 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Příběh s varovnými otazníky
Eva Sharpová
Bývalá rozhlasová redaktorka zahraničního vysílání BBC Eva Sharpová žila dlouhá léta v Británii a porůznu v západní Evropě. O své britské zkušenosti (ale nejen o ně) se podělila v rozhovoru publikovaném v revue PROSTOR 61-62. V následující osobní úvaze se autorka přidržela otázek a námětů formulovaných redakcí v rubrice Konfrontace uvnitř tohoto dvojčísla. *** V Evropě, zejména západní, se vskutku šíří nálada obav z islámu. "Islámský" terorismus je faktor. Evropa má dost zkušeností porůznu se svým vlastním terorismem, ví, že je nevypočitatelný, stojí životy a destabilizuje společnost. "Islámský" terorismus v západní Evropě - zatím sporadický, byť spektakulární - je specifický ze dvou důvodů. Předně svým nevídaným mezinárodním rozvětvením a financováním a tím, že svými příčinami i motivací tkví v konfliktech mimo Evropu, kde Evropa je vzdor nuancím počítána k nepřátelskému "americkému" táboru a přitom v politice toho tábora hraje až kolikáté housle. Následky ale pociťuje hluboko doma. Atentáty v Madridu - přesně načasované s vědomím zásadního a zcela většinového nesouhlasu Španělů (zleva doprava voličským spektrem) s proamerickým nasazením své pravostředové vlády v Iráku - změnily v poslední chvíli prakticky jisté volební vítězství téže vlády ve vítězství levice. S důsledky zejména pro vnitřní vývoj poměrů ve Španělsku. Za druhé, atentáty v Madridu i v Londýně soustředily mysli na fakt masového přistěhovalectví lidí z převážně islámských zemí do západní Evropy. Atentáty loni v červenci v Londýně šokovaly hlavně proto, že rychle identifikovaní sebevražední pachatelé byli Britové, přistěhovalci druhé generace zdánlivě zcela zařazení do britské společnosti. Přesto jejich loajalita a duchovní zázemí byly jinde a to zázemí, dřív než je někteří z nich hledali na výletech do Pákistánu, našli doma, v mešitách Londýna. Je téměř druhotné, zda a nakolik se ten který islámský duchovní v Británii od toho útoku distancoval, ač je jisté, že například mešita ve Finsbury Park byla už dlouho svým radikalismem notorická. Většina muslimů v Británii ani jinde nejsou teroristé ani extremisté, ač jednou jim může extremistická menšina diktovat. Opravdu podstatné je, že si většina Britů v té chvíli uvědomila, že početná část jejich spoluobčanů žije v rytmu mešit, že u těch mešit jsou školy, madrasy, a že to je pro ně uzavřený, neznámý svět, který až dosud líně a tolerantně ignorovali. (Počítá se, že ve Francii, která jen oficiálně, tj. podhodnoceně, má přes pět milionů muslimů, je víc mešit, tedy modliteben muslimů, než kostelů a synagog dohromady.) Pamatuji - byla jsem zrovna v Londýně - že Britům tehdy a pro tu chvíli došel fakt existence islámu jako fakt společenský a fakt institucionalizovaný na britské půdě. Jen odborníci nám povědí tu historii, kterou jsme v západní Evropě - v každé zemi trochu jinak a více či méně - žili a jen napůl vnímali. Jak se z potůčku potřebných a užitečných gastarbeitrů (řečeno obecně a nepřesně) začátkem padesátých let - ti první byli hlavně ze zemí jižní Evropy a v Británii z "barevného", ale křesťanského Karibiku - stala přistěhovalecká řeka převážně z islámských zemí Asie a Afriky, s rostoucí ekonomickou přitažlivostí západní Evropy a nepřitažlivostí, potažmo rasovou nesnášenlivostí (Afrika!) zemí původu. Jak jsme uvolňovali, "regulovali", šli od přistěhovalectví legálního přes "humanitární sjednocování rodin" k legalizaci ilegálních, zatímco další ilegální čekají na novou vlnu legalizace. Připočtěte nadprůměrný přirozený přírůstek přistěhovalců. Francouzi už rovnou mluví - ovšem neoficiálně - o kolonizaci ve smyslu osídlení. Nebylo to žádné tsunami, neodvratný přírodní jev. Rozhodovali politikové pravolevého konsensu, mnoha bezprostředních zřetelů a krátkodobé vize od voleb do voleb. Chlácholili a v podstatě ignorovali protesty zdola, hlavně z dělnických prostředí, která prožívala nápor přistěhovalectví v každodenním životě. Každý protestní hlas shora diskvalifikovali jako rasistický až fašistický. Prázdná zeď a al-Andalus Oficiální politikou byla a je integrace. Francouzským receptem je "asimilace do laické republiky". Británie se vydala cestou "multikulturalismu". Jiné západoevropské a také "bílé" mimoevropské země jsou na škále mezi oběma metodami. Každá ta metoda má svou logiku. Integrace asimilací předpokládá, že se přistěhovalec vzdá vlastní kultury, svého způsobu života výměnou za plná občanská a sociální práva a kulturu nové domoviny. Integrace při zachování vlastní kultury by znamenala, že se přistěhovalec stává součástí legálně chráněné menšiny, aniž může reflektovat na plná práva většinové společnosti. Francouzi tu svou logiku jako vždy logicky domysleli. "Anglosasové" jako vždy ani náhodou. A vyšlo to jako vždy nastejno. Život má logiku či dynamiku vlastní. Muslimové všude, jak jich přibývá a jdou do druhé až třetí generace, pojímají integraci po svém. Trvají na své kulturní identitě. Používají západní instituce a politickou kulturu, tak odlišnou od své vlastní, aby prosazovali svá komunitní práva. Mají své reprezentativní instituce, své mluvčí, kteří jednají s "našimi" včetně vlád jako rovný s rovným. Není to provinění, je to lidské. A protože jsou, jak se říká v Kanadě, přistěhovalci "viditelní", nelze jim vyčítat, že se opírají o tu původně zcela "bílou" "race relations industry", vzkvétající to podnik. Věci se ovšem jinak jeví z nóbl Mayfairu či Passy, kde se na schodech potkáte s nějakým tím saúdským princem či libanonským milionářem; jinak v intelektuálských prostředích Hampsteadu a Islingtonu či pařížského Levého Břehu, a úplně jinak v průmyslovém Birminghamu nebo na pařížském předměstí St. Denis. Řečeno příkladmo. Řečeno jinak: Na úrovni běžného života muslimové žijí mezi "námi" či s "námi" mezi dvěma póly: sousedsky pracovně přátelsky - paralelně. V takzvaných ghettech - "odcizeně". Nevím, co je důsažnější. Zda "odcizení" nezaměstnatelné, vandalské, delikventní a asi zoufale ztracené mládeže v ghettech - mládeže, kterou jsme přes všechno úsilí a peníze nedokázali sociálně integrovat a která se naučila mávat praporem islámu, patrně jen jako se delikventní "bílí" fanouškové zaštiťují vlajkou "svého" klubu. Když ve Francii loni v listopadu porůznu hořelo, musel si toho všimnout každý a pro jednou to "etnicky" pojmenovat - pojmenovali to dokonce politikové, média i ta politickou korektností shora dávno svázaná policie. Anebo je pro budoucnost závažnější paralelismus našich pokojných a slušných muslimských spoluobčanů, zatím vnímaný hlavně místně. Tak případ francouzského Poissy, kde muslimští zaměstnanci Peugeotova závodu, sedmdesát procent celku, mají pět přestávek denně na předepsané modlitby v pěti místních mešitách. Případ středostavovského, před padesáti lety zcela skotského, dnes převážně pákistánského předměstí Glasgowa, kde muslimské organizace žádají, aby se jediná zbývající katolická (a tak dobrá) škola změnila na islámskou, když devadesát procent žáků jsou muslimové, kteří takhle musí ztrácet navíc půldruhé hodiny denně pět dní v týdnu výukou islámského náboženství, arabštiny a arabské kultury v místní mešitě. Když lidé z tohoto prostředí kritizují "naši" společnost jako nemravnou, nacházejí v ní spřízněné duše, a občas se dokonce sejdou na té které společné místní platformě. Když se dovím z té od Evropy dobře odvozené, dnes multikulturní Kanady, že provincie Ontario tyto dny - teprve po dlouhém zvažování a s dobře politicky korektním odkazem na nerovnoprávné postavení ženy v islámu - zamítla návrh, aby se tamní muslimové v některých aspektech majetkového a rodinného práva mohli řídit zákonem šaría, je to přece blýskání na časy. Optimisté, ti bytostní i ti, co mají optimismus v popisu práce, soudí, že až překonáme potíže růstu, ty mléčné zuby, dospějeme do harmonické společnosti vyššího typu. "Asimilacionisté" si to představují jako prázdnou zeď. Vysvětlím - je to obraz, který mi utkvěl z jakéhosi německého krimiseriálu: novopečený policejní komisař, ideální "asimilovaný" Turek, se zabydluje ve své nové kanceláři. Stoupne si na židli, ze stěny sundá kříž (jsme v Bavorsku) a nenahradí jej půlměsícem - zůstane prázdná zeď. Jednou na tu prázdnou zeď svorně pověsíme Deklaraci lidských práv nejnovější bruselské verze. "Multikulturalistům" zase tane na mysli jakási aktualizovaná podoba rajské Andalusie (al-Andalus), blaženého soužití a splývání tří kultur, co je kdysi křesťané svévolně zničili. Také tuto idylu posléze překleneme duhou - duhou deklarace viz výše "anglosaského" ražení. V jednom jako druhém snu, kdo bude ještě chtít, odskočí si tu do mešity, tu do synagogy, tu do kostela. Soukromě a diskrétně. Já soudím, že si bohužel jedni i druzí špatně přečetli dějepis, lidskou přirozenost a vše ostatní. Nezbývá nám než diskutovat, v perspektivě islámu znovu na evropské půdě. Ach, ty evropské elity Úloha elit je v této diskusi nezastupitelná, podle zásady, že když lidé nebudou osloveni těmi nejlepšími, půjdou posléze za těmi nejhoršími. Vycházím z toho, že elity znamenají duchovní a mravní výkvět, a ne pouhý sociologický pojem. Evropské elity s elitami islámu dialog vést musí, a porůznu a na různých úrovních také vedou. Vedou jej zvlášť vstřícně na úrovni církví. To je přirozené. Dialog mezi dvěma velkými monoteistickými náboženstvími a kulturami je v intelektuální rovině poměrně snadný, protože mají tytéž pojmové reference, snáze definují, v čem se shodnou - a toho je hodně - a v čem se zásadně rozcházejí. A křesťanství a islám se věru už dlouho znají. Potíž je v tom, že Evropa dnes nabízí islámu dialog na základě vlastního hodnotového konsensu, který je islámu cizí. Neboť Evropa jde tentokrát do nového setkání s ummou (celosvětová "obec" muslimů. Pozn. red.) ne jako součást a kolébka Communitas Christiana, nýbrž jako součást (a taky kolébka) "Západu". A "Západ" se definuje jako sekulární společnost vymezená negativně, rozchodem se svým a vlastně s každým náboženstvím a s morálkou od něho odvozenou. "Evropa" nám to nedávno názorně předvedla, když odmítla do návrhu své "ústavní smlouvy" vepsat zmínku o svém křesťanském dědictví s poukazem na "laický" étos, na různověrné evropské občany a na budoucí členství Turecka. A náhoda to zkombinovala s drobnou, ale - ó jak všestranně orientační - aférou Buttiglione. Evropa je důvodně konsternována, když hoří její majetek ve vzdálených zemích kvůli nevtipným karikaturám Proroka původně jen v nedůležitých dánských novinách. Závažnější je, že k rozhořčení nad rouhačstvím tato Evropa ztratila vnitřní klíč. Beztrestné urážení vlastního (zbytkového) náboženství vlastními lidmi vnímá jako součást své "svobody". Jak chtít, aby ten jistě orchestrovaný, ale orchestrovatelný a snadno mobilizovatelný furor islamicus chápal řekněme průměrný český patnáctiletý, když ho nikdo nepoučil, proč má o Vánocích a Velikonocích školní prázdniny a ten stromeček a toho zajíčka, ale až příležitostně zavítá do muzea zvaného kostel, bude vědět, že ten skoro nahý vousatý pán na kříži je ten, co tu popravu přežil a oženil se s Máří Magdalénou a zplodil s ní děti. A že s tou historkou nějak souvisí jakási mafiánská organizace zvaná Opus Dei. Ten školák si totiž přečetl, nebo spíš brzy zhlédne filmovou verzi bestselleru Dana Browna. Dan Brown urazil jen křesťany, a tak mu ten opus nevynesl žádnou klatbu ani rozbité výkladní skříně knihkupců. Všem vynesl jen peníze. A drobně obohatil již nepřebernou pokladnici našeho aktivního ignorantství. Bude-li ten český mladík zvídavý, najde v knihkupectví Bibli vedle různých snářů na polici pod záhlavím Esoterika - Duchovní. Většinově nevítané snahy o reevangelizaci Evropy musíme přenechat hrdinům mezi našimi elitami - misionářům. Úlohu evropských elit obecně, ať už se duchovně odvozují od křtu Konstantinova nebo od Francouzské revoluce, vidím v osvětě do našich vlastních řad. O islámu jistě - o jeho víře, jeho štěpeních, herezích, historii a přítomnosti, o tom, co je šaría. Ale především úkol evropských elit vidím v osvětě o nás samých, o Evropě. Měly by nám nutit poznání, co je Evropa jako "Západ", jak se jím stala - taky žádné tsunami - a jak a proč se vztahuje k duchovnímu impulsu a mohutnému intelektuálnímu odkazu křesťanské civilizace, která integrovala Řecko a Řím a přesáhla Starý zákon judaismu zákonem Novým. Vysvětlovat, jak je tento "Západ" nemyslitelný bez tohoto odkazu, nejen pokud jde o jeho demokratický a lidskoprávní diskurs, ale samým pojmoslovím, jímž se vůči svému odkazu vymezuje. Upozorňovat na vnitřní rozporuplnost "západního" diskursu v teorii i praxi a varovat, že se ze svobody, která si není jista svým referenčním kořenem a nezná svou míru, stává anarchie a pod tím a oním tlakem cenzura, autocenzura a nakonec nesvoboda. Konkrétních podnětů k zamyšlení je na každém kroku. Týkají se ovšem celého toho plíživě stále totálnějšího korpusu západní politické korektnosti. Pokud jde o náš vztah k islámu, napovím skoro namátkou. Muslimové v Evropě mají zaručena plná občanská, a často ještě před občanskými sociální práva naší společnosti. Přitom jsme tuto společnost v rámci boje proti ("bílému") rasismu svázali tolika zákazy a příkazy a měřením tolikerým loktem, že už nevíme, který náš výrok či jednání nezakládá na trestný čin rasové diskriminace nebo na důvod výpovědi z práce. Naše vlády diktují různé "memoriální dny" a "memoriální zákony", aby politicky korektně a pod sankcí usměrnily naši "historickou paměť". Zároveň francouzská vláda právě škrtá ten nesmělý paragraf nedávného zákona, který (s opožděným oportunistickým ohledem na "alžírské" pieds noirs a harki) ukládal francouzským školám, aby učily také o "pozitivních aspektech" francouzské kolonizace. Nebo ten náš už vyslovený rasismus naruby: muslimům v Evropě poskytujeme ochranu své svobody vyznání až po ty vesměs ze zahraničí financované a inspirované mešity a madrasy; ve Francii v duchu "laicity" zakážou "šátek" ve školách a zároveň zpřísní dávný zákaz proti viditelným znakům křesťanství, což už je asi jen madonka kolem krku. Přitom uctivě mlčky respektujeme omezení či úplné vyloučení svobody vyznání domorodých křesťanských menšin ve "spojeneckých" zemích islámu. Nemluvě o "lidových" pogromech na domorodé křesťanské menšiny porůznu od Afriky po jihovýchodní Asii. A když tu či onde začneme vyvážet "demokracii", mezi prvními, kdo na to doplatí, jsou tamní prastaré, stále se scvrkávající domorodé křesťanské menšiny. Tyhle úbytě jsou ovšem už skoro sto let staré a týkají se všech území, kde do roku 1914 bylo panství otomanské říše. Zdá se, že Evropy jako "Západu" se to už dlouho netýká, leda "humanitárně". Doufala bych tedy, že evropské elity budou loajálně a kurážně bojovat proti té naší oportunistické nedůslednosti, obecné otupělosti ducha a nevzdělanosti. Mé zadání je vlastně impertinentní a přebytečné. Evropské elity vždy byly a jsou pilné a plodné. Všechno už je napsáno, ze všech úhlů pohledu, v knihách také velmi kvalitních. Stále jich přibývá. Stačí mít dobrou bibliografii a - umět a chtít číst. Ach, číst. Takže v naší době asi vede trnitá cesta elit snahou o vlastní dlouhý pochod médii, institucemi a politikou. Mezinárodní rozměr té evropské šlamastyky V postsovětské mezinárodní konstelaci je ve hře tolik faktorů, hráčů a kombinačních možností, že nikdo neodhadne, které karty padnou navrch. K tomu jen pár věcí, které se týkají Západu, Evropy, a islámu - s tím, že žádný z nich zdaleka není jednolitý celek. Nezdá se mi, že by Evropa, která stále ještě neví, kam počítat Rusko, pronikala na Blízký a Střední východ. Jen tam hájí své ekonomické a politické zájmy, jak umí a může. Říci, že si Evropa vsadila na palestinskou kartu, je pomýlené. Evropa se jen zdráhá úplně se ztotožnit se stále jednoznačněji opačnou politikou americkou. Evropa umožnila existenci státu Izrael na půdě historické Palestiny a vždy politicky, hospodářsky a morálně a v kritickém období zbrojně podporovala jeho životaschopnost. Opak tvrdí jen ti, kdo nás zaklínají do začarovaného kruhu "každá kritika Izraele je antisionismus, tedy antisemitismus". Evropa pouze víc než Amerika dokáže mít na paměti, že jádro izraelsko-palestinského konfliktu je v tom, že heslo sionismu "Pro lid bez země zemi bez lidu" opomíjelo fakt, že Palestina byla obydlena; byl to program. Evropa spíš vnímá, že plnění toho programu je tragédie pro Palestince a že podstatně přispělo a přispívá k politické a duchovní radikalizaci islámu, na úrovni "ulice" ještě víc než na úrovni vlád. Evropa víc než Amerika je ochotna vžít se do toho, že islámský svět - pojem širší než Arábie - vnímá politiku Západu jako agresi proti svým zájmům a svým hodnotám. Evropané - jak kdo - se obávají, že to je účelová politika, která nepřiznává své pravé jméno a jako bumerang se obrátí proti zájmům Západu a Evropy. Vědí, a věru, že v tom sami nejsou nevinně, že už půl století jednou ze dvou konstant té jinak aliančně přesýpavé americké politiky na Blízkém a Středním východě je nafta a že jejím problematickým a paradoxním středobodem je spojenectví s "konzervativní" Saúdskou Arábií: největším vývozcem nafty, ale také wahhábismu, té duchovně nejradikálnější a nejexpanzivnější verze islámu. A vědí, že islámský terorismus, který dnes ohrožuje i saúdskou vládu, se s tím také svezl. Evropané - zase jak kdo - se navíc neklidně ptají, zda Bushův způsob "války proti teroru" v kombinaci s Bushovou "obrannou doktrínou" nezakládá na rozmnožení teroru všude a nekope hrob zbytkům toho mezinárodního práva a řádu, které nám dala stará Evropa. Evropa zkrátka žije, nemýlím-li se, v pocitu, že se jí všechno vymyká z rukou, jak se nervózně ohlíží po vlastním domácím hřišti. Alarmující demografie O budoucím vývoji evropské zahraniční politiky, a hlavně o jsoucnu Evropy samé, patrně vskutku rozhodne demografie. Nač si hrát na futurology. Právě teď máme před spíše lhostejnýma očima tu dobře starou evropskou tragédii Kosova. Jádro pudla té její nejnovější kapitoly je demografie: tamní muslimové (kosovští Albánci) už dlouho mají mnohem víc dětí než tamní křesťané (kosovští Srbové). Naši demografové - a máme v Evropě skvělé - marně volali na poušti dlouho předtím, než se islám stal v Evropě demografickým, a tak společenským a civilizačním problémem. Pro mne je ten demografický příběh při všech složitostech prostý a dovolím si ho povědět rovnou s diagnózou. Jak Evropa nahradila zdravý rozum racionalismem, logicky posléze objala - pilně, systematicky a legislativně - "hédonistickou" a utilitární morálku sekularismu. Zorganizovala si tak rozpad základního společenského přediva a demografický vývoj ve stylu volný pád, jaké by dostaly na lopatky každou společnost. Jak se zřekla vlastní víry v Boha, ztratila smysl pro identifikační sílu každého náboženství. Vyznávajíc už jen hospodářský růst, respektive sociální a osobní blaho vyjádřené věcmi počitatelnými, chtěla také lidi počítat jen jako neutrální jednotky. A tak - žvatlajíc o lidských právech - nahrazovala vlastní demografický deficit dychtivým a sociálně a kulturně nezvládnutelným přílivem ekonomických přistěhovalců a nedbala, že jsou hlavně ze zemí stále silného náboženství, islámu. Úplně zapomněla, nač uvědomělý islám nezapomněl: že ústředním námětem celého tisíciletí evropské historie byl boj křesťanství s dobyvačným islámem o duši Evropy. Z dávno pracně vyhrané války svých předků jsme udělali jednu vyhranou dávnou bitvu. Já nedémonizuji islám. Vážím si muslima jako každého člověka a potažmo spoluobčana, včetně jeho víry a kultury. Mimochodem, esteticky už dávno v ulicích Evropy vnímám hezky uvázaný "šátek" kolem hezkého muslimského obličeje jako víc "sexy" než minisukni nad párem často spíše kudrnatých postkřesťanských nohou. Mluveno vážněji, jako křesťan, který ví, že je excentrickou, respektive esoterickou menšinou na staré půdě své civilizace, vlastně závidím muslimovi. Ne jeho náboženství, ani kulturu - ty bych za nic nevyměnila za vlastní - ale jeho samozřejmé zakotvení v pospolitosti víry, a tedy i kultury. Já si nepletu náboženství a kulturu s "etnikem" či "rasou". Já ne. Naopak si myslím, že každá civilizace přesahuje etnika a rasy tím, že odvozuje svou vitalitu, včetně té biologické, a svou identitu v nejširším slova smyslu od toho Boha či systému transcendentna, v nějž věří. Ale tudíž také soudím, že každá společnost, nemá-li ztratit svou identitu, a také relativní tolerantnost vycházející z hodnotového konsensu, a nemá-li založit na neřešitelný konflikt vnitřní, umocněný konflikty vnějšími, může přijmout jen určité procento lidí jiné identity. Dále soudím, že my to procento v Evropě, zatím jen západní, překročili. A posléze soudím, že jsme ztratili schopnost se k tomu problému jasnozřivě postavit čelem, protože máme hlavu plnou budování babylonské věže. Všechno už tu bylo. Suma sumárum si dovoluji myslet, že celý vtip Evropy - dlouho před křesťanstvím - byl v tom, že v každé ze svých nesčetných těžkých hodin odmítla být duchovně tím, čím vždy byla zeměpisně: výběžkem Asie. Jestliže ten vtip konečně ztratí, pak proto, že se sama vnitřně odzbrojila dávno před novým setkáním s islámem na své půdě. Jak se tak rozhlížím všude kolem sebe, zdá se mi, že toho sebeodzbrojování stále nemá dost. Z pozice rozkolísané slabosti ještě nikdy nikdo nikde s nikým nevedl plodný dialog. Já ovšem za sebe neházím flintu do žita. Věřím, hluboce, že Duch dál povane, jak vanul vždycky - kde se mu zlíbí. A co kdyby ještě jednou pomohl Evropě, aby se niterně vzpamatovala? Realističtější naději nabídnout neumím. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |