Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

K tématu "švýcarského" čísla revue PROSTOR jsme zformulovali několik námětů a otázek, s nimiž jsme se obrátili na několik vybraných osobností reprezentujících český i slovenský kulturní a krajanský život ve Švýcarsku.

Bohatý "život vespolný", společenská a politická kultura, vyvinuté občanské cítění, zdvořilé chování, fungující demokratický systém, obava ze všech totalitních režimů včetně komunistické diktatury jako přirozená součást občanského, demokratického postoje - to všechno jsou v českém prostředí stále nedostatkové hodnoty. Připusťme však, že existují země, jako například Švýcarsko, kde se vcelku daří tyto hodnoty uplatňovat a rozvíjet. Neměli bychom právě od nich čerpat podněty a inspiraci?

1. Odpovídá naše úvodní tvrzení vaší švýcarské zkušenosti? A jaká vaše zkušenost v pohledu občanském i lidském vlastně je: spíše pozitivní, nebo vnímáte švýcarskou realitu spíše kriticky? V čem bychom se podle vás měli inspirovat a přiučit od Švýcarů nejvíce, a čeho bychom se naopak měli spíše vyvarovat? A lze vůbec švýcarskou zkušenost v důsledku odlišné historické tradice přenést do současného českého prostředí?

2. Kdybyste měl(a) napsat své "Švýcarské listy" a chtěl(a) v nich českému čtenáři přiblížit co možná nejnázorněji švýcarskou mentalitu a charakter, jakou zkušenost, zážitek či příhodu byste uvedl(a)? Čeho si na Švýcarech nejvíce ceníte, a co naopak pokládáte za "odvrácenou stránku" současného Švýcarska? Jsou si Češi a Švýcaři něčím mentálně a kulturně blízcí, nebo žádnou společnou "strunu" necítíte? Existuje nějaká společná česko-švýcarská kulturní tradice, kterou by bylo dobré uchovávat nebo dál rozvíjet?

3. Švýcarsko není členem Evropské unie, stojí stranou projektu sjednocené Evropy a má pro svůj postoj vážné argumenty. Pozice České republiky je zcela jiná - historicky, geograficky, politicky. Měli bychom si podle vás navzdory tomu kritického postoje Švýcarů vůči Evropské unii více všímat, dotýkají se jejich "protiunijní" argumenty a výhrady nějak i nás? Jak vnímáte pod zorným úhlem své švýcarské zkušenosti úroveň veřejné debaty o Evropské unii, která se dnes vede v českých médiích v souvislosti s návrhem evropské ústavní smlouvy? Pokládáte se v této souvislosti spíš za eurooptimistu, nebo za euroskeptika?

***

Milena Wahlenová, českošvýcarská publicistka, kritička a literární autorka

Tady nejste v Evropě: tady jste ve Švýcarsku!
a) Švýcar má vždycky pravdu, b) Švýcar se nikdy nemýlí. Neplatí-li a), platí b).
Švýcar je krutý jako dítě; to je také a priori nevinné.
Jsi nevhodně slušně vychovaná; nech si narůst hroší kůži, dej si břitvy na lokty a pořádně se oháněj!
Čech ukradne WC papír, protože není k dostání. Švýcar píše účty.
Švýcaři strpěli mnoho let Lenina. Solženicyna se rychle zbavili.
My tady žádné disidenty nepotřebujeme.
Lenin se v Curychu učil od Kalvína a Zwingliho.
Švýcarské heslo "Důvěra je dobrá, kontrola lepší" rád opakoval Lenin.
Nepotřebujeme žádné vzdělané ženy, ale ty, které rychle píší na stroji.
Švýcaři jsou národ cyklistů: nahoru se hrbí, dolů šlapou.
Radši tady o chlebu a vodě než v Česku o kaviáru.
Několik typických výroků Čechů a Švýcarů o Švýcarech a Švýcarsku

