Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

K tématu jsme vypracovali několik otázek, s nimiž jsme se obrátili na vybrané osobnosti veřejného, kulturního a intelektuálního života. Redakce touto cestou děkuje Egonu Bondymu, Přemyslu Rutovi, Otovi Ulčovi, Ivanu Muchovi a Tomáši Vystrčilovi za pozitivní reakci a zaslané odpovědi.

Motto: "Televize přetváří kulturu v jedno velké jeviště showbyznysu. Je docela dobře možné, že v tom nakonec nalezneme zalíbení a řekneme si, jak jsme spokojeni. A to je přesně to, čeho se už před padesáti lety obával Aldous Huxley."

Z knihy Neila Postmana Ubavit se k smrti

Naše doba je velmi vynalézavá v produkování nejrůznějších forem zábavy, her i náhražek života. Zábavní průmysl je dost možná ze všech průmyslových odvětví nejúspěšnější. Vytváří iluzi života hédonicky prožívaného "naplno", "nonstop", tj. ve smyslu carpe diem, žít a užít.

***

Egon Bondy, filozof a básník

Problém je velmi složitý a přitom akutní. Bylo by nutno ho analyzovat z aspektu historického, kulturního, sociologického, psychologického, ekonomického, a jistě i religionistického a filozofického. Jde o nás a naši bezprostřední budoucnost.

Člověk má právo na zábavu, jako má právo na informace. Dnes získává deformované informace, je zahlcen zbytečnými informacemi a je mu přímo vnucována pseudozábava. V praxi se už začíná masově projevovat menticida - zabíjení myšlení. Sdělovací prostředky už člověku přestávají sloužit a začínají si ho zotročovat. Nabízená zábava je v devadesáti procentech pusté oblbování. Když jsou do tohoto procesu lidé vtaženi už od předškolního věku, jsou výsledky katastrofální. Byla provedena řada empirických průzkumů a zjistilo se, že např. děti odkojené televizí i při zachování IQ ztrácejí kreativitu. S hračkami ŕ la tamaguči pak prostě jen zblbnou a stanou se neurotiky. Atd., atd. Vědeckých studií je dnes už k dispozici dost. A ovšem - nejsou nic platné, protože tržní a politický zájem naopak zblbnutí populace podporuje.

Ať má pseudozábava jakékoli formy - věru to nemusejí vždy být "saturnálie a třeštění" -, není její konzumace rozhodně projevem vitality. Naopak vitalitu a nutnou "obranyschopnost" člověka podlamuje. Skutečně vytváří formu typické drogové závislosti.

Co pro Huxleye byla děsivá věc a pro Orwella memento mori, to je dnes dalekosáhle a podstatně sofistikovaněji překonáno. Souvislost s politickými a ekonomickými procesy, jež probíhají, nelze nevidět. Globalizace modelovaná velmi pečlivě brain trustem zaměstnaným M.A.I. přímo počítá s populací, která bude mentálně retardovaná. Aby lidé, jimž je vládnuto, byli ochotni být jako hadr na podlahu, to je dávný sen každé totalitní vlády. A co jiného chce M.A.I. realizovat?

To, čemu přihlížíme i v oblasti "zábavy", je organizovaný zločin proti lidstvu, ne už jen pošlapání lidských práv. Ti, co to dělají, si toho nemusejí být třeba vědomi, protože mají svá hodnotová kritéria. Já osobně neztrácím ale důvěru v to, že člověk je bytost velmi rezistentní a že ho prostě ta "zábava", jež mu je dnes vnucována a je pro něj atraktivní, začne nakonec nudit. Konkrétní perspektivy by mohly být ve svépomoci, jakou např. proti oficiálnímu oblbování dokázal v letech 1970 až 1990 realizovat československý underground. Analogické tendence se už dnes spontánně objevují v USA i jinde a nemají onu naivní podobu hippies, ani tu připitomělou indoktrinaci různých skupin v širokém spektru "new age".

Současný stav je ovšem děsivý a budoucnost opravdu velmi riskantní.

***

Přemysl Rut, spisovatel a hudebník

Nejdřív jsem si nad vašimi otázkami vzpomněl, jak prý Alexandre Dumas junior odpověděl na dotaz, kterak to, že jeho otec nenapsal žádnou nudnou knihu: "Poněvadž by ho to nudilo." Nevím už, kde jsem to četl, ale je to dobrá odpověď i přes námitky, k nimž vybízí (nenudí-li se autor, nemusí to ještě znamenat, že se nebude nudit čtenář; co nudí jednoho čtenáře, může být pro jiného poutavé atp.). Slyším v ní totiž předpoklad, že schopnost zaujmout, upoutat, pobavit patří k uměleckému talentu a že je spjata s umělcovou schopností být sám zaujat, nechat se upoutat, umět se bavit. Připomínám to, protože umění končícího věku se k tomuto předpokladu často obrací zády, sledujíc "významnější" cíle. Nedocenění kratochvilné dimenze kultury je (zdá se mi) jednou z příčin osudné emancipace zábavnosti: zábavnost už není samozřejmou součástí dobrého díla, nýbrž samostatným odvětvím kultury, či spíše průmyslu. Jako by se, ponižovaná a diskriminovaná umělci s velkým U, rozhodla obejít se bez nich, udělat se pro sebe. Následky jsou ovšem strašné i pro ni, neboť právě tehdy a takto začal její úpadek. Slovo "bavič", které se poslední dobou u nás ujalo jako ekvivalent slova "entertainer", tu absurdní specializaci vyjadřuje přesně. Je to stejně jalové, jako kdyby se ze složité a tajemné struktury uměleckého díla vymanilo Krásno a našlo si své profesionály, jakési okrašlovače našich jinak ošklivých životů, případně jako kdyby z řádu umění uteklo Mravno a stalo se živností dobře placených zušlechťovačů.

Vyoperovaný orgán ztrácí nejenom souvislost s celkem organismu: ztrácí také svůj vlastní smysl, schopnost vykonávat své vlastní funkce. Tak se i z emancipované zábavy vytrácí nejenom téma, moudrost, mravnost atd., ale také zábavnost. A čím méně se obchodníci se zábavou mohou spolehnout na neodolatelnost svého vtipu či šarmu, tím častěji začínají od konce, tedy od kýžené reakce obecenstva, a implantují do "zábavného programu" projevy dobře se bavících lidí: komikové předstírají, že sami pro smích nemohou dál, nechávají vyzývavé pauzy pro smích a potlesk publika, mnohdy si o potlesk přímo říkají, "spolupracují" s najatým a manipulovaným obecenstvem, natáčejí "smíchy" jako součást scénáře. Mrtvý preparát čiré zábavy vytržené z živého tvaru má být "živými reakcemi" zpětně animován. To se ovšem nemůže podařit; termín "živé reakce" je ostatně zavádějící: popravdě jde o konvenční gesta a grimasy hodící se k zábavnému programu. Obecenstvo je opakuje, protože to "patří k věci", protože nechce "vypadnout ze hry"; nebaví se, ale zúčastňuje se rituálu zábavy - tak jako se zúčastňovalo rituálu nadšení při průvodech a manifestacích, rituálu kolektivního zdraví při celostátních spartakiádách apod. Totalitní sklony zábavy jsou konečně čím dál nápadnější: "pohoda" není už stavem duše, oním "pokojem", o nějž prosíme v závěru Agnus Dei, ale příkazem doby, zvenčí vnucovanou rozesmátou maskou, výrazem "kladného poměru ke kapitalistickému zřízení".

Jsem tedy vděčný Alexandru Dumasovi, že mě baví; vadí mi ti, kteří nechtějí "nic než" mě pobavit: nemají pak totiž čím a proč. Proto se tak bezmocně pitvoří.

***

Ota Ulč, spisovatel a novinář

Zábava jako protiklad smysluplnosti života?
(Několik poznámek)

Lidové mudrosloví tvrdí, že bez práce nejsou - či přesněji, by neměly být - koláče. Po práci pak před sebou máme oprávněnou volbu koláčů. Zakousneme se do pořádného sousta jménem zábava. Jde o univerzálně populární pochoutku vyskytující se ve všelijakých podobách, a společným jmenovatelem její přitažlivosti přečasto bývá pohodlná pasivita poskytovaná obci konzumentů. Ono sloveso "zabavovat" zbavuje adresáta jeho momentálních starostí, z právě prožívané estrády se může uchechtat. Hodně přísný kritik toto "zabavování" případně zatratí a ztotožní se synonymem "konfiskace", s olupováním o skutečné hodnoty, s manipulací veřejností, propadávající lenivému, plytkému poživačství. A může nás navíc varovat, s odkazem na jinou pranostiku, že zábava tak jako zahálka je případným zdrojem neřesti.

Co když kariéra, volba životního počínání vyloženě baví? Známý filmový herec David Niven si velice pochvaloval své zaměstnání a vysvětloval, že pro něj je to báječný a navíc i výtečně placený entertainment. Až na výši platu, který však není nuzácký, jsem na tom dost podobně: jako univerzitní kantor v Americe jsem honorován za to, co mě baví - totiž psát, povídat, cestovat. Máme tu ovšem co dělat s individuálními percepcemi. Znám Čecha se stejným povoláním, jako je to moje. Za plno peněz vyučuje pár hodin týdně dva tři studenty východoasijskému jazyku. Lituje se, stěžuje si na přepracovanost, domáhá se soucitu okolí. A porovnejme ho se šťastnými povahami tvorů, které těší práce jakkoliv monotónní, namáhavá, protivná.

Televize se stala hlavním, mnohdy tím jediným zdrojem zábavy a povědomí o stavu světa. Nezřídka při takové komunikaci, s přijímačem celodenně zapnutým, dochází k vytvoření zvukové bariéry mezi příslušníky vlastní rodiny. Sedět před obrazovkou, sledovat sportovní utkání, plechovku s pivem v jedné ruce, druhou rukou hrozit účinkujícím v dálavách. Zábava v roli škrtiče či aspoň dosahující podoby dobrovolně nasazeného chomoutu. Dávky elektronického zabavování jako náhražka skutečného života. V roce 1979 čili dřív, než vznikl pojem "virtuální realita", Hollywood vyprodukoval film nazvaný Being There - "Byl jsem při tom". Polský emigrant, spisovatel Jerzy Kosinski, dodal literární námět a Peter Sellers dominoval v hlavní roli patetického prosťáčka, který strávil před televizorem tolik času, že mu nahradil realitu, v níž se vůbec nedovedl orientovat. Při napadení výrostky na ulici instinktivně šmátral v kapse po remote control ve snaze vyřežit situaci přepnutím na jiný kanál. Vzpomínám, že zhruba v tutéž dobu americká televize uváděla slaboduchý sci-fi seriál Lost in Space - "Ztracen ve vesmíru". A zrovna při vysílání x-tého dílu došlo k maléru astronautů, tuším, že na expedici Apollo XIII. Viselo na vlásku, zda se jim podaří návrat zpět na tuto planetu. Bylo to tak dramatické, že všechny stanice přerušovaly regulérní program zprávami. Mnozí diváci telefonovali do studia a rozhořčeně protestovali proti ochuzení pořadů kvůli nějakým novinkám ze skutečného života.

Přesto jsem toho názoru, že záleží na proporcích, svobodné vůli a výběru, zda se konzument rozhodne pro úplnou pasivitu, zakrnění tvořivosti, pro to být pouze baven, nebo naopak užitečně poučován, informován. Mám k dispozici přes sedmdesát televizních kanálů. Naprostou většinu jich ignoruji a zajímám se maximálně o desetinu: stanice specializující se na zpravodajství, cestování, historii. Po promítnutí filmu třeba z druhé světové války následuje diskuse odborníků o dějinné autentičnosti díla. Sledoval jsem hodnocení filmu Zachraňte vojína Ryana. Přeživší absolventi invazního masakru v Normandii například ocenili režisérovo zdůraznění hluku a vřavy, která jiným válečným filmům uniká. Zásluhou dlouhých let v totalitní kleci mi unikla filmová produkce z let čtyřicátých a padesátých. To mohu dohánět na několika kanálech vysílajících dávné opusy. Například Hitchcockovy filmy nonstop, jeden za druhým.

Vynález rádia a gramofonu nezpůsobil zánik zájmu seznamovat se s hudebními nástroji a chodit na koncerty. Biograf nezničil divadla. Televize - alespoň v USA - sice zdecimovala kina v městských centrech, ale ta poslední dobou zdárně rostou v předměstských oblastech. V USA rovněž naprosto nehyne knižní průmysl. Vznikají velehory nových knih, veřejnost je kupuje, a dokonce snad i čte. Magnetofony, videa, camcordery, computery, elektronická pošta, to vše vytváří mnohočetné příležitosti k jejich využití, případně i k zneužití. Též se k tomu všemu lze otočit zády.

Před několika málo generacemi byla k dispozici jen ona petrolejka a chudičké porce informací formou ústního podání. Domorodci na nejzapadlejších ostrovech v Pacifiku se dnes přenesli z kamenného věku do věku televizního. Viděl jsem, jak zírali na sníh, na mrakodrapy. Mnohde to způsobuje těžko zvládnutelné následky, když zejména mládež uteče z vesnic do pokud možno co největšího města. Český divák sleduje zeměpisnou reportáž z dalekého světa, překážkou k jehož dosažení jsou namísto politický bariér už jen ty finanční. Někdo se spokojí se zážitkem před obrazovkou, někdo se polituje. Buď jsem pecivál, nebo vlastním boty z toulavého telete. Zrovna před pár dny jsem sledoval program o Namibii, kterou jsem už kdysi s rodinou navštívil. Teď jsme si tedy znovu ověřili známá místa a program nás přiměl popostrčit Namibii výš na žebříčku priorit našeho příštího vandrování.

Nové technologie a technický pokrok sice plodí hrozivá dítka cocacolonizace a homogenizace, ale přesto mají mé sympatie. Rozšiřují možnost volby, a tedy i svobodu. Americká společnost ABC-TV v březnu 1999 vysílala interview s orální aktivistkou Monikou Lewinskou a účtovala 800 000 dolarů za půl minuty reklamního času. Inzerenti byli ochotni zaplatit tak nehoráznou sumu za předpokladu, že se jim to vyplatí. Totalitní stát zachází s občanem jako s dítětem, diktatura ho má za nezletilce a dospělým se stává jen v pluralitní demokracii. Tam, ač nadále vystaven svodům manipulace, má na vybranou, zda se dívat, zda koupit. Záleží jen na naší odolnosti nestat se konformními ovcemi.

***

Ivan Mucha, sociolog

Život v éře kultu zábavy a her je poznamenán výrazným tíhnutím k zapomínání na to, co se skrývá za tímto kultem - na podstatný rozměr lidského života v každodenních starostech a jeho směřování ke smrti. Zaujetí moderní doby pro vše nové a současné fascinace virtuálními světy a internetovými dálnicemi stěžují současnému člověku vidět sebe sama vyváženě, tedy nejen v dílčí perspektivě hry, ale i neodvratné smrti.

To, že žijeme v éře kultu zábavy, náhražek a idolů, je nepopiratelné. Znepokojující je způsob, jakým se tento kult projevuje, i to, že tato podoba kultu značně otřásla původním významem slova kultura. Z jistého hlediska můžeme kulturu spojovat s představou určitého obrazu, ideje či vzoru, který pro každou společnost znamenal něco životně velmi důležitého, na čemž se její život zakládal. Kultura znamenala zušlechťování, kultivaci, pěstování života naplňujícího vzor, ideál, obraz vyjádřený zpravidla v příkladných příbězích hrdinů či bohů. Následování příkladného života vyžadovalo zdrženlivost, askezi a také nepřekračování určitých tabu, posvátného. Žít kulturně znamenalo plnit povinnosti. Jestliže v dnešní době dominuje kult zábavy, který čerpá i z porušování tabuizovaných témat, na kterých tato kultura stojí, ve jménu práva na co nejširší informovanost, pak je to jistě znepokojivé.

Snad nejlépe vystihuje protikladné pojetí kultury v dnešní době děsivá výzva "žijte v pohodě", nedělejte si zbytečné starosti, neberte vážně důležitá témata, zkrátka nebuďte příliš vážní. I složité věci je přece třeba podávat jednoduchou, srozumitelnou formou tak, aby tomu rozumělo co nejvíce lidí, tedy pokud možno zábavným způsobem. Vzpomeňme jen na televizní debaty o závažných tématech, do nichž jsou zváni i lidé nekompetentní. Probírají se tam otázky, které vyžadují nesrovnatelně více času, než nabízí časový rozvrh televizního vysílání těchto pořadů. Divák může často zaznamenat, že ze zmíněných debat vychází jako vítěz právě ten, kdo je nejméně kompetentní, a k tomu dochází především proto, že nemá žádné skrupule a říká věci, při nichž se těm kompetentním ježí vlasy na hlavě, což se může projevit i tím, že vedle ostříleného debatéra působí nejistě. Francis Bacon by jistě takový pořad chápal jako příklad pro svá idola trhu: na trhu se mluví řečí trhovců a probírají se témata, která zajímají tržiště. Bacon také doporučoval vzdělaným a vážným lidem, aby se takových debat neúčastnili, aby mlčeli. Na trhu vládnou idoly trhu a vážný člověk se má držet stranou. To se bohužel většinou neděje, naopak pouze vidíme, jak renomované hvězdy televizních debat přispívají k zábavnému charakteru těchto pořadů.

Svět moderní technické civilizace nabízí lidem silné opojení. Jean Baudrillard o něm mluví jako o světě mizející reality nebo jako o světě simulované reality. Baudrillardovy úvahy o agonii reality však mohou být zavádějící. Žijeme skutečně pouze v náhražkovém světě simulované reality? Nejsilněji se na simulaci reality podílejí masmédia. Informují nás o světě, v němž žijeme, způsobem co nejsrozumitelnějším, a jak se ukazuje, také nesmírně účinným.

Mediálně vnucovaná představa života jako zábavy a hry je jistě velkým zjednodušením. Ale přitom je to představa nesmírně chytlavá: nechat se bavit a rozptylovat, zaplnit prázdný (volný) čas sledováním příběhů a osudů slavných lidí nebo vymyšlených hrdinů seriálových příběhů. Únik do tohoto náhražkového světa je pro televizního diváka něčím, co mu dává možnost podílet se jako voyeur na odehrávajících se událostech. O tom, jak je to svůdné a matoucí, svědčí zkušenost jednoho kněze, kterého jedna starší paní se vší vážností prosila, zda by se nepomodlil za lumpa z jakéhosi televizního příběhu - měl by se prý polepšit!

Svět zábavy je umělým světem, který se tváří jako reálný. Zábavná forma jeho prezentace jako by byla výzvou k neustálému slavení. život v pohodě je životem slavnostním. Vyvolává iluzi spojení svátečního a všedního dne, jako by bylo možné prožít život jako neustálou slavnost, jako by smyslem života bylo bavit se.

Kultura byla vždy spojována s požadavkem kultivovanosti, nebyla to jen zábava: především byla nesena úsilím směřujícím k povznesení, úctou k hodnotám, k tomu, co přesahuje časnost, profánnost. Je-li kultura dnes spojována pouze s tím, co je zábavné, pak je to málo.

Německý sociolog Georg Simmel se zajímal o moderní svět nejen z hlediska formování industriální společnosti, ale především s ohledem na to, jak působí na psychiku člověka, případně na jeho osobnost. Člověk moderní doby, vystavený neustálým změnám, ztrácí vnitřní jistotu. Nové situace vyžadují, aby byl stále připraven na změny, aby se jim dokázal přizpůsobit. Simmel mluví o tom, že člověk moderní doby je neurastenik. Překonat tento stav lze jedině tak, že v toku událostí, informací, v měnících se situacích zachová střízlivý postoj, že tomu nepropadne celou svou osobností. Pouze částí své osobnosti vstupuje do procesů komunikace a interakce. Stále mu zůstává možnost myslet, soudit a hodnotit věci či události podle jiných kriterií, než jsou ta, která mu vnucují moderní systémy komunikace. Je to však čím dál těžší. Především proto, že svůdnost moderní civilizace, moderních technologií a masmédií je obrovská také díky tomu, že novověké pojetí člověka bylo postaveno na předpokladu, že je bytostí podstatně určenou uspokojováním potřeb a zájmů, především materiálních. Moderní společnost nabízí toto uspokojování v plné míře. Gilles Lipovetsky mluví o moderní společnosti jako o samoobsluze, ve které si každý může pro sebe vybrat co nejvhodnější a nejpřijatelnější způsob života, tedy může "žít v pohodě". Jenomže modernímu neurastenikovi schází klid a vyrovnanost - a toho nelze dosáhnout honbou za stále novými informacemi, požitky, vzrušením, zábavami, ale jedině za cenu zdrženlivosti, uskrovnění, odmítání toho, co je hloupé, nesmyslné, rozptylující. Dnes je to obtížnější než kdykoli jindy právě proto, že je člověk chycen do pasti své slabosti. Pochybný ideál zpohodlnělého života se totiž už do značné míry uskutečnil.

