Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

V minulém čísle revue jsme uvedli, že připravujeme rozhovor s doc. Karlem Krejzou, jehož nezvyklý způsob myšlení a leckdy provokující názory už čtenáři Prostoru znají. Náš záměr nevyšel ? a tímto se také omlouváme všem příznivcům K. Krejzy. Při přípravě "mediálního" čísla se nám však podařilo navázat kontakt s dr. Josefem Platilem, odborným pracovníkem nově založeného Ústavu pro výzkum Duše světa, kterého jsme požádali o rozhovor na dané téma.

***

Red.: Jeden rozpustilý finský filozof se ve své knize Imagologies směje všem kabinetním odborníkům, když říká, že už je načase překročit hranici krkolomného intelektuálství a vydat se napospas médiím. Co vy si myslíte o této výzvě?

Platil: Jsem rád, že začínáte právě z tohoto soudku, protože si myslím, že média představují pro dnešního člověka opravdu velkou výzvu. Z jejich vlivu a dosahu není úniku, utvářejí mentální klima doby, slouží nám stejnou měrou, jakou my sloužíme jim. Je to výzva adresovaná nejen intelektuálům, ale všem, kteří každodenně čtou noviny, dívají se na televizi, mají zapnuté rádio, baví se videohrami a učí se jezdit na informační dálnici internetu?

Red.: Otázkou je, k čemu jsme vlastně vyzýváni.

Platil: Jeden hlas, jednu dobovou "výzvu" reprezentuje vámi citovaný Esa Saarinen. Tvrdí, že jsme dospěli do situace, kdy stínové obrazy (images), fabrikované idoly a mediálně šířené informace do té míry překrývají skutečnost, že se odvěká lidská potřeba - totiž navázat vztah k tomu, co je v těchto obrazech původní, nezprostředkované a co poukazuje k hlubší rovině skutečnosti - stává bezpředmětnou. Tím se pro člověka žijícího v mediální éře otevírá epochální šance zbavit se veškeré symbolické zátěže a magické síly spojené se skutečně velkými, plnohodnotnými obrazy. V prostředí "simulované kultury" (tzv. simkult, jeden z klíčových Saarinenových pojmů) opravdu nejde o to, prožívat obrazy jako jsoucna poukazující tím či oním způsobem k archetypálnímu zdroji, ke kořenům existence, k ohnisku bytí. Nejde o to hledat v nich formy či tvary hlubších obsahů či chcete-li idejí. Naopak jde o něco mnohem lákavějšího a méně riskantního: o umění se těmito obrazy jednoduše bavit, případně na jejich základě komunikovat - ovšem s vědomím, že jde jen o citace či mediální prefabrikáty. Jediné, co je nutné učinit, abychom mohli prožívat slastný pocit opojné lehkosti z takové komunikace, je vydat se médiím všanc, vydat jim napospas svou duši.

Red.: Ve vašem podání se hlasy postmoderních apologetů médií podobají spíše svádění než skutečné výzvě?

Platil: Ačkoliv nechci tyto názory nijak démonizovat, přiznám se, že s nimi hluboce nesouhlasím a vedu s nimi vášnivou polemiku. Skutečně si myslím, že jde o jistý druh svádění (zde je třeba připomenout známý esej Jeana Baudrillarda, v němž uvažuje o svádění jako o typickém fenoménu dnešní doby). Někteří postmoderní intelektuálové - a Saarinen k nim bezpochyby patří - totiž zcela nekriticky propadli představě, že média "vystýlají" skutečnost slovy, informacemi a hlavně obrazy (images) do té míry, že nám tato skutečnost nejenže přestává vadit, ale ona prý přestává vůbec existovat! Vrcholný výrok zazněl na jedné z konferencí věnovaných médiím a přednímu českému intelektuálovi se tímto výrokem podařilo veřejně se znemožnit: v mediálním věku prý lidé definitivně přišli o iluze, že "slova jsou kryta skutečností, podobně jako třeba peníze zlatem"! Slova či obrazy se podle této teze nápadně podobají obyčejné slámě, kterou si lidé v mediálním věku vystýlají své příbytky - zřejmě proto, aby je nepohodlná "skutečnost" netlačila do zad, aby si mohli ustlat, v klidu podřimovat, v lepším případně s bezobsažnými slovy a obrazy lehce komunikovat a nerušeně si s nimi hrát jako děti. Arkádie v elektronickém věku - no uznejte, není to svůdná, lákavá představa?

Red.: Odpusťte, ale nezdá se vám, že s vaničkou vyléváte i dítě? Vaše kritika dělá dojem, že máte vůči médiím nepřekonatelnou averzi.

Platil: Jsem poslední, kdo by chtěl tvrdit, že média sama o sobě představují pro naši civilizaci nějakou mimořádnou hrozbu. Naopak, plně si uvědomuji jejich obrovské možnosti, jsou mocnou silou v mentálním životě společnosti. Americký sociální myslitel Michael Novak je výstižně přirovnává k nervovému systému v pomyslném "těle" západní civilizace, říká, že jsou nepostradatelným "kolektivním mozkem vytvářejícím a přenášejícím obraz světa". Proto lze očekávat, že se média v blízké budoucnosti stanou jedním z hlavních témat celosvětové intelektuální diskuse. Víme přece z vlastní zkušenosti, že mohou člověka stejně tak dobře probouzet k vědomí, jako ho dokáží ukolébávat a uspat, umějí ho informovat a orientovat stejně úspěšně jako totálně zmást, jsou schopny pomáhat rozvoji demokratických forem života se stejnou účinností, jako je dovedou potlačovat a ideologicky zneužívat prostor určený pro svobodnou výměnu názorů.

Red.: Přesto jste prudkým rozvojem elektronických médií poněkud zneklidněn?

Platil: Jsem zneklidněn především důsledky tohoto vývoje na psychiku a schopnost vnímání člověka. Mimochodem, z vaší formulace vyplývá, že "prudký rozvoj elektronických médií" pokládáte jaksi automaticky za pozitivní prvek - z toho vidíte, jak hluboce zakořeněná je v našem myšlení ideologie vědeckého a technického pokroku. Ve skutečnosti jde o výrazný symptom dnešní doby a tento symptom může být vykládán různě. O jeden z možných výkladů bych se zde rád pokusil, ale předesílám, že bude vycházet z přísně nevědeckých pozic. Ostatně v našem ústavu je materialistické vědě a její metodologii věnována pozornost jen jako zajímavému pokusu, jak lze drastickým zredukováním filozofických východisek prakticky ovládnout hmotný svět - až na samu hranici sebezničení.

Red.: Ústav pro výzkum Duše světa - to zní přímo mysticky, doufám, že váš výklad bude přijatelný i pro čtenáře našeho časopisu, kteří dávají spíš přednost zdravému selskému rozumu a vlastní zkušenosti?

Platil: Tuto starost bych laskavě přenechal jim, ale vraťme se k symptomu, který jste nazval "prudký rozvoj elektronických médií". Co všechno s sebou nese? Jednak informační explozi, která do značné míry souvisí s explozí zábavního průmyslu. Oboje přináší obrovské zisky, neboť informace a zábava se postupně staly nejvyhledávanějším druhem zboží (v totalitních společnostech se to vyplácí dvojnásob - masivní manipulace s informacemi a ohlupování občanů veřejnou zábavou umožňuje upevňovat politickou moc). Velké zisky vedou k rozsáhlým investicím do nových technologií a ke vzniku obřích společností, jakýchsi mediálních říší ovládajících trh s informacemi, reklamou a zábavou.* Praktický výsledek je například ten, že nabídka televizních programů sice stoupá úměrně s počtem televizních stanic, ale jejich úroveň naopak zákonitě klesá. Komerční stanice se totiž řídí populistickým principem: "lidem je třeba nabízet přesně to, co chtějí vidět" a navíc platí přirozený limit v tom, že tvůrčí potenciál těch, kteří programy vytvářejí, je omezený (což přesně vystihl sir Karl Popper ve svém posledním eseji Moc televize). Chci naznačit, že tím, čím naše technická civilizace překypuje, může také trpět. Jinými slovy: neustálý technický rozvoj médií a jejich komerční úspěšnost nemusí být proto nutně jen symptomem pokroku, ale v jistém smyslu též příznakem úpadku, nebo dokonce chorobného stavu.

Red.: To je dost odvážný závěr, nemyslíte?

Platil: To, co mě zneklidňuje na masivním pronikání médií do společenského života i do života každého z nás, je naprostá inflace původní potřeby či principu, na němž jsou všechna média založena a z něhož vycházejí. Tou potřebou je přinášet a přenášet jinak těžko přístupné informace. Tlumočit poselství veřejná (určená všem) i důvěrná (určená jedinci) o světě vnějším i vnitřním. Původně, v mytické době, byla tato zprostředkovatelská úloha vyhrazena jednomu z Olympanů - bohu Hermovi (Římané mu, jak známo, říkali Mercurius /Merkur/ a v alchymii i tradiční astrologii má tento prvek či planetární síla nezastupitelné postavení). Hermova funkce jako posla božích vzkazů byla posvátná - vykonával totiž to, pro co jiní neměli náležité "vybavení": tlumočil "přání bohů". Dnes bychom spíše řekli, že dovedl neznámé (nevědomé) přenést do roviny známého (do lidského vědomí). V technickém věku obstarávají tuto činnost média - jacísi novodobí služebníci boha Herma - ovšem s jedním podstatným rozdílem: tím "neznámým", co stojí za to přenášet, už není "přání bohů", nýbrž kdejaká jepičí aktualita. Tím chci říci, že i technická média mají svůj původ v určitých potencích, vnitřních (merkuriálních či hermovských) silách a vlastnostech, jež se navenek mohou projevovat nejrůznějším způsobem. Není těžké si například povšimnout, že lidé působící v médiích většinou oplývají mimořádnou výmluvností (dnes bychom řekli: komunikačními schopnostmi), obratností, technickou vynalézavostí a hravostí včetně mimořádné intelektuální "dovednosti" vydávat cizí myšlenky za své - to všechno jsou "božské" dary Hermovy?

Red.: To je nepochybně zajímavý pohled na média, ale nezdá se vám, že jste se nechal svým výkladem poněkud strhnout? Nejdříve jste začal mluvit o inflaci médií?

Platil: Přičtěte to, prosím, na vrub mému vlastnímu hermovskému založení - ostatně všichni jsme nějak "mediálně" potrefeni, ani vy jako redaktor časopisu nejste výjimkou. Ale abych se vrátil ke své hlavní myšlence o probíhající inflaci původního hermovského principu, jíž je dnešní věk médií silně poznamenán. Jde tu o proces, při kterém shora uvedené potence, vlastnosti a schopnosti zakládající svět médií zvláštním způsobem hypertrofovaly, zbytněly (inflace je z latinského inflare - nafouknout, nadout, zduřet). Symptomů této mediální inflace je nepřeberné množství - lze se domnívat, že v tomto čísle vaší revue bude řeč především o těchto symptomech. To, co já mám na mysli, chci demonstrovat na příkladu mediálně proslulých gigantických show zbožňované hvězdy dnešní populární hudby. Showbyznys a média učinily z této hvězdy umělou bytost a z jejích megaprodukcí podivnou halucinogenní seanci. Tento obludný idol se stal výstražným znamením doby - znamením lavinovitě se šířícího procesu idolatrie. Při jejím koncertu nejde "jen" o prožívání hudby, tance a zpěvu, ale o víc - o setkání s "jinou" zkušeností, o propadnutí do jiné, řekněme mytické dimenze skutečnosti. Agresivní spektakulárnost obrazů působí jako halucinogenní látka. Ale je třeba za to zaplatit daň. Enormní "vybuzení" smyslů totiž působí na individualitu jako rozpouštědlo - člověk se "rozpustí" v davové extázi, což může působit slastně, ale v konečném důsledku to ohrožuje a ochromuje individuální psychický život jedince?

Red.: Myslel jsem, že zvolíte originálnější příklad. Snad tím nechcete přirovnávat průměrného televizního diváka k návštěvníkovi koncertu Michaela Jacksona?

Platil: Budete se možná divit, ale chci. Zkuste zalistovat týdenním programem televizních stanic a zcela přirozeně získáte pocit, že se stáváte potenciálním účastníkem obrovské televizní megashow, k níž přirozeně patří i seriózně se tvářící zpravodajství a sem tam nějaký zajímavější pořad či film. To, co si návštěvník Jacksonova koncertu odbývá veřejně v bouřlivé atmosféře davové psychózy, zakouší náruživý televizní divák introvertněji v intimitě svého soukromí: obdobné opojení vyvolané agresivní spektakulárností neustále se měnících obrazů, vjemů, informací. Jen prostředí (médium) a intenzita se liší, ale účinek je tentýž: uhranutí a posléze strnulý výraz, který je neklamným znamením toho, že se individuální duševní život u lidí trpících "manickou idolatrií" (nutkavá potřeba konzumovat obrazy) jaksi zastavil, ustrnul. A není třeba si dělat iluze, touto chorobou trpíme v té či oné míře všichni. Důsledek zmíněné inflace je neblahý: ve věku médií umlkají vnitřní hlasy, vyhasíná spirituální život. Lidská duše vydaná všanc médiím je ohlušena a v podstatě ztracena. Nachází se ve stavu zvláštní strnulosti, o níž píše ve svém vynikajícím eseji Medúza v novější době kamenné Rudolf Starý, ostatně autor, který dospěl ve výkladu ducha dnešní doby, tak silně utvářeného vlivem médií, myslím nejdále. Ano, skutečně se domnívám, že televizní obrazovka stejně jako displej na počítači představují něco na způsob novodobých Gorgon. Pohled do jejich tváří může být v psychickém slova smyslu skutečně smrtelný.

Red.: Zřejmě jste se rozhodl nás v závěru trochu vyděsit. Ale vraťme se na začátek našeho rozhovoru, mluvil jste o médiích jako o velké výzvě. Ostatně i v připomínaném mýtu o Perseovi byly Gorgony pro mytického hrdinu výzvou?

Platil: - ano, výzvou k boji. Jenomže v případě médií nejde o boj a brojení proti nim, bylo by to předem prohrané. Média jsou pro nás výzvou k co největší bdělosti vědomí. Právě tato bdělost vědomí je symbolizována v antickém mýtu dvěma atributy. Bohové Hermés a Pallas Athéna vyzbrojují bájného hrdinu Persea zbraněmi, které by mohly pomoci i nám čelit magickému pohledu novodobých Gorgon. Darují mu diamantový meč rozlišování a ochranný štít reflexe i sebereflexe. Otázkou ovšem zůstává, jsme-li schopni tyto "zbraně" používat tak jako bájný hrdina.

(Za redakci otázky kladl Martin Blízký)

* Srov. v tomto čísle Prostoru článek Philipa Jenkinse. (Pozn. red.)