Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

***

Hanuš: Jste ve věku, kdy člověk spíš bilancuje, než by měnil svůj život a přehodnocoval své postoje i smýšlení. Tušil jste, že by k nějaké katarzi mohlo dojít?

Král: Netušil. Žil jsem kdysi velmi úspěšný život a o katarzi jako hluboké vnitřní proměně, kdy se mění i lidská osobnost, jsem nikdy neuvažoval, protože do mého přírodovědecky orientovaného vědění tento pojem nepatřil. Jenomže později jsem sám prožil takovou vnitřní katarzi, že jsem nyní snad nejpřekvapenější člověk vůbec.

Hanuš: Než se k ní ale dostaneme, předpokládám, že jako člověk lačnící po exaktním vědění jste byl ateistou. Byl jste jím už od mládí?

Král: Jako malý kluk jsem byl veden maminkou k tomu, abych věřil v Boha, a asi tak do jedenácti dvanácti let jsem dokonce chodíval do kostela. Později na gymnáziu v Kutné Hoře jsem se však začal seznamovat s vědeckým věděním a dozvídal se tak úplně jiná vysvětlení. Byla pro mne velmi překvapivá, a stále více se mi zdálo, že bez toho původního, naivně náboženského výkladu se mohu klidně obejít.

Pak jsem přišel na vysokou školu a tam byla moje proměna dokonána. Ještě před dokončením studia stavebního inženýrství jsem začal studovat filozofii a fyziku a hned po státní zkoušce následovala aspirantura filozofie se zaměřením na přírodní vědy. Absolvoval jsem přednášky z teorie relativity, kvantové mechaniky, matematiky i jiných oborů na matematicko-fyzikální fakultě a vzdělával se i nadále v oblasti, která byla pro mne nejabsurdnější a nejpřekvapivější - v oblasti moderní fyziky.

Hanuš: Uvěřil jste marxismu?

Král: Ano, uvěřil. Byl jsem vždycky přístupný sociálnímu cítění. Pocházel jsem z venkovské rodiny, která si svou vlastní prací těžce vydělávala na živobytí. Vnímal jsem citlivě rozdíly v sociálním postavení lidí, a když jsem se s marxismem seznámil, zdálo se mi, že je to účinný recept na řešení sociální otázky. Prostě jsem uvěřil, že by bylo možné vyřešit různé sociální problémy a že Marx něco takového hlásal.

Na vysoké škole jsem sledoval obojí, vědu i politiku, i když prioritou bylo samozřejmě přírodovědecké vědění. Za své levicové přesvědčení jsem se angažoval, vstoupil jsem do strany, ale měl jsem svou vlastní představu o uskutečnění určitých humanitních ideálů - ne tu stalinskou, zločinnou.

Hanuš: Bylo vůbec možné sloučit vědecký obraz světa s tehdejší ideologií? Mantinely byly přeci vysoké a tvrdé...

Král: Ano, mantinely skutečně existovaly. Vzpomínám si, jak jsem měl jednou v Moskvě přednášku o tom, že je třeba zavést do výuky politických pracovníků kybernetické disciplíny. Posluchači namítali, že přece komunistická strana řídí vědecky a že je třeba zkoumat pouze způsob tohoto řízení, který se pak musí vyhodnotit a teoreticky zobecnit - odtud se prý mají čerpat poznatky vědy o řízení. Dostal jsem se tam do velkého konfliktu a snažil se jim vysvětlit, že i strana se musí řídit principy platnými ve vědě o řízení, v kybernetice - asi tak, jako když člověk přemýšlí o jakémkoli tématu, musí se řídit principy formální logiky.

Hanuš: Jak dlouho vám ten marxisticko-kybernetický postoj vydržel?

Král: Opouštěl jsem ho postupně pod tíhou poznaných faktů. Prostě jsem nahlédl, že touto cestou už dál jít nemohu. V roce 1968 jsem pak podepsal 2000 slov, angažoval jsem se v redakční radě Reportéra, což všechno byly pro nastupující husákovský režim ohromné prohřešky. A nakonec jsem jako scientistní revizionista prvého řádu dostal vyhazov z vysoké školy ekonomické s tím, že nesmím působit na žádné vysoké škole.

Hanuš: Co s vámi udělal ten pád z akademických výšin?

Král: Kupodivu filosoficky se mnou zas tak mnoho neudělal. I v éře svého nového rybářského života - nejprve jsem pracoval jako dělník na bagru a později jako technik u státního rybářství - jsem stále koutkem oka sledoval, co se ve vědeckém světě děje. Ale život v maringotce neskýtal zrovna ideální podmínky ke studiu. A navíc: Když jste na vzestupu, všichni vás uctívají, když padáte, zůstanete sám. Občansky jsem byl nežádoucí člověk, moji bývalí kamarádi o mne ztratili zájem, měli strach. A tak jsem si mezi rybáři našel nové přátele. A lidsky vzato, byli skoro lepší než ti dřívější, rád na ně vzpomínám.

Hanuš: S ostatními disidenty jste se nestýkal?

Král: Samozřejmě, kontakty jsem měl. A když jsem s nimi podepsal Chartu 77, málem mi to zlámalo vaz i jako obyčejnému technikovi - tehdejší ředitel pražského rybářství se za mne musel politicky zaručit, abych nebyl smeten ještě níž. Přesto jsem se zapojil do různých iniciativ, přednášel jsem v takzvaných bytových univerzitách ve svém bydlišti na Petřinách, několikrát i u básníka Seiferta, kterého jsem si velice vážil. Později jsem psal i pro samizdatové Lidové noviny, které začal vydávat Jiří Ruml. Ale celkový pocit byl spíš depresivní, vypadalo to, jako by tehdejší Československá republika měla zůstat oázou zaostalosti uprostřed gorbačovské glasnosti.

Hanuš: Myslíte si, že to vaše strádání mělo hlubší význam a že souvisí s tím zážitkem, který se potom dostavil?

Král: Jsem o tom hluboce přesvědčen. Kdybych se měl vyjádřil archetypálně - v termínech Carla Gustava Junga, snad největšího psychologa lidského nevědomí - , prožil jsem takovou malou variaci příběhu Jóba, člověka zavrženého, který ztratil všechny přátele, prožil obrovské strádání a potom byl za toto strádání dvojnásobně odměněn. To, co přišlo jako odměna - zážitek, o kterém budeme ještě mluvit - přesahovalo všechny moje představy jakékoli odměny. Jako ateista a přírodovědec bych nikdy neuvěřil, že by k něčemu takovému v principu mohlo dojít...

Hanuš: Váš příměr s Jóbem kulhá v tom smyslu, že Jób se nevzdal své bohabojnosti, své víry. Vy jste byl bezvěrec...

Král: Měl jsem ale své přesvědčení, a než bych se ho vzdal, snad bych raději umřel. Věřil jsem zarytě ve svůj "revizionistický scientismus" i v to, že "socialismus s lidskou tváří" je správná cesta, a nemohl jsem před normalizátory couvnout ani o píď. V tom byl jistý druh idealismu, který jsem vyznával stejně silně, jako Jób vyznával Boha.

Hanuš: Po listopadu '89 jste se opět vrátil do vědeckého provozu, začal jste znovu šířit "evangelium vědy" bez Boha. Cítil jste satisfakci?

Král: Ale ano, znovu jsem začal pracovat v Akademii věd, fakulty mě zvaly na přednášky, začal jsem publikovat. Jenomže jsem trpěl pocitem marnosti. Navíc jsem byl nemocný člověk. Měl jsem srdeční arytmii s ischemií, dnu, bolesti kloubů, opakující se boreliózu a také jasně zřetelnou cukrovku. A vypadalo to, že z tohoto mého stavu už není žádné přijatelné východisko. Dnes vidím, že jsem byl beznadějný člověk čekající na smrt jako na vysvobození. Nechtělo se mi dál žít. A pak to přišlo...

Hanuš: Co přišlo, a jak to přišlo?

Král: Bylo to ze 3. na 4. srpna 1999 asi v půl jedenácté v noci, kdy jsem chodil pravidelně spát. Manželka byla na venkově s vnuky a já, propadlý marnosti, jsem ještě seděl u svého psacího stolu a přemítal o tom, že vlastně neexistuje žádná naděje nejen pro mne, ale dokonce ani pro ostatní lidi, ani pro Zemi, protože všechno musí skončit. Tomuto svému přesvědčení jsem bezvýhradně věřil, protože jsem to měl vědecky zdůvodněno. A představte si: V tomto zvláštním stavu naprosté deprese náhle přišel do mého vědomí podivný příkaz, který nebyl formulován slovy, ale přesto jsem mu přesně rozuměl. A ten příkaz zněl: Vezmi bibli! Něco takového jsem nečekal, byl jsem přece ateista. Přesto jsem bibli v knihovně měl - chtěl jsem být informován o tom, s čím jsem polemizoval. Dost neochotně jsem tedy sáhl po bibli a vrátil se s ní ke stolu. A pak následoval příkaz za příkazem, co mám dál dělat. Tyto příkazy - dnes to vím, ale tenkrát jsem ještě neznal jungovskou psychologii - přicházely z nevědomí. A to z jeho nejhlubších vrstev.

Hanuš: Kam vás ty pokyny vedly?

Král: Vedly mne ke zvláštnímu čtení bible. Nejdřív jsem začal číst od jejího začátku celý souvislý text, pak mě ale vedly přes čtení jednotlivých významných vět až ke čtení jednotlivých slov a k pochopení hlubšího smyslu těchto slov. Tyto příkazy směřovaly z nevědomí do mého vědomého Já asi hodinu. A když jsem začal na základě důležitých slov, nacházejících se v bibli v místech označených hvězdičkami a křížky, chápat jejich význam, zmizel jsem náhle ze svého pokoje - zmizel stůl, rozestlaný gauč, knihovna - a já jsem se vnořil do svého nevědomí. Musím říci, že nevědomí - to už jsem dnes pochopil - je paměť, která sahá od každého právě nyní žijícího člověka až k počátku kosmu. Celá tato evoluční paměť tvoří jungovské lidské nevědomí. A já jsem se do této paměti zvláštním způsobem - prostřednictvím již zmíněné četby bible - vnořil.

Hanuš: Dá se říci, že jste se vnořil do jiného časoprostoru?

Král: To je něco zcela jiného. Lidské nevědomí je sice částečně přiřaditelné k těm vrstvám paměti, které zkoumáme v přírodovědě, ale to, kam jsem se vnořil já, totiž až na konec této paměti, to je něco jiného. Tam totiž neplyne čas, tam existuje synchronicita. Mé vnoření se týkalo samotného dna evoluční paměti, aniž bych prožíval její jednotlivé vrstvy. A teď si představte moje překvapení, když jsem zjistil, že na konci této paměti není velký třesk, ale jakési vesmírné Absolutno, v němž se velké třesky tvoří. A později, když jsem prostudoval takzvanou superstrunovou M-teorii, jsem zjistil, že ona již tuto úroveň jsoucna "nahmatala" a nazývá ji multivesmír. V ní se tvoří "Planckova semínka" budoucích kosmů. M-teorie je fyzikální hypotéza, která je testovatelná tím, že z ní plynou určité verifikovatelné důsledky.

Hanuš: Vynořil jste se zase u svého psacího stolu?

Král: Předtím jsem seděl u stolu s tužkou v ruce, s biblí před sebou. A v půl deváté druhého jsem "procitl" v téže pozici a začal si horečně zapisovat to, co jsem prožil - v domnění, že bych to mohl zapomenout. Dnes ovšem vím, že jsem z toho nezapomněl nic. Potíž byla ale v tom, že jsem nebyl schopen svůj zážitek popsat běžnými vědeckými pojmy, neboť překračoval paradigma, v němž jsem se do té doby pohyboval. Jeho pochopení i popis mi umožnila teprve jungovská psychologie, s níž jsem se začal hlouběji seznamovat až po svém zážitku. Jung pro mě znamená v oblasti psychologie totéž, co ve fyzice Einstein - je to Einstein psychologie. Když čtu jeho spisy, mám zvláštní pocit, jako by psychologickými termíny formuloval to, co jsem prožil a co už vím. Díky jeho učení mohu svou zkušenost lépe sdělit svým posluchačům při přednáškách. On totiž Jung také prožil něco podobného jako já, což bych mohl doložit přímo z jeho spisů.

Hanuš: Co následovalo potom, promítla se nějak tato zkušenost do vašeho života?

Král: Když jsem se vrátil z nevědomí do běžného, vynořeného světa, uzdravil jsem se ze všech svých nemocí. Byl jsem asi dvacet let v péči lékařů, každé dva tři měsíce jsem chodil s krví, močí, na EKG a bral jsem sedm prášků denně. A představte si, když jsem šel dva měsíce po svém zážitku na pravidelnou lékařskou kontrolu, abych své dřívější obtíže znovu objektivně otestoval, lékaři zkonstatovali, že nemoci jsou pryč. Od této doby jsem skutečně nepocítil žádné dřívější obtíže.

Dokonce se naráz změnily i moje chuťové dispozice. Byl jsem dřív vášnivý "požírač" vepřového, zbožňoval jsem ho a vše bych za něj dal. Po onom zážitku jsem naráz přestal jíst jakékoli maso, s občasnou výjimkou ryb. Objevil jsem škálu chutí, o kterých jsem ani netušil, že existují. Dnes mám tak nádherné pocity, když jím takzvanou vegetariánskou stravu, až se divím, proč jsem celý život dával přednost třeba salámům, které musely být ve všech mých jídlech.

Hanuš: Rozšířila se vám také paměť?

Král: Velice, například se mi obnovila znalost čtyř světových jazyků, které jsem předtím přestal aktivně zvládat. Tato znalost je nejlepší, jakou jsem kdy měl. Dřív jsem se vyhýbal styku s Němci, ačkoliv s naším akademickým ústavem měli odbornou spolupráci. Když přijeli, bral jsem si vždycky dovolenou, abych tam nemusel být a nebyl trapný, protože se mi automaticky nevynořovala slovíčka. Dnes mohu německy plynně mluvit i přednášet.

Rovněž se mi například obnovila znalost všech básní, které jsem si v životě se zájmem třikrát čtyřikrát přečetl. Teď je umím zpaměti, a někdy jsou to až neuvěřitelně složité básně. Prostě se mi otevřela paměť a skleróza zmizela. Když dnes přednáším, nemusím si dělat předem žádné poznámky, o čem budu mluvit - stačí mi zadat téma až na místě. Když pracuji na knížce nebo článku a soustředím se na problém, mívám pocit, jako by moje ruka sama psala a já se jí do toho nesmím plést. A když moje vědomé Já přeci jen zasáhne, většinou text poškodí a já se pak musím vrátit na začátek. Jde zřejmě o probuzenou intuici, která přichází z nevědomé paměti, kam jsem se vnořil.

Hanuš: Vraťme se ještě k vašemu zážitku. Co jste "tam" ještě prožil?

Král: Chtěl bych zvlášť zdůraznit jednu zásadní zkušenost: Při svém vnoření jsem prožil, že smrtí život nekončí, ale začíná. Opakuji: Začíná! Lidé přisuzují pozemskému životu nesmírný význam a většinou si myslí to, co jsem si myslel dřív já " že smrtí všechno končí. Jenomže já už dnes vím, že po smrti se můžeme setkat s lidmi, kteří se k Bohu vrátili. Prožil jsem totiž - což mne stále velice dojímá - synchronní setkání se svou vlastní mámou. Bylo to vlastně setkání do budoucnosti, které se uskuteční po mé pozemské smrti.

Náš pozemský život je tedy život předběžný. Je to život těla, které se vynořilo z naší genetické paměti. Genetika sice učí, že v zygotě, v DNA jejího jádra, máme paměť našeho těla i našich schopností předem hotovou, ale to není celé vysvětlení. Naše tělo, které má svůj vyměřený čas a smysl, po smrti člověka "odpadne" od paměti, z níž se vynořilo, a paměť se vrací ke svému zdroji, naplněna zkušeností těla. Tělo je pryč, paměť trvá a vrací se.

Hanuš: Dříve se říkalo, že duše se vrací...

Král: Já užívám spíše vědeckou terminologii, která je pro mnohé vědecky orientované lidi srozumitelnější, protože slovo "duše" je příliš zatížené různými významy. Ale samozřejmě je tato "paměť" totéž, co měli na mysli staří filozofové, když mluvili o duši?

Hanuš: Čili život pokračuje, ale v jiné dimenzi...

Král: V naprosto jiné dimenzi. Vracíte se vlastně ke Stvořiteli a proděláte zde zhodnocení toho, co jste žil. Říkám tomu biblicky Poslední soud a mohu vám říci, že to je mimořádně dramatický zážitek. Před vaším duševním zrakem se začnou vynořovat všechny vaše skutky i situace, které jsou v rozporu s původním archetypálním zadáním dobra, jež ve vás je. Jsou to tedy situace, v nichž jste si sám zvolil cestu zla. Těmito situacemi - rozumějte, až zemřete - musíte projít až k počátku lidské paměti. A představte si, že v závislosti na vašem pozemském životě, který jste předtím tělesně žil, se můžete, ale také nemusíte vrátit k Bohu! V tom je právě hrozné nebezpečí, jehož dosah většina lidí dnes už nechápe.

Hanuš: Dotkl jste se Tajemství, přivedl vás ten zážitek k víře v Boha?

Král: Absolutno, do kterého jsem se dostal já, je přesně totéž, co se v křesťanské víře nazývá Bůh. Absolutno je opravdu Bůh. To je zjištění moje jako vědecky erudovaného ateisty. V mém případě tedy nejde ani tak o víru, jako spíš o vědění Boha.

Hanuš: Co se tedy skrývá pod pojmem Bůh, jaké vědění jste díky zážitku získal?

Král: Jde o Absolutno, v němž se vytvářejí kosmy a v němž dostávají - ještě dříve než se vytvoří - svůj smysl. Dříve než vznikne vesmírná struktura, kterou pak my v přírodních vědách zvnějšku zkoumáme, je do ní vložen smysl, to znamená cíl.

Představte si, že nahráváte na magnetofonový pásek například nějakou symfonii. Když se potom na pásek díváte očima přírodovědce, vidíte zvnějšku jen nějaký nosič zvukového záznamu: zkoumáte frekvence a interference elektromagnetických vln, ale hudbu neuslyšíte, třebaže tam je. Podobně je tomu ve vytvářených kosmech: dříve než vznikne celá jejich struktura, jak ji známe z přírodních věd, je do ní vložen smysl, který je předzjednán Bohem. A když říkám Bůh, nemám samozřejmě na mysli Boha jako nějakou lidskou entitu. Není to žádný "velký člověk", který by se názorně podobal člověku. Bůh není nic smyslového, je to Absolutní Bytí, ve kterém neplyne čas, ale z něhož se vytvářejí kosmy, v nichž plyne čas. Tyto kosmy se zase jako dočasná bublinka vracejí zpátky, když vykonají to, co vykonat měly, když splní svůj smysl a jejich zkušenost vstoupí do Boha. Bůh by se tedy dal přirovnat k jakémusi plnému pojmu či Slovu, v němž jsou všechny možné kosmy v synchronním bezčasovém stavu již obsaženy. Jednotlivé kosmy se pak z něj vynořují s určitým cílovým zadáním. Bůh v těchto kosmech dokonce vytváří bytosti, u nichž ani on předem neví, jak se budou rozhodovat, protože jim dal svobodnou vůli. Vytvořil například člověka, který se mu podobá nikoli tělesně, nýbrž v tom, že si sám sebe uvědomuje, že si uvědomuje své Já a má svobodnou vůli. To jsou dva aspekty, v nichž se všichni podobáme Bohu - díky takzvané druhé signální soustavě si uvědomujeme svou smrtelnost a díky svobodné vůli můžeme sami volit svou cestu životem na základě jistého zadání o dobru a zlu, které v sobě apriorně, archetypálně máme obsaženo. Ale může se dostavit pokušení, kdy toto původní zadání o dobru nerespektujeme a vyměníme je třeba za různé slasti. To znamená, že v době, kdy se člověk vynořuje z genetické paměti, se může dostat do situací, kdy mu bude milejší sledovat jinou, "pocitově příjemnější" cestu, i když ví, že se nechová dobře. Člověk takovou vůli má. Ona původní rozlišovací schopnost mezi dobrem a zlem, kterou máme vloženu do apriorní paměti, je tedy vystavena těžkým zkouškám. A právě o to v životě jde: Zda v tomto původním zadání obstojíme, nebo neobstojíme.