Plamen revoluce nezhasíná: Nové Hunger Games jdou proti mýtu osamoceného hrdinství
Pokračování Hunger Games nesází jenom na nostalgii. V Úsvitu sklizně, který předchází původní trilogii, Susanne Collins komentuje současnost i výzvy, kterým mladá generace čelí a přístupným a idealistickým jazykem vybízí k boji proti útlaku a autoritářství.
Svět dystopií se mi otevřel, když mi bylo třináct. Kvůli zlomenině jsem v nemocnici zůstala přes noc a na pokoji se mnou byly dvě starší dívky. Jedna z nich měla notebook, a tak jsem poprvé viděla Divergenci, filmovou adaptaci dystopického young adult románu Veroniky Roth, který vyšel několik let po prvních Hunger Games. Divergence mě uhranula. Zničená města a nebezpečné pustiny, svět, kde jsou lidé rozřazováni do pevně daných skupin podle charakteru. Náctiletý protagonista trhliny systému prohlédne a snaží se je překonat, aby ze světa udělal lepší místo.
Jako pro nespočet dalších teenagerů, i pro mě byly dystopie jak inspirací, tak útěkem z reality. Zatímco dnes se šablonovitým zápletkám, v níž náctiletí svrhávají autoritářské režimy, smějeme, tehdy jsme je brali zcela vážně. Pamatuju si, jak Tumblr a Pinterest zaplavily zdánlivě hlubokomyslné citáty postav z young adult dystopií. Ty oblíbené jsem si tiskla a lepila nad postel.
Není těžké přijít na to, proč právě dystopie náctileté čtenářstvo tak přitahovaly a proč jich v minulém desetiletí vycházelo tolik. Nebyla jsem jediná, komu školní rutina připadala ubíjející. Každý den byl stejný jako ten druhý a měla jsem pocit, že svůj život vůbec nemám ve svých rukou. Čtení knih, ve kterých se vrstevníci staví proti systému, v sobě mělo až revoluční potenciál. Ve čtrnácti jsem neměla žádné povědomí o politice a nikoho, kdo by mě vedl k jakémukoliv sociálnímu uvědomění: dystopie mi zprostředkovaly první kontakt s množstvím sociálních problémů. Dokázaly názorně (i když někdy až příliš zjednodušeně) poukazovat na systémové nerovnosti, útlak určitých skupin obyvatel či hrozbu autoritářských systémů. Z děl jako Hunger Games nebo Dárce Lois Lowry se díky tomu staly moderní klasiky. Mluví se o nich v hodinách literatury a objevují se dokonce na seznamech povinné četby. Na ty povrchní, pro které byla dystopie jenom trendy estetikou bez hlubších motivů, se zapomnělo. Já jsem je však od třinácti do sedmnácti četla všechny bez rozdílu.
O dystopie jsem se začala zajímat do té míry, že jsem kategorii young adult opustila, a začala číst jiné klasiky. Na konci roku 2019 jsem o young adult dystopiích ještě na gymnáziu napsala desetistránkovou esej do literárního semináře. Poslední knížka, kterou jsem kvůli ní vzala do ruky, byla Stanice 11 Emily St. John Mandel. Byly Vánoce a já si v tomhle románu četla o gruzínské chřipce, která vyhladí většinu planety. Jenom o pár měsíců později se začalo mluvit o covidu.
Poptávka po dystopiích však klesá, když máte pocit, že v jedné z nich najednou žijete.
Nikdo nečte dystopie?
Dystopie jako žánr má dlouhodobou historii, která nezačala ani neskončila minulým desetiletím. Náhlý zájem o dystopie pro náctileté byl spíš letmý trend, po kterém se mainstream přesunul dál. Může za tím stát komerční úspěch jedné knihy či série, ale takový trend může leccos vypovídat o současnosti, jakmile se začneme ptát, proč zrovna tohle se čtenářstvem rezonuje.
Minulé desetiletí provázel velký technologický a lidskoprávní pokrok. Mělo v sobě i určitou naději, společností (alespoň tou globálně severní) prostupovalo odhodlání řešit dlouho opomíjené křivdy. Otevření dystopického románu tak mohlo nabízet zajímavý výlet do neznáma nebo nanejvýš fascinující myšlenkový experiment, vyslovení hypotetického „co kdyby“.
S čím dál naléhavějšími válkami, klimatickou krizí a narůstajícími nejistotami z budoucnosti se z dystopií stávají spíše strašáci. Připomínají nám budoucnost, na kterou nechceme myslet. Literární mainstream tak proto dnes míří spíše do fiktivních světů nebo idealizovaných, kýčovitých obdob toho našeho. Fantasy a konkrétně romantasy (tedy fantasy s větším důrazem na romantickou linku příběhu) patří k nejčtenějším a nejdiskutovanějším žánrům na sociálních sítích vůbec – jak v kategorii young adult, tak v beletrii pro dospělé. Velmi populární je pak cokoliv s nálepkou cozy (tedy útulné, příjemné) – knihy, které nejsou čtenářsky nijak náročné a neřeší závažná témata. Cílem titulů jako je román Než vystydne káva Tošikazua Kawagučiho nebo Příběhy opředený život A. J. Fikryho autorky Gabrielle Zevin je konejšit. Odehrávají se na místech, která v nás probouzí klid, v kavárnách, knihkupectvích, na farmách, v usedlostech v srdci přírody, případně vykreslují idealizované obrazy evropských měst, ve kterých neexistuje chudoba ani nerovnosti.
Zpátky v aréně
Na mnohé autorstvo young adult dystopií se zapomnělo nebo se ve své tvorbě posunulo jinam. Nejúspěšnější z nich, americká autorka Hunger Games Suzanne Collins, se ale na dlouhou dobu odmlčela. V době, kdy byla její série o lukostřelkyni Katniss na vrcholu popularity a fanoušci ji prosili o pokračování, sérii zdánlivě uzavřela. Zdálo se, že poslední tečkou za Panemem, jak se v univerzu jmenuje severoamerická diktatura, v jejíž aréně Katniss bojuje o přežití, aby se nakonec stala tváří odboje, bude poslední filmová adaptace z roku 2015.
Pak ale v roce 2020 a deset let po završení původní trilogie vyšla Balada o ptácích a hadech. V ní nás Collins přenáší do desátých tzv. Hladových her, jež odehrávají šedesát let před událostmi původní série. Zvrácený boj o přežití a reality show v jednom, kterého se účastní vylosovaní zastupitelné z jednotlivých regionů federativního státu, ještě nevypadá tak, jak jsme zvyklí. Kapitol, hlavní město Panemu, je po dlouholeté válce zdecimované a souboj vyhladovělých dětí na život a na smrt skoro nikdo nesleduje. Mladý prezident Snow, jehož jsme už dříve poznali jako autoritářského vůdce Panemu, se chce prosadit mezi spolužáky a získat univerzitní stipendium. Začíná proto vymýšlet, jak z Hladových her udělat pořádnou podívanou. Knihou nás provází jako vypravěč v první osobě a v hloubi duše bojuje s rozporuplnou touhou udělat to, co je správné, nebo to, co mu vynese slávu.
V rozhovoru pro web nakladatelství Scholastic Collins říká, že ve své beletrii a svými světy prozkoumává složitější filozofické koncepty způsobem, který je pochopitelný i pro náctileté čtenářstvo. Tomu napovídají i citáty z filozofických děl, které uvozují Baladu o ptácích a hadech i loni vydaný Úsvit sklizně. Collins v rozhovoru otevřeně přiznává, že se dějem snaží přispět do diskuze o přirozeném stavu věcí. Jak by se lidstvo chovalo, kdybychom se vzdali státu a pravidel? Vedlo by to jen k nekonečné válce a chaosu, nebo bychom dokázali žít svobodněji a mírumilovněji? A když se přikláníme k jedné, nebo druhé možnosti, co to o nás vypovídá? Na to se snaží v Baladě odpovědět mladý prezident Snow: Jsou Hladové hry cenou, kterou platíme za mír, nebo neopodstatněnou krutostí? Balada o ptácích a hadech se tak dá číst jako napínavý akční příběh, ale předává i důležité myšlenky srozumitelným a atraktivním způsobem.
Ještě zjevnější je tento záměr v loňské knize Úsvit sklizně. Collins tvrdí, že se ve svých dílech vždy snaží vyjadřovat k aktuálním tématům a její nový román by nemohl být aktuálnější.
Nic není, jak se zdá
Úsvit začíná ráno, před takzvanou Sklizní padesátých hladových her, při které los rozhodne o tom, kdo za Dvanáctý kraj půjde bojovat na život a na smrt a stane se tzv. Splátcem či Splátkyní. Potkáváme hlavního hrdinu Haymitche, Katnissina průvodce a později průvodce z původní série. Haymitch celý život slaví v tentýž den svoje narozeniny ze strachu, že bude vybrán. Čtenářstvo (či diváctvo) původních Hunger Games tuší, jaký Haymitchův osud bude. Collins se proto záměrně zaměřuje na to, proč a jak se tak stane.
Přestože na Haymitche ani tentokrát los nepadne, po roztržce je nakonec do arény poslán. Hnán touhou pomstít se Kapitolu se v tréninkovém centru připojí k odboji a začne budovat síť chudších outsiderů ve snaze spolupracovat v boji proti profesionálům a profesionálkám z bohatších krajů Penamu. Klání v aréně se Haymitchovi daří díky jeho vynalézavosti a solidaritě s ostatními přežít – na televizních obrazovkách, kde vláda po celé zemi vysílá záznam z Hladových her, ale působí jako bezohledný, přebujele sebevědomý výtržník. Ze sestřihu vypadnou jakékoliv náznaky vzájemného soucitu či přátelství, které Haymitch v aréně s ostatními Splátci navázal. Collins tak svou knihou pokládá otázku, která je v současném mediálním světě naléhavá: „Můžeme si být jistí, že to bylo doopravdy tak, jak nám tvrdí?“
Společnost spektáklu a věčná revoluce
Původní série vyvolává dojem, že celý spektákl Hladových her funguje bezchybně. Úsvit sklizně ale ukazuje, že to jenom Kapitol umí jenom svá selhání schopně skrývat, když vybírá, co se na obrazovky dostane. Samotná realita Hladových her je krutá a jako součást fikčního světa skoro neuvěřitelná. Jak by mohla pokročilá a civilizovaná společnost dovolit nebo dokonce podporovat tak násilnou událost, při které umírají nevinné děti? A kdo by dobrovolně sledoval takové krveprolití?
Na tuto otázku částečně odpovídá už Balada o ptácích a hadech, ve které mladý Snow navrhne z Hladových her udělat show – vysílat rozhovory se soutěžícími, zaměřit se na jejich osobnosti a umožnit diváctvu sázet na svého favorita či favoritku. Později přišly další prvky, známé z původní trilogie – hodnocení schopností Splátců, podrobný komentář, přehlídky soutěžících. Kapitol krveprolití zatraktivnil tím, že diváctvu umožnil se se Splátci identifikovat. Vyvolal dojem, že šanci má každý.
Poslední slovo v určování reality tak má ve světě Hunger Games vláda. Dokáže přepisovat minulost, vystřihovat nevyhovující části a ovládat diskurz. Zatímco sledujeme Haymitchovo působení v aréně, jsme svědky několika poruch a selhání jejího vybavení – nic z toho se ale do vysílání nedostane. Samotná aréna se tak v novodobých Hunger Games stává velkou metaforou pro rozpor mezi zdáním a skutečností. Zelené louky, klidné potůčky a řídké lesy s krotkou zvěří vyvolávají dojem, že jde o místo, kde platí běžná pravidla přežití v divočině. Jenže ve skutečnosti je skoro všechno, až na malou část ve středu arény, jedovaté. Naleštěná fasáda Panemu pod povrchem praská, ale dokud nejsou skuliny vidět z venčí, může předstírat, že je všechno v pořádku. Vnitřní pnutí v krutém systému neexistuje.
Panemská propaganda navíc dokáže odvracet pozornost veřejnosti od svých vlastních manipulativních praktik a zodpovědnosti. Diváctvo v zápalu sledování vražedných her zapomíná, že nepřátelé nejsou v aréně, ale zastávají mocenské pozice, z nichž spektákl drží při životě. Úsvit sklizně nepopiratelně ukazuje, že média nejsou nestranným zprostředkovatelem, ale ideologickou zbraní režimu. Snaží se obyvatelstvo přesvědčit o neměnnosti a nevyhnutelnosti reality, která se odehrává na televizních obrazovkách. Opakované zobrazování násilí a krutosti má vyvolávat bezmoc a pocit bezvýchodnosti, které udržují obyvatelstvo pasivní a poslušné. Hladové hry tak nejsou jen zvrhlou show, ale neustálou připomínkou toho, co se stane tomu, kdo se Kapitolu postaví.
Young adult dystopie jsou často a oprávněně kritizovány za to, že jejich narativ nahrává individualismu. Nad utlačovatelskými systémy vítězí teenageři a teenagerky, kteří zdánlivě sami dokážou procitnout a autoritám se postaví. Takový pohled zjednodušuje a pokřivuje mechanismy, na kterých osvobozenecká hnutí stojí ve skutečnosti. Zároveň to ale naznačuje, jakým způsobem vyprávíme historii a posléze i fiktivní příběhy. Za každou slavnou osobností, za každým bojovníkem za svobodu stojí celá uskupení podobně smýšlejících lidí, na jejichž podíl se zapomíná.
Ať Suzanne Collins k tomuto narativu svou protagonistkou Katniss přispěla nevědomě či vědomě, Úsvit sklizně dokládá, že se její smýšlení za deset let posunulo. V knize autorka ukazuje, že Katniss nebyla něčím výjimečná. Právě naopak. Pokusy o sabotáž Hladové hry provázely dost možná od samého začátku. Haymitchovo úsilí a následné selhání ukazuje, že ne každá snaha o vytvoření spravedlivějšího světa končí úspěšně. Přesto je důležité pokračovat – jeden úspěch může odstartovat revoluci. Haymitch v Úsvitu sklizně navíc není osamělým hrdinou. Potkává další členy odboje na všech úrovní organizace Her a nalézá spojence i v těch, od kterých by to čekal nejméně.
Může přijít úsvit bez sklizně?
Osudové ráno předtím, než Haymitche odvezou do arény a než se jeho osud začne schylovat k nevyhnutelné tragédii, se hrdina sejde se svou milou Lenore Dove. Jejich konverzace se stane jedním z nejdůležitějších dialogů celé knihy:
„(…) Protože sklizeň proběhne bez ohledu na to, čemu věřím. Stejně jistě, jako že zítra vyjde slunce.“
Lenora se zamračí. „Nemůžeš se spoléhat na to, že se něco stane i zítra, jenom protože se to dělo v minulosti. To je chybná logika.“
„Vážně?“ zeptám se. „Protože nějak takhle si lidi plánujou životy.“
„A to je součást našeho problému. Myslet si, že je něco nevyhnutelné. Nevěřit v možnost změny.“
„Nejspíš. Ale vážně si neumím představit, že by zítra nevyšlo slunce.“
Na čele se jí objeví svislá rýha od toho, jak přemýšlí nad mou odpovědí. „A umíš si představit, že by vyšlo na svět bez sklizně?“
Skutečnost, že jde o důležitou pasáž, autorka napovídá i citátem Davida Humea z počátku knihy. Podle něj je stejně možné, že slunce zítra nevyjde, jako že vyjde. Prvním krokem k dosažení změny je schopnost představit si alternativu. Můžeme mít pocit, že některé instituce a mechanismy moci jsou nevyhnutelnou součástí života a nezbývá než se s nimi smířit a podvolit se jim. Collins poukazuje na sílu vzdoru a důležitost boje. Právě to je podle všeho hlavní poselství, které dává mladému čtenářstvu. Ačkoliv popularita dystopií odpadla a většina ho utíká do světů fantasy, Suzanne Collins dokáže zaujmout a vrátit je nohama na zem. Úsvit sklizně je pochodní odporu, kterou mladá generace potřebuje.
---
