Performativní čtení a „red flag“ knihy: Aneb jak jsme z literatury udělali test charakteru
Seznamy knih, jejichž obliba u potenciálního partnerstva je prý varovným znamením, zplošťuje čtení na kulturní signály a čtenářství na pózu. Jak sociální sítě a americké kulturní bitvy deformují náš vztah k literatuře?
V květnu vyšel s velkým haló v magazínu Dazed & Confused článek se seznamem deseti knih, které údajně máme „okamžitě vnímat jako red flags“. To znamená, že pokud si je někdo přinese na první rande, nebo je má vystavené v knihovně, máte prý zbystřit, a raději se příslibu intimního vztahu vzdát a utéct. Knihy, které dotyční zvolili, mluví za vše, a celý váš vztah by stejně nestál za nic, protože je zřejmé, že by nešlo o dobré lidi.
Na seznamu pochybných „red flag“ titulů nechybí Lolita, Americké psycho, údajně cokoliv od francouzského mistra misogynie a tajného romantika zároveň (jak odhaluje v Česku například podcast Chapadla murmuru Jana Bělíčka) Michela Houellebecqa či Mechanický pomeranč. Posledně jmenovaná kniha si to patrně zasloužila proto, že Burgessovu kritiku individuálního, institucionálního i státního násilí si každý muž, co knihu vlastní, určitě vykládá jako oslavu hlavního hrdiny Alexe. Dále v seznamu najdeme třeba román Kdo chytá v žitě, Dostojevského nebo tituly ze série o Percym Jacksonovi – přece jen, který muž stále čte literaturu pro dospívající a není přitom divný? Nebo se snad, nedejbože, jen ostentativně snaží utéct od Harryho Pottera k něčemu podobnému, aby snad nebyl označen za transfobního podporovatele J. K. Rowling?
Rozmanitý seznam připomíná čím dál populárnější škatulkování potenciálních partnerů a partnerek podle znamení zvěrokruhu: Ona je fakt Váha? Tak do toho bych nešel, když jsi Štír. Z toho bude jen trápení. Dle hvězd je tam jasně viditelné nepochopení a do budoucna jenom hádky. Samotného mě čtení horoskopů baví a podlehl jsem i kouzlu tarotových výkladů, ale nikdy bych se čistě podle nich nerozhodoval o něčem tak komplikovaném a křehkém, jako je milostný vztah. Přesto se knihy, které má člověk v batohu či doma, staly něčím, co podle všeho může předurčit jeho kvalitu jako budoucího partnera či partnerky.
Možná i kvůli podobnému předurčování zejména americké studie zjišťují, že dospívající muži generace Z mají dvojnásobně méně zkušeností s jakoukoli formou vztahu než ti generací předešlých. Svou roli pochopitelně hrají také ekonomické faktory či dopad digitálních technologií a internetu, který na první pohled lidi spojuje, ale stejně tak je dokáže i identitárně izolovat. Proměnu čtenářství v osobnostní znak lze pak chápat jako součást širšího trendu, který velí najít pro všechny a všechno nějakou jednoduchou nálepku.
Brát cizí knihovnu jako zrychlený osobnostní test, signál o povaze a hodnotách jejích majitelů, je zdánlivě vtipný zkratkovitý pohled. Samotný článek novináře Jamese Greiga v Dazed je napsaný šikovně. U každého odstrašujícího titulu někdo z redakce obvykle nejdřív vysvětluje, proč vlastnit takovou knihu není a priori špatné, ale pak začne hned zobecňovat, proč by to špatné být mohlo. Tedy, že by si knihu potenciální partner (nebo partnerka) mohl vyložit mylně. Jako by se od začátku počítalo, že ať už zvete na první rande kohokoliv, bude zcela jistě disponovat mizernou čtenářskou gramotností.
Je v tom cosi znepokojivého a pro současnost zároveň symptomatického: kniha, která sama o sobě bývá složitým, mnohovrstevnatým dílem, je redukována na memovou nálepku. Z četby se stává totéž, co bio na Tinderu. Už nejde o proces porozumění textu, ale prostředek k signalizaci vlastní identity. Mít v knihovně Jordana Petersona svým způsobem znamená zařadit se k jeho obvykle konzervativním fanouškům. A to i kdybyste si jeho knihy pořídili, protože se nacházíte v osobní krizi, internet vám je doporučil, a vy chcete jen znovu najít klid v okolním chaosu. Třeba nejste tak chronicky online, abyste o autorovi a jeho pochybné politice věděli vše. Co když je také máte doma třeba čistě ze zvědavosti, co ten kontroverzní uplakaný pán píše, nebo naprosto ironicky, abyste si z Petersona mohli při čtení dělat srandu? Kam zmizela jakákoliv nuance?
Do jisté míry se jedná o potřebu usnadnit si poznání charakteru druhého člověka, která jistě souvisí s dravým trhem randění. Na dnešním romantickém poli není radno váhat příliš dlouho, aby se člověk neocitl v dalším nekonečném situationshipu s klukem, který se zdál být sečtělý, ale nakonec je to jen nedospělý muž, který se schovává svůj strach ze závazků za zdánlivě složité a citlivé knihy. Snahu ostatní nálepkovat za jejich literární volby si ale můžeme vyložit také jako symptom hlubší krize empatie. Krize, kterou prohlubuje škatulkování prostupující i celé politické spektrum: ono horoucně deklarované my vs. oni.
Abych citoval mistra, afroamerického spisovatele a aktivistu Jamese Baldwina:
„Existuje tolik způsobů, jak být opovrženíhodný, až z toho jde hlava kolem. Ale opravdu opovrženíhodné je pohrdat bolestí druhých.“
Kniha jako značka, čtení jako branding
V dnešní kultuře čím dál častěji knihy používáme jako rekvizity. Vystavené v knihovně, dané na odiv na Instagramu nebo v kavárně. U mužů je tato performativní rovina ještě výraznější: mají tendenci se definovat pomocí „velkých knih“, kam spadá vše od Nietzscheho a Dostojevského přes Pynchona a Fostera Wallace až po Houellebecqa. Tyto tituly pak slouží jako jakési totemy.
Když kluk čte Americké psycho, nemusí to být jen proto, že ho fascinuje autor Bret Easton Ellis a jeho subtilní kritika solipsistické přístupu yuppies k životu a k ostatním lidem. Zároveň tím prý může na první pohled vyjadřovat tento postoj: „zajímám se o osamělé outsidery, o násilí, o maskulinitu v krizi, možná že ve volném čase poslouchám podcast Joea Rogana a přemýšlím o vraždě lidí, kteří podle mě mají menší hodnotu než já.“
Podobně také Lolita přestává být podle současného diskurzu románem, který má smysl číst kvůli tomu, jak brilantním jazykem ho Nabokov napsal, ale mění se v podezřelý signál. Co když čtenář soucítí s Humbertem Humbertem? Jenže takové chápání čtenářství je nebezpečně zjednodušující. Lolita přece není skandální jen kvůli námětu, ale především tím, jak Nabokov manipuluje jazykem a čtenářovým vnímáním. Lolita je skvostným příkladem figury nespolehlivého vypravěče – Humbert Humbert nás svádí svou ironií, učeností a rétorickou obratností, zatímco pod literární slupkou se odehrává příběh o zneužívání a moci. Číst Lolitu znamená ocitnout se v pasti: text románu nás nutí balancovat mezi fascinací formou a odporem k obsahu.
Neboli, jak řekl ve své kontroverzní sebe-odhalující eseji The Crack-Up (1936), odpovídající dnešnímu trendu konfesní autofikce, spisovatel Francis Scott Fitzgerald:
„Zkouškou prvotřídní inteligence je schopnost udržet v mysli dvě protichůdné myšlenky zároveň, a přesto si zachovat schopnost uvažovat dál.“
Lolita není kniha pro pedofily a ani nejde o intelektuální „red flag“. Je to dílo, které nám umožňuje pochopit, jak literatura dokáže podvratně manipulovat naším morálním kompasem. Nabokov ukazuje, že literatura může být nebezpečná právě svou svůdností. A že umění dokáže odhalit propast mezi tím, co se nám povrchně líbí a tím, co je eticky nepřijatelné.
Celá logika red flag knih je navíc absurdní. Stačí ji obrátit: ženy konzumují ve velkém true crime – knihy a podcasty o sériových vrazích. Studie (viz např. Amanda Vicary, 2010: Crime, Gender, and Interest in True Crime, Illinois Wesleyan University) ukazují, že ženy čtou a sledují true crime častěji než muži. Znamená to, že každá čtenářka true crime je chodící red flag, potenciální vražedkyně připravující se na krvavou odyseu?
Problém tak není v samotných „red flag“ knihách. Většinou jsou vážně dobré a za přečtení stojí. Úskalí skýtá, třeba i domnělé, performativní předvádění se jejich četbou, která přestává být osobní zkušeností a stává se prostředkem budování osobní značky.
Proč hlavně muži?
Muži se v minulosti tradičně definovali prostřednictvím toho, jaké knihy četli a jaké „nosí u sebe“. Mezi populární stálice mužského repertoáru patřil třeba Nietzsche, Hemingway, Jack London, Fitzgerald nebo beatnici. Dnes se tenhle model přesunul na Instagram a TikTok, jenže tam kluk s knihou může být vnímán jako „podezřelý“. Muž, co sedí v kavárně a čte? Co když mu nejde o čtení samotné, ale je to póza, pouhá snaha zaujmout a případně svést ženy či muže?
Přitom číst si na veřejnosti bylo zvláštní i dřív, jenom z jiných, hmatelnějších důvodů. Karl Ove Knausgaard v páté knize z cyklu Můj boj popisuje, jak měl v devatenácti strach sednout si sám do hospody s knihou. Obával se, že bude vypadat jako outsider bez přátel. Alkoholik, který knihou jen skrývá, že přišel vypít pár piv. O mnoho let později se karta podivně obrátila a ti, kteří by se beze strachu postavili k baru a jedno točené si ke knize svého výběru objednali, mohou mít ze všech těch memů a reelsek strach, že budou vypadat jako performativní „fuckboys“. Takoví, kteří se snaží někoho sbalit na to, že vůbec čtou, byť s pivem ve večerních hodinách.
Čtení jako únik, ne jako herecká role
Přiznám se, že mou motivací k sepsání tohohle komentáře je i fakt, že sám často čtu v kavárnách – a když se mi po práci nechce psát, tak i později večer v hospodách. Přítomnost lidí kolem a jejich životů mě uklidňuje a paradoxně se mi v noci takhle čte lépe než doma v tichém bytě, kde bych navíc mohl budit při vaření čaje nebo otevírání vína svou spící přítelkyni.
Nedělám to proto, abych se svými knihami předváděl, ale protože doma mě navíc zahlcují jiné možnosti, jak trávit čas – mohl bych umýt nádobí, zapnout konzoli, třídit prádlo, pracovat na počítači, přepisovat nekonečný to-do list na tabuli nad stolem, nebo prostě něco uklízet. Kavárna je místo, kde si po zakoupení espressa nebo sklenky vína sednu, a nic jiného než čtení se tam prostě o samotě dělat nedá, pokud odolám pokušení připojit se k místní wi-fi. Atmosféra, kterou vytvářejí smějící se, konverzující nebo pracující lidé kolem, mě naopak vede k hloubavějšímu soustředění.
Nebo si představte matku či otce od rodiny, kteří vědí, že doma bude s dětmi rozruch a sednout si s knihou pokojně do sedačky nepůjde. Proto si místo toho zajdou po směně do kavárny, na chvíli, na půl hodinu nebo hodinu, přečíst si pár stránek románu. Bylo by na tom snad něco performativního?
Pokud se z čtení na veřejnosti stane klišé, které automaticky nálepkujeme jako trapnou pózu, riskujeme, že tím odradíme celou generaci nových čtenářů a čtenářek od toho, aby čtení brali jako autentickou vášeň a radost, která se nemusí provozovat jen v přísně tajném soukromí své domácnosti.
Pravice, levice a knižní performativita
Mohli bychom čekat, že „zženštilým mužům s knihami“ se ráda vysměje krajní pravice, protože pravý chlap má přece stavět poličky a chodit na fotbal. Je proto paradoxní, že trend kritizování čtenářské performativity přichází hlavně z levicového, feministického prostředí.
Zkušenost žen je legitimní: muži, kteří se ohánějí knihou All About Love od bell hooks jen proto, aby působili uvědoměle, skutečně existují. Jenže paušalizace celé skupiny mužů, kteří čtou určité knihy, je kontraproduktivní. Vede k tomu, že čtení – samo o sobě mezi muži ohrožený koníček – se stává předmětem posměchu.
Další problém je přejímání amerického diskurzu. V USA se mluví o „toxických čtenářích“ Davida Fostera Wallace nebo Thomase Pynchona. Když v roce 2022 vyšla teprve druhá Wallaceova kniha v češtině, soubor povídek Zapomnění, rozhodně se kolem ní nevytvořila nějaká jednolitá čtenářská komunita. Přesto se i v českých médiích objevují články, které americký rámec přejímají a snaží se jej násilně aplikovat na místní kontext. Výsledkem je bizarní karikatura, kdy se z Musila nebo Pynchona stává red flag – jen proto, že to za mořem zrovna frčí jako mem.
Jako člověku, který se dlouhodobě hlásí k liberálním a takzvaným „woke“ hodnotám, mi to přijde jako velký problém. Pokud budeme mladým klukům podsouvat, že čtení Dostojevského je podezřelé, protože se z nich tak stávají „performativní sad bois“, riskujeme, že se ke složitým románům nikdy nedostanou.
Čtení je mezi mladými lidmi a zejména mladými muži už tak ohroženou zálibou. Konkurují mu mnohem lákavější a zábavnější videa na TikToku, seriály na Netflixu, videohry na konzolích, gigabajty dříve nepředstavitelně dostupné pornografie a nekonečný proud dalšího obsahu. Patří do něj i digitální slop, kterým nás zahlcují nikdy nespící AI boti, v jejichž videích kočky mluví o nevěrách a potratech, a který mnohé lidi na platformách jako Instagram udržují v úžasu a dojetí mnohem déle, než by si sami přáli – včetně autora tohoto článku. Proč bychom tedy k tomu všemu ještě před čtení stavěli další bariéru v podobě sociální ostrakizace? Proč bychom měli mladým lidem vštěpovat, že kniha může být jakýsi identitární problém, pouhá udička na nic netušící ženy, případně muže?
Sám jsem už přes rok šťastně zadaný. V brněnských Lužánkách si klidně sednu na lavičku, otevřu dlouhý román a piju matchu, která je mimochodem údajně ultimátní past na umělecky založené holky. Jenže já žádnou nehledám – prostě jsem si matchu oblíbil. A přesně to je podstata. Nejde o mě. Jde o kluky a holky, kteří teprve hledají cestu k literatuře (nebo čaji) a kteří si najednou nejsou jistí, co je „v pohodě číst“ a co je „v pohodě pít“.
Póza jako začátek cesty
A nakonec: póza není hřích. Fake it till you make it je přirozený proces objevování a poznávání. V šestnácti jsem četl beatniky a fascinovaně adoroval Kerouaca. Tehdy bych možná působil jako mladík s red flag knihou. Ale právě díky této fázi jsem se dostal dál – ke knize Big Sur, kde Kerouac reflektuje vlastní alkoholismus a rozpad. Sám jsem pak začal uvažovat, proč Kerouaca čtu, a přehodnocovat, o jak dobrý ideál jde. Přivedlo mě to k desítkám dalších autorů a autorek. Jenže bez té první údajné „pózy“ bych se dál možná nikdy nedostal.
Pokud se někdo ve formativním věku rozhodne víc číst, logicky bude začínat na zavedených jménech: ne nutně proto, že tím chce někoho oslnit, ale protože ještě nic jiného nezná a kánon existuje z nějakého důvodu.
Pokud si někdo usmyslí, že chce být módním návrhářem, může začít třeba vyšíváním. A proč by se tomu nemohl věnovat někde jinde než doma? Třeba si bude chtít práci zpestřit sezením v kavárně nebo s výhledem na řeku.
Knihy samy o sobě red flagy nejsou. Skutečným varovným znamením je potřeba je tak vnímat – jako zkratky, jako test charakteru. Ubližujeme tím nejen literatuře, ale i sobě navzájem.
Pokud dovolíme, aby se čtení mimo naše domovy nebo výběr konkrétních titulů stal stigmatizovanou pózou, přijdeme o generace čtenářů, kteří by jinak v kavárnách, parcích i hospodách nacházeli únik a klid. Přijdeme o možnost vést rozhovor s knihou, místo abychom vedli rozhovor jen s memem o knize pojednávajícím.
Nuance spočívají v tom, že každý může z knihy vyčíst něco jiného – a že číst Lolitu ještě neznamená schvalovat počínání Humberta Humberta, stejně jako poslouchat true crime podcast neznamená obdivovat vrahy.
Pokud existuje skutečný red flag, pak je to naše tendence redukovat literaturu na klišé a čtenáře na pozéra. Jakmile začneme číst knihy jako varovné značky místo příběhů, ztrácíme to nejcennější – radost ze čtení samotného.
---
