RP uvádí: Jan Motal

Představujeme Jana Motala (*1984) z Ostravy, který je filozof a religionista, vystudovaný scénárista a dramaturg. Básně publikuje nepravidelně. Dříve působil v médiích, nyní se živí jako vysokoškolský pedagog. Píše eseje, ve kterých se věnuje kulturní a sociální kritice. Zajímá ho zvláště vztah dialogu a radikality. Publikoval knihu Radikální dramaturgie (2022) o duchovních kořenech divadelního anarchizmu. Příležitostně se věnuje i klasické grafice a staré fotografii. V dětství se často toulal v Beskydech, později žil nějaký čas v Moravském krase. Proto nejraději chodí hlubokým lesem, kolem skal a jeskyní.

* * *

Pod tkanivem kořenů
chvěje se půda
neslyšným žárem.

Jak uhle doutnají,
do pórů zeminy vstupuje Duch:
něžné pohyby plicních sklípků,
nádechy a výdechy
pomalé jako pád listu
z okoralého javoru.

Neslyšně tudy proudí život.
Jen někdy vystoupá až v oči,
jež zalesknou se podymem.

To hydraulika ducha
roztahuje orgány až k prasknutí.

Co přebývá,
vejde se do slova.

 

* * *

Ve středu života
jsi vždy ten cizí.

Musíš se vemlouvat času
a žádat dech
o trpělivost:
jednou mu splatíš
služby věrného.

Nic naplat –
bez milosrdné lži
nelze vyjít do ulic
a hledat stuhu
sudiček.

A když se vprostřed dne
spustí liják,
nasliníš prst
a uvážlivě zkoušíš vítr.

Modlíš se jen,
abys pak v noční strusce
neuklouznul
na sobě.

(c) Anna Luňáková, Jakub Štourač

Na sv. Mikuláše, 2021

Sestro roso,
štípeš jak kamenec
za kuropění,
když nikdo tě nečeká.

V tunelech
vlaky vždy zpomalí,
abych si
vyslechl
hlášení rozhlasu.

V češtině, němčině,
stejně je neslyším:
pozvedám oči a
čekám, až zapršíš.

Bojím se
chytat tě jazykem.

Jenom tvář
nastavím.

A plány pozemské
za okny
zrychlují.

(c) Anna Luňáková, Jakub Štourač

* * *

Válka vyžrala
lány
do tvaru
posvícenského koláče

Jak mandle naň
přistály rakety
a vyrašily
v barevné květy
plísní

Lační dravci

Krouží
nad kalichem zeminy

a stahují déšť
pod zem

Snad
pšenice ubrání
naše domovy
a mrtví
skryjí se v kapradí

 

* * *

Před západem slunka
obdrží stromy
svatozář

U dna mléka
chytí se med

a vítr povíská
kadeře hluchavek

Živáčka pohledat

V takové chvíli 
bojím se
lesního muže

Jediný tvor
nadohled

Tlapičky dětí
otisklé
v oxidu chromitém

odstínu vzpomínky

Ještě než padne tma
zahlédnu mravence
v kůře

a les od silnice
ubývá


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít