 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
O snění růžových delfínů
Josef Herčík
Esejistická črta Josefa Herčíka (*1961) je inspirována autorovým zájmem o evoluci vědomí a experimenty týkající se mimosmyslového vnímání. Grafik, esejista, básník a cestovatel Josef Herčík v revue PROSTOR publikoval naposledy své básně (revue PROSTOR 60, str. 143-149). *** Abych mohl uchopit a ochotnému čtenáři srozumitelným jazykem vyjádřit vzrušující, svým obsahem nekonečné, a možná i nebezpečné téma ve snaze popsat směs pocitů, znalostí i vlastních výzkumných zkušeností, píšu nástrojem starobylým, ale sladěným s mým pomalým myšlením - inkoustovým perem. Přiznávám ale, že sedím spokojeně na polstrovaném křesílku v kavárně, k mé hrůze zanesené rytmy afrických bubnů, sahajících svým infantilním rytmem nevybíravě po zbytcích klidu v mé mysli. Netrpím ani zimou na pařezu či na kůži jeskynního medvěda pod skalním převisem. Chrup mám zdravý, usazený ve slabší čelisti než moji předkové a mé špičáky ztratily vše ze své hrozivosti. O to víc se cítím ohrožen myšlenkami a pocity druhých, neboť je nás mnoho. ... střípky vědomí Své nejblišší předky si pamatuji z vyprávění své matky a babičky: Můj pradědeček se jmenoval Vilém a sedával v lavici piaristické koleje ve Slaném se svým věrným druhem Václavem Štechem. Ten svého syna pojmenoval po mém pradědečkovi a já svého syna Viléma zase na památku po milém V. V. Štechovi. Tak ve své paměti spřádáme všichni tenounkou kulturní nit, vinoucí se daleko do archetypální minulosti. Jakou nejstarší vzpomínku si dokážu ve svých třiačtyřiceti letech vybavit? Jaký první vjem? Pocit? Není to těžké: Je to hustá srst našeho ovčáckého psa a moje chodidla šestiměsíčního batolete, užívající si slasti chlupatého tepla. Snadno si též vzpomínám, jak jsem se ve dvou letech ztrácel matce s obličejem zabořeným do vzácných kožešin staroměstských paniček, když jsme chodívali nakupovat do tržnice. Dokázal jsem jí utéct hodně daleko poslepu s obličejem zabořeným v srsti naftalínem páchnoucího, ale pro mne tajuplně huňatého kožichu! Mnohem dříve, hned po narození, mi matka pro jistotu a pro ochranu před vlezlými paničkami ovíjela hlavičku užovkami a slepýši. Aniž jsem byl uštknut, byl jsem chráněn před uřknutím ukrývajícím se pod licoměrným obdivem, nakukujícím bez zdvořilosti do dětských kočárků. A předtím? Kdo ví? Kdo to ví s určitostí? Mohl jsem být reinkarnován? Zasloužil jsem si nějak být batoletem? Určil to vesmírný pořadník, či nějaká komise, Osiris s váhami? Kde jsem se tu vzal, z jaké příčiny? Proč jsem vydaný na milost přírodním živlům? Opečovaný i zavržený rodiči, sám pečlivým rodičem, předávám štafetu a putuji k neodvratnému zániku, konci. Ke smrti...? To zatím neznám, nevím, co si pod tím slovem představit. Hnilobný zápach rozkládajícího se masa či pokrm pro červy a muší larvy? Vyzraji na to! Stanu se hnojivem stromům a rostlinám, nechám se zpopelnit! Opravdu sebe? Jsem z osmdesáti procent voda, pak nějaké bílkoviny, minerály, vápník... Měřeno, váženo - biologie více nezná. Snad fyzika, co myslíte? Jsem hmotný, tedy jsem. Mé proteiny jsou složeny z atomů, atomy z elektronů, protonů a neutronů, neutrin, kvarků, hadronů a všechna tahle řídká omáčka drží pohromadě jakousi slabou nebo silnou jadernou interakcí... Tak vlastně nejsem! Nejsem ničím, jsem řídký, tak prázdný a řídký v prostoru, ojedinělý v celém nekonečném vesmíru, kouskem prázdné hmoty nalepeným gravitací na jiném, jen o málo větším kousku stejné hmoty, uboze držícím při sobě. Jsem paradoxem v prostoru, nepatrným jako celé galaxie, neboť sama kvantová mechanika definuje hmotu jako prázdno osvěžené tancem několika elementárních částic a ve vesmíru obsažené jen nepatrným zlomkem procenta. Abych vůbec mohl pokračovat, ujišťuji se, že jsem. Potřebuji se objektivizovat. Dokázat se! Hoj! Toť úkol nad úkoly! Mohu se štípnout, kousnout do jazyka, ale snad se mi to jen zdá, ani bolest nemusí být skutečná. Potřebuji důkaz, jasný důkaz, pohled zvenčí, takovou veličinu, kterou bych umístil mimo vesmír, nezávislou a nepodplatitelnou. Ale copak to jde? Jen co připustím existenci nezávislého pozorovatele stojícího mimo vše poznané, matematickou veličinu stojící vně zkoumaného subjektu, není již vně, je již obsažena, je připuštěna. Je-li myšlena, je součástí vesmíru! O ni je náš vesmír zvětšen, je vstřebán rozšiřující se fantazií tajícího nekonečna. Kolaps matematiky? Ne, nebojte se - jen hra se slovy. Zkusím opačný postup, odstraním vše, co mne obklopuje, vše je jen jakousi vlnou, hrou fotonů na sítnici, ale ksakru, jaká realita, vše je pořád z druhé ruky! Vjemy, pouhé pocity z doslechu. K čertu s tím vším, k čertu! Předměty, které vidíme, tvary zkreslené rohovkou oka dříve než elektromagnetické vlnění v různých délkách zaregistruje oční nerv, teplo, chlad, také jen vlnění, a když to vše zmizí, co zůstane? "Á! Chvilku ticha, prosím... ještě chvilku" tak... tááák. Děkuji! Co zůstane, nebudeme-li nic slyšet, vidět, cítit, chutnat ani hmatat nejbližší okolí? Co tedy budeme vnímat? Někteří keltští králové to zažili. Určité starověké keltské kmeny oslepily svého krále, zbavily ho údů, zraku i jazyka a uzavřeli ho do dřevěné věže. Tu pak přesunovali s sebou. Mínily, že nerozptylován okolím, osamocen ve výšce korun stromů, bude rozjímat sám se svými myšlenkami, blíže bohům, zodpovědný svému lidu za úrodu a veškeré rozmary přírody. A když se neurodilo, byl hozen vlkům! Ó, jak surové, primitivní. Ó, jak účinné! Jsme stvořeni, nebo jsme výsledkem evoluce? Je někomu vůbec taková otázka jasná? Je správně položena? Nevím. Ne všichni ji jistě chápeme stejně. možná proto, že někteří z nás byli stvořeni, někteří jsou výsledkem evolučního vývoje a někteří, promiňte prosím, se snad ani neměli narodit. A já zase nevím, mezi které patřím! Co mě definuje? Myslím - tedy jsem! Ale myšlení není jen výsadou živých bytostí. Počítače také myslí. Ostatně v živém proudu vývoje posledních čtyřiceti let učinily ohromný pokrok od třídění dat k úsudku a výběru. Ať tedy jsou! Zatím jim říkáme umělá inteligence. Jak ale budeme nazývat inteligentní struktury sestavené z biologických procesorů a vícebuněčných čipů? Zamýšlím-li se dnes nad otázkou svého původu, obdivuji se mytologickým fantaziím našich pradědů, ohromující vynalézavosti architektů, mistrovské vizualizaci středověkých malířů, trpělivosti a geniální kryptografii alchymistů, kultivovanosti šlechticů, pokoře a vzdělanosti řádů, důkladné systematice vědy, tedy lidskému myšlení, které nás na polštáři fantazie baví a udivuje neutuchajícími nápady, nimrá se v složitostech i překvapuje lehkostí a zjednodušením, bourá účelová dogmata, aby vzápětí stavěla nová důmyslnější a obtížněji překonavatelná. To je přece lidstvo, se svými vynálezy hrůzy, mnohými válkami, úžasnou přizpůsobivostí. Není možné je svázat do definitivní škatulky a zakázat mu snít o nových teoriích původu, objevit pro ně jediný účel bytí, přivázat je k boudě evoluce anebo mu sypat rafinované krmení z kazatelny. Naše myšlení je v neustálém pohybu roztáčené myšlenkou Proč? Važme si toho perpetuum mobile, neboť je věčné, nedostižitelné, nezastavitelné. Proč žijeme? Protože dýcháme a myslíme, nebo abychom dýchali a mysleli? Nebyli bychom to my lidé, kdybychom nesnili, a nebyli bychom to my lidé, abychom nedokázali myšlenku proměnit ve slovo a rukama vytvořit nástroj, proměnit éterický sen v materii, tvarovat hmotu, tvořit. A opět a znovu se ptát: Odkud jsme se tu vzali? Co jsme zač? Kam směřuje naše úsilí? Posloupnost těchto otázek je logická, klíč k jejich rozluštění leží v té prostřední. Co jsme? Myšlenkou tvořící hmotu, či hmotou generující myšlení? Schopnost položit si tuto otázku nám dovoluje zamyslet se nad pojmem vědomí. Kde sídlí, jak vzniká, patří třeba jen mně a ty máš své? Anebo existuje společné vědomí, jungovské kolektivní nevědomí? Je ukryto v kamenech, rostlinách, vzduchu, svitu hvězd, prostoru mezi nimi? Jak drží pohromadě? Je to jakési pole tvořené archetypy? Unus mundus? Komu patří? ... i věda má svůj underground Věnujme chvíli pozornost známému americkému vědci a badateli Johnu Lillymu (1915 - 2001). John Lilly jako první na světě mapoval emoční centra v lidském mozku a formuloval svoji výzkumnou otázku: "Vzniká následkem činnosti mozku mysl, nebo existuje něco většího než činnost mozku, NĚCO, co je zdrojem mého osobního vědomí?" Zkoumal lidský mozek v porovnání s mozkem delfína a konstatoval u delfínů vyšší aktivitu mozkové činnosti (v knize Člověk a delfín, česky vyšla v roce 1966). Lillyho poznatky o lidském mozku zneužívala CIA během studené války ke svým výslechům. Metodiku kontaktů s delfíny dodnes zneužívá námořnictvo USA. Proto se Lilly stáhl k soukromému výzkumu. Postavil vlastní delfinárium na Panenských ostrovech a spolu s výzkumem delfínů se věnoval svému ústřednímu tématu: sídlu vědomí. Neohroženě se pouštěl do studia vlastní mysli. Objevil možnosti nádrží pro výzkum látkové výměny potápěčů. Do těchto nádrží se celý ponořil, dýchal v latexové masce vlastní konstrukce, nechal se nadlehčovat vodou, jejíž teplota byla stejná jako teplota těla. Nádrže byly světlotěsné a zvukotěsné. V prostředí téměř bez tělesných vjemů Lilly zjišťoval, že mozek nepotřebuje k udržení vědomí žádné podněty! Říkal o tom: - Ve vnitřních realitách se mohou jevit události natolik zřetelně, že by bylo možné zaměnit je za události z vnějšího světa!" John Lilly nebyl básník, spisovatel, hudebník, malíř či mistr imaginace. Nebyl ani psycholog, mystik, alchymista nebo mág. Byl vědec, systematik, tvrdošíjný mistr introspekce. Johnovo poselství může být zkoumáno nejpřísnějším drobnohledem. John nebyl ani dítětem šedesátých let a nemával nám na pozdrav Gandalfovou holí, byl vzdálen mesiášství i esoterickým spekulacím. Jeho usilovná práce na poli vědy a věčný skepticismus k vlastním poznatkům to dokazují. Své poznatky shrnul v překvapivou hypotézu o funkci mozku: "Mozek slouží z větší části jako filtr vnímání. Pokud dobře funguje, cloní