Radek Štěpánek: Hezké Počasí
„Sartre si prý v kavárně vybíral místo zády k oknu, / aby neviděl nic z ohavností nelidského světa. / Také se zkusím dívat do zdi. / Leze tam moucha a spíná nožičky. / Svatá přírodo!“
Radku!
Sedím doma nad tvou novou básnickou sbírkou s názvem Hezké počasí a přemýšlím. Když se mě Anna Luňáková ptala, zda nechci pro Rekomando pojednat o nějaké z nových knih nakladatelství Host, při listování mi padla do oka právě ta tvoje. Konečně můžu o nějaké knize Radka Štěpánka napsat i z pozice člověka „zvenku“! Ano – zejména proto, že tvoje „klimatická“ trilogie vyšla u nás v Adolescentu, což možnosti reflexe podstatně ztěžovalo.
Ale popořadě – nevím, jestli se pamatuješ na naše první setkání, ale já ho ze zřejmých důvodů zapomenu těžko. Šlo totiž o moje první větší autorské čtení v Praze: listopad roku 2013, Zelené peří v Malostranské besedě, ještě s Miroslavem Vepřekem. Já a mé těžce juvenilní texty, ty a Kraj/ky/ Pagu. Asi těžko bych si tehdy dokázala vymyslet větší básnickou vzdálenost než právě tu mezi námi dvěma. A teď, počátkem roku 2024, o jedenáct let později, hrbím ve svém studiu záda nad Hezkým počasím a přemýšlím, co s tím. Na druhém monitoru mám otevřený rukopis básnířky, která shodou okolností ohledává podobná témata jako ty – sama si to pojmenovávám jako apokalypsa a rodičovství.
„Dvě jsou fakt maximum, už nechce třetí / prej jenom blázen sem může přivíst děti,“ předkládá ve skladbě s příznačným názvem Odysseus poměrně beznadějné vyhlídky rapper Bonus – v roce 2011. Pravda, s poněkud jiným kontextem, kdy subjektu zastiňuje obzor zejména jeho nejbližší okolí. Letos už Bonus dávno nevystupuje a realizuje se zejména jako zvukový designér a grafik. Ty píšeš pořád, jsi o několik básnických sbírek starší – a nad tou novou mi v hlavě znějí právě ony třináct let staré Bonusovy bars. Když se konečně dostávám k finálním úpravám textu o Hezkém počasí, Praha-Komořany hlásí teplotu 30,5 stupně Celsia na počátku dubna – a tak, zatímco je mi z horka zle, přepisuji následující řádky. Zejména proto, že naděje, kterou jsem v původních verzích popisovala, je v nich až nevhodně moc.
„Všechno je ulepené, vzduch se nehýbe, / je nějak těžší a průsvitnější než dřív. / Už to nevydržím. Vyklízím prostor.“ Knihu sice otevírá krátká báseň Z nových pranostik, ale jak je tohle počasí hezké, vyjevuješ až v druhém textu s názvem Biozátěž: „Sartre si prý v kavárně vybíral místo zády k oknu, / aby neviděl nic z ohavností nelidského světa. / Také se zkusím dívat do zdi. / Leze tam moucha a spíná nožičky. / Svatá přírodo!“ A to z básně cituji pouze druhou polovinu! Její začátek (tání, sucho a pot) dává zmiňované apokalypse až příliš konkrétní obrysy, třebaže jde jen o neděli mimo urbánní centra: „Ozývají se hrdličky, postupně se přidávají / různé hlasy lidí z okolních chat. Zvuk pily, / první sekačka, druhá, jakási bruska. Peklo ožívá. / Je neděle. Každý má šanci udělat něco pro sebe, /
a tak nedělám nic.“ Část pranostik, ta část plná dětí, radosti, bruslí a pobytu venku je tak ještě grotesknější a vyznívá spíš jako pošetilé přání.
