 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Umění nebýt vzdělaný
Eduard P. Martin
Jeden velký literární kritik hovořil kdysi o tom, že slova o nesmrtelnosti klasiků jsou nesmyslná. Jsou lež... Jistě tím nechtěl hovořit proti vzdělanosti, proti jejím plodům, které pěstují a sklízejí takzvaní "moudří vzdělaní lidé." Jistě tím nechtěl popírat velká díla minulosti. Jenom s pozoruhodnou přesností upozornil na jedno stále obnovované klišé, ono klišé, které hlásá neměnnost děl a jejich významu. Klišé dogmaticky udržující iluzi o tom, že to, co bylo kdysi životadárné, nikdy nemůže přestat být životadárné a živé... Že to, co jednou bylo nezbytné a znamenalo výboj, se nemůže stát jednou něčím, co je zbytečné a překonané - a co se považuje za živé jenom ze setrvačnosti. Protože si lidé tolikrát navykli mrtvé považovat za živé, ani je nenapadne zkusit "to mrtvé" opustit a nahradit. Drží se "toho mrtvého", a dokonce ostatní nutí jednat, jako by odumřelé, mrtvé, žilo... V historii nacházíme jeden zvlášť výmluvný příklad: Dávný - z lásky pomatený - panovník nechal kdysi posadit vedle sebe na trůn svou mrtvou manželku. Choval se, jako by byla nadále živá, nutil své dvořany, aby se k ní chovali jako k živé - a nechtěl přijmout za zřejmé, že je mrtvá. Onen panovník vypadá z pohledu dnešních historiků jako šílený - je sice možné ho posuzovat soucitně, chápat jeho touhu nepřiznat si skutečnost - nepřiznat si, že cosi, co kdysi žilo, co bylo milováno, je mrtvé. Ovšem je možné ho vnímat i jinak: tento dávný panovník jako by se stal dnes metaforou... Stal se archetypem těch, kdo se nedokážou smířit s tím, že jisté skutečnosti, jisté hodnoty odumřely, "nenápadně" zemřely. I když se jejich zastánci snaží dál usazovat je na současné trůny... Tenhle příměr je prostý, je smutný, tragický. Jenomže pozorujeme, že dochází i k čemusi, co je ve své podstatě mnohem horší než čin onoho nešťastného muže, který si nechtěl přiznat, že cosi zemřelo... A ve své lásce se snažil uchovávat to, co zemřelo, dál na trůně... Můžeme dnes pozorovat i zlověstný opak - to, co je ve skutečnosti živé, je odstraňováno, strháváno z trůnů, ze kterých může moudře oslovovat a oslovováním vládnout. - To, co je živé, je nahrazováno mrtvým. A ti, kdo to pozorují, se chovají jako oni dávní dvořané, přistupují na smutnou, nebezpečnou hru, nevnímají mrtvé jako mrtvé a živé jako živé. Právě pojem "vzdělanost", "vzdělání", "vzdělávání" je jednou z oněch hodnot, jaké se podobným způsobem jakoby proměnily, zaměňovaly... Pojem vzdělanosti se truchlivě posunul... Živá vzdělanost jako by byla nahrazována čímsi, co nejenom že není živé, co dokonce brání životu. A přitom se ani neuvažuje o tom, že něco není v pořádku - že mrtvé je považováno za živé. To, co bývá za "vzdělanost" často považováno, je ve skutečnosti jenom mrtvou iluzí, starou odumřelou iluzí, která je i po své smrti usazována na trůn, aniž by si ti, kdo ji na trůnu pracně přidržují, přiznali, že na trůnu je iluze... Postmoderní lidé, kteří se bouří proti autoritám, si neuvědomují, že si volí diktátora nad jiné autoritativního a krutého, stávají se poddanými iluzí... Vzdělání bylo po dlouhá pokolení pojeno s moudrým, celistvým poznáním, s útěšným vědomím toho, co dává smysl zdánlivě nesmyslnému lidskému kolotání - vzdělání bylo tím, co "naděluje" poznání nutné k tomu, aby se člověk nepropadal v "taedium vitae", nepropadal zhnusení životem - vzdělání odpradávna podávalo rozsvícený význam a hodnotu lidskému životu, té kratičké jiskře mezi tmou před ní a tmou po ní... Vzdělání dávalo lidské duši nohy, aby mohla dojít tam, kam je třeba dojít, aby nezoufala, že minula svůj cíl - dávalo lidské duši ruce, aby mohla uchopit to, co musí mít, pokud nechce být neúplná... Co se za vzdělání považuje dnes? Lze odpovědět jednoduše. Pouhá znalost, informace... Čím více - třeba sebenepotřebnějších a sebezmatenějších - nesouvislých informací do sebe lidská duše nasouká, tím více je považována za vzdělanou. Už školák se stává jakousi jímkou, do které se pěchují znalosti o korýších, logaritmech, revolucích, a čím víc jich do sebe moderní žák uskladní, tím více je oceňován... Tím více je považován za vzdělance, premianta. Jenomže onen výběr informací a znalostí je podáván tak, jako by kuchař smetl na talíř kaviár a