myšlenky a fantazie jiných entit a paralelních prostorů topologické geometrie vesmírného kontinua. Odfiltrovává nás nepřipravené od signálů jiných entit" Jen malé procento aktivity našeho mozku slouží k myšlení...? Právě (nikoli překvapivá) empatie s kytovci, která byla výsledkem mnohých pokusů v delfináriu, ho přivedla k tomuto závěru. Celý svůj život věnoval sblížení a společnému jazyku dvou rozdílných druhů: člověka a delfína. Padesát let svého života se několikrát týdně podroboval hlubinné introspekci v nádržích. Řídil svůj život s přesností pilota raketoplánu. ... "vědecké" a "duchovní" Carl Gustav Jung bourá již sedmdesát let, tiše a téměř bez odporu, bariéry mezi "duchovním" a "vědeckým" přístupem. Bez nadsázky můžeme mluvit o fenoménu, který nepotřebuje obhajoby, je zde a nemůžeme proti němu nic dělat. že jeho jméno nezáří na standartách akademií? To je prosté. Obsáhnout dílo C. G. Junga znamená hluboké studium historie i mytologie mrtvých kultur, studium jazyků, průnik do myšlení orientálních civilizací, kde lidé cvičili svou mysl v introspektivní psychologii tisíce let, absolvování mnoha let psychoanalýzy a neustálý boj s neurózou v sobě, vzhledem k nutnosti uchování vlastní celistvosti. To všechno není možné podstoupit v pouhé touze po zakonzervování jistoty akademického života. Skutečnému, modernímu vědci naší doby by se neměly na tomto místě zježit vlasy! Přestože kauzální přístup k poznávání skutečnosti má v našem evropském myšlení neodmyslitelné místo, je pilířem našeho vědeckého pohledu a kotvou hozenou do budoucnosti - není jediným možným vědeckým přístupem. V Číně po šest tisíc let neznali vědu v podobě, v níž ji dnes chápeme, a přesto, neoddiskutovatelně, bez vědy nebyli! Čínský pohled na svět vychází ze synchronicity. Evropan vidí určitou skutečnost a ptá se: Kde se tu ty věci vzaly? Co a jak je příčinou jejich výskytu? Číňan vidí určitou skutečnost, přijme ji jako celek a ptá se: Jaký význam je ukryt v tomto výskytu věcí? Co symbolizuje? Nehledá příčinu a důsledek, nezabývá se kvantitou vztahů, naopak dokáže vystihnout kvalitu komplexu událostí odehrávajících se v jediném okamžiku! Tím vším se dnes zabývá moderní fyzika, pro kterou kvantitativně-kauzální principy přestaly navždy platit. Je obdivuhodné, jaké úžasné teorie vznikají v abstrakcích dnešních fyziků. Většina z nich probíhá v těžko popularizovatelných rovinách a jen občas se dozvídáme cosi o "strunách", "bublinách", "topologii pole". Dávno už nás neděsí objev černé díry. Jsme fascinováni množstvím nových modelů vesmíru v prvních milisekundách po velkém třesku. Pohled dnešního fyzika na hmotu je těžko popsatelný, připomíná spíš pohled vášnivého jachtaře, zamilovaného do různých druhů vln a proudů s občasnými bouřemi, spojitými víry, kotvícího svou jachtu v Orientu či na Filipínách, toulajícího se s hejnem velryb, když proplouvá pod Ohňovou zemí, aby navštívil na západním pobřeží peruánské indiány a nechal se kolébat v síti, poslouchaje starobylá vyprávění dechu deštného pralesa. Současný fyzik je analytikem, porovnávajícím taoismus a buddhismus s teorií pole. Bez těchto znalostí by byl odtržen od vnějšího světa a v ochablé ruce třímaje ebonitovou tyč by byl v šerosvitu fyzikálního kabinetu udušen liščím ohonem. ... nemateriální kultury Náš evropský způsob vnímání nám dovoluje obdivovat stavby vytvořené rukama našich předků, zkoumat skalní kresby, měřit pyramidy, členit architekturu do kulturních slohů. Uchovávat historii ve starých knihách, neustále se přít o umění, rozvíjet vědní obory, podmanit si elektrický proud, rozbíjet atom a zaplavit svět hračkami denních potřeb. Ale myslet - to jsme se nikdy nenaučili. Neměli jsme na to čas. V neustálých sporech a rvačkách o přežití, v boji s přírodními živly jsme se stali dřív predátory než mysliteli a hladíce si svá břicha si dnes spokojeně hovíme na vrcholu potravinového řetězce, hubíce vše živé ve svém okolí. Co víme o myšlení? Zaslepeni svými technickými úspěchy si nedovedeme představit kulturu, která by nebyla v první řadě materiální. Kulturu postavenou na fantazii, citu a empatii. Představa sama je přece nevyslovenou myšlenkou a překlad do slov, obrazů či zvuků je omezen výrazovými prostředky. Pouhá představa je bohatší, neomezená materiálem, kvalitou provedení ani časem potřebným k jejímu zažití, jak dnes říkají estetikové - konzumaci. V souladu s vlastním pocitem nadřazenosti tvrdíme, že zvířata a rostliny "nemyslí" a chovají se pouze pudově, instinktivně. Tvrdíme to několik tisíc let a nemáme pro to jediný logický důkaz. To, čím se vydělujeme z přírody a odlišujeme se od ostatních "hovádek božích", není kvalita našeho myšlení, ale pouze kvantita tvůrčí činnosti! Tisíce let staré kultury indiánů, dodnes žijící v ráji amazonského pralesa, to svým protikladem k naší materiální kultuře dokazují. Dostupnost ryb v neustále se obnovující řece i různost ovoce rostoucího na dosah vztažené paže a stálé klimatické podmínky vhodné k životu v zahálce dovolily indiánům kmene Šipibó rozvinout nemateriální, snovou kulturu. Bez nutnosti hlídat dřevo připravené na zimu před zloději, v nevynucené symbióze s přírodou, která je mateřsky obklopuje, vychovali a naučili moudrosti mladší kmeny a poslali je budovat kulturu kamenných měst, která dnes již opuštěná obdivujeme. I Inkové byli potomci kultury Nazca, žáci dodnes živoucích říčních indiánů, které můžete navštívit u slepého ramene řeky Ucayali. Jejich nejbližšími přáteli jsou sladkovodní růžoví delfíni, jejichž skupinky si dodnes hrají v hladkých vodách povodí horního toku Amazonky. Indiáni Šipibó si svých sousedů hluboce váží a - aniž by jim obětovali a uctívali je jako božstvo - považují je za své učitele a přátele z paralelního světa. Snění růžových delfínů je nám, spotřebitelům a televizním konzumentům, nepochopitelné, ale zkuste pomyslet, jak snadné a srozumitelné by bylo navzájem si své fantazie pouze představit. Delfín nemůže namalovat obraz, ani hrát na housle či napsat knihu. Může si ale svoji hudbu vysnít a svůj sen snít tak intenzivně, že ho s ním prožijí jeho druhové. Zavěžen v hamace mezi citroníkem a kakaovníkem, obklopen kvetoucími ibišky v náručí deštného pralesa jsem v Peru nejednu noc s laskavým svolením svých delfíních přátel prožíval symfonii nevyslovitelných zážitků, utkanou pouhou fantazií, tvarovanou do oblouků tryskajících k jižní obloze z vod Ucayali. V Jižní Americe jsem si poprvé uvědomil důležitou vazbu člověka na noční oblohu. Třináct tisíc kilometrů od domova jsem stále vyhledával asociace, které mi připomínaly zážitky z dětství: indiánskou vesnici jsem zaměnil za dobře známou trampskou osadu na Berounce, přístaviště indiánských loděk s jeho hospůdkami v Yarině zas v malinký přístav v řecké Antikýře, ale teprve pohled na souhvězdí, která jsem neznal, ve mně vzbudil hlubokou vážnost. Pocítil jsem vzdálenost od domova a moje maličkost, vydaná na milost a nemilost jižní obloze, se upnula k jedinému, byť jen z verneovek známému souhvězdí - Jižnímu kříži. Obloha: noční tajuplné blikání vzdálených hvězd a denní barokní závěsy oblaků, věnčící blankyt božího království, učiní z každého darwinisty lháře a usvědčí každého materialistického nihilistu. Ocitnete-li se někdy sami, ležíce naznak pod hvězdnou oblohou za letní noci, pohlédnete-li vzhůru, zkuste si představit, co bylo předtím, než syntézou organických látek vznikl první protein, předtím, než se zrodily první hvězdy, první galaxie, než to bouchlo velkým třeskem? Anebo: Zkuste si představit, čím se zabýval Bůh otec předtím, než za šest dní stvořil svět. O čem snil? Na co čekal? Čím se zabýval? Jen to zkuste! Ono to jaksi nejde, že? Teprve pod nesmírností hvězdné oblohy si uvědomujeme nedokonalost svých představ o světě. To, co pod hvězdnou oblohou cítíme, se jaksi neslučuje s tím, co víme nebo co si myslíme, že víme. Pod hvězdnou oblohou si však tento konflikt můžeme přiznat a uvědomit. Poznávání světa před nás klade stále nové otázky, které nedokážeme vstřebat, chápat v souvislostech. Touha po celistvosti je to, co nazýváme neurózou, a neurózou trpí celá lidská společnost. Představa křesťanského Boha neodpovídá našemu vědeckému poznání, ale naše city neuspokojí sebedokonalejší teorie, která nevede k pochopení účelu a smyslu lidského života. ... komnaty boží Do tváře Vozataje delfského jsem pohlédl poprvé v patnácti letech v Galerii antického umění v Hostinném. Majestát této sochy ze šestého století před naším letopočtem mne natolik fascinoval, že jsem začal pátrat po původu důstojnosti a pocitu magického poznání prýštícího z výrazů tváře a držení těla této i jiných archaických postav. možná ještě klasické sochařství zobrazuje božství zářící z našich předků v raných dobách naší kultury. Helénistické ani římské portréty už nemají tuto moc. Došel jsem k závěru, že poznaný svět se tehdy jen málo vzdaloval světu skutečnému. Svět byl malý, dal se obsáhnout a Vozataj byl majestátný v celistvosti svého poznání - nebylo obtížné pochopit poznané, neboť poznaného bylo málo, jen kousek pevniny a několik ostrůvků Egejského moře, a vše ostatní zůstávalo tajemstvím ponechaným bohům. Tedy - tajemstvím nedotknutelným. Toto tajemství jsme počali pomalu odkrývat. Hromovládného Dia jsme sesadili spolu s jeho kolegy z Olympu a jeho blesk jsme nazvali výbojem statické elektřiny. Tak vznikl poprvé rozpor mezi cítěním a chápáním. Všude tam, kde odkrýváme tajemství komnat božích (a je zcela jedno, jakému náboženství přestáváme věřit), tento rozpor vyniká. Není to snad jakási neúcta, tvrdíme-li, že něco víme, že jsme na něco přišli? Skrýváme přitom v kapse kalhot jakýsi ohryzek, ohryzek ze stromu poznání? Poznávání je proces bolestivý... Tím, jak rozšiřujeme svůj svět, vyháníme bohy z jejich komnat a zůstáváme v nich pak sami, v jakémsi bludišti, možná labyrintu světa. Evoluční teorie je jen jednou takovou komnatou zbavenou tajemství stvoření, námi nákladně vybavenou a zařízenou podle našich schopností. Sousto, které jsme si ukousli, je veliké. Zapomínáme-li na místnosti a sály, které jsme obývali, stávají se nám strašidelným zámkem, obydleným mytologickými démony. Ale něco nás stále žene k obloze, tam nahoře jsou přece další komnaty, neobjevené, zahalené tajemstvím, tam vysoko, kam míříme se svou Babylonskou věší, opouštějíce spodní patra stavby, zapomínajíce na základy, ztrácíme kontakt se svou celistvostí. To, co je příčinou našeho vnitřního rozporu, je přece nemožnost obsáhnout budovu, kterou obýváme. Měli bychom se zbrzdit a prozkoumat své možnosti a znovu vzpomenout na to, co jsme už zapomněli. Překročili jsme sami sebe a jsme v protikladu se vším, co jsme odložili v zapomenutých komnatách. V těch, které jsme opustili, ale i v těch, co jsme vybrakovali, zhanobili a jejichž tajemstvím jsme opovrhli. V našich snech, vizualizovaných v katastrofických filmech, se stáváme příliš často obětí technické civilizace - a novodobý mýtus terorismu se skutečně pomalu stává skutečností. To není džin vypuštěný z lahve, to je jen stín naší beránčí, humanistické tváře, za kterou jsme schovali vše, co si o sobě nechceme přiznat. Hrůzu z technické civilizace, která (pokud si ji nepřiznáme) se v budoucnosti začne naplňovat. Odkrytím několika málo z nekonečného množství záhad tajuplné proměnlivosti přírody, opojeni svými úspěchy, roztříštěni do jednotlivých specializací, nevědomě stavíme sebe do role arbitra skutečnosti. Skutečnost jsme přece zbavili tajemství, sami jsme odpovědni za to, co o ní víme! Jsme sevřeni v tlaku zodpovědnosti za realitu, kterou prožíváme. Zbavili jsme se bohů, a tak neseme zodpovědnost za přírodu a vlastní stvoření. Víru v Tvůrce jsme zaměnili za propracovanou koncepci vědy, kterou - odpusťte mi tu upřímnost - bráníme jako posvátnou krávu. Stali jsme se uctívači sebe samých, své technicistní kultury, které přinášíme oběti - svůj čas a své myšlení rozpuštěné u televizních obrazovek, svoji duši ve velké odstředivce koloběhu peněz. Zapomněli jsme pod tlakem zpychlého ega, že lidská duše je společná, kolektivní, není ohraničena časem, smrtelností biologického těla, a zejména ne jeho slabou myslí. ... být myšlenkou a snít Čím ve skutečnosti jsem, nevím. Vím jen, že nechci být odsouzen k následku z příčiny vyčtené z učebnice biologie, obětí genové tabulky, odsouzen k záhubě zhroucením galaxie. Představuji si, že mé trvání je starší než lidstvo samo, starší než mléčná dráha, kupy galaxií, co jsem jich vytvořil... Jsem pulzující hadicí vesmíru, oranžovou spirálou otáčející nekonečnem, hasnoucím eónem zapomnění, jsem Tao světa a... A ani to už nejsem. Hraji si s barvami, dávám jim jména a ony se mění ve tvary, oranžové, bílé, nachové, růžové světy tekoucí v tenounkých strunách - prvotních sítích. Girlandy zářivých čistých barev se řadí v tóny, střídáním tvoří základní rytmy, na vlnách rodící se energie jsou unášeny první částice hmoty. Jak jsou zajímavé! Nádherné! Úžasné! Krásné barevné hračky! Jsem každou z nich a měním se v mnohé další. Jsem v mnohém, a přesto jsem sám, neboť vím o všem, jsem vším a všude, kde jsem, tvořím prostor, kterým se obklopuji. Zpestřím svoji hru! Zapomenu, co jsem! Zahalím tajemstvím nevědomosti všechny své části. Nechť se hledají samy! Jen Vzpomínku nechám v prostoru, nehmotnou, a touhu po celistvosti. A tvůrčí energii. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |