Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Hazel Hendersonová a model "světa, kde každý vyhrává"

Teorie ekonomů tzv. chicagské školy Miltona Friedmana a jejího apoštola Garyho Beckera, který za své návštěvy v Praze zcela vážně navrhoval zprivatizovat Karlův most, mi byly a jsou tak bytostně proti srsti, že jsem se roku 1991 vydal do Schumacher College v jižní Anglii na podzimní kurz ekologické ekonomie. Na toto špičkové učiliště ekologického způsobu života mne pozval gándhista Satíš Kumár, ředitel učiliště a vydavatel revue Resurgence (Obroda). Když během své návštěvy v Praze zjistil, jaké mezery máme my ochranáři v ekonomii, doporučil nám, aby někdo tyto poznatky načerpal u rektora Universidad Bolvariana Manfreda Max-Neefa, který ekologickou ekonomii střídavě přednáší v Chile, španělské Seville a skotském Edinburghu.

Má pracovní skupina dostala za úkol navrhnout takové ukazatele kvality života, které by nahradily statistickou posvátnou krávu ekonomistů, tj. lidí, jejichž pohled na svět je zúžen na jediný rozměr ekonomie - GNP - hrubý národní produkt. Jako pramen mi byla doporučena kniha Hazel Hendersonové Politika solárního věku, kterou jsem shledal napínavou jako detektivku. Zaujala mne natolik, že jsem zmeškal večeři, což se mi nikdy nestalo. Našel jsem tam důkaz, že ekonomové klamou veřejnost. Denně jsme utloukáni citáty držitelů Nobelovy ceny za ekonomii, avšak ve skutečnosti tato "cena" není srovnatelná s ostatními Nobelovými cenami. Od roku 1968 ji totiž sponzorují mazaní guvernéři švédské ústřední banky, kteří oblafli prof. Lundberga, aby připustil jimi financovanou tzv. Nobel Memorial Prize. Menšina správní rady Nobelovy nadace namítala, že konvenční ekonomie není žádná věda, nýbrž jen lstivá manipulace se statistickými daty, ale většina neodolala zvýšení dotace a bankéřům vyhověla. Ti si mnuli ruce, jak výhodnou učinili investici, protože záhy se zapomnělo, že cenu za ekonomii nezřídil jako všechny ostatní jejich zakladatel Nobel, a tak se těží stejné prestiži, jako všechny ostatní.

Dílo Hendersonové Politika solárního věku, o jehož překlad do češtiny se jedná, je pravou pokladnicí pro studium lidských hodnot a potřeb. Utkvěl mi citát z Gándhího: "Na světě je dost pro naše potřeby, ne však pro lidskou žádostivost."

Osobně jsem se s Hazel poznal až na Pražském hradě na 2. fóru 2000, kde si od ní vyžádali referát o reakci organizací na globalizaci. Provázel jsem ji na televizní vystoupení se Sergejem Kovaljevem do Dejvického divadla a dále do "domečku" STU za podolským sanatoriem, kde živá diskuse nebrala konce.

Vyprávěla nám, že před emigrací do USA žila v městečku Barley v Hertfordshire, kde její nejvýznamnější učitelkou byla její matka Dorothy, která se dožila devadesáti let (- 1995). Do "zelené" ekonomie ji zasvětil autor fascinující sbírky esejů Malé je krásné Fritz Schumacher, který pro ni znamenal mnohem víc než pedagoga. Byli přátelé. Z její iniciativy byl Schumacher nejednou pozván do USA, aby zpochybnil mýty ekonomistů. Oba podle Hermana E. Dalyho, který ve Světové bance odchoval stále vlivnější skupinu "zelených" ekonomů, tím, že "otvírali portály a okna kadidlem naplněných katedrál konvenčních ekonomů", způsobili v nich tolik potřebný průvan a vnesli do nich světlo skutečného světa. Není divu, že to těmto velekněžím trhu, mumlajícím svá zaříkávání, nebylo a není po mysli. Nejvíc je dopálilo, že to byla ona a ne jejich velebná kasta, koho napadlo mezi aktiva započítávat investice do infrastruktury a vyrovnat tak astronomický schodek státního rozpočtu USA, který prezident Clinton zdělil po svých předchůdcích Reaganovi a Bushovi.

Stále větší počet lidí čte její první bestseller Vytváření alternativních budoucností, Politiku solárního věku (1981, 1988) i Měnící se paradigmata (1991, 1995). Jako editorka Hendersonová spolupracovala na vydání dokumentů OSN Nová definice bohatství a pokroku (1990) a OSN: alternativy financování (1995, 1996). Její díla byla přeložena do tuctu jazyků včetně korejštiny, japonštiny a čínštiny. Na Dalekém východě má všude otevřené dveře a např. pro třicet pět tisíc posluchačů Jihokorejské university přednášela v kurzu "Výchova ke globálnímu občanství".

Hendersonová bývá spolu s kapitánem Cousteauem označována za nejdůležitějšího ovlivňovatele veřejného mínění ekologickým směrem. Zatímco Cousteauův vliv byl nejpronikavější při ochraně moře před znečišťováním, ekologický záběr Hendersonové je mnohem širší. Její úvodníky distribuuje tisková agentura v Římě Interpres, odkud jsou rozesílány do dvaceti pěti pravidelných příloh jako WorldPaper. Příležitostné úvodníky vycházejí ve čtyřech stech denících a periodikách v dvaceti sedmi jazycích, ne však v USA, kde má své nesmiřitelné odpůrce.

Zatím největší úspěch Hendersonová zaznamenala svou poslední knihou Budování světa, kde každý vyhrává (1996, 1997). Není to žádná utopie, nýbrž břitké odhalení vad a deformací konvenčních ekonomických modelů a praktik. Navíc dává návod, jak nacházet cesty od hierarchií k pluralitní samosprávě, od soutěživosti ke spolupráci, od zneužívání globalizace k přejímání řešení, jež předpokládají iniciativy zdola.

***

Léčka ekonomie*

Samotný obor ekonomie je dnes hlavní překážkou veřejné diskusi o tom, co naše společnost považuje za hodnotné a jak rozdělovat naše zdroje. Představme si, jak by se změnila debata, kdyby jejím východiskem byla biologie, nebo dokonce obecná teorie systémů. Ekonomisté dosud nevtělili do svého oboru ani Maslowovu, ani McClellandovu humanistickou psychologii, neboť na trůn nastolili některé z našich nejodpudivějších sklonů: hrabivost, nenažranost, soupeřivost, pýchu, sobectví, krátkozrakost a ziskuchtivost? V dnešním přelidněném světě nás tyto sklony začínají ničit, protože se stávají institucionalizovanými a znějí ozvěnou z celé tržněekonomické soustavy, což v konečných důsledcích vede k "tragédiím obecní pastviny". Byznys i vládní činitelé zamlčují, že je třeba rozhodovat o přerozdělení zdrojů, a místo toho zvyšují očekávání občanů sliby o růstu spotřeby. Rovněž korporace nafukují naše očekávání tím, že utrácejí ročně přes dvacet miliard amerických dolarů na reklamu, apelující na infantilní touhy a fantazie. Špatné zprávy říkají, že nic není zadarmo, ale vždy něco za něco. Bažíme-li po větším množství energie, aut, spotřebičů, musíme se smířit s tím, že bude víc dolů těžených skrývkou, víc dálnic, víc znečištění a víc záduch a rozedmy plic. Kdyby reklamní agenti pravdivěji nastínili tyto alternativní volby, američtí spotřebitelé by se mohli rozhodnout pro méně plýtvavý a náročný životní styl a požadovat, aby se výrobní metody změnily (k trvalé udržitelnosti).

Všechny lidmi vytvořené soustavy a ekosystémy vyžadují rovnováhu: soupeřivost musí být vyvažována spoluprací, sobectví a dravý individualismus pospolitostí a sociální starostlivostí, žádostivost majetku žízní po moudrosti a pochopení, právo zodpovědností a touha po lásce spravedlností a harmonií. Ze studia přírody nededukujeme absurdní učení sociálního darwinismu, jež dodatečně racionalizuje naši žádostivost, protože v přírodě rozpoznáváme především vzájemnou závislost a propojenost všech věcí. Přírodní systémy nikdy nemaximalizují jednotlivé proměnné jako zisk či účinnost. Můžeme dedukovat, že každá maximalizace, ať už jde o chování jednotlivce, výrobního podniku či firmy, je krátkozraká a pro širší soustavu zhoubná? Máme-li čelit v komplexnosti problémům, které jsme si sami způsobili, musíme se naučit pokoře? Nelze dále odkládat zvednutí etické laťky na globálním hřišti, které v hrubých rysech vytýčila roku 1992 AGENDA 21 v Riu. Trhy stejně jako technika jsou dobrými sluhy, ale špatnými pány.

Vláda mediokracie a ekonomika ovládání pozornosti

Mediokracie, nadvláda hromadných sdělovacích prostředků, je nový způsob ovládání a řízení, založený na výrobě informací, zábavy a ostatních druhů zboží a služeb, jež soutěží s politiky a vzdělávateli o pozornost veřejnosti. Významnou složkou mediokracie je ekonomika ovládání pozornosti (attention economies), kam patří filmy, video- a audiokazety, CD, rozhlas a televize, knihy, časopisy, počítače a software, reklama, průmysl turistiky, vzdělání a politika. Přijmeme-li tento výčet, pak sektor ovládání pozornosti v širokém smyslu slova zabíral v roce 1995 lví podíl hrubého národního důchodu (GDP). Bylo by užitečné, kdyby se ekonomie, která si láme hlavu, jak se snižujícími se zdroji ukájet domněle bezmezné nároky a potřeby, přestala soustřeďovat na peníze a přesunula pozornost na studium konečného lidského nedostatku: omezeného množství času a soutěže o pozornost.

Což všichni netrpíme poruchami vyplývajícími ze soutěže o naši pozornost? Naše životy jsou vydány všanc přesycováním informacemi: titulky v novinách, komerční klipy, billboardy, vládní směrnice a hosté televizních show soutěží o naši pozornost. Je přirozené, že každý den stiskem knoflíku umlčujeme reklamy, přepínáme na jiný kanál nebo vypínáme televizor. Je to známkou nové nemoci zvané "deficit pozornosti", nebo jen zdravý rozum? Nechceme se podvolovat mrzačení naší psychiky a zachovat si své preference a hodnoty? Anebo skutečně trpíme duševní poruchou, kterou se zabývají celé kohorty psychoterapeutů? Ať se nám to líbí či nelíbí, věk informací zplodil mediokracii a průmysl ovládání pozornosti. Průmyslové ekonomie napřed rostly masovou výrobou produktů, stále výkonnějšími stroji a jejich prodejem koupěchtivým spotřebitelům, ochotným nakupovat stále vylepšované spotřebiče. V současnosti spočívá šedesát sedm procent ekonomie na této spotřebě. Avšak tyto hrdinské výkony masové spotřeby, překračující základní potřeby, se dnes uplatní jen tehdy, když na nás zapůsobí lichocením a falešnými sliby. Jen na upoutání naší pozornosti vydává reklama sto čtyřicet sedm miliard amerických dolarů ročně.

Aby se zvýšil rozpočet na sektor ovládání pozornosti, živitel rodiny bere vedlejší pracovní poměr. "Rozpočet pozornosti" nutno dělit mezi děti, ženu a ostatní rodinné příslušníky; sousedy a komunitu; mezi politiku provozovanou na lokální, národní či mezinárodní úrovni; kariéru a rozvoj osobnosti; tělovýchovné aktivity, sporty a členství v klubech a spolcích; penzijní připojištění a plánování studia dětí; nelze zapomenout na dovolenou, kulturní podniky, sledování televize a na konzum produktů. Každý z nás má v tomto "sektoru pozornosti" klíčovou roli jako spotřebitel, občan, rodič, pečovatel, zpracovatel informací, výrobce, investor, střádal a člen komunity.

Pokoušíme se ušetřit čas tím, že nakupujeme prostřednictvím katalogů či televize, telefonicky si objednáváme i každodenní nákup, z auta kupujeme rychlé občerstvení a hamburgry. A přesto se Američané cítí popoháněni a přetěžováni. Ani v době kamenné - v éře lovců a sběračů - lidé nepracovali tolik hodin, aby zajistili své základní potřeby (Sahlins, 1972).

Dnes mnoho zemí přešlo z feudalismu k mediokracii, aniž by prošlo stadiem industrializace a demokracie. Tento nový typ nahodilé vlády médií, v nichž se soustřeďuje politická moc, politologové dosud pořádně neprozkoumali. Mediokracie se nebezpečně přiklání k novým formám totality. Sektor ovládání pozornosti roste ruku v ruce s mediokraciemi, satelitními družicemi, internetem, mamutími výrobci a distributory počítačového softwaru a mediálními impérii, které se rozšiřují a spojují v konglomeráty soutěžící o pozornost lidových mas v Číně, v průmyslově se probouzejících zemích Asie a Latinské Ameriky, kde např. v Brazílii svrchovaně vládne televize Rede Globo. Jen africký kontinent zůstává poslední výspou tradičního způsobu života.

Jak na to reaguje kapitán J.-Y. Cousteau, jedna z čelných autorit utvářejících veřejné mínění? Nejenže probudil svědomí celé mladé generace, která se staví na odpor znečišťování moře, ale v úvodníku "Informační superdálnice: znečišťování mysli" varuje, že ve vzrůstající míře je mysl lidí bombardována a zahlcována informacemi, což ní vyvolává zmatek. Mysl je třeba pěstovat a zavlažovat, ne zaplavovat. Cousteau zapřísahal lidi, aby zavčas opustili informační dálnice a vrátili se na vedlejší životní cesty, i když někdy vedou k cíli oklikami.

Konečně si víc lidí uvědomuje, jaká strašná politická moc pramení z vlastnictví kteréhokoliv hromadného sdělovacího prostředku, ať už jde o televizi, rozhlas, deníky, časopisy, spoje či počítačové sítě. Komunikace mezi všemi občany a všemi jejich institucemi je vskutku prvotní sjednocujicí silou, které je tolik zapotřebí k tomu, aby se roztříštěné, neohrabané těleso politiky proměnilo ve zdravě fungující celek. Souhrn všech komunikačních kanálů té které společnosti vytváří životně důležitou nervovou soustavu. Po technické stránce jsou masmédia v USA na tak vysokém stupni vývoje, že v naší soustavě vládnutí téměř začínají nahrazovat politické strany. Ale přitom jsou jen pouhým stínem toho, co by mohly být, protože nedoceňujeme jejich potenciál. Mohly by být tím nejúčinnějším nástrojem k vyjasnění našich rasových vztahů, "vysvětlování", proč města chátrají a co tomu říkají politici a jaká je naše role ve světě. Pro nekvalifikované by rozhlas mohl nabídnout celostátní kurzy základního vzdělání a různé obory doškolování. Masmédia v USA se provozují s představou, že je to čistě jen byznys, jehož hlavní starostí je maximalizovat zisk pro jejich akcionáře a být prostředkem reklamy zboží. Když reklama hradí náklady na program, veřejnost platí vysokou cenu, protože se musí dívat jen na ty programy, které podle mínění šéfů reklamy nejlépe prodávají dané výrobky. Tolik jsme se oprávněně obávali státní cenzury, že jsme skončili cenzurou sponzorů a soukromých majitelů.

Když se společnost nachází v tak bouřlivém kvasu jako dnes, roste tlak na rovnoměrný přístup do veřejnoprávních médií. Všude se rodí nové nápady, které jsou životně důležité pro nepřetržitý proces obnovy a přizpůsobování, jež zabraňuje úpadku dané kultury. Avšak nové myšlenky jsou nutně podvratné a kontroverzní, a proto jim chybí finanční podpora a institucionální prostředky k rozšiřování. Skupinkám stoupenců nových myšlenek dochází, že v masové, technicky komplexní společnosti je svoboda projevu pouhá formalita a iluze, není-li zajištěn vstup do média! Když otcové zakladatelé proklamovali svobodu projevu, nemysleli tím svobodu vést monolog. Měli na mysli svobodu oslovit celou komunitu.

* Hazel Henderson, Building a Win-Win World. Life Beyond Economic Warfare, San Francisco, Berrett-Koehler 1997. 398 stran.