Resurrecturis (ukázka)
Publicista Jan Hamerský (A2larm, Full Moon, ex-Finmag, Frontman) a příležitostný hudebník v červnu 2023 debutoval jako literát. Jan Hamerský napsal fantaskní příběh s mysteriózními prvky ke konci téměř tří let, které strávil ve východočeské Jaroměři. Název knihy, Resurrecturis, odkazuje na hřbitov v sousedním Josefově a autor si vedle svých vlastních vzpomínek pohrává také s místními dějinami, jak je sepsali místní písmáci Josef Duška (1840–1915) a Antonín Hoffmeister (1877–1953).
***
Ivanovi je sto čtyřicet let. Umí oživit mrtvé a mluvit s nimi, zatímco sám umírá v práci. Provází turisty po chátrajícím podzemí pevnostního města. Chuť do života dostane, až když ho přízrak unese do roku 1885, kdy pevnostní město ještě sloužilo vojákům a původnímu účelu, a donutí ke spolupráci. Kdosi se snaží obrátit běh dějin a chce z nich úplně vymazat jak čaroděje, tak ducha. Nebo je to všechno úplně jinak?
***
„Zajímavé je, že v Josefově nejvíce pomohli si cizinci, přistěhovalci. Známa je starší povídačka. Když v Jaroměři z Jakubského předměstí nesli dítě ke křtu, zastavili na mostě u kapličky, vytáhli dítě z peřiny za uši, podrželi je nad zábradlím a řekli: „Koukej, tamhleta věž, to je Josefov, tam bude jednou tvé živobytí.
Dnes je v Josefově již jinak…“
Antonín Hofmeister (1877–1953)
Průvodce a kronikář města Josefova nad Metují
Svět chce být klamán
Umrlec si nechal připálit doutník. Snětivými ústy zlehka popotáhl namodralý kouř. Když ho poživačně vydechl, kouř stoupal vzhůru mezerami mezi jeho žebry.
„Jich ještě neznám, ale asi budou z jedničky, když mi nabízejí cigára,“ řekl.
Jeho společník se plaše usmál a přikývl.
Na to mu kadávr podal ruku a představil se. „Edmund Traxler, purkmistr svobodného královského města Josefova k Jejich službám, milerád Jich poznávám, pane…“
„Ivan Zdeslavovič Bělanskij, nekromant druhé kategorie,“ odpověděl čaroděj a nabídnutou rozpadající se dlaň opatrně stiskl.
„Tak nekromant,“ opáčil Traxler zamyšleně. „To jsou mi novoty. Nepamatuji se, že by kdy na jedničce nějaký pracoval.“
„Přeřadili mě sem. Původně jsem pracoval pro muzeum.“
„Duškovo?“ zeptal se Traxler s nepatrnou nadějí v hlase.
„Mrázovo,“ upřesnil Bělanskij.
„Ach tak,“ odvětil Traxler nezúčastněně a mírně svraštil obočí.
Přitom pohledem mimoděk zavadil o nedalekou výstavní hrobku z černého mramoru. Na hrobě bylo vytesané a pozlacené Mrázovo jméno a datum jeho narození. Datum úmrtí chybělo.
„Omlouvám se, pokud jsem Jich…“
„Tím se netrápí. Za to, jaký kramář se mnou bude sousedit, Oni nemohou,“ pravil Traxler vlídně. „Raději mi povědí, jak Jich přijal.“
„Nerad,“ ušklíbl se nekromant.
„Že mě to překvapuje,“ povzdechl si purkmistr a na okamžik zvrátil oči v sloup. „Mimochodem, co se přihodilo, že josefovští konšelé najednou projevili o Mrázovo starožitnictví takovou starost?“
„Vědí,“ začal Bělanskij opatrně ušklíbaje se. „To je dlouhá historie.“
„Nikam nespěchám,“ pobídl ho Traxler a dál spokojeně šlukoval.
„Pamatují se na Varvaru?“
„Vůbec ne. Slyším o ní prvně, nikdy mne tu nenavštívila, a že Mrázovu sbírku trpasličích tretek spravoval kdy někdo jiný než Mráz, je pro mne též novina. Skoro bych řekl, že nejsou tím, za koho se vydávají, pane Bělanskij,“ pravil Traxler a jeho rysy viditelně ztvrdly.
Nekromanta polil studený pot.
„Není snad Mrázovo První soukromé vojensko-báňské muzeum soukromé?“
„Už přes deset let ne, pane purkmistr,“ odpověděl Bělanskij úlevně. „Svou sbírku městu daroval.“
„Proč by to dělal?“
„Vymínil si, že ho za to město zaměstná jako kurátora.“
„Tak to povědí hned,“ řekl Traxler, usmál se a trochu nuceně odtušil, že to přehnal. „A Jich město přijalo, aby na jeho rejdy dohlédli?“
„Ano, v podstatě.“
„Jak to, v podstatě?“
„Mrázovo muzeum původně spravovala právě slečna Varvara. Pak jí ale byla jaksi učiněna výhodnější nabídka z Kostelce a… “
„To už jsou podrobnosti, ty mne nezajímají. Líbějí prominout.“
„Nic se nestalo.“
„A že jsem tak smělý, jak to, že Oni už tam nepůsobí?“ otázal se Traxler zdánlivě bezelstně a jeho pohled rázem zpřísněl.
„Jak bych to jen… vědí, v podstatě jsme byli součástí magistrátu a…“
„To si umím velmi živě představit,“ pousmál se Traxler.
„Vědí to určitě?“
„Vypadám snad na to, že bych pamatoval Švédy na mostě?“
„Musím odpovídat?“ ujelo čaroději.
Kadávrovy řezáky a tesáky znatelně povyrostly.
„Váží slova, pane magistře,“ rýpl si nemrtvý.
„To mi povídají,“ povzdechl si čaroděj.
„Neměli by ještě jeden doutník?“
Nešlo přehlédnout, že fext zdaleka ještě nedokouřil a že má teď ze zpuchřelých, zažloutlých nehtů ostré drápy. Ivan zalovil v náprsní kapse svého černého redingotu. Umrlci nejistě podal další kuřivo. Traxler si nekromanta pobaveně změřil pohledem, doutník lehce pozdvihl v děkovném gestu a poté ho založil mezi klíční kosti.
„Nevím, jak to dělají, ale z naší krátké rozpravy mi už docela vyhládlo. To se mi s jejich kolegou, doktorem Horníkem, nestává – zvláště když kouřím.“
„Každý máme své metody.“
„Spíš bych řekl, že na něco zapomněli.“
„Načpak?“
Edmund se významně odmlčel. „Na dobré vychování,“ doplnil a pokračoval: „Přijdou si ke mně na návštěvu, řádně neohlášeni, ani představit se neumějí…“
„Je jiná doba,“ namítl mág.
„Tady stále píšou léta Páně 1879,“ poklepal na svůj náhrobek. „To by Oni s Jejich vědomostmi vědět měli. Ostatně…“
„Teď mluví jak docent Hajcman.“
„Kdo že, prosím?“
„Na tom nezáleží,“ pravil Ivan a zamumlal: „Requiescat in pace.“
„Říkali něco?“
„Nic podstatného,“ odvětil viditelně klidnější nekromant.
„Kde jsme to skončili?“
„Měli dotaz, proč už v muzeu nejsem.“
„Ach jistě, prosím za prominutí,“ omluvil se purkmistr a zívl. „Ačkoliv – myslím, že není nic proti ničemu, když mi to dopovědí příště. Čeho si žádají?“
„Jen jsem Jich chtěl poznat osobně, ale myslím, že Jich brzy znovu vyhledám. Připravujeme novou turistickou brožuru a jsem přesvědčen, že zrovna Jejich příspěvek…“
„To mi lichotí, ale raději uvědomí starého Dušku, já a publikování čehokoliv – to by se mohli jít rovnou zahrabat,“ uzavřel Edmund Traxler a kvapně si zalezl zpět do svého rovu.
Nekromant vydechl úlevou. Usedl na Mrázův hrob. Projel kapsy. Svraštil obočí. Jeho poslední doutník spočinul dva metry pod zemí. Pohlédl vpřed i vzad a jak nabyl jistoty, že vůkol není živá duše, ulomil kus větve a zamumlal resurrecturis.
Hladový Traxler vyletěl z hrobu jak čertík z krabičky a okamžitě na nekromanta zaútočil. Než ale stihl Bělanskému jakkoliv ublížit, čaroděj ho chytil za obě zápěstí. Trhnutím mu obě ruce vyrval, chřtán zacpal haluzí a uzmul kuřivo, které mu předtím daroval. Teprve potom nemrtvému obě hnáty vrátil na původní místo a znovu ho umrtvil.
„Ty mrtvý, nevstávej a lež. Pán Bůh tě potěš a mě též,“ zaveršoval si, když z doutníku sklepával hlínu. Ukousl cigáru špičku a vložil si ho do úst.
Škrtl zápalkou. V kalhotách ucítil vibrace. Zaklel. Z kapsy vyndal mobil. Na displeji uviděl zmeškaný hovor. Světlana. Zavolal nazpět.
„Čau, tak jak to šlo?“ zajímalo ji.
„Zatím nijak. Musel jsem ho uspat, jinak by mě sežral.“
„Jak to?“
„No co by, zapomněl jsem formuli.“
„Vygooglíš, ne?“
„Na třicet tři desítce?“
„A jo vlastně. Aha, tak na to dávej příště pozor, ano?“ odpověděla Světlana.
„Ovšem,“ hlesl Ivan. „Ještě se ozvu.“
Světlana mu řekla ahoj a Ivan zavěsil.
Nekromant spočinul na nedaleké hrobce Kosteleckých. Asi deset minut náruživě vdechoval ušlechtilý dým, než ze své paměti vydoloval kýžené zaklínadlo.
Poté, co Traxlerovu mršinu opětovně oživil, pronesl formuli Locutus sum in pace.
„Co to má znamenat?“ rozčílil se.
„Konečně teplé lidské slovo,“ opáčil čaroděj.
„Kde je můj doutník?“
„Myslíte tenhle?“ popíchl ho čaroděj zkusmo a ukázal mu doutnající sotva dvě třetiny toho, co mu před chvílí věnoval.
Záhrobník v odpověď na jízlivou poznámku vrčel a zlostně poulil tlející oči. Zuby ani nehty mu však nepovyrostly, což mága povzbudilo v rozvoji další konverzace.
„Omlouvám se vám za toto nedopatření, ale kdybych vás ponechal v tomtéž stavu co prve, pravděpodobně byste mne byl zabil.“
„Zabiji vás klidně i teď,“ drtil purkmistr vztek mezi rozdrolenými zuby.
Umrlec zkusil vyrazit z místa a natáhnout ruce. Nešlo mu ani jedno.
„Pochybuji. Uvedu vás do situace,“ začal pokuřující nekromant. „Nyní jste v mé moci. Cokoliv byste chtěl učinit s úmyslem mě zabít, vám moje kletba nedovolí.“
Vzpírající se fext ucítil křeče. Teprve tehdy podlehl a vysílený padl pánví na pěšinu.
„Kdyby se mi zachtělo, mohu vás zcela zotročit nebo zpopelnit lusknutím prstů, ale o to mi teď nejde. Ujednejme se raději po dobrém.“
„Na čem?“
„Rozhovoru.“
„A to proč?“
„Protože naštvaný byste mi toho mnoho nepověděl.“
Nekromant položil na víko Traxlerovy hrobky diktafon a zmáčkl červené tlačítko.
***
V případě zájmu si můžete knihu objednat na adrese: abbehammerson@gmail.com či prostřednictvím FB profilu „Přežij Broumov“.
