|
|
 |
Nakazit Evropu identitou
Jan Kruliš-Randa
Dialog se švýcarským profesorem a liberálním ekonomem Janem Krulišem-Randou (*1926) vznikal řadu měsíců střídavě mezi Prahou a Curychem, zčásti při osobních setkáních, zčásti prostřednictvím faxu a telefonu. Hned při prvním redakčním setkání nás zaujal životní příběh našeho hosta, ve kterém se zrcadlí mnohé z pohnutých osudů této země, a jeho osobnost patřící svým vystupováním, vzdělaností i zaujetím spíš ke starému dobrému "světu včerejška". Anebo naopak evropského zítřka? Za redakci vedl rozhovor Milan Hanuš.
***
Hanuš: Ačkoliv dnes máte americké a švýcarské občanství, někteří vaši předkové stáli přímo u zrodu novodobého českého národa... Vnímal jste tuto rodinnou tradici i v dětství, ovlivnila vás nějak?
Kruliš-Randa: Především musím podotknout, že moji předkové žili v Čechách již před lucemburskými a habsburskými rody, a že tedy byli nositeli české kultury ještě před takzvaným zrodem novodobého českého národa. Novodobý český národ se zrodil právě díky tradici starých českých rodů a díky kulturním hodnotám, které se v průběhu staletí přenášejí z jedné generace na druhou a nezanikají ani v dobách temna. Z hlediska této rodové a hlavně kulturní posloupnosti je moje česká identita něčím zcela samozřejmým, jaksi vrozeným...
Hanuš: A hovořilo se ve vaší rodině o známých předcích, zažil jste některé z nich jako dítě?
Kruliš-Randa: Můj pradědeček z matčiny strany František Křižík byl v mém dětství až do své smrti v roce 1941 takřka všudypřítomný. Bydleli jsme ve společném domě v Korunovační ulici na Letné, a tak jsem se s ním každodenně stýkal. Křižík měl působivou osobnost, ryzí charakter, byl všeobecně ctěn a k nám dětem se choval mimořádně přívětivě a vlídně. V jeho společnosti jsme se cítili vždycky dobře. Z jeho četných úspěchů a zásluh na mě zapůsobilo, že vynalezl obloukovou lampu, která osvětlovala s Edisonovými žárovkami výstavní palác v Paříži roku 1881, že zavedl v Praze elektrickou tramvaj, v Rakousku první elektrickou železnici a elektrické auto.
Když mi bylo jedenáct, nadchl mě jeho rozhovor s Albertem Einsteinem vysílaný rádiem a přenášený přes oceán na Štědrý den 1937. Profesor Einstein byl v americkém Princetonu a Křižík ho oslovil jménem československé vědy s pozdravem všem lidem dobré vůle, s vírou v technický pokrok sbližující lidi a národy a s přesvědčením, že lidstvo nakonec pochopí, že si je povinováno vzájemnou úctou a láskou. Einstein byl tehdy po nacistickém převzetí moci v Německu donucen vystoupit z Pruské akademie věd v Berlíně a opustit natrvalo Evropu. Křižík ho znal osobně z ústavu teoretické fyziky, kam Einstein jako profesor na německé univerzitě v Praze v roce 1911 docházel.
Křižíkova vize vědy spojující všechny lidi k vzájemné úctě a lásce bez ohledu na národní hranice se tragicky zhroutila okupací Čech 15. března 1939. Tehdy si můj pradědeček velmi bolestně začal uvědomovat, že přišla doba, kdy bude všech vymožeností techniky zneužito k válečným účelům, k vraždění lidstva. Vzpomínám i na Křižíkova poslední slova na smrtelném lůžku 22. ledna 1941: "Je po starostech a po radostech."
Hanuš: A váš druhý pradědeček, i toho jste zažil?
Kruliš-Randa: Ne, svého pradědečka z otcovy strany profesora Antonína Randu jsem už nezažil, zemřel na počátku první světové války v říjnu 1914. Ale vzpomínám na jednu událost, která na mě v osmi letech hluboce zapůsobila. Pradědeček měl totiž v roce 1934 stoleté výročí narození a konaly se oslavy - jak v aule Karlovy univerzity, tak i před jeho gymnáziem v Klatovech. Byly velkolepé. Řečníci se předháněli ve slovech uznání, zdůrazňován byl Randův přínos k právní vědě, jeho zásluhy o českou Karlovu univerzitu, o české záložnictví a družstevnictví, o Hlávkovu nadaci, o Českou akademii věd a umění. Slavnostní přednášku o ideji spravedlnosti v Randově díle přednesl tehdejší ministr školství profesor Jan Krčmář, dále hodnotili Randovy zásluhy rektor Karlovy univerzity Drachovský, prezident České akademie věd dr. Foerster, děkan právnické fakulty JUDr. Funk, starosta Právnické jednoty profesor Hermann-Otavský. Když se program chýlil ke konci, vystoupil i oslavencův vnuk - můj otec - a řekl slova, která zmírnila mimořádnost Randových zásluh: "Můj děd byl pouze článkem v onom dlouhém řetězu buditelů a přispěl podle svých schopností svým dílem k onomu stupni vzdělanosti národa, který znamená zralost pro státní samostatnost. Po generaci buditelů přišla generace osvoboditelů, v čele s panem presidentem Masarykem."
Hanuš: Spojuje oba vaše slavné předky něco dohromady? A ovlivnili nějak váš postoj k životu?
Kruliš-Randa: Oba se svým způsobem zasloužili o vznik Československé republiky. A oba utvrdili mou identitu, mé zakotvení v české kulturní tradici. S jejich činy a názory jsem se zcela identifikoval, a nic na tom neměnil fakt, že byli moji příbuzní. Kultura se nedědí v genech, předává se po generace vzděláním a výchovou a zdroj má v hlubších vrstvách národní paměti. Z Randova rodu například pocházejí Tomáš Halík nebo Cyril Svoboda. Řekl bych, že všechny potomky k sobě nějak váže Randův původ mající kořeny v chodské kulturní tradici, v boji za pravdu, právo a individuální volnost.
Proto jsem také přesvědčen, že kultura je vždy jen lokální. Pojmy "globální kultura" stejně jako "globální vesnice" jsou nesmyslné a neodpovídají realitě, jak potvrzují teroristické atentáty Al-Káidy.
Hanuš: Mluvíte o národní a kulturní identitě, jak byste ji blíže definoval?
Kruliš-Randa: Identita úzce souvisí s poznáním sebe sama, s uvědoměním si, odkud pocházím, co jsem a kam jdu. Je to vědomí vnitřního určení a kulturního i duchovního zakotvení. Ztrátou identity ztrácíme smysl života, cíl naší činnosti. Jestliže se identifikuji s českou národní a kulturní tradicí, znamená to, že sdílím přesvědčení o tom, že všichni lidé dobré vůle jsou si rovni, že mám cit pro spravedlnost a schopnost vcítit se do situace bližních a že ctím přirozenou slušnost jako pojivo celého kulturního systému, bez něhož zákonitě dochází ke kulturnímu úpadku. Identifikace s těmito hodnotami ovlivňovala můj postoj k životu už od mládí a nemohla se ztratit se ztrátou občanského průkazu nebo československého pasu, který byl nahrazen pasem americkým či švýcarským.
Hanuš: Do vašeho života několikrát dramaticky zasáhly dějiny. Jaké jste měl v mládí životní plány, o jaké profesi jste přemýšlel?
Kruliš-Randa: Dějiny minulého století byly často kruté a do života mé generace zasahovaly nelítostně. Vzpomínám na osudné ráno 15. března 1939, kdy jsem se díval z okna Reformního reálného gymnázia na Velvarské ulici (dnes Evropské, za komunistů Leninově třídě) na německé tanky obsazující Prahu; hrozný pohled. Definitivně tím skončila existence Československa.
Významný filosof a pamětník Karl Popper řekl při návštěvě v Praze v květnu 1994: "Masarykovo Československo bylo - podle mne nade vší pochybnost - nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa. Vydrželo pouhých dvacet let. Ale jak těžkých a zároveň nádherných dvacet let!" Ideolog Panevropy Richard hrabě Coudenhove-Kalergi charakterizoval Masaryka slovy: "V Praze se blíží Platónův sen k uskutečnění, zde je filosof králem." Úmyslně cituji názory "odjinud", abych podtrhl, s čím jsme se tehdy identifikovali.
Tehdy za protektorátu jsem poprvé prožíval to, čemu se dnes říká střet civilizací, kulturní rozpor byl tak mohutný, že se to podobalo tyranii. Krátce po okupaci Prahy jsme například museli pod dohledem profesora dějepisu vymazávat černou tuší z našich učebnic předepsané věty, odstavce i celé kapitoly. Gymnázium na Velvarské bylo zabráno wehrmachtem, právnická fakulta velitelstvím SS. Ředitele gymnázia jsme museli zdravit árijským pozdravem, což jsem nikdy neučinil s výmluvou, že pravici nejsem schopen zdvihnout. židovští občané směli v pražských tramvajích jezdit pouze v posledním voze a museli nastupovat jinými dveřmi než ostatní, proto jsme jezdili s našimi židovskými přáteli ostentativně v posledním voze. A krutý teror během heydrichiády v květnu 1942? To už nebyl jen střet civilizací, nýbrž boj o identitu.
V důsledku těchto zkušeností jsem měl rozhodování o svém příštím povolání velmi ulehčeno. Rozhodl jsem se studovat práva a posléze prosazovat spravedlnost, rovnost všech lidí, humanitu a liberalismus na politickém a diplomatickém poli. Už za války jsem snil o povolání diplomata. Navštěvoval jsem bývalého československého vyslance v Londýně, v Římě a posléze v Berlíně Vojtěcha Mastného, který bydlel v Bubenči nedaleko nás. Z jeho zkušeností jsem získal jedinečnou představu o diplomatické práci a o problémech mezinárodního práva.
Hanuš: A co sen o poválečné svobodě, o demokracii a samostatnosti, vydržel vám dlouho?
Kruliš-Randa: Euforie po osvobození z nacistické krutovlády měla krátké trvání. Velice brzy jsem začal pociťovat, že při závěrečných bojích jde ještě o něco jiného než o svobodu. Prvním neklamným znamením byl fakt, že tanky generála Pattona stály již před hlavním městem, ale musely se vrátit zpět, aby sovětská Rudá armáda mohla za čtyři dny Prahu slavně osvobodit - i když se v Praze nakonec jako první objevily jednotky vlasovců. Pak jsme se dozvěděli, že čeští letci v RAF byli připraveni odletět na pomoc Praze, ale nesměli z britských letišť odstartovat. Ani československé tankové jednotce u Dunkerque, které generál Eisenhower původně nařídil, aby se připojila k americké armádě postupující na české hranice, nebylo dovoleno se zúčastnit osvobození Československa kvůli odporu Sovětského svazu. Navzdory intervencím dr. Zenkla a dr. Ripky u anglické vlády nesměli Češi pomoci Čechům, Pražané Pražanům. Nejpádnějším důkazem, že nová hra o osvobozené Československo začíná, bylo odmítnutí Marshallova plánu na rozkaz Stalina proti jednomyslnému rozhodnutí československé vlády. To vše byly historické skutečnosti svědčící o novém mocenském dělení Evropy - bez nás. Česká identita byla znovu ohrožena, s tím jsem se nechtěl, ani nemohl smířit...
Hanuš: Vstoupil jste do politiky; jaké jste sbíral zkušenosti?
Kruliš-Randa: V pětačtyřicátém mi ještě nebylo ani dvacet, nejdřív jsem musel složit maturitu. Ale hned na podzim jsem se imatrikuloval na právnické fakultě a zároveň jsem vstoupil do národně socialistické strany. Poznal jsem tehdejšího předsedu dr. Zenkla, dr. Krajinu, profesora Machotku, ministra Ripku, poslance Horu a Lysého. Na předsednictvo vlády jsem chodíval za Jožkou Davidem. Ve studentském spolku Všehrd jsme s Evženem Chroustem, Jaroslavem Hrubým (později v Kanadě vystupoval pod pseudonymem Holy), s Karlem Sešinou, Arthurem Meixnerem, Hošou Kulhánkem, Jiřím Vilímem, Pavlem Tigridem a s dalšími přáteli podporovali Emila Ransdorfa v jeho nekompromisní kritice komunistické strany. To vedlo k jistým politickým úspěchům a komunisté postupně ztráceli svou poválečnou pozici. Věřili jsme, že příští volby národní socialisté a lidovci vyhrají. Já jsem si však uvědomoval, že náš problém - totiž zachránit českou identitu - není vnitropolitický. To mělo vliv také na moji profesi. Navštívil jsem Františka Schwarzenberga na ministerstvu zahraničí, kde byl tehdy šéfem diplomatického protokolu, a požádal jsem ho o posudek, jakou mám naději na diplomatickou kariéru. Posudek byl dobrý, a to mě povzbudilo.
V srpnu roku 1947 jsem se zúčastnil konference evropských federalistů v Montreux ve Švýcarsku. Toto hnutí se vytvořilo po slavné řeči Winstona Churchilla v Curychu v září 1946. Churchillova vize byla v pravém slova smyslu revoluční. Po ničivé válce zvolal "Let's Europe arize!" Jeho výzvy byly působivé: "Nechte Evropu vstát z prachu a popele! Založte Spojené státy evropské podle vzoru Švýcarska!"
Federalistické hnutí mě nadchlo, protože jsem v něm mimo jiné viděl i možnost, jak zachránit československou samostatnost na počátku hrozící studené války. Stal jsem se sekretářem československých federalistů, jejichž cílem byl vstup do evropské konfederace. V té funkci jsem společně s dalšími federalisty navštívil na Hradě i prezidenta Beneše se žádostí o podporu naší akce. Jenomže únorový komunistický puč vše radikálně přerušil. Při politické prověrce na právnické fakultě mě soudruh Václavík vyloučil z dalšího studia. Naše činnost se změnila, stala se ilegální - a pochopitelně jsme byli v hledáčku tajné policie. Následovaly výslechy v Bartolomějské ulici 10, hrozba pracovního tábora v jáchymovských dolech?
Hanuš: Jak jste tehdy vnímal exil, připravoval jste se na útěk?
Kruliš-Randa: Exil pro mě byl nouzové řešení, poslední zoufalá možnost, jak zachránit svou integritu a identitu. Profesor Machotka uprchl už v březnu 1948, František Schwarzenberg, tehdy chargé d'affaires ve Vatikánu, vystoupil ze státní služby. A pak se zdvihla exulantská vlna: Zenkl, Krajina, ministr Ripka, poslanec Lysý, Peroutka a mnozí jiní. Já jsem utíkal s kamarády na podzim 1949 pěšky přes dvanáctikilometrové zakázané pásmo u Domažlic. V tomto pásmu byly výseky plné vykácených stromů s věžemi rotujících reflektorů a minových polí, ale na žádnou minu jsme naštěstí nešlápli. Když jsme dorazili do americké zóny v Bavorsku, sebrali nám němečtí celníci veškeré peníze v dolarech, takže jsme neměli nic. Ale byli jsme na svobodě.
Hanuš: Jsou první hodiny a dny po překročení hranic stejně dobrodružné jako to, co jim předchází?
Kruliš-Randa: Na to se nedá odpovědět všeobecně. Pro známé osobnosti, které měly kontakty v zahraničí, asi nebyly počátky exilu tak dobrodružné. Například profesor Machotka nebo František Schwarzenberg dostali pozvání na univerzity. Jiní měli v zahraničí příbuzné nebo se věnovali profesi či řemeslu, po nichž byla poptávka. Kupříkladu restauratér Vašata otevřel restauraci v New Yorku, můj spolužák z obecní školy Lorenc se stal hodinářem v Plymouthu atp.
Moje první hodiny, dny a měsíce po překročení hranic byly naopak velmi dobrodružné, ale jinak než předtím. Můj cíl byl emigrovat do Ameriky. Registroval jsem se na americkém konzulátě, jenomže česká imigrační kvóta byla přeplněná, což znamenalo tři roky čekat. Byl to stav absolutní existenční nejistoty a do toho se mi zdál stále stejný sen: že jsem v Praze zatčen - ten sen mě pronásledoval ještě deset let poté. Ale v Německu jsem zůstat nechtěl. Přemýšlel jsem o Francii, s tamní kulturní identitou jsem neměl potíže. Byl jsem "šasten, kdy" jsem díky pomoci tehdejšího ministra francouzské vlády Françoise Mitterranda, jak říkal "a nos amis tchécoslovaque", dostal francouzský "titre d'identité et de voyage". Tím jsem získal alespoň "papírovou" totožnost a mohl cestovat.
Hanuš: Takže první exilovou zemí byla Francie?
Kruliš-Randa: Francie mně nemohla poskytnout exil, protože jsem měl právo politického azylu pouze v první zemi po útěku, a to bylo obsazené Německo. Dostal jsem se do československého studentského exilového tábora Masaryk college v Ludwigsburgu, kde přednášeli a vedli semináře čeští exiloví profesoři, jako například Brdlík nebo Ulrich. Masaryk university college byla financována Američany a Emil Ransdorf byl jejím vedoucím. Já jsem se tam s ním znovu sešel a on mě zaměstnal jako svého sekretáře. Další štěstí mě potkalo, když jsem od švýcarské humanitární organizace dostal stipendium ke studiu na univerzitě v Curychu. Práva jsem studovat nemohl, protože stipendium opravňovalo pouze na pobyt po dobu studia. Po skončení studia jsem musel Švýcarsko opustit a v cizině by mně švýcarské právo v ničem nepomohlo. Proto jsem zvolil studium národohospodářství a vzpomněl jsem si na Churchilla, který řekl: "If you cannot do what you like, you have to learn to like, what you do." ("Když nemůžeš dělat to, co máš rád, musíš se naučit mít rád to, co děláš.") To nebylo těžké, ekonomiku jsem měl rád, protože jsem už v Praze chodil na přednášky profesora Engliše o národním hospodářství.
Hanuš: Jaký byl život ve Švýcarsku padesátých let z pohledu mladého českého utečence a studenta?
Kruliš-Randa: Hned po překročení hranic ze zničeného, vybombardovaného Německa do pěstěné krajiny Švýcarska jsem měl ohromující dojem zemského ráje. Úhledná stavení, vzorně udržované polnosti a lesy, to vše působilo velmi mírumilovně. V Curychu překvapovala až nepřirozená čistota, v tramvajích a na ulici se nenašel ani papírek. Nebylo ještě mnoho aut, jízdní kola na stojanech nebyla připoutána řetězy, nikdo nikomu nic nekradl. Nezapomenutelný zážitek pro mě byl spánek v čistě povlečené posteli pod opravdovou peřinou - po osmi měsících strávených v lágru ve spacím pytli.
Bylo nás celkem šest, všichni z Masaryk college z Ludwigsburgu, v květnu 1950 jsme se díky švýcarským stipendiím imatrikulovali na curyšské univerzitě. Brzy jsme se seznámili i s dalšími československými studenty a společně zde založili studentský exilový spolek. Naděje, že komunismus v Československu nemůže dlouho trvat a že se do dvou let vrátíme domů, byla stále velmi živá. Chtěli jsme proti totalitní diktatuře bojovat dál a studium ve Švýcarsku bylo prostředkem k tomu, abychom k tomu byli náležitě vyzbrojeni.
Hanuš: Jak váš boj "na dálku" s komunistickou totalitou vypadal?
Kruliš-Randa: Když vypukla korejská válka proti komunistické expanzi, hlásili se někteří z nás dopisem prezidentu Eisenhowerovi ke vstupu do armády jako dobrovolníci. Obdrželi jsme velice slušné zamítnutí. V opačném případě by to bývalo znamenalo přerušení studia a okamžitý odjezd do USA.
Nebo letáková akce: ze Svobodné Evropy k nám přijel dr. Jan Stránský, syn poválečného ministra, a přivezl politické letáky, které jsme v tisících exemplářích posílali do Čech. Policie nás zatkla, protože jsme ve Švýcarsku nesměli vyvíjet žádné politické akce.
Hanuš: Jak náročné bylo studium? Cítil jste ze švýcarské strany podporu?
Kruliš-Randa: Nejdřív jsem musel zvládnout pořádně němčinu, měl jsem k ní z dob protektorátu odpor. Zpočátku jsem na přednáškách polovici nerozuměl. Ale častými návštěvami přednášek jsem se brzy do němčiny zaposlouchal, protože v exilu jsem musel být nejen pilný, ale musel jsem se také naučit mít němčinu rád. A pokud jde o podporu - díky švýcarské velkorysosti jsme dostávali Freiplatz, bezplatné obědy nebo večeře v rodinách nebo v restauracích. Přesto jsme museli žít velmi skromně, už proto, že tři studenti se zpravidla dělili o dvě stipendia.
Také nás ale podporovaly československé krajanské spolky. Curyšský krajanský spolek Svatopluk Čech byl založen před sto padesáti lety českými řemeslníky, kteří sem přišli na zkušenou nebo se vystěhovali z Rakouska. Starosta Svatopluka Čecha Jan Staněk měl sklenářský obchod na nábřeží řeky Limmat přímo u curyšského chrámu Grossmünster. Staněk byl přesvědčen, že Masaryk mohl odboj proti Rakousku-Uhersku realizovat pouze v zahraničí a jen za pomoci krajanských sdružení Čechů a Slováků. Tato zahraniční pomoc demokratickému odboji se opakovala během druhé světové války a opět v padesátých letech za studené války. Cítili jsme se tedy v podobné situaci jako předešlí exulanti. S českými krajany nás spojovala společná minulost, totožné názory na tehdejší politický vývoj a stejná kulturní identita, která určovala naše zájmy a budoucí činnost.
Hanuš: Zakončil jste studium úspěšně?
Kruliš-Randa: Ano, za čtyři roky, tj. v roce 1954, jsem studium na curyšské univerzitě ukončil doktorátem. Tématem mé doktorské práce byla nacistická ideologie, příčiny jejího vzniku a přitažlivosti. Práce se setkala s pozitivní odezvou a byla publikována v prestižní protinacistické vědecké řadě Europa Verlag Zürich. Ale nezanedbával jsem ani své dřívější zájmy, se svým přítelem Kary Lobkovicem jsme nadále pracovali v evropském federalistickém hnutí, účastnili se prakticky všech kongresů v naději, že Evropa se sjednotí a překoná komunismus. Po získání doktorátu jsem absolvoval tzv. "post-doctoral studies" na ústavu průmyslových studií na ženevské univerzitě (Centre d'Études Industrielles), což byl pro můj vývoj nesmírně důležitý krok, kromě toho, že jsem se od liberálního profesora W. Röpkeho mnoho naučil.
Hanuš: Češi a Švýcaři nejsou bezprostřední sousedé, ale přesto: Mělo Švýcarsko v dějinách nějaký vliv na formování českého státu?
Kruliš-Randa: Myslím, že mělo. Švýcarsko byla již od středověku otevřená, byť malá země se třemi jazyky velkých evropských kultur, ve které nacházeli azyl lidé pronásledovaní pro svou víru nebo politické přesvědčení z celé Evropy, tedy i z Čech. Demokratická zkušenost Švýcarů byla největším přínosem celému světu. Vilém Tell se stal symbolem svobody. Po prohraném boji na Bílé hoře v době protireformace utíkali čeští bratři do Basileje. Na počátku první světové války se Masaryk ve Švýcarsku definitivně rozešel s možností demokratického reformování Rakouska-Uherska, v jehož možnost dlouho věřil, a zvolil odboj proti němu. Na jaře 1915 promluvil v Curychu v krajanském spolku Svatopluk Čech v sále restaurace Plattengarten poblíž curyšské univerzity o svém projektu samostatného československého státu. Ve svém projevu označil Masaryk habsburský stát za soudobého nositele protireformace, samu reformaci pak za ideu českou. Podle dochovaných záznamů doslova řekl: "Za české reformace i český stát se osamostatnil. Doufejme, že tato veliká světová válka také povede náš národ ke svobodě a že podle programu všech českých stran se české samostatnosti dožijeme, podle slov Palackého, že jsme byli před Rakouskem a budeme i po něm, a bude-li třeba - a bude třeba - bez něho."
I v Ženevě zorganizovali čeští krajané Masarykovi veřejnou přednášku, bylo to téhož roku v tamním Reformačním sále u příležitosti pětistého výročí upálení Mistra Jana Husa. Na oba Masarykovy projevy reagovali vídeňští žurnalisté, že byly "prvním vypovězením války Rakousku". V Ženevě Masaryk prohlásil: "Každý Čech se musí rozhodnout buď pro reformaci, nebo proti reformaci, pro ideu českou, nebo pro ideu Rakouska, orgánu evropské protireformace a reakce." Tím Masaryk naznačil dvojí identitu českého národa spočívající na rozdílné interpretaci českých dějin. Toto rozštěpení české národní identity a státnosti využívali jak nacisté, tak i komunisté, falšovali českou historii a vybírali z ní jen ty aspekty, které sloužily jejich ideologiím. V praxi lze tyto rozpory překonávat jedině v duchu Husova hesla vytesaného na jeho pomníku na Staroměstském náměstí: "Milujte se, každému (jeho) pravdu přejte." A Masaryk k tomu dodal, že v soutěži pravd jedna pravda vždy zvítězí. Jak nacisté, tak komunisté nepřáli druhým jejich pravdu, proto také jejich pravda nezvítězila.
Hanuš: Švýcarská konfederace mohla být Masarykovi pro budoucí Československo vzorem, v praxi mu to ale nevyšlo. Proč?
Kruliš-Randa: Máte pravdu. Švýcarský model stál za tím, že jsme na mírové konferenci ve Versailles v červnu 1919 uhájili vznik Československa, a to jednak v hranicích Českého království svatováclavské koruny, a jednak na podkladě práva sebeurčení slovenského národa. Profil a smysl projektu československého státu se Masaryk snažil vyložit již v memorandu zaslaném britské vládě roku 1915. Čechy na Západě málokdo znal a význam malých národů schopných čelit habsburské a německé rozpínavosti se dal dobře ilustrovat na příkladu Švýcarska. Memorandum české delegace podané na mírové konferenci v únoru 1919 obsahovalo větu o tom, že "československý stát bude podle švýcarského vzoru vybudován". A Beneš jménem pražské vlády na mírové konferenci ve Versailles prohlásil, že zásady švýcarské republikánské ústavy budou základem národnostních práv v Československu.
Hanuš: Předpoklady tady byly, proč se tedy švýcarský model v československé praxi neprosadil?
Kruliš-Randa: Švýcarská zkušenost přesvědčivě dokazuje, že etnicky i jazykově zcela různorodí obyvatelé v rámci svých skupin a zcela rozličné skupiny v rámci stejného státu mohou spolu trvale koexistovat, aniž by silnější musel utiskovat slabšího, vylučovat ho z rozhodování, anebo ho dokonce likvidovat. Z toho vyplývá, že navzdory zdánlivě nepřekonatelným rozdílnostem mezi státy a národy je mírový pořádek přesto uskutečnitelný. Avšak aby se švýcarský model mohl uskutečnit, je nutná společná identifikace s určitým způsobem sociálního chování. Nazval bych ho přirozenou slušností, tedy způsobem chování, které se ve Švýcarsku během staletí osvědčilo a osvědčuje se i dnes.
Hanuš: Mohl byste to společné chování ve stylu přirozené slušnosti typické pro Švýcarsko nějak blíž popsat?
Kruliš-Randa: Má několik charakteristických rysů. Tím, že Švýcarsko umožňuje každému jednotlivci být členem skupiny či skupin podle jeho svobodné volby, a těmto skupinám, aby se sdružovaly do svobodně volené federace, buduje svou společnost zdola.
Druhý rys souvisí s tím, že zde platí princip individuálního sebeurčení a partikularismu, který zaručuje každému jednotlivci a každé skupině, ať velké, či malé, že v okruhu své působnosti jsou zákonem chráněni před útoky jinak smýšlejících. V takto vytvořeném životním prostoru závisí organizace a činnost státu, jakož i jednotlivých skupin, výlučně na individuální vůli příslušníků těchto organizací a skupin. Uznání platného práva a vzájemná sounáležitost zajišťují existenci tohoto systému a umožňují naplňování společného úkolu k prospěchu všech. Teprve když většina v jednotlivých skupinách a ve federaci umožní i menšinám, aby se podílely na tvorbě kolektivní vůle, a když se také stát dovede přizpůsobit změněným podmínkám v národě, v zemi, v hospodářství a v kultuře, odpadne ve společnosti nebezpečí odcizení mezi jednotlivcem a státem i mezi lidmi navzájem.
V Masarykově Československu taková identifikace s přirozeným slušným chováním všeobecně neexistovala. Masaryk sám si toho byl vědom a říkal, že Československo potřebuje padesát let klidného vývoje. Mezinárodní mocenské boje přerušily tento pozitivní vývoj již po dvaceti letech. Nacistická a komunistická ideologie pak zničily nejen identifikaci se společenským slušným chováním, ale i identifikaci s českou kulturou, když úmyslně falšovaly dějiny.
Zajímavé je, že podle Alexandra Solženicyna Lenin původně chtěl komunistickou světovou revoluci začít ve Švýcarsku, ale ztroskotal na švýcarské identitě. Po marných snahách prý došel k názoru, že se Švýcary se revoluce dělat nedá.
Hanuš: Mluvil jste o principech švýcarského státu společné vůle (Willensnation), jenomže jeho základní prvek, neutralita, nebyl pro Československo zřejmě v srdci Evropy udržitelný. Dnes, kdy se v Evropě vedou diskuse o evropské ústavě, je to jiné. Nepřichází právě v této době znovu ke slovu švýcarská inspirace?
Kruliš-Randa: Máte naprosto pravdu. Už ve zmiňovaném projevu v září 1946 v Curychu vyzýval Winston Churchill Evropany - hned po té katastrofální bratrské válce, kterou nikdo nevyhrál - aby si podali ruce Francouzi s Němci, podobně jako to udělali kdysi Švýcaři. Tato výzva je nyní aktuálnější než dřív.
Charakteristická pro Evropu je její pluralita identit, a švýcarské řešení je zanechat každému jeho pravdu, ale identifikovat se s jednotným společným chováním. Od tohoto mírového ideálu jako by se ale nynější Evropa odvrátila. Evropa dneška se zvrhává do mocenského boje mezi jednotlivými členy, skupinami a jejich identitami. Čím více se rozšiřuje, tím více se musí centralizovat. Alespoň tak to vidí dnešní politické vedení Evropské unie. Zájem evropských politiků (nikoliv občanů) je integraci dynamicky prohlubovat, aby jejich mocenské postavení nebylo ohroženo, přehlasováno novými, malými i středními členskými státy.
Hanuš: Zmínil jste se o evropské ústavě, co říkáte návrhu ústavní smlouvy: ano, či ne?
Kruliš-Randa: Říkám ne, protože návrh evropské ústavní smlouvy spočívá na principu většiny a omezuje rozhodování menšin takzvanou kvalifikovanou většinou. Dosavadní jednomyslné rozhodování je v návrhu ústavy silně omezeno. Ale znepokojuje mě i to, že Evropské komise, která je vládou Evropské unie, není demokraticky volená nýbrž jmenovaná, komisaři nejsou jednotlivě kontrolováni Evropským parlamentem, a tak se právem mluví o demokratickém deficitu Evropské unie. Komisaři diskutují o zbytečných byrokratických směrnicích, které členským státům a menšinovým skupinám předpisují, co mají dělat, jak to mají dělat a jak se mají chovat. To je subsidiarita postavená na hlavu, namísto zdola je tlak shora. Členské státy tím ztrácejí svou identitu, ale nejsou připraveny se ztotožnit s evropskou ústavou. Bez evropské identity, což znamená bez zpracování evropské zatěžující minulosti ve smyslu společné interpretace dějin, bez jediného suveréna společného budování evropské přítomnosti, tj. bez lidu, je budoucnost Evropy nejasná a velmi nejistá. Když nevíme, kam jdeme, žádná cesta nás tam nedovede.
Hanuš: Na začátku jste mluvil o dvou svých pradědečcích, kteří byli významnými zakladateli české státnosti. Říkáte, že nacisté a komunisté systematicky ničili českou identitu a falšovali českou historii. Dnešní evropskou krizi pokládáte za krizi identity. Čím se cítíte vy? Čechem, Švýcarem, Američanem, nebo světoobčanem? Neproděláváte i vy krizi identity?
Kruliš-Randa: Rozhodně ne, takovou krizi jsem nikdy neprožil, ani neprožívám. Po útěku jsem sice formálně ztratil "papírovou" identitu, ale tu skutečnou, opřenou o solidní vzdělanostní a kulturní základ, tu jsem neztratil. Známý výrok Viktora Dyka "Opustíš-li mne, nezahynu - opustíš-li mne, zahyneš!" v mém případě neplatil. Já jsem nezahynul, protože jsem vlast opustil pouze fyzicky, a nikoliv duševně.
Napřed jsem získal americké občanství, protože jsem se identifikoval s americkou liberální demokracií, což pouze posilovalo mou českou identitu. Tím identita roste. Uchytil jsem se ve Spojených státech s vědomím, že naše novodobá státní identita je úzce spojená se Spojenými státy, jejich ústavou a prezidentem Wilsonem. A brzy jsem se s americkým občanstvím a s americkou demokracií přirozeně ztotožnil. Rád na svá americká léta vzpomínám, především New York přispěl k vývoji mého sebeurčení.
I Švýcarsko má velmi podobné kořeny jako Česká republika: Reformace, demokracie, liberální hospodářství, boj proti Habsburkům, touha po neutralitě a žádné velmocenské ambice nebo kolonialismus - to vše je nám společné. Když mě ministr školství v kantonu Curych v souvislosti s mým jmenováním univerzitním profesorem požádal, abych se stal Švýcarem, rád jsem mu vyhověl. I se švýcarskou ústavou a pluralistickou společností se plně ztotožňuji.
Ale vy jste zmínil i mé případné světoobčanství. Prosím vás, jakou identitu bych mohl jako světoobčan mít? Pro mne světoobčanství nepřichází v úvahu, protože nemá identitu.
Hanuš: A jak jste zareagoval na změnu poměrů v roce 1989? Dostal jste nabídky ke spolupráci, byl jste odškodněn, restituoval jste?
Kruliš-Randa: Ten převrat byl v pravém slova smyslu také můj osobní převrat. Po dlouhých letech v Americe a ve Švýcarsku jsem již na návrat domů nevěřil. Profesor von Salis mě také ujišťoval, že ve 20. století se komunismus nezhroutí - a tak i pro něj byl konec studené války neočekávané překvapení.
Bylo to překvapivé a většinou radostné setkání s mnoha přáteli a se zbytkem, dosti početným, mé rodiny, bohužel bez rodičů. Navázal jsem styky s českými ekonomy, přednášel na Vysoké škole ekonomické, na právnické fakultě, na MBA škole pittsburské univerzity v Čelákovicích, v marketingové společnosti atd. Se svými švýcarskými studenty jsem organizoval doktorský seminář na Karlově univerzitě, české profesory jsem zval na přednášky do Curychu a stal jsem se prezidentem Randovy nadace, podporující českou právní vědu, zejména soukromé a obchodní právo, které za komunismu zaniklo. Svobodná československá společnost se ke mně zachovala nádherně. Dostal jsem čestné členství ve Všehrdu, v Právnické jednotě, čestný doktorát práv, stříbrnou medaili Antonína Randy, medaili Karlovy univerzity k 650. výročí jejího založení, byl jsem povýšen na majora československé Akademické legie.
Pouze v jednom směru jsem zažil zklamání - v materiální restituci. Protože jsem ztratil, ne vlastní vinou a ne úmyslně, svou papírovou identitu, neuspěl jsem při restituci dvou domů v Praze. Ten jeden po mamince, totiž Křižíkův dům na Korunovační ulici. Ten druhý po otci, dům Antonína Randy na Smíchově. Toho lituji upřímně, byl by to užitečný přínos do Randovy nadace. To vše ale dokazuje, že jsem svou skutečnou českou identitu neztratil, pouze tu papírovou, povrchní a byrokratickou. Jaroslav Seifert chodíval k mé mamince do ateliéru častěji na pohovor. V jeho poetických slovech je má skutečná identita, která se neptá po tom, co mně má vlast dluží, nejlépe vyjádřena:
Budeme se vracet k růži šípkové,
k té nejprostší a chudé ze všech růží,
jako vracíme se k tobě, domove,
s otázkou plachou, co ti z nás kdo dluží...
|
