Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Publikovaný text je výrazně zkrácenou verzí přednášky publikované pod názvem "Aktuální řeč o Rakousku" (Eine neue Rede über Österreich) v knize Rakouská duše (Die österreichische Seele, Europa Verlag Wien-München, 1994). Text připravila a přeložila Zuzana Kárníková.

***

Rakousko mám rád, v žádné jiné zemi bych žít nechtěl, a proto bude moje kritika láskyplná. Ovšem právě z lásky k této zemi se je třeba podívat skutečnosti zpříma do očí a stanovit pravdivou diagnózu, která umožní léčení. Je přirozené, že jako psychoterapeut budu při diagnóze vycházet z předpokladů svého oboru. Nyní mi dovolte ještě jednu poznámku: Mluvím-li o Rakušanech, není to míněno všeobecně. Jevy, které budu popisovat, jsou velmi rozšířené a ubránit se jejich vlivu je obtížné, ale přesto je to možné. Zároveň se však obávám, že se každý [rakouský] čtenář rázem začne považovat za výjimku z pravidla.

Teze první: Rakousko je semeništěm neuróz. (...) Tato nemoc se samozřejmě vyskytuje všude, ale sotva existuje země, ve které by bujela tak jako tady. Aniž bych chtěl snižovat zásluhy Sigmunda Freuda, myslím si, že v Rakousku nebylo těžké neurózu objevit; lze dokonce říci, že se to muselo stát právě tady, vždyť neuróza tu takřka bije do očí a nelze ji dlouho přehlížet.

Z dlouhodobých průzkumů vyplývá, že tři nejdůležitější cíle při výchově mladých Rakušanů tvoří poslušnost, zdvořilost a šetrnost. Odtud pochází rakouská ochota k "pokorné službě", ba dokonce jakási "předběžná poslušnost", tj. snaha vytušit a vyplnit rozkazy dříve, než byly vysloveny. Děti jsou tak omezovány, nemohou rozvíjet samostatnou existenci a stávají se nástroji, pomocí nichž rodiče dosahují svých vlastních cílů. (...) Právě tady označil Franz Kafka rodičovskou lásku za vypočítavost, právě zde popsal Franz Innerhofer situaci dítěte pojmem nevolnictví.

Neurózy se tedy rodí v dětství; láska, se kterou malý tvor hledá ochranu velkého, se spojuje s nenávistí, jednota citového života je narušena, člověk je zmítán koexistencí souhlasu a nesouhlasu. Tento stav, označovaný jako ambivalence, tvoří první hrůzný příznak neurózy.

Už slyším námitku, která zazní vždy, když se pokusím odhalit pravdu: Ten Ringel zase nehorázně přehání. Jistě, vyrůstají i zdravé děti, bylo by přece strašné, kdyby tomu tak nebylo! Ovšem většina lidí je v rozvoji omezována a výsledkem jsou ztrápení a zkormoucení jedinci, kteří ztrácejí radost ze života.

Teze druhá: Pociťovanou nenávist vůči rodičům, která je plodem neurotizace, nesmějí děti projevovat. Jsou na rodičích závislé a každý jiný cit kromě lásky se vzpírá jejich svědomí. Rodiče děti nejen neurotizují, ale navíc od nich vyžadují, aby byly se svým osudem spokojeny, všechno beze slova přijímaly a nejevily známky protestu. Dítě se proto učí negativní zkušenosti a s ní související zklamání potlačit do nevědomí. (...) Potlačení a zapomenutí se ovšem rovná rezignaci - to, čeho si člověk není vědom, nelze měnit.

Domnívám se, že sami sebe v podstatě neznáme a že se ani poznat nechceme. (...) Dalo by se to dokazovat na mnoha příkladech, ale žádný z nich mi neleží na srdci tolik jako náš postoj k období mezi lety 1938 a 1945. Co jsme to dělali během těch sedmi let, které zmizely z hodin dějepisu, protože se při vzpomínce na ně cítíme trapně? Jistě, politicky jsme byli prvními oběťmi Hitlera. Ale jak tomu bylo lidsky? Cítili jsme se opravdu jako oběti? Vzpomínám si na slova, která při příležitosti uctění památky Dorothey Neffové, jež ve svém bytě po řadu let schovávala židovskou ženu, pronesl tehdejší ministr Fred Sinowatz: "Následně všichni říkali: Já jsem přece nic nedělal! Tito lidé netuší, že taková slova jsou jejich vlastní obžalobou! Nic jsme nedělali, když byli pronásledováni lidé, nepomáhali jsme, trpěli to, mlčeli."