Švýcaři nezažili ani válku, ani komunismus, nedovedou si nic představit; myslí rychle, kreativně v číslech a pomalu, důkladně v navyklých ohraničených jistotách; metafory, ironie, sarkasmus budí, nechápány, nevoli; přísně se dodržuje vědomí nesouvislosti jevů. Na jedné straně je tedy od Čechů odlišuje jiná mentalita, jiné historické zkušenosti, na druhé straně různost specifik - tradice, talentů a temperamentu, zvyků, kultury.
Je zde i leccos společného: oba národy jsou plebejské, a právě na to pyšné. Na rozdíl od svobodných, nyní civilizovaných Švýcarů (kdysi slavní lancknechti podle nabídky bojovali v nepřátelských táborech otec proti synovi, bratr proti bratru, odtud nepodléhání sentimentalitě, ale pragmatismus, i v rodinách spíše nesrdečné vztahy) žili Češi v relativní i reálné nesvobodě, respektive pod cizí vládou. Velká výhoda oproti "svobodným": vyvinuli kdysi sebezáchovný humor a (sebe)ironii, v krátké době spisovný jazyk a originální kulturu, vrcholící v minulém století před srpnovým zásahem armád.
Komunistická stupidita, Západem dodnes neodhalená, cynicky hýčkaná jeho nejmilovanějšími a nejváženějšími syny i státníky, zrodila nejgeniálnějšího Evropana Járu da Cimrmana, a komediant Landovský utínal hlavy české totalitní sani Sanitární nocí. Jeho geniální švýcarský kolega v ironii tak nešvýcarské Dürrenmatt diagnostikoval spoluobčany Návštěvou staré dámy a označil je v slavné řeči k Václavu Havlovi za vězně a dozorce zároveň. Vysloužil si nepřátelství.

Když jsem přišla do německého Švýcarska, byl to pro mne po závrati ze svobody šok. Všechno bylo jinak. Například demokracie: většina občanů získala politická práva roku 1971, kdy konečně ženy ve Švýcarsku získaly volební právo (i Atatürk byl rychlejší), vdané ženy dostaly svéprávnost ještě o patnáct let později (!), neboť teprve tehdy získaly právo zakládat si bankovní účty, zakládat vlastní firmy nebo zapsat se na vysokou školu bez svolení manžela - rychlejší byl i dodnes pilně nenáviděný "fašistický diktátor" Franco. že demokracie jako diktát menšiny většině přesto fungovala, patří ke zdejším zvláštnostem. Další specifikum: demokracie přímá! V praxi: jde-li o velikost štítku na kola, hlasuje národ hlasováním unavený (většinou s přibližně třicetiprocentní účastí). Jde-li o zvýšení nemocenské či drahý ničivý projekt stavební lobby, pak se to lidu (nazvanému suverén) přímo demokraticky nařídí.
Na druhé straně je tato šnečí zemička v lecčems příkladná, jako třeba v zajištění rovnoprávnosti čtyř jazykově různorodých skupin občanů. Ač v zemi se šesti miliony Švýcarů žije milion cizinců, nedochází k nepokojům. Nebo v tom, že zvíře již není věc - což odporuje klišé o sobeckých, lakomých, primitivních Švýcarech. Radši platí drahá vejce, aby léky nacpané slepice nechcípaly v bateriích - tato hanba Evropy se jich už netýká, protože občané léta sbírali podpisy a protestovali proti takové nehumánnosti. Člověk nese za slabé a bezbranné tvory, které krutě vykořisťuje, ač mu na všech frontách pomáhají, zodpovědnost. Srovnejme tuto snahu o humánnější současnost i budoucnost s názory českých ministrů, starostů, často i žurnalistů: jsou středověké (přitom informace mají, co jim brání být dnešní?). Švýcaři jsou mistři ve sbírání peněz při katastrofách a dobrovolnou neplacenou prací se blíží Američanům. Švýcaři by si měli vzít příklad z české výchovy dětí a z komunisty zavedeného práva penzistů jezdit zdarma. Švýcarští muži pomáhají ženám v domácnosti více než čeští; co se k této problematice v Česku zveřejňuje, je zde nemyslitelné.

Příkladná je švýcarská politická kultura, zdejší politici si nespílají, hledají kompromisy. že by některý z nich prohlásil: "Neznám špinavé peníze!", je nemyslitelné. Ministryně varující manžela před kontrolou ztratila post. Lid je ideální poddaný: nekritizuje, nenadává ("Češi měli Husáka, nadávali. Měli Havla, nadávali. Co vlastně chtějí? Proč si nezvolí toho, kdo jim vyhovuje?" diví se švýcarský občan). Švýcar má apriorní úctu k funkcím. Předpisy dodržuje automaticky svědomitě, o smyslu nepřemýšlí. To vše podporuje prospěch věci veřejné, hladký chod denního pořádku. Zásadně nenazývá jevy pravými jmény, opisuje je, výbušnou situaci neutralizuje. V dialogu nedráždí, nezávazně volí slova, předem se chce dohodnout, získat protivníka taktizováním, neboť ví, že polarizace stanovisek mu škodí. Dbá na to, aby neměl vlastní názor, je to nebezpečné. Zato rád poučuje všechny, kteří stojí pod ním. Nekonformní myšlení je podezřelé, originalita od ďábla. Vlastní nespontánnost, těžkopádnost je někdy kompenzována rafinovanými mstami, z nichž některé jsou dnes pokládány bezmála za ctnosti: denunciace, mobbing (psychologická válka smečky proti jednotlivci-oběti; neschopní šéfové se tak zbaví nepohodlných poddaných a jejich ruce zůstanou čisté, oběť se nemůže bránit, nejlépe je rychle odejít, i když už není kam, neboť hrozí nemoc, případně sebevražda - Švýcarsko v tom patří ke světové špičce). V zemi po staletí vládnoucího míru lidé tuto "psychologickou Bosnu" asi potřebují, prý posiluje soudržnost kolektivu (Švédsko ji zakázalo zákonem). Jde o jakýsi dobrovolný "totalitarismus zespodu", který je zvláště nebezpečný (na tomto vzorci lze pochopit i hladký chod koncentráků, viz Adlerova analýza Terezína). Co se týče kolegů v oboru, zásadně se nepomlouvají, ale chválí. Nikdy si nepomohou, ale naopak. Jde o peníze, každý je nepřítel, a kdo není konformní, stejně nemá nárok. Mají ho jen ti, kteří drží hubu a krok.

Další ctnost Švýcara: Neklást otázky, nepříjemně znepokojují. Zpočátku jsem se ptala: Jak to vydržíte bez spisovného jazyka? Bez kultury? (Tehdy byla v Curychu tři divadla většinou s cizinci a asi třikrát tolik pornokin). Proč žena musí mít písemné povolení muže, když chce studovat? Proč šéfové obelhávají, když mají svobodu nelhat? Proč si nevyberete kvalifikované lidi? - Nemyslela jsem to nepřátelsky, zajímalo mne to: desetiletí jsme snili o svobodě žít v pravdě, bez komunistických šéfů. Tady si hráli dospělí jak v mateřské školce na levověrné a pravověrné! I dobrovolně stalinskou partaj tu měli, akademické trockisty, maoisty, sektářské bhagwanisty a Lenina si věšeli nad postel - odporovalo to lidskému rozumu. Nenávist i vztek vyvolají i u nevzrušitelného vzdělance otázky typu: "Proč tak rádi podporujete Čínu, a ne v rámci slavné humanitární tradice Tibet? Proč jste tak nenáviděli smrtelně nemocného starce, který udělal mnoho dobrého a nikomu neublížil - Jana Pavla II., a proč si tolik ceníte Arafata nebo Castra?"
Jak by asi reagovali Češi, kdyby se je někdo zeptal: Jak to vydržíte v bezprávním státě? Proč si volíte politiky, kteří žalují jeden druhého pro utrhání na cti, ač žádnou nemají? Proč hamižně podvádíte a okrádáte druh druha? Proč jste tak strašidelně nepoctiví? Vy Češi máte schopné, světové občany - proč jim nedáte místa, na která patří, a papouškujete s komunisty, že "nejsou lidi?" A jak by zněla odpověď na otázku čtenářky z Neue Zürcher Zeitung: Jak jste mohli vy, Češi, dopustit, že tak velkou část vašeho tisku vlastní Němci? To chcete, aby vám Němci diktovali své veřejné mínění?

Další šok: Ve Švýcarsku jsem poznala zbohatlíky. Dnes jsou i v Čechách, stejně odporní a nevkusní, nesrovnatelně více okázalí (viz televizní reportáže z jejich přímo barokních plesů, Západ se má nad čím ošklíbat), ba nejhůře: na rozdíl od Švýcarska mají prostor neomezovaný zákony. (Kolega z Moskvy mi před léty řekl: Dřív nám poroučeli komunisti, teď nám poroučejí nuvóriši? Ejhle, už zas jsme nerozborní: na věčné časy.) Zlo se globalizovalo a darování svobody rokem 1989 začalo oba národy v negativním přibližovat. V tom si Češi navlékli přímo sedmimílové boty dohnat a předehnat. Kdysi tu čeští světlonoši šířili kulturu. Už desetiletí se neobjevují. Dnes se dovídáme o dalším vypovězení českých prostitutek. Reportáže z nejdelšího bordelu Evropy jsou rutinou a nezapomenutelný zůstal dokument z jihočeských pohraničních vísek, kde bývalí členové JZD (jednotných zemědělských družstev) z bývalých chlívků inovativně nadělali chrámy prodejné lásky pro řidiče západních náklaďáků; kouzlo eroticky nechtěného vytvářejí jako karikatury postrojené a chovající se bývalé krmičky drůbeže či vepřů. Nyní (konečně) došlo i k nové spolupráci, informují západní televizní kanály: po pionýrském činu páně Ringierově s první západní vlaštovkou ducha svobody (Blesk) dochází opět k monetárně-intelektuálnímu souznění na internacionální bázi: Na Smíchově založili čeští a švýcarští investoři bordel zdarma. Světovým nápadem (určitě zlaté české hlavičky!) je svolení zákazníků, že budou ukazováni na internetu. Vstup do globálního světa obrazů, obohacujících prepubertální duchy a možná i těla, stojí pokaždé 29,90 eura. Při mé poslední návštěvě v Praze běžela televize, zajímalo mne, co se vysílá; v noci se objevila soulož před mladičkými diváky ve studiu, kteří obklopovali v nejbližší možné blízkosti pár. I jen iluze intimity novátorsky zrušena očumováním na druhou. Cíl: Nejprimitivnější znesvěcení všeho. Chtějí Češi přehnusovat Západ, nebo jde o odpad půlstoletí staré sexuální revoluce, Čechy právě odhalené? Zavádějí si toto jako výraz svobody, nebo je to nový český kulturní přínos Evropské unii? Proč nenapodobují spíš kladné vzory? Dřív byli ponižováni sovětskou mocí. Proč se dobrovolně tolik ponižují sami? Začíná až teď, ve svobodných Čechách, Biafra ducha?
Vypadá to, že tam, kde vymiškovaná západní Evropa končí, Češi začínají jako odvar odvarů. Přičinlivě léta objevují, co pro Západ je dávno pasé, co nechává v studu zarůstat travou - mazaný kriminální miláček levičáckých osmašedesátnických nedorostlíků Bhagwan, pámbíček dětí maloměšťáků či další zdiskreditované staré modly, okolo jejichž pomníků dnes Západ dokonce po nocích sází keříčky, aby je nebylo moc vidět. Ne vše, co komunisté zakazovali, je hodno objevování. Ne vše, co říkali, je lež. Proč česká inteligence ztrácí čas a energii adorováním dávno právem svržených idolů? Vždyť se nabízejí vzory mířící do budoucnosti: vzory s charakterem.
Nechci pomlouvat: mluví ze mne úpěnlivý, neboť naprosto bezmocný smutek. Vždyť to celé namyšlené české pekuniární hamižení tak zoufale připomíná Gogola? Kde poztráceli Češi humor a sebeironii? (Černého a Patočkův patetický patriotismus dnes působí jako trapná karikatura.) Smrdí to dobrovolně zahazovanými šancemi. Komunisti rozhodili pár měďáčků do prachu, národ se pro ně shýbl a pro samé sbírání pozapomněl, že ti nahoře nad ním právě proto vyhrají. Tak si cestou do Evropy našel postmoderně útěšnou/úděsnou českou filozofii - peníze jsou u něj až na prvním místě, aby byl vpohoděazavodou. (Ta zášť vůči Cikánům, že prý kradou: ale přece v té zemi ve všech směrech nesrovnatelně nejvíc kradou Necikáni! Ty nezmlátí ani právně nepotrestá nikdo. To pohrdání Rusy, Poláky? Češi nejsou lepší, jen co do počtu menší.) Kdysi si národ zvolil prezidenta s heslem Nebát se a nekrást! Nyní - Nebát se krást? Konečně vláda, jakou si zaslouží? S mučivým steskem sleduji, jak vymírají lidé, k nimž se celý život upínám s úctou a vděčností, jak jiní nedostanou šanci - lidé, jaké Švýcaři nikdy mít nebudou, protože tolik nezkusili, a právě proto mají jiné priority? A jak ti českové je v pervertovaných prioritách v tom jarmarku nad Vltavou, plni jakési zlobné zpupnosti, předhánějí... Je to tím, že jsou v evropském měřítku tradičně nejméně nakloněni křesťanství a nejvíce komunismu? Jak bleskově ztratili kredit, který díky Havlovi ve světě měli! Uvědomili si, že Západ jim daroval svobodu, protože potřeboval kupce zboží, nad kterým sám již ohrnuje nos, které je však pro třetí svět drahé? Produkce je iracionální a skladování není zadarmo?

Čeho se vyvarovat? - Malosti a nedůstojnosti, těch se vyvarovat. Svoboda občana znamená víc než "kupovat značky" a "dělat Miami". Od Švýcarska by se Česko mohlo přiučit (dříve by mne nenapadlo, že by to mohlo být možné!) evropské civilizovanosti. Určité serióznosti, slušnosti. V zájmu občana je plno byrokratických záležitostí vyřízeno předem, poštou. Švýcarská byrokracie je strašná jako všude (a vše se horší); přesto šetří občanům čas a nervy. Dochvilnost, ohleduplnost, vstřícnost? Respekt vůči právu! Například nové české úřady sem posílají občanům, ač jejich adresy mají, poštu přes české velvyslanectví (kde si údajně vše kopírují). Přesně to, co v Evropě podléhá přísné ochraně dat - lékařské tajemství, diagnózy; soudní rozhodnutí o rozvodu včetně intimních detailů - vše si na velvyslanectví může přečíst každá uklízečka. Takové hulvátství státu by se ve Švýcarsku mohlo stát snad leda omylem. Žalovatelným. Ne jako pravidlo.
Ověřila jsem si víckrát, že jako švýcarská občanka mám ve Švýcarsku rozhodně více práv než jako česká občanka v Česku: zde panuje v mnohém bezmoc. Švýcarsko je právní stát. Existuje zde právní vědomí. Česká republika právní stát není. Právní vědomí nemá. Ve Švýcarsku jsou policie a právní zástupci spíše spolehliví. V Česku spíše rozhodně ne. Je nepředstavitelné, že by švýcarské soudy odsuzovaly nevinné, které navíc ani nepozvou k jednání? Darebáci jsou všude. Ne všude jim to projde tak samozřejmě, ne všude tolik zvůle páchá stát arogantními orgány a úřady. Neuvědomují si rodiče, že v bezprávním prostředí vyrůstají děti, kterým se toto jeví jako jediné reálné? Takže dnešní bezprávností sami zajišťují základy bezprávní budoucnosti pro svoje vnuky? Aby zvítězilo zlo, říká Andrzej Szczypiorski, stačí nedělat nic?
Udivuje mne, jak Češi spoléhají, že jim někdo zvenčí zavede pořádek: až budeme v NATO? až sem přijede Albrightová? až budeme v Evropské unii? Doufání v cizí blanické rytíře, ale teď místo k volbám radši na chalupu. Zdá se, že největší kus svobody po listopadu '89 získal typ Čechů v Evropě označovaný jako gauneři. Jejich svoboda je nekontrolovaná, nekontrolovatelná, neomezená. Zbytek národa vzal zavděk svobodou kupovat a cestovat. Občas si povzdechne: zkazili nás komunisti. Nejenže komunisti nebyli voni, byli součástí národa. Nejenže se národ nechávat kazit nemusel (důkaz: nezkažení). Dnes má svobodu zkažen nebýt. Žádní voni neexistují, ani ti sovětští: jen a jen my. Bez omluv a výmluv. (Připomínám, že před současnými jevy i před dnešními politiky jsme před patnácti lety varovali. Nikdo se nezamyslel. "Lidi to nechtěli slyšet!")
Při poslední návštěvě Prahy na mne člověk, jehož jsem si celý život vážila, významná osobnost (kdysi významné) kultury zahlaholil: "Prosím tě, jak to tam mezi těma švýcarskejma blbcema vydržíš?" - Chtělo se mi opáčit: "A jak ty to vydržíš mezi českejma darebákama?" - Spolkla jsem to. Jemu to asi tak nepřijde. I on už je za vodou a v pohodě. Vydělává si podlidskými seriály.
P.S. K "švýcarským blbcům": Klub mrtvých básníků byl navzdory paralelně běžícím krvákům a trhákům měsíce vyprodán. Rhythm is it zatím též. Jsou lidé, kteří jej viděli šestkrát, dvakrát je minimum. Nesentimentální slzí. Nesnesitelně rozjívená mládež šustící sáčky s popcornem nejenže na to chodí: na konci odměňuje tenhle báječný dokument spontánními standing ovations? Zřejmě si už i Švýcaři uvědomují, co nám všem tady v Evropě tolik chybí?

***

Oldřich Černý, diplomat v mezinárodních organizacích, předseda Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů

Z Československa jsem odešel v roce 1949 a později se usídlil ve Washingtonu. Od roku 1965 žiji jako občan USA v Ženevě v prostředí mezinárodních organizací, kde jsem prakticky nepřišel do každodenního pracovního a společenského styku se Švýcary. Moje poznatky o Švýcarsku jsou tedy omezeny spíše pohledem angažovaného pozorovatele. Na druhé straně se po celá tato léta aktivně podílím na organizování a činnosti českých komunit ve Švýcarsku.
Základem občanského cítění Švýcarů je tradice sahající až k samým začátkům jejich pospolitosti. život v horských oblastech nutil obyvatele k úzké spolupráci při zemědělské činnosti a ke společnému postupu při jejím rozvoji. Tato nutnost přirozeně vyústila v demokratické struktury komunálního politického uspořádání. Celá švýcarská konfederace tak postupně po dlouhá staletí vznikala z přesvědčení, že zajišťuje vyšší bezpečnost a politické i hospodářské výhody pro přistupující členy. Tato postupná integrace také překonávala eventuální zábrany a antipatie - ať již jazykové odlišnosti, nebo rozdílnosti kmenového původu.
Nejdůležitějším článkem politické struktury země je obec, která má daleko větší pravomoci a je i finančně podstatně nezávislejší, než je tomu v České republice. Je to právě obec, která například nejvyšší měrou rozhoduje o udělení švýcarského občanství a přiznání domovského práva. Demokratickým garantem státu je široká a vyrovnaná střední vrstva, která žije v urovnaných a stabilizovaných majetkových poměrech. Ve stabilitě státu hrají velmi důležitou roli občanská sdružení, spolky a nevládní organizace, které se zabývají všemi aspekty života občanů. Téměř každý obyvatel je členem jednoho, a velmi často i několika spolků. To se odráží v našem - dnes již krajanském - životě. V každém důležitém městě (mimo italsky mluvící oblast) existuje český spolek, z nichž šestnáct je sdruženo ve Svazu českých a slovenských spolků. Je mezi nimi i několik spolků s téměř staletou tradicí nepřetržité činnosti.
V posledních třiceti letech dochází ve Švýcarsku ke změnám ve vzhledu měst a jejich atmosféry: velká města, jako například Ženeva, už nepůsobí tak výstavně a čistě jako dřív. Zvýšený příliv uprchlíků a přistěhovalců, kteří se neztotožňují se švýcarským státem a jeho způsobem života, negativně ovlivňuje dřívější téměř idylický ráz měst.
Vzrůstá také rozdíl v politickém chápání a preferencích mezi německy a francouzsky mluvící částí země. Frankofonní oblast je hospodářsky znevýhodněná, a je tak mnohem příznivěji nakloněna k užší spolupráci a eventuálnímu přístupu k Evropské unii. Negativně působí i jazykové problémy: zatímco absolventi německých škol mohou snadno uplatnit své znalosti francouzštiny v západní části Švýcarska, spisovná němčina francouzsky mluvícím studentům při přesídlení do německé části nepomáhá, musí se pracně učit místní dialekty němčiny.
Na druhou stranu jsou Švýcaři hrdí na svoji zemi a jasně převládá pozitivní občanský postoj a samozřejmost aktivní vojenské obrany v případě nepřátelské agrese. Švýcarská armáda má charakter domobrany a její struktura je unikátní. Jádro profesionálních vojáků je velmi malé. Jednotlivé kantony mohou jmenovat důstojníky až do hodnosti kapitána. Naproti tomu nemá armáda ani jednoho generála - ten je v případě válečného ohrožení volen oběma komorami parlamentu konfederace. Branná povinnost je krátká (patří k ní ale každoroční doplňovací výcviky) a každý domobranec má svou zbraň a příslušnou výzbroj doma. Místo vojenské služby lze přirozeně volit náhradní sociální nasazení.
