konci se postava zvedne a otočí, takže jí konečně můžeme pohlédnout do tváře. V některých videích doprovází slamerský hlas hudba či hra se zvuky, například Tim Postovit ve svém videu hraje na bubínek.
Slamy z minulých ročníků kampaně i toho současného potvrzují, že slam poetry je skvělým médiem pro šíření osobních příběhů s poselstvím, aktuálních témat i aktivizmu přístupnou formou.
Mám radost z toho, že mladí lidé z generace Z jsou tak odvážní, že si stoupnou před kameru a slamují o svých zkušenostech se sexuálním násilím, o bolesti z nedostatku lásky, o pocitech vlastní nedostatečnosti a duševních onemocněních, která pramení z této doby. Sdílení je to nejlepší, co můžou pro sebe v rámci zotavování udělat – každx svým vlastním tempem – a co můžou udělat i pro nás.
Poznámka autorky: V době psaní článku bylo natočeno osm videí z deseti, tak se vztahuji pouze k nim. Některé texty jsem měla k dispozici v psané podobě, jiné jsem přepisovala z audia. V takovém případě jsem se snažila texty členit podle intonace autorstva. Při zápisu však mohlo dojít k drobným odchylkám, za které se případně omlouvám.
---
