revue Prostor uvádí: Sofie Jírová
Představujeme Sofii Jírovou (*2004) z Liberce,
kde ve třetím ročníku studuje na Právní akademii. Od minulého roku se věnuje disciplíně Slam poetry, díky které se poměrně častěji začíná pohybovat také v Praze, a kromě psaní textů se věnuje zpěvu a tanci. Po SŠ se bude pokoušet ucházet o studium na DAMU či FAMU v oboru režie.
***
S poněkud abstrúzní tváří a výrazem Fausta
se sprostě řineš zhltat všechno, co zbylo.
Zdráhám se rozhodování o cizím hladu,
jehož původem jsou syntetický skepse,
a tak se nechávám žrát zaživa.
V tom postupnym rozpadu se mi koukáš do očí.
Není ti trapně.
To všechno z čistý a nefalšovaný lásky k někomu,
komu si ty zamával z rychlíku.
***
Sedla jsem na nejostnatější hranu,
tohodle kulatýho tvaru,
jenom sedim a bulim,
Kdyby ta hrana nebyla tak absolutní,
skočila bych,
přes veškerej ten lichotící kýč,
to krásný a malebný,
zkrátka to,
co teď nevidim.
Snad už jsem obrostlá
plevelem tý hrany,
protože zavírám oči
a předstírám, že je to jenom
nepříjemnej, vlezlej sen.
***
Z oken smývám nesplněný sny,
který patřily mojí holý pošetilosti.
A než vyždímu ten hadr a budu mýt dál,
doleju do toho patosu i trochu traumat,
ze sbírky roku dva tisíce dvacet dva-obsáhlá,
abych měla na co svádět,
proč ta okna vůbec myju.
***
Svítíš na mě
vtíravým paprskem všech tvých dosavadních partií,
který působěj jenom jako omšelý dušinky,
na jedný z tisíce románových stránek
hosta mýho domu.
Když na moment přerušíš ten vulgární jas indiskrece,
lapu v tichu po mojí soudnosti,
nahá.
A tvoji siluetu
potkávám i na místech,
kde slunce svítí bez ostychu.
Je nehybná a pozoruje
kolemjdoucí, potenciální stíny mýho budoucna
a směje se.
Je jí to jedno.
***
Rybaří s hlavou zblázněnou v den deštivý,
únorovou rybu lapí hladově na návnadu shnilou.
Ryba potměšile objímá ji v den deštivý,
chtějíc si udržet rybu jí velmi milou.
Skrz mlhy deštivé dívka zří jen to,
co zříti se jí zachce.
Ryba mlčky rybník přeplouvá ze strany na stranu.
A děvče na břehu zblouzněné už zase,
píše básně o stesku od noci až k ránu.
Pošetilá dne návratu již nedočká se,
ryba je topena na druhé straně rybníka-
ve svém bahně, své kráse
a dívčině po ní zbyla jen promáčená, milostná lyrika.
