REKOMANDO Ondřeje Macla

Proces s Oscarem Wildem

Odsouzení Oscara Wildea v souvislosti s jeho queer sklony bývá vnímané jako jeden z nejznámějších soudních procesů se spisovatelem v moderních evropských dějinách. Předcházel mu Wildeův blízký vztah s mladým lordem Alfredem „Bosiem“ Douglasem, který popouzel lordova otce markýze Queensberryho k opakovaným výhružkám, že jejich vztah skandalizuje. Jednou si to napochodoval v doprovodu profesionálního boxera až k Wildeovi domů, jindy se pokoušel dostat na jeho představení s kyticí ze zeleniny. A když mu zanechal v pánském klubu navštívenku se vzkazem, že se „chová jako sodomita“, ztratil Wilde trpělivost a zažaloval markýze pro urážku na cti. 

Proces založený na tom, aby Wilde doložil, že se jako sodomita nechová, se ale pod vahou důkazů jednoznačně obrátil proti němu samému. Na vrcholu slávy byl odsouzen ke dvěma letům vězení a nucených prací. K tomuto období se váže jeho Balada o žaláři v Readingu a především bilanční dopis De profundis, jinak už ztratil chuť tvořit. Po propuštění dožil v chudobě, pod falešnou identitou v Paříži, kde se dodnes nachází jeho výstřední hrob s andělem, na nějž návštěvníci otiskují rtěnkou polibky.

Čím nás může překvapit podrobný přepis procesu, který místy působí jak zábavná divadelní hra a který vydal a předmluvou opatřil Wildeův vnuk Merlin Holland? Připomeňme, že Wilde – kromě toho, že udržoval intimní vztahy s mladšími muži – byl ženatý otec dvou dětí a proces s ním neblaze poznamenal rovněž osud jeho rodiny. Družka Constance, ačkoliv si byli již citově odcizeni, si změnila jméno na Hollandovou a s dětmi utekla do Švýcarska, kde zemřela ještě dřív než Wilde. Jeden jejich syn padl ve válce, druhý Vyvyan se stal spisovatelem a celý život sbíral tajně výstřižky z novin týkající se procesů s homosexuály. Zákon, který poslal otce do vězení, byl odvolán až těsně před jeho vlastní smrtí roku 1967… 

Vnuk Merlin se především podivuje nad dědečkovou motivací jít do předem prohraného procesu. Nechal se lehkomyslně vyprovokovat milovaným Bosiem? Inspirovaly ho francouzské procesy proti Flaubertově Paní Bovaryové či Baudelairovým Květům zla, jejichž autoři vyvázli z obvinění za obscénnost relativně lehce, a nadchla ho představa hájit své estétství u soudu? Nebo – což je zprvu méně pravděpodobné – se vědomě rozhodl ztratit kontrolu nad svým životem a stát se mučedníkem? 

Wildeův proces byl každopádně nešťastný ještě před samotným zahájením, kdy svému obhájci zamlčel mnohé skutečnosti, které pak byly použity proti němu. Kdyby s ním mluvil otevřeně, obhájce by ho včas varoval před hrozícími následky. Proti Wildeovi totiž nemluvila pouze jeho díla, ale i milostné korespondence s přáteli, a především pletky s prostituty z nižších vrstev, kteří se pod nátlakem a často i za úplatu objevili na lavici svědků. Ani samotné Wildeovo vystupování u soudu mu jistě neprospělo. Hned v prvních odpovědích lže o svém věku. Často k soudcově nelibosti rozesmává sál. A především při obhajobách svých dopisů a děl vystupuje záměrně povýšenecky. Například když je tázán, zda by nevzdělaný člověk mohl považovat Obraz Doriana Graye za sodomitskou knihu, odpovídá:

„Názory ignorantů na umění nelze brát v úvahu: jsou nesmírně hloupé. Nemůžete se mě ptát, jak špatně mohou interpretovat mé dílo ignoranti, nevzdělanci a blázni. To mě nezajímá. Co mě na mém umění zajímá, je můj pohled a pocit a důvod, proč jsem ho vytvořil; ani v nejmenším mě nezajímá, co si o tom myslí ostatní.“

Na jiném místě zcela kategoricky vylučuje vliv umění na život, potažmo vůbec vliv člověka na jiného člověka (přitom to byla právě četba Obrazu Doriana Graye, která k němu přitáhnula Bosieho). Podobně hájí i milostnou korespondenci jako výjimečná umělecká díla, jimž mohou plně rozumět jen umělci. „Když poslouchám vaši výpověď, jsem rád, že jím nejsem,“ rozesměje sál pro jednou vyslýchající.

Wildeova odvaha místy působí až šokujícím dojmem, když například tvrdí, že raději by trávil čas s mladým mužem, než by byl vyslýchán u soudu. Známá je pasáž, v níž namítá, že by jistého sluhu nepolíbil pouze kvůli jeho podivuhodné ošklivosti. Nejčastěji je však nucen odpovídat na otázky pouze „ano“, nebo „ne“. A jakékoliv přiznání k tělesnému aktu s mužem vždy rázně odmítá. I když je tedy usvědčen pouze z nemorálního chování (za přečin proti mravopočestnosti), soudce, který měl za sebou kauzy vražd či znásilnění, se podle svých slov s ničím horším ve své kariéře nesetkal a přál by Wildeovi mnohem tvrdší trest.

Paradoxně nejbrilantnější pasáží celého procesu je projev markýzova obhájce Edwarda Carsona, který se dlouho rozhodoval, zda vůbec takový kšeft vzít, nakonec tak učinil „ve jménu spravedlnosti“. A všechny Wildeovy výpovědi shrnul způsobem, který z jeho života i tvorby učinil protiprávní jednání. Je hrozné vidět, jak je tato jeho řeč formálně dokonalá a duchaplnější než Wildeovo slovní krasobruslení. Bohužel jejím základem je stigmatizace intimních vztahů mezi muži – tedy to, co Wilde pokládal za nejvznešenější podobu lásky, za vlastní zákon a krédo. Proces každopádně předeslal, že dokud se nezmění zákony, budou žít queer lidé v neustálém stresu a riskantní skrytosti, anebo – v tom lepším případě – z nich vzejdou alespoň umělci.  

„Opatrný! Jak mám být opatrný? To by znamenalo návrat zpátky. Musím jít, kam až to jde. Dál už jít nemůžu. Něco se musí stát… něco jiného.“ /Wilde Gideovi/
 

Holland, Merlin: Proces s Oscarem Wildem

Praha: Pavel Dobrovský – BETA, 2022

Přeložila Dina Podzimková


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít