 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Stvoření versus evoluce - nové začátky a nové konce?
Zdeněk Krušina, Jiří Grygar, Zdena Mejzlíková, Miloslav Fiala, Miloslav Král, Rudolf Hampl, František Novotný, Pavel Kábrt, Ludvík Bass, Jakub Hlaváček, Jan Štern
Mezi teoretiky vědy, filosofy a teology probíhá v současnosti rozsáhlá diskuse o vzniku vesmíru, stáří Země, původu života a vývoji člověka. Seriózní debata často přechází v ostrý ideový spor mezi zastánci darwinistického pojetí vývoje (evolucionisté) a zastánci "kreační" teorie, odvozujícími vznik vesmíru i původ života z aktu biblického stvoření (kreacionisté). Darwinisté tvrdí, že jde o návrat náboženského fundamentalismu, tentokrát pod vědeckým pláštíkem. Jejich oponenti se naopak domnívají, že materialistické vědě "dochází dech". Někteří optimisticky naladění badatelé spatřují v názorovém kvasu klíčící novou fázi ve vývoji lidského poznání a myšlení. Vzrušenou debatu, která se vede v zahraničí už řadu let, bychom rádi vyprovokovali i v českých "stojatějších vodách". Proto jsme vybrali řadu osobností z různých oborů, aby se vyjádřily k následujícím otázkám. 1. Na jakou stranu se ve sporu mezi evolucionisty a kreacionisty přikláníte vy, a proč? Co je vlastně důvodem, proč zde živý svět máme? Jste přesvědčen(a) o vývojových proměnách živých organismů v dlouhých časových periodách minulých ér? Co vidíte jako "hnací motor" vývojových procesů - mají nějaký cíl? Zda a čím se podle vás liší člověk od jiných živých bytostí - má ve světě nějakou specifickou úlohu, a pokud ano, jakou? Jaký je váš názor na propojování teologie a vědy v otázce stvoření a evoluce - je nemyslitelné, myslitelné, nebo nezbytné? 2. Otázka stvoření a evoluce se řeší také na půdě duchovních nauk, antroposofie, hermetismu, vědy inspirované hnutím new age (Pribram, Capra, Sheldrake, Grof). Mohou se myšlenkové podněty a objevy v této oblasti stát pomyslným mostem mezi přírodní vědou a tradiční teologií? V čem ano, případně proč ne? 3. Proč k uvedenému sporu a k prožívání nových začátků i konců dochází právě nyní a jaké jsou podle vás širší duchovní, kulturní, společenské souvislosti této situace? Je zmiňovaná diskuse perspektivní a plodná, anebo jde o mlácení prázdné slámy a přesvědčování už přesvědčených? V čem spatřujete její největší klady, případně zápory? *** Zdeněk Krušina, antropolog, publicista, autor dvousvazkových Tajných dějin světa Hovořit o konfliktu mezi stvořením světa a člověka a teoriemi evoluce je poněkud matoucí. Sugeruje představu, že tyto koncepce jsou vzájemně zcela neslučitelné. To však platí pouze tehdy, když na jedné straně evoluci definujeme jako naturalistickou, tedy takovou, jež není řízena žádným inteligentním záměrem, jako ryze materialistický proces, který nemá žádný cíl a nevyjadřuje vědomý účel, a na straně druhé pak stvoření považujeme za náhlý jednorázový akt, a nikoli za tvoření postupným vývojem (blíže o metafyzickém naturalismu psal v poslední době např. D. Hull, 1991; o Bohu ve stvoření J. Mültmann, 1995; známé jsou dřívější vývody C. Tresmontanta a G. Biffiho o finalitě univerza coby kristocentrismu). Oba tyto názory jsou extrémní a mohou vést k takovým absurditám, jakým byl třeba případ v roce 1959, kdy jeden poslanec amerického Kongresu interpeloval, aby byla stažena oficiální brožura Lidské rasy, v níž výtvarník zpodobil Adama s pupíkem - argument zněl, že Adam byl učiněn z hlíny, neměl matku, a tedy nemohl mít ani pupík? Naturalismus předpokládá, že celá přírodní říše je uzavřený kauzální systém, v němž jsou hybnými silami přírodní (přirozený) výběr a mechanismus mutací. Novodobí biologové v návaznosti na Charlese Darwina upřesnili jeho výsledky na úrovni nižší, než je biologický druh - rozhodující evoluční událostí je podle nich změna skladby genů a chromozomů v populaci - , a vytvořili teorii, která je známa jako neodarwinismus a jež je výsledkem společného konsenzu. Neodarwinismus však zpochybňují některá prokazatelná fakta. Přírodní výběr (selekce) byl po dlouhou dobu líčen jako soutěž mezi dravci a jejich oběťmi o přežití. Řada studií ale tento model vyvrací (například J. Terborgh, B. Winter, 1980). Pochybnosti přináší dále skutečnost, že někdy se evoluce prudce zrychluje a jindy prakticky zastaví - biologické druhy se objeví v průběhu náhlého evolučního skoku, a pak přežívají po miliony let téměř beze změny (teorie přerušované rovnováhy, N. Eldredge, S. J. Gould, 1972); s tím souvisí takzvané živé fosilie, živočišné druhy, které zůstávají po miliony let nezměněny, ačkoli by u nich měl probíhat postupný vývoj. Fatální ranou pro darwinismus je naprostý nedostatek přechodných druhů. Argumentace, že důkazy chybějí proto, že seznam zkamenělin není úplný, neobstojí. Často uváděným příkladem jsou prvotní trilobiti. Před nedávnem bylo na podkladě dobře zachovalých prvohorních fosilií zjištěno, že oko trilobitů bylo tvořeno dvěma čočkami, dubletem, jenž minimalizoval sférickou aberaci (R. Levi-Setti, E. Clarkson). Organismy tedy měly vyvinuty již v raných stadiích vývoje vysoce komplikované orgány, přestože nejsou známy žádné jejich přechodné formy. Ostatně také ptačí a netopýří křídla se objevují mezi zkamenělinami jako už vyvinutá. A ještě obtížnější je vysvětlit charakteristický ptačí plicní lalok, který se svou stavbou naprosto liší od laloku jakéhokoli evolučního předka, kterého si lze představit. Další závažné otázky nastoluje problematika mutací, náhodných diskontinuálních odchylek od dědičných znaků. V případě takzvaného genetického driftu, procesu odlišného od přirozeného výběru, kdy se v malých populacích může zastoupení typů genů významně změnit v průběhu jediné generace čistě náhodným způsobem, působí evoluce opravdu neurčitým dojmem. Existují i experimentální důkazy o tom, že některé bakterie mohou v odpověď na změnu prostředí produkovat řízené prospěšné mutace, a v nedávné době byly publikovány další vědecké práce zaměřené na stadium takzvaných adaptivních mutací, které podporují možnost, že organismy mají schopnost cíleně se přizpůsobovat změnám vnějšího prostředí pomocí řízených mutací, což je mimo jiné i v souladu s Lamarckovou teorií (dědičností získaných vlastností), která bývá stavěna do přímého kontrastu s darwinovskou teorií nahodilých mutací a přírodního výběru (P. L. Fosterová, 1993). Nedostatek důkazů vede k tomu, že je nutno mnoha věcem prostě věřit, aby se stavba neodarwinismu nezřítila. Dávka víry musí být občas značná, jako v případě prokázaných skokových makromutací, respektive systémových makromutací (R. Goldschmidt, 1952), při nichž vznikají najednou celé orgány a fixují se plozením v dané populaci. To odporuje Darwinovu pojetí změn jako kumulativního produktu velkého množství malých kroků (natura non facit - příroda nedělá skoky). Dá se spíše hovořit o genetickém zázraku. (R. Dawkins ironicky poznamenal, že biblické stvoření "z prachu země" lze rovněž nazvat skokovou mutací?) P. E. Johnson (1996) trefně dodává, že neodarwinismus, respektive naturalismus v mnohém připomíná náboženství, ačkoli jeho zastánci jsou většinou militantními ateisty: "Je evidentní nadšení darwinistů evangelizovat svět, kdy trvají na tom, aby i ti, kdo se vědou nezabývají, přijali pravdivost jejich teorie jako svůj morální závazek." Pokud tedy nevěříme ani pošetilému názoru fundamentalistických kreacionistů, kteří tvrdí, že organismy byly stvořeny před pouhými pěti až šesti tisíci lety, musíme připustit, že o skutečném původu a vývoji života nevíme skoro nic. Darwin rozbil strnulý obraz světa, který byl jednou definitivně stvořen, a nahradil ho světem proměnlivým, plným překvapení. Vše ve vesmíru se mění, příroda nemá trvalou podobu, a z tohoto neustálého procesu není vyjmut ani člověk. Křesťansky orientovaný vědec J. Hürzeler k tomu řekl: "Evoluce, kterou náboženští horlitelé v prvním uleknutí krátkozrace zavrhovali jako ďábelské mámení, je velkolepým základním principem tvůrčího plánu." V astronomii už dnes také nikdo nevěří, že andělé postrkují planety kolem Slunce - zákon přitažlivosti a zákony pohybu plně postačí - a nikdo to nepovažuje za argument pro popírání Boha. Máme svobodu postulovat, je-li nám libo, že Bůh je odpovědný za zákony přírody a že božské se zjevuje skrze sekundární příčiny, které by v biologii musely zahrnovat mechanismy evoluce. Diskutabilní však je, zda vůbec lze za takové mechanismy považovat výklady neodarwinistické (sic!). Nicméně evoluce neimplikuje ateismus, ačkoli může být s ateismem slučitelná. Ani evoluce, ani náboženství neztrácí svou hodnotu tím, že z nich jsou mylně vyvozovány nebezpečné závěry. Vždyť "ani evoluce, ani jakákoli věda nemůže osvětlit prapříčinu věcí a jejich etický význam" (S. J. Gould). Moderní teologie zdůrazňuje, že bible neučí žádné kosmogenezi (sedm dní stvoření), ale vyjadřuje vděčný údiv nad existencí světa, a zvláště člověka. Biblická zpráva o stvoření člověka ani nechce podávat nějaké poznatky biologické. Mezi správně pochopenou biblickou a přírodní vědou nemůže být rozpor. "Všude tam, kde interpret biblických textů překračuje svou kompetenci a nedovoleně přechází z náboženského oboru do profánních oblastí, nebo kde dokonce chce své profánní výpovědi a tvrzení podporovat náboženskými argumenty, děje se bibli křivda, a zároveň se také zasazuje citelná rána víře moderního křesťana, který beztak zápasí s potížemi." (A. Läpple, 1972) Tento názor kupodivu akceptují i někteří vlivní neodarwinisté, jako například R. Dawkins. Je ale skutečně pravda, že věda a náboženství zaujímají zcela odlišné nepřekrývající se oblasti, a tedy v tomto pohledu nejsou v konfliktu, či dokonce jsou v konsenzu? Mnoho současných renomovaných odborníků zcela vážně pěstuje dialog mezi vědou a náboženstvím. Tak například P. Hefner se ve své systematické teologii zabývá fyzikální kosmologií a snaží se zavést vztah mezi teologií a evoluční teorií. Jeho hlavní vizí je koncept stvořeného člověka jako spolutvořitele s Bohem. Slovo "co-creator", spolutvořitel, přejal z celostního modelu Teilhardovy evoluční teologie. A. Peacocke pracuje na syntéze teologie, která koresponduje s vědeckou perspektivou dnešního světa, a navíc se školou církevních otců (např. Řehoře Nyského). J. Polkinghorne si je jistý, že existuje soulad mezi vírou a vědou pro jakýkoli případ, i když se křesťanská víra podrobí způsobu zkoumání analogickému v přírodních vědách, tj. metodě empirie. O. Gingerich (2002) se zase vyjádřil, že náš vesmír je designovaný superinteligencí. Kvantová fyzika s pojmy jako "neurčitost", "vakuové fluktuace", hmota jako "tančící superstruny a membrány" sice nesmírně rozšířila naše vědomosti, zároveň se však zjistilo, že totální vysvětlení vesmíru není v dohledu, jak věřila drtivá většina vědeckého světa minulého století. Vědecká komunita tak začíná ve svém výzkumu, tj. v hledání pravdy o hmotě, připouštět určitý odstín pokory, až donedávna u vědců zcela neznámý, a začíná se u ní opatrně probouzet chuť k dialogu s náboženstvím. Základy a podstata naší fyzikální reality se totiž díky novým vědeckým objevům stávají stále více neuchopitelnými a nepředstavitelnými. Tak se nám najednou začíná jevit tajemným i sám člověk, který se na Zemi vynořil z biosféry, získal vědomí a stal se sám vědomým pozorovatelem vesmíru. Nové poznatky v oblasti mikrobiologie a biochemie naznačují nejen omezenost platnosti evoluční teorie, ale prolamují hranice směrem k náboženství. Molekulární základy života neodarwinismus zcela zjevně objasnit nedokáže. Nesmírně složitá organizace genomu, otázka, jak během historie života na Zemi vznikly tyto komplikované systémy zahrnující modularitu, komplexitu a integrovanost, představuje jeden z centrálních problémů evoluce. Lokalizované náhodné mutace a postupné modifikace jednotlivých funkcí mohou stěží poskytnout uspokojivé vysvětlení. Biochemik M. J. Behe (1996) dokazuje existenci tzv. neredukovatelně komplexních systémů, jež musely být zkonstruovány Bohem nebo nějakou vyšší inteligencí (ID, intelligent design). Stručně řečeno, jednoznačným výsledkem úsilí o prozkoumání života na molekulární úrovni je účelné uspořádání podle záměru inteligentního činitele. Někteří autoři považují toto zjištění za stejně významné jako kdysi to, že Země se otáčí kolem Slunce nebo že určitá nemoc je způsobena bakteriemi. J. A. Shapiro (1997) píše, že probíhající diskuse o evoluci versus stvoření je důkazem neochabujícího zájmu o kontroverze v otázkách evoluce. Existuje totž mnohem víc nezodpovězených otázek než odpovědí. Domnívám se, že podnětné prvky do této diskuse může vnést rovněž antroposofie, založená R. Steinerem roku 1913 a působící jako jeden z alternativních duchovních proudů současnosti. Steinerovo líčení dějin Země a lidstva se opírá o metody, které dnešní věda neuznává (rozšířené vědomí, respektive jasnozření), a silně se odlišuje od obecně zažitých představ. Nelze je však odmítnout jako prázdnou spekulaci, upřít mu vnitřní logiku a opomenout fakt, že je potvrzováno mýty, náboženstvími a kosmogoniemi různých národů. Východiskem je tvrzení, že všechen viditelný hmotný svět včetně člověka vznikal postupným zhušťováním duchovní substance. Uvedli jsme již, že věda je v rozpacích a neumí si uspokojivě vysvětlit, proč po miliardách let, kdy existovali pouze jednobuněční tvorové, vznikl náhle složitý ekosystém. Prudká biodiverzita v prvohorách (kambrijská exploze), jejímiž doklady jsou fauna Ediacara a naleziště Burgess Shale, je stále otazníkem. Přibližně před šesti sty miliony let došlo v evoluci života k "výbuchu" a rychle se rozmnožili živočichové viditelní i pouhým okem; jejich rychlým rozšířením vznikly hlavní dodnes existující adaptivní typy. Tento fakt, že se v prvohorách naráz objevuje neobyčejné bohatství biologických forem, bere antroposofie za zřetelný poukaz na to, že formy živočichů se diferencovaly již dříve v duchovní podobě. Tím se například řeší otázka deficitu přechodných forem: Otisky nebo zbytky forem duchovních se prostě zachovat nemohly. Podobně při otázce po původu člověka se pohled antroposofie obrací k jeho dvojí genealogii: jeho vývoj jako fyzické bytosti a jeho původ jako bytosti duchovní. Proto jsme nuceni mluvit v pojmech jak darwinismu, tak biblické mytologie Genesis. Z antroposofického hlediska není člověk potomkem nějakého doloženého nebo (jako spojovacího článku ve vývoji) hypotetického zvířete, nýbrž je zcela novou bytostí. Začátek linie jeho původu na hlavním evolučním kmeni musí být umístěn mnohem níže, než to činí darwinisté. Úvahy, které připisují lidskému rodu velmi vysoké geologické stáří (tak vysoké, že dnešní zvířecí kmeny nemohly být předky člověka), kdysi zazněly i z úst jiných významných vědců, jako byli H. Klaatsch (1900), M. Alsberg (1902), E. Dacqué (1924), L. Bolk (1926), M. Westenhöfer (1926) a H. Poppelbaum (1928). Předjímal je již roku 1863 K. Snell, když hovořil o člověku jako "pánu stvoření" v tom smyslu, že k hlavnímu vývojovému kmeni náleží lidská univerzalita a stupně zvířecího omezení přísluší vedlejším větvím. Má-li ale tento obraz pravdivě reprodukovat dávné děje a respektovat znepokojující myšlenku, že člověk se už při prvním geologickém výskytu vyznačoval v podstatě lidskou organizací, musíme se definitivně rozloučit s míněním, že vývoj se odehrával v prostředí, které odpovídá pevné konstituci, hmotným formám, jaké se vyskytují na Zemi dnes. Nelze v tomto krátkém pojednání rozvádět Steinerův model spirituálně-hmotné evoluce, jenž jsme zmínili jen aforisticky, a proto odkazuji na jeho přednáškové cykly a knihy Z kroniky akaša (1904), Před branou duchovní vědy (1906), Janova Apokalypsa (1908), Duchovní hierarchie a jejich zrcadlení ve fyzickém světě (1909), Tajná věda v nástinu (1910) a Tajemství biblické historie stvoření (1910). Závěrem dodejme, že hluboce zakotvená a z darwinismu plynoucí představa o člověku jako nějakém druhu v rámci zvířecí říše působí pronikavě také na sociální řád. Člověk je pokládán v zásadě za vyměnitelný exemplář všeobecného druhu, za pouhou statistickou veličinu. Toto scestné pojetí vyústilo v nedávných dějinách k tragédiím světového rozsahu jak na Východě, tak na Západě. Takzvaný sociální darwinismus (W. Bagehot, G. Ratzenhofer) a antroporasová škola (A. de Gobineau, H. S. Chamberlain, G. Vacher de Lapouge, O. Ammon), založené na biologismu, výrazně ovlivnily naturalisticky a evolucionisticky orientovanou sociologii, inspirovaly K. Marxe a B. Engelse k doktríně třídního boje a ideologicky vybavily další zhoubné extremistické teorie, nacistickou a fašistickou. Podle mého mínění je úkolem vědeckého antropologického výzkumu založeného na skutečně humanitních základech vyvarovat se destruktivních důsledků vyplývajících z představ o člověku jako "vyšším zvířeti" a jejich aplikací ve společnosti. Úkolem náboženství je poukazovat na to, že dvě pojetí člověka, vyplývající z napětí mezi evolucí a stvořením, totž animal rationale a imago Dei, od sebe nelze fakticky oddělovat, neboť každé z nich poukazuje na vzájemně se doplňující, specifické aspekty pravého lidství - racionalita vyděluje člověka z oblasti ostatních tvorů, díky ní se člověk stává předmětem sebereflexe a stává se svobodným; Boží obraz v člověku znamená tolik, že mezi člověkem a Bohem existuje vztah blízkosti, obecenství, které vede k mravnímu a odpovědnému jednání. A úkolem směrů, které jsou označovány za duchovně-vědecké, je srozumitelně předkládat alternativy upozorňující na to, že člověk jako bytost duchovní se jednou vrátí - obohacen zkušenostmi v hmotném těle - zpět do oblastí svého vyššího (božského) původu. *** Jiří Grygar, astrofyzik Především bych rád poznamenal, že uvnitř přírodních věd nevidím žádný ostrý ideový spor. V minulém století se podařilo shromáždit rozsáhlý faktický materiál, který poukazuje na to, že ve vesmíru platí takzvaná dlouhá časová stupnice, a v jejím rámci dávají empirické poznatky od astronomie před fyziku, chemii, biologii a geologii konzistentní obraz o vývoji vesmíru, sluneční soustavy, Země i života na Zemi. V tomto smyslu je evoluce života na Zemi integrální součástí stávající koncepce fyzikální evoluce vesmíru od takzvaného velkého třesku, který se odehrál před 13 a půl miliardou let (s chybou plus minus dvě stě milionů let). Sluneční soustava včetně Země vznikla před 4,567 miliardy let (s chybou plus minus pět milionů let). Nejstarší stopy jednobuněčného života pocházejí z období před 3,8 miliardy let, ale je pravděpodobné, že tu život byl už o něco dříve - pouze o tom nemáme důkazy, protože se zatím nepodařilo najít starší horniny, respektive se v nich nenašly mikrofosilie. Mezi seriózními badateli se tato fakta nezpochybňují; námitky mají pouze kreacionisté, kteří z důvodů ne zcela jasných hájí krátkou časovou stupnici vývoje vesmíru (obvykle kolem šesti tisíc let). Odvolávání na bibli však není žádný argument ani pro křesťanské či židovské věřící, protože v bibli se nic o takové časové stupnici nedočteme, nepočítáme-li úvodní verše Genesis, kde se líčí stvoření světa v šesti dnech. Brát toto sdělení doslova by bylo popřením vědeckého způsobu zkoumání přírody. Podle mého soudu nebylo a není úkolem bible podávat vědecké poznatky, které mohou lidé svým rozumem postupně získávat, ale poučit se o smyslu světa a lidského života a úmyslech Tvůrce vesmíru, což se s vědou nejenom nevylučuje, ale naopak znamenitě doplňuje. To, co je přirozeně legitimním předmětem sporu, jsou otázky, které fakticky přírodní vědy neumějí řešit, například příčiny vývojových procesů a jejich smysl či cíl. Tady lze zatím pouze spekulovat, a není arbitra ani metody, která by dala určité odpovědi přednost. Je dokonce možné, že otázky tohoto typu nejsou správně položeny a budou po čase nahrazeny jinými otevřenými otázkami, a tak to půjde nejspíš (skoro) do nekonečna. (J. B. Zeldovič: "Nikdy nemáme definitivně pravdu. Můžeme si být jisti jedině tím, že se mýlíme.") Pokud jde o vzájemný vztah vědy a teologie, probíhá mezi oběma obory v posledních desetiletích pozoruhodně otevřený dialog zvláště v kosmologii - patrně to nezpůsobí propojení obou přístupů, ale vzájemné obohacení téměř určitě. Nemyslím, že by současný trend ve vývoji zmíněného dialogu mohl být jakkoliv podpořen antroposofií nebo hnutím new age. Tyto a případně i další "duchovní nauky" mají tak mlhavou metodologii, že do vzrušujících otázek na pomezí přírodních i humanitních věd, filosofie a teologie vnášejí pouze zmatky. Považuji je proto za slepé uličky, z nichž je podle rad klasika Járy Cimrmana zapotřebí co nejrychleji vycouvat. Tyto nauky jsou zajisté dobrým předmětem výzkumu pro sociální antropologii, ale pro přírodovědce je jejich přínos spíše záporný než nulový. Ohlédneme-li se do minulosti, zjistíme, že každá doba měla své spory mezi racionálním a iracionálním způsobem zkoumání světa a mění se pouze vnější okolnosti sporu vlivem rozvoje vědy a techniky. Mám pocit, že velká většina přírodovědců shledává vědeckou metodu zkoumání světa natolik plodnou, že nechtějí ztrácet cenný čas debatami s esoteriky, kde vyhlídka na nějaký pokrok či objev je prakticky nulová. Dokonce nám chybí čas a energie na popularizaci a filosofické zobecňování ohromujících a překvapivých výsledků soudobé vědy, což by zajisté potěšilo laiky a rozvinulo hlubší debatu s filosofy a teology. *** Zdena Mejzlíková, psycholožka Dnes již starý spor evolucionistů a kreacionistů zasahuje do oblasti filosofie a teologie, ale impuls k němu zřejmě dali přírodovědci, jejichž metoda v Darwinově době aspirovala na přesné zachycení objektivní reality. Současné poznatky molekulární biologie, genetiky a biochemie vnesly do rozpravy nové informace; a protože potíž nespočívá ani tak ve faktech jako v jejich interpretaci, každý další objev přilévá oleje do ohně. Navíc postmoderna zpochybnila pozitivistické paradigma předminulého století, jemuž byla věda donedávna zcela podřízena. Zdá se, že s růstem vědění se celá věc nevyjasňuje, jen dále problematizuje. Bitevní pole, na němž se účastníci vědecké diskuse pohybují, je podminováno předsudky a poskytuje prostor jazykovým hrám a vágně definovaným pojmům. Nepochopení a konflikt plynou do značné míry právě z rozdílnosti či neujasněnosti vymezení klíčových pojmů: Co se vlastně míní evolucí? Jak chápeme stvoření? Příponou ismus se významově neutrální slova mění v ideologické pancíře a vojáci žádné z armád již nebojují za pravdu pod její neposkvrněnou vlajkou, nýbrž za sebepotvrzení vlastních barev. Nedůslednost v preciznosti formulací a laciná popularizace vědeckých objevů přispívají k ustanovení mylných postulátů, které se snadno usadí v selském rozumu nás laiků a určují převažující veřejné mínění. Nejběžnějšího z nich se dociluje užíváním slova stvoření nikoli pro označení faktu vzniku všehomíra, nýbrž k popisu mechanismu tohoto vzniku, z čehož vyplývá, že stvoření muselo proběhnout okamžitým fiat! (staniž se). Obdobné myšlenkové deformace páchá rozšířené mínění, že všichni darwinisté považují biologickou evoluci samu o sobě za princip života. Současná scientolatrie s sebou nese i mylné chápání vědy jako vysvětlení všeho (R. H. Bube). Pak tedy prosté konstatování, že něco stojí mimo dosah vědeckého zkoumání, si značná část lidí přeloží ve smyslu potvrzení neexistence oné věci. Proklamovaně nezávislý postoj vědy se kontaminuje filosofickými stanovisky formulovanými za účelem absolutizace její autority. Takové nenápadné vymývání mozků již desítky let využívá fundamentalistická část obce evolucionistů, pěstujíc svou podprahovou reklamou v lidech přesvědčení, že jejich teorie reprezentuje jediný racionální názor na počátek života nebo že kreacionismus není vědou, ale náboženstvím. A kdo by, byť odborně biologicky nevzdělán, chtěl být považován za iracionálního a hloupého? Současného vítězství evolučního názoru v myšlení většinové populace bylo dosaženo spíše masovým působením, "sociologickým způsobem" (J. P. Moreland) než silou odborné argumentace. Ne zcela odlišnými prostředky masíruje fundamentalistická část tábora kreacionistů mínění křesťanské veřejnosti, ohánějíc se biblickou pravověrností. Cpaní starozákonních textů do Prokrustova lože doslovného výkladu má dalekosáhlé - pochopitelně negativní - důsledky pro teologii i vědu. Božskou pravdu nelze poznat přímo, nýbrž pouze prostřednictvím zrcadlení ("..nyní vidíme jen jako v zrcadle" - Pavel z Tarsu), a Písmo vyžaduje kvalitní hermeneutiku. Hermés je bratrem Háda, proto hodnotný výklad musí sahat do (podsvětních) hlubin. Zplošťovat a přehlížet v mnoharozměrném díle (Kniha knih) rovinu metaforickou, psychologickou a poetickou vypadá přinejmenším pošetile. Hermeneutický přístup, ale i empirické výsledky například z oblasti kvantové fyziky vyklánějí sebevědomé pozice scientistů k adekvátnější sebereflexi: Objektivita vědeckého zkoumání se ukázala být jen idealizující konstrukcí a nedosažitelným deziderátem. "Člověk poznává tak, že hodnotí" (Z. Neubauer); každý mentální poznávací proces obsahuje hodnocení, tedy subjektivní otisk. Vědci ne vždy, či spíše velmi zřídka, reflektují vlastní předporozumění, apriorní soudy a vnitřně hodnotící (to jest citový) proces. Lidská duše vůbec zůstává ve stínu otázek hýbajících vědeckým kolbištěm, jako by představovala jen jakýsi přívažek či nadstavbu, ať už ji jedni považují za nic než vedlejší produkt organických funkcí mozku, a druzí za nic než božský dech - v redukcionismu si protivníci kupodivu podávají ruce - ačkoliv psychika - a na tom by se obě strany mohly shodnout - je vrcholem evoluce, respektive stvoření, a její hlubiny si v ničem nezadají s propastností vesmíru. Nebezpečí pohledu do duše je však samozřejmě třeba včas zažehnat vědeckým zaříkáním a odeslat všechny, kdo se ho odváží, do patřičných mezí pouhé psychologie. V těchto mezích se nyní budeme pohybovat, specifikujíce otázku, jak vznikl svět, na ontogenetický problém zrození duše (a těžko říci, zda takováto specifikace znamená zjednodušení, nebo zesložitění otázky původní). Kdy vzniká lidská bytost - tato aporie se stala předmětem veřejné debaty o interrupci. Lékaři i laici se tážou, zda se okamžik, kdy lze embryo/dítě nazvat člověkem, kryje s určitou fází prenatálního vývoje organismu, nebo s počátkem vědomí, či s jinými uzlovými body. Můžeme hovořit o osobnosti až ve věku dvou let, kdy se konstituuje vědomí já? Osobností dítě je, nebo se jí stává? Dávno před rozluštěním genomu bylo známo, že se nerodíme jako nepopsaná deska: přinášíme si na svět soubor vrozených dispozic. V nich se kromě základu tělesných charakteristik skrývá i zárodek budoucí zralé osobnosti. C. G. Jung tuto zárodečnou tkáň duše nazývá vnitřní seberozvíjející strukturou, James Hillman žaludem, který v sobě nese obraz budoucího stromu; představa danosti na počátku života není ale nikterak nová, nacházíme ji u Leibnize (monáda), Goetha (rozvíjející se mandala), Aristotela (entelechie), Platóna (daimonion), Plótína (vnitřní směřování snažící se dosáhnout toho, co je mu vlastní), ale i v lidových pohádkách a mýtech, což svědčí o její existenci v rámci kolektivního nevědomí. Onu původní danost vnímáme jako požehnání nebo prokletí (jak se odráží i v jazyce: dar sudiček, genetická zátěž). Tradičně se nahlíží jako seslaná vyšší mocí, přinejmenším ve smyslu neovlivnitelnosti jedincem, jenž se má s touto predispozicí posléze vyrovnat ve smyslu přijetí determinace a úkolu, který z ní vyplývá - jak to vyjadřuje i evangelijní podobenství o hřivnách. Člověk se tedy se svou výbavou vydává na cestu, čímsi neodolatelně puzen - potenciality duše jsou aktivovány nevědomou vývojovou tendencí. Tato cesta, Jungem zvaná individuační proces, se odehrává neustálou konfrontací nevědomí a vědomí; a rozvíjející se vědomí tvoří prostor svobody: Subjekt se rozhoduje, zda nechá volný průběh vývoji naplňujícímu individuální určení, nebo se mu vzepře útěkem před sebou samým. Jakkoli automaticky je celý proces nastartován, vyžaduje od jedince cosi jako spolupráci (nevědomí se spojuje s vědomím při nacházení středu osobnosti) - natolik, že při dlouhodobé ignoranci si ona seberozvíjející tendence dokáže vynutit naši pozornost i razantním způsobem: Nevědomé obsahy se vlámou do vědomí a mohou způsobit zaplavení ústící až v duševní nemoc anebo zinscenují takové vnější události, jež nás přinutí zabývat se svým vnitřním životem, obrátit se do nitra. protože právě zvědomění, uvědomování tvoří nezbytnou součást směřování k celosti, lze za největší prohřešek proti určení člověka pokládat nevědomost, neuvědomělost (agnosia, avidyia). "Sebe-uvědomění představuje pro převážně nevědomého člověka to nejobtížnější," napsal před více než půlstoletím C. G. Jung, "a je ochoten udělat cokoli, aby se mu vyhnul." Současná doba tomu vyhýbání ovšem skvěle nahrává: Technický pokrok zapojující se do služeb konzumu, ohlušování, pseudozábavy a pseudokomunikace znamená také pokrok v útěku od duše. Individuace počíná, obrazně řečeno, ponořením do tmy (alchymisté nazývali úvodní sekvenci svého díla nigredo) - je to čerň nevědomí: Zrání odstartuje zpravidla životní událost nepříjemného až katastrofického rázu (vážná nemoc, osobní ztráta, destrukce vztahů), jež rozerve duši, přitlačí člověka k zemi; zde, v blízkosti hlíny, smrti, roz-kladu (ale i zá-kladu) dostáváme se do kontaktu s tím, co je základní (založené, tedy dané): S nevědomím a se svým bytostným určením, kterému jsme se možná doposud úspěšně vyhýbali. duše ponořena do temnot připravuje se k následujícímu vývoji, mytologií popisovanému jako cesta hrdiny. Ta neprobíhá přímočaře, podobá se spíše bloudění v labyrintu, putování plnému oklik, v němž ovšem překážky nejsou bludnými balvany, ale směrovkami. Stejně jako pohádkový nebo mytický hrdina musí vyvíjející se osobnost na své pouti k celosti splnit nutné úkoly; Jung je spatřoval v konfrontaci se čtyřmi základními archetypy: Stínem, Animou či Animem, Moudrým starcem, respektive Matkou zemí a nakonec se Svébytím (bytostné Já, Selbst). Svébytí se odhaluje jako cíl obtížné cesty, jako hledaný grál, kámen filosofů, vzácná perla, alchymické zlato. Je prvotním hybatelem individuace, a zároveň jejím výsledkem (proto jej Jung označil naším otcem i synem zároveň). Svébytí, rozsáhlejší osobnost, z níž se lidské Já v dětství vynořuje při konstituování vědomí, si nakonec v optimálním případě dospělé zralosti toto Já podřídí. Bytostné Já představuje úplného, celého člověka - je realizovanou myšlenkou, uskutečněním skutečnosti (tímto zdánlivým pleonasmem míním vyjádřit fakt, že skutečnost prvotní, zárodečné danosti je rozvinuta a uvedena v skutek). Převedeme-li terminologii psychologie osobnosti do obrazného jazyka, lze říci, že duše je člověku vdechnuta (in-spirace) na počátku ve formě vnitřní potenciality, a zároveň se utváří průběžně, proměňuje se a uskutečňuje sama sebe (analogicky k alchymické proměně neušlechtilého kovu ve zlato). Tedy v psychické rovině vzniká lidská bytost jednak principiálním jednorázovým aktem, jednak kontinuálním procesem zrání, které se děje za vědomé účasti jedince samého a interakce s okolím. Proces individuace, vývojová část stvoření duše, se odehrává dialogicky v součinnosti Svébytí a Já (čili Tvůrce a Tvořeného) - proto považoval C. G. Jung za nejvhodnější symbol, vzor (paradigma) zralé bytosti Krista, který podle křesťanského učení je nositelem božské i lidské podstaty zároveň (Bohočlověk). Nutnost proměny základní materie psýché se odráží v biblické zvěsti o seslání Syna-vykupitele, jehož spasitelský čin naplňuje záměr Stvořitele, uskutečňuje Otcovo zaslíbení o znovustvoření ("Hle, já tvořím nová nebesa a novou zemi..." Iz 65,17; Zj 21,1). Znovustvoření světa tak koresponduje s psychickým znovuzrozením in novam infantiam. Kristus zobrazený alchymií jako lapis philosophorum (kámen mudrců) se stává katalyzátorem proměny tvorstva poškozeného pádem do hříchu, vyvádí ze tmy nevědomosti, dovádí stvořitelský čin k dokonalosti - to jest završuje jej. Vykoupení odpovídá zacelení, zakořenění a centraci osobnosti. Nově konstituovaný střed, který probuzené vědomí rozpoznává v postavě Ježíše, případně Buddhy či ve věčném Tao, je nepohnutelný a paradoxně se projevuje neustálým děním. Jedna z definic osobnosti zní permanentní dění. V tomto úhlu pohledu se osobnost vskutku manifestuje jako obraz Boží, neboť bytí je stávání se (Hospodin je Bůh živých, zdůrazňuje Starý zákon v opozici ke statickým, pohybu neschopným, a tedy neživým, neexistujícím modlám). Z toho vyplývá, že bytí imanentně obsahuje vývojový aspekt. Vycházejíce z analytické psychologie, můžeme shrnout: součinnost vnitřní vrozené struktury a procesu individuace dává povstat duši. A fungují-li makrokosmos a mikrokosmos na principu vzájemné korespondence (podle Smaragdové desky jak nahoře, tak dole), lze uvažovat o tom, že materiální svět vzniká obdobnou součinností dvou spjatých dějů: danosti a vývoje čili stvoření a evoluce. Kromě teistických evolucionistů se této myšlence z přírodovědné strany blíží - dokážu-li to jako nebiolog posoudit - myslitelé naznačující možnost informované hmoty. Ne bezduchá materie anebo pouze nehmotný duch, ale hmota vnitřně formovaná Duchem, působícím její bytí a proměny (J. Moltmann). Lze vzpomenout Teilharda de Chardin i starší heretiky; ale již u Augustina (ve spisu Doslovný význam Genesis) čteme: "Stvořené subjekty získaly svou jsoucnost nejdříve v nějakém beztvarém stavu, ale s potencialitami pro vytvoření rozmanitých forem a se schopností ztvárnit samostatně tyto formy. všechno stvoření bylo vytvořeno na počátku. To, co vzniklo během času, bylo vytvořeno pomocí vlastních schopností, které byly stvořeným věcem dány do vínku na počátku." Myšlení typu buď/anebo přivedlo vědeckou debatu k úpadku do dichotomických sporů, jež se vyčerpávají přihazováním argumentů na jeden či druhý preferovaný pól a nepřinášejí v zásadě nic rozhodného. Ani nemohou, neboť posunu kupředu lze dosáhnout zřejmě jen vybočením z dosavadního směru, vyjitím ze začarovaného kruhu. Ze žabí perspektivy pozitivistické vědy nebo povrchního čtení bible (jak podobné v podstatě jsou si tyto zdánlivé protiklady!) se svět jeví černobíle. Je to náš vládce rozum, který chce dichotomizovat, rozdělovat (řecky: diabolein) - ďábelsky odděluje od pravdy. Moudrost naopak spojuje, zaceluje - a vede k Svébytí, jež se rozprostírá nad dichotomiemi. V post-edenském vzdoru posouváme hranice možností vědotechniky, ale naše poznávání má limity - vnitřní. "Nikdy nebudeš vědět víc, než jsi schopen vědět." (Jung) Nebylo-li by třeba zralosti k pravdě, mohli bychom na vnucující se pilátskou otázku odpovědět: Pravda je soubor ověřitelných tvrzení, je to coincidentia rei et intellectus, anebo jednoduše ranec dat a čísel. Jenomže: "Já jsem ta Pravda," praví Ježíš, logos Janova evangelia... Pravda má povahu nikoli konstatování, ale bytí. Z evoluční teorie jednoznačně neplyne popření vyšší inteligence, ani naopak, z fyzického světa nelze jednoznačně detekovat Boha a legitimizovat náboženskou víru. Sám počátek existence se nemůže stát objektem zkoumání, protože stojí mimo mantinely vědecké metody: Neumožňuje testovat hypotézy. I kdybychom využívali kapacitu svého mozku větší měrou než dosud, tajemství původu života zřejmě provždy přesahuje lidské poznání. Kde tedy, když ne v přírodě, hledat důkaz? Zpochybnění objektivity konvertuje jistotu do oblasti krajní subjektivity: Důkaz existuje ve vnitřní přírodě, v individuální duši - jež je v posledku rozhodující instancí. Přemítajíc nad rozumem, který stojí v hierarchii vědomých funkcí mnohých z nás až na prvním místě, zapnula jsem si pro odreagování od této eseje rozhlasové ztvárnění Shakespearovy Bouře. V závěru jedna z postav pronese: "Našli jsme sami sebe, když ztratili jsme rozum." A teprve tato synchronicita přiměla mě podívat se na problém evoluce versus stvoření teleologickým kukátkem: K čemu tento spor? Co je cílem, k němuž, byť nereflektovaně, vežkerá ta snaha a neutuchající pátrání vlastně směřuje, oč nám jde? Znát přesné datum velkého třesku? Stát se majiteli klíčů od objektivní reality? Anebo objevit na projekčním plátně Universa - sebe samé...? Za fenomény nalézt numen, za jevy to, co se skrze ně projevuje - a k Tomu obnovit zpětnou vazbu (religio)...? *** Miloslav Fiala, katolický duchovní a publicista Abych se nějak dopracoval k odpovědi na nadhozený (domnělý) protiklad mezi stvořením a evolucí, začnu poněkud těžkopádně. Nad vznikem a vývojem organismů na Zemi se zamýšlel už starověký řecký myslitel Anaximandros (611-549 př. Kr.), který zastával názor, že světy jsou mnohé a vznikají a zanikají v dlouhých intervalech. živočichové se podle něho zrodili z mořského bahna. Země, která se volně vznáší v prostoru, byla nejprve v kapalném stavu a při svém postupném vysoušení dala vzniknout živočichům, kteří nejprve žili ve vodě a později přesídlili na zem. Člověk sám pochází ze zvířat různých druhů, ale za svůj nejvlastnější původ vděčí rybám - z nich se vyvinul, když dosáhl vývojově soběstačnosti a mohl se pohybovat sám na souši. Do jisté míry lze Anaximandra považovat za předchůdce moderní vývojové teorie. další myslitel, eklektik Empedoklés (nar. asi 490 př. Kr.), vysvětloval původ živých organismů náhodným seskupením a nejrůznějšími kombinacemi orgánů. Z těchto nahodilých kombinací se udržely pouze ty, které byly schopny života. Z křesťanských myslitelů mě zaujal svatý Augustin (354-430) svou vnímavostí pro časovou posloupnost, jak ji uvádí v knize O obci Boží: do reality hmoty jsou vloženy vývojové prvky, které vystupují postupně v časových odstupech na povrch. Uplatňují se, až když přišel jejich čas. Augustin podrobuje čas psychologické analýze a píše, že může být pouze tam, kde je svět, a tudíž změna; že tedy Bůh nemohl svět stvořit až po uplynutí nějakého určitého času, ale že čas i svět musely vzniknout společně. Jeho myšlení je svým způsobem blízké moderním fyzikálním názorům, které se objevily jako důsledek teorie relativity. Vědecká teorie evoluce, jak ji navrhl počátkem 19. století Lamarck, přišla s názorem, že zoologické skupiny a druhy přicházejí na scénu v určitém pořádku, od jednodušších ke složitějším. Tato teorie byla v následujících stoletích ověřena. Hlavním autorem vývojové teorie je ovšem Charles Robert Darwin, který neodmítal Lamarckovo tvrzení o dědičnosti nabytých vlastností, ale považoval dědičností získané charakteristiky pouze za jeden z možných způsobů vývoje organismů. Základem jeho teorie je názor, že živočišné druhy vznikaly pomalým a postupným přechodem mezi odrůdami a variacemi, takže jeden druh mohl překračovat do druhého. Základem vývoje byl přirozený výběr. V rámci všeobecného boje o existenci zvítězily ty živočišné formy, které vývoj vybavil větší adaptabilitou a větší plodností. Podle filosofa Emanuela Rádla Darwinova teorie nevyrostla propracováním, opravením ani prohloubením starších názorů, ale vznikla na jejich troskách. Jeho teorie neunikla ani kritice některých biologů, kteří upozorňovali na fakt, že přirozený výběr působí vždy pasivně, a nikoli aktivně, a že složité a vysoce specializované orgány, například oči obratlovců, které se vyvíjely pomocí pomalých, nepatrných a nahodilých změn, musely být v počátcích svého vývoje biologicky zcela neužitečné, a nemohly tudíž organismu poskytnout žádnou selektivní výhodu. Už Aristotelés prohlásil, že kdo nepoznává pohyb, nepoznává ani přírodu. Současné poznatky vědy potvrzují existenci vývojového a genetického pohybu, při němž se něco nového objevuje nebo něco starého zaniká. Tímto tvořivým vývojem přírody i člověka se zabýval Pierre Teilhard de Chardin, pro něhož evoluce je stavebním kamenem celého vesmíru. Mluví o takzvané ortogenezi, tedy o řízeném, zaměřeném a usměrněném vývoji. Vidí ho jak u neživé hmoty a u organických tvorů, tak i u člověka. Z toho uzavírá, že ve vesmíru vítězí tvořivý vzestup nad rozkládajícím sestupem, entropií. Nejvyšším stupněm evoluce je sám člověk, který si jako jediný uvědomuje sám sebe a svobodně se rozhoduje. Na podkladě těchto a dalších faktů potvrzujících nutnost vývoje souhlasím s filosofem Claudem Tresmontantem, že myšlenka postupného vývoje nemusí představovat pro věřícího žádnou potíž, protože vědecké teorie evoluce se nevyslovují kladně ani záporně o tom, zda nové zoologické skupiny, nové typy živých struktur, jak se postupně objevovaly na této planetě, jsou dílem stvoření, či nikoli. Teorie evoluce o tom právem mlčí, protože jakožto vědecké teorii jí nepřísluší, aby se zabývala problematikou existence jsoucen jako takových. Říká jen, jakým způsobem se zde objevily živé bytosti, v jakých závislostech a na základě jakých příbuzností. Poskytuje empirická data, která popisují vývojový pohyb v řadách, které obstály a zapsaly se tak do dějin přírody. Tresmontant poznamenává, že nová zoologická skupina, jež představuje vývojově vyšší stupeň, a je proto obohacena novou genetickou informací, byla vytvořena na základě předcházející zoologické skupiny, jež byla na informaci chudší. Bůh tedy není hrnčířem, který bere ze země materiál pro vytvoření biologicky nového druhu, ale vytváří a předává informaci. I pro přechod od australopitéka k dnešnímu člověku bylo třeba sdělit nové genetické údaje, které člověk jako vývojově nová bytost může přijmout a asimilovat, nebo také odmítnout. Od této chvíle stvoření pokračuje se souhlasem člověka, pokud je tento ovšem ochoten spolupracovat. Ještě Carl Linné (1707-1778) ve spise Systema naturae uvádí, že "je tolik druhů, kolik jich od počátku stvořilo nekonečné bytí". Domníval se, že všechny druhy živočichů a rostlin jsou stvořeny a že jsou stálé. Až do začátku 19. století bylo toto tvrzení vlastní většině biologů a toto přesvědčení sdílel zpočátku i Darwin. když dokázal proměnlivost druhů, domníval se, že je třeba upustit také od myšlenky stvoření, a postavil do protikladu stvoření a evoluci, tedy Boha a vývoj. Ovšem jedinou výpovědí, kterou může přírodovědec na základě svých poznatků vyslovit, je, zda jsou druhy stálé, nebo proměnlivé. O otázce jejich stvoření nemůže vypovědět nic, protože jde o otázku filosofickou, případně teologickou. Filosof Carl Friedrich von Weizsäcker napsal: "Filosofie klade ty otázky, jejichž nepoložení je podmínkou úspěchu vědeckého počínání. Tím se tedy tvrdí, že věda vděčí za svůj úspěch mimo jiné rezignaci na kladení jistých otázek. Jimi jsou obzvláště základní otázky vlastní příslušnému oboru. Fyzika se normálně neptá, co je vlastně příroda, prostor, čas či objekt, biologie se normálně neptá, co je život, psychologie, co se míní duší, co je to vlastně vědomí." Každý druh poznávání má tedy svou metodu a oblast zkoumání, a nelze je směšovat. Co k tomu říká bible? První kapitoly knihy Genesis hovoří o tom, že vesmír a svět mají svůj prazáklad, původ a i svůj konečný cíl ve Stvořiteli. Ovšem o tom, jak k tomuto stvoření došlo, nevypovídá nic. V knize Moudrosti (1,14) čteme: "Bůh stvořil totž všechno, aby to bylo." Ale ani na svém začátku nevypovídá bible primárně o utvoření světa s rostlinami, živočichy a člověkem, tato zpráva o stvoření je pouhým prologem k dějinám spásy. Kromě toho jsou v Genesis vedle sebe dvě odlišné přírodovědné zprávy o vzniku světa, připisované různým redakcím a tehdy panujícím názorovým proudům. Z toho plyne, že Genesis nelze pojímat jako přírodovědecký popis toho, jak vznikl svět, ale daleko spíše jako výpověď o svobodné tvůrčí moci Boží a o tom, že stvoření jako takové je ve své podstatě dobré. Autoři se tak vypořádali s dualistickými představami světa obklopujícího Izrael (například s perským dualismem absolutně dobrého a absolutně zlého principu). V biblických dějinách stvoření neexistuje boj mezi silami světla a tmy, protože všechno je podřízeno Božímu příkazu. Vlastním partnerem pro dialog s Bohem je sám člověk, který se stává jeho obrazem a má si podmanit Zemi. Nový zákon potvrzuje stvořitelskou myšlenku, když uvádí, že všechno povstalo skrze Boží slovo a bez něho nepovstalo nic, co jest. Co k tomu říká současná církev? Pius XII. v encyklice Humani generis (1950) uvolnil pro filosofický a teologický výzkum učení o evoluci, pokud se netýkalo stvořitelské činnosti Boha. Tím začala mezi teology diskuse o tom, jak je třeba chápat stvořitelskou činnost ve fenoménu evoluce. Na to navázala Papežská akademie věd, když na svém zasedání v květnu 1982 diskutovala o vědeckém sporu mezi paleontology a molekulárními genetiky o časovém bodu oddělení linie člověka od linie opic v průběhu evoluce. Ve světle tehdej všechno ího stavu poznání nastalo toto odtržení podle názoru většiny paleontologů asi před dvaceti miliony let, zatímco biomolekulární výsledky (porovnání selekcí v proteinech a DNA) svědčí pro pět až sedm milionů let. V závěrečném prohlášení komise čteme: "Nepokrytě připouštíme, že v otázkách, jako je nové utváření druhů a mechanismus evoluční změny, zůstává prostor pro názorové rozdíly." Papež Jan Pavel II. se při veřejné audienci (29. 1. 1986) vyjádřil takto: "K nejznámějším stránkám Písma náleží jistě zpodobení stvoření světa. Většina lidí tyto texty zná. Ale nikoli všichni chápou, že jde o hluboce duchovní, náboženskou výpověď formou, která je pro nás lidi přístupná. Tato výpověď proto nijak neodporuje teorii všeobecné evoluce světa, pokud se omezuje na přírodovědecky dokazatelné výsledky. Křesťanský článek víry o stvoření věcí Bohem sahá hlouběji, má zásadnější povahu, hovoří o bytí věcí, ne o jejich zjevném povrchu." A už předtím (26. 4. 1985) papež řekl: "Podle těchto vývodů mého předchůdce (Pia XII., 1950) si správně chápaná víra ve stvoření a správně chápaná evoluční nauka nestojí v cestě. Evoluce předpokládá stvoření; stvoření se ve světle evoluce ukazuje jako časově rozložené dění - jako creatio continua, v němž se Bůh jako Stvořitel nebe a země stává zrakům víry zcela zjevným." Úvahy o těchto otázkách zazněly i na posledním zasedání mezinárodní komise teologů v listopadu 2004 ve Vatikánu. Pětadevadesátý článek obsáhlého textu vydaného po skončení zasedání a schváleného kardinálem J. Ratzingerem mluví o tom, že teorie velkého třesku a evoluce neodporují katolické nauce o stvoření. Ke vzniku kosmu text uvádí, že hmota existovala i před big-bangem v jiné formě, totž jako stvořená Bohem. Přijetí absolutního začátku před velkým třeskem je i z přírodovědeckého hlediska přípustné. že se hmota po velkém třesku nějakým způsobem organizovala a umožnila později vznik života, také neodporuje podle názoru komise víře ve stvoření. Tímto vývojem Bůh "způsobuje, že se uskutečňují podmínky, které byly nutné pro vznik a udržení živoucích organismů", praví se v prohlášení. I teze prezentované některými přírodovědci ohledně evoluce přikládající zásadní význam náhodě a přirozenému výběru považuje komise za slučitelné s křesťanskou vírou. Dokonce i proces výběru spočívající na náhodě se mohl uskutečnit jen proto, že ho stvořil Bůh. Totéž platí pro vznik člověka v průběhu evoluce. I tento "ontologický skok" je třeba připsat Bohu jako tvůrci, který "jedná nepřímo prostřednictvím řetězců příčin, které působí od počátku vesmíru". Zaujal mě výrok atomového fyzika Reinholda Kümmela, který prohlásil: "Kdo tvrdí, že princip kauzality nepřipouští žádné zázraky, dokazuje, že nemá ponětí o jaderné fyzice. V našem bádání jsme pronikli až k hranici, po kterou tento zákon příčinnosti platí. Co se děje za touto hranicí, nevíme. Nemáme žádný důvod popírat zásah vyšší síly. A právě zde končí naše kompetence." Jak vyplývá z obecného pozorování, ve vědách se stále víc prosazuje princip dialogu, neboť žádné vědecké odvětví není definitivním držitelem pravdy, a nemá tudíž monopol na všechno. Je dobré naslouchat i těm druhým už proto, že pravda je symfonická, vícehlasá. Proto jsou interdisciplinární diskuse a studia nejvýš potřebné a užitečné. Totéž platí pro přírodovědu v jejích mnohočetných odvětvích, a pro teologii. Můžeme zkoumat přírodní řád a zastavit se, nejít a nepřemýšlet dál. Nebo můžeme pokračovat a hledat, co je za ním a mimo něj. Tento řád a jeho výzkum považuji za biblická znamení času, která nás vyzývají, abychom pokračovali ve zkoumání a objevili tvůrčí moudrost Stvořitele. Toto pokračování pak může obohatit - a také sblížit - obě skupiny, přírodovědce i lidi nábožensky věřící, a uschopnit je k vzájemné výměně poznatků o životě a jeho smyslu. Významný astronom Robert Jastrow v knize God and the Astronomers (New York, 1978) vidí završení vědeckého výzkumu počátků vesmíru takto: "Není to věc příštího roku, dalšího desetiletí práce, dalšího měření, další teorie; v tomto okamžiku se zdá, že věda nebude nikdy schopna zvednout oponu před tajemstvím stvoření. Pro vědce, který žil ve své víře v moc rozumu, tento příběh končí jako zlý sen. Zdolal celá pohoří nevědomosti; chystá se dobýt nejvyšší vrcholy; a když překoná poslední skály, uvítá ho parta teologů, kteří tam sedí po staletí." *** Miloslav Král, teoretik vědy Jak vznikl materiální vesmír? Chceme-li poodhalit tajemství, proč existuje náš živý svět, musíme si nejprve ujasnit, jak vznikl vesmír, k němuž tento živý svět patří. Paměťová evoluce života a člověka nezačíná dnešní genetickou pamětí uloženou v DNA, ale časově dosahuje mnohem dále, vlastně až ke vzniku celého našeho kosmu. Co nám tedy může říci dnešní věda o tomto začátku veškeré kosmické evoluce? V přírodní vědě se běžně (například ve školní výuce) setkáváme s tvrzením, že otázka vzniku vesmíru byla v podstatě vyřešena standardní teorií velkého třesku. I já jsem tento názor sdílel, dokud jsem si nezačal klást otázku o původu velkého třesku. Jak došlo k této výjimečné události, která se odehrála asi před dvaceti miliardami let? Cožpak je možné, že by před velkým třeskem neexistovalo nic, co by se dalo nazvat jsoucnem? Proč by kosmy měly vznikat z ničeho a v nic se opět navracet? Proč by jakási blíže neurčená "bezčasová nicota" měla existovat spíše než "bezčasová vědomá paměť Boha Stvořitele"? Zjistil jsem, že pro mnoho přírodovědců je představa "věčné nicoty" přijatelnější než hypotéza o "věčné vědomé paměti Stvořitele". Pociťují apriorní odpor, mají-li uznat samostatnou (ontickou) existenci Boha, který by se nějak podobal lidské psychice. Zdá se jim nemožné, že by něco jako lidská psýché mohlo existovat nezávisle na materiálním lidském mozku. Psychiku považují obvykle za pouhý prchavý epifenomén, který občas, pokud jsme v bdělém stavu, doprovází naše neurální procesy (CNS) a se zánikem mozku definitivně zmizí ze scény světa. Naproti tomu hlubinná psychologie, která je také součástí vědeckého vědění, možnost samostatné, na mozku nezávislé existence lidské psychiky připouští, protože verifikovatelně zjistila, že k lidské psychice patří nejen naše aktuální vědomí (bdělé vědomé "já"), nýbrž tvoří ji i naše nevědomí. Přikláním se k názoru této vědy, která psychiku skutečně (analyticky a empiricky) zkoumá, a odmítám redukcionistický přístup přírodní vědy, jejíž výchozí paradigma jsoucna je tak jednostranné (úzké), že se do něj nedá zahrnout ani sama celková koncepce lidské psychiky. Jako jistý přírodovědecký argument proti možnosti stvoření kosmu se uvádí, že jakékoli stvoření hmotného světa by již apriori předpokládalo existenci času, v němž by takový proces musel probíhat. To však není možné, protože před velkým třeskem žádný čas ani prostor neexistoval; obě tyto entity se začaly tvořit souběžně s rozvojem velkého třesku. Celá tato elegantní a pravdivá koncepce vyplývá z gravitačních zákonů obecné teorie relativity a platí pro materiální vesmír v té podobě, jak jej koncipuje přírodní věda. Lze však tento argument použít proti možné existenci Boha a jeho vnějšímu vlivu na velký třesk? Tak daleko kompetence přírodní vědy nesahá. Nedá se z ní vyvozovat nic o existenci jsoucna, které není hmotné (prostoročasové). Hlubinná sebereflexivní (vědomá) paměť jsoucna, z níž se vynořují vesmíry a kterou ve shodě s naší kulturní tradicí nazýváme Bůh, není prostoročasová (hmotná, látkově-energetická), nýbrž je věčná a bez hranic. V takovém případě všechno stvořené bytí může být trvale existenčně závislé na věčné Boží paměti, i když si toho nejsme jako přírodovědci vědomi. Bůh neexistuje tak, jak existuje cokoli prostoročasového, a jeho existence se proto nedá dokazovat smyslovým vnímáním. Sama moderní fyzika, která se opírá jen o látkově-energetické pojetí celé skutečnosti, není schopna uspokojivě odpovědět na významné otázky týkající se vzniku hmotných vesmírů. Aby to bylo možné, musela by nejdříve vyřešit problém, odkud do nich přichází informace, která je nezbytná jak pro jejich vznik (velký třesk), tak pro celý jejich další rozvoj. Moderní fyzika do svých hypotéz a teorií totž dosud ani organicky nezahrnula samotný pojem informace jako specifické dimenze jsoucna, která se nedá zredukovat na energii nebo na hmotnost, třebaže s nimi úzce souvisí. Velký třesk by sám od sebe nemohl začít, kdyby do něj nevstoupila informace, která mu k tomu dodala jistá počáteční pravidla (zákonitosti) rozvoje. Pokud vezmeme v úvahu, že prostoročasově konečný (pomíjivý) materiální vesmír není jediné jsoucno, nýbrž že je odvozený z věčného (trvalého) jsoucna, které materiální není, mohou naše úvahy o velkém třesku dále pokračovat, neboť potřebná informace (řád, pravidla) pro rozvoj velkého třesku může přicházet z vědomé numinózní paměti nehmotného jsoucna, která existuje trvale. Přijmeme-li tuto hypotézu, musíme zároveň opustit jednostranné a omezené paradigma přírodní vědy a pokusit se nalézt širší model jsoucna, který by vyhovoval poznatkům celé vědy, v daném případě i poznatkům kybernetiky a hlubinné psychologie. Co se skrývá za vývojovými procesy v oblasti života V biologii a v genetice dosud přetrvává materialistická víra, že všechno v živém světě se odehrává přirozeně, bez skrytého Boha, formou genetického přirozeného výběru, jak ho postuluje modifikovaný neodarwinismus. Jde v podstatě o pokus vědecky doplnit a zdůvodnit původní darwinovskou fenomenologickou koncepci přirozeného výběru pomocí výsledků moderní genetiky. Jestliže v živé přírodě nemůžeme empiricky nalézt souvislé evoluční řady na sebe navazujících živočišných a rostlinných druhů a stále nám chybí obrovské množství mezičlánků mezi nimi, pokoušejí se přírodovědečtí materialisté přesunout potřebný důkaz jejich přirozené návaznosti do genetiky, jejíž makromolekulární chemické procesy nejsou pro svou úžasnou komplexitu přímo dostupné empirickému pozorování. Tvrdí, že při replikacích (reprodukcích, obnovách) jednotlivých biologických druhů může v jejich genetických kódech docházet k tak nesmírně širokému spektru nahodilých mutací, že při nich mohou vznikat nové, evolučně vyšší živočišné druhy. Tyto evolučně "výhodné chyby" v genetickém přepisu (genotypu) se pak projeví ve fenotypech, tj. ve vynořených formách života, jako soubor nových, nečekaných pozorovatelných vlastností živočichů. Takto vzniklé formy života procházejí darwinovským přirozeným výběrem, v němž zůstanou zachovány jen ty, které se lépe osvědčily ve své sebezáchovné aktivitě s příslušným, k tomu relevantním okolím. Tento názor byl ve vědě podroben důkladné analýze a bylo zjištěno, že genetické mutace, k nimž při obnovách živočišných druhů dochází, nemohou mít negentropický charakter. Mikroskopické míšení genů nemůže vytvořit vzestupnou šipku evoluční paměti, neboť jejich nahodilé míchání vždy vede k růstu nebo nanejvýš k uchování dosažené entropie dané evoluce, nikoli k růstu její informace (negentropie). rovněž doba, kterou dosavadní evoluce života (a celého kosmu) trvá, není dostatečně dlouhá, aby se potřebné mezičlánky mezi různými živočišnými druhy mohly cestou přirozeného výběru vytvořit. Evoluce života tedy nesporně existuje, je však emergentní, což znamená, že různé její kvalitativně odlišné hladiny (úrovně) nelze kauzálně vysvětlit jen z materiální skutečnosti, v níž vznikají, aniž bychom nevzali v úvahu vstup k tomu potřebné informace z numinózního jsoucna. Emergentní nespojitost evoluce ovšem neznamená, že neumíme pouze vědecky vysvětlit kauzální návaznost mezi kvalitativně novými hladinami jsoucna. Analýza emergence může vést také k poznání určitého celkového smyslu evoluce. V rámci přírodovědeckého materialismu však je právě tato stránka evoluce naprosto nepochopitelná a jakoby neviditelná, neboť tato filosofie zcela systematicky vyřadila ze svého zorného úhlu psychický aspekt jsoucna a samotného Boha. Je proto schopna uvažovat jen o tom, jak přírodní procesy probíhají, ale nechápe, proč je tomu tak, jaký je smysl kosmu a člověka v něm. Zásadní odlišnost člověka od ostatního života K jednomu z největších emergentních skoků ve vývoji nám dostupné kosmické paměti došlo v souvislosti se vznikem člověka. Došlo ke vzniku nové úrovně duchovní paměti, tzv. sebereflexivní (pojmové) paměti, která se do jisté míry podobá Boží paměti, z níž se celý náš vesmír vynořuje. Původní sebereflexivní Boží paměť se tak jakoby vrací sama k sobě, přestože mezi ní a člověkem stále zůstává obrovská diference (vzdálenost). Všeobecně známý antropický princip tím nabývá přesnější kontury, neboť teprve nyní se dá pochopit, že celý vesmír musel být tak přesně naprogramován proto, aby v něm mohl později vzniknout člověk s psychikou tohoto typu. Člověk je totž právě prostřednictvím své sebereflexivní paměti schopen vytvářet nový typ duchovní evoluce, která mu umožňuje návrat k Bohu Stvořiteli, z jehož sebereflexe se vynořuje celé jsoucno. Teprve se vznikem sebereflexivní (pojmové, racionální) úrovně paměti se z člověka stává morální bytost, jaká se v dosavadní evoluci života nevyskytuje; je schopna pochopit své "já" a položit si vědomě otázku po smyslu své existence. Až když je člověk schopen z pozice svého vědomého "já" hodnotit své vlastní aktivity, vstupuje do evoluce okolního kosmu lidská svobodná vůle jako samostatný faktor, který nám umožňuje vědomě volit mezi dobrem a zlem a rozhodovat se na pozadí našeho svědomí. může pak ovšem také docházet ke konfliktům mezi původně vytvořeným objektivním Božím řádem a lidskými cíli, neboť ty mohou být v různé míře sobecké, poznamenané touhou po dosažení vlastní, lidské moci. Přijímáme tak zároveň vlastní odpovědnost za průběh svých životů, neboť ani Bůh předem konkrétně nikomu z nás neurčuje, jak se budeme díky své svobodné vůli chovat. Lidská evoluce se od vzniku naší sebereflexivní (pojmové) paměti již neuskutečňuje převážně cestou proměn genetické paměti, jak tomu bylo v předchozí evoluci života. Hlavním činitelem se nyní stává rozvoj lidské sociokulturní paměti (duchovní paměti), jehož se dosahuje nejen pomocí teoretického vědění (vytváření hypotéz, teorií a paradigmat), ale i pomocí různého uměleckého zobrazování jsoucna (kulturou, mystikou). Hlavním cílem, který může být pro nás dlouho nezřetelný, tedy je, lapidárně řečeno, objevování skryté tváře Boha v jeho stvořeném jsoucnu. Sociokulturní souvislosti soudobé lidské situace Podrobíme-li celý dosavadní vývoj lidstva kritické analýze, snadno zjistíme, jaké preference a hodnoty v něm v různých dobách převládaly. Z hlediska našeho návratu do věčné paměti Boha, jehož význam daleko předčí všechny naše ostatní dočasné cíle, asi při tom nenalezneme žádné velké uspokojení. Člověku se sice podařilo vlivem moderních technologií velice významně zvýšit svoji pozemskou moc a velikost své populace, ale zaplatil za to devastací celého životního prostředí i mezilidských vztahů na Zemi, což zpětně ohrožuje jeho další přežívání na této planetě. Jde o příli" rozsáhlou problematiku, k níž nemohu na tomto místě podat ani hrubý náčrt. Dovolím si jen poznamenat, že za hlavní příčinu neutěšeného stavu celé naší planety považuji ztrátu naší víry v numinózní duchovní jsoucno. Zásadním způsobem k tomu přispěla i dosavadní ateistická orientace přírodní vědy, která si nadto neoprávněně přisvojuje kompetenci být suverénním soudcem ve věci pravdy o jsoucnu. Člověk nikdy nemá k dispozici přímé nazírání jsoucna v té podobě, jak se nachází v hlubinné Boží paměti, ale disponuje jen tzv. třetím světem v popperovském a jungovském slova smyslu, světem svých hypotéz, teorií, paradigmat a mýtů, které vytváří v procesu celého svého duchovního vývoje. Tyto jeho duchovní výtvory vznikají na základě dvojích odlišných zpráv - jednak ze zpráv našich smyslů, které nás spojují s vnějším hmotným světem, jednak ze zpráv z našeho nevědomí, které nás spojují s celou naší psýché přesahující naše vědomé "já". Oba tyto teoretické třetí světy, popperovský i jungovský, jsou vědecky testovatelné a jejich zjištění, pokud si dobře uvědomíme, k jakým aspektům skutečnosti se vztahují, si neodporují, nýbrž navzájem se komplementárně doplňují (tzv. Bohrova komplementarita). Vztahují se vlastně k jedné skutečnosti, viděné jednou zvnějšku a podruhé zevnitř. Paměťové sledování této jednotné skutečnosti k jejím počátkům vede přes úroveň kolektivního lidského nevědomí, resp. přes genetickou paměť lidstva, až k sebereflexivnímu "Já" celého jsoucna, které nazýváme Bohem Stvořitelem. Celým svým duchovním vývojem, kterým jako lidská sebereflexivní "já" (tedy vědomá "já") od svého vzniku procházíme, směřujeme ke stále pravdivějšímu, adekvátnějšímu poznání onoho zdroje, z něhož jsme původně vznikli, neboť jen tak můžeme porozumět objektivnímu smyslu lidského života, i když občas na svých cestách za pochopením tohoto smyslu narážíme na téměř nepřekonatelné překážky a propadáme beznadějím různého stupně. Toto je pouze stručný nástin problematiky, limitovaný možnostmi revue, zájemce o podrobnejší výklad však mohu odkázat na své dvě poslední knihy: Kosmická paměť (2002) a Existuje Bůh? (2004). *** Rudolf Hampl, fyzik a filosof Homo sapiens koná často velmi nemoudře. Potopil si Atlantidu, rozvrátil Egypt i Babylon. Je na nejlepší cestě zničit celou planetu Zemi. Hloupě překrucuje platné zákony Universa. Pak se diví, křičí, nadává a kamenuje proroky, k čemuž používá úlomku svého sísyfovského balvanu, který není ničím jiným než chrobáckou koulí zaběhnutých zvyklostí a osobních mocenských, zištných zájmů. Termín Universum používám pro všechno, co je, funguje, ví jak. Člověk moudrý se objevil v Universu dávno po velkém třesku jako součást Universa, jediná, která neví jak, a přesto - z milosti a lásky Universa - je jí dopřáno být a fungovat. Občas se objeví prorok, aby člověku pomohl pochopit. Ale člověk, který sám sebe nazývá moudrý, ho upálí, ukřižuje, nebo aspoň zpochybní a potupí. A Shakespeare? To je podvod! Takové dílo nemohl napsat jeden člověk! Co na tom záleží, jestli jeden. všichni tvoříme fungující, žijící, vědoucí a evoluční jedno jediné Universum - chcete-li perpetuum mobile. všichni lidé jsou vlastně možnými aspekty jediného člověka (kterého Bůh stvořil k obrazu svému a dal mu svobodu vývoje). To ale neuvěříme ani spisovateli Racka Jonatana Livingstona, ani Karlu Čapkovi, ani vymyšlenému Hamletovi s jeho věčnou otázkou Být, či nebýt (buď - anebo; třetí možnost není dána). Malá ilustrace: Je světlo vlnění, nebo letící částice? Staletí sporů, než přijde další prorok; moudrý, posmívaný, uznávaný, pronásledovaný a zavrhovaný vědec. všechno zrelativizuje, vypočítá, usměje se (snad i jazyk vyplázne) a řekne: žádné buď, anebo. Je to nejen - ale i! Světlo je energetický jev, který se projevuje nejen jako vlnění, ale i jako částice. Mezi oběma projevy je ekvivalence (třetí možnost je dána). Kdy - moudrý člověče - pochopí? tuto relativitu v Hamletových úvahách? Polarita být - nebýt přechází v trojnost nejen být, ale i nebýt. Je to trojúhelník harmonické akce. Je to žebřík o dvou žerdích a příčce. Je to fungující třífázový elektromotor s rotujícím magnetickým polem. Je to trojjediný člověk s tělem, duchem a duší. Jak zpívá Pavel Bobek: mé tělo, má duše a já. Jak říkají mystici: Vystup ze svého já do svého nic, a jsi vším. Bylo/nebylo/jest/tady a teď/jedno jediné jsoucí jdoucí. Při psaní se mi právě dostala do ruky knížka Fyzika víry Taťjany a Vitalije Tichoplachovových (česky Eugenika 2004). Zajásal jsem v radostném úžasu: Tady je na 240 stránkách srozumitelně napsáno to, o čem přemítám celý svůj dosavadní život. Knihu napsali vědci, kteří jednoduchým a srozumitelným způsobem dokazují fakt, že svět má božskou podstatu. Vycházejí přitom z analýzy nejvýznamnějších objevů v oblasti fyziky. Racionálně objasňují i takové jevy, jako jsou andělé, duše nebo nesmrtelnost. Úkolem knihy je podílet se na duchovním a mravním znovuzrození člověka a společnosti. Cílem je, aby obecně platné přírodní zákony byly pochopitelné pro široký okruh čtenářů, nejen pro graduované specialisty. Krátce a jasně řečeno: Aby se z dobrého jídla mohl radovat i člověk, který neumí vařit a neví nic o biochemii zažívání. Kniha Fyzika víry má čtenářům pomoci nalézt v sobě samých ono vnitřní duchovní jádro, které dává sílu překonat všechny nesnáze a obstát v nejrůznějších zkouškách. Zvedáme se ze země obtíženi materiálně konzumními zvyklostmi. Cesta k mravní očistě je dlouhá a obtížná. Není však oddělena od lidského života a jeho podstaty. život prožít těžké je. Zaběhnuté zvyklosti představují děsivou překážku. To věděl už Sókratés: Poznej sám sebe! Změň se! To je to jediné, co můžeš v životě změnit. Nic jiného změnit nedokážeš. To říkal i Ježíš Kristus: Vezmi kříž svůj a následuj mne. Jsem: Cesta. Pravda. Život. Láska. Po přečtení knihy jsem měl radost. Děkuji, že byla napsána a že jsem se s ní setkal. Považuji tuto knihu za příspěvek ke zdárnému přechodu lidstva z věku Ryb do věku Vodnáře, za součást odpovědi na otázky kladené v tomto časopisu. Za tišící prostředek pro neklidné a zneklidňované lidské srdce. Za dobrou píseň. A dobrou píseň napsat těžké je. Někdy je těžké naučit se ji zpívat, ba i jen vyslechnout. Jednu kritickou připomínku mám. Na straně 211 a 220 je použito termínu sebeláska ve smyslu sobectví (egoismus). Je to snad způsobeno překladem nebo hovorovým zvykem. Ale smysl je jasný. Negativní vlastnost je sobectví. Nikoli sebeláska. Avatar Ježíš Kristus říká: Miluj bližního svého jako sebe samého. Milovat znamená usilovat o duchovní rozvoj milovaného. Takže se človíčku moudrý miluj a oprosti se od svého sobectví (egoismu), nenávisti, závisti, žárlivosti. A miluj nejen sebe, ale i ostatní. Miluj nejen ostatní, ale i sebe. Sebeláska je láska dovnitř, láska je láska ven. Pohyb směrem k lidskému srdci. Přitom je důležité vědět, co kterým slovem máme na mysli. Slova jsou symboly, jejich pravé významy nám často unikají. V závěru chci připomenout Shakespearovu otázku: Zda růže, jinak zvána, voněla by jinak? Ne. Voní stejně. Po svém. Ale pro každého jinak. A ty člověče ji musíš pročichat - a nechat se jí provonět. Právě tak i Boha, který je ve všem, i v tobě. Záleží na tobě, jestli ho pozveš ke společnému životu. On čeká a tobě dal svobodu volby. On je právě tak, jako ty sám víž o sobě: jsem. Dostávám se zpátky ke své původní úvaze o jednom jediném jsoucím, jdoucím. Jako nahoře, tak i dole. Podle Pascala věc pochopit znamená ji promilovat. To je zbavit se sobectví a jiných svých negací. Nechť se tak stane! *** František Novotný, lékař, genetik Nejsem zastáncem ani teorie o spontánní evoluci života na naší Zemi, ani biblického stvoření. Jsem lékař zabývající se genetikou, a proto mé názory vycházejí v prvé řadě z tohoto úhlu pohledu. Jsem přesvědčen, že život je zakódován v genomu, obsaženém v jádře každé živé buňky. Struktura genomu, tvořená dvojspirálou DNA (deoxyribonukleové kyseliny) má sice pouze čtyři základní stavební kameny, dvě purinové báze (adenin, guanin) a dvě pyrimidinové báze (thymin, cytosin), ale kombinace těchto bází je tak vysoce složitá, že dosahuje kolem tří miliard variací u člověka a u nejjednodušších mikroorganismů několika milionů. Snad výjimku tvoří RNA viry nebo ještě jednodušší priony, které ovšem nepovažuji za prvotní organismy při vzniku života, ale spíše za odloučené fragmenty ze složitějžího genomu, protože nemají schopnost samostatné existence, parazitují na jiných buňkách. Struktura úseků a variabilita DNA na chromozomech v genomu je vysoce, až obdivuhodně účelová. Řídí ontogenetický vývoj jedince od oplozeného vajíčka k dospělosti a až k jeho smrti, zajišťuje celistvost organismu, kooperaci jeho stavby a všech funkcí, metabolickou, enzymatickou, hormonální a nervovou samoregulaci, samoreparaci, adaptační schopnost vůči nárokům zevního prostředí, reprodukční vlastnosti včetně pudu k zrození potomstva a zafixovanou, vědomou či nevědomou vůli k životu. Spontánní vznik tohoto kybernetického souboru dokonalých životních vlastností nelze chápat jako dílo přírodní náhody. A to ještě nejsou všechna místa v genomu plně využita. Jsou zde inaktivní úseky zvané introny, které jsou buď rezervou pro další adaptační vývoj, nebo konzervou po zaniklých funkcích. Co je aktivní, to se posiluje a vyvíjí, co je inaktivní, zaniká. Matematické počty pravděpodobnosti nepřipouštějí teorii samovolné evoluce života na naší Zemi, a to především vzhledem k miliardovým biomolekulárním procesům v živých tvorech - nehledě na poměrně krátkou dobu existence naší planety, která je nedostatečná k tomu, aby umožnila náhodný vývoj tak komplikované sestavy. Druhá má myšlenka spočívá v tom, že je logicky nutné předpokládat, že život neexistuje pouze na naší Zemi vzhledem k existenci miliard hvězdných soustav a nespočetných, kolem rotujících planet, z nichž třeba jen malý zlomek by mohl poskytovat vhodné podmínky pro nějaký život. Život bude mít ve vesmíru nepochybně nejrůznější formy, velikost, vývojové etapy a dobu trvání. Snad nejvíce budou převládat primitivní podoby života. Avšak nelze pochybovat o existenci vysoce inteligentních mimozemšťanů, nadprůměrně převyšujících lidské schopnosti. Vesmír se mění, některé hvězdy zanikají, jiné se rodí. Dovoluji si prohlásit, že život ve vesmíru koluje, byť v obrovských časových dimenzích. Mimozemská civilizace může být někde již na takové vývojové úrovni, že v předtuše katastrofy své nosné planety bude schopna udržet svůj život přenosem na jiné planety. Hovoří se o panspermii. Podle mé úvahy by to bylo možné ve formě rezistentního genomu, odolné DNA, která by přežila náročný a dlouhodobý transfer, jako například přežívají po dlouhou dobu semena rostlin nebo zmražené lidské spermie, které po čase absolutního klidu dokážou dát vznik plnohodnotným jedincům. Inteligentně vykonstruovaný ochranný obal by skýtal větší záruku přežití. Přenosový nosič by mohl být promyšlený, nebo náhodný. Přenos vyspělého organismu, třeba na úrovni člověka, jak uvažuje Erich von Däniken, by byl sotva možný. Čím vyšší organismus, tím je choulostivější na nezvyklé prostředí a náročnější na dlouhodobý let. Lze předpokládat, že primitivní zárodek života s všestranně vybavenou DNA je nadán schopností zahájit nový život na úrodné půdě nové planety, adaptovat se na nové podmínky, upravovat genom, množit se a fylogeneticky se postupně vyvíjet až třeba opět k člověku nebo ještě k dokonalejšímu tvoru. V miliardovém počtu hvězd a planet se třeba ujme pouze jedna miliontina takových rozptýlených zárodků. Snad se tak stalo i na naší Zemi. Ontogenetický vývoj jedince rekapituluje od embryonálního stadia fylogenezi neboli historický vývoj. Z jedné zárodečné buňky se u živočichů tvoří zprvu společné znaky, například v zárodečných listech, ovšem v dalším vývoji se tkáně specificky diferencují ve smyslu daného druhu. Jaké ovšem má život své původní kořeny, myslím tím jeho vznik vůbec, o tom lze uvažovat jenom filosoficky. Je to pro dnešního uvažujícího člověka neřešitelná, rozporuplná záhada. Běžně se proti sobě staví na jedné straně teorie o božském stvoření a na druhé straně o samovolné evoluci. Přesvědčivé důkazy nebudou doloženy na žádné straně. Já se utopisticky přikláním k úvaze o spontánní evoluci někde a někdy ve vesmíru s ohledem na značný počet příležitostí v miliardách nebeských těles a s ohledem na značné časové dimenze. V porovnání s naší Zemí by to počty pravděpodobnosti již mohly připustit. Snad se tak stalo výjimečně, a snad pouze jedenkrát. Nebo z více rozběhů k životu se udržela pouze jedna varianta. Nebo se vše událo mimo náš známý vesmír, třeba ještě před velkým třeskem, který by byl opakovatelný, což by mohl prohlásit některý filosof s velkou fantazií. Biblické stvoření života Bohem je vědecky nepřijatelné. Bůh je definován jako transcendentní, nepoznatelný, tedy pro lidské myšlení záhadný. Z popsaného biologického a genetického hlediska je těžké připustit výklad, že Bůh stvořil všechny druhy flóry a fauny včetně člověka naráz, jak ještě v 18. století proklamoval švédský botanik Carl Linné. Vedle toho by Bůh musel být vysoce vzdělaný biochemik. Ani se nezmiňuji, že by Bůh mohl stvořit také veškerý neživý svět. Za současného "Boha" považuji nějakou mimozemskou civilizaci, která dokáže život udržet, případně ještě genom uměle vylepšit a rozptýlit po jiných planetách. Nyní trochu nadneseně: Bůh je vlastně život sám. Je promítnut do genomu. Genom je tudíž nositelem Boha, stejně tak jako je nositelem života. Bůh je skrytý v genomu. Je v něm zafixován v podobě DNA. Lze uvažovat o tom, že náš člověk na Zemi jednou vyspěje se svou vzrůstající inteligencí rovněž v "Boha" a dokáže přenést svůj život, jak již bylo výše naznačeno, v podobě snad upravené, rezistentní DNA jinam do vesmíru. Bude to nutné, protože za nějakou miliardu let, nestane-li se nic jiného, čeká naši Zemi katastrofa v důsledku slunečních proměn. Umělé zásahy do genomu však musí být prováděny velmi opatrně. Vědecké pojetí Charlese Darwina z 19. století o vývoji tvorstva považuji za správné v tom smyslu, že historicky probíhala fylogeneze od jednobuněčných organismů ke stále složitějším. Boj o přežití a přirozený výběr tedy probíhal. Darwin však nevysvětlil vznik života vůbec, a nevysvětlil ani princip genomových změn při druhovém rozlišování. Nemohl tak ani učinit, protože ve své době neznal DNA. Dnes se vědecky diskutují možné principy vývojových proměn u jednotlivých druhů. Je to odůvodnitelné, poněvadž běžný člověk žije v přesvědčení, že ze slepice se narodí opět slepice, z pampelišky pampeliška a z člověka vždy pouze člověk. Každý rostlinný a živočišný druh totž vlastní svůj charakteristický genom. Jaký je tedy vědecký výklad druhových změn? Převážná většina dnešních badatelů se opírá o takzvané mutace. Mutací se rozumí genetická změna vlivem náhodných fyzikálních nebo toxochemických faktorů. Poškozená buňka buď nepřežije, nebo se stane nějak funkčně poškozenou. Domnívám se, že pro zdravý a účelný vznik nových druhů se uplatní naprosté minimum mutací. Převážná většina mutací rozhodně škodí. Můj výklad druhových změn se opírá o schopnost genomu, která existuje od prvopočátku, adaptovat se somaticky, smyslově a u lidí také duševně na nové životní nároky. Tak to probíhá během života jedince v ontogenezi. Svaly se posilují cvičením, paměť se tříbí učením a opakováním, slepec dokáže vylepšit hmat, degustátor chuť a čich atd. V každém živém organismu fungují takzvané zpětné vazby, známé ve fyziologii na úrovni látkové výměny, hormonů a nervů. Lze předpokládat, že existuje rovněž zpětná vazba ze somatických buněk do zárodečných buněk, tedy na úrovni genů. Tím by se promítal vývoj z ontogeneze do fylogeneze. Jednalo by se o postupné, opakovaně se posilující změny v ?ifře genomu, které by se staly děditelnými. Přiznávám, že tato hypotéza zasluhuje ještě důkladné prověření. Popsaným způsobem je také možné vysvětlit vznik lidských duševních vlastností, které zvířecí předchůdci člověka kromě vrozených instinktů postrádají, jako je uvědomělá láska, víra v něco, svobodná vůle, vynalézavost, filosofování, fantazie apod. Často se klade otázka, zda druhové změny probíhaly rychle, nebo pomalu. Jako rychlé skoky ve fylogenezi při vzniku nových druhů lze chápat skoky probíhající v relativně krátkém dějinném úseku, ale nikoliv - přehnaně řečeno - ze dne na den, jak by tomu mohlo být u mutací. Tak to také v evoluci probíhalo. Naproti tomu nově vytvořený druh má tendenci velmi dlouho přetrvávat, čímž lze vysvětlit zdánlivou dědičnou stabilitu. Život recykluje, opakuje se v ontogenezi, v rodinách, v genofondu, koluje v různé podobě na Zemi a snad i ve vesmíru. život je pojištěn velkým množstvím druhů, které jsou na sobě závislé, například v zajišťování výživy. Je pojištěn nadměrnou produkcí zárodků, z nichž pouze zlomek se ujme k novému životu. Je-li "Bůh" věčný, pak koluje v tomto smyslu. V dnešním lidském pojetí má život nesporně svůj smysl, cíl. když již jednou vznikl a existuje, je nutné si jej vážit, udržovat a vylepšovat. V genomu je přímo zakódována vůle či touha k žití. U zvířat je to instinktivní proces, člověk si to navíc uvědomuje. Týká se to touhy mít potomstvo, chránit děti, vzájemně si pomáhat, léčit nemocné. Ve vývojovém plánu genomu je tedy zafixována cesta k lidskosti, k lidské lásce. V plánu je také cesta ke vzdělanosti, k novým objevům, k přemýšlení - až k současným úvahám o vzniku a významu života a o jeho budoucnosti. Je to sebereflexe. Vznikají nové vědní a filosofické směry, probouzí se náboženství v různé podobě. Na této pestré poznávací úrovni ovšem vyvstávají rozporné body. Věda hájí objevené zákonitosti, a teologie hájí své názory a tradice. Jaké jsou náznaky možného sbližování těchto dvou extrémních stanovisek? V bibli, která je velmi pokročilým výplodem lidského uvažování a dokumentem událostí své doby, byť velmi obrazně, najdeme pasáže neodporující vědním poznatkům. "Na počátku bylo slovo." Ano, na prvopočátku života byla v genomu sestavena šifra složená ze čtyř písmen A, G, T a C, ze čtyř organických bází, adeninu, guaninu, thyminu a cytosinu. Počet vytvořených slov a vět jde do miliard. Je to dynamický kód života, jak již bylo výše popsáno. "Bůh je všudypřítomný." Ano, Bůh je promítnut do genomu, nachází se v DNA všech živých tvorů. Tímto mechanismem Bůh řídí život. "Bůh stvořil člověka k obrazu svému." Ano, člověk byl vytvořen a existuje. Tak jako Ježíš, syn Boží - byl to také člověk -, jsme vlastně všichni synové Boží. Dovolím si dokonce tvrdit, že v genomu je zapsána víra v "Boha", víra v něco vyššího, nadřazeného, co řídí a upevňuje životní děje, co je těžko definovatelné, takže zbývá pojetí Boha a víra v Boha. Víra v Boha je základním principem náboženství. Tato víra se ovšem vyjevuje ve fylogenezi až teprve u člověka s rozvojem jeho duševních vlastností a jeho přemýšlení. Má různou výrazovou podobu podle historické doby a geografické lokality. Víra pračlověka byla primitivní, směřovala k slunci, k nebi, k blesku a hromu, k horám apod. Víra se realizovala a dosud realizuje modlitbami, přinášením darů a obětí, úctou k Bohu, tedy i úctou k životu. Víra, tak jako každé náboženství, je pro lidi prospěšná, posiluje morálku, skýtá naději v lepší život, ve spravedlnost, vylepšuje mezilidské vztahy, u někoho skýtá naději v posmrtný život, psychoterapeuticky pomáhá léčit choroby. U někoho je víra vyjádřena více, u někoho méně. I nevěřící ateista přemýšlí občas ve skrytu o Bohu a doufá s nadějí v lepší budoucnost, což považuji za podstatné jako výraz genomové vlohy k určité víře. Disputace vědců a teologů k daným otázkám je v současnosti stále aktuální, má své oprávnění, nejde o mlácení prázdné slámy, byť nelze očekávat v brzké době smírčí vyřešení. Pro vědecké závěry se objevují stále nové důkazy. A tam, kde věda dosud tápe, trvá prostor pro teologii. To však nesmí vrcholit násilím, terorismem až válkami. Filosofie zpravidla vyplňuje mezeru mezi oběma protipóly. Myšlení dnešního člověka není ještě zdaleka dokonalé, současné spory nevyřeší. Snad jednou budoucnost ukáže skutečnou pravdu. *** Pavel Kábrt, publicista píšící a přednášející na téma "Darwinovy tragické omyly" Letos se připomínalo šedesáté výročí osvobození nacistického koncentračního tábora v polské Osvětimi. Ze všech stran zaznívaly apely, že něco takového se už nesmí nikdy opakovat. O skutečných příčinách tohoto lidského pominutí mysli však ani slůvko. Jak mohly kulturní národy podlehnout tolika ideologickým nesmyslům a následnému běsnění? Co se to s těmi mozky vlastně stalo? Příčiny jsou zcela prosté, ale jejich publikování je velmi neoblíbené. Není to žádná náhoda, že velké prolévání lidské krve ve 20. století časově harmonuje s rozšířením evoluční pohádky ve společnosti. Tvůrci gulagů, koncentráků a plynových komor měli už v té době virus Darwinovy fantazie pevně inkubován ve svých mozcích a nemoc ateismu nabírala rozměrů epidemie. Učení, ze kterého masové vyhlazování lidí ve 20. století bylo odvozeno, je dodnes pevnou součástí školních osnov a má silnou podporu médií. Darwinova pohádka, ten chaotický, sto padesát let se měnící slepenec protichůdných teorií, fantazií, kupy omylů, podvodů, životních tragédií a sektářského hašteření, je dnes součástí životního pohledu mnoha lidí. Proč pohádka? protože přece právě pohádky obsahují vedle zcela reálných postav z reálného světa také naprosto nereálné události a fantastické děje. Jeskyně, potůčky, lesy, zvířátka a lidi - to vše důvěrně známe ze světa, kde už tisíciletí bydlíme. A tak i pohádky. Ale aby ryba vylezla na souš a začala chodit nebo létat? Nebo se proměnila v prince a začala mluvit? Nebo aby kámen ožil, protože se na něj blýská? Tyto děje znají právě jen pohádky - no a pak ježtě ona evoluční "věda"! A přitom základní předivo (krédo) darwinismu je povinné pro každého vědce, který se chce vyhnout problémům a nechce být nařčen z fundamentalismu či pavědeckosti. Dávno tomu, dávno, byl jednou jeden úplně neživý svět. Nejprve byl pěkně horký, blesky křižovaly oblohu, ultrafialové záření bylo stotisíckrát silnější než dnes, vulkány chrlily lávu a meteority bombardovaly zemský povrch. A bylo nebylo, věř nevěř, v této scenérii mrtvý materiál ožil. Profesor Pasteur může zahodit diplom. ovšemže, nebylo to hned, trvalo to miliony let. A bylo to pochopitelně nejprve slepé, hluché, nemyslící a jen tak ve vodě si hovící, ono první oživlé prazvířátko. Ale mělo se čiperně k světu. Za nějaký ten milion let začalo vidět i slyšet, dobylo pevninu a vzduch, naučilo se chodit, létat, myslet a stalo se člověkem. Jen není jasné, jak se mohlo narodit neplodným rodičům. Nicméně není to pěkná pohádka? Pěkná? Domluvme si definici pěkné pohádky: Je to jen ta, které nás povznáší a nevede ke stavbě koncentráků! Všechno je dovoleno, jen ne inteligence na počátku. Je to kuriózní situace: SETI hledá v kosmu cizí civilizace a mnozí v ně věří. Kdyby zachytila z kosmu namodulovaná prvočísla, operní zpěv či uviděla na povrchu Marsu ležet hodinky, zajásá: To je důkaz inteligence, tam musí být civilizace! A hned vyšle k této civilizaci dotaz: Hej, jakpak jste se vy tam vlastně vyvinuli z té neživé hmoty...? Docela trapná logika, než Domnělé kanály na Marsu, zajímavě namodulovaný signál nebo pozemské pyramidy, to jsou pro evolucionistu jasné důkazy inteligentního původu. Ale původce signálu sám, konstruktér hodinek, kanálů či pyramid - ten se vyvinul a žádnou inteligenci ke svému vzniku nepotřeboval. Stačila voda, teploučko a miliony let. Na trochu složitější výrobek evoluce nestačí, ale na tělo výrobce (které je ze stejných prvků neživé hmoty jako ten výrobek) si evoluce vystačí sama! Inteligence ve vědeckých vysvětleních původu života nemá žádné místo - ne, to není překlep. když čteme materialistické pohádky o vzniku živého světa, po inteligenci tam není ani stopy. V tom je od pohádek rozdíl. Tam zázraky dělají kouzelníci a chytré babizny, je tam tedy alespoň nějaké "know how", informace předcházející zázrak, zatímco v Darwinově pohádce zázraky dělá jen sama voda, teploučko, vítr, blesky, záření, padání meteoritů, přesouvání kontinentů, rvačky samců o samice a miliony let. Inteligentní záměr či zásah zde nemá nejmenší místo - to by prý zastavilo pokrok vědy (tedy té evoluční). Buňka vznikla zářením, člověk chybami v genomu, oko světlem, ucho zvukem, křídlo padáním ze stromů a nohy z ploutví vysycháním vody v mořích. Doktorka Zuzana Štorchová nás poučuje: "Díky občasným chybám polymerázy není svět obydlen početnou populací absolutně identických prabakterií." (Vesmír 2001, č. 5, str. 263) A kdo tomuhle nevěří, ať se necpe do přírodovědy, je to pavědec (tímto názvem častuje jeden náš známý vědec kreacionisty). Charles Darwin netušil, že všechno je docela jinak. Pěnkavy na Galapágách mění velikosti svých zobáků, jak se tamním podmínkám zachce, což ale s pěnkavou z čeledi strnadovitých ani nehne, natož aby se někam vyvíjela. Tvůrce pohádky si myslel, že buňka je jen primitivní chomáček chemikálií, a tak může lehce vzniknout tu a tam v nějaké teplé kaluži (doktoři z NASA si tohle myslí dodnes: "Kde je voda, tam se může vytvořit život," přemlouvají nasisté naivní dav). Darwin netušil, že když si chlap uřízne na cirkulárce malíček, budou mít jeho budoucí děti možná ještě delší malíčky, než měl jejich nešikovný čtyřprstý táta, a ne kratší. Neznal totž ani výzkumy prováděné ve stejné době asi o tisíc kilometrů dál na jihovýchod opatem augustiniánského kláštera v Brně Johannem Gregorem Mendelem, ani ústřední dogma molekulární biologie, a tato jeho neznalost mu usnadnila tvrzení, že somatické změny jsou dědičné - a na tom založil svoji pohádku. Také netušil, že ontogeneze ani trochu nerekapituluje fylogenezi. Aby se tomu snadněji věřilo, Arnošt Haeckel falšuje obrázky embryí, aby vypadala podobněji, a tím příbuzněji: třeba člověk a prase. Člověk se však prasetem stává, nikoliv rodí, to oba vědci ovšem netušili. Zkameněliny v Darwinově době nepodávaly nejmenší důkaz o nějaké evoluci, jak on sám dobře věděl, a dnes je to s nimi ještě horší. Platí: Čím víc zkamenělin, tím méně evoluce. Zemské vrstvy jako naschvál vydávají jen samé zatuhlé ryby, obojživelníky, plazy, ptáky, savce a lidi, a nikde žádné polosavce, poloplazy, čtvrtryby a třičtvrtěobojživelníky, půllidi a půllidoopy - natož aby takoví ještě dnes žili. Vypadá to spíše na pozůstatky biblické potopy než na evoluci. Ale už je rozhodnuto: Pravdu má Darwin, ne bible. Darwin nevěděl, že jeho knihy půjdou na dračku. Jeho nápad se nikdy netestoval, nikdy neověřoval, okamžitě zabral a stal se uctívaným vědeckým paradigmatem, nevyvratitelnou ideologií, zamilovaným pohledem na svět a jeho minulost, přítomnost i budoucnost, vítanou náhražkou nenáviděného a "nevědeckého" náboženství. Záhy byl darwinismus doplněn o gulagy, koncentrační tábory a plynové komory jakožto katalyzátory evolučních procesů. Ty totž byly Stalinovi i Hitlerovi moc pomalé. Proč čekat miliony let, až se na zemi prosadí ta nejpokrokovější marxistická třída nebo nejvyvinutější darwinovská rasa? Trochu ty "občasné chyby polymerázy" a následnou selekci popožeňme. Nejen Hitler a Stalin, ale mnozí další fanatici pomáhali evoluci podle toho, jak to víra, těžce nemocná a chudá na důkazy, potřebovala. Ale to nestačilo, bylo třeba více důkazů. A tak byly po světě předváděny "Darwinovy mezičlánky", mrtvé i "ivé falzifikáty, podvody. Ti "iví, to byli podplacení domorodci z různých ostrovů, kteří přestrojeni ve zvířecích ků?ích, pomalovaní a bručící předváděli desítky let Darwinovy kýžené mezičlánky mezi člověkem a zvířaty, cpali se na pódiu hrubou potravou a chrochtali na důkaz své zvířeckosti. Lidé na tyto atrakce chodili s velkým nadšením. Ty mrtvé důkazy, ony horoucně evoluční sektou vytoužené missing links, občas někdo vyrobil: Něco slepil, zpiloval, nakažíroval a nechal to s velkou slávou najít. Evolučně orientovaná média pak už dokončila dílo zkázy v srdcích a mozcích davů, jak to dělají ostatně dodnes. A tak tu máme zfalšovanou piltdownskou lebku (1912-1953), Kammererovy přidržovací pářicí mozolky ropušky starostlivé nafixlované nerozpustnou barvou (evolucionista dr. Paul Kammerer se roku 1926 zastřelil). Čéška slona z Jávy (1929) byla vydávána za lebku Pithecanthropa. Zub Hesperopitheka nalezený roku 1922 v Nebrasce, který byl všeobecně přijímán za důkaz pravěkého člověka, byl použit roku 1925 ve známém "evolučním procesu" v Tennessee jako corpus delicti u soudu proti "pavědeckým kreacionistům". O dva roky později se ukázalo, že zub patří vyhynulému praseti. Takzvaný coloradský člověk (rovněž rekonstruovaný ze zubu) byl později zařazen mezi koně. Lebka opočlověka rovněž z Colorada byla vystavována po nějakou dobu v muzeu, ale ve skutečnosti to byla lebka opičího miláčka, kterého tam několik let předtím pochovali. Kost nalezená v blízkosti Seattlu identifikovaná jako lýtková kost pravěkého člověka byla z medvěda (dr. Henry Morris). Evoluční teorie se tak pomalu, ale jistě, pomocí podvodů, omylů a systematického masírování mozků už od základní "koly (považme jen sto let nesmyslů kolem neandertálců), dostává ve 20. století pod kůži mnoha lidem. už není co řešit: žádný Bůh nás nestvořil, jen a jen všemocná evoluce. A pokud ještě něco nevíme, tato "exaktní chladná věda" to jednou odhalí - samozřejmě ve prospěch evoluce. Druhého června 1983 proběhla na univerzitě v Göttingen pódiová diskuse k tématu stvoření - evoluce. Vědecké argumenty pro stvoření zastával prof. dr. Werner Gitt (informatik) s dalšími vědci, evoluční teorii hájil prof. dr. Manfred Eigen, nositel Nobelovy ceny, se svými kolegy. Před více než tisícem posluchačů v plně obsazené největší göttingenské posluchárně se Eigen snažil vyložit, že evolucionistické události podléhají pouze fyzikálním a chemickým zákonitostem, jež proběhly v historickém procesu. Zastánci stvoření zdůraznili, že přírodní zákony a podmínky prostředí naprosto nestačí, aby se objasnily do značné míry duchovní zdroje života. Sjednocení a vznik kódu není jen materiální proces. protože je informace duchovní veličina, nemůže hmota principiálně tvořit žádné sémantické obsahy. Slabost evoluční teorie vystupovala v druhé části debaty, kdy ústřední roli hrály informační aspekty, stále zřetelněji. Otázka původu informace je v evolučním systému dodnes naprosto nevyřešená. když bylo stále zřejmější, že právě toto je bolavé místo teorie evoluce, prohlásil Eigen před publikem, že se zastánci stvoření mohou přijít "na evoluci podívat" do jeho institutu. Později také tvrdil, že má ve výstavbě evoluční stroj. Ani jeden z těchto svých příslibů - přes opakované žádosti kreacionistů - nesplnil. To je běžná evoluční taktika. Mlčení, mlžení a lstivé úskoky. Již nejméně rok nás evolucionisté přesvědčují, že genom člověka je z více než devadesáti osmi procent podobný genomu šimpanze - což má být důkaz naší příbuznosti. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se koncem roku 2004 dozvěděl, že šimpanzí genom není ještě vůbec prozkoumán a že se teprve analyzuje jediný, a to dvaadvacátý chromozom - a už ten je velmi nepodobný odpovídajícímu lidskému. Kontaktoval jsem proto jednoho předního českého evolučního biologa, který se chlubil, že už dávno dobře tušil, že vlastně mezi šimpanzem a člověkem není skoro žádný rozdíl - aby mi vysvětlil, jak to věděl roky předtím, než byl šimpanzí genom analyzován. Jeho odpověď byla opět evolučně typická: "...ta procenta jsou samozřejmě hausnumera, ta neberte vážně - genetické rozdíly jsou různého druhu a nelze je prostě jenom sčítat." Takže nás evolucionisté opět podváděli svými fantaziemi - praxe běžná od Darwina dodnes. Při studiu zirkonových krystalů zjistila skupina vědců v projektu RATE, který se věnuje datování (společný projekt ICR a CRS v USA), že množství helia v nich obsažené odpovídá přibližně šest tisíc let staré Zemi, tedy jak to učí bible. Také se zjistilo, že veškeré uhlí má nenulový obsah radioizotopu 14C, což by ale zredukovalo jeho stáří z tří set milionů let na čtyřicet tisíc. U komet si evoluční církev musela vypomoci minipohádkou: jakýsi tajný zdroj dodává stále nové komety do naší sluneční soustavy - jinak bychom totž dnes, za údajných čtyři a půl miliardy let, něměli už ani jednu kometu. No a aby byl zachráněn evoluční scénář vzniku vesmíru, je prý přes devadesát procent (!) veškeré hmoty a energie ve vesmíru "neviditelných". Věřit ovšem v neviditelného Boha, to je velmi nevědecké. V Darwinově době neexistovaly radioizotopové datovací metody a Darwin se děsil výpočtů Lorda Kelvina (nazval ho protivným strašákem), který určil stáří Země jen asi na čtyřicet milionů let. Darwin prohlásil, že pokud se to potvrdí, jeho teorie se zhroutí. Teprve až půl století po Darwinovi byly vyvinuty spektrální přístroje schopné měřit dosti přesně množství radioizotopu v materiálech. Potvrdily se později Darwinovy spekulace o vysokém stáří Země, jak to potřeboval pro svůj evoluční příběh? Ale ovšem že se potvrdily. Darwin byl i schopný prognostik! Nabízí se však mnohem prozaičtější vysvětlení: evoluční víra určuje datování. Jde o umně vytvářenou selekci dat, výsledků měření a nálezů, které vyhovují evoluční představě. Je-li naměřeno o mnoho vyšší stáří, než jaké požaduje evoluční názor, je výsledek měření zavržen. Je-li stáří příliš nízké, je výsledek také zavržen. Vše, a to nejen v oblasti datování, se musí poklonit evoluční víře a podrobit úhlu tohoto pohledu. Ani jediná měřená kost dinosaurů nevykazuje stáří milionů let, ale jen několika tisíc let. Mnohé tyto kosti jsou tak dobře zachovalé, že to vypadá, jako by zvíře zahynulo před nedávnem. To se ale nepovoluje. Evoluce chce pro dinosaury nejméně šedesát milionů let. A tak výsledky měření se tomu musí přizpůsobit. Proto se neměří žádné kosti, ale hornina okolo, a to ještě jen ty vzorky, které vyhovují. Jaké stáří očekáváte? - ptají se formuláře, které se vyplňují při zásílání vzorků datovacím laboratořím k analýze. Jinými slovy: řekněte si, jaké stáří je vhodné pro vaši víru, a my vám ho v laboratoři potvrdíme svým testem, dodáte-li nám dostatek vzorků. když Richard Leaky našel KNM-ER 1470 (1972 - Keňské národní muzeum), velmi moderně vypadající lidskou lebku, první datování vykázalo dvě stě dvanáct až dvě stě třicet milionů let. To ovšem nemohli evolucionisté přijmout pro tak moderní lebku. Poslali tedy do laboratoře jiné vzorky okolní vulkanické horniny, a datování bylo sníženo na 2,6-3 miliony let. Ale i to se později evolucionistům zdálo moc vysoké. Byly tedy vybrány ještě jiné vzorky a stáří sníženo na 1,9 milionu let. Řekněte, není to exaktní věda? Tak i při nálezu Australopitheka ramida vykázala většina vzorků okolního bazaltu stáří kolem dvaceti tří milionů let (metodou Ar-Ar). Evolucionisté však rozhodli, že je to příliš vysoké stáří vzhledem k postavení této lebky v hlavním evolučním schématu. A tak hledali v dalších vzorcích bazaltu a vybrali z dvaceti šesti vzorků sedmnáct, aby obdrželi maximálně 4,4 milionu let. Ostatních devět vzorků dávalo opět o moc vyšší hodnoty, byly tedy zavrženy. Tomu se říká datovací hra a je to běžná praxe evoluční církve nejen v oblasti datování. Takto je ovšem možné vyrobit jakoukoliv teorii o minulosti. Stačí k tomu dvě podmínky: touha, aby daná teorie byla pravdivá, a vhodná filtrace/interpretace existujících údajů. Je libo hypotézu? Líbí se vám myšlenka, že Hitler byl filantrop a zvláště miloval židy? Není problém. Vyberte si ta potřebná fakta z jeho života, která se k této vaší teorii hodí, ostatní ignorujte. Zdůrazněte ve svých "výzkumech", že Hitler byl společenský člověk, uměleckého cítění, plný soucitu a něhy jak ke zvířatům (vivisekce byla nacisty zakázána), tak i k lidem. Zvláště miloval svoji matku, kterou ošetřoval oddaný domácí židovský lékař dr. Bloch. V německé armádě (Wehrmachtu) sloužilo mnoho židovských vojáků. Aby Hitler svoji náklonnost k židovské rase skryl před ostatními a mohl tak nerušeně židům pomáhat a chránit je před těmi, kteří je nenáviděli, raději nikdy nemluvil o svých předcích, neboť se objevily zvěsti, že to byli židé. Pokud tuto svoji teorii rozvinete na vědecké bázi, máte její rozšíření a úspěch zaručen, stejně jako mnoho stoupenců. Stačí jen umně sestavená mozaika pravd a polopravd. Evoluční pohádka je naprosto stejná kompilace malé části nálezů, mnoha omylů, podvrhů, spekulací a fantazií! Proto může vesele přežívat již sto let v naprostém rozporu s naší zcela neevoluční zkušeností (kdepak se nám co vyvíjí?), všeobecně vzrůstající entropií, stárnutím a degenerací, vysokou stabilitou a sebeopravnými mechanismy v živé přírodě, v rozporu se zkamenělinami a nijak se neměnícími, rychle se množícími živými tvory (hmyzem, bakteriemi, hlodavci atd.) a v rozporu se všemi zápisy předchozích lidských generací, které byly blíže minulosti než my. To vše je ve jménu víry v evoluci ignorováno, vysmíváno a překrucováno. Chcete jinou teorii? Třeba že v Blaníku jsou rytíři nebo na Marsu Marťani, nebo že ptáci vznikli tak, že plazi běhali a mávali končetinami, skákali a padali ze stromů a zkoušeli plachtit bez křídel, a tak se jim vytvořila křídla? Nebo že ryby lezly na souš, protože jim vysychala voda, a tak jim za miliony let narostly nožičky? Nebo chcete teorii, jak neživá hmota sama od sebe ožila díky bleskům a třeskům a vytvořila genetické programy ke svému kopírování? Stačí jen vyfiltrovat ta správná fakta, ukázat nějaké fosilní motanice, vyrobit pár falzifikátů, něco ignorovat, něco pokroutit - a pseudovědecký příběh je na světě. Vysmějte se odpůrcům, označte je za pavědce a buďte si jisti, že stoupence pro svoji hypotézu seženete - zvláště když jim vaše teorie usnadní dělat si, co se jim líbí. Jen není jasné, jak váš příběh zapůsobí na budoucí generace. Jestli nebudou chtít tuto vaši pohádku opět podpořit nějakými dalšími koncentráky, eugenikou a masivním vylepšováním lidské společnosti. P.S. Dvacátého druhého října 2005 se má v pražském Kongresovém centru konat konference vědců, kteří budou Darwinovy pohádky rozkrývat a odhalovat jejich nevědeckost (informace: http://memento.junweb.cz). Evoluční nesmysly budou tento rok odