revue Prostor uvádí: Jakub Urbanec
Představujeme Jakuba Urbance (*1987) z Ostravy,
vystudoval filosofii s kulturní antropologií (UPOL) a později sociální práci (OU). V současnosti působí na azylovém domě Charity Olomouc jako sociální pracovník s lidmi bez domova. Ve volném čase básník, hortikulturista, aktivista i metalový vokalista. První knihu „Z pírka bázní / Surrealní st(r)av(a)“ vydal
v roce 2016 v undergroundovém nakladatelství Ears and Wind Records. Jeho básně byly zveřejněny ve sbornících Umpakultury a Druhé škrtnutí. Publikoval v literárních časopisech H_aluze, Herberk, Lžička v šuplíku a dvakrát ve TVARu, naposledy 19/2022. Aktuálně přispívá do vznikající antologie současné české poezie v bilingvní španělsko-české edici pro madridské vydavatelství Sial. Občasně vystupuje na slam poetry, dříve jako „Orbital“, z evironmentálních důvodů se přejmenoval na „Biocentric“. Skládá texty, zpívá a koncertuje s doom/grind/black metalovou kapelou „Stochastic Reaper“ (anglicky). Do roku 2021 fungoval také s HC/crust/punkovou bandou „Moriarty“ (česky). Se skupinami vydal několik EP. Při psaní si libuje v novotvarech i (sur)realismu. Obsahově se věnuje sociální (ne)spravedlnosti, klimatickému kolapsu i všední spiritualitě. V blízké době chce z nastřádaných básní vydat druhou sbírku s pracovním názvem "Homo restard / Extrémní mystika".
CHYTAT TMU
To poslední, co v životě dává smysl,
jít do lesa, sbírat houby
a chytat tmu.
Prý musím se odcizit přírodnímu zázemí
a systematicky vykořisťovat
nejširší rodinu, abych byl šťastný.
Nemocná společnost otráví i zdravého.
Pandemie morálního podprůměru.
Prvně vyzvracím vnucené potřeby.
Následně zadními dveřmi
opouštím denní město,
když prokouknou ony
ne(z)řízené světlé zítřky.
Odstoupím dostatečně daleko,
abych zrušil magnetickou moc
historických dluhů.
Bezpečná vzdálenost je na dohled.
Smysly se sytí tmavými obrysy.
Někdo nebo něco bliká za stromy.
Nebojím se pocítit pastvu pro oči.
Večerní mlha doléhá
na rozorané (zorné) pole.
Domyšlené obrazce vyrůstají z odhadů mezi
šedým horizontem a šedou kůrou mozkovou.
Ani nepostřehnu, jak vzniká rychlost světla.
Naprostá samozřejmost, že realita tancuje
na neuronech.
Ve vlnách a částicích
barvy světa blednou.
Obdivuhodný cirkus
osvíceného vyhasínání.
Nic jsem (ne)pochopil.
Mohu se vrátit domů?
Příště...
Půjdu do lesa sbírat houby
a chytat tmu,
to poslední, co v životě dává smysl.
ZÁZRAK
Není zázrak,
že Život existuje na Zemi.
Je zázrak,
že Život ještě existuje na Zemi.
Voda oceánu se vaří,
kyseliny leptají korály
a žáby skáčou z hrnce
na plastovou (s)poušť.
Plankton naříká.
Sype se pyramida
planetární podpory.
Skleníkové dusno k neupocení,
ultranásilné záření spaluje kůži.
Lidské ostatky blouzní v bdělosti.
42°C horečka!
Můžete si vybrat přehřátí do hrobu
nebo doživotí v klimatizaci.
Ozdravně pobývat v podzemním bunkru
a osmrtně vadnout s rostlinami na povrchu.
Gigantické vlny vyprahlosti,
praskají oschliny mechu.
Invaze toxicity akátů,
otrava půdy, těla i mysli...
Invaze fašistických diktátů.
Pár vzplanulo pro nesmysly,
aby všichni shořeli v realitě.
Prokleti chamtivostí.
Deprese z recese, strach nerůst.
Hrabivci se hroutí z dělení
o digitální mršiny
a plesnivá bankovní konta.
Hladomor soucitu.
Podvyživené miliardy vnímavých bytostí
se nasytí pohledem na vybuchující penisy
letící oblohou.
Není zázrak,
že Život existuje na Zemi.
Je zázrak,
že Život ještě existuje na Zemi.
