Prázdnota paměti a obrácení rolí
Dne 7. října 2023 se palestinská akademička Dana El Kurd ocitla v Židovském muzeu v Berlíně, kde se v reálném čase dozvídala o masakrech Hamásu, zatímco byla ponořena do expozic o evropském antisemitismu, holokaustu a vzniku Izraele. Střet historie se současností ji přiměl k hluboké reflexi, kterou zpracovala v eseji otištěném v časopisu New Lines Magazine. Součástí eseje je podnětná multimediální videoadaptace s vyprávěním samotné El Kurd. Prostřednictvím úvah o ghettoizaci, okupaci a moci rozkrývá lidské důsledky kontroly a univerzální touhu po sounáležitosti.
Když jsem vstupovala do věže holokaustu (v Židovském muzeu v Berlíně; pozn. překl.),
v kapse mi vibroval telefon, ale nechtělo se mi pro něj sáhnout. To „prázdné nic“ – pustý betonový prostor přístupný jedinými dveřmi, s pouze úzkým proužkem světla shora – vyžadovalo mou plnou pozornost. Několik minut jsem stála v chladu a tmě, nasávala pocit nepřítomnosti a ztráty.
Tato místnost byla nejzazším bodem podzemního podlaží Libeskindovy budovy, nedávného přírůstku Židovského muzea v Berlíně. Architektura stavby má vyvolávat „fyzický pocit prázdnoty, jež vznikla vyhnáním, zničením a zánikem židovského života během šoa.“
Do Berlína jsem přijela na konferenci a měla jsem v plánu muzeum navštívit během volného dne. Berlín a osud jeho židovské komunity mě jako Palestinku dlouhá léta tížil. Zvěrstva evropského antisemitizmu obrátila naruby celý svět — včetně toho našeho. A i dnes zůstává Berlín jevištěm, na němž se odehrává izraelsko-palestinský konflikt. Město není jen domovem početných palestinských, arabských a izraelských komunit, ale také místem, kde se opožděná snaha Němců vyrovnat se s antisemitizmem obrátila proti muslimům obecně – a proti palestinské diaspoře zvlášť.
Berlín a osud jeho židovské komunity mě jako Palestinku dlouhá léta tížil. Zvěrstva evropského antisemitizmu obrátila naruby celý svět — včetně toho našeho. A i dnes zůstává Berlín jevištěm, na němž se odehrává izraelsko-palestinský konflikt.
Vyšla jsem z věže, a než jsem zamířila do horních pater ke stálým expozicím, zkontrolovala jsem telefon. Měla jsem notifikace ve všech hromadných chatech a na všech sociálních sítích. Bojovníci Hamásu prorazili militarizovaný plot kolem pásma Gazy, vnikli do přilehlých obcí, zabili neznámý počet lidí a zajali rukojmí. Akademici a aktivisté, s nimiž jsem byla v pravidelném kontaktu, se snažili pochopit, co se děje a co přijde dál. Nedokázala jsem to vůbec vstřebat. Po zbytek dne, který jsem trávila v muzeu, jsem střídavě četla informační panely u jednotlivých expozic a bokem kontrolovala aktuální zprávy. Dozvěděla jsem se o židovských komunitách ve Wormsu a Mohuči a o jejich hluboce zakořeněné historii v Aškenázu (oblasti severně od Alp, ačkoliv postupem času se tento termín rozšířil na celou střední a východní Evropu). Dozvěděla jsem se, že když křesťanská Evropa zahájila křížové výpravy do Levanty (z francouzského soleil levant čili „vycházející slunce“, oblast „východu“; pozn. překl.), při kterých zahynuly tisíce muslimů, obrátilo se to i proti jejím židovským komunitám — zapalováním židovských čtvrtí a jejich vyháněním z měst. Poté jsem zkontrolovala poslední údaje o počtu mrtvých. Sledovala jsem videa o německo-židovském životě v dobách Výmarské republiky a sporech propuklých mezi zastánci asimilace, kteří věřili, že mají své místo v evropské společnosti, a sionisty, kteří prosazovali migraci jinam. Pak jsem si načetla nejnovější příspěvky od světových lídrů, zatímco počet obětí dále narůstal. Jako by mnou prostupovalo násilí napříč různými epochami, jeden krvavý příběh přecházel v druhý.
V jedné části expozice běželo video se starším mužem, který se sám označoval za hrdého socialistu, doprovázeno dalšími židovskými hlasy – jako ukázka rozmanitosti židovské komunity. Na otázku, zda se v Německu cítí doma, odpověděl: „Kdyby nevznikl Izrael, nezůstal bych v Evropě.“ Tento pocit je blízký mnoha židům po celém světě. Ve světě, kde se ukázalo, že asimilační přístup selhal, se stal Izrael bezpečnostní pojistkou. Izrael zajišťoval židům bezpečí. Dokud existoval, mohli židé žít kdekoliv s určitou mírou jistoty.
Ale bylo tomu skutečně tak?
Založení Státu Izrael znamenalo pro židy vznik státu, který je zastupoval – ukotvil je –, a to bezpochyby znamená pro židy mnoho, zejména pro ty, jejichž rodiny prošly zkušeností holokaustu. Ovšem vzhledem k tomu, že v oblasti, která se později stala Státem Izrael, již žila jiná populace, zakořeněná v dlouholeté arabské civilizaci – Palestinci s vlastním nacionalizmem, byl vznik tohoto státu spojen s vysokou cenou.
Vznik nového státu může být „procesem produkujícím uprchlíky,“ jak už před čtyřiceti lety popsal zesnulý politolog Aristide Zolberg. Při vzniku nového Izraele bylo vyhnáno 750 000 Palestinců, stali se uprchlíky a vnitřně vysídlenými osobami, obklopujícími nový stát ze všech stran. Tito uprchlíci se dál násobili s každou izraelskou expanzí, včetně okupace Západního břehu a pásma Gazy roku 1967. Právo na návrat do svých původních domovů jim bylo odepřeno a jejich oprávněný hněv narůstal. „Bezpečí“ rozhodně není slovo, kterým bych tyto podmínky popsala. Palestinci samozřejmě nikdy v bezpečí nebyli.
Izrael si udržoval kontrolu nad touto populací prostřednictvím čím dál brutálnější vojenské okupace, doplněné propracovaným systémem povolení a průkazů, spolu s politikami, které připravovaly zbylé obyvatele o majetek a vytlačovaly je ze země. Později Izrael přidal další nástroje, jako je pozemní, letecká a námořní blokáda Gazy, která dál ničí celé generace, a třicet stop vysoká separační zeď, jež proměnila města v přeplněná ghetta, obklopená rostoucími (a nebezpečně ozbrojenými) osadami po celém Západním břehu.
Jak poznamenává historik Daniel B. Schwartz ve své knize Ghetto: The History of a Word, ghetto „hrálo klíčovou roli prakticky ve všech hlavních událostech moderních židovských dějin“ – a Izrael se zrodil jako odpověď na ghetta, kterými židé trpěli po celém světě. Ironie státu, který vznikl jako „protiklad“ ghetta, a přesto sám využívá ghettizaci jako nástroj kontroly, Palestincům rozhodně neuniká. Tato infrastruktura nátlaku šla samozřejmě vždy ruku v ruce s neustálým fyzickým násilím – vězněním, ničením domů, leteckými údery a dalšími zásahy.
Povstání proti této realitě a použití násilí se objevovalo opakovaně. Na chvíli se uvažovalo o možnosti dvoustátního řešení jako o možné cestě ven. Ta však byla rychle opuštěna, a v posledních letech dokonce i předstírání snahy o nalezení řešení ustoupilo do pozadí – jak ze strany izraelských představitelů, tak jejich protějšků v mezinárodním společenství. Ti, kteří se podíleli na mírových jednáních, jako například Aaron David Miller, přiznali, že tato snaha selhala kvůli jejich jednostrannosti – američtí představitelé sami sebe omezili tím, že přijímali izraelské stanovisko jako výchozí.
Namísto toho, s odklonem od myšlenky dvoustátního řešení, umožnilo mezinárodní společenství – především USA – Izraeli ignorovat palestinský problém, rozšiřovat osady a činit každodenní život Palestinců ještě méně snesitelným, zatímco samy vyjednávají normalizační dohody s vládami regionu a otázku obcházejí. Pokud se o Palestincích vůbec hovoří, je to v lepším případě ve smyslu mírného zlepšení jejich podmínek ekonomickými pobídkami nebo v horším případě (jak řekl izraelský ministr financí Becal'el Smotrič), zda se Palestinci „vzdají nebo budou přesídleni“.
Pro kohokoli, kdo sleduje politickou situaci v Izraeli a Palestině s alespoň minimální poctivostí a s respektem k lidskosti obou národů, byly události 7. října nejspíš šokující svým rozsahem a odporné svými detaily, ale už ne úplně překvapivé svým načasováním. Pro kohokoli, kdo sleduje politickou situaci v Izraeli a Palestině s alespoň minimální poctivostí a s respektem k lidskosti obou národů, byly události 7. října nejspíš šokující svým rozsahem a odporné svými detaily, ale už ne úplně překvapivé svým načasováním. Palestinská protestní hnutí byla potlačována, občanská společnost systematicky oslabována a prakticky každý způsob politického prosazování práv Palestinců byl kriminalizován. Navíc Palestinci sledovali, jak se velké „mírové dohody“, založené na jejich setrvalém útlaku, připravují a jsou oslavovány samozvanými obránci demokracie, jako jsou USA, bok po boku s autoritářskými režimy jako Spojené Arabské Emiráty či Bahrajn. Násilí bylo přítomné, stupňovalo se a exploze byla nevyhnutelná; nebylo otázkou zda, ale kdy.
Krvežíznivost západního světa dohnala židy, po staletí přítomné v Evropě, hledat bezpečí daleko od antisemitizmu, který nebylo možné překonat, ať se jakkoli snažili o asimilaci. A pokrytectví Západu – bezmezná podpora čehokoli, co Izrael podnikne, dodávky zbraní, vetování humanitární pomoci a ignorování Palestinců – nyní udržuje v chodu násilí, které ohrožuje celý region a může způsobit jeho pád do chaosu s globálními dopady.
Tato dynamika nebyla nikdy bezpečná pro žádnou ze zúčastněných stran, ale po nějakou dobu ji šlo přehlížet, protože právě Palestinci nesli hlavní tíhu nejistoty. Útok takového rozsahu otřese světem – a měl by. Ale tento šok poukazuje také na to, že svět příliš dlouho normalizoval stav, kdy někteří lidé žijí bez záruky bezpečí.
Světové řešení pro zajištění bezpečnosti a ochrany, pro židy i ostatní, zůstává nerozlučně spojené s národním státem a jeho suverenitou – s militarizovanými hranicemi a posedlostí demografií. Jak ukazuje moderní historie, taková představa v sobě vždy nese potenciál pro politiku vyloučení a pro masové násilí. Možná tím nejškodlivějším je ale to, jak takový přístup nahrává omezenému chápání významu bezpečí, totiž že tím, co je potřeba chránit nejsou lidé, ale stát. Stát je tím, kdo má suverenitu, nikoli lidé. To logicky vede k politikám, které v době konfliktu označují některé části společnosti za přijatelné ztráty – oběti ve jménu státu. A podporuje to také esencialistické vnímání světa, které nebere v úvahu dějiny lidské migrace a nenechává žádný prostor fluiditě identity.
Co by tato situace měla naopak jasně ukázat, je to, že každá cesta povede k násilí, pokud by jediným „řešením“ mělo být zachování statu quo. Ukončení násilí tedy znamená nalézt řešení otázek, jež konflikt živí. Co by tato situace měla naopak jasně ukázat, je to, že každá cesta povede k násilí, pokud by jediným „řešením“ mělo být zachování statu quo. Ukončení násilí tedy znamená nalézt řešení otázek, jež konflikt živí. Mnoho lidí již tyto otázky pojmenovalo, někteří nabídli možné cesty k jejich řešení. Palestinské organizace, jako například Al‑Haq, popsaly, jak může být izraelská dominance v důsledku trvalé okupace charakterizována jako apartheid. Později ke stejnému závěru došly mezinárodní organizace jako Amnesty International a Human Rights Watch. Obhájci lidských práv současně představili přístupy založené na lidských právech, zatímco například akademici jako Leila Farsakh, Nicola Perugini nebo Rana Barakat mluví o osadnickém kolonializmu jako rámci k pochopení dynamiky v Palestině. Aktivisté z kampaně za Jeden demokratický stát (One Democratic State Campaign; pozn. překl.) i mnozí další argumentují, že dvoustátní řešení již není životaschopné, a popsali, jak by realita jednoho společného státu mohla vypadat.
Je však zřejmé, že žádná z těchto diskuzí a debat neměla na současný stav výrazný dopad, protože Izrael se jich neúčastní a vzhledem k jeho rostoucímu příklonu k pravici je bude i nadále odmítat. Mezinárodní společenství mělo zasáhnout, ale neučinilo tak. Umožnilo sobě i Izraeli myslet si, že bezpečí lze udržet čistě silou. Místo toho zvítězily ty nejextrémnější síly. A nyní mezinárodní společenství dává zelenou válečným zločinům a nucenému vysídlování.
Aby bylo jasno: aktéři v konfliktu nebo na mezinárodní scéně mají vlastní vůli a mohou činit různé volby. To platí jak pro sionistické milice před rokem 1948 i pro nově vzniklý izraelský stát, jež vysídloval Palestince a často cílil i na civilisty. Platí to i pro chování Izraele v Gaze, kde bylo v době vzniku tohoto textu zabito více než 8 000 Palestinců. A platí to také pro skupiny, jako je Hamás. Hamás jako organizace vznikl 39 let po založení Státu Izrael – po vysídlení v roce 1948, okupaci území v roce 1967 a celé řadě střetů v rámci arabsko‑izraelského konfliktu v následujících desetiletích. Ale jak upozornil palestinský vědec Tareq Baconi v nedávném rozhovoru pro The New Yorker, kdyby to nebyl Hamás, bylo by to něco jiného. A skutečně, nové milice, které se v posledních dvou letech objevily na Západním břehu a nejsou nijak napojené na Hamás, jeho tvrzení potvrzují.
Počínání Hamásu ze 7. října však nebylo nevyhnutelné, stejně jako únosy rukojmích a útoky na civilní obyvatele, jak zdůraznil palestinský intelektuál Azmi Bishara. V tomto smyslu Baconi v nedávném rozhovoru uvedl, že „koloniální násilí vyvolává dehumanizaci u utlačovatele i utlačovaného“, ale že „ne všechno toto násilí sleduje politické cíle“. Zdá se, že pravděpodobnost toho, že se aktéři uchýlí k „sadistickému násilí“, roste exponenciálně v prostředí trvale násilného statu quo.
Je nezbytné znovu promyslet koncept národního státu jako jediného zdroje bezpečí, stejně jako samotný pojem suverenity založené na státu. Suverenitu totiž mají lidé: lidé mají právo na důstojný život, sebeurčení, kontrolu nad svým prostředím a možnost rozhodovat o své budoucnosti. A lidé mohou být v bezpečí pouze tehdy, když zajistí bezpečí i těm kolem sebe. Státy představují způsob organizace našeho světa a mohou určité formy bezpečí poskytovat, často však jen omezeně, dočasně a za cenu odepření bezpečí jiným. Stát, který trvale upírá druhým suverenitu, nemůže bezpečí dlouhodobě zajistit. Ve jménu suverenity a bezpečí bude dál působit násilí. A vojensky lze zajistit ochranu pouze na omezenou dobu.
Nic z toho však nepatří minulosti; dopad násilí vyvolaného pocitem evropské bílé nadřazenosti je stále přítomný. Byla jsem příliš otupělá na to, abych plakala, ale věděla jsem, že přijde další násilí. Svět se totiž stále ještě nenaučil, že jediným způsobem, jak zaručit bezpečí, je pochopit, že bezpečí musí být vzájemné.Náhlý šok z uvědomění si toho, jaké hrůzy se napříč několika desetiletími udály, mnou otřásl a vybral si svou daň. A tak jsem odešla z Židovského muzea ještě před zavírací dobou a bloudila po ulicích, odkud byli židé z většiny vyhlazeni. Prošla jsem kolem zbytku fasády stanice Anhalter Bahnhof, nádraží nedaleko od muzea, jež sloužilo jako deportační místo pro berlínské židy. Nic z toho však nepatří minulosti; dopad násilí vyvolaného pocitem evropské bílé nadřazenosti je stále přítomný. Byla jsem příliš otupělá na to, abych plakala, ale věděla jsem, že přijde další násilí. Svět se totiž stále ještě nenaučil, že jediným způsobem, jak zaručit bezpečí, je pochopit, že bezpečí musí být vzájemné.
---
***
Esej publikujeme se souhlasem autorky Dany El Kurd a s laskavým svolením redakce časopisu New Lines Magazine. Text "Memory Voids and Role Reversals" vyšel anglicky v listopadu 2023 v tištěné podobě New Lines Magazine. Originální verze je dostupná i v on-line podobě zde.
Z anglického originálu přeložily Marina V. Šternová a Anna Luňáková.
