Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Ten, kdo byl nedobrovolně v hranicích delší dobu uzavřen, pociťuje při jejich překračování nevídanou slast. Ještě dlouho po úniku ze země obehnané ostnatými dráty, strážními věžemi a minovými poli jsem při přejíždění hranic prožíval podivuhodné stavy. Zmocňovala se mě jakási směs obav, zadostiučinění a kdovíčeho všeho dalšího. že jsem nebyl zcela "normální", ostatně dokazovali i celníci. Jen málokdy si nechali ujít příležitost mě prošacovat, vytáhnout z auta či vlaku, vyslýchat. Determinován touto zkušeností, byl jsem pochopitelně v pokušení hlásat zrušení hranic i v přeneseném slova smyslu. Teprve mnohem později mi došlo, že pojem hranice je pojem podstatně složitější.

Hranice představuje nejen čáru, ale i předěl, přechod z jednoho území do druhého. Její překročení je změnou stavu, přechodem z jedné normality do druhé.

Hranice vyvolává dvě diametrálně odlišné asociace. Buď je provokující výzvou k překročení, nebo pokorným přijetím nedotknutelnosti určitých věcí, čehosi posvátného, jehož narušením začíná nenapravitelná katastrofa. Oba postoje jsou opodstatněné a zasluhují si pozornost.

Zastánci posvátna tvrdí, že existuje mez, kterou nelze za žádných okolností překročit, což je z několika důvodů sporné. Především již tím, že jde o zákaz systémový, platný absolutně, bez jakékoli výjimky. To samo o sobě představuje značné nebezpečí, neboť to poskytuje pevný bod, v jehož jménu lze vynášet absolutní soudy. Přitom je zřejmé, nebo by být mělo, že za určitých, přesně vymezených okolností je omluvitelná i krádež, vražda nebo kanibalismus. Pochopitelně existují věci, jichž by se člověk dopouštět neměl, ale je jich poměrně málo a jsou zpravidla jinde, než kde se nám krasoduchové snaží namluvit. Další nebezpečí představuje právě ona zmíněná absolutní platnost, která některé duchy neodolatelně přitahuje. Určitý typ lidí zákaz vzrušuje tak, že jsou ochotni riskovat vše. Jsou jedinci, třebaže jich není mnoho, kteří se neubrání nahlédnout do sedmé komnaty, i když je obestřena nebezpečím smrti. Zdá se tedy, že popírání "posvátna" nevede k horším výsledkům, než jsou ty, které jsme až doposud poznali. Je možné v cosi věřit a přitom neplundrovat posvátná místa odlišného vyznání. Odpověď je tedy nutné hledat jinde. Zkušenost naopak spíš ukazuje, že "tabu" žádný zločin nikdy neodvrátilo a pouze vzbuzuje pokušení i u těch, u nichž by jinak patrně ani nevzniklo.

Jde tedy především o to, jak vymezit oblast povoleného a zakázaného. Přitom je mnohem snadnější se bránit proti evidentním zločincům než proti těm, kdo si osobují právo zasahovat do našich životů ve jménu zářných zítřků a vznešených úmyslů. Přitom se nemůžeme odvolávat na žádnou neomylnou autoritu a nezbývá než spoléhat na vlastní zkušenost a cit. Pouze nenapravitelní konzervativci a nešťastníci neschopní vyrovnat se s okolním zmatkem budou sentimentálně snít o dobách sešněrovaných neproniknutelnou sítí psaných i nepsaných zákazů, předpisů, nařízení a tabu. I zběsilí ničitelé všeho starého jsou do jisté míry pochopitelní, protože jejich reakce je především odpovědí na situaci, v níž člověk neměl úniku z pavučiny všeobecně uznávaných tlaků. Po dobách, kdy člověk byl pouze nesvéprávným opakovatelem neúprosných tradic, jež mu předepisovaly, jakým způsobem smí prožívat svůj život, nastal nejvyšší čas přistoupit i na chaos, který individuální rozhodování nevyhnutelně přináší.

Překračování hranic jakožto vědomá nebo instinktivní sebeobrana, způsob, jak se bránit přivlastnění, se zase v průběhu posledních desetiletí zvrhlo v chorobnou posedlost originalitou. Málokterý z takzvaných bořitelů mýtů je však ochoten připustit, že je pouhým pokračovatelem nové tradice, která se od dřívějších nijak zásadně neliší. Právě tento vcelku oprávněný postoj vedl k druhému extrému, jehož výsledkem je popírání nejen určitých hranic, ale vůbec hranice jako takové. Tvrzení, že nic není nedotknutelné, že neexistuje nic, co by člověk neměl právo překročit, je ještě absurdnější než představa, že je pouze vykonavatelem cizí vůle, a vede k podivuhodně podobným výsledkům. Lék se, jako tak často, ukázal přinejmenším stejně nebezpečným jako nemoc. Rozcestí se táhnou do nedohledna a bílých míst přibývá. Skutečná originalita spočívá spíš v pozorném zvažování toho, co stojí za to přijmout a co odmítnout, ať už to přichází odkudkoli.

Patrně jednou z nejdůležitějších oblastí je předěl, který představuje hráz oddělující to, co je lidský mozek ještě schopen obsáhnout a vstřebat, od toho, co již přesahuje jeho možnosti. Je stále obtížnější někam patřit. Být příslušníkem kmene, spolku, společenství nebo alespoň cechu mohlo být, alespoň pro většinu, poměrně uspokojující. Postupně však celky přesáhly lidská měřítka, a začaly se tedy nutně rozpadat, protože potřeba být členem čehosi nikterak neochabla. Vývoj došel tak daleko, že společnost se obrátila proti jedinci. Pokrokem je už i to, když ho nechá alespoň na pokoji a nepokouší se ho připodobnit k obrazu svému.

Očividně tedy existuje bod, za nímž se příliš velký celek začíná opět rozpadat na části mající lidská měřítka. Tak uvnitř příliš velkých celků vznikají klany, zájmové skupiny, gangy, kluby, party, sekty, ghetta, k nimž člověk ještě může pociťovat přináležitost a které mu poskytují zázemí. Touha někam patřit, jež nacházela svůj výraz v menších společenstvích postavených na jiných předpokladech, nezmizela, ačkoli se dnes projevuje zcela novými prostředky a v úplně jiném rámci. Příliš velký moloch (stát, národ, ideologie, nadnárodní koncern) je v podstatě udržitelný pouze za předpokladu, že je rozdělen do menších celků, které může jednotlivec ještě svým pohledem obsáhnout. Jakmile se skutečnost stane nepřehlednou, je nutno sáhnout k abstraktním pojmům, systematickému exaltování identifikačních vážní a realitu zakrývajícím teoretickým konstrukcím, které nepřehledným celkům dodávají iluzorní koherenci. K tomuto účelu poslouží stejně dobře náboženství, ideologie, národ nebo jakákoli jiná podobně vágní idea. Potřeba lišit se, ale zároveň se i bratřit a mít nepřátele je nesmírně důležitá. Zmizí-li možnost se ztotožnit s nejbližším okolím, pak prudce stoupá ochota přidat se k čemukoli, co tuto prázdnotu zaplní.

To, že gigantická monstra jsou neúnosná, lze doložit mnoha různými způsoby. Dokonce i jazyk se rozpadá na dialekty a samostatné útvary, jakmile je překročena určitá mez. O tom, jak naivní je sen o univerzálním jazyce, se lze přesvědčit třeba na příkladu angličtiny. Američtina a australština se od původního kořene tak vzdálily, že jsou vlastně samostatnými jazyky, kterým i rodilý Angličan má potíže porozumět. To je poměrně přesvědčivý důkaz, že existuje potřeba odlišnosti, jakési nutkání, jež zabraňuje rozpuštění v neforemné mase, v níž všichni hovoří - a tudíž i myslí a jednají - podobně. Přestože si mnozí z podobných fakt zoufají, já v tom spatřuji spíše skvělou sílu života, který se instinktivně brání nivelizačním tlakům.

Je mi milejší neškodný sobec než altruista posedlý všeobecným dobrem, jemuž je ochoten cokoli podřídit a obětovat. Dávám přednost estétovi před revolucionářem či manažerem nikoli proto, že bych sdílel jeho zálibu v okrašlování a ozvláštňování, ale proto, že jeho lpění na nějaké vizi krásy představuje určitou zábranu, kterou není tak snadné překročit. Ten, komu záleží na tom, jak jej vnímá okolí, si sám uzavírá mnohé dveře. Ten, kdo se považuje za střed světa, obyčejně trpí představou, že by se mohl podobat katovi, jímž opovrhuje.

Představa krásy je rovněž alespoň ve svých počátcích determinována okolím. Teprve později je vystavena změnám a vlivům. Není-li možné ji opustit, pak ale nic nebrání ji neustále rozšiřovat. Naučit se vidět ji i tam, kde donedávna bylo prázdno. Potíží tím ovšem neubývá: vše obdivovat je stejně nemožné jako všechny milovat. Existuje tedy nejasná hranice, kterou lze narušovat, ale nikoli potlačit. Začínat se musí znova a znova. Objektivita je nedosažitelná, ale lze se k ní přiblížit pokusem o maximální upřímnost. Teprve přiznáním toho, co se mi kdysi líbilo, ačkoli se za to dnes stydím, se dá někam dobrat.

Pojem krásy je plný úskalí. I on představuje past, v níž lze uvíznout o to snadněji, že krása je pojímána jako "samozřejmá", "přirozená", "normální", tedy slovy, před nimiž je nutné se mít neustále na pozoru, nechce-li člověk uvíznout na mělčině dogmatické jednoznačnosti. Právě na rozporuplnosti krásy si lze nejsnáze uvědomit, jak zákeřná je realita a jak hluboce je zakořeněná potřeba jistoty a přesvědčení, že kdesi hluboko jsme všichni stejní. Tedy spříznění, ale i zaměnitelní. Je mnohem snadnější přijmout cizí názor než vpustit do svého vnitřního světa krásu jiných světů. Význam umělců spočívá především v tom, že vidí krásu i tam, kde ostatní vidí pouze ošklivost. Každý svým způsobem nám nabízí možnost přiblížit se ke kráse doposud opomíjené. Možná že celé dějiny umění nejsou o mnoho víc než právě tento pohyb od opomíjeného, přehlíženého, opovrhovaného, zanedbávaného k uznávanému a oceňovanému. Jedná se tedy o proces, který se donekonečna opakuje: opovrhované se postupně promění ve všeobecně obdivované, zakademičtí, promění se v povinnost a vše začíná od počátku.

V kráse lze dokonce i uvíznout, může se proměnit ve vězení o to horší, že dobrovolné a záměrně pěstované. Estétství totiž není v podstatě nic jiného než neschopnost přistoupit na estetiku odlišnou od té, v níž jsme vyrůstali, případně přijali za svou v pozdějších letech života. Zřejmě patří k běžným reakcím, že člověk při setkání s odlišným vnímáním reaguje nejprve instinktivním odmítnutím. Případy, kdy diametrální odlišnost rozezní skrytou strunu, jsou vzácné. Proto je pronikání do tajuplných vesmírů cizí estetiky především nemilosrdným soubojem se sebou samým. Proto jen málokdo je ochoten podstoupit tuto tvrdou zkoušku, vystavit svou zafixovanou představu konfrontaci. Je daleko snadnější snášet argumenty a důkazy na obranu svého postoje než jej pozměnit. Ale ani toto zjištění nepředstavuje všeobecně platící pravidlo. Vkus, kultivovanost, vzdělání naprosto nejenže ničemu nebrání, ale mohou dokonce poskytnout i omluvu. Jedním z hlavních kořenů xenofobie a rasismu je právě to, že ten druhý nevyznává stejnou krásu jako my. Co bránilo misionářům zahlédnout krásu umění přírodních národů? Nic jiného než přináležitost k pravdě vyjadřované jistou přesně kodifikovanou estetikou a zvyk.

Tím však nebezpečí estétství zdaleka nekončí. Úporné lpění na své představě zabraňuje totiž i dalšímu poznání. Řekům například zabránila představa, že kruh je ideální tvar, poznat, že planety obíhají po elipsách. Tušili sice, že teorie kruhu jejich pozorování neodpovídá, ale nedokázali se rozloučit s ideou, kterou kruh představoval. Posedlost symetrií zase hnala po desetiletí mořeplavce hledat neexistující jižní kontinent, protože tehdejší geografové se nedokázali vzdát představy, že v přírodě musí nutně existovat rovnováha.

Postoj k umění tedy vyznačuje jeden z mnoha předělů, jimiž se od sebe odlišujeme. Buď dává člověk přednost tomu, co důvěrně zná, v čem vyrůstal a co k němu promlouvá asociacemi, vzpomínkami, nebo upřednostňuje neznámo, odlišnost, exotismus. Rozporů se tím ovšem nezbaví. Není žádnou výjimkou opovrhovat folklorním představením rodného kraje a zároveň obdivovat tentýž folklor v exotickém balení jen proto, že je oproštěn od reminiscencí, nelibostí, averzí, jimiž je domovina protkána.

Krásu, kterou člověk nenalezne v sobě, nenalezne nikde. Umělec může plodit ošklivost jen tehdy, když se jí nechal proniknout, když vnější ošklivost zasáhla jeho nitro.

Mnohonásobně tajuplnější je hranice rozdělující dobro a zlo. Její popírání má nedozírné následky, přestože posedlost dobrem vede k ještě zrůdnějším koncům než exaltování zla. Kdybychom položili na misky vah zločiny spáchané ve jménu zla a dobra, pak zcela jednoznačně převáží hrůzy způsobené s těmi nejvznešenějšími úmysly. Ani generálové hlásající vojenské ctnosti, jako je poslušnost, disciplína, vojenská čest atd., se zpravidla neodváží pět ódy na válku, a přesto teprve poté, co byli američtí černoši zataženi do války, se začaly postupně ozývat hlasy, že možná i oni by mohli být považováni za občany jako ostatní. Nemluvě ani o tom, za co vše válkám vděčíme v oblasti techniky, medicíny a dalších. Zjištění, že i zlo se záhadným způsobem podílí na dobru, je těžko stravitelné, ačkoliv i tato nepříjemná pravda je při bližším pohledu zcela evidentní, pokud ovšem neslouží jako pouhá výmluva.