Ano, neudělali jsme mnoho z toho, co jsme udělat měli. Ale to ještě není všechno. Zároveň jsme zcela aktivně vykonali mnoho zla. Vicekancléř Steger nedávno prohlásil, že ve srovnání s Osvětimí nebyl Mauthausen tak strašný koncentrační tábor, jakési rakouské, tj. skromnější zlo. Na to musím bohužel namítnout, že mnohé pilíře nacistické říše, od Hitlera po tak hrůzná jména jako Eichmann, Kaltenbrunner a Seyss-Inquart, mají spojitost s Rakouskem. Není tedy pravda, že jsme se podíleli v míře menší - tu a tam jsme byli účastni dokonce v míře větší než Němci. Ale ani to ještě není všechno. Rakušané sloužili v Hitlerově vojsku nejen z donucení, ale také se zaujetím a - nezdráhám se to říci - se zdatností hodnou věcí lepších. Rakousko tak přispělo k tomu, že se nacistický režim rozšířil do mnohých evropských zemí a zničil tam životy spousty nevinných lidí, a pomohlo oddálit jeho pád o několik let.

Jak na celou záležitost pohlížíme dnes? Mnozí říkají, že jsme stáli na špatné straně, nemyslí tím ovšem stranu morálně špatnou, ale tu, která byla poražena. (...) Hitlerovi je dodnes vyčítáno, že se nestal největším vojevůdcem všech dob a že prohrál válku. Nehodlám zde uvažovat o tom, co by Rakušané říkali dnes, kdyby Hitler býval zvítězil - to přenechávám fantazii jednotlivých čtenářů.

Nemluvím o tom proto, abych někoho obžalovával, volal po odsouzení a pomstě a vyzýval lidi k pokání! Toho musí být dalek každý, komu záleží na budoucnosti Rakouska. (...) Jde mi spíše o smíření ve smyslu rozpoznání a uznání vlastních chyb. (...) Errare humanum est. Mýlit se je lidské, ale má to smysl jen tehdy, když si jsme svých chyb vědomi; jen tak se z nich můžeme poučit.

Teze třetí: Nyní jsme se dostali k velice důležitému bodu. Lidé, kteří na zmíněné potlačování poukazují a snaží se ho odstranit, nejsou v Rakousku vítaní. (...) Anton Wildgans ve své již zmiňované řeči uvádí řadu velkých Rakušanů, kteří proslavili svou vlast. Zkusme si ale položit otázku, za jakých podmínek většina z nich musela žít a za jakých okolností tito lidé zemřeli.

Je naprosto logické, že v Rakousku jsou s největší intenzitou odmítáni právě ti, kteří mechanismus potlačování jako první prohlédli a ukázali cesty k jeho odstranění: Sigmund Freud a Alfred Adler. (...) Ve Vídni byste marně hledali ulici nebo náměstí pojmenované právě po Freudovi. (...) Ale co je mnohem horší, žije se tu tak, jako by Freuda nikdy nebylo! Navracíme se do předfreudovské éry, holdujeme povrchní psychologii a zužujeme lidské vědomí způsobem, o kterém Freud prohlásil, že je počátkem konce. (...) Ještě dnes chodí lidé, kteří potřebují psychoterapii, ke svému terapeutovi pokud možno tajně. Vyhledat při psychických potížích pomoc je považováno za známku slabosti, u křesťanů je to hodnoceno jako symptom slabé víry - kdo důvěřuje Bohu, může se bez péče psychoterapeuta obejít.

Nutno přiznat, že to v podstatné míře souvisí i s antisemitismem, který je dodnes živý a který by bylo možné označit za rakouské specifikum. Ne náhodou bylo zostření nacistických antisemitských opatření spojeno právě se "vstupem Rakouska do Velkoněmecké říše". Mahler, Kraus, Freud, Adler - tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Z židovského národa zkrátka vzešlo a ještě vzejde mnoho novátorských a pionýrských duší. Ozývá se však závist: "Proč byli oni, a ne my prvními miláčky Boha?" Křesťanský antisemitismus, který byl kořenem antisemitismu hitlerovského, nebyl zdá se dodnes překonán.

Teze čtvrtá: Doposud byla řeč o neurotizaci, o potlačení a o utiskování těch, kteří tyto skutečnosti prohlédli. Nyní bych se rád dostal k průvodnímu jevu každé neurózy, k ambivalenci. Označujeme tak stav, kdy člověk někoho zároveň miluje i nenávidí, což je velmi nebezpečné uspořádání citového života.

Holandský skladatel Bernard von Beurden napsal symfonii pro zahajovací koncert štýrského podzimu 1979 a při té příležitosti řekl o Rakušanech moc zajímavou věc: "Rakušan má dvoupokojový byt. Jeden pokoj je pěkný, světlý a dobře zařízený - tady se přijímají hosté. Druhý pokoj je temný, zavřený na závoru a naprosto neproniknutelný." (...) Na jedné straně tedy zdvořilost, laskavost, která se ale postupně stává laskavostí falešnou a nesnesitelnou, vstřícnost, ze které se nakonec vyklube nekrytá směnka. Vstoupíš do prvního pokoje a Rakušan ti slíbí první poslední, cokoliv si jen přeješ, ale jakmile odejdeš a on tě ztratí z dohledu, nehne pro tebe prstem.

Lidé, kteří v dětství takové rozčarování prožili, jsou samozřejmě frustrovaní a klíčí v nich nenávist. Ta je dlouho pečlivě uzavírána v druhém pokoji, v nestřeženém okamžiku však může vyvřít na povrch. Lidé se pak často sami sebe zděsí a diví se, jaká zloba to v nich vězí. Jmenujme například závist, která se v člověku ozve, když se druhému něco povede: -" pak je i ten největší chudák v očích ostatních příliš bohatý." Podaří-li se někomu nějaký objev, okamžitě lidé uvažují o tom, proč to nevymysleli oni sami.

Ve zmíněném druhém pokoji však není skryta jen závist a nenávist, ale i nejistota a strach. (...) každý se bojí každého, vidí v něm konkurenta a potenciálního nepřítele. (...) V podstatě jsou to všechno důsledky nešťastného vztahu dětí k rodičům - ztratí-li k rodičům důvěru, zhroutí se pro ně celý svět.

Teze pátá: Již několikrát jsem se zmínil o tom, že prvním symptomem neurózy je u dítěte nenávist vůči rodičům. Za to dítě nemůže, je v tom zcela nevinně. (Často na tom nenesou vinu ani rodiče, neboť byli sami v dětství neurotizováni a teď předávají neurózu jako neblahou štafetu dále.) Dítě má však přesto pocit viny, nenávist není slučitelná s jeho svědomím. Je nevinné, ale cítí se vinné - nikdy nebudeme schopni beze zbytku pochopit tragiku takového stavu a domyslet jeho důsledky! (...) Pocit viny vyvolává neukojitelnou potřebu po pokání a trestu. Neurotik se tak stává sám sobě nepřítelem a pronásleduje sám sebe víc, než jak by toho byl schopen kdokoliv jiný.

Nepřátelství vůči vlastní osobě je v Rakousku tak říkajíc všudypřítomné - to samo svědčí o ohromné rozšířenosti neurózy. Nesmírné množství lidí si tu kazí a ničí vlastní život. Ne náhodou pronesl slova o tom, že nejdůležitějším úkolem je chránit člověka před ním samým, právě Rakušan - Franz Theodor Csokor.

Nemohu zde vyjmenovávat všechny formy sebepoškozování, které byly v Rakousku vynalezeny. Musíme se proto spokojit jen s vybranými příklady. (...) Jedním z nich jsou psychosomatická onemocnění, která v Rakousku bují jako v žádné jiné zemi. (...) Není třeba studovat hory knih, které o nich byly napsány. Stačí pochopit jednu věc - nezpracované city jsou škodlivé pro tělo. Ani doma, ani ve škole, či později v zaměstnání, nikde jsme se nenaučili vypořádat se se svými city. Byli jsme jim ponecháni napospas, zůstali jsme citovými analfabety, abych použil slova Ingmara Bergmana.

Hledáme cesty, jak utéci od nezpracovaných citů a nevyřešených problémů. (...) V naší zemi je pití alkoholu takřka povinností - říká se tomu "alkoholové klima". V souvislosti s převládajícími stravovacími návyky a s nadváhou, kterou způsobují, by se dalo mluvit o "sebevraždě vidličkou a nožem".

Není třeba připomínat, že stále více psychosomatických onemocnění končí smrtí.. Co do počtu úmrtí na cirhózu jater zaujímáme druhé místo na světě, a že cirhóza jater je důsledkem alkoholismu, ví každé malé dítě. Také v počtu přímých sebevražd nám už po několik desetiletí náleží na světovém žebříčku přední místo. Thomas Bernhard napsal: "Vůbec se nedivím, když tady někdo spáchá sebevraždu, spíš mě udivuje, když někdo zemře jinou smrtí." To je samozřejmě velmi přehnané, ale myslím, že je na tom přesto něco pravdy. Není náhoda, že Freud učinil svůj (tolikrát zpochybňovaný, ale podle mě správný) objev instinktu smrti právě zde.

Součástí rakouské historie je postava (slovo osobnost jsem nepoužil záměrně), ve které jsou veškeré zdejší tendence k sebepoškozování a k sebeničení jedinečným způsobem zhuštěny. Tohoto muže již v dětství zničila vlastní matka a výchova, poté vládl dlouhých šedesát osm let a během celého svého vládnutí neměl ani jeden konstruktivní nápad! (Kdo o nějakém ví, má u mě odměnu.) Tento neurotický puntičkář se podobal stroji, když seděl za stolem a pročítal a podepisoval dokumenty. Byl ztělesněním citu pro povinnost.

Exkurz o Františku Josefovi I. bych si klidně odpustil, kdyby stále více lidí neprojevovalo jakousi nostalgickou touhu právě po tomto císaři, kdyby se do Ischlu a dalších míst s ním spojených nekonaly doslova poutě. Hlubinný psycholog si musí položit otázku, zda to není projev touhy po ztraceném otci. Zdá se Rakušanům jejich vláda málo neurotická, že volají po Františku Josefovi? - Nebo snad chtějí zase do čela hrobníka? Tento muž byl přece bezesporu největším hrobníkem Rakouska! Na sklonku svého života prohlásil, že nezůstal ničeho ušetřen - to však byl jen logický důsledek toho, že celý život po všech stránkách neuroticky ničil sám sebe. Na co sáhl, to zkazil. A takového člověka se chce někdo dovolávat?

Vím, že jsem se dotkl nesmírně choulostivého tématu, a když už jsem v tom, tak bych chtěl nakousnout ještě jedno. Už dlouho mám nutkání promluvit o něm upřímně. Rakouská historie neskrývá jen hrobníky, ale také celou řadu stavitelů. (...) Já bych chtěl nyní hovořit o člověku, kterého jedni považují za hrobníka a druzí za stavitele - o Engelbertu Dollfussovi. Dostávám se tím k nejkontroverznějšímu tématu dnešního večera. Když Dollfuss 25. července 1934 vykrvácel pod kulkami zbabělých vrahů, tak jsem coby třináctiletý kluk - proč to zapírat - plakal, snad nejvíc v životě.

Dnes se samozřejmě musím sám sebe ptát, jestli jsem tehdy plakal právem. Vždyť Dollfussovo jméno je spojeno s více než tragickými událostmi - zničil v Rakousku demokracii a vraždil dělníky. Mohli bychom ho sice hájit tím, že se bál, aby národní socialisté neposílili v parlamentu své pozice jako v Německu, a že byl pod tlakem Itálie, která stále vehementně požadovala zrušení sociální demokracie a která byla tehdy jediným garantem rakouské nezávislosti - za to, že k anšlusu nedošlo již v roce 1934, ale až o čtyři roky později můžeme děkovat jedině Mussolinimu, a ne Anglii a Francii, které nás již tehdy nechaly na holičkách, stejně jako později Československo. Tyto argumenty však nikdy nemohou ospravedlnit především jeho zcela neodpustitelné a nelidské chování v únoru 1934. (...) Na jedné straně je tedy nutné až do poslední chvíle veřejně odsuzovat zvěrstva, která spáchal, na druhé straně je třeba poukazovat i na to, že měl dobrý úmysl - chtěl Rakousko zachránit před hnědou potopou.

Byl bych špatným žákem Alfreda Adlera, kdybych zůstal u diagnózy a nezmínil na závěr momenty, které skýtají naději do budoucna.

1. Rakousko si začíná novým způsobem uvědomovat samo sebe. Od roku 1867, od tzv. rakousko-uherského vyrovnání, bylo prakticky odsouzeno k zániku. (...) V roce 1918 začínala ústava pozůstatku Rakouska-Uherska slovy: "Německo-Rakousko je republika, součást Německé říše." Tento stát jinými slovy spáchal sebevraždu hned první větou, kterou vyslovil. (...) Po roce 1945 se situace změnila. Zdá se mi, že Rakušané tehdy dostali lekci. Hitler zřejmě musel přijít a provést mnohými toužebně očekávaný anšlus, aby si konečně uvědomili, jak moc jim na jejich zemi záleží.

2. Nadějí mě naplňuje i dnešní mládež. Jako učitel na univerzitě mám dostatek příležitostí ji poznat a mohu říct, že mladí lidé se nevzdávají, ačkoliv krvácejí z tisíce ran způsobených neurotizací v útlém dětství a ačkoliv jsou - v Rakousku stejně jako v jiných zemích - konfrontováni se světem, který staví hmotu na místo duše; organizaci, tedy zvěcnění na místo idejí; se světem, který uctívá úspěch a techniku a nehledí přitom na ztráty na životech; se světem, který podporuje nepřátelství víc než solidaritu? Právě to se mi na nich zdá báječné: třebaže nejsou se světem, který jim prezentujeme, spokojeni, pokouší se problémy řešit a cítí zodpovědnost za budoucí vývoj.

3. Obzvlášť velkou nadějí jsou pro mě umělci. Jejich velkým a nádherným úkolem je proměňovat civilizaci v kulturu, překonat zvěcňující racionalistické tendence znovuobjevením citů. Přirozeně také (a možná hlavně) citů šokujících. Jen pokud je člověk nešvary svého vlastního i vnějšího světa ohromen a vyburcován, je možné doufat ve změnu. Jak pravil Friedrich Heer: "Velké a vznešené věci zůstanou tak dlouho fikcí a snem, dokud se nám nepodaří odhalit neřesti kolem nás a dokud o nich nebudeme mluvit na jevišti."

4. Poslední nadějný moment musím ke své lítosti - mrzí mě to o to více, že mi na něm obzvlášť záleží - spojit s velkým otazníkem. Mám na mysli římskokatolickou církev.

Lotte Ingrischová napsala skvělé libreto Ježíšova svatba, ve kterém Ježíš přemůže smrt, Gottfried von Einem k němu zkomponoval hudbu. Samotná skutečnost, že zde Ježíš a Marie mají lidské vlastnosti a slabosti (v žádném případě defekty), vyvolala davovou hysterii: byla organizována smírčí procesí dětí, objevovaly se dopisy s pohrůžkami smrtí či zatracením, premiéru měl zakázat prokurátor. (...) Vyšlo najevo, že se církvi podařilo Ježíše, Marii a Josefa "odlidštit" natolik, že lidské problémy u nich byly považovány za nesnesitelné a rouhavé. Je to důsledek domýšlivosti, se kterou církev neustále staví zeď mezi humanismem a katolictvím, místo aby uznala jejich vzájemnou spojitost. (...) Právě v Rakousku se církevní instituce často chovají tak, jako by se drželi příručky s názvem Jak si udržet lidi co nejdále od těla? Bůh je tak v Rakousku masivně potlačován, je v převážné míře skryt v nevědomí.

Rakouská katolická církev však vysílá i signály vzbuzující naději. Jmenujme její oddělení od politických stran, tj. odmítnutí politického katolicismu ve smyslu výkonu moci, dále kritický postoj biskupů k papežské encyklice o antikoncepci a k dalším vatikánským dokumentům, v neposlední řadě stále častější přiznávání vlastních chyb.

Jestliže se někomu bude přes tyto nadějné momenty zdát málo pravděpodobné, že se naše situace zlepší, odpovím mu takto: "Čím méně je to pravděpodobné, tím větší mám naději." Následující výrok Ludwiga Wittgensteina (vděčím za něj příteli Hansu Strotzkovi) toto mé přesvědčení potvrzuje: "Myslím, že povahu rakušanství lze jen těžko pochopit, je v určitém smyslu subtilnější než všechno ostatní a jeho pravdu nelze hledat na straně pravděpodobnosti!"