Svět moderní civilizace je umělým náhražkovým světem, v němž je však člověk přítomen pouze částí své osobnosti. Nikdy jím nebude, ani nemůže být pohlcen zcela. Ke kultuře totiž patří stejnou měrou jak zábava, tak i vážnost, zdrženlivost, odpovědnost, dodržování takových vztahů k druhým lidem, které jsou postaveny na slušnosti, úctě, které vyplývají z toho, že člověk je nejen tvor mocný, ale také bezmocný, a že hlavně nemůže překročit meze své konečnosti a trvale se radovat v různých světech virtuálních realit. Jednou z povinností kultury je také neustále tuto skutečnost připomínat. Moderní civilizace se vyvíjejí způsobem, který jedinci nedává příliš mnoho možností ovlivnit jejich vývoj, případně jej změnit. Moderní systémy se řídí řádově jiným typem racionality, než je racionalita rozvrhu jednání jedince. Z umělého, náhražkového světa simulované reality nelze vystoupit, ale lze si stále alespoň připomínat, že jsme do něho vtahováni pouze částí své osobnosti.

***

Tomáš Vystrčil, publicista a laický buddhista

Strach ze smrti - proč nás baví se bavit

Dnešní kult zábavy, lehkovážnosti a rozptylování je do krajnosti vyhrocená fascinace technologickou mocí, kterou člověku poskytuje aplikace vědotechnického myšlení.

Postmoderna není alternativou této situace, naopak je její parodií. Hlad po novinkách je vybičován ad absurdum, potřeba neustálé změny se stává životním programem. Dnešní móda retrostylů je další důmyslnou návnadou na naši chtivost. Průmysl masové kultury už není dost rychlý, aby stačil tempu našeho roztěkaného a zuřivého, protože frustrovaného apetitu.

Západní člověk se bojí smrti, protože neví, co je život.

Ztratil věčnost a marně ji hledá v dočasnosti. Jen slepec by neviděl, že naše kultura zbožštila věc. Postavila ji do centra pozornosti - i na svět stvořený, i na sebe sama pohlíží jako na věc. K tomu bylo ovšem potřeba nejprve zabít vnímání, které nás od živých věcí původně neoddělovalo. Jinými slovy: i věc bylo nutno "zabít", učinit z ní modlu, novodobý fetiš - předmět. Věc je v tomto pojetí pouze tím, co máme před sebou (co před-mítáme). Je ohraničena naším omezeným vnímáním. A protože nám nevydává to, co od ní vždy očekáváme - totiž plnost vší plnosti, nepodmíněnou plnost bytí -, musíme ji znuděně, lhostejně či s nenávistí opustit nebo rozbít a sáhnout po jiné. A znovu zahajujeme tento kruh očekávání a frustrace - ať jde o partnera, národní cítění, víru, ambice, majetek, ideje nebo představy (věc není jen fyzický objekt, jako věc vnímáme všechny fenomény).

