RP uvádí: Eliška Tondrová
Eliška Tondrová (2006) pochází z Podbezdězí, v současnosti je studentkou 4. ročníku mladoboleslavského Gymnázia Dr. Josefa Pekaře. Její poezie představuje introspektivní meditaci o hledání vnitřní rovnováhy, existenciálních konstantách a pomíjivosti, stává se prostředkem ztišení i doteku s tím, co nelze vyslovit. V soutěži Ortenova Kutná Hora (2024) s ní obsadila 3. místo, dále se věnuje tvorbě autorských písní.
triskelion
za kopci vládne — menhir
bod do něhož všechno směřuje
a klenutí — relikvie
tam dojít znamená mlčet
tam dojít znamená zpoza mluvící vítr
hřmot
tedy požehnání
skeudenn an ene en dour kloar
odraz duše v čisté vodě
spatřuješ
kůži z kaolinu
ostří
na zubech
abraze
veskrze náznak života
zatavený pevně do morku
do žil
do těla
a v nitru… ne cizost, ne doznání
jen koloběh — převažující se slza
stín tisknoucí k zemi
ta nevyslovitelná tíha že před sebou
neutečeš
v zádech úpící podobenství
obnažující se tělo v rytmu přílivu
trouz sioul ar soñjoù
tichý hluk myšlenek
trouz sioul ar soñjoù
trouz sioul ar soñjoù
až přijde svatojánská noc
odrazy—stíny padnou ti v ústrety
jako když náhle se zastaví dech
obnova; očista; růst zase zpět
nezbyde než pohroužit se v ticho
ve vnitřní malost složit prostor hlasu
a proudy vedoucí v řeku
až přijde Samhain
něco se v tobě bez zdánlivosti pohne
poznáš ten monotón
poznáš ho po vdechu
poznáš ho v sobě
a horizont je
tma
cáry a v tváři
určení
důvěrně víš o co
nebo spíš o koho jde
odchází zpátky do své země
a v jeho krocích ukryt zní
přelet kormoránů nad kromlechy
formace kříž
až přijde k tobě
budeš to ty a celý zase znovu
až přijde k tobě
war ar mor
na moři
skeudenn an ene en dour kloar
trouz sioul ar soñjoù
war ar mor
war ar mor an avel!
samsára
dnes jsem se nalezl
v rozlitém korytu bříz
přespříliš dlouho brodil jsem se prorostlým kavylem
než cosi z askeze vzhůru v dláždění hrdla
ustoupilo
je to ustavičné nové rození se do svých odrazů
výpověď která je jen jedna
vertep vtírající se do žil
jako strom do země
kořeny – odtud krvelačně prýštící
do morfických struktur –
skrze řasy třepící se v slzy
zase už skláníš svou tvář k obzoru
a teď jsou mantinely
a za nimi další
chtěl bys snad vykročit anebo transcendovat
s každým tvým přiblížením
pocit na prořeknutí
letorosty — povaha realit
plynutí — lotos
mocnost k níž nedosáhneme
a ve slovech prázdnota — vytékající míza
jako i naše činy časem prchají
a cosi uvnitř se hojí
lidé si spojují tíhu s velkými věcmi
s věcmi rozměrů a váhy
moje tíha je plynutí
přecházení dne po dni
to neutišitelné vědomí že na co zapomeneš
je pořád
tam
a přece
zahalení do bílé kůry
poznání že hlubina vod znamená totéž co hlubina v člověku
dalo ti slyšet se dnes
o trochu více
nahlas
tak pravil člověk který toužil po znovuzrození
tak pravil člověk který toužil zůstat sám sobě věrný
tak pravil člověk:
zrcadlo zrcadlo
pověz
kdo je na světě
ještě já?
fena
a seš si náhle tak blízko
tak moc se sobě podobáš
tvůj odraz se třepí
i maso na kostech
a každá hloubka
beze snu.
všechno
tě táhne do běhu
ctíš svůj pohyb hrudi
nahoru
dolu
a cítíš jak v tobě pořád přece
rytmicky dýchá
a tepe
a tepe
ta kalná sféra ticha
a byla svrchovaná
a byla prázdná
byla tesknotou vody
vodou vyplakanou
vodou v obnažení toho nejcitlivějšího z nás
vodou nesmířlivou a když – tak opouštějící
vodou přesto čímsi křehkou
vodou samou
a slzou na tvém vlastním těle
už je to zase ona
doptávám se sám sebe
jestli bys znova vykonal stejně
jestli bys zopakoval svá slova
a slyšel je ozvěnou kolikrát širší
větrem oddáleným a hustým
větrem táhnoucím až za
kopce
pole
úval
lán?
bojíš se nahlas
před tebou se prostírá tma
stáčí tě do klubka
ale jsi fena tak štěkej
jsi fena tak štěkej
jsi fena tak štěkej
jsi fena tak štkej.