bláto i střepy z rozbitého nádobí a předkládal duším na jejich duchovní stůl tragický pokrm... Pokrm, který může vést i ke zkažení "duševního žaludku" - protože i duše si může zkazit špatnou potravou své přirozené zažívání, své přijímání skutečnosti... Abstraktní tezi je dobré ilustrovat konkrétním příkladem. Nedávno proběhla tiskem vzrušená debata o tom, zda je vhodné, aby se podávaly informace o teologii ve stylu žertů o tom, že Bůh svedl Pannu Marii a svatý Josef - klamaný muž - se díval do skříně, jestli v ní nenajde Boha v podvlékačkách... Připomínám, že nejde o nadsázku nebo o voltairiánský žert. Jde o pasáž ze současné učebnice, která je nyní v Čechách distribuována do škol a ti, kdo byli za tuto blasfemii odpovědní, se nedůtklivě bránili protestům - tvrdili, že právě takto se teologická látka dá žákům vhodně, svěže přiblížit... Informace může poznání pomáhat, znalost mu může sloužit ... Jenomže karikatura skutečné znalosti může také podávat karikaturu poznání, může skutečné poznání vraždit... Špatně poskytovaná informace nepřináší poznání, skutečné poznání i cestu k němu dokáže zazdít... Torzovitá znalost může vytvářet nejenom invalidní vědomí, může vytvářet i cosi nenapravitelnějšího - invalidní podvědomí. Jako bychom se často nepohybovali ve společnosti vzdělanců, jako bychom se pohybovali mezi torzy vzdělání, jednomu vzdělání chybí to a druhému ono a ony invalidní přístupy ke skutečnosti se mezi sebou divoce přou, každý z nich vyhlašuje svoji invaliditu za jediné, dogmaticky jediné, dokonalé zdraví... Naopak skutečná vzdělanost, ta, která zcelistvuje a zúplňuje svět, bývá z pohledu "vzdělanostních invalidů" přijímána jako invalidita. Vzdělanost, která se pojímá jako do mozku smetené informace, jako smetiště útržkovitých vědomostí, se stává velkým moderním nebezpečím - z jistého úhlu horším než negramotnost... Ovšem abychom neodbíhali od uvedeného příkladu, na druhém konci struny - na náboženském konci - se informace mohou podávat (jak jsem byl svědkem na jedné katechezi) podobně "neformálním" způsobem: mladý kněz vyučoval malé školáčky, že Bůh je "správný frajer", který nad námi "neohrnuje nos". (Není divu, že žáci pak hrají o přestávce kopanou s biblemi, které jim donesli zadarmo dobrotiví šiřitelé radostné zvěsti... Ten, kdo se schovává do skříní, ten "správný frajer", by podle nich zřejmě asi nic nenamítal, naopak by se přidal k jednomu mužstvu a třeba by jim i "soudcoval", zaslechli přece tu a tam cosi, že je to i nějaký ten... sudí... nebo jak se to tam říkalo... soudce. Nevěřící jakéhokoliv druhu, pokud jsou vnímavější, neucítí z metafory "biblické kopané" zadostiučinění, chápou, že nejde jenom o jeden předmět, o knihu, chápou, že se zde jedná i o kopání do hodnot, jaké přesahují i jejich existenci... Kdo kope do bible, kope i do hodnot, jež nesou svobodu lidské duše...) Jeden bonmot říká, že moderní lidé udělali velký skok, od primitivismu doskočili rovnou ke zdegenerovanosti. Bonmoty mají často velký nedostatek - kvůli vtipu popírají podstatnou část skutečnosti. Jenomže právě v onom popření jisté části skutečnosti mohou - paradoxně - dráždivě pojmenovávat onu skutečnost, která nebývá pojmenována. Jako by s přibývajícími informacemi odumíralo, mizelo "vzdělání"... Co je to gramotnost? Banální definice vykládá gramotnost jako schopnost přijmout dovednost číst a psát, dovednost sčítat, odčítat a násobit, dělit. Podle této definice je mnoho lidí vysoce gramotných a jsou národy, které se pyšně označují za ty, které překonaly analfabetismus. Nemluví se přitom o dovednosti zvolit si co číst, co napsat, nemluví se o tom, co přičíst ke svému životu, co z něj odečíst, co je třeba znásobit, co je třeba a proč dělit, oddělit od svého života... Lidé se obávají Alzheimerovy choroby, jenomže dnešní společnost jako by se jí nejenom neobávala a nepřipouštěla si ani její možnost, ale jako by dokonce hledala naopak cesty, rychlé cesty ke své vlastní "alzheimerizaci"... Před pětatřiceti lety mi vyprávěl slavný starý spisovatel - ze země, kterou by si nikdo nedovolil označit za negramotnou -, že vychodil venkovskou církevní školu a po maturitě uměl velmi dobře - kromě svého jazyka - francouzsky, německy i latinsky. Jeho dcera, která chodila do nejlepší školy, jakou jí mohl úspěšný otec opatřit, si nedokázala, když ji vzal na prázdniny do Paříže, ani koupit na nádraží jízdenku, nedomluvila se. A přitom měla moderní učitele. Onen spisovatel to vyprávěl se smutným úsměvem a chtěl, aby mu někdo vysvětlil, jak definovat pokrok ve školství... Pokrok ve vzdělanosti... Můj známý, středoškolský učitel, posedlý statistickými přehledy a výpočty, si dal práci a vypočítal, že jeho žáci budou v životě potřebovat zhruba pětinu toho, co se ve škole, do které chodí, naučí - všechno ostatní jsou znalosti a informace, které jim k ničemu nebudou, budou rychle vytěsněny z paměti a jenom jim zabírají čas, který by mohli věnovat tomu, aby se učili to, co by jim mohlo později v životě pomáhat... Nejde jenom o žáky... Jeden americký spisovatel nedávno přede mnou zabědoval, že spousta informací, jež se na jeho vrstevníky valí, brání poznání. Lidé jsou sice vzdělanci, protože vědí, kolik hlasů v které zemi která strana dostala při volbách, kde vybuchla jaká puma, kdo koho zavraždil a která herečka byla svému muži nevěrná s tím nebo s tím, jenomže právě taková - jak říkal - "marná poznání" ucpávají, tarasí cestu tomu, aby dospěli k přesahu, který je vlastní náplní skutečného poznání... Podle něj je povinností skutečně "uvědomělého mozku" ubránit se lavině informací, dokázat se jí vyhnout, a tím si chránit mysl. Lavina zbytečných informací dokáže rozdrtit poznání... Lavina zbytečných informací dělá ze vzdělání podružnou, zbytečnou záležitost... Dokonce informace, tak snadno dostupné, vyvolávají iluzi, že není třeba onoho scelení, kterým je od nepaměti právě poznání, poskytované vzděláním... Povinností vzdělanců by tedy bylo "ubránit se tomu, co se dnes nazývá vzděláním"... A pomáhat těm zmateným duším, které si zaplevelují svůj život zbytečnými informacemi, aby si uvědomily, že "gramotnost" může znamenat ne cestu k poznání, a může naopak znamenat cestu od poznání. U nejmenované stanice metra posedává bezdomovec udivující kolemjdoucí, s nimiž se dává do řeči, obrovským vzděláním. Je to prý dokonce bývalý univerzitní docent, rozhodl se opustit to, co nepovažoval za svůj domov, a žije si ve stínu stříšky metra, jako si žil Diogenés ve svém sudu. Není nešťastný, chápe, že někdy musí duše mnohé opustit, aby neopustila své štěstí... Ten bezdomovec je vzdělanec, umí hovořit sedmi jazyky a nestěžuje si. Usmívá se. Zřejmě dospěl svou podivuhodnou cestou k cíli, ke kterému má vést poznání, ke kterému má vést vzdělanost - dospěl k harmonii... Hovoří s lidmi jako hovoříval Sókratés se zmatenými dušemi a necítí se zbytečný... V jednom vtipu se baví dva lidé při pohledu na hvězdnatou oblohu. "Myslíš, že tam někde ve vesmíru žijí lidé?" ptá se jeden člověk druhého. "Mne by spíš zajímalo, proč by žili, kdyby tam někde žili," říká druhý. Dříve se bojovalo za právo na vzdělání... Právo na poznání, právo na gramotnost. Toto právo bylo v mnoha zemích vybojováno. Z práva se dokonce často stala povinnost. Člověk jako by nejenom měl právo na vzdělání, jako by měl povinnost přijmout jistý druh "přikázaného poznání", které se mu nedává jako dar, ale vnucuje se mu jako svěrací kazajka. Právo na vzdělání bylo v "civilizovaném světě" vybojováno... Zdá se, že je na čase začít bojovat za jiné právo. Za právo na přesah, jaký se v takzvané vzdělanosti skrývá. Za právo mít odvahu odmítnout "povinné informace", vybojovat si soukromou válku s informacemi, zbytečnými, mrtvými, ochromujícími informacemi. Zdá se, že je na čase bojovat za právo pojmenovat si nově vzdělanost... Tedy bojovat za právo na poznání, které se nemusí s právem na vzdělání překrývat... Člověk může být premiantem, může mít jedničku ze znalosti korýšů i logaritmů... A může znát na jedničku plusquamperfekta... A přece si nedokáže koupit na nádraží svého života lístek k radosti, k té, jakou nese vzdělané srdce pojené s moudrým a laskavým rozumem. Mrtvými informacemi si rozum často uzamkl cestu ke vzdělání. Člověk je informován - a vlastně bývá jenom informován o své bezradnosti... Byl vzdělán v řadě jazyků - jenomže nezná mateřštinu vzdělání... Stojí na nádraží a neví, jak oslovit Toho, který vydává lístky do harmonie. Nedokáže si koupit lístek... Lístek do světla... Protože neví, čím se za takové lístky platí... Eduard P. Martin |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |