Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

1. Futurologové Alvin a Heidi Tofflerovi ve své knize Nová civilizace píší, že dospíváme do stadia, kdy je svět rozdělený na tři kontrastní a soupeřící civilizace: první je symbolizována motykou (dnes "po úderu" bychom spíše řekli nožem), druhá běžícím (výrobním) pásem a třetí počítačem. Vnímáte i vy rozšíření počítače, nových technologií, elektronických médií a virtuální reality jako zlomový moment či skok v civilizačním vývoji člověka a lidstva, anebo jde spíše o dovršení minulé, vědecké a průmyslové fáze? Je podle vás otázka střetu civilizací chimérou futurologů, reálnou vizí budoucnosti, anebo tvrdou válečnou realitou, kterou právě prožíváme?

Blumfeld 2001, "ekologický disident", esejista
a překladatel

1. Slavní a citovaní futurologové Tofflerovi mluví o různých fázích ve vývoji lidstva, o civilizaci motyky a počítače. Protože jsou dny, kdy držím v ruce obojí, neboť půl dne pracuji doma u počítače a půl dne obdělávám zahradu, cítím se kompetentní říci, že počítač je v podstatě tím, čím motyka. Nechci ale mluvit za civilizace, pouze sám za sebe.

Zapojením počítače do sítě jsem osobně nepocítil žádný zlomový moment, ani neprožil žádný kvantový skok ve své evoluci. Obecně: Počkejme si padesát let, pak se ohlédněme zpět a uvidíme, jak nás nové technologie změnily. Není možné sklízet, jakmile bylo zaseto. Znám to ze zahrady.

2. Knihu Hermanna Hesseho Hra se skleněnými perlami jsem četl, proto tuším, co má švýcarský filozof Wolfgang Giegerich na mysli. Internet bych přirovnal k novému kontinentu, který jsme nedávno objevili. Terra incognita. Tento nový kontinent jsme během několika let změnili v obrovský odpadní kontejner, v obrovskou nevídanou skládku. Každý tam přijede se svou kárkou, a co má, to tam vyveze. Popojde opodál a sám se snaží z hromady vyhrabat něco, co by si mohl naložit a odvézt? Obrovské odpadní haldy jsou na okraji každého velkoměsta. Internetová skrumáž se na první pohled zdá zajímavá, ale má podobný charakter. Převažují bezcenné a nepotřebné obsahy. Chrlíme již takové množství přebytečných a bezcenných informací, že internet - globální kontejner, schopný tyto odpady pohlcovat - se snad otevřel v pravý čas. Věřme jen, že je bezedný?

Snažit se toto Smetiště interpretovat - to si může dovolit ten, kdo ho má dobře prolezlé a dokonale prohrabané. Pokud znám běžná velká odpadiště, vím, že i ona umožňují vznik svébytných kultur a forem života. Jsem optimista. Budoucnost celé civilizace je v obrovských, nebetyčných hromadách odpadu, ale život v nich ještě nějakou dobu přežije?

3. Všiml jsem si, že někteří lidé se stávají podivnými obojživelníky. Tak jako jsem já kdysi dezertoval na venkov, spousta lidí se teď snaží dezertovat do Sítě. Tělo si však s sebou vzít nemohou. Brzy jim začne být na obtíž. I to poslední, co z přírody zbude, naše organické tělo, brzy zanikne. To bude triumf anorganického světa. Jinak to ani ve zdevastovaném přírodním světě být nemůže. Z uhlíkové báze přejde "sapiens" na bázi křemíkovou?

Ale vrátil bych se k otázce střetu civilizací. Je možné, že první válka 21. století - válka proti světovému terorismu - dopadne z hlediska vývoje západu dobře, nebo špatně. Těžko si ale dnes představit, co všechno se za slovy "dobře" či "špatně" může skrývat? Tak či onak: dalším civilizačním střetem, který nevyhnutelně a osudově poznamená naši kulturu, bude střet člověka (biologické entity) a stroje (technologické entity). Brutalita tohoto střetu bude velmi dobře maskována novými potřebami nového člověka - ve skutečnosti půjde o nové potřeby nového stroje. V tomto střetu (nebo chcete-li v tomto prolnutí) musí starý člověk, tak jak ho známe, podlehnout. Bude technikou kulturně i fyziologicky znásilněn, přemodelován, možná zkonzumován. Tragédie Dvojčat se nám zdá hrozná a absurdní. Byla taková. Technika narazila do techniky. Uvnitř byli nevinní lidé?

Paul Virilio říká, že každá nová technologie s sebou přináší i nový druh katastrofy. Hovoří o jisté neodvratitelnosti, osudovosti? Vynález lokomotivy byl zároveň vynálezem železničního neštěstí, vynález auta a dálnice byl zároveň vynálezem hromadné havárie. Dnes ještě přesně nevíme, jaký typ katastrofy bude provázet rozvoj masových médií globálního dosahu a dopadu (včetně internetu). Víme o určité formě počítačového AIDS - o rafinovaném šíření a útocích virů. Víme o provázanosti světové ekonomiky a globální počítačové sítě a dovedeme si představit zhroucení obojího. Těžko si však dosud dovedeme představit finální tragičnost a absurditu absolutní závislosti člověka na technologii, jeho podrobení a zkonzumování inteligentní mašinerií jakožto novou (pokročilejší!) civilizací. Tak či onak, všechno je zároveň lék i jed, jak říkal Paracelsus. Záleží na dávkování. Pokud jde o techniku a budoucnost, nic takového jako optimismus nemá v mých myšlenkách místo.

***

Z odborného zákulisí vystoupil internet na světovou scénu zhruba před deseti lety a v českých zemích začala jeho síť viditelněji opřádat veřejný prostor až po polovině devadesátých let. Od té doby si uživatelé mohli učinit celkem reálnou představu o možnostech i limitech této nové informační a komunikační techniky, avšak rozprava o nebezpečích, která z ní mohou vyplynout, zatím k žádné shodě nedospěla. Promění internet svět stejně pronikavě jako kdysi vynález knihtisku? Anebo půjde jen o další drobné zrychlení chodu civilizace směrem, jímž se vydala už v počátcích novověku?

Z technologie odpověď nevyčteme. Sekyrou lze štípat dříví i roztínat lebky a záleží jen na tom, jak a k čemu lidé svěřený nástroj využijí. Elektronická pošta se kupříkladu přímo nabízí k spřádání mezinárodních piklů a dalo by se předpokládat, že se v labyrintech sítě skrývají veškerá tajemství světového terorismu. Po útoku na Manhattan se však ukázalo, že se tajné služby vůdčí země světa nechaly sledováním telefonních a elektronických informačních toků zahltit natolik, že si nepovšimly zlověstných emisarů, kteří v duchu těch nejstarších metod konspirace udíleli pokyny osobně kdesi v temných koutech. Při organizaci antiglobalizačních výtržností a zvlášť při propagandistickém využívání jejich dozvuků má naopak bleskurychlé šíření ideologických hesel, taktických nápadů či situačních zpráv po síti klíčový význam. Zatímco revoluční katastrofy 20. století byly zpravidla vyvolány hierarchizovanými skupinami zasvěcenců stmelených kolem vůdčích organizátorů a přísně redigovaného stranického tisku, rebelie éry internetu zřejmě nemusí nutně vycházet z ústředních ohnisek.

Šamani, pochybovači a média

Život společnosti neodpovídá jen stupni rozvoje společenského vědomí, ale také metodě či technologii veřejné komunikace, tedy prostředkům (médiím), jakými je veřejnost oslovována a ovlivňována.

V prehistorických kmenech hrál roli ústředního média šaman, který svému lidu tlumočil pokyny a informace z nezbadatelných vyšších sfér. Stál rozkročen mezi světem a zásvětím, které se vymykalo zkušenosti. Jeho řeč se proto musela vzpírat lidskému chápání, ale zároveň - jako řeč vrcholné autority - musela na posluchače zapůsobit s mimořádnou naléhavostí. K tomu sloužily mimoverbální prostředky, citové a smyslové senzace zprostředkované vizuálními či zvukovými efekty, ale také účelovým využíváním psychotropních látek. Ještě předsókratovští přírodní filozofové se chovali napůl jako čarodějové (Empedoklés), nebo alespoň věštci (Thalés). V jejich éře se však už kmeny změnily v obce a šamana v čele společenství vystřídal politik, jenž veřejnost zpravidla neoslovoval extatickým tancem, nýbrž řečnickým výkonem.

S revoluční proměnou komunikačního stylu přišel Sókratés, když začal výroky příslušníků tehdejších duchovních elit - bez ohledu na jejich věhlas a vliv - podrobovat kritické analýze. Doporučoval-li Sókratův žák Platón ve své Ústavě, aby byli z ideálního státu, jemuž vládne filozof, vyhnáni básníci, nevedla jej k tomu amúzická omezenost, ale spíš jasnozřivost, s níž ve vzrušené básnické řeči rozpoznal relikty šamanského mumlání. Poezie má ostatně dodnes kultovní ráz - valná část básníků daleko častěji požaduje, aby je žasnoucí publikum nadpozemsky ctilo, než aby jim normálně rozumělo a mohlo jejich výplody podrobit kritice.

Šamanské strategie přetrvávaly ve veřejné komunikaci i po zrodu kritického myšlení a duchovní život západní společnosti se rozvíjel dvěma proudy, z nichž jeden náležel strážcům různých sakrálních či profánních kultů a druhý intelektuálním pochybovačům. Ve středověku vycházela veřejná komunikace jednak z kazatelen, jednak z univerzitních kateder. Konkurenční napětí mezi oběma styly myšlení postupně vzrůstalo a leckdy vedlo k násilnostem, jaké Praha zažila v první polovině 15. století. Krátce nato vynalezl Gutenberg knihtisk, což přispělo ke zklidnění diskurzu, neboť jednotlivé názory už nebyly sdělovány shromážděným masám náchylným k projevům vážní, ale atomizovaným čtenářům. Soupeření mezi šamanským a sókratovským proudem nicméně pokračovalo s neztenčenou intenzitou - novým bojištěm se stal tisk a novou zbraní jeho regulace. Strážci kultů využili inkvizici k prosazování cenzury, intelektuálové vytvořili vědu se závaznou metodikou a kritickým prověřováním výsledků.

Od 18. století se jako ohniska veřejné komunikace prosazovaly stále více periodické tiskoviny a divadla, ve 20. století pak film, rozhlas a televize. Současný mediální terén je bohatě rozrůzněný podle tržních, společenských i politických zájmů, některé segmenty mají spíš kultovní charakter, jiné jsou kritické, všude je však zveřejňování kontrolováno a víceméně nenápadně usměrňováno redakcí či dramaturgií. Souvislost jistých politických jevů s dobovou mediální technologií je celkem zřejmá. Francouzské revoluci předcházelo redigování encyklopedie, hybná síla liberalismu i socialismu 19. století vycházela z tištěných deníků, národy posilovaly svou státotvornost ve velkých divadlech, čemuž se bohémská opozice vysmívala v kabaretech, extremistická hnutí čerpala vzteklou energii z pamfletů a letáků, Mussolini, Hitler či Perón byli typickými diktátory filmové a rozhlasové éry, kdy byla jejich podoba zvětšována a hlas zesilován. Televize je médiem intimnějším, zato vlezlejším: v domáckém poklidu u obrazovky ztrácíme jakoukoli obezřetnost a vystavujeme se manipulaci, aniž bychom si toho povšimli. Přes všechen pokrok si však dosavadní mediální technologie zachovávají jeden společný rys: podléhají regulaci redakcí, potažmo trhem nebo investorem.

Dítě studené války

Internet je dítětem apokalyptické úzkosti z jaderné války, která se zdála být v padesátých letech na dohled. Američtí stratégové nepochybovali, že jako první budou likvidována centra, z nichž je chod společnosti řízen. Vlastní příčinou zkázy civilizace by se pak stal všeobecný chaos provázený epidemiemi a hladomory. Zrodil se nápad vytvořit pro komunikaci alternativní strukturu, jež by neměla žádné ústřední body, odkud by byla řízena, a podobala by se tak organismu, jehož nervová soustava se obejde bez mozku. Za jiných okolností by asi vůdčí vrstvy společnosti nepřipustily vývoj technologie, která by je zbavila možnosti kontrolovat myšlenkový kvas, Stalinův stín je však příliš vyděsil.

Během tří desetiletí, kdy byl vyvíjen, ztrácel projekt postupně svou strategickou závažnost, zato se stále zřetelněji vyjevoval jeho společenský význam. K žádným převratným změnám ovšem po jeho výrazném rozšíření v devadesátých letech nedošlo, jako by nová technologie celkem ukázněně vplynula coby užitečná pomůcka do ustálených světových pořádků. Tak se ostatně mohl v 15. století jevit i Gutenbergův vynález, jehož převratný dopad na civilizaci se začal výrazněji projevovat o sto let později. Něco takového možná čeká i internet. Lidem se poprvé v dějinách otevírá možnost obejít při zveřejňování svých názorů duchovní i světské autority a hierarchie a zapojit se do zcela svobodné soutěže myšlenek. Stává se tak ovšem ve chvíli, kdy vinou jiných médií, zejména televize, získávají masově vyvolávané sympatie či averze větší váhu než myšlení.

Převládá divočina

Na internetu se jistě mohou formovat osvícené skupiny, aby ve vzájemných diskusích kriticky tříbily své postoje, masu uživatelů však něco takového spíš nudí. Tím novým, co prostřednictvím internetu dráždivě vstupuje do veřejného prostoru, je radikální nerozum - vybočení z norem, výstřednost, extremismus a směřování k partikulárním krajnostem. Diskusní kluby na síti jsou obklopeny divočinou, v níž se prohánějí smečky spjaté nejpodivnějšími tužbami. Co se týče návštěvnosti, těší se na internetu největšímu zájmu adresy slibující pornografii nebo agresivní zuřivost. Je paradoxní, že v okamžiku, kdy lidstvo získalo skvělý nástroj k výměně názorů, začíná se závazně formulovaný názor jevit jako přežitek - hybatelem veřejného dění se stále více stávají nálady, módy a trendy, které stačí společnosti nenápadně naočkovat, aby se pak volně šířily samy. Společnost, která přestává usilovat o názorovou shodu, ale jde jí pouze o citové souznění, se svým způsobem vrací až kamsi k šamanským počátkům. V tom jí internet nepodporuje, ale ani nebrání - záleží jen na ní.

***

Nataša Tanská, novinářka a spisovatelka

1. Bude to tak trochu pohled "z druhé strany": nejsem technik ani uživatel internetu, proto jsem ráda, že se ptáte na to, co vnímám, nikoliv na to, co o tématu vím. Vnímám tedy rozšíření nových technologií nikoliv jako dovršení minulé vědecké a technické fáze, nýbrž jako skok, a to velmi závažný: jako změnu optiky, jíž reflektujeme svět i sebe sama, a tudíž jako obrovský převrat nikoliv jen technický, ale daleko širší.

Lidský život je novou technikou nejen ovlivněn, ale ve své podstatě změněn, protože, myslím si, dochází ke "smrti" lidské individuality schopné sebereflexe - vlastní život přestává být reflektován, člověk se stává čím dál tím víc účastníkem vnějšku", tedy světa mimo sebe, je jím přes virtuální realitu stále víc pohlcován, až se mu virtuální realita v konečném výsledku stává realitou samou, zatímco se v opačném směru on sám naopak stále víc vyprazdňuje. Přestává se vnímat jako myslící a cítící bytost, prožívající každý okamžik svého života, přestává se v jistém smyslu vlastního života účastnit. To způsobuje, že přestává být subjektem schopným komunikace, protože ztrácí onen nevyhnutelný výchozí bod k možnosti komunikovat s druhými - totiž schopnost komunikovat sám se sebou.

Řekla bych, že vize Karla Čapka byla vysoce překonána trendem, který se zdá být nevratný: hrůzná vize budoucnosti není v tom, že roboty vyrábíme - hrůzná vize budoucnosti je v tom, že se roboty stáváme my sami. Už dnes psychologové zaznamenávají změny v chování lidí "propadlých" internetu, totiž neschopnost jiné komunikace než zprostředkovaně, přes prostředníka, jímž je v tomto případě neosobní technika (viz např. článek v MF Dnes z 13. 10. o novém robotu Memoni, "který bude schopen zapříst s majitelem rozhovor na libovolné téma"). Neschopnost a strach internetového člověka čelit přímo a nezprostředkovaně jiné lidské bytosti, jejíž mechanismy mu nejsou poznatelné, a tudíž ovladatelné, jsou alarmující. Moderní člověk euroamerické provenience svými tendencemi vývoje, tak odlišnými od afroasijského vnímání světa, se dnes neodvratně dostává s tímto světem do otevřeného konfliktu, který po mém soudu nelze pokládat už ani za vizi budoucnosti, ani za chiméru futurologie, nýbrž za tvrdou válečnou realitu, kterou právě prožíváme.

2. Otázka budoucnosti internetu je, po mém soudu, zpětně otázkou nejen hranice, kdy je informace ještě informací, a kdy se stává pouze vyprázdněným znakem. Smyslem informace, jak jí rozumím, je být přijata a reflektována. Informace, která není přijata a zpracována adresátem, přestává být informací, je tak říkajíc pouhým znakem informace, nerealizovou, a tudíž neexistující informací. Obávám se, že postupující zahlcení informacemi způsobí (nebo již působí) nebezpečnou změnu vidění světa nikoliv jako světa, ale jako "obrazu světa". Jak můžeme v posledních letech sledovat, války se dnes nevedou, války "se odehrávají" (na různých displejích a televizních obrazovkách), a tak jsou také pořád více diváky vnímány - jako virtuální realita.

Bohužel stejnou virtuální realitou se stává skutečnost vůbec a lidská bytost sama o sobě, včetně vlastního já. Internet se, po mém soudu, nejen podílí na vzniku nového obrazu světa, on tento obraz vytváří a je na jedné straně závratný tím, jaké možnosti rozšíření dává lidskému vědění, na druhé straně nebezpečný a ohrožující tím, že při podávání informací může volit jakoukoli optiku, již manipulátor zvolí. Ďábel je demagog. Představa, že jeden člověk může zmanipulovat myšlení celé planety, je děsivá. Představa, že mu to internet umožní, ve mně vyvolává spíš hrůzu než úžas.

3. Jsem technopesimista. Bojím se dětí, které se ke mně už dnes obracejí s prázdným pohledem, násilím vyrušeny od počítače, dětí, z nichž vyrůstají sice odborníci, ale lidsky negramotní, citoví zombiové, protože neměly čas (a už to ani neumějí) získat přímé informace o osobnosti a citové sféře druhého člověka, a tudíž nejsou schopny navázat přímý kontakt ani s ním, ani s realitou kolem. Je zajisté skvělé dovědět se naprosto o čemkoli teď a tady, ale "kdo jsi ty" se přes internet nedovíme. Lidé jsou dnes posedlí horizontálou "co nejrychleji, co nejdál, co nejvíc", a ztrácejí vertikálu "kam a proč". V tom vidím největší riziko a hrozbu.

***

Roman Erben, grafik, básník a esejista žijící v Mnichově

Kvalita a trvanlivost zboží

Jestliže od éry jeskynního malířství do doby používání papyrusu prošly tisíce let, je časový sled ostatních mezníků v dějinách publicity úspornější: knihtisk (1445), noviny (1609), časopis (1682), fotografie (1829), elektrický telegraf (1840), telefon (1875), film (1895), bezdrátový telegraf (1897), rozhlas (1920), televize (1930), magnetofon (1950), video (1978), personal computer (1981), CD-přehrávač (1983), digitální mobilní telefon (1990), multimédia (2000)... Účastníky počátků mediální revoluce může aspoň utěšovat vědomí, že svět kolem nás nedostatkem informací netrpí. Ani na malý počet variant komunikačních technologií si nelze stěžovat. Jen tempo, kterým se přibývající množství zpráv ke každému z nás dostává, není možno jaksi zpomalit a světu médií se není možno vyhnout.

V roce 1877 měl poštovní úřad v Kolíně nad Rýnem potíže najít přinejmenším čtyřicet občanů města, kteří by byli ochotni nechat si instalovat telefonní přípojku. Dnes používá telefon každý, i když se tomuto spojení takový význam jako v dobách jeho zavedení nepřipisuje. Podobně je tomu i s fotografií. Zaujetí člověka technikou je časový fenomén. Stáváme se součástí informačního ekosystému také proto, že příslušná technika ji na tom či onom stupni vývoje prostě udržuje v chodu. Není to tak dávno, co nás šokovaly statistiky západních zemí týkající se počtu hodin strávených jejich obyvateli před obrazovkami televizorů. Dnes vysedáváme i my hodiny a týdny před monitory PC, někteří už dokonce od svého dětství, aniž by to znamenalo podstatný přínos pro nás nebo naše okolí, pokud jde o kreativitu a nové nápady. Člověk se stává pasivním pozorovatelem svého stárnutí, a nemusí často ani rozlišovat skutečnost od zdání. Je vytrénován po dlouhá léta stereotypem sledování pořadů televize, který zredukoval jeho spoluúčast na ději prakticky na minimum. Žije ve světě iluzí, kde nemusí sám jednat a nemá také za nic odpovědnost. Civí jen před sebe, jako by byl natrvalo zbaven svého těla. Z této hry jsou pevný prostor (to jest místo, kde se právě nalézáme) a čas předem vyloučeny. Prostor, který užíváme, je ve skutečnosti o to víc komplexní, oč přehlednější se nám zdál být na počátku. Spojení přichází ze všech stran, což relativizuje pocit vzdálenosti a nakonec i sám prostor potřebný pro naši existenci.

Na druhé straně na pomezí našeho vnímání a myšlení existuje ještě svět fantazie, který se stále víc rozpíná. Něco, co patří kamsi nade všechno ostatní. Jako by nám skutečnost sama o sobě už neměla dál stačit. Podobně jako jsme se naučili vnímat realitu svého okolí pokradmu a zčásti, ocitáme se prostřednictvím svého PC v prostoru fantazie vyměřeném programátory, aniž bychom přitom museli svou vlastní fantazii nějak zapojovat do hry. Jde o uměle vytvořený prostor, svět zjednaný na pódiu softwarové agentury, který nám dopřává i onen luxus vidění dovnitř anebo daleko ven. Tedy pohled do sebe jako tam, kde nic nekončí. Na bezbřehých plochách displeje funguje naše odloučenost od okolí přinejmenším ve formě přesně vymezených programů. Snažíme se tu najít pro sebe místo mimo dosah všedního dne. Náš přechod do virtuálního světa je proto nad jiné snadný: ponořit se rychle a nechat se vést. Dopřát si náhradní svět, ve kterém se lze ukrýt a také surfovat v síti natažené od jednoho pólu k druhému. Být on line, jak se podomácku říká. Spojit se s ostatními v síti, anebo se nechat ostatními do této sítě také lapit?

Život jako funkce internetu

Tvorba a šíření informací odpovídá současné technologii výroby a distribuce zboží. Masová komunikace uživatelů PC prostřednictvím internetu staví své impérium především na kontaktech praktikovaných všemi směry. Struktura sítě se podobá včelí plástvi. Láká, přibližuje, dává a drží. Jenom med si musíme obstarávat pokaždé jinde. Neexistuje žádný centrální počítač, který by celkový proces řídil, a rovněž nikdo, kdo by ho kontroloval, nebo dokonce financoval. Spojení se děje takřka samospádem - pomocí nespočetných navzájem propojených uzlových přestupů (počítačů a serverů) tak, že při vysazení jednoho místa zůstávají ostatní nadále v kontaktu. To byl také jeden z cílů ARPANETU (Advanced Research Project Agency), obranného projektu amerického Pentagonu konce šedesátých let, z kterého původně internet vznikl. V případě války měl tento globální systém fungovat i za situace, že by došlo k jeho parciálnímu zničení. Byla také proto navržena speciální strategie přenosu dat (tzv. Internet Protocol), zajišťující jejich "zabalení do balíčků" včetně přidání adresy pro jejich další odeslání tak, jako se odesílá zboží. Díky rychlosti přenosu elektronických dat a jistotě, že systém se nedá ničím zničit, se tento způsob komunikace stal hitem už v osmdesátých letech minulého století. Od této chvíle máme médium, které je databankou, komunikačním prostředkem a publikační platformou, zabírající jen pramálo místa na našem stole. Můžeme si tedy v pohodlí namíchat koktejl a posílat zprávy odkudkoliv a kamkoliv, aniž to zatěžuje naší kapsu. Vztah k životu je věcný. Přijímání zpráv na druhém konci světa má ke konzumaci zboží asi stejně tak daleko.

Náruživost zvaná cyberspace je umělý svět přenášený computerem do našeho mozku. Jeho panorama začíná na displeji a končí v jednom ze zákoutí mozku, produkujícím lucidní sen. Míru a druh fantazie předurčuje programátor. Oči jsou drážděny jen rozložením rastrových bodů na monitoru, jejichž vizuální smysl můžeme ovlivnit asi tak stejně jako ten, kdo mění průběh snu, protože ví, že sní. Vše se odehrává v ploše. Jde tu o svět iluzí, ve kterém se setkáváme už ne jako člověk s člověkem, ale spíš jako součásti "vyšší", virtuální reality. Dříve než se dáme do psaní čehokoliv, co má být například pomocí internetové funkce newsgroups vysláno do světa, měli bychom se něco dozvědět o netiquette, tj. způsobu našeho chování během komunikace on line, a tedy i o tom, jak má být naše "zboží" přitom zabaleno. Hodí se číst návod FAQ (frequently asked questions), týkající se tematiky, žargonu a slohového stylu používaného na tom či onom fóru, protože jinak příspěvky, které rámec věcné diskuse překračují, jsou pro výstrahu označovány sufixem .flames. V každém případě je vhodné se chovat jako začátečník pasivně a vžívat se do stylu vedené komunikace pomalu a obezřetně. Psát velkými písmeny by znamenalo, že křičíme. Cítíme-li se konečně být připraveni vystoupit se svými názory, doporučuje se ještě, aby náš příspěvek prošel poslední kosmetickou úpravou: jde nakonec o stejně tak nezbytné threads, pokyny k třídění jednotlivých aspektů témat, a emoticons, asi osmdesát grafických značek a zkratek, přibližujících naše emocionální stavy při psaní textu těm, kteří se budou později zabývat jeho konzumací. (Podle mého názoru ... IMO; do toho ti nic není ? NOYB; puknu smíchy ? LMAO; úsměv z donucení ?.- :-7; úsměv nebo smích ? :-); zklamání, lítost ? :-(; úžas, výkřik ? :-o; malý polibek ? :-x; pohoršovat se, šok ? 8-0; reakce na bizarní výrok ? :-s; nabídnout smíření ? II*(; hloupá otázka ? <:-); obejmout někoho ? [jméno]; díky předem ? TIA atd.).

Jako by nám už někdy zbýval jen internet, co nás na tomto světě spojuje. Vždyť také svět, který vnímáme, jak už kdysi řekl Kant, není onen svět, který ve skutečnosti existuje. Registrují-li našel receptory pouze svět středních dimenzí, tedy svět, ve kterém ledacos chybí, máme aspoň příležitost obrátit se k němu čas od času zády a stát se profesionálními freaky na pódiích on line komunikace. Je to zatím jen začátek hudby budoucnosti a v postbiologické éře robotů nám to bude jistě připočteno k dobru.

Antonín Kosík, filozof a esejista

Jeden, nikdo, sto tisíc

" Co to děláš? - zeptala se mne manželka, vida mne neobvykle okounět před zrcadlem.

" Ale ano, drahý. Podívej se dobře, zahýbá ti doleva.

Luigi Pirandello

"Jak je jazyk spojen se světem?" Nijak. Jazyk, máme-li na mysli ten, kterým se dorozumíváme skrze individuální nebo institucionální média, k ničemu neodkazuje (naproti tomu, jak se obecně míní). Tvrzení, že pojmenovává realitu nebo k ní nějakým způsobem odkazuje, je zavádějící, může sloužit jako způsob odkladu problému (podobně jako i nám slouží tento úvod). Tvrzení, že slovo šířené médii označuje nebo se nějak jinak vztahuje k onomu předmětu, který označuje nebo ke kterému se jinak vztahuje, je absurdní.

Virtuální dav bez prostoru

Úměrně s velikostí davu klesá jeho schopnost uvažovat. To je známé pravidlo západní demokracie zdokonalené televizním provozem: dav se již neschází na náměstí, které by moderní dav nepojalo (tam se schází chátra), ale civilizovaně, před televizí. Tam se také probírají, rozhodují a diskutují všechny důležité otázky: co má televizní dav nakupovat a koho volit. Ocitne-li se divák omylem na špatném shromáždění, v jiném davu, než kam měl původně namířeno, omyl většinou nepozná. Obdobná shromáždění jsou vzájemně zaměnitelná. To je velký pokrok: divák se stává profesionálním demonstrantem, být součástí davu je jeho povolání. Navíc nemusí, tak jako ostatní účastníci davu, nikam chodit. Všichni se scházejí ve stejnou dobu na stejném místě: před televizí. Prostoru se podařilo odebrat individuální význam a smysl, ať jsme kde jsme (podobně ať koupíme ten či onen výrobek té či oné barvy k tomu či onomu účelu, v supermarketu koupíme vždy totéž: Fiat nebo Azur, podařilo se sjednotit individuální potřeby), jsme tady všichni, každý svým neopakovatelným, osobitým způsobem z reklamy, před stejnou televizí " ovšem vyjma necivilizovaných a nedemokratických míst této nebo - nedejbože - jiné planety.

Účast v davu je tedy umožněna bez ohledu na prostor. Idylu dokonalosti všeobecného davu (úměrně s velikostí davu klesá jeho schopnost uvažovat) kazí nyní jediné: stihneme to? Lze, podobně jako prostoru, odebrat času jeho individuální smysl a význam? Televize cestu naznačuje: televizní čas nemá minulost, zná jen budoucnost a přítomnost; ať se stalo co se stalo, je to nebo bude to v televizi. Abych mohl v davu něco prožít (být součástí davu je divákovo povolání), musím stihnout televizní pořad o dvanácté. Prohlédnu-li si pořad ze záznamu, nejsem již součástí davu, ocitám se na opuštěném náměstí, kde jen střepy z prázdných lahví, zamaštěné a pomačkané letáky a zbytky slzného plynu připomínají to, co se dělo. Jak tedy umožnit účast v davu bez ohledu na čas? Stačí vyloučit budoucnost (to není totéž jako hovor o ní).

Virtuální dav bez času

Řekli jsme: úměrně s velikostí davu klesá jeho schopnost uvažovat. To je známé pravidlo západní demokracie dovedené k dokonalosti internetem: dav se již neschází v určenou hodinu před televizí, postmoderní dav je značně individualizovaný, každý je stejným způsobem přesvědčen o své vlastní, prefabrikované individualitě, nelze jej pojmout do určené hodiny (v určenou hodinu se schází chátra), ale civilizovaně je lze pojmout do sítě. Tam se také probírají, rozhodují a diskutují všechny důležité otázky: co má internetový dav nakupovat a koho volit.

Ocitne-li se aktivní účastník internetu omylem na špatném shromáždění, v jiném davu, než kam měl původně namířeno, omyl většinou nepozná. Obdobná shromáždění jsou vzájemně zaměnitelná - všude běhá stejná reklama, stejné banery, které v posledku odkazují k pornografii s přestárlými nezletilými. To je velký pokrok: divák se stává profesionálním a placeným demonstrantem, být součástí davu je jeho povolání i zaměstnání. Navíc nemusí, tak jako ostatní účastníci davu, nikam chodit, být někde v určenou hodinu. Přesto se všichni scházejí ve stejnou dobu na stejném místě: právě teď před počítačem, v síti. Času se podařilo odebrat individuální význam a smysl, ať jsme kdy jsme (podařilo se sjednotit individuální potřeby), jsme teď všichni, každý svým neopakovatelným osobitým způsobem z reklamy, před stejnou obrazovkou ve stejnou dobu - vyjma výše uvedených. Účast v davu je umožněna bez ohledu na prostor a čas. Idylu dokonalosti všeobecného davu (úměrně s velikostí davu klesá jeho schopnost uvažovat) nekazí nyní nic. Podobně jako prostoru, byl odebrán i času jeho individuální smysl a význam: internetový čas nemá minulost, nemá budoucnost, zná jen přítomnost; ať se stalo co se stalo, ať se stane co se stane, je to na internetu.

Idyla na agoře

Podstatná část provozu internetu je pornografie - nazývaná erotikou či jinými eufemismy, která internet drží finančně nad vodou (v Čechách je pornografie následována publikačními servery s fašistickým, rasistickým a jiným obsahem). Život a činnost na internetu podléhají neustálému sledování, špiclování a kontrole ze strany institucí prezentujících legální i nelegální zájmy státní (tajné služby), prodejní (většinou softwarových a informačních prodejců) a soukromé (špiclování za úplatu, tzv. informace o sousedovi).

O nějakém svobodném podnikání na internetu nemůže být řeči. Stránky s pedofilním a pornografickým obsahem - to jsou jediné stránky, které na agoře profitují - kontrolují je stejné mafie, které kontrolují prostituci a prodej drog v Horní Dolní.

Výhodně prodávat přes internet lze pouze nehmotné zboží - iluze, informace, ideje - neboť náklady na dopravu zboží a obsluhu jsou vzhledem ke kamenným obchodům nepoměrně větší (u kamenných obchodů si zákazník platí dopravu většinou sám - přijde a zboží si odnese, obslouží jej nekvalifikovaný a málo placený personál na rozdíl od kvalifikovaného personálu zajišťujícího servis a provoz internetu). Hned po pornografii je právě takový obchod s iluzemi nejvýnosnější: iluze, že obchodováním či podnikáním na internetu v blízké či daleké budoucnosti zbohatnete, je hnacím motorem prodeje nejrůznějších služeb nabízejících zřízení internetových obchodů. Davová iluze dodávaná navíc s mýtem o personalizaci a demasifikaci převzatým z reklamy "Kupte si to a to, chcete-li se odlišovat". Zajímavým příkladem takového produktu je například dnes již i ve svém oboru zastaralá kniha manželů Tofflerových Třetí civilizace.

***

Benjamin Kuras, spisovatel, dramatik
a novinář žijící v Anglii

1. Zatím nemůžeme zaručit, zda do civilizace motyky a nože nás současné události nezavedou všechny. Střet těchto civilizací už začínáme pociťovat na vlastní kůži. Pokud jde o internet, stojí za to připomenout, že civilizace, před níž se snažíme bránit, pro běžné občany internet zakázala, stejně jako většinu samozřejmostí naší civilizace, od fungujícího vodovodu po dámskou kosmetiku. Elity jejich civilizace používají špičkových technologií naší civilizace k tomu, aby ji zničili a nahradili jakousi bohulibější. Jestli se jim to podaří, zničí s tím nadlouho i schopnosti dalšího technologického vývoje, včetně možná i toho nebohého výrobního pásu. Veškeré podobné debaty o jakýchkoli alternativách (včetně úvah o střetu civilizací) by byly v takovém případě zakázány. Místo futurologických vizí bych se prozatím spokojil s tím, kdyby se nám podařilo zachránit alespoň civilizaci, kterou už máme. Mně se v ní docela líbí a skoro bych řekl, že mi stačí. Tedy v tom smyslu, že nemám potřebu ji nahrazovat nějakými jinými, nanejvýš bych ji tu a tam někde vypulíroval.

2. Pro mě je internet jen jakousi zrychlenou knihovnou a archivem, kde mohu sbírat informace a krást nápady, aniž bych musel posedávat po veřejných knihovnách. Nad tím, jak vůbec něco takového může být technicky proveditelné, raději nepřemýšlím, abych se nezbláznil. Je to ale zbraň dvousečná: na jedné straně nám zrychluje a rozšiřuje zdroje informací a jejich svobodný tok, na druhé v nás posiluje zmatek z té nekonečné záplavy hovadin, v kterých brzo nebudeme schopni se orientovat, jestliže ztratíme schopnost soustředění a kritické diskriminace nebo hierarchii hodnot a priorit. V nás, co jsme ještě vyrůstali v knihách, v psaní tužkou a pracném přeťukávání do psacího stroje a spíš při intelektuálním plkání po vinárnách než v osamělém civění do televizoru a počítače, ještě jakž takž přežívá schopnost rozeznávat podstatné věci od pitomostí čili čas kvalitně trávený od času promarněného. Bojím se, že generace, která se odmalička babrá v počítačích, tuto schopnost nikdy nezíská.

3. Nejraději bych ten technologický vývoj zpomalil, nestačím ho dohánět. Někdy mi to připadá, jako by nám nezbýval čas na nic jiného než se doučovat nové triky a výmysly programátorů (kteří na nás potřebují vydělávat), abychom si uchovali schopnosti produkovat i jen to, co jsme kdysi stihli bez počítačů. Zda nám to rychlejší psaní zkvalitní práci či zbystří myšlení, na to si můžeme odpovědět srovnáním kteréhokoli dnešního díla se Shakespearem nebo Lope de Vegou, kteří psali brkem. Nějak se mi zdá, že o věcech podstatných toho věděli víc. Kde to proboha sebrali? že by uvnitř vlastních mozků?

Nejslibnější vyhlídky vidím v tom, že přístup k svobodným informacím nám žádní cenzoři a diktátoři už nemohou zamezit. V tomtéž ale je i to riziko: bezmezné a nekontrolovatelné kulometné palbě dezinformací, propagandy, vulgarity a útoků na intelekt, city, čas a lidské vztahy se budeme těžko bránit. Což chraň Pánbůh neznamená, že bychom přístup k informacím měli jakkoli omezovat. Znamená to jen, že bychom se měli pokusit vrátit k nějakému způsobu rozeznávání mezi podstatným a nepodstatným, či chcete-li dokonce posvátným a vulgárním. Tedy zušlechťujícím a degradujícím. A tím si celou tu internetovou záplavu profiltrovávat.

***

Chvála kyberprostoru

Kyberprostor je "sdílená halucinace každý den pociťovaná miliardami oprávněných operátorů všech národů, dětmi, které se učí základům matematiky. Grafická reprezentace dat abstrahovaných z bank počítačů lidského systému. Neodmyslitelná komplexnost. Linie světla seřazené v neprostoru mysli, shluky a souhvězdí dat." Tuto definici definic obsahující - alespoň pro mě - esenciální poznání najdete v knížce Wiliama Gibsona Neuromancer, kterou v roce 1984 do češtiny přeložil Ondřej Neff. Chtěl bych se dnes pana Neffa zeptat, zda tušil, když v minulém století převáděl jazyk Gibsonův do češtiny - a propašoval tak za hranice nebetyčně hloupého a primitivně domýšlivého myšlenkového skanzenu dozorovaného idioty inspirativní tušení o zázracích jsoucích možná na dosah ruky - že sám bude jednou součástí oné neodmyslitelné komplexnosti kyberprostoru? že sám bude vytvářet "linie světla", seřazovat je v "neprostoru mysli do shluků a souhvězdí dat?" S největší pravděpodobností ano, protože jinak by nebyl sáhl po Gibsonově knížce s úmyslem ji přeložit. Říká se tomu také synchronicita časů, přítomného a budoucího, tušení souvislostí, vnuknutí, přeladění intelektu na jiné frekvence.

Včera i dnes

Stal se snad sametový zázrak? Nikoliv. Karteziánští duchové naší doby, kteří se liší od těch z doby nedávné pouze jazykem prošpikovaným slaninou demokracie a státem neregulovaného trhu, nechtějí tvůrčímu myšlení páně Gibsona rozumět ani dnes. Ani nemohou, protože oběma nohama zůstali trčet v unavené průmyslové civilizaci, materii minulých tří století, neúnavně měří to, co již bylo změřeno, neomylně rozeznávají začátky a konce, věří, že zdroje jsou vyčerpatelné, ale nevěří, že se tak stane za jejich života. To je ta mez, která tvoří jimi regulované dějiny a která je poseta hořícími hranicemi těch, kteří se odvažovali hlásat: Slova a myšlenky jsou živé. Je to počátek tvoření. Anebo jinak: Člověk je posledním tvůrčím orgánem Boha.

Majitelé poznání sotva chtěli chápat, že poznání je semenem věčně plodícího Ducha. Byli totiž zároveň majiteli moci a ta - jak je známo - spočívá rovnýma nohama na Zemi. Ani nadpozemské výpravy, přistání na Měsíci, nemohly být čirou expanzí Ducha, protože byly expanzí moci, vlivu, komerce a marketingu. V jejich jménu se přepisovaly významy starých textů - bible byla redukována na pouhé informace, preparáty s návodem, jak je užívat.

Učenliví domácí majitelé moci jenom honem změnili vývěsné štíty svých starých firem, nosí značkové obleky, mají dolarová konta, mluví anglicky, ale jejich myšlení vibruje na staré, dobře známé frekvenci: prověřovat, doporučovat, přikazovat. Zprivatizovat i nás a nastrkat opět za dráty skanzenu, ukrmit nás k smrti gratis produkcí bavičů a mluvících sexuálních pomůcek a zbožím na dosah ruky.

Náš vzdor

Kyberprostor je ale nádhernou simulací vesmíru, s nekonečným počtem virtuálních realit spojených pohádkovým bohem Já, s nekonečným počtem informačních dálnic a s nekonečným počtem jejích směrů navzájem se křižujících, tvořící tak shluky a souhvězdí dat. Paradoxně vznikl jako vedlejší produkt systémů moci, a docela se tak vymkl jejich určenému smyslu a pevnému řádu. Prokázal, že tvořivost Ducha je neomezená. Je vesmírem, kam zatím těla nemohou, ale myšlenky ano, protože musí, vždy musely a budou muset. Potvrzení naší existence je v prostorách jeho nekonečnosti a v jeho jediné konečné substanci - v nekonečnosti poznání. Kyberprostor nemá jediného, univerzálního konstruktéra, jeho stvořitelem je množina slov, myšlenek a jejich symbolů, kreace našeho Ducha. Kyberprostor je náš vzdor. Naše teritorium svobody. Sem dinosauři moci, těžcí a zahlcení sami sebou, nemohou. Jak tiše jsme je vykázali do jejich skanzenů, až se dále nacpávají dosyta a do konce svých časů. Ve své domýšlivosti to vůbec nepostřehli.

Nic není náhoda

Mé generaci ve věku už už abrahamovském bylo nabídnuto zauzlení do sítě, zatímco za velkou louží do ní vplétali svoje sny a hry děti předškolního věku. "Připoj se !" bylo jenom tichou výzvou. "Jsem připojen!" už bylo intimním převratem, revolucí bez rámusu. Tak vznikají pravé revoluce. Revoluce zralých a zkušených. Pochopená, a proto uchopená šance vzepřít se starým definicím - zejména té, která hybatelem dějin učinila masu derivovanou na bezproblémový průměr - a znovu objevit sílu vůle, imperativ Tvoření. Nikoliv z příkazu a povolených možností, ale z podstaty Tvoření samého. Jenom nezešílet přitom z náhle nabyté svobody. Když materialističtí socialisté prohlásili kybernetiku za pavědu odporující zavedenému řádu věcí, netušili, že ho - i sebe - právě odsoudili k zániku. I tupost má své geniální důsledky.

Jsme tedy zauzleni, připojeni. Vmysleli jsme se do kontextů přetížených operátorů. Myšlenky, které spatřily světlo světa právě teď, jsou za několik vteřin připojeny k jiným, ke kterým se vztahují. Nic se neděje náhodou. To je podstata kyberprostoru. I slovo, pouhé slovo, vytržené ze svých původních souřadnic, vrhané z dimenze do dimenze, tu má svůj význam. Jako asteroid padající k náhodné planetě, aby ji oplodnil, slovo prolétne shlukem dat a jeho energie mu udělí řád a promění ho v souhvězdí. Modely příštího světa vybuchují na obrazovce tak neočekávaně jako nové hvězdy. Jenom správně rozluštit stará proroctví, porozumět bibli a vybrat si z mnoha modelů světa ten, pro který platí - zcela v souladu s Božím záměrem - že poznání je nekonečné a že nekonečný je Tvůrce, nekonečný je Bůh a člověk k jeho obrazu stvořený.