Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Kromě studentů, kteří přicházejí prostě ze zájmu, ke mně přicházejí hlavně lidé, kteří se dostali do problémů. Ale když člověk nemá problémy, nehledá nová řešení. V tomto smyslu jsou problémy vlastně pozitivní věc. Vytvářejí tlak na člověka, aby hranice svého poznání posunul o kus dál. Ti lidé, a ze své zkušenosti mluvím hlavně o ženách, přicházejí zprvu proto, že chtějí vyřešit nějaký problém, který vidí jako vnější. Ale brzy poznají, že problém má dva kořeny, jeden vně, např. v manželovi, v matce a podobně, a druhý uvnitř nich samých. Jsou tlačeny k sebepoznání a celkem ochotně se touto trnitou cestou vydávají. Sebepoznání není nikdy příjemný proces. Je k němu třeba pokory, a té se ženy zdají mít více než muži. Moje zkušenost je taková, že muži projeví nadšený počáteční zájem, ať už o kurz práce se sny nebo o kurz posílení intuice, ale jakmile zjistí, že se musí zamyslet nad svým vnitřním životem, couvnou. Na kurzech se obhajují, hádají, argumentují, dokazují, ale když se mají podívat do sebe, odejdou. Jen velmi málo mužů má tu pokoru a odvahu pokračovat a prokousat se nepříjemnými pocity vyplývajícími z objevení vnitřních rozporů, ztráty iluzorní představy o tom, jací jsou a že je s nimi všechno v naprostém pořádku. Těch několik málo, kteří vytrvají (a dosáhnou obvykle pozoruhodných výsledků), je bohužel považováno za "nemužné". Sebepoznání vůbec nepatří k charakteristice mužnosti. Proč je určitý druh poznání mužnější než jiný?

Následkem vývoje a změn svého postavení ve společnosti se ženy v posledních dejme tomu sto letech předefinovávají. Vznikla nejrůznější feministická hnutí, která hledají nová vymezení nejen role, ale i podstaty ženy. Myslím si, že i muži by se měli nad sebou zamyslet a předefinovat se. Zdá se mi, že by bylo dobré, kdyby se zastavili ve svých pilných činnostech zaměřených na měnění světa a trvale neudržitelný technický a ekonomický rozvoj, ať už vlastní, své rodiny nebo země, a chvíli by věnovali svůj čas sebepoznání. Měli by si uvědomit, kdo/co vlastně jsou, co cítí a o co jim doopravdy jde. Možná že by vyšlo najevo leccos zajímavého. Docela mě zarazilo, když jsem objevila, že spousta mužů neví, proč dělají to, co dělají; jako motivace jim zcela postačí, že to je možné, že to jde a že je to baví. Na následky své činnosti, na její smysl ani nepomyslí. Pokud muži uvažují o své osobě, berou v úvahu hledisko spíše vnější: co se po mně žádá, jak se jevím navenek, jak se mám chovat, aby si někdo nemyslel, že nejsem chlap, abych vynikl, osvědčil se, obstál. Jen "nemužní" muži si kladou otázku, zda je činnost, kterou provádějí, dobrá pro jejich tělo a duši. Znám velmi ochotného, pracovitého muže, který pokládá za nedůstojnou slabost namazat si rozpraskané ruce krémem. I o své neživé nářadí pečuje více než o sebe. Proč? Věřím, že kdyby muži občas obrátili svou pozornost dovnitř, kdyby byli ochotnější sledovat motivy svého jednání a uvědomovat si své citové potřeby, aby jediným citem, který jsou schopni vyjádřit, nebyl stále jen vztek, znamenalo by to velký pozitivní přínos i ve vztazích mezi muži a ženami.

V této souvislosti je zajímavé se podívat na otázku vývoje vědomí. Věda říká, že vědomí vzniklo u člověka jako zaměření pozornosti na praktické činnosti, ven. Teprve v posledních několika tisíciletích se přidalo vědomí reflexivní, tj. vědomí sebe, svého nitra. Sebepoznání je tedy poměrně nová věc, ale podle mého názoru dnes věc zcela zásadní a klíčová. Domnívám se, že své okolí známe poměrně dostatečně a další vývoj lidstva a osud této planety záleží spíš na tom, zda člověk začne poznávat sebe a poučí se o sobě samém. To samozřejmě platí i o ženách, rozhodně netvrdím, že ženy se znají a muži nikoli. Sebepoznání prospívá všem, a také všem vztahům, ať mezi partnery, mezi dětmi a rodiči a mezi lidmi vůbec. Když už jsem se zmínila o vědomí, ještě dodám, že v knize R. Ellise, která dobře shrnuje současný stav výzkumu vědomí, se píše, že "veškeré vědomí je prostoupeno a řízeno city". Není tedy v zásadě správné říkat "city stranou", protože vědomí na nich spočívá. Spočívá-li na citech vědomí, nelze je vyloučit z poznávacího procesu, zvláště ne z poznávání člověka, ať již sebe sama nebo našeho partnera. Naopak, pro sebepoznání i vzájemné poznávání jsou city a výpověď o nich klíčové a nelze se jim vyhýbat.

Jiná otázka, která se vynořuje, když se mluví o mužích a ženách, je samozřejmě práce: má žena dělat tytéž práce jako muž a naopak? Zase se obrátím k vývoji. Dělba práce podle pohlaví je naprosto zásadní věc, existovala i v nejstarších společnostech, kde ještě nebyla žádná hierarchizace. Dělba vycházela z tělesných rozdílů mezi pohlavími. Práce ženy byla přitom ceněna stejně jako činnost muže. Myslím, že problém není v dělbě práce samé, ale v tom, že ženské, domácí práce se začaly považovat za méněcenné, protože se týkaly základních potřeb. Je dobře si uvědomit, že tento vývoj je součástí vývoje daleko širšího. Člověk si začal až přehnaně cenit toho, co sám dokázal vytvořit, a začal podceňovat samy základy života, biologické procesy, práce nutné k prostému udržení života, své tělo a přírodu vůbec. A přece na těchto základech zcela závisíme a nic z toho, co uděláme, je nemůže nahradit. Co se týče péče o sebe, mnozí muži jsou stále ještě velice nesamostatní a v tomto ohledu závislí. Potřebují maminku. Nedovedou se postarat o své základní životní potřeby, o jídlo, oděv, kulturu bydlení. Podceňují to, považují to za něco, co je pod jejich důstojnost. Pokud vím, právě tyto věci však zakládají lidskou kulturu. I tady přichází ke slovu již zmíněná pokora.

Věřím, že mezi muži a ženami jsou dost podstatné rozdíly jak psychické, tak fyzické a jistě stále ovlivňují a budou ovlivňovat i rozdělení práce mezi muže a ženy. Myslím si, že dělat z člověka na pohled téměř bezpohlavního tvora, včetně módy (unisex), snažit se vyhladit všechny rozdíly je omyl. už pračlověk ve svých jeskynních malbách, založených na polaritě zvířecích druhů a vysoce abstraktních a stylizovaných sexuálních symbolů, vyjádřil podivuhodně své pochopení světa jako hru dvou protikladných principů. Toto poznání není primitivní, ale zásadní. Protiklady, protipóly, opozita jsou zdrojem nekonečných variací, nových možností. Rozdílné principy nemusí znamenat boj, ale hru, partnerství, souhru, včetně jistého antagonismu, vždyž právě z něj vzniká napětí, které udržuje život. Je krásné, že ženy a muži jsou jiní. Sebepoznání, o kterém jsem mluvila, nevede k uniformitě, ale k prohlubování identity. Partner, který si je dobře vědom své identity, který se zná, je daleko lepším partnerem než ten, který o sobě nic neví. Souhrou se identita neztrácí a sebepoznáním, uvědoměním si své identity a odlišnosti se rozdíly nestírají.

Tento svět si vytvořili muži pro sebe, ženy v něm, až na krátkodobé výjimky, nehrály rozhodující roli. Je dobře, že se pomalu - dříve, než se jejich specifický pohled na život zcela vytratil - ženy začínají dostávat na místa, kde mohou rozhodovat. Měly by však zůstat ženami a vnést do řízení společnosti svůj vlastní, alternativní přístup a nikoli napodobovat muže. Mám ráda celkové pohledy. K poznání hodnot a životního stylu žen nestačí jen pozorovat současné ženy, jejichž život se odehrává pod obrovským tlakem podmínek moderního světa, který deformuje jejich přirozený projev. Potřebujeme také informace z historie, zvláště z dob, kdy ženy určovaly povahu celé kultury a společnosti. Pak dostaneme představu, jaké hodnoty ženy preferovaly, když měly k tomu svobodu a prostor, jak organizovaly společnost, jaká náboženství vytvářely, jaké pojetí světa a vlastního místa v něm bylo náplní jejich obřadů. Výzkum naznačuje, že jejich společnost byla založena na partnerských vztazích, nikoli na dominanci. Je velká škoda, že společnosti řízené muži ženské hodnoty vymýtily, převrátily a popřely. Svět se tím ochudil o protipól, který je nutný k rovnováze a zdravému vývoji. Dnes je to zvláště aktuální. Žena má daleko hlubší vztah k přírodě a často se s ní ztotožňuje. Muž, orientovaný převážně ven, má tendenci přírodu dobývat, využívat, pokořovat, předělávat. Přispělo to k mohutnému rozvoji člověka na této planetě, ale je to opravdu stále tak dobré?

Sny jsou zajímavým a zcela nevyužitým zdrojem informací o vnitřním životě člověka. Dovídáme se z nich docela podstatná fakta, např. že přemíra intelektuální činnosti ženu poškozuje. Nevím, zda se dělal v tomto ohledu seriózní výzkum, ale mnoho psychoterapeutů se shoduje na tom, že přílišné zaměření na intelektuální činnost, mužské vzory a ztráta identity ženy jako ženy je doprovázena gynekologickými obtížemi a chorobami. Dlouhodobé sledování snů ukazuje, že ego ženy prosazující se ve společnosti intelektuální činností, podnikáním ap. je modelováno podle mužského vzoru. Pokud je žena v zaměstnání nebo se věnuje veřejné činnosti, je nucena chovat se jako muž, protože jiná než mužská norma neexistuje. Myslím, že právě toto je jev, který Jung pojmenoval animus. Je dost nešťastné, když ženy mají za vzor muže, se vším všudy, nejen jejich schopnosti, ale i jejich vlastnosti a hodnoty. Výsledkem je jednostrannost celé společnosti. Platnost mužského modelu pro ženy se rozšiřuje. Vezměte si třeba americké akční a sci-fi filmy. Snad z poplatnosti špatně pochopenému feminismu, snad jen prostě z citu pro vzrušení vytvořili tvůrci těchto filmů ženy-hrdinky, fyzicky zdatné, které si v násilnostech nijak nezadají se svými mužskými protějšky. Je to vzrušující, protože spojení smrti a sexu je starý archetyp. Do akčních filmů se nedostala žena; vystupuje v nich jen navíc muž v ženském těle. Pověsti o Amazonkách neprezentují starý ženský model, mají zcela jiný původ než ženskou zálibu ve válčení. Všichni máme v sobě obrazy druhého pohlaví. Zatímco obraz muže v ženě se aktivizuje tak, že muž se jí stává vzorem, obraz ženy v muži se muži vzorem nestává. Nechci říci, že by se ženy neměly věnovat studiu, podnikání a vůbec nejrůznějším profesím. Ale stejně jako muži i ony by se měly více věnovat sebepoznání a sebeuvědomování a neztrácet v procesu přizpůsobování svou identitu. Uniformita vede k degeneraci.

V minulosti byly všechny společnosti založené na nějakém náboženství, na jednotné mytologii. V dnešní době se zdá, jako by se rozpadly všechny mýty, které vyjadřovaly základní lidské představy o životě, světě a člověku a dávaly je do souvislosti. Ale je to jen zdání: stavební kameny, ze kterých mýty, náboženství a myšlenkové systémy vyrůstaly a které kdysi sjednocovaly kultury, nezmizely. Psychické struktury a základní formy vnímání světa zůstávají. Některé máme všichni společné, některé jsou jiné pro muže a jiné pro ženy. Právě nyní, když došlo k rozpadu, máme příležitost hledat nové interpretace, nové obsahy a souvislosti. Máme příležitost znovu objevovat sebe a druhé, obnovovat svou identitu, která bude založena na upřímném, a často bolestném sebepoznání. Když je člověk opravdu sám sebou a je mužem, je i opravdovým mužem; když je žena sama sebou, je i stoprocentně ženou. Jak zařídit, aby se lidé věnovali sebepoznání? Snad nás k němu donutí naše problémy, jako donutily ty, kteří už se o sebepoznání snaží. Vývoj vědomí směřuje spontánně k sebereflexi svým pomalým tempem. Myslím, že by bylo dobré tomu vývoji trochu pomoci.