Vědotechnika, dědičný hřích, kdy se člověk vydělil jako jediný subjekt proti objektům, učinila ze života zvěcněné strádání. Jsme-li jediným subjektem světa, jsou svět i Bůh chápáni jako to, co je nám dáno k dispozici, jako věc-objekt pro nás a proti nám. Tuto věc už nemusíme respektovat, protože vidíme jen ty její stránky, které slouží našim účelům. Popsaným způsobem vnímá každý jedinec druhého, měří ho mírou využitelnosti pro sebe, jako nástroj svého štěstí. Nakonec i Bůh je smluvním partnerem, ale smlouvu s ním jednostranně zkoncipoval člověk. protože Bůh mlčí a nedává se jako věc, je použit jako věc-koncept. Vychází z módy a vrací se jako jiné věci - toto je nejstrašnější nivelizace, situace vpravdě postmoderní. Nikoli tedy svoboda, ale totální rezignace až idiocie. Pohřební karneval, zábava dost děsivá, tanec v objetí s rozkládajícími se figurami věcí.

Západní člověk zapomněl na duchovní zdroje života. Toto fatální opomenutí z něho činí frustrovanou, pološílenou bytost, která marně buší do bran tajemství. Rytmus tohoto bušení se urychluje k nepříčetnosti. A je to smrt, která dělá z lehkovážné hry absurdní škleb. Západ se rozhodl smrt, kterou jedinou "ještě neovládá", ignorovat, hygienicky ji odklidit, aby nebyla vidět, aby neexistovala.

Zábava je potom prostředkem, který má fakt smrti zastřít, otupit, zaclonit. Fluoreskující obrazovka televize pohlcuje naše vědomí. Pohled na věčné mládí a nekonečné příběhy nesmrtelných hrdinů, se kterými se tak rádi identifikujeme, nám umožňuje odložit konfrontaci s vlastní frustrací - a zapomenout. Je možné, že poslední obraz na sítnici oka i duše umírajícího člověka v moderní nemocnici bude ten z televizní obrazovky? Možná že lze digitálně simulovat i smrt - a pokud ano, co to znamená, o čem to svědčí?

Jenže navzdory všem zábavám je smrt jedinou jistotou, kterou máme. A právě proto se Západ může jevit jako nesmírně chudý. Neposkytuje nám čas "být u sebe", a tak snad něco pochopit, protože být u sebe odkrývá propast smrtelnosti a dimenzi, ve které se věci, o něž se opíráme, rozpadají. Konfrontace se smrtí se odkládá na neurčito.

Pokud by měl být kult zábavy, úspěchu, majetku a věčného mládí překonán, stojí před námi otázka, jak svět vystavěný na vědotechnickém způsobu myšlení tak říkajíc dekonstruovat, rozebrat, proměnit. Jak se zabydlet v jiném rytmu života, jak zpokornět v respektu ke kosmické harmonii a tichému dechu přírody. S proměnou nitra přichází i proměna vnější. Jak ale pustit do megapolis světa mech, ptáky a popínavou révu, seříznout výškové budovy, aby bylo vidět nebe, a umožnit lidskému chodidlu dotek s trávou a půdou Země, s prachem meteoritů? (Jde o příměr - ono "jak" není a nemůže být technickým problémem!)

Náčelník jednoho australského kmene pravil k západnímu etnografovi: žijeme po tisíciletí stejně, co míníte nudou, nevím. Máme stále stejné nástroje, stejné bohy. Vždy jsme věděli, že existuje vaše cesta, ještě dříve, než jste na ni vykročili. Věděli jsme ale také, že bychom díky ní ztratili kontakt se svými bohy. Ztratíte-li Boha, ztratíte ale všechno - proto jsme se po této cestě nikdy nevydali. - Tedy žádný vývoj není nutný, lidská inteligence má možnost se rozhodnout. Kdo je plný Boha, nepotřebuje měnit svět a zaplňovat ho věcmi. Plnost bytí čerpá z nitra, které je všude.

Před několika lety jsem navštívil Indii. Mým prvním vjemem byl šok z chudoby a syrovosti života. Po několika měsících se má mysl ale stala vnímavou a já si povšiml všudypřítomného míru, který tuto zemi přikrývá jakousi ochrannou kopulí. Po několika měsících jsem se vrátil do Evropy a mým prvním vjemem byl opět šok. Byl to ale šok jiného druhu a byl tak silný, že jsem se roztřásl pláčem. Chudoba západního světa je děsivější. Žádná báň víry totiž západní svět dnes neochraňuje. Člověk je zde opuštěný více než zvíře v džungli.

Může si ovšem vzít žvýkačku Doublemint. Její chuť mu snad vydrží až do smrti.