 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Tanec hvězd, astropsychologie a Bůh
Milan Hanuš
V rámci přednáškového cyklu Hvězdy a duchovní řád, který probíhá v pražské galerii Cesty ke světlu, vystupují čeští astrologové s přednáškami, v nichž představují své pojetí astrologie. V jedné z přednášek vystoupil také Milan Hanuš (*1955). Autor úvodem poděkoval hostiteli a majiteli galerie malíři Zdeňku Hajnému za pozvání a vyzdvihl také významný podíl astropsychologa a bývalého šéfredaktora revue PROSTOR Rudolfa Starého na zasvěcení do Jungovy psychologie a astrologie. Přednáška vychází ve zkráceném a upraveném znění. *** Motto: S poměrně vysokou mírou pravděpodobnosti lze očekávat, že určitá psychická situace je provázena analogickou astrologickou konfigurací. Astrologie sestává ze symbolických konfigurací, tak jako kolektivní nevědomí, jímž se zabývá psychologie: planety jsou "bohové", symboly mocností nevědomí (především, kromě jiného). Carl Gustav Jung v dopise André Barbaultovi Theatrum mundi a horoskop Ve spisech renesančních filosofů a hermetiků se často objevuje metafora "divadla světa" - podle jejich představ se svět podobá divadlu (svět je divadlem), a platí to i obráceně: divadlo se podobá světu. Dodnes je živá zejména tato druhá významová rovina renesanční metafory ve známém úsloví o "prknech, která znamenají svět". že divadelní jeviště je znakovým, nebo dokonce symbolickým prostorem tady nemusím vysvětlovat - renesanční učenci však měli na mysli, že nejen divadelní jeviště, ale i samotný svět a veškeré děje i události v něm probíhající, včetně lidského života, mají povahu obrazu, symbolu, představení. A šli ještě dále a říkali, že tento viditelný svět je "utkán ze stejné látky jako sny". Byli zkrátka přesvědčeni, že v tom, co nám tento svět a hra života nabízí, se "cosi" zrcadlí (stejně jako se podobné "cosi" zrcadlí i ve snech) - jakýsi ještě jiný význam, jiný svět, ještě jiná hra a jiná režie. Tomu druhému světu říkali "svět idejí", "velkou hru" nazývali hrou kosmických principů a té vyšší režii říkali Boží prozřetelnost, Bůh. Přičemž "světem idejí" se zabývali filosofové, velkou hrou kosmických principů astrologové (případně numerologové nebo chiromanti a mnozí jiní vykladači) a poznáváním oné "vyšší režie" teologové. Je zajímavé, že v dobách Marsilia Ficina, Paracelsa a jiných renesančních hermetiků či myslitelů (u nás například v díle Jana Amose Komenského) znovu silně ožíval duch univerzalismu, pocit Jednoty, jednoho kořene, z něhož veškeré poznání a vědění pramení: filosofové, esoterikové ani teologové, stejně jako třeba astronomové či astrologové si nekonkurovali, naopak jedno poznání a vědění doplňovalo druhé. Jak známo, astrologové mají úžasný nástroj na zachycení oné velké hry kosmických principů - jakousi astrologickou mandalu: horoskop. Úžasné na něm je, že v té "velké planetární hře" se zrcadlí titěrná hra našich "ivotů a že to zdánlivě neuspořádané, nahodilé, tragikomické lidské pachtění má svůj obraz ve vznešeném dění na obloze. A jelikož podle základního esoterního zákona probíhá vše "jak nahoře, tak dole", můžeme tedy i horoskop přirovnat k jevišti velkého divadla, k jakémusi Theatru, řekněme k Theatru astri, k velkému nebeskému představení, k tanci nebeských světel a hvězd. Na každém jevišti - tedy i v horoskopu - vystupují dramatis personae, dramatické postavy. Planety v astrologii jsou hlavními aktéry celé hry, a tvoří tedy jakýsi herecký ansámbl. A jako každý ansámbl má i tento své sólisty, o které se každé představení opírá, má své hlavní a vedlejší aktéry. Na jevišti kosmického divadla hraje většinou prim jedna párová dvojice ztělesňující mužský a ženský princip, symbolizovaná Sluncem a Lunou. Tento pár utvoří vztah, takzvanou soli-lunární konstelaci, která v horoskopu většinou navodí základní téma. Téma se pak jako v každé správné partituře (nebo režijní knize) dále rozvíjí a větví na řadu dalších motivů, které rozehrávají další aktéři představení: zpravidla Merkur, Venuše, Jupiter, případně další "herci". Ale ve hře přichází ke slovu nejen téma, ale i jeho protiklad, vedle protagonistů se objevují i antagonisté, vyzyvatelé, potížisté, intrikáni, pokušitelé - tuto úlohu většinou sehrávají síly symbolizované Martem, Saturnem, Plutem nebo Lilit (Černá Luna). Role se ale mohou všelijak pomíchat, a to v závislosti na vztazích, které mezi sebou jednotliví aktéři navazují. Jestliže například bůh Apollón uzavře přátelství s jiným božstvem, jež je v mýtech nazýváno Saturnus, což astrologicky znamená, že Slunce se dostane do pozitivního aspektu (trigon, sextil) se Saturnem, stává se rázem z obvyklého vyzyvatele a potížisty (Saturn) velký, i když náročný učitel, a v konečné bilanci i pomocník. Každý dramatický kus je navíc vnitřně členěn na jednotlivé scény, dějství - v astrologii se jim říká domy. A každá scéna či dějství má přirozeně svou scenerii - v astrologii jednotlivá znamení, která spoluutvářejí charakter hry. Jestliže tedy ve čtvrté scéně kosmické hry bůh Apollón uzavírá ono přátelství či smlouvu se Saturnem (astrologicky řečeno: Slunce stojí ve 4. domě, zatímco Saturn ve 12. nebo 8. domě), a celou scenerii tvoří přitom znamení Raka (neboť hrot 4. domu protíná toto znamení) - pak jsou v horoskopu takového člověka vytvořeny podmínky, aby se důležitým jevištěm jeho života stalo prostředí rodiny, aby ho přitahovaly postavy ztělesňující otcovský vzor (archetyp Otce) a aby se sám se ve svém životě chopil své otcovské nebo rodičovské role a náležitě ji "ztvárnil". A když toto své určení člověk jaksi "přehlédne" nebo se mu vyhne, pak může například dojít k tomu, že se z vlastního otce stane v jeho očích ničivá, démonická postava, démon (viz příběh božského Amadea). Z této metafory "divadla života" tedy vyplývá, že nám jsou při zrození dány do vínku určité úlohy i vlohy, které máme (přirozeně v závislosti na životních podmínkách) rozvíjet, naplňovat i ztvárňovat, a to v zájmu celé hry. Neboť cílem je, aby naše představení na tomto světě mělo náležitý obsah (smysl) i formu (napětí, osnovu, příběh) a abychom do hry postupně vědomě zapojili všechny aktéry, to jest odpovídající psychické faktory, celý "herecký ansámbl" naší psýchy. Stavitel mostu Podle Junga tedy existuje mezi strukturou vnitřního života a strukturou horoskopu vztah korespondence, analogie, paralelismu. Z tohoto zjištění pak plyne dalekosáhlý důsledek, totiž že hlubinná psychologie a astrologie zkoumá jeden a týž předmět - a tím je Psýché (přičemž jungovská Duše má svůj předobraz v tom, čemu staří filosofové a mystikové říkali Anima Mundi). Dalo by se také říci, že horoskop v astrologii, podobně jako diagnóza v psychoanalýze, podává analogický obraz vyjádřený jinými prostředky - obraz Psýché. Tento obraz se sice může částečně lišit v závislosti na rozdílnosti nástrojů, které k jeho vytvoření astrologové a hlubinní psychologové používají, ale podstatné je, že oba systémy - astrologie i hlubinná psychologie - jsou k sobě přiřaditelné (vzájemně "kompatibilní") a sledují společný cíl. Tím je poznávání toho, jak funguje Duše (kosmické principy, archetypy) v nás a skrze nás. Z tohoto pohledu jsou tedy hlubinná psychologie a astrologie zároveň nástrojem sebepoznání lidstva (kolektivní duše) i jednotlivého člověka, nástrojem, s jehož pomocí máme možnost znovu navázat vztah ke kosmickým principům, k duševním a duchovním kořenům, psychologicky řečeno k archetypům, komplexům, k nevědomé vrstvě psýchy - a tak můžeme, obrazně vyjádřeno, "z uvíznutí na mělčině zajet znovu na hlubinu", k duchovnímu rozměru života a ke spiritualitě vůbec. A nemusíme přitom provádět žádný krkolomný obrat ani skok z jednoho, řekněme vědeckého, obrazu světa a nenáboženského břehu na druhý břeh, který je takzvaně nevědecký, okultní a religiózní. Tímto světonázorovým vývojem, nebo spíš "evolucí poznání" prošel totiž sám Jung a svým dílem postavil jakýsi most mezi vědou a esoterikou, psychologií a astrologií, teologií a mystikou. Kdo poctivě a se zaujetím studuje Junga za účelem sebepoznání, stane se dříve či později esoterikem a s překvapením dospěje až k astrologii, i když z úplně jiného konce, než by očekával. Když dva dělají totéž... Rád bych se krátce zastavil u rozdílu mezi klasickou astrologií a astropsychologií (psychologickou astrologií). Tradiční astrologie spojuje jednotlivé kosmické principy ("svět idejí", duchovní rovinu) přímo s konkrétními událostmi, jevy a významy ("se světem forem", s fyzickou či empirickou rovinou): jedno jako by se bezprostředně zrcadlilo v druhém. Uvedu jednoduchý příklad: Jestliže Uran tranzituje přes Marta ve vašem horoskopu zrození a tento tranzit probíhá v prvním nebo šestém domě, tradiční astrolog vás bude rovnou varovat před nějakým úrazem, pádem, zraněním, nervovým přepětím či jinak poškozeným zdravím. Naproti tomu astropsycholog bude mnohem obezřetnější a řekne vám, že se ve vašem životě vytvářejí podmínky pro impulzivnější chování, neočekávané reakce, náhlá rozhodnutí, což může vést k ukvapenosti a případně přivodit i nějaký úraz. Výpověď tradičního astrologa je jednoznačnější, konkrétnější, zdánlivě trefnější - ale také více náchylná k omylu, neboť uvedená konstelace nepůsobí pouze v jedné rovině (na "jevišti života"), ale na více rovinách (i v "psychickém zákulisí", v dějišti duše). Naproti tomu výpověď astropsychologa před vás klade více možností: Konstelace se může projevit přímo (úraz), ale i nepřímo (impulzivnější chování), anebo se vědomě nemusí projevit vůbec (můžeme jednat ukvapeně, ale vůbec si to nemusíme uvědomovat). Pro astropsychologii má tedy zásadní důležitost ten faktor či element, který leží naopak zcela na okraji zájmu klasické astrologie a který zprostředkovává spojení mezi "nahoře" a "dole", mezi rovinou kosmických principů ("světem idejí") a rovinou pozemskou ("světem forem") - a tím zprostředkujícím faktorem je (jak už bylo výše naznačeno) Psýché, podle Jungovy psychologie individuální a kolektivní duše. Nikoliv tedy to, co se projevuje navenek, ve světě vnějších forem, na jevišti života - to vše jsou jen "herecké kostýmy" a inscenační prostředky "vyšší režie", výrazové formy, které na sebe berou - pozor - skuteční tvůrci hry - archetypy (planetární energie) a jejich psychické obsahy. Tím rozhodujícím dějištěm života a zároveň ohniskem astropsychologického zájmu je tedy duše. A astropsychologie varuje: Pokud si k tomuto dějišti nezískáme přístup a nepochopíme smysl celé hry, pak nám hrozí, že se dříve či později sami staneme její obětí. Souběžnost dějů na jevišti života a v dějišti duše V jedné ze svých přednášek o synchronicitě uvádí Jung dnes už klasický příklad toho, čemu říkal nepravděpodobné náhody neboli učeným jazykem smysluplné koincidence akauzální povahy. Měl jednu klientku, která trpěla přílišným racionalismem, "hořem z rozumu". "Po několika neplodných pokusech o zmírnění jejího racionalismu poněkud humánnějším uvažováním - říká Jung - jsem se musel omezit na naději, že se jí snad přihodí něco nečekaného a iracionálního, něco, co by mohlo rozbít intelektuální retortu, do níž se uzavřela." A pak se to stalo: Nejdřív měla působivý sen, v němž jí někdo daroval drahocenný šperk - zlatého skarabea. Druhý den měl Jung se svou klientkou sezení, při kterém se přihodilo něco zvláštního: "Zatímco mi tento sen vyprávěla, zaslechl jsem, jak za mnou něco tiše klepe na okno. Otočil jsem se a spatřil jsem dost velký létající hmyz, který zvenku narážel do okenic a snažil se dostat do temné místnosti. To se mi zdálo zvláštní. Ihned jsem okno otevřel a přilétající hmyz jsem chytil ve vzduchu. Byla to Cetonia aurata, Scarabaeidae, obyčejný zlatohlávek, který se díky své zelenozlaté barvě přibližně podobá nejspíše skarabeovi. Podal jsem brouka své pacientce se slovy: "Tady máte svého skarabea." Tato událost prorazila do jejího racionalismu žádoucí díru a led jejího intelektuálního odporu se tím prolomil. Léčba mohla nyní úspěšně pokračovat." Zlatý skarabeus byl ve starém Egyptě posvátným broukem, symbolem nesmrtelnosti lidské duše a také schopnosti obrody života, jeho transformace. Řečeno psychologicky, skarabeus je tedy archetypem přerodu - a jestliže se v nevědomí taková mocná, transformativní síla aktivuje, dochází pak často k jejímu vynořování prostřednictvím snového obrazu, případně i konkrétní synchronistické události. Astrologa okamžitě napadne konstelace Pluto/Slunce (barevně vyjádřeno černá-zlatá, spojení nejnižšího s nejvyšším), neboli výzva k transformaci osobnosti, ke změně orientace vědomí, která však přichází (v tomto případě přilétá) z hluboké tmy, z nevědomí. Jakmile nějaký mocný archetyp v dějišti duše ožije a neočekávaně se vynoří na jevišti života, dochází k synchronistickým událostem, jejichž účinek bývá zpravidla velice silný, přemáhající - takové události prožíváme jako něco fascinujícího, numinózního, jako závan posvátna, proniknutí nějaké vyšší síly do každodenního života. Nepochybuji, že by si každý z vás určitě vzpomněl na nějakou událost tohoto typu a zážitek s ní spojený. Ostatně podobný typ zkušenosti, jako je synchronicita, je pěkně vyjádřen i ve známém rčení "my o vlku a vlk za dveřmi" - takže o ní už něco věděli naše babičky i pradědečkové. Synchronicita jakožto "časový a smysluplný paralelismus psychických a psychofyzických událostí" tedy funguje, ale Jung přitom zároveň podotýká, že samotný její princip stále ještě není exaktně definován - přísně vědeckému poznání a definici stále uniká. Kdyby tomu bylo jinak, pak by patrně všechna takzvaná orákula a mantické (věštecké) metody, k nimž astrologie do jisté míry také patří, mohly být přijaty a uznány třeba i vědeckou společností Sisyfos na jedné straně, anebo různými náboženskými společnostmi či církvemi na straně druhé - neboť i ony vesměs uznávají platnost vědeckých důkazů. Takto uznány být mohou sice také, ale cosi v tom brání - možná jistý typ vědecké, případně náboženské předpojatosti - o tom však nyní nechci hovořit. Chci spíš doplnit, že astrologie je z tohoto úhlu pohledu určitou metodou (technikou), která zcela systematicky a cíleně - díky tranzitům a progresím - experimentuje se synchronicitou. Říkám záměrně experimentuje, protože astropsycholog je schopen předvídat, že se díky určitému tranzitu a předpokládané konstelaci vytvoří podmínky vhodné k určitému typu synchronistické události, ale už nedokáže předvídat, zda se tento typ události projeví přímo na "jevišti" života, a už vůbec ne v jaké konkrétní podobě. Z toho pak také vyplývá postoj astropsychologa: K možnostem předvídání je astropsycholog zdrženlivý a obezřetný, k jakémukoli předvídání konkrétních událostí pak zcela odmítavý. Řečeno slovy Junga: "Táž konstelace znamená například u téhož člověka jednou katastrofu a podruhé pouhou rýmu." Astropsychologův hlavní zájem tedy není zaměřen do budoucnosti, ale k "tady a teď", totiž k pozorování toho, v jaké podobě, na jaké úrovni vědomí a zda vůbec se tranzitem či progresí navozená možnost či příležitost k něčemu (ony "vhodné podmínky" dané tranzitem) viditelně projeví. A naopak, zda právě prožívaná událost nekoresponduje s nějakou výraznou konstelací, která by vrhla na to, co se právě děje, ostřejší světlo. Protože zdánlivé štěstí, které nás potkalo, anebo úplná katastrofa, kterou právě prožíváme, se mohou jevit z vyšší perspektivy s úplně opačnými významovými znaménky. Horoskop tedy zároveň funguje jako nástroj reflexe, a hlavně sebereflexe, jako onen mytický perseovský štít (dar Pallas Athény Perseovi), který nám umožňuje zahlédnout Gorgony v našem nitru a nepodlehnout jim. Jako příklad synchronistické události mohu uvést okamžik, kdy jsem dostal od pořadatelů tohoto přednáškového cyklu nabídku ke spolupráci. Podotýkám, že jde o mé první veřejné vystoupení týkající se astropsychologie - a k nabídce došlo právě ve chvíli, kdy se tranzitující Saturn spojil s mým Uranem v 5. domě v první těsné konjunkci. Saturn je v astropsychologii pojímán jako faktor, který vtiskuje našemu chování, myšlení, cítění formu, tvar, strukturu - a to v závislosti na společenských pravidlech, normách, omezeních i cílech. Abychom obstáli, musíme svým touhám a cílům dát odpovídající a společensky přijatelný výraz a přísně respektovat jisté meze únosnosti a hranice svých možností. Tento proces formování charakteru se neobejde bez typických saturnských výzev, lekcí i bolesti. Naproti tomu Uran představuje v astropsychologii tendenci v mnohém opačnou: totiž instinkt svobody, naše "prométheovské" tíhnutí k duchovním výšinám, k osvobozování vědomí od domnělých i skutečných předsudků, k stavění lidských schopností (objevitelských, vědeckých, technických) na roveň Bohu. Tíhnutí k osvobozujícím ideám, ušlechtilejším metám může pak vést i k tomu, že rozmetání starých hranic a pořádků končí novou nesvobodou. Když se tranzitující Saturn setká s Uranem, jsou tedy vhodné podmínky k tomu, aby se člověk pokusil vtisknout svému myšlení i jednání zřetelný výraz, formu, jasný profil, logiku, jinými slovy, aby nechal zřetelněji vystoupit svou individualitu, a to zejména v té životní oblasti, kde se člověk realizuje a uplatňuje své nadání (sféra 5. domu). Ale zároveň aby přitom respektoval své možnosti a zároveň i očekávání auditoria. Zdá se tedy, že nabídka k přednášce i tato přednáška sama je určitou synchronistickou událostí, která má své skryté téma (navíc je třeba připočíst, že samotný fenomén synchronicity souvisí svým významem s Uranem - synchronicita je uranistickou záležitostí). Téma, které bych si bez horoskopu stěží uvědomil, a tím je výzva (Saturn) k individualizaci (Uran) v oblasti myšlení a tvůrčího projevu (5. dům) a k myšlení v jasných pojmech a všeobecně přijatelné formě. Tajemství bílého bodu V každém horoskopu se veškeré dění na obrazci koncentruje do jednoho bodu, který je vyznačen malým, prázdným kroužkem uprostřed. Podle tradiční astrologie je tím prázdným, bílým bodem vyznačeno naše stanoviště, ono místo, z něhož pozorujeme postavení planet - a tím stanovištěm je naše Země. Z hlediska astropsychologie je ale tento výklad příliš statický a "uzemněný". Vrátíme-li se k naší metafoře divadla světa a tance hvězd, a jejich grafického zachycení v horoskopu, pak onen bílý bod na první pohled připomíná obrovskou divadelní točnu, skrytý mechanismus, tajemné vehikulum umožňující pohyb všech aktérů hry - cyklický, rytmický a významuplný pohyb nahoře i dole, navenek i uvnitř, celého veškerenstva. Ani tento výklad však astropsychologii neuspokojuje, protože je stále ještě příliš doslovný a mechanický, chybí v něm Psýché a postrádá duchovní rozměr. V Jungově psychologii zaujímá centrální postavení integrující faktor, který se nazývá Svébytnost, úplné bytostné Já, das Selbst. Jinými slovy, Jung objevil a četnými výzkumy doložil, že v nás dřímá hlubinná duchovní potřeba a zároveň mocná instinktivní integrační síla, která - když se probudí - nás žene k tomu, abychom sloučením protichůdných stránek naší vědomé i nevědomé Psýché vytvořili "novou sloučeninu", "Kámen mudrců", novou psychickou a duchovní kvalitu a na svůj způsob tak realizovali "vnitřní božství". Tajemný bílý bod v individuálním horoskopu tedy představuje jakýsi úhelný kámen celé stavby, navzdory tomu, že je zdánlivě prázdný. Symbolizuje (řečeno jungovsky) úplné bytostné Já, (teologicky) obraz Boží v člověku, (mysticky) duchovní srdce, (antroposoficky) vnitřní "kristovský impuls" a (teatrologicky) "vyšší režii". Z toho také vyplývá, že zatímco pro astropsychologa nevede cesta za poznáním Psýché a jejích zákonitostí dál než k tajemnému bílému bodu (v něm se astropsychologovi cesta otevírá a do něj ústí), pro teologa je to naopak pouhé "startovací místo, odraziště", neboť předmět teologie je jiný - nikoli Psýché, nýbrž rovnou Boží existence. I když pro astropsychologa neleží otázka Boží existence v centru pozornosti, mlčky ji předpokládá, neboť ví, že bez ní by hra kosmických energií (Theatrum astri) vůbec nefungovala. Přesto však existují astrologové - a není jich zrovna málo - kteří si tajemný bílý bod vysvětlují jinak, případně je pro ně jenom prázdným místem. Domnívám se, že tito agnostikové či intelektuálové mezi astrology jsou vystaveni obrovskému pokušení promítnout do tohoto velkého tajemného bodu, před kterým bychom měli stát s největší pokorou, své malé astrologické Já. Pokušení nahlížet do Boží dílny a poskytovat zaručené informace přímo od pramene je u astrologů značné - a snad žádný začátečník se mu (třeba jen na okamžik) nevyhne. Když ale půjdeme ve svých úvahách ještě dál, dospějeme k tomu, že právě v tomto tajemném bodu horoskopu by se mohli setkat odvěcí rivalové: astrologie s teologií a esoterika s vědou. Protože je to zároveň symbol univerzálního vědomí, ve kterém se - řečeno vědeckou terminologií - poznávaný objekt (nebo-li Psýché), poznávající subjekt (omezené lidské vědomí) a proces poznání (Duch jakožto dynamický aspekt Psýché) spojují v Jednotu. A tmelem nebo základním principem této Jednoty je vesmírná harmonie. Věřící křesťan říká: Láska - Bůh. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |