revue Prostor uvádí: Sofie Jírová

Představujeme Sofii Jírovou (*2004) z Liberce,

kde ve třetím ročníku studuje na Právní akademii. Od minulého roku se věnuje disciplíně Slam poetry, díky které se poměrně častěji začíná pohybovat také v Praze, a kromě psaní textů se věnuje zpěvu a tanci. Po SŠ se bude pokoušet ucházet o studium na DAMU či FAMU v oboru režie.

***

S poněkud abstrúzní tváří a výrazem Fausta
se sprostě řineš zhltat všechno, co zbylo.
Zdráhám se rozhodování o cizím hladu,
jehož původem jsou syntetický skepse,
a tak se nechávám žrát zaživa.

V tom postupnym rozpadu se mi koukáš do očí.
Není ti trapně.
To všechno z čistý a nefalšovaný lásky k někomu,
komu si ty zamával z rychlíku.

 

***

Sedla jsem na nejostnatější hranu,
tohodle kulatýho tvaru,
jenom sedim a bulim,

Kdyby ta hrana nebyla tak absolutní,
skočila bych,
přes veškerej ten lichotící kýč,
to krásný a malebný,
zkrátka to,
co teď nevidim.

Snad už jsem obrostlá 
plevelem tý hrany,
protože zavírám oči 
a předstírám, že je to jenom 
nepříjemnej, vlezlej sen.

 

***

Z oken smývám nesplněný sny,
který patřily mojí holý pošetilosti.
A než vyždímu ten hadr a budu mýt dál, 
doleju do toho patosu i trochu traumat,
ze sbírky roku dva tisíce dvacet dva-obsáhlá,
abych měla na co svádět,
proč ta okna vůbec myju.

 

***

Svítíš na mě 
vtíravým paprskem všech tvých dosavadních partií,
který působěj jenom jako omšelý dušinky,
na jedný z tisíce románových stránek
hosta mýho domu. 
Když na moment přerušíš ten vulgární jas indiskrece,
lapu v tichu po mojí soudnosti,
nahá.

A tvoji siluetu
potkávám i na místech,
kde slunce svítí bez ostychu.
Je nehybná a pozoruje
kolemjdoucí, potenciální stíny mýho budoucna
a směje se.
Je jí to jedno.

 

***

Rybaří s hlavou zblázněnou v den deštivý,
     únorovou rybu lapí hladově na návnadu shnilou.
         Ryba potměšile objímá ji v den deštivý,
chtějíc si udržet rybu jí velmi milou.


Skrz mlhy deštivé dívka zří jen to,
     co zříti se jí zachce.
          Ryba mlčky rybník přeplouvá ze strany na stranu.
A děvče na břehu zblouzněné už zase,
     píše básně o stesku od noci až k ránu.
         

Pošetilá dne návratu již nedočká se,
     ryba je topena na druhé straně rybníka-
         ve svém bahně, své kráse
a dívčině po ní zbyla jen promáčená, milostná lyrika.

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít