Rekomando Kateřiny Konrádové
Je libo další čtení o kafkárnách, blahořečení Stalina na Letné nebo batizaci Zlína i okolí? Jméno Mariusze Szczygieła, jednoho z předních současných polských reportérů, si domácí čtenář doposud nejvíce spojoval s literárním hitem Gottland (2007), který svého času v prodejnosti šlapal na paty i Michalu Vieweghovi. Úvodní výzva je sice lacinou mystifikací, nemusí ale odradit ani ty, kdo si slibovali další pokračování v čechofilském duchu: kniha Není se sice až na pár výjimek českou kotlinou nezabývá, za Gottlandem ale nijak nezaostává. Má naopak šanci oslovit ještě širší čtenářstvo. Už její název totiž napovídá, že tentokrát si Szczygieł vybral téma mnohem univerzálnější: prázdnotu, pomíjení, stav nebytí.
Zavřete oči. Co se vám při slově „pomíjení“ vybaví? Už se vám ten obrázek promítá pod víčky? Možná je to podobizna zemřelé osoby. Nebo nábytek, který jeden po druhém jako mávnutím kouzelného proutku mizí ze zaprášených koutů. Možná je to pocit osamění mezi čtyřmi vybledlými stěnami. Téma ztráty evokuje šeď a jednotvárnost, nikoliv ale ve Szczygiełově podání. Jednoznačně pochmurné téma zvládl přetavit v překvapivě životadárné čtení, rozmanité ve svých přístupech k příběhům i k formátu jejich zachycení. Jejich spojnicí je poznání, že to špatné, s čím se v životě potýkáme, nemusí mít jasně rozpoznatelný smysl, je ale nutné, abychom mu dali tvar. Kniha sestává z 28 různě dlouhých kapitol, jež vypráví jak o obyčejných lidech, tak o známých postavách, jako jsou dvojčata-spisovatelky Ludwika a Zofia Woźnické, sochař Tomasz Górnicki nebo česká básnířka Viola Fischerová.
Příběhem jejího smíření se se ztrátou manžela, spisovatele Karla Michala, ostatně celá kniha začíná. Ačkoliv lze kapitoly číst v libovolném pořadí, některé z nich mají své symbolické místo. Reportáž z metra, kde autor básním Fischerové poprvé propadá, i její umístění v úvodu knihy jsou spíše než dílem nahodilosti výsledkem dobře promyšlené dramaturgie. Můžeme ji totiž vnímat jako předmluvu k postavě samotného Szczygieła jakožto vypravěče a sběrače příběhů. Novinář sedí v metru. Zkouší, jak dobře už rozumí zdejší řeči. Všímá si, co si cestující povídají, postavení jejich těla, faldů nad jejich pozadím usazeným v těžkopádných sedadlech MHD, a jako jakýsi pozorovatel-chirurg se snaží z těchto útržků znovu vytvarovat lidi, s nimiž sdílí okolní svět. Szczygieł nám tak přibližuje mravenčí práci reportéra při obchůzkách na obrovském skladišti lidských osudů. Tuhle trčí cosi pozapomenutého. Tamhle se zas zaleskne nějaká zrezlá součástka. Na první pohled možná banality, ale ve vyprávění zapadnou přesně tam, kam mají. (Zní-li vám tato slova hrubě, vězte, že je napsala osoba chovající velkou lásku k obchůdkům nápadně podobným Szczygiełově blešímu trhu v Budapešti.) Sám autor glosuje: „Pamatuju se, že mě ve výtahu napadlo, jak snadno se ze zmatku v metru, z barevných nápisů na stěnách vagonu, z městského chaosu může vynořit konkrétní člověk!‟
A právě v tom tkví klíč k Szczygiełově veskrze autorskému přístupu k reportáži. Nejde mu o závod s trendy. Nesnaží se předstihnout ostatní v zachycení vzletných fenoménů, které v současnosti hýbou světem: „Své reportáže jsem vždycky spojoval s příjemným zurčením horského potůčku, ne s hukotem vodopádu.“ Jeho reportáže nejsou okázalé, jsou vyprávěné s prostotou a samozřejmostí boje na život a na smrt, bez zbytečných opisů a jazykových přečnělků. Svého vypravěčského umu využil zejména v reportáži s názvem Roztomilý a poslušný, která měla být tou úvodní. Příběh sadistické matky Evy T., která utýrala šestileté dítě a i přes tento hrůzný čin a odpykaný trest se angažovala jako učitelka a poradkyně ministerstva školství, vyšel nejprve v týdeníku reportérů Gazety Wyborczy a způsobil nespavost u tehdejšího premiéra Donalda Tuska i prezidenta Bronisława Komorowského. Dopad měla reportáž nakonec větší než jen lehkou újmu na zdraví dvou postarších pánů: kromě vlny veřejného pohoršení a odvolání Evy T. z postu poradkyně ministerstva i udělení Ceny Andrzeje Woyciechovského právě Mariuszi Szczygiełovi. O šest let později, v roce 2019, převzal za knihu Není nejprestižnější polskou literární cenu Nike.
Vyjma mistrného zpracování tak závažného případu existuje ještě jeden důvod, proč tato reportáž (a nejen ta) tak stojí za přečtení. Nekončí totiž vypointovanou smečí ani triumfem, nýbrž upřímným doznáním: „Jsem reportér, který se hrabe v lidské duši, nepovažuji se za čistokrevného novináře. Neumím napsat news, a přesto jsem dostal titul Novináře roku. Nikdy jsem neaspiroval na to, abych něco detonoval, a přece mi dali cenu Mediátor v kategorii Detonátor… Mnohokrát jsem po události s Evou T. přemýšlel o tom, kdo jsem, a především kdo mi dal právo ovlivňovat něčí život.‟
Tyto úvahy nad tím, co vůbec znamená být reportérem, kterými je kniha prošpikována, povyšují Není na skutečně pozoruhodné a ryzí dílo. Je-li někdo přesvědčen, že mu reportážní kniha bude podsouvat novinářský patent na pravdu, tato kniha mu zaručeně spraví chuť. Je od srdce zúčastněná, pochybující, pozorovatelská: „Kdo může nekriticky věřit své hlavě, ať první hodí kamenem!“ Jako by se osvobodila od nadlidských měřítek slepě konstatující novinařiny, která předstírá, že přesahuje lidský život. To Szczygiełův počin nám říká: co působivějšího může být než malý lidský osud?
Mariusz Szczygieł: Není
Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj, 2019
Překlad Helena Stachová
