Rekomando Anny Hoprich
Psaní (a čtení) jako prostor zotavení
Viděla jsem příliš jiný svět šelmy i příliš lidský svět nemocnic. Ztratila jsem svoje místo, hledám meziprostor.
Expozice: Kamčatská divočina, zima, krev, spirit, slzy, žena potrhaná medvědem, medvěd potrhán ženou. Stalo se ale daleko víc, lidské a mimolidské společenství se setkalo. Vzájemně se poznamenalo a proměnilo. Svět už nikdy nebude jako dřív.
Útlá kniha antropoložky a snivkyně Nastassji Martin skrze liminální zážitek s mimo-lidským či semi-lidským světem (škála je nepřeberná) pootevírá vrátka ke kritické reflexi naší normativní antropocentrické společnosti.
Autobiografický příběh Martin začíná sugestivní vzpomínkou, bolestnou i podivně něžnou, na napadení medvědem v podhůří sopek Kameň a Klučevskoj a první pobyt v sibiřském vojenském lazaretu. Rány jí zašívá stará žena; ženská rituální práce ohlašuje mytický čas vyprávění: „vsjo budět chorošo“. Nakonec možná ano, ale cestu k nalezení rovnováhy autorka v textu pouze opatrně naznačuje. Martin od této chvíle vypráví několik variací na téma „světa dvou světů“ a pobytu v nich. A to způsobem psaní, do kterého se dokonale promítá její zkušenost z terénních antropologických výzkumů.
Společně s autorkou procházíme různými léčebnými institucemi: těmi ruskými, které i ve své předvídatelné brutalitě zůstávají alespoň v jakémsi elementárním respektu k prožité zkušenosti. Medvědi jsou přece jenom za humny a v bizarních kulisách nemocničního pokoje se propojují světy v podobě autorčiných bližních, kteří přicházejí z kamčatských lesů i evropských metropolí. Tento pokoj je však radikálně odlišný od nemocničních pokojů kontinentální Evropy, kde nejsou žádné rostliny a personál tu léčí, narovnává a opravuje vzniklé škody.
V pařížské nemocnici Salpêtrière se později snaží i lopotně porozumět prožité zkušenosti; ale je vůbec možné porozumět něčemu tak hraničnímu a z evropské perspektivy temnému zrovna v útrobách instituce, která dlouho sloužila jako ústav pro „choromyslné“ ženy? Tělo se v medicínském prostředí stává bitevním polem mezi Východem a Západem a vyléčit se znamená politický čin. Martin nevede boj o nic menšího než o tělo a mysl jedné živé bytosti, která je součástí světa a která sama je světem: „Moje tělo v podobě otevřeného světa.“
Autorčina cesta k zotavení vede směrem terapeutické reflexe, snění, čtení a nakonec psaní. Feministický a inkluzivní text si do svého srdce pouští lásku a respekt k rozličným formám a způsobům života. Kamčatští Evenové, aljašští původní obyvatelé kmene Gwich’in, medvědi a mědky prostupují celou knihou a jejich osudy jsou doslova spojeny s životem (a potenciální smrtí) antropoložky Martin. Vztahy jsou to bazální, syrové a často i nebezpečné. Distanc neexistuje. Individuální životy i život komunit jsou závislé na rituálech, které léčí, a snech, které předvídají budoucnost: rány jsou ještě otevřené, ale do společenství jsou i přes prvotní obavy přijímány bytosti meziprostoru.
Martin svým textem autenticky vstupuje do literárního prostoru ozvěn a rezonancí mytických příběhů, do světa nečasovosti a neucelenosti surrealistů, Maurice Blanchota nebo Olgy Tokarczuk. Je to literární poklad, avšak Věřit v šelmy je především léčivá kniha. Uhrančivou kombinací antropologického a terapeutického psaní autorka nabízí svou iniciační zkušenost s jiným světem šelem čtenářům a čtenářkám a otevírá tak prostor pro kolektivní zotavení. Vsjo budět chorošo.
Nastassja Martin, Věřit v šelmy, Neklid, 2022.
Přeložila Jana Bednářová.
