Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Redakce děkuje v?em přispěvatelům za projevenou laskavost, podporu a autorskou spolupráci.

Díl světa, zvaný Evropa, je chaos národů a států, prachárna mezinárodních konfliktů, retorta budoucích světových válek.

Proto není evropská otázka problémem lokálním, nýbr? mezinárodním; dokud nebude tato otázka rozře?ena, nelze pomý?leti na klidný vývoj světa.

R. Coudenhove-Kalergi, Pan-Evropa, 1926

1. Podle známého řeckého mýtu byla sídonská princezna Európé unesena vládcem bohů Diem proměněným v býka. Od tohoto okam?iku a? dodnes je Evropa s vět?í nebo men?í intenzitou marně hledána.

***

Hagen Schulze, historik předná?ející současné a německé
dějiny na Freie Universität Berlin, autor knihy Cesta
k národnímu státu aj.

1. Společná Evropa je nutností právě v éře ekonomické a politické globalizace. Lidé a národy potřebují určitý rámec chránící jejich vlastní prostředí i kulturní identitu před beztvářností člověka zvaného homo oeconomicus a umo?ňující jim rozhodovat se, zůstat individualitou ? jinak by se ztratili. V minulých staletích plnily tento úkol jednotlivé men?í národy. Dnes nastupují na jejich místo velké a početné národní celky odvozené od civilizací starých tisíce let.

Jsou ov?em přinejmen?ím dvě Evropy. Jedna existuje v mnohem vět?í míře, ne? si Evropané vůbec připou?tějí: coby konglomerát právních, ekonomických a politických institucí svázaných do bruselské Evropské komise. Tyto instituce se na sebe sna?í strhnout stále vět?í kompetence a ji? dnes mají vět?í moc ne? ka?dý jednotlivý stát v Evropě. Tato společná Evropa (Evropská unie) je spoluhráčem v globálním zápase a je nezvratná. Jejími integračními faktory jsou politika, ekonomika a společná měna.

Kromě toho v?ak existuje i jiná, ?star?í? Evropa. Italský historik Federico Chabot ji označil za ?dílo dějin, to znamená lidské vůle, jen? během staletí vtisklo svou trvalou pečeť generacím, které se střídaly na kontinentě zvaném Evropa. Nyní v sobě od narození nosíme tisícileté dědictví otců, které obohacujeme a rozmno?ujeme na?imi zku?enostmi, my?lenkami a pocity, abychom ho předali na?im dětem a vnukům.? Tato Evropa není definovaná ani geograficky, ani politicky, ani kulturně. Vyrůstá z jedinečných historických fenoménů, z kultury antického Středomoří, z římského státu a římské církve, ze středověkého sporu o investituru, z renesance, z osvícenství a z industrializace. Tato Evropa je zakotvena ve vědomí lidí coby kolektivní představa, která se mění spolu s tím, jak se mění lidé.

Obě Evropy ? institucionální i civilizační ? se k sobě navzájem přibli?ují a je otázkou, jestli se někdy budou naprosto krýt. Jisté ale je, ?e ?mlad?í? Evropa (Evropská unie) pře?ije pouze tehdy, pokud bude moci sama sebe odvozovat ze ?star?í? Evropy.

2. Evropa není jedinečná jednotlivými ctnostmi či chybami, nýbr? prolínáním mnoha vlastností. Součástí evropské identity je mnohost v jednotě, je? vznikla z ideje individuality, která má přednost před uniformitou. Mnohost v jednotě je vyvá?ena a chráněna racionálními institucemi a ústavami spočívajícími na my?lence svobody a lidských práv a uspořádanými podle demokratických principů na základě vyrovnávání dílčích zájmů.

Aby nedo?lo k nedorozumění: teď popisuji ideál skládající se z podstatných prvků, které vznikly během evropských dějin. Ale nezapomínejme, ?e dějiny Evropy jsou také dějinami útlaku, znásilňování svědomí a krvavé diktatury. Chladná efektivita nejhrůzněj?ího vyhlazování v historii, nacionálněsocialistické a komunistické diktatury ? to jsou také ?projevy? specificky evropské racionality. Demokracie není v dějinách Evropy pravidlem; pokud odhlédneme od jejího archetypu, od řecké polis, je poměrně pozdním jevem a vyvíjela se jen pomalu. Tak rozporuplné a slo?ité je na?e evropské dědictví; nejen ?e v něm světlo s temnotou těsně sousedí, ale světlo je navíc v neustálém nebezpečí, ?e bude temnotou pohlceno.

3. V určitém ohledu jsme my, Evropané, v podobné situaci jako lidé na počátku 19. století. Dosud nevídané ekonomické a politické změny nás stejným způsobem nutí semknout se. Na rozdíl od rodících se národních států v 19. století jsou to ov?em dnes vlády, které s vět?í či men?í rozhodností nastavují ekonomické a administrativní výhybky, zatímco obyvatelstvo svobodné části Evropy je velkým cílem spojeného evropského kontinentu pod zá?titou svobody a sebeurčení nad?eno o poznání méně ? v?imněme si ji? jenom rozdílné účasti při volbách do Evropského parlamentu a při národních parlamentních volbách. Argumenty pro Evropu dnes oslovují pouze rozum, argumenty proti Evropě zase srdce.

Největ?í překá?kou silné evropské identity jsou sami Evropané. Jeliko? lidé sounále?itost chápou jako společnou minulost, identifikují se předev?ím se svými národními dějinami. Francouzský sociolog Edgar Morin říká, ?e ?národ dr?í pohromadě kolektivní paměť a společné normy a zásady. Národní společenství čerpá z dlouhé historie, která je plná zku?eností a zkou?ek, utrpení a radosti, porá?ek, vítězství a slávy. To v?e je předáváno z generace na generaci zku?eností, rodinou, ?kolou a ka?dý člověk toto dědictví zvnitřňuje...?

V historickém vědomí Evropanů proto stále je?tě dominuje jejich národní identita: tak jako člověk někdy přes stromy nevidí les, nevnímají Evropané kvůli jednotlivým národům svůj kontinent. Musíme se naučit reflektovat a uznávat Evropu, aby se mohla stát skutečností. V průběhu tisíce let jsme si my Evropané zvykli na na?e staré státy a národy; ty tu budou je?tě dlouho a je?tě dlouho jich bude zapotřebí. V minulosti se v?ak neustále proměňovaly a i v budoucnu se budou měnit. Staré národní státy mohou postupně pohasnout a ustoupit, aby vytvořily prostor pro evropský národ, jeho? podobu zatím pouze nejasně tu?íme.

Sjednocení Evropy pouze na základě trhu není v ?ádném případě dostatečné, ačkoliv produkce zbo?í a rostoucí blahobyt jsou dobré a úctyhodné cíle. Aby si mohla Evropa uchovat trvalou rovnoprávnost a nezávislost na Rusku a Spojených státech, bude se muset proměnit ? opírajíc se přitom o svou starou civilizaci ? v novou mocnost schopnou politického jednání. První rozhodující kroky na této cestě ji? byly učiněny. Po měnové a ekonomické unii v?ak musí následovat i unie politická. To v?ak vy?aduje souhlas evropských národů, souhlas zdola, nejen ze strany vlád. V?dyť demokratická legitimizace, jedna z nejdůle?itěj?ích hodnot evropské politické kultury, chybí evropským institucím v míře, která vzbuzuje obavy.

O dějinách tohoto kontinentu je proto třeba stále znovu hovořit a diskutovat. Potřebujeme spor o evropskou minulost a budoucnost. Největ?ím nebezpečím je lhostejnost evropských občanů, kteří mají tendenci upadnout do stavu soukromé ?bur?oazie? sledující pouze ekonomický blahobyt. Pokud je pravdou, ?e Evropa představuje civilizaci dbající na svobodu, dialog a veřejné pou?ívání rozumu, potom se nemů?e spokojit s jednáním vysokých politiků a rozhodováním byrokracie. Občané musí i v souvislosti s Evropou chápat sebe samé jako ?citoyens? s vlastním rozumem a vzít zále?itosti evropské obce za své. Potřebujeme Evropu občanů, ne ?osáků: v tom zřejmě spočívá poslední ?ance na?eho starého kontinentu.

(Přelo?ila Zuzana Kárníková)

***

Společná Evropa je realitou, jen?e za hranicemi na?í země

Evropa není pro mne útvarem, který je nutné hledat, proto?e nějak uniká, skrývá se. Není záhadou, po jejím? odhalení tou?íme. Nepřistupuji k ní z hlediska normativně-ontologického, ale z hlediska ?ivotního světa stamilionů lidí. Ptám se, proč po celá dlouhá desetiletí ji lidé na západě Evropy tak trpělivě a systematicky budují, proč se se souhlasem občanů vzdávají jednotlivé národní státy podstatných částí svých suverenit, proč se vytvářejí velké nadnárodní instituce a současně vzniká tolik regionálních institucí atd.

Budování sjednocené Evropy je podle mého názoru epochální dílo, jaké Evropa do této doby nepoznala a u? nepozná: vět?ina evropských politiků je si vědoma toho, ?e pokud by se tento proces zastavil, nemusí se ji? nikdy obnovit. On toti? spočívá také na obrovské důvěře jednotlivých evropských vlád mezi sebou, na důvěře, ?e v?em jde o společnou věc, která je v?dycky nakonec důle?itěj?í ne? jednotlivé partikulární zájmy. Pobývám poměrně často v Evropském parlamentu jako konzultant a v?dy mne znovu a znovu osloví ta skutečnost, ?e se v něm schází několik set reprezentantů patnácti členských států Unie, zvolených v přímých demokratických volbách, kteří zastupují sta a sta zcela rozdílných zájmů, od Irska a? po Helsinky, ale v?echny spojuje jakési zvlá?tní nad?ení pro Evropu. Vědomí, ?e je třeba spolupracovat a nalézt v?dy nějaké ře?ení.

Václav Klaus pronesl před nedávnem vskutku obludnou le?, ?e miliony občanů na západě Evropy by chtěly nějakou jinou Evropu, ?e tento způsob její integrace jím nevyhovuje, ale nemohou ho ji? změnit. Pravda je přesně opačná, tato Evropa a tento způsob integrace vět?ině občanů Evropy vyhovuje a podporují ho, proto?e jinak by nemohla rozhodující politická grémia sjednocené Evropy jednat tak, jak jednají. Je to předev?ím Evropská rada, v ní? se scházejí ?éfové vlád a ministři jednotlivých členských států, aby určili směr dal?í integrace, je to Evropský parlament, jen? získává stále vět?í pravomoce v rozhodování o Evropě, je to Komise a dal?í a dal?í instituce, které jsou pod kontrolou veřejnosti. Integrace je transparentní proces, o jeho? jednotlivých etapách se veřejně diskutuje ve v?ech médiích ? vzpomeňme jen na dlouhé a dlouhé diskuse okolo měnové unie ?, v odborných institucí, politických stranách, občanských iniciativách atd. Ka?dá dal?í důle?itá etapa integrace musí projít schválením ve v?ech členských státech Unie, někdy musí rozhodovat parlamenty, ústavní soudy atd. Jinými slovy, neexistuje jediný vá?ný krok v integraci, jen? by neměl ?irokou veřejnou podporu milionů občanů, neexistuje jediný takový krok, který by mohli udělat pouze nějací byrokraté v Bruselu.

Samozřejmě existují lidé či politické síly, kteří mají výhrady k té či oné věci v Unii. Jsou například regiony či státy, které by chtěly dostávat víc prostředků pro svůj rozvoj ze společné pokladny, a naopak jsou země, jako například Německo, které u? nechtějí tolik do společné pokladny platit. V ka?dé zemi také existují nějaké síly, které integraci odmítají vůbec, jako například Haiderova Svobodná strana Rakouska nebo DVU v Německu. To v?ak nic nemění na tom, ?e dnes existuje v Evropě jakýsi základní politický konsenzus vět?iny rozhodujících politických sil, ?e je třeba integraci dále a hlouběji rozvíjet a ?e ?ádný jiný způsob vztahů mezi dotyčnými státy nepřipadá v úvahu. A tento konsenzus se opírá o skutečnou a opakovaně manifestovanou politickou vůli vět?iny politicky aktivních občanů Unie. To nejsou pouhá tvrzení, to je prokazatelná empirická realita, kterou ?ádní Klausové nebo Zahradilové nemohou nikdy zpochybnit.

Mů?eme se ptát, proč tomu tak je. Předev?ím se domnívám, ?e je tato skutečnost zalo?ena na existenci rozsáhlého ka?dodenního světa občanů, vytvořeného ze sta a sta integračních vazeb a vztahů či pout, které se během desetiletí ?společné? existence vytvořily. Je to svět, v něm? se ka?dý den ve v?ech zemích uskutečňuje ?volný pohyb zbo?í, osob, slu?eb a kapitálu?, co? je pro nás stále je?tě nepředstavitelná věc, otevírající obrovské mo?nosti ka?dému člověku, který jich doká?e vyu?ít. Vidím to předev?ím na mladých lidech v Unii, jak přirozeně vyu?ívají mo?nosti studia, práce, bydlení v?ude tam, kde jim to nejlépe vyhovuje. Hranice jednotlivých národních států padly, a kdybyste chtěli zavést řeč na jakési suverenity, které je třeba hájit, měli by vás za blázny. Extrémisté vyu?ívají stále je?tě silných obav z ?cizinců?, ale vět?inou ji? ani nelze poznat, jakou oni sami mají národní nebo státní příslu?nost.

Volný trh je mocnou silou, která stimuluje aktivity lidí po celém světě a vnitřní trh Unie tvoří obrovský prostor, jen? propojil nevratným způsobem v?echny státy Unie a dodal jim novou dynamiku, neustále prolamující zbytky uzavřených hospodářských míst, kdekoli je?tě existují. Ostatně sama evropská integrace začala hospodářskou integrací, ov?em na základě politického rozhodnutí. Tak?e měnová unie je dal?í mocný nástroj integrace a její udr?ení a rozvoj jsou zcela nezbytné. U?etří v?em spoustu peněz a času a zcela evidentně dříve či později otevře pro evropskou ekonomiku nové mo?nosti. Nejde v?ak o volný trh v pojetí Václava Klause a ODS, jde o něco zcela odli?ného. Jde o volný trh existující v rámci jednotného právního prostoru, jen? se během desetiletí v západní Evropě vytvořil. Volný trh v rámci společného práva, jednotně regulovaný a kontrolovaný. Tak?e: společné evropské právo je dal?ím mocným nástrojem integrace. Nelze ani říci, ?e důle?itěj?í je hospodářská integrace nebo právní integrace, obě toti? patří k sobě a nelze je oddělit. Evropa je pro miliony občanů přita?livá nejen pro to, ?e jim umo?ňuje vý?e zmíněné svobody pohybu a výměny, ale také proto, ?e jim garantuje v?echna jejich občanská práva a svobody na základě lidských práv. Evropa je kontinentem společného fungujícího a vymahatelného práva a to ji podstatným způsobem odli?uje od řady jiných kontinentů. Z nich pak utíkají lidé do Evropy nejenom za ob?ivou, ale i kvůli těmto právům.

Společné právo vytváří po čase společné mravy a zvyky. Přiznám se, ?e velmi často prchám ze svých rodných Čech do států Unie, abych se nadýchal atmosféry, kterou tak nesmírně oceňoval ji? Alexis de Tocqueville ve Spojených státech, atmosféry společných mravů a zvyků, respektující lidskou osobnost a její nezávislost a důstojnost. Někdy se a? dusím v Čechách přemírou sprosťáctví, hulvátství, naduté a bezduché arogance a agresivity, blbství. Mezi západní a středovýchodní Evropou padla sice ?elezná opona, ale zůstala civilizační a kulturní propast. K jejímu překonání vede velmi dlouhá a obtí?ná cesta, začínající nikoli zavedením volného trhu a mo?ností ukrást, co se dá, ale zavedením, adaptací společného evropského práva a vytvořením institucí, které ho budou zaji?ťovat. Pak teprve, po mnoha letech, vytvoří postupně tento společný právní prostor, v něm? zločin a podvod budou trestány a spravedlnost vět?inou zvítězí, také nové mravy a zvyky. Obávám se, ?e to bude a? v době, kdy u? vět?ina lidí nebude vědět, kdo to byli Václav Klaus a Milo? Zeman.

Evropa na západ nebo jih od na?ich hranic není nějakým projektem, který se problematicky realizuje, je to obrovsky ?ivotní svět, z něho? nikdo neutíká, co? je také důle?ité, naopak po něm mnoho lidí tou?í jako po oblasti bezpečí a prosperity. Nevím, které v?echny faktory budou hrát v jejím dal?ím vývoji hlavní roli, vím v?ak, ?e to určitě budou ty dva, o nich? jsem před chvílí mluvil, to znamená faktory ekonomické a právní. Lidé si asi budou chránit své národní kultury a jejich zvlá?tnosti, budou stále silně lokálními patrioty, budou stále silně pociťovat své národní společenství, co? bude jen dobře, proto?e to v?echno se bude odehrávat v rámci společné Evropy a tuto Evropu posilovat. Cílem integrace nikdy nebyl nivelizovaný, průměrný občan Evropy, moderní masový tvor podobných reakcí a činností. Cílem integrace bylo od počátku otevření nových mo?ností a ?ancí pro ty ty občany, kteří ?ijí v jednotlivých evropských státech, a to po zku?enostech dvou světových válek a tváří v tvář sovětskému nebezpečí. Nikdo nikdy nechtěl měnit občany, ale cílem je změnit poměry, v nich? ?ijí. Je ?koda, ?e se více nesna?íme se k tomuto cíli připojit.

***

Páter Angelus Waldstein, vl. jm. Karel hrabě
Waldstein-Wartenberg, bývalý ředitel
benediktinského gymnázia v Ettalu (Bavorsko)

Evropa a rok 2000: kolik u? toho bylo v posledních měsících a letech napsáno a řečeno k tomuto tématu, s ním? jsme nyní ? plni napětí a očekávání ? konfrontováni! Pro mě přichází v úvahu křesťanský úhel pohledu ? co tedy je?tě nebylo řečeno z této perspektivy? Snad by se přece jen dalo něco dodat. Vybral jsem si několik velmi zdr?enlivých, a přece odvá?ných výroků jedné prominentní osobnosti, a pokusím se k nim připojit svůj skromný komentář. Vysoké státnické postavení jí mo?ná nedovolovalo pronést více ne? jen náznak, jakousi ?ifru, kterou pak mnozí vůbec nevzali na vědomí, ba dokonce ji ani nevnímali, anebo raději přeslechli.

Václav Havel, jeho? jsem měl na mysli, v závěru jednoho projevu sám poněkud sebeironicky dodal:

Dámy a pánové, očekáváte-li, ?e po těchto poněkud abstraktních úvahách přijde něco konkrétního, co snad mů?e nabídnout novinářům titulek, pak čekáte správně.

Přejdu tedy to, co Václav Havel řekl k tomuto tématu jinde a v jiných souvislostech, třeba v roce 1997 před Fórem 2000, a omezím se na tři stručné podněty, které bych přece jen rád zopakoval, zdůraznil, trochu domyslil a navzájem propojil.

Koncem roku 1990 přivítal Václav Havel osmdesát tisíc mladých lidí z evropských zemí, kteří byli pozváni do Prahy na modlitební shromá?dění bratrem Rogerem Schutzem z francouzské mni?ské komunity v Taizé, slovy:

V dne?ní převratné době, kdy usilujeme o celkovou přeměnu na?eho ?ivota ? včetně sféry duchovní ?, v době, kdy se sna?íme nalézt pravý smysl ?ivota a kdy v?ichni musíme přiná?et oběti, přichází k nám (mladí křesťané ? pozn. red.).

Při ?hledání společné Evropy? by zcela postačilo poukázat na příklad mni?ské komunity v Taizé: evangelík ?ijící na konci 20. století nachází opět svůj smysl ?ivota v často opovrhovaném, ba i potíraném mni?ství, které bylo ji? od dob reformace pova?ováno za cosi zastaralého. A právě ono se stalo novým symbolem, jen? hledající mláde? přitahuje.

Takovýchto fenoménů přesahujících národnostní, konfesijní a jiné hranice je více. Je třeba je uznat jako společné dědictví, někdy je rehabilitovat a poté je znovu rozvíjet. Tato nastoupená cesta je výsledkem ekumenického úsilí mnoha křesťanů.

V dubnu roku 1997 hovořil Václav Havel v Bonnu před poslanci německého parlamentu u příle?itosti podepsání společné německo-české deklarace o vzájemných vztazích v minulosti a budoucnosti. Věnoval přitom svou pozornost pojmu, který je pro oba národy zvlá?tě citlivý ? toti? pojmu vlasti (přičem? ponechávám stranou otázku, zda německý výraz Heimat, nad ním? uva?oval, je zcela toto?ný se slovem vlast, nebo spí?e s pojmem domova opěvovaným v české státní hymně). V jedné pasá?i svého projevu také naznačil, co v?echno mů?e a má slovo domov a vlast znamenat:

Bo?í muka u polní cesty by pro nás neměla být jen tradiční ozdobou na?í krajiny známou ze v?ech starých vlasteneckých kalendářů , ale hmotným výrazem spirituality na?ich předků.

To, co je v němčině označováno výrazem Marterl (Bo?í muka), mů?e znamenat stejně tak kří? jako sloup s obrazem nebo sochou svatého (např. Jana Nepomuckého dr?ícího v ruce kří?). A právě v této souvislosti, míní Havel, mů?e ka?dý získat svůj hlub?í pocit domova, jen? nelpí na ?ádné exkluzivitě, nýbr? je naopak mo?né ho trvale sdílet s ostatními:

Řekl bych, ?e důle?itěj?í ne? povrch toho, co dělá vlast vlastí, by měl být smysl, jaký to má. V?dyť i na těch Bo?ích mukách je důle?itěj?í, ?e je to připomínka Kristova osudu, ne? to, ?e to jsou na?e ? řekněme jihočeská ? Bo?í muka. Lze právem říct, ?e jde o jihočeský způsob pochopení Kristových muk. Není v?ak dobré myslet si, ?e jde o ztělesněné jihoče?ství.

A konečně v březnu roku 1999 hovořil Václav Havel v Paří?i před francouzským senátem a v tomto známém projevu se zabýval také budoucí úlohou Evropy. Svou řeč zakončil neočekávanou úvahou:

Jde o to, ?e by se měla (Evropa ? pozn. red.) rozpomenout na tu podobu, kterou v její kulturní tradici původně měla idea odpovědnosti za svět. Touto podobou nebylo přece py?né vnucování své víry a svého názoru druhým, ani antropocentrické povy?ování člověka nad řád přírody! Bylo to něco jiného: pokorná cesta příkladu. Anebo nebyla snad Kristova vykupitelská oběť ztělesněním zásady, ?e chceme-li změnit svět, musíme začít ka?dý sám u sebe?

A vyvodil z toho závěr stejně tak zdrcující, jako prostý: Odpovědnost, která u? nikdy nebude mít nadutou podobu dobyvatele, ale která bude mít naopak skromnou tvář toho, kdo na svá bedra bere kří? světa.

Poka?dé zůstalo jen u obecných úvah, tzn. ?e Václav Havel nepřesáhl určité hranice poznání, k nim? sám dospěl. Ke křesťanské perspektivě, v jejím? duchu uva?oval, nezaujal důsledný postoj. Dovolím si tedy z citovaných Havlových my?lenek vyvodit tři závěry ? kroky, které bychom měly v nejbli??í budoucnosti uskutečnit:

a) hledat civilizačních a duchovních hodnot, které se vyvinuly během evropských dějin, které mohly být v důsledku jednostranného vývoje znevá?eny a zrelativizovány, ale které je třeba znovu objevovat a ve vytříbené formě je získávat i uchovávat jako společné dědictví a jmění;

b) zajistit vytou?ené bezpečí na?eho ?ivota tím, ?e svůj duchovní ?ivot orientujeme na jeden v?em společný, nepostradatelný bod nad námi a mimo tento svět, umo?ňující proměnit ve?keré utrpení a ztráty v po?ehnání a smysl;

c) vzít na sebe a? do důsledků v na?í souhlasné, přitakávající ochotě břímě a vinu tohoto světa, ani? bychom měli strach, ?e tím konáme něco nerozvá?ného, co bere ?ivotu smysl (opak je pravdou!).

Tyto tři komponenty na?í spásy jsou obsa?eny v jednom jediném symbolu slo?eném z jednoho vodorovného (?objímajícího? celý svět) a jednoho svislého (spojujícího hořej?ek a spodek) břevna ? v symbolu kří?e a v údělu člověka, který si jej nalo?í na bedra a je s ním spjat a? do posledního vydechnutí.

A právě teď, po 2000 letech, by také ony tři duchovní tradice, které bě?ně a jakoby mimochodem uvádíme jako základ Evropy, mohly a měly vyústit ve společné hlub?í sebeuvědomění ? i s odvoláním se na Sókrata a proroky ze Starého zákona.

Jsem toti? po těch dvou tisíciletích bohat?í o zku?enost, kterou kdysi vzkázal apo?tol Pavel Korynťanům:

My ká?eme Krista ukři?ovaného. ?idy to urá?í a pohani to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to ?idé nebo pohani, pro ně je Kristus Bo?í moc a Bo?í moudrost. (1k1, 23)

Vím, ?e v?echno, co bylo řečeno, zůstane i nadále jen otevřenou mo?ností.

A vím také, ?e i já jsem se zde dostal jen k pouhému náznaku?

(Přelo?ila Al?běta ?ofrová)

***

Ludger Kühnhardt, ředitel Centra pro výzkum integrace
Evropy (ZEI) na Rýnské univerzitě Fridricha Viléma v Bonnu, filozof a esejista

Rok 1989 byl nepochybně přelomový, evropský ?annus mirabilis?. Pád totalitních re?imů ve střední a východní Evropě ukončil 20. století. Od té doby Evropa vstupuje do nového světového řádu, který je ve svém institucionálním souhrnu nepřehledný a ve svém duchovním směřování zatím je?tě nejasný.

Evropa zatím spí?e reaguje na dobové události, tendence a změny, ne? aby přiná?ela vize, které by rýsovaly duchovní panorama 21. století. Na prahu roku 2000 zůstává proto stále otevřená otázka, zda Evropa chce a mů?e být hybatelem světové politiky, nebo zda musí, ať u? v jakékoli míře, zůstat v pozici toho, o kom je ve světové politice rozhodováno. (Přitom hybné síly nelze jako v dřívěj?ích dobách definovat jen politicky a diplomaticky.)

K těm, kdo? budou mít v 21. století skutečnou moc, nále?ejí vizionáři a objevitelé velkých technologických systémů. Kdo z nich nalezne klíč k na?í budoucnosti? Budou to Evropané? Panuje v Evropě je?tě shoda v ocenění nových objevů a vynálezů, ani? by se bral ohled na to, zda je vlastníkem copyrightu Evropan, Američan, nebo třeba Afričan? Aby na tyto otázky mohly Evropané odpovědět, musí se zamyslet nad svým obrazem člověka a světa, nad svým chápáním vědy, nad pojetím změn v technice a hospodářství. Schopnost aktivně se podílet na utváření světa začíná tím, ?e si uděláme pořádek doma. Ka?dá otázka týkající se role Evropy ve světě vychází ze schopnosti nás Evropanů vyjasnit základy, na nich? by mělo na?e partnerství se světem spočívat.

Bezmy?lenkovitě u?ívaný pojem ?globální vesnice? ? stejně jako módní slovo ?globalizace? (označení nahrazující diferencované my?lení) ? mnohonásobně zakrývá, ?e svět byl ve skutečnosti nejprve europeizován a pak teprve amerikanizován. Zejména to platí v těch ?civilizovaněj?ích? místech na?í planety, kde pojem ?global village? má určitý smysl a kde ?globalizace? mů?e být chápána jako něco rozumného.

Zdá se ale, ?e jsme přitom dospěli k bodu, kdy Evropu (a také USA) dohonila zvenčí její vlastní minulost: krize suverenity na ji?ní polokouli, exploze obyvatelstva a sociální zbídačování, nadbytek zbraní a občanské války, ekologické katastrofy jako důsledek neřízeného dohánění západního vzoru, odmítání univerzálního mezinárodního práva ve jménu místních, regionálních nebo národních identit, po?adavky sociální spravedlnosti vzná?ené na Evropu a USA, obtí?né cesty k regionální kooperaci a integraci, je? by překonávala místní konflikty. Hlavně Evropa a Spojené státy přispěly k tomu, ?e v civilizačním procesu, jen? se v posledních desetiletích mimořádně zrychlil, do?lo ke globalizaci světa tím, ?e se odkryla jeho provázanost.

Jde o velikou historickou transformaci, její? problémy a nedostatky v?ak zpětně dopadají na Evropu a na celou západní kulturu. Dokonce více: v Evropě se v důsledku ústupu supervelmocí studené války zase otevřela Pandořina skříňka, z ní? vylézají staré evropské stíny, předev?ím nacionální nesná?enlivost a jiné zátě?e, je? apologeti pokroku u? dávno pova?ovali za překonané. Také v Evropě dřímají a občas se probouzejí atavistické sklony a instinkty.

To je třeba si přiznat, kdy? si klademe otázky po místě Evropy ve světě, po jejích ?ancích jako světového partnera, po jejích ambicích být hybatelem světa. Stejně sebekriticky si Evropa musí odpovědět, zda potřebuje obraz nepřítele, aby mohla mobilizovat vlastní integrační síly. Nic není tě??ího, jak věděl u? Aristotelés, ne? definovat dobro ze sebe samého. Evropa na prahu 21. století není ve svém poznání o mnoho dál. Kde jsou přesvědčivé a účinné evropské koncepty humánního sociálního vývoje při vědomí rozdílných mo?ností a odli?ných podmínek jednotlivých národů a regionů? Kde jsou přesvědčivé a účinné důkazy o univerzální platnosti evropských, západních norem lidského sou?ití, o tom, ?e pohled na člověka, na řád politiky a práva se stává univerzálním? Kde jsou přesvědčivé a účinné příklady dialogu civilizací, který by pomohl postavit na společný základ etiky a práva sou?ití obyvatel z různých koutů na?í planety, a to při uznání jejich rozdílností? Přitom evropská politika smíření v druhé polovině 20. století zcela jistě opravňuje k hrdosti. Ale je dosud omezena na Evropu, a v tom zůstává provinciální. Nedorazila dosud do Al?írska, na Blízký východ, k islámským horlivcům a k sociálně zoufalým lidem ve slumech kolem Evropy.

Evropská politika smíření bude teprve tehdy dovedena do úspě?ného konce, a? Evropa úplně překoná institucionální a mentální hranice studené války a doká?e vytyčit nové hranice z potřeby vlastní vnitřní síly, a nikoliv z potřeby obrany před novým nepřítelem. Tím je také polo?ena otázka po rozsahu integračních snah a optimální velikosti Evropské unie, neboť nelze geograficky určit, kde přesně le?í evropská hranice. Evropa v?dy ?vyzařovala? přes hranice poloostrova a integrační mechanismy budou působit i mimo rámec zúčastněných členů Unie.

Hodnotu Evropy musíme zároveň tě?it z její odhodlanosti a z kvality jejího jednání. Jinými slovy ? hranice Evropy končí tam, kde končí její ochota a schopnost jednat. To mů?e být uvnitř známých integračních struktur, v nitru Afriky nebo v dálkách Oceánie. Světovou roli Evropy určí trvalé důsledky jejích vlastních činů a kvalita prostředků, je? zvolí k prosazování své vůle. Aby dosáhla svých cílů (pokud je vůbec doká?e definovat) a získala ve světě úctu a oblibu, musí být schopna a připravena pro tento svět i něco obětovat. Doba, kdy se mohla pova?ovat za pupek světa, je nenávratně pryč.

Evropa se tedy musí zase učit myslet strategicky a globálně. Od dob římské světové ří?e zůstal v Evropě jen jeden konstatní faktor: geografie. Problémem evropského ohro?ení a úvahami, jak ří?i nejlépe chránit, se zabývali ji? staří Římané. Dnes v?ak nejde o ?ádnou předsunutou obranu proti nepříteli, nýbr? o zakotvení evropských představ o svobodě, bezpečnosti, stabilitě a právu také tam, kde se Evropa stýká s jinými kontinenty a regiony zeměkoule.

Institucionální stupeň nadnárodní integrace nemá v Evropě ani jinde ve světě obdobu ? z nedostatku přesného pojmu jej označujeme jako integrační společenství ?sui generis?, tedy jako Evropskou unii. Vztah mezi nadnárodními prvky evropské politiky (dalo by se také mluvit o federálních aspektech) a nadále existujícími formami mezivládní kooperace (zde by bylo na místě pou?ít spí?e pojem konfederační vztahy) nezůstal bez napětí. Mnohé záva?né institucionální problémy zůstávají v Evropské unii a jejích orgánech dosud nerozhodnuty, a jsou proto předmětem ka?dodenních debat. Zapomíná se přitom často na jádro věci: v Evropské unii dodnes existuje napětí mezi cílovou mo?ností úplného evropského parlamentarismu a setrvačnými silami konsenzuálního a výkonného reprezentativního systému přísně respektujícího národní zájmy.

Důle?itěj?í ne? tyto státněteoretické otázky jsou v?ak výhrady mnoha občanů Unie vůči nedostatku síly jednat, předev?ím tam, kde jde o ?ivot a smrt, válku a mír. Přitom míra odpovědnosti Evropské unie přesahuje její územní rámec a sahá v?ude tam, kde jsou dotčeny zájmy Evropanů. Ale obrysy společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie lze dosud v nejlep?ím případě rozeznat jen v rudimentárních zárodcích.

Přitom Evropa na konci 20. století má v ruce mnoho trumfů. ?Interní? politika smíření byla úspě?ná, kombinace svobody a blahobytu dokázala občany přesvědčit o svých výhodách, instituce zabezpečující kooperační a integrační snahy fungují vcelku spolehlivě. S trumfy jsou v?ak také spojena varování ? nevsadit lehkomyslně do hry v?e, čeho bylo dosa?eno, měnící se podmínky organizovat tak, aby přitom bylo zachováno to, co se ji? osvědčilo, motivovat se kritikou a příkladem odjinud, otevřít se světu přijetím vět?ího dílu odpovědnosti a partnerstvím. K tomuto programu pro budoucnost lze koncepčně sotva co dodat, snad jen Shakespearova slova z jeho hry Julius Caesar (IV, 3): ?Je zákon přílivu a odlivu, jen? vládne světu. Příliv ?ene k ?těstí, v?ak kdo jej prome?ká, ten nadosmrti se brodí strastiplně mělčinami. Teď plujem s přílivem, a dokud proud nás ?ene, u?ijme ho, nebo náklad i s lodí ztratíme.? (Překlad E. A. Saudek)

(Přelo?il Milan Churaň)

***

Marco Respinti, esejista, novinář, redaktor měsíčníku
Percorsi di politica, cultura, economia a obborný asistent
Střediska Russella Kirka pro obnovu kultury v Mecostě (Michigan)

Chvála Evropy (nikoli Evropské unie)

Často se ozývá názor, ?e Evropu nelze definovat ani geograficky vymezit. Existuje v?ak i názor opačný ? podle něj není Evropa ničím jiným ne? pouhým zeměpisným útvarem. Ať tak či onak, je zřejmé, ?e Evropa v průběhu dějin Západu v?dy představovala něco zcela konkrétního, nikdy ne?lo jen o jméno bez obsahu.

Bylo tomu tak přinejmen?ím po tři čtvrtiny oněch dvou tisíciletí, která za pár dnů vypr?í, a bylo tomu tak ? jak poznamenává řada vědců a myslitelů včetně Edmunda Burkeho, Josepha Lortze nebo Christophera Dawsona ? po staletí velkolepého setkávání křesťanství, římské a germánské civilizace. A mo?ná tomu tak bylo u? od dob klasického Řecka.

V klasickém Řecku existoval zvyk pova?ovat v?echny, kteří pou?ívali jiný jazyk ne? řecký, za barbarské vetřelce ? a tedy také za potenciální nepřátele a naru?itele kulturní homogenity, je? představovala jeden z nejdůle?itěj?ích kamenů řecké civilizace. Řecko se tak definovalo jako autarkní stát, v něm? byly neřecké prvky pokládány za něco cizorodého, za jakási stigmata. K této ?stigmatizaci? v?ak nikdy nedocházelo z hlediska etnicko-rasového, ale výhradně kulturního. Z toho vyplývalo, ?e vlastní ?sebeobrana? proti hrozbám vněj?ího světa vyrůstala ze silné potřeby konzervovat daný stav kulturní identity, co? automaticky vedlo k univerzalismu řecké kultury. Řím si sice dokázal podrobit Řecko vojensky, ale po stránce kulturní byl Řeckem ?převálcován?, a stal se vazalem řecké my?lenkové atmosféry. Řecké my?lení se na oplátku ukázalo být díky setkání s římským právem (které působilo jako ius commune europeum, společné evropské právo, a počínaje císařem Justinianem i jako rámec práva církevního) a křesťanskou kulturou vpravdě sjednocujícím tmelem ? a to nejen na Západě, ale i na Východě u Slovanů, Řeků a Dáků-Tráků.

Evropa se tak vyvíjela jako něco mnohem slo?itěj?ího ne? jen geografický útvar s obtí?ně stanovitelnými hranicemi: embryonálním stadiem pro?la v Řecku, pak pro?la skvostným obdobím římského impéria, na Západě prodělala (o Vánocích roku 800) znovuzrození jako Svatá ří?e římská a v procesu neustálé obnovy (renovatio ? po vzoru církve semper reformada) se přelila do doby napoleonské, a? dorazila ke břehům první světové války. ?Křesťanské spojené království evropské? ? jak tento fenomén pojmenoval Burke ? vtisklo starému kontinentu charakter přesahující pouhé geografické hranice. Převtělením do podoby konkrétních institucí (z nich? jsem některé zmínil vý?e) se tento útvar stal hmatatelnou realitou a zároveň silou vzdorující svým způsobem i dne?ku. Zároveň se ale zdá, ?e dědictví evropských ideálů, za ně? se v určitých historických etapách bojovalo, v současnosti bere zasvé.

Z toho v?eho plyne, ?e nám nezbývá ne? se cítit jako Evropané ? ačkoli na institucionální a politické rovině zůstává integrující se Evropa pořád je?tě mnohem roztří?těněj?í, ne? jak tomu bylo v průběhu oněch dvou tisíciletí. Pokus o vzkří?ení evropské sounále?itosti v?ak do?el ? zvlá?tě po druhé světové válce ? tak daleko, ?e se dokonce objevil návrh Evropu znovu jazykově unifikovat.

Dnes se sice hovoří o spojené Evropě jako o absolutní novince, ale například při studiu díla vel?ského historika Christophera Dawsona narazíme na titul Jak se dělá Evropa (The Making of Europe) z roku 1932. V italském překladu poprvé vydaném v roce 1939 zní název knihy je?tě radikálněji: ?Formování evropské jednoty od pátého do jedenáctého století?. Sečteno a podtr?eno, my?lenka sjednocené Evropy je tak říkajíc ?stará vesta?. Vývoj, který historik Dawsonova typu popisuje s vědeckou přesností, v?ak probouzí i citlivost básníkovu: Novalis (vl. jménem Leopold von Hardenberg) ve svém díle vytvořil syntézu obrazů, fantazií a významů, v ní? opěvoval křesťanstvo jako druhé jméno pro Evropu. A nyní uva?me: Novalis jako?to stoupenec pietismu, ?skalní? romantik a ?objevitel? takzvaného magického idealismu, meditující o ?filozofické sebevra?dě?, rozhodně nebyl bigotním ani klerikálním spisovatelem. Vytváří-li paralelu mezi Evropou a křesťanstvem právě tento mu?, nemů?e se jednat o nic jiného ne? o prosté zachycení stavu věcí. Jeho chápání Evropy je popisem koiné, spojující jednotlivosti (i jednotlivé lidi) pod praporem vy??ího cíle a dobra. Nastiňuje dokonce určité politické struktury, jejich? autorita by byla zalo?ena na bázi silných a suverénních individualit, které v?ak spatřují v institucích majících univerzální povahu sobě nadřazené racio. Novalisova představa je zároveň znamením nástupu ?federalismu? v době, kdy se vůbec nemluvilo o federalismu, ale jen o foedus, o soudr?nosti a alianci. A konečně, je to předev?ím zpráva o křesťanství jako?to morálním, kulturním a spirituálním pojítku, které při zachovávání osobitých zvlá?tností a rozmanitostí sjednocuje rozdílné, a přesto se sobě podobající národy (to je dáno tím, ?e se skládají z rozdílných, a přesto se sobě podobajících lidských bytostí, které mají za sebou různé, a přesto podobné historické zku?enosti).

Onen sjednocující prvek, o něm? hovoříme, má nadto i charakter etický ? jeho důle?itost vyplývá z chápání a respektování nábo?enského rozměru skutečnosti, který sice nenabízí přímo ře?ení v?emo?ných problémů, ale je minimálně návodem na to, jak daným problémům rozumět, jak si je definovat. Právě této zneuznané nábo?enské dimenze ?ivota vyu?ili různí ideologové k zalo?ení ?ideokracií? a totalitních re?imů, v nich? vládli coby fale?ní bohové prostřednictvím svých nenávistných ideologií. Ty pak po rozpadu těchto re?imů přispěly k rozlícení ?starých bohů?, kteří spolu zápasí na boji?tích Balkánu opojeni krve?íznivým chtíčem, nikoli nepodobným válečnému běsnění některých bohů a hrdinů, jak je známe z líčení Homérova.

V tomto kontextu je společná Evropa novinkou jenom pro ty, kteří sní o Evropě zcela odli?né od té, je? tu u? dávno byla (ať u? byla dobrá nebo ?patná). Tito ?noví Evropané? by v roli demiurgů rádi vybudovali jakousi alternativu k té podobě Evropy, o ní? psal u? Novalis či Dawson, ani? by se přitom ohlí?eli na její vlastní historii, národy a občany. Koncept sjednocené Evropy přitom vzru?uje tzv. ?demokraticko-křesťanskou kulturu? prakticky celých posledních padesát let (mám v tomto případě na mysli kulturu napájenou ze zdroje nepravého křesťanství, je? popírá svou historii a identitu). V ?ir?ím slova smyslu je pak tento koncept typický pro kulturu, kterou nazývám progresivistickou ? pro kulturu, do její? genetické výbavy patří nenávist a podezíravost ke v?emu, co nále?í minulosti. Patří k ní i ten typ redukcionismu, který smě?uje ?národ? s ?nacionalismem?, tak jako smě?uje ?historii? s ?historicismem?, ?ekonomii? s ?ekonomismem?, ?existenci? s ?existencialismem?, ?hmotu? s ?materialismem? a ?přírodu? s ?naturalismem?. Ti, kteří v uplynulých pěti dekádách hovořili o Evropě v jiném tónu ? o ?Evropě jako otčině? (abych pou?il snad nejslavněj?í, ale velmi obávaný výrok), o ?Evropě národů? a o ?Evropě jejího lidu? ?, se setkávali nanejvý?e s podezíravostí, opovr?ením, snobismem či diskriminací. Mluvit o Evropě jako o ?anci na překonání vnitřních rozdílů, které přitom zůstávají ve jménu hlub?í motivace a vy??í jednoty zachovány (tak jak o tom básnil Novalis ve svém Křesťanství nebo Evropa), bylo zkrátka tabu ? a? na výjimky, kdy se toto tabu příle?itostně hodilo odpůrcům konzervativně smý?lejících lidí.

Jen tato Evropa ? to jest neglobalizovaná Evropa, Evropa mnoha světů, Evropa, je? nezaprodala svou tvář ? je jedinou skutečnou nadějí na vznik autentické demokratické unie. Byla by to Evropa, v ní? identity, dějiny, tradice, jazyky a kultury zůstávají zachovány a mají svou váhu. Evropa, která respektuje politickou participaci jako základní podmínku společenského ?ivota. Evropa, kde představitelé moci (tak jako v?dy v evropské historii) ?pocházejí z lidu?. Evropa, kde důle?itá, strukturní a dlouhodobá rozhodnutí vznikají jako důsledek zájmu o skutečné poměry, jako důsledek návratu k realitě. A nejsou diktována shora jakýmsi bezvýrazným byrokratem (nebo byrokratem, jeho? výraz tváře je sice dobře známý, zato v?ak velmi o?klivý).

Jen proto, ?e kdosi dal přednost ?nedemokratické Evropě? ve stylu demokraticko-křesťanské a progresivistické kultury, se nyní Evropané cítí v Evropě jako cizinci, hromadí se euroskepticismus podepřený pádnými důvody a sjednocení je chápáno pouze jako hrozba, které se lidé ? ač se cítí a vnímají jako skuteční Evropané ? sna?í ze v?ech sil vyhnout.

Triumf progresivistického modelu, který národní a lidské identity chápe jen jako překá?ky, je? je třeba rozdrtit pro zdárný průběh procesu normování, doposud znemo?ňoval dokonce i vznik hypotézy o skutečně politické, demokratické Evropě. Stalo se tak vinou upřednostňování ne snad přímo ekonomie, ale spí?e jedné ekonomické dimenze, která spočívá v úplné redukci v?eho ekonomického na problematiku financování, co? je vlastně protipól skutečné ekonomie.

Ekonomický rozměr musí přirozené v?dycky hrát v ?ivotě státu, národa a lidu klíčovou roli. Je v?ak nutné, aby přitom příli? nepřekračoval hranice místa, je? mu nále?í, a aby se z prostředku dosahování cílů nestal samoúčelným, v?eprostupujícím, konečným cílem. Sociální organismus má svou vlastní fyziologii ? řekl by Francouz Gustave Thibon ?, a pokud dojde k jejímu naru?ení, organismus nevyhnutelně onemocní a odumírá tak jako ka?dá ?ivoči?ná hmota. Zdravým fyziologickým stavem sociálního organismu ? co? je pravda, která byla známa ji? za časů Mennenia Agrippy ? je uspořádaný vývoj, dynamická rovnováha, která nastoluje řád a patřičnou strukturu zalo?enou na hodnotovém ?ebříčku. Ekonomie přitom hraje svou nezastupitelnou roli, ale ve vymezených hranicích ? stejně jako politika chápaná jako nástroj hledání a dosahování cílů společenského ?ivota, které odpovídají lidským potřebám. Kdyby se konzervativní a pravicové síly Evropy přiklonily k tomuto názoru, sehrály roli ?římského tribuna? nebo moderního ?odborového předáka? a postavily se na obranu skutečné ekonomie proti její ?financizaci?, dostalo by se jim ?iroké podpory a lidové odezvy. Evropské a západní konzervativní, pravicové síly v?dy charakterizovala snaha bránit identitu ? tedy historii a tradici ? lidu a národa, k němu? patřily. Nadnárodní struktura pro ně v?dy představovala ? tak jako pro Novalise v Křesťanství ? jakousi ?přidanou hodnotu? stojící na druhém místě, a? za národní identitou, která byla v?dy silná a nyní je?tě posílila díky jejich postavení (a nyní záměrně u?ívám jazyk juristů) iura propria vedoucímu k ius commune, které ji také legitimuje. Budoucí (a jediná mo?ná) Evropská unie proto musí více, nikoli méně, dbát o historii svých členských národů. Mají-li tedy dnes národní státy ? ať u? při?ly na svět jakýmikoli cestami ? fungovat jako ochranný val proti absurdní, úzce finanční globalizaci ekonomiky, musí je proces výstavby skutečné Evropy respektovat, nikoli popírat. A podobně je třeba přistupovat i k lidským identitám, z nich? jsou národní státy utvořeny ? alespoň potud, pokud bude budoucí politická dimenze Evropy zalo?ena na trvalých hodnotách a principech (Thomas S. Elliot jim říkal ?permanent things?) a ne na relativistickém a nihilistickém progresivismu, jen? se dnes sna?í převzít vládu.

Má-li mít rekonstrukce Evropy a tázání se po její (více ne?) dvoutisícileté historii nějaký smysl, měli by skuteční Evropané okam?itě ? ani? by promarnili jedinou příle?itost ? začít nahlas hovořit o jediné mo?né budoucnosti tohoto světadílu. Jinak se začne pomalu ale nav?dy utápět v jedovatých vodách postkomunistického, postdemokratickokřesťanského a velmi, velmi liberálního relativistického progresivismu, který Evropu redukuje jen na peníze. Čas, jako obvykle, plyne rychle ? odpověď v?ak není ulo?ena v jakési nepředvídatelné budoucnosti, ale ve slavné minulosti. Evropa se musí znovu naučit, jak být sama sebou. V?e ostatní je jen nepovedená rétorika nebo vychytralá maska tyranizující moci zapomnění.

(Přelo?ila Irena Reifová)

***

Harrie Salman, filozof a sociolog kultury, autor knihy
Evropa v novém světle (Noordwijk, Nizozemsko)

Odpovědnost Evropanů za svět

V současnosti nastává nová etapa hospodářského vývoje ? ?globalizace? ekonomiky. Nadnárodní korporace umísťují výrobu zbo?í tam, kde je to nejlevněj?í. Spekulativní kapitálový trh obsáhl celý svět. Jsou s tím spojeny mnohé nové problémy ? jmenujme ubývání pracovních míst na Západě či celosvětové finanční krize, jako například v Mexiku nebo v jihovýchodní Asii.

Lidé zatím netu?í, jak bude vypadat nový svět globální ekonomiky. Jasné je, ?e vzniká nový typ konkurence mezi státy, ve které jsou západoevropské země kvůli vysokým pracovním nákladům a pojetí sociální spravedlnosti v nevýhodě. Hrozí masová nezaměstnanost, podle statistik jí bude posti?eno a? osmdesát procent produktivního světového obyvatelstva. V západní Evropě probíhá reforma sociálního státu, co? je spojeno s ochranou individuálních zájmů. Mnozí lidé jsou nuceni poji?ťovat se soukromě proti katastrofám, které je mohou potkat na trhu práce či v soukromém ?ivotě a které byly dříve pokryty sociálním poji?těním.

V Maastrichtské smlouvě z roku 1991 chtěla Evropská unie v sociálním paragrafu ochránit lidskou práci. Velká Británie tehdy smlouvu nepodepsala, proto?e tamní neoliberalismus nechtěl zasahovat do ekonomické svobody. O sedm let později se o tomto sociálním paragrafu ji? nemluví. Do?lo toti? k přechodu k ?celodennímu hospodářství?, kdy jsou v?echny obchody otevřeny sedm dní v týdnu ve dne v noci a kdy je neustále zvy?ován pracovní tlak. Církve proti tomuto zekonomizování ?ivota protestují, ale jak jinak je mo?no utvářet evropské hospodářství?

Globalizace, její? kořeny sahají do dávné minulosti, probíhá v rámci ?nového světového řádu?, který v roce 1991 ohlásil americký prezident George Bush. Po rozpadu ruského impéria je tento řád jednoznačně pod americkým vedením. Globalizace ekonomiky ústí v novém světovém řádu do zatím netu?ené koncentrace moci a bohatství v rukou nepočetné elity. Na opačné straně vidíme bezohledně ničivé procesy, které pusto?í sociální ?ivot, ?těpí společnost na velkou skupinu chudých a malou skupinu bohatých a plodí jednolitou, materialistickou ?světovou kulturu?.

V západní ekonomice působí jakási divoká ?mu?ská? síla, která ničí ?ivotní prostředí, provokuje stále ostřej?í závody ve zbrojení, vytváří nová válečná seskupení, ničí tradiční kultury a jejich spiritualitu a poru?uje lidská práva. Tato síla vyvolává ?boj kultur?, který se točí kolem otázky, jaké systémy hodnot se hodí k moderní ekonomice. Jsou to euroamerické a východoasijské hodnoty spočívající ve výkonu. Na scéně se tak objevil nový, východoasijský nepřítel západní ekonomiky, se kterým je po skončení ?studené války? mo?no vést novou hospodářskou válku.

Globalizace je západním impulzem a jednostranným trendem, jeho? typickým rysem je mo?nost svobodného ?ivota bez morálního vědomí. Protikladem toho je globalizace jednostranně východní, která spočívá na hodnotách tradičního společenství a spirituality a bere ohled na ?ivotní prostředí. Podobně jako dříve ve středoevropské kultuře je i dnes v Evropě, ale i na jiných kontinentech zřejmá potřeba třetí cesty: sociálního řádu, který by vytvářeli svobodní lidé duchovní silou. Ve 20. století se v Evropě objevily impulzy, které daly lidem sílu zasazovat se za občanskou společnost, za mír, za ?ivotní prostředí, lidská práva a svobodný duchovní vývoj. Od té doby se roz?ířily po celém světě.

V takových impulzech je zřejmě patrný pocit odpovědnosti Evropanů ze svět. Vytvoření nového světového řádu nelze svěřit pouze Spojeným státům. Místo boje musí jít o vzájemné pochopení a spolupráci, místo uniformity o mnohotvárnost, místo podrobení práce ekonomickému růstu o ochranu práce a kvality ?ivota, místo vykořisťování Země o její uzdravení a obnovu, místo odlivu pracovních sil do bohatých zemí o rozvinutí ekonomiky ve třetím světě a místo rozpadu tradičního společenství o vytvoření nové infrastruktury v oblasti zdravotnictví, ?kolství, dopravy a místního hospodářství. Tento svět potřebuje střed, Evropu, kde by bylo mo?no překonat protiklady mezi Západem a Východem a realizovat duchovní podněty ke spáse celého lidstva.

Základem nového sociálního řádu, který svět v současné době potřebuje, je nezávislý právní systém, jen? by uchránil lidskou práci na celém světě před v?udypřítomným násilným vykořisťováním a opět osvobodil kulturu od hospodářských zájmů, které si ji ji? téměř podrobily. Pouze ve svobodné kultuře mů?e vzniknout nová spiritualita, která spojí člověka se světem ducha a umo?ní mu, aby v konkrétních situacích pou?il své duchovní síly. Pouze ve svobodné kultuře mů?e nový, v Evropě zrozený ideál vzdělání inspirovat lidi k tomu, aby rozvinuli svoje tvůrčí a duchovní síly. Svět čeká na nový princip sociálního uspořádání ? teprve potom bude moci přijmout novou spiritualitu.

Kořeny tohoto ideálu sahají do období evropského romantismu, předev?ím v německé kultuře. To, co německý filozof Fichte v letech 1807?1808 označil za podstatné kvality německého národa, tedy kreativitu, originalitu a svobodu, se týká v?ech Evropanů a kromě toho v?ech prozíravých moderních lidí. Také Fichteho současníci objevili v?eobecné lidské kvality, příkladem toho je Schillerův ?hravý? člověk, nacházející osvobozující rovnováhu mezi zákonem přírody a logickými zákony rozumu v umění. Goethe mluvil o budoucím ?exilu? Němců, kteří ve světě ?rozvinou to dobré, co je v nich skryto, ke spáse národů?. Poukázal tím na to, ?e svobodný člověk ji? nebude vázán na svůj národ; bude z vněj?ího hlediska bez vlasti, vnitřně svázán s ostatními lidmi v?ak půjde světem, aby dal své duchovní síly a názory k dispozici v?em. V případě mnoha lidí se to stalo skutečností.

Velké postavy evropské kultury nás upomínají na na?i evropskou, či lépe řečeno v?eobecně lidskou úlohu. Kdo v sobě takovou úlohu cítí, měl by zároveň v?eobecně lidské hodnoty ve světě prosazovat a chránit. V novém světovém řádu je zároveň nutné uznat a respektovat i Neevropany (a mnoho Evropanů druhého řádu) a ochránit je před negativními následky globalizace. K tomu je nutné plnit náročný úkol: sna?it se o postupné vytváření globální občanské společnosti.

(Přelo?ila Zuzana Kárníková)

***

Roman Erben, grafik, básník, esejista

1. Evropa se podobá mimóze. Kdy? u? ji máme na dosah ruky, sama před námi uhýbá. Pokud by byla ?enou, měli bychom s jejím hledáním dost potí?í. Unesena a zneuctěna byla tolikrát, ?e by v případě jejího nalezení sotva kdo o ni stál. Je lep?í proto zůstat u legendy a obrázků nebo rozlo?ených map. Jde o podívanou par excellence, pestrobarevné divadlo, jeho? systém plodí komplex hybridní kultury, podílející se jak na tvorbě nových hodnot, tak na jejich devastaci. Stavět a srovnávat se zemí je její prastaré krédo. Je to síť nastra?ená na ka?dého z nás, místo, kde se nakonec najde v?dycky něco navíc, byť i někde hluboko na dně. Něco, co se podobá alespoň sedimentu ztraceného času nebo esenci naplněné jeho hledáním. Evropa je produkce na?eho vědomí, obsedantní neuróza, která na nás neustále dorá?í a dr?í nás v ?achu. Patchwork, řekl by britský koloniální důstojník za na?imi zády. Slátanina jako systém? Totem, vizionářsky o?etřovaný sebeklam? Neutrum v germánských jazycích, které u? jaksepatří něco vá?í, nebo feminimum u Slovanů o to lehčí. Dí?e, ve které v?echno kvasí a exploduje: prozřetelností naplněná břicha, katedrály z hlav, panství a halapartny, brambory se ?lehačkou, jahody s hořčicí? Tak jako na smeti?ti plném kohoutů, ze kterého se neustále kouří. Existuje je?tě vůbec Evropa? Jestli?e jednou z dobrých vlastností zemí, které k ní geograficky patří, je spoluvytvářet určitý systém, je mo?né ji přirovnat ke stavebnici, její? jednotlivé díly jsou vázány společnými, někdy i podstatnými prvky k celku. Myslet a cítit společně aspoň potud, pokud to a? do té doby spolu vydr?íme. Není originálu, jen odvozenost a masivní zadní vrátka připravená k ústupu, sampling dat podobajících se kvalit, kde není třeba nic extra potě?kávat.

Ontologicky vzato má Evropa na svou existenci dávno nastřádáno. Idea společného sou?ití na jejím teritoriu trvá u? odedávna a fungovala poka?dé aspoň tak dlouho, dokud nikdo pod jejím vlivem příli? netrpěl. Tradice sama nevzniká jen přihlí?ením tomu přede?lému, nejde o pouhou scenerii z perníku pokrytého za?lým barvotiskem. Identita se staví na akci a čas od času je nutné o ni tvrdě bojovat. Má k ní proto blí? Evropan ne? Afričan, Američan nebo Asijec, u kterých jde apriorně o geografickou příslu?nost. Pokusy zkonstruovat kupříkladu panafrické vědomí spojují africké národy sotva víc ne? jejich společná zku?enost daná někdej?ím koloniálním panstvím. Naproti tomu národy Evropy vytvářely spojující pozadí svých dějin samy, co? také mů?e být příčinou jejich hlub?í návaznosti k celku. Vědomí společenství je u Evropana vrozeněj?í vlastností ne? třeba u Jihoameričana. Evropa je systém, je víc ne? pouhý geografický rozměr. Je tě?ké určit, kde právě začíná a kde končí. Hledat ji, to znamená pokou?et se najít její harmonii a rovnová?ný stav, pochopit v?echny vlivy a souvislosti, které ji pomáhaly dosud stmelovat a tvárnit. Nejen také proto, ?e od konce 10. století ?končí? Evropa právě tam, kde končí ří?e římská, popřípadě karolínská, lotrinská, habsburská nebo hohenzollernská. Konec ří?í nebývá ostatně to samé, co jejich ztráta. Zbývá nám jejich stín, mýtus jako ?odvar za?lých časů? a atavisticky podmíněné jednání. Před námi je prostor zasvěcený událostem probíhajícím v něm kří?em krá?em bez ohledu na vytyčené hranice států. Jejich návaznost, rovně? jeden z projevů na?í spirituality, je integrujícím faktorem v?ech pro?lých i nadcházejících dob. Naděje a také iluze, které se globální Evropy v tomto směru týkají, vyrůstají z pochopení jejích společných prvků na základě dávných renesančních tradic Abendlandu. Jde o výsadu mnohovrstevného a v?eobsahujícího rituálu ve spletitém babylonu jeho jazyků, filozofických směrů a duchovních cest, který má za cíl také průnik vědomím a? k samým jeho hranicím, k jádru tvůrčího ?já?. Tam, kde se probouzí vědomí nové, ve svobodném střetávání a organickém propojení různých kultur a tradic, dochází k obrození ducha a regeneraci společnosti.

Koexistenci národů ve svazku Evropské unie předurčuje spí? zázemí jejich společně pro?ité kulturní minulosti a snaha vyhýbat se napří?tě vzájemným konfliktům ne? samotná představa budoucí prosperity společného tr?ního hospodářství. Společnost netvoří jen ?cílové skupiny? a vyu?itelné masy daňových poplatníků a voličů, ?ivot neplyne podle daných směrnic a ekonomických ukazatelů. Tvorba hrubého národního produktu podobně jako úspě?ná hospodářská soutě? nejsou jeho cílem. Geopolitické snahy, pokou?ející se vyrovnat předev?ím z jejich hlediska rozdíly mezi ekonomicky stagnujícími oblastmi a zeměmi s nadprůměrným výkonem, mají reálnou naději na ?úspěch? jen tehdy, jestli?e budou respektovat do v?ech potřebných nuancí také vnitřní uspořádání a odli?ný charakter v?ech národnostních struktur Evropy, tedy i okrajových minorit, které se následkem globalizace budou hlásit o to víc o slovo. Oddělování se nacionalistických, případně i neofa?istických frakcí z takovýchto struktur jako?to reakce na nepochopení ze strany příli? vzdálených řídících slo?ek Unie mů?e být u? nyní příkladem toho, jak obtí?né je tento problém zvládnout. Tě?kopádnost administrativy spolu s protekcionismem na jedné straně a zbytnělý patriotismus a arogance technokratického managementu na straně druhé ukazují, kam a? nás mů?e v tomto směru nepřehledný terén ?ří?e? zavést. Evropa nikomu nic nedaruje. Ve společenství patnácti zemí je nesnadné u? teď získat jasnou vět?inu při ře?ení obtí?ných otázek, nato? pak docílit úplný souhlas u je?tě vět?ího počtu členů. Je dnes psychologicky sotva reálné po?adovat na regionální nebo nadnárodnostní úrovni takové společenství lidí, kde se jednotlivci nebo skupiny budou cítit být navzájem spolu vázáni. Stejně tak není mo?né stimulovat disparátní skupenství národů k vy??ímu výkonu bez jejich důkladné znalosti a pomezní svárlivost nepůjde obejít jen uspokojováním konzumentských potřeb. Výhody spojované s platností společné měny mohou působit naproti tomu u? jen jako vedlej?í kosmetická náplast. Postnacionální Evropská unie, pozorujeme-li ji zevnitř, vypadá spí? jako pevnost odhodlávající se stále k boji, zatímco její vněj?í fasáda budí u ji?ního a východního okolí ký?ený dojem stability a bezpečí. Kdysi militaristická ?pevnost Evropa?, pojem proklamovaný Josephem Goebbelsem v třetí ří?i, se neproměnila v dne?ní hospodářský a demografický koncept naráz a bez vnitřních překá?ek. Nejde tu ji? o pouhou hru na ?katule nebo rozdávání tymolinových úsměvů. Skutečnými integračními faktory jsou svoboda, solidarita a spravedlnost na pozadí společného kulturního dědictví. Ty je třeba ov?em tvořit a obhajovat postupně, krok za krokem, oním biologickým tempem z jednoho dne na druhý?

2. Pojem ?evropský duch?, pokud dával svému okolí něco o sobě vědět, mohl bez návaznosti na slovo ?Evropan? sotva kdy vzniknout. I kdy? pou?ívání těchto výrazů nechalo na sebe relativně dost dlouho čekat, byli to předev?ím Platón a Aristotelés, kdo stáli u jejich zrodu. První z nich chápal Evropu jako zobrazení my?lenky, nebo materializaci nebeské podívané, druhý pak jako určitou formu lidského bytí. Právě na hranici Abendlandu a Morgenlandu, kde řecká filozofie ji? ve své předsókratovské formaci existovala, se ustaloval civilizační charakter Evropy. Jeho pozděj?í politické naplnění určilo nakonec i vlastní hodnotu pojmu homo Europaeus,¹ který se jako psané slovo objevil teprve a? roku 732 n. l. Slovo Evropan mělo předev?ím politický význam. Po rozpadu římské ří?e za doby Karla Velikého, kdy ideál křesťanství nabyl na konečné přesvědčivosti, do?lo i k navázání na někdej?í univerzalistický koncept Caesarův při spojování zemí Abendlandu v rámci evropské ří?e. Byla to právě ?christianitas?, která při sebepoznávání Evropy sehrála rozhodující roli. S její pomocí dosáhla Evropa nejen potřebné geografické velikosti, ale také politické identity jako mocnost a této skutečnosti se hodlala napří?tě u? sotva kdy vzdát. Trvalé usilování o evropskou hegemonii vedlo ov?em k expanzivnosti a maximalizaci v uspokojování potřeb, podmiňujících pak hledání dal?ích mocenských cílů i v jiných světadílech. Tento stav se dodnes příli? nezměnil. Ve svých počátcích byly země evropského kontinentu velmi chudé a trvalo dlouho, ne? se poměr brát : dávat ustálil ve vyrovnané poloze. Kořistnický vztah Evropanů k dobytým zemím si vy?ádal celá století plná brutálních válek i na vlastním území, ne? do?lo k jeho dne?ní významné redukci a posunu směrem k hlub?ímu pochopení smyslu lidských práv a svobody. Evropský duch se tvaroval ve stínu ří?í. Jeho obrys je proměnlivý, adresa nestálá. Pulzuje nad námi, občas exploduje. Střídavě osvobozuje a ovládá. Je anonymní. Přesto, ?e dodnes čerpá z konceptů my?lení a názorů daných kulturami Asie, Afriky a v poslední době předev?ím severní Ameriky, nebylo třeba nikdy uva?ovat o nějakém jeho dluhu. Vize vyu?itelnosti a ovladatelnosti v?eho kolem nás, přírodní zdroje z toho nevyjímaje, přetrvává v nás i nadále.

Není třeba ?ádat účet se v?emi plus a minus, týkajícími se tak komplexního pojmu, jako je evropanství, sna?it se zařadit jeho zásluhy, zisky nebo chyby a ztráty do odpovídajícího pořadí. Ostatně, ne ka?dá výsada, přednost, zápor či zlo vedou v průběhu svého trvání k jednoznačnému rozli?ení ze strany společnosti. Hrdost, postavená na pouhé příslu?nosti k ní, nemusí být pak z tohoto hlediska nakonec ani oprávněná. Za zmínku jen stojí, ?e to byla předev?ím antická Hellas se svými pojmy kosmos, atom, příroda a věda, která pro nás objevila i princip demokracie nebo základní pravidla geometrie a mechaniky, ?e to byl Egypt se svou astronomií a lékařstvím, Palestina se svým monoteismem a morálním kodexem, římský stát se svým právem, arabské národy se svým počtářstvím, písmem a systémem ?kolství, indiánské zemědělství plus tisícero dal?ích vlivů a okolností, co pomohlo udělat z člověka obývajícího Abendland s konečnou platností Evropana. Kdy? se k tomu připočítá je?tě jeho vlastní kreativita a trochu vynalézavosti, vyjde nám pak z toho nakonec pěkná suma hodnot. Slu?í se tu uvést aspoň některé z těch hlavních, pro Evropu typických: sókratovský princip dialogu při výměně názorů a zku?eností na základě oboustranného respektu, priorita práva před politikou a ideologií, vycházející z anglosaských zemí a římských tradic, ochrana osobnosti a práv jednotlivce v duchu ?idovsko-křesťanské tradice, víra v lidský rozum, jak ji postulovala karteziánská revoluce intelektu, a v?echny dal?í hodnoty vydobyté dříve nebo později revolucemi, jich? byla Evropa matkou. Mentální přizpůsobivost a schopnost ?iroké adaptace vzhledem k přejatým vlivům, umění je cizelovat nebo přetavit v nový amalgám patří k přednostem evropského ducha stejně tak jako jeho pozděj?í připravenost působit v dobrém na okolní svět a umět ze svých objevů dávat. Konec 20. století je v tomto směru i začátek nové etapy jeho osvícení.

3. Jsou dvě Evropy, pí?e Voltaire. Jedna, kterou u? známe, a druhá, kterou máme za Evropu teprve uznat. Přinejmen?ím je tu poka?dé je?tě ?Evropa ŕ la carte?, onen tě?ko formovatelný materiál budoucnosti, se kterým se nedá nikterak hrubě zacházet. Jde o rozeklaný poloostrov vybíhající směrem na západ z asijského kontinentu jako odrazový můstek mezi ním, Afrikou a Amerikou. Mnohdy idealizovaný obraz rovnováhy a míru, patřící pestrému koberci zemí obývaných národy s mentalitou li?ící se od sebe často i diametrálně. Kdyby měl ka?dý národ dostat svůj stát, bylo by jich v Evropě určitě víc ne? sto dvacet. Síly, které při integraci Evropy v současné době působí, vyprovokovalo původně, kromě mnoha přede?lých neúspě?ných pokusů o toté?, vědomí příli? častých válečných konfliktů na jejím teritoriu a z toho pak vyplývající ztráty suverenity celé řady malých a středních států. Právo na sebeurčení národů patřící i men?inám v?ak do jisté míry dnes opět koliduje s tradičním centralismem v jeho sjednocujícím úsilí. V rozmanitosti národnostních struktur, které tento kontinent odjak?iva spoluvytvářel, není tomu ani divu. Komplexnost a nepřehlednost moderní civilizace způsobuje častou ztrátu orientace. Je nesnadné vyznat se v dne?ním přívalu informací a obstát v pracovním tempu, které překotný vývoj techniky vy?aduje. I samotný přechod z norem v?edního ?ivota průměrného občana do sfér profesionálně vedené politiky se stává sotva zvládnutelnou operací. V oblastech řízení společnosti, stejně tak jako ?dole pod nimi?, dochází ke ztrátám přímého kontaktu a o to častěji k vzájemnému neporozumění. Tato skutečnost pak otevírá na dlouhou dobu cestu ?parazitujícímu? sektoru nejrůzněj?ích typů poradenských slu?eb a zprostředkovatelen, bez nich? se v některém ohledu není mo?né ani otočit na ?pičce vlastní nohy. Diference mezi artificiálním světem a biologicky pro?itým okam?ikem se neustále zvět?uje. Člověku nezbývá ne? se buď nechat vést danými společenskými normami bez odporu, anebo hledat instinktivně východisko z tohoto labyrintu. Jedním z nich je také cesta k obnově původních zvyků a tradic, hraničících obvykle v kolektivní dimenzi s právem na národní ?sebeurčení?. Je to způsob, jak na sebe upozornit, získat čas pro stavbu svého zázemí a zpomalit i cizími vlivy určované tempo vlastního za?ívání. Tyto skutečnosti nás upozorňují na to, ?e ne v?echno, co napovrch vypadá jednodu?e, uvnitř také tak stoprocentně funguje.

Spojení evropských zemí do celku Evropské unie, s její? přípravou se u? začalo před padesáti lety (Montánní unie), je akt převá?ně obranného charakteru. Jde o zále?itost svého druhu ojedinělou a nikoliv bezkonfliktní, neboť přetrvávající evropskou tradicí bylo spí? dělení Evropy ne? její unifikace. Hlavním cílem je zabránit dal?ím válečným katastrofám na vlastním území a co do vněj?ího účinku působit jako protiváha presti?ního postavení USA a Japonska na mezinárodních obchodních trzích.² Dlouhodobý hospodářský a sociální pokrok na základě principu subsidiarity a pluralitní demokracie, společná zahraniční a bezpečnostní politika, politická, hospodářská a měnová unie, společný soudní dvůr jsou některé z dal?ích cílů této akce, pečlivě promy?lené a popsané politology, národohospodáři, sociology a právníky v dnes ji? nepřeberném mno?ství tomu odpovídající literatury. Rozsáhlé, malebné cíle. Vět?inou ale politické a ekonomické, a věty, které je oznamují, naplňuje víc ne? jistota. Jde přece jen o nás. Proč také ne? Za předpokladu liberalizace světového obchodu stoupne přece světový hospodářský výkon v roce 2002 o 274 miliard dolarů?³ (a stav hospodářství rozvojových zemí díky tomuto trendu je mo?né dnes u? označit za ?globalizovanou? chudobu). Rostoucí význam institucí Evropské unie pro hospodářství a politiku jednotlivých zemí vytváří současně podmínky pro tvrdé soupeření zájmových skupin a regionálních zastoupení průmyslových odvětví. Počet lobbistů v Bruselu se v současné době odhaduje na víc ne? deset tisíc. Právě v ?trojúhelníku sil?, v Evropské komisi, Evropském parlamentu a ministerské Evropské radě, dochází k důle?itým rozhodnutím, která se dají různými cestami ovlivnit. I kdy? se převá?nou částí lobbistické činnosti zabývají svazy zaměstnavatelů a odbory, zvlá?tě úspě?ně si v tomto směru vedou různé ?consultingové společnosti? pod americkým a britským dohledem, specialisté, kteří se dovedou prosekat jakoukoliv d?unglí předpisů a zákonů. Z příkazu svých mandantů působí obvykle u institucí a médií v roli na?eptávačů a z pokladny Evropské unie se jim také vět?inou podaří vylovit pro ně atraktivní zakázky. Často mají takovéto ?interní? dohody s tím či oním hospodářským sektorem přednost před zákonem stanovenými pravidly jednání jinak bezúhonného Evropského parlamentu, co? mů?e nakonec v očích jeho voličů vypadat v?elijak. Být tedy hodný, růst do vý?ky a neupadnout ani na chodníku cestou do nejbli??ího supermarketu?

Změnit směr jízdy znamená také přehodit výhybku na dráze starých tendencí a zvyků. Je to dráha nad jiné dobře vyje?děná a dlouhá. Vhodná pro pochodující masy i plou?ivý pohyb badatelů v úředních ?atech. Integraci evropských rozměrů podmiňuje schopnost vypořádat se s vlastními dějinami a umění tolerovat odli?né názory jiných. S ambivalencemi postmoderní doby je třeba zacházet sice elegantně, ale ?etrně. Mezi svobodou a zodpovědností, jak u? to tak bývá, le?í lány úhoru a nepředvídatelnost vývoje událostí patří také k na?emu údělu. Udr?et v současném světě přinejmen?ím základní principy demokracie při ?ivotě předpokládá téměř bojovou pohotovost ze dne na den. Křesťanský univerzalismus sám o sobě u? zřejmě nestačí k udr?ení chodu tak komplikovaného stroje, jakým dnes Evropa je. Rovně? pluralitní demokracie v počátcích není je?tě sama garancí stability celého systému a svého vlastního trvání po deseti, dvaceti či sto letech. Po obou světových válkách, kterými se Evropa odepsala coby ?ří?e středu? z arény politického ?ivota, trvalo víc ne? půl století, ne? si její země proklestily cestu ke svému sblí?ení. Z dobrého úmyslu, prolo?eného často nad?ením, se v?ak postupem doby stalo spí?e téma pro komplikované národohospodářské a politické expertizy a dobře vyu?itelný slogan reklamních agentur. Reálné vztahy lidí překryla záplava skvěle dotovaných byrokratů umístěných do nadoblačných etá?í svých papírem vystlaných slují. My?lenku sounále?itosti států a národů v rámci jednotné Evropy v dne?ním chaotickém světě nejde ritualizovat s pomocí ekonomických pouček nebo technologických pravidel týkajících se výroby zbo?í. Cílem sjednocení není na?e sebeuspokojení, ale způsob, jak se spojenými silami dostat ven z dlouhotrvající společenské krize. Idealizace s realistickým provedením v detailu je jedním z hlavních rysů současné praxe unifikace západní Evropy. Realizace jejího dal?ího programu bude mo?ná jen za předpokladu dodr?ení vnitřní rovnováhy mezi ekologií, hospodářskou produkcí a sociálními jistotami v?ech členských zemí. Bez včasných a zevrubných reforem jejích řídících a kontrolních institucí bude dal?í, byť i stupňovitý program integrace zemí pod hlavičkou Evropské unie jako regulativního státu pro v?echny sotva realizovatelný na dlouhou dobu a půjde jen o udr?ování jeho obrysů. Přesto, ?e se v prostředí obklopeném technikou stále méně přihlí?í k hodnotám kreativní lidské osobnosti, zůstává lidský element prvořadou věcí a měřítkem v?ech politických rozhodnutí. Také u? proto, ?e ka?dý člověk je autonomním subjektem, který má právo vyrůstat z vlastních kořenů.