Domnívám se, že Češi a Švýcaři jsou si povahově velmi blízcí. Švýcaři dobře chápali sjednocený pasivní odpor po srpnové okupaci 1968 a okamžitě otevřeli novým exulantům hranice své země. Bylo až překvapující, s jakou vstřícností, aktivní a štědrou materiální a sociální pomocí vyšli vstříc těm patnácti tisícům uprchlíků, kteří v zemi natrvalo zůstali. Jejich příchod byl však také vítaným přínosem. Švýcarsko, které tehdy procházelo obdobím hospodářské konjunktury, dovedlo ocenit vysokou profesionální kvalifikaci naprosté většiny nově příchozích. Bylo sice třeba přizpůsobit se zdejším zvyklostem, ale integrace proběhla bez větších problémů. Důležitým aspektem je také prakticky neexistující kriminalita našich exulantů. Tyto skutečnosti Švýcaři opakovaně zdůrazňují při oficiálních setkáních reprezentantů obou zemí, neboť jsou pro ně základním měřítkem při posuzování celého národa.
Relativní zeměpisná blízkost pomáhá vzájemnému poznání a informovanosti. Největší kulturní přínos přinášejí četná hudební vystoupení všeho druhu, od symfonických orchestrů přes komorní hudbu a folklorní skupiny až po sólisty. Také naše spolky v rámci svých finančních možností pořádají koncerty českých umělců, na které zvou švýcarské hosty. Naprosto rozhodujícím přínosem hospodářské a kulturní propagace naší republiky by bylo zřízení Českého centra ve Švýcarsku.
Existuje bohužel i celá řada významných oblastí veřejného života, ve kterých srovnání obou států vyznívá v tragický neprospěch České republiky. Do této kategorie patří především korupce, jejíž stálý růst je pasivně přijímán, personální obsazování vyšších funkcí v policejním aparátu a neprůhlednost státní správy. Také soudy jsou oprávněně častým terčem kritiky pro neschopnost rozhodnout spory ve lhůtách, které jsou v jiných zemích běžné. Projekty, o kterých švýcarský občan rozhoduje v lokálním hlasování, jsou v České republice předmětem dohod za zavřenými dveřmi a důvody rozhodnutí jsou prohlašovány za tajné. V žádné z těchto oblastech není porovnání se švýcarskou realitou vůbec možné! Je smutné, že ani po patnácti letech od pádu diktatury není v České republice dostatečná vůle a dostatečný veřejný tlak občanů tyto negativní aspekty aspoň částečně odstranit.
Členství České republiky v Evropské unii pokládám za zásadní úspěch a politickou nutnost. Avšak Evropská unie pokračuje ve své integraci příliš rychle: připravované politické a hospodářské změny jsou často jen teoretického charakteru a neberou ohled na obyvatele a zvyklosti jednotlivých členských států. Znám dobře strukturu řady mezinárodních organizací, ale žádná z nich ani zdaleka nedosahuje přebujelosti a finančních nákladů srovnatelných s náklady byrokratického aparátu Evropské unie. (Unie má nyní například dvacet oficiálních jednacích jazyků, do nichž se musí agenda organizace překládat. Výsledkem jsou opožděné a málo kvalitní texty, což vede k odkladům v termínech dalších zasedání.) Nedovedu si představit, jak by v dohledné době mohla Evropská unie jednotně postupovat v otázkách zahraniční politiky nebo efektivní zemědělské reformy. Je nepochybné, že základní koncept Evropské unie a z něho vyplývající postupná integrace znamenají významný přínos hospodářskému vzestupu Evropy. K tomu je však jistě třeba definovat pravidla, která by neměla zasahovat až do detailů organizace a života členských států. Členové konventu pro evropskou ústavní smlouvu se nepoučili z potíží při ratifikaci dohody uzavřené v Maastrichtu. Ignorování politické vůle občanů, přímo arogantní rozhodování tlakem shora a naprostý nedostatek relevantních informací a konstruktivní kampaně, která by voličům návrh náležitě objasnila, jsou důležité příčiny problémů s ratifikací ústavní smlouvy. Za nynějších okolností není návrh evropské ústavy přijatelný.
Na druhé straně často převládá u Švýcarů přehnaný pocit vlastní důležitosti a přesvědčení, že Švýcarsko si vede lépe než jiné státy, což někdy přispívá ke ztrátě soudnosti a k podceňování ostatních. Díky tradiční, až přehnaně úzkostlivě dodržované neutralitě se Švýcarsko teprve nedávno stalo členem OSN. Členství v Evropské unii v referendu zamítlo především kvůli obavám z velkého přílivu cizinců. Tento výsledek však znamená jistou izolaci a nutnost řešit mezistátní otázky bilaterálními smlouvami, jejichž výsledky vždy nedopadnou ke spokojenosti konfederace. Lidové hlasování z června 2005 však naznačuje odklon od nynějšího stavu: Švýcaři se v něm vyslovili pro připojení k schengenskému prostoru.