Jenže právě to jsou pravdy, které dělají takřka nepřekonatelné potíže dualistickému, bipolárnímu myšlení, k němuž jsme od dětství vedeni. Jejich uznání nepopírá existenci dobra a zla, pouze přivádí věci na pravou míru. Rozdíl pochopitelně existuje, je však zpravidla jinde než tam, kde ho obvykle hledáme.

Zdaleka nejpozoruhodnější jsou však vnitřní zábrany. Právě překračování hranic toho, co je v daném místě a době všeobecně považováno za "normální", vede k poznání důležitosti hranic vnitřních. Tedy čáry, jejímž překročením člověk ztrácí jednu z nemnoha nepostradatelných věcí: sebeúctu.

Existují totiž i hranice, jež jsou vyhrazeny pouze negativně protivníkem a přitom patří k těm, které stojí za to pěstovat a chránit. Právě neschopnost či neochota cosi dělat je rozhodující. Popírat nebo jen relativizovat rozdíl mezi mučeným a mučitelem je nehoráznost i tehdy, když se z dřívější oběti později vyklube zrůda. Pouze neochotou překročit jisté zábrany se od sebe liší násilníci, vrazi a ti ostatní. Sklony máme zpravidla dosti podobné, rozhodující je především to, zda a za jakých okolností jim necháme volný průchod. Na svědectví těch, kdo prošli otřesnými situacemi v táborech smrti, je zarážející právě to, že i zde se vždy nalezli jedinci, kteří si uchovali lidskost i v podmínkách, jež omlouvají vše. V nesrovnatelně snazších podmínkách každodenního života nás právě naše jednání odděluje od těch, před nimiž je lépe se mít na pozoru. Na názorech a idejích záleží pramálo, rozhodující je pouze čin. Je nutné se nějak vyrovnat i s tím, že řada lidí prostě žádné vnitřní zábrany nemá. A nemusí nutně jít o psychopaty, kteří se před ničím nezastaví. Denně přicházíme do styku s řadou lidí, kteří dokáží donekonečna ustupovat, protože nemají žádnou hranici, před níž by se zastavili.

Když zloděj ukradne peněženku, když gangster vyloupí banku, když nájemný vrah někoho oddělá, zpravidla alespoň kdesi v hloubce tuší, že překročil jakousi hranici, a občas je dokonce stižen i výčitkami svědomí. Když se však takzvaný "spořádaný" člověk v rámci svých pracovních povinností podílí na likvidaci statisíců, ožebračování milionů, pak večer usíná s pocitem dobře odvedené práce.

Po mučení není možné být normální: jistá hranice byla překročena. Přitom ani zdaleka nemusí jít o týrání institucionalizované. Rodinná pekla chrlí zástupy psychicky i fyzicky mučených dětí, vlekoucích se životem s nákladem ran, křivd, traumat a frustrací, o nichž se nikdy ani nedozvíme, a přesto po nich vyžadujeme, aby se chovali jako ostatní. Hlasatelé řádu a absolutních hodnot si zpravidla nekladou otázku, jací by byli oni sami, kdyby vyrůstali v neustálém ponižování, bití a šikanování. Od soudce vyžadujeme, aby při posuzování zločince bral v úvahu jeho dětství a prostředí, v němž vyrůstal. Těžko se dá očekávat, že z týraného dítěte alkoholických rodičů vyroste dokonalý jedinec. Hledat polehčující okolnosti ještě neznamená popírat zločin. Poněkud složitější je to již v případě dítěte akademiků, pro něž je téměř nemyslitelné, že by se jejich potomek živil manuální prací, i kdyby po tom toužil sebevíc. Cosi je předem vyloučeno a takřka nepřichází v úvahu. A už vůbec nebereme ohled na lidi z cizích kultur. Vyžadujeme od nich, aby se nám podobali, a ani ve snu nás nenapadne, že bychom se mohli od nich mnohému přiučit a ledasco převzít. Kolik lidí si vůbec položilo otázku, jak by vypadali, kdyby vyrůstali v maringotce, všem na posměch, po generace opovrhovaní a diskriminovaní? Odkud berou jistotu, že by se z nich nestali zloději, podvodníci a lháři?

Paříž, březen 1998