REKOMANDO Olgy Słowik
Pro novelu Alexandry Berkové Temná láska (2000) je příznačná fragmentarizace vyprávění. Přesto lze v ní sledovat několik tematických linek, které se skládají na příběh o hledání vlastní identity. Identity, na níž se silně podepisují genderové normy a očekávání.
Vyprávění je konstruováno jako výpověď protagonistky Karolíny adresovaná doktorce, pravděpodobně psycholožce. Karolína střípkovitě reflektuje svůj život, pro nějž jsou klíčové vztahy – především s manželem, matkou a dcerou. „Sebevyprávění“ není ovšem v novele pojato realisticky. Jednotlivé scény se stávají symboly, metaforami nebo alegoriemi; často využívaným prostředkem je hyperbola.
Novela je zarámována scénami, které působí jako by byly převzaty z „červené knihovny“ či ze scénářů mainstreamových romantických filmů. Otevírá ji představa kýčovitě idylického domova, ideální heteronormativní nukleární rodiny, která žije v bílém domě s velkými okny. S vypravěčkou Karolínou v něm bydlí pěkný, usměvavý, silný muž: „a já, která mám odvahu ukázat celému světu, že mé prádlo je zářivě bílé, já přicházím zprava a s úsměvem mu předkládám voňavou kávu – voňavou bábovku – voňavý tělový sprej –“ (s. 5). Další část novely se nachází v radikálním rozporu s tímto výjevem. Příběh protagonistky začíná totiž tím, že spatří na své cestě boudu, v níž se v řetězech zmítá špinavý, zpocený muž a prosí ji o pomoc. Když ho vysvobodí, sama se ocitne na jeho místě – spoutaná a uvězněná. V další části vyprávění se pak muž dopouští na Karolíně rozmanitých hyperbolizovaných aktů násilí: kope do ní, bije ji, snaží se ji oplodnit navzdory její vůli (tedy ji znásilňuje), řeže ji do rukou a nohou, a dokonce – jelikož se jedná o nemimetickou prózu – jí utne hlavu a zasadí její tělo do květináče. Partnerovo chování Karolína však dlouho sama pro sebe omlouvá, a vidí v něm dokonce i projev lásky: „Vždyť mě má svým způsobem rád a drží mě tu jenom proto, že mě chce. Tak, abych mu neutekla: záleží mu na mně. Má mě rád. Určitě mě má rád, vždyť přece jí moje výkaly…“ ( s. 11).
Karolína se během svého života pokouší naplnit očekávání okolí týkající se toho, co znamená být hodná dcera a manželka. Dlouhou dobu nenachází dostatek asertivity a přijímá to, co jí ubližuje. Akceptuje roli ženy-trpitelky, která se na úkor sebe sama stará o ostatní. To ovšem poněkud překvapivě vyústí do hyperbolizované stylizace, v níž se vypravěčka prohlašuje za spasitelku lidstva, přičemž ani v této poloze nenachází dostatek sebeúcty:
„Já smyju vaše hříchy – a nebude už plýtvání a nebude škod před zrakem Nejvyššího –
a nebude obviněných a nebude soudců –
jsem popelnice světa!
špinavá sestra špinavých bratří – odpadky sem!“ (s. 17)
Novelu lze tak číst pomocí feministické optiky a pokládat si u toho otázku, jaké modely ženské identity jsou v naší kultuře upřednostňovány a co z toho vyplývá.
Temná láska
Alexandra Berková
Petrov: 2000
