Pokoje a pokojíčky
Literární text Bernardety Babákové má ostře realistické hrany. Otázku vlastního pokoje či prostoru doplňují otázky po svobodě, intimitě a potížích, se kterými se musíme ve svém bydlení potýkat. Jak si má dnešní (mladý) člověk zajistit bydlení? Jak nevlastnit, ale sdílet? A jak nemožnost „normálního“ bydlení proměňuje realitu, ve které žijeme?
Dokud jsem žilx s rodinou, do které jsem se narodilx, nikdy mi nepřišlo na mysl, jak moc je bydlení a všechno kolem důležité, a taky náročné. Na kolik věcí člověk musí myslet; na úklid, praní, pořizování ložního prádla, matrací, postelí, židlí, nádobí, jídla, zateplování, opravy, instalace, protékající záchod, hnijící trámy, plíseň u oken, špinavá okna, účty za topení a jednou za pár let ještě vymalovat. Všechno se musí někde uskladnit, zásoby se musí mít kde nahromadit. Kolik práce, peněz, energie a myšlenek zabere „vlastní bydlení”. Domácí práce a ponoukání k péči o společný prostor jsem vnímalx jen jako další z nástrojů kontroly, z vytrhávání z vlastního světa, z bezčasí rané části života.
Na nábytku bylo třeba utírat prach. Později si ho člověk musí sám někde pořídit, složit, po čase rozmontovat, naložit do auta, vyložit na jiné adrese. Nebo ho někde vyměnit, střelit, zapomenout či zodpovědně odvézt do sběrného dvora. Pokud tedy nežije jen s jednou matrací. Posledních devět, deset let se snad každý rok stěhuji, někdy dokonce i vícekrát během roku. Život sbalený v banánovkách, obalený strečkou, zapomenutý někde v igelitce pod postelí. Olámané stonky pokojových květin se do dvou měsíců zvetí, jak dlouho ale trvá se usídlit, zabydlet, vydechnout po otravné sérii odmítavých vyjádření majitelů, hledání, balení, převážení, vybalování?
Výpovědní doba z nájmu je tři měsíce. Zhruba čtvrt roku už je člověk jednou nohou na odchodu, projíždí nekonečné inzeráty, obchází byty, dopisuje si se zájemci, obvolává nabídky. Nikdy jsem žádnou nemovitost nevlastnilx. Nedošlo mi, jaký luxus mi rodina zajistila, když jsem mohlx vyrůst v domě se zahradou. Jedinou starostí bylo vynést odpadky, v sobotu dopoledne ošudlat koupelnu i s kachličkama a před Vánocemi pověsit vyprané záclony. Bylo tam krásně. Ale stejně jsem se odstěhovalx do města. Začala odyssea nájmů a podnájmů. „Je to možný?” ptají se mě, když na otázku, co je nového, odpovídám, že nájemní smlouva v jiném velkém městě. Je to možné, když platnost všech dohod, pracovních i těch nájemních, je na rok.
„A na hypotéku by ses nezmohlx?” ptá se starší příbuzný. Nesměle se usměju: „A ty?” Zbytek odpoledne si budeme povídat o počasí a venčení psa. Ne mého, domácí mazlíčci výrazně snižují vyhlídky úspěchu na trhu s bydlením. A to rozhodně nechci riskovat.
…a víš, jaká část mše je moje nejoblíbenější?
„Pozdravte se ve znamení pokoje.“
Dej mi pokoj, dřív to znělo tak opovržlivě, jako když odháníš mouchu. A dneska je to skoro to nejlepší, co můžeme někomu popřát.
Stejně jako hodně zdraví.
Díváš se do sluníčka a hodně rychle mrkáš. Pak přiletí beruška. Než jí stihneš spočítat tečky, zabzučí a zase krouží jarním vzduchem. Nikdy jsi nebyla sama. Ani teď nejsi. Sedíme u otevřeného okna v pokoji, ve kterém je tvoje všechno, kromě koupelny.
Mini skříň na tři až pět knih. Lednička jako ukradená z hotelu. Spíš minibar, všechno jídlo se v ní zkazí do dvou dnů. O třetinu užší postel, než na které jsi spávala ještě v dětském pokoji. V něm byli tvoji sourozenci, tady se střídají mladé ženy s cizokrajnými jmény. Když se moc vrtí, padají v noci z postelí jako zralé hrušky. Nad nimi uprostřed léta krouží zlé vosy. Myšlenky ti ve spirálách utíkají, opisují trajektorie opylovačů.
Není to přece tak hrozné. Tvůj bratr a jeho pokojíček na předměstí Paříže měl sprchu mezi umyvadlem a záchodem, když se chtěl člověk umýt, mohl u toho sedět na míse.
Mám se vlastně dobře, ačkoliv si za dvě třetiny svých příjmů můžu dovolit jen jediný pokoj. Už jste to jistě slyšeli tisíckrát. Mám se vlastně dobře, ačkoliv ten pokoj často sdílím s někým, koho jeho vlastní budík ráno nikdy nevzbudí a zvoní klidně hodinu.
Mám se vlastně dobře, protože bych taky mohla bydlet ve slumu. A lidi, se kterými občas pokoj sdílím, jsem si vybrala, i přestože jim budíky zvoní i o víkendu. Ale mohlo by být hůř. Ti druzí by mohli chrápat nebo mlaskat nebo všude drobit. Mohli by třeba hrozně smrdět. Mohlo by tam takových spolubydlících být ještě dalších pět. A pořád. Nebo bych mohla nebydlet vůbec.
A jsem zase u toho.
„Bylo nás třicet a spávaly jsme na směny“, říká nám sousedka z paneláku. A připomene mi, že vojna by z nás všech udělala chlapy, nesměle se koukáme po sukních a šatech. Sousedka mává rukou k televizi, ve které běží zprávy z ukrajinské fronty. Už jí rozumím.
Odcházíme, všechny tři, asi byste o nás řekli, že jsme dvě ženy a jedna docela malá holčička. Známe moc dobře ten esej o vlastním pokoji. A známe taky tu esej Audre Lorde Věk, rasa, třída a pohlaví: Ženy redefinují odlišnost. V ní se Lorde vrací k eseji Woolfové a přichází se zajímavou myšlenkou: Ze všech uměleckých forem je poezie tou nejekonomičtější. Je ze všech nejniternější, je na ni třeba vynaložit nejmenší fyzické úsilí, vyžaduje nejméně materiálu, dá se dělat mezi stěnami, v nemocničním skladu, v metru, můžete ji načmárat na jakýkoliv útržek papíru. A pokračuje: Když člověk píše prózu, potřebuje vlastní pokoj, nadto stohy papíru, psací stroj a hlavně spoustu času.
„Píšeš teď něco?” zazní mezi námi otázka.
„Nemám čas,” říká ta, co za ruku vede holčičku.
„Nemám kde,” říká ta, co má prázdnou náruč.
Sdílíme kus překližky v kanclu. Ale zkuste psát doma, když nová sousedka klepe smetákem na dveře, když se odchlipuje lino, když bydlíte v přízemí s okny skoro na úrovni ulice a kolemjdoucí se nerozpakují si přímo před tím oknem ulevit, když na vás ťuká v noci spolubydlící, který se snaží věštit váš intimní život z odpadků ve společném koši.
Ať jsi, nebo nejsi, nemluvím s tebou!
Nic jako safe space neexistuje.
Nic jako vlastní pokoj neexistuje. Jen v rovině zbožných přání.
Provedla jsem terénní šetření, ale z jarního ovzduší se mi zamotala hlava a zůstaly jen tyto útržky:
- Sádrokarton a dupající kuna.
- Rohy u postele plesnivěly.
- Žluté nalepovací hvězdičky v noci trošku slabě svítí už dvacet tři let. Měsíček se odchlípnul.
- V zimě je v pokoji zima a v létě teplo.
- Rýsováčky byly pod napínacím prostěradlem místo pozdravu.
- Uprostřed pokoje byla křídou nakreslena tlustá čára. Moje – Vaše.
- Sestrám se nesmělo sahat na jejich část stolu.
- Rodiče nikdy nechtěli, abych se v pokoji zavírala. Byli jsme pořád všichni pod hypotetickým dohledem. Později mi došlo, že se máma sama před tátou bojí. Otevřené dveře do pokoje byly pojistka.
- Já jsem nejradši v kuchyni.
- Než se naši rozvedli a máma při hádce nabírala hysterický tón, táta ji tlačil do ložnice. Na školení v práci jim říkali, že nejvíce bodných zranění se děje v kuchyních mezi příbuznými. Ty dveře do ložnice byly prosklené. Koukali jsme na zuřivě gestikulující postavy.
- Měla jsem skutečně vlastní byt. Jen já, na hypotéku, docela hezkej. V domě, zrekonstruovanej, nejsem přece zelená vdova. Pak jsem se zhroutila a místo práce na soudě se věnuju arteterapii v ženské věznici. Ale pořád mám vlastní auto. Když je mi blbě, jdu se projet nebo si koupím zmrzlinu a sním si ji na zadní sedačce.
- Nejhorší je, že tu není klid. Nemůžu se vyspat, nikdy. Pak jsem přetažená, řvu na děcka. Někdy je i biju. Ostatní to vidí. A pak je večer a já nemůžu spát a myslím na to a stydím se.
- Už jsem s ním nemohla žít, strašně jsme se do toho zapletli a já neměla vůbec žádnou kapacitu řešit s ním pokračování vztahu. A taky jsem nedokázala odejít, protože společný bydlení znamenalo poloviční nájem za mě a za dceru. Pak mi kámoš řekl, že prodává obytňák. Půjčila jsem si od našich a odkoupila jsem ho. Nikam jsem s ním neodjela. Parkuju za městem na pozemku, kde platím jen každej druhej nájem. Dokud byla Nikola malá, nic nám nechybělo. Teď chce mít svůj pokoj, chce mít stůl, kde bude psát úkoly, chce se malovat a umývat ve sprše, ne v lavoru. Chce být se svým otcem v paneláku.
- Na svobodárně nás bylo šest holek. Všechny porodní asistentky. Pletly se nám čepce a punčochy, co visely na šňůrách od rohu k rohu. A některým tam vodily i kluky. Dodnes to nechápu, ale nikdy na to nezapomenu.
- Jsme tu tři. Paní Králová už sama nevstane. A ta třetí paní, ani nevím, jak se jmenuje, ta s náma nemluví, dělá votočenou. Ale ze spaní mluví, to zas jo. Někdy strašně sprostě.
- Když jsem na noc venku, tak se bojím, že se mi něco stane. Někdo mě zkope nebo – víš co. To kolem sebe dám různej skleněnej a kovovej sajrajt. Nejlepší jsou plechovky, jsou lehký a dělají rámus. Když spím v noclehárně, tak se sice nemusím bát vo ledviny, ale vždycky mi všechno ukradnou, jakmile usnu; jídlo, boty, i ponožky už mi z noh stáhly. A choď ráno po městě bosá…
- Já nevím, co vy s tím pořád máte – když jsem byla malá, říkali jsme… – Počkej, jak to bylo?
- Kdybys měla tolik místa v nebi.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