A pak se objeví ty děti. Julie stihne za sedmnáct dní obrat ze zad na bříško, dvě holčičky táhnout sáně strání, Julie hladí všechno kolem sebe, hladí „svět, který jsme se naučili nevidět“ (báseň Na čolčí stezce pod Otvrní). A pak Tereza, žížaly, octomilky, silný kořen křenu, semínka, lůj. „Ale můžu jen žasnout, / kdykoli z jehličí vylétne sýkora nebo brhlík,“ píšeš v básni Víc než představy – a spíš než navzdory zkáze píšeš proti ní. Píšeš o objevování a rozostřuješ rozdíly mezi očima Julie a očima tvýma. Bojíš se tmy ty? Bojí se tmy Julie? Jsi tu nový, jak naznačuješ na straně 21? „Říkám si, že je snad ani nechci pojmenovat, / určitě ne teď, / alespoň dokud nepoznám podloží, / kudy voda teče a kde se tvoří louže.“
Co si ale počnou Juliiny oči ve tvé hlavě, dívají-li se do tisíce tváří antropocénu? Mech vlastně ničemu nevadil, napadne tě příliš pozdě: „Už není co chránit; / radši to dodělám úplně / a všechno pak může začít / zase nanovo.“ Je to zvláštní – v tvých básních většinou bují flóra a křehký ptačí zpěv má ohlušující charakter. Z prostředí se stává subjekt sám. Tvoje krátké a nečekané introspekce na všecko vrhnou stín, přítomnost Julie hází prasátka, třeba jako v básni Tajemné spojení: „Julie poskakuje místností, / za oknem brhlík poskakuje na krmítku. / Po každém slunečním semínku odletí. / Julie se vrací ke stolu, / uždíbne z rohlíku / a znovu se tetelí. / Na pastvině ve sněhu hopsají telátka. / Zašustí křídla / a brhlík je zpátky / na dřevěné podlaze. / Julii září oči. / Nožky v tajemném rytmu / mluví univerzálním jazykem, / stopy vedou v čerstvém sněhu.“
„Za týden, kdy jsme tu nebyli, / dokázaly jiřičky postavit skoro celé další hnízdo, / přímo pod vstupem na půdu. / Tak tam holt nepolezem, dokud nevyletí, říká tchán / a já jsem rád, že mám takového tchána,“ píšeš pro změnu v básni Přítomný čas a já se myšlenkami vracím k již nefungujícím stránkám Přírodní lyriky – 2019. Na webu Psího vína visí záznam hromadného videohovoru a něco básní, které jste s Pavlem Zajícem vybrali. Jak nepřípadně dávno mi to celé přijde! Od zveřejnění vaší výzvy přešly vlny pandemie, začala válka, začala druhá – jen ta klimatická krize (nebo už katastrofa?) trvá: „Prší, / ale jen tak, / že do okapů nic nestéká. / Voda se vypaří / už na střechách.“ (báseň Další podoba) Hezké počasí, říkám si, zatímco se přes nás všechny valí změny klimatu, jako kdyby někdo celé přírodě podkopl nohy: „Ještě, ještě, prosí Julie, / když sýkorka přestane zpívat a odletí. / Rozhlédnu se kolem sebe: Bystrc, / všude auta, domy, odpadky rozfoukané větrem, / věci, věci a věci, / ale žádná další sýkorka.“ (báseň Zaplavuje mě smutek) I tvým pečlivě vyvažovaným emocím jako by někdo v půlce sbírky podkopl nohy a – jak říkáš názvem citované básně – ji smutek zaplavil. Milování? Juliina první slova? Křik? Stíny a prasátka, jež zmiňuju v předchozím odstavci, nenesou kontury zoufalství. Nenápadnou gradací na způsob „jen tak mimochodem“ mě upomínají na skladbu Glósóli od Sigur Rós a klip, který k ní vznikl. V poslední třetině videa se objeví pár dětí na útesu; do té doby monotónní a pomalé bicí zrychlí, potkají se s kytarami a děti se rozeběhnou. A letí.
Možná jsem neměla tenhle dopis začínat tvým jménem.
Možná by bylo případnější: „Julie!“
Radek Štěpánek, Hezké Počasí
Host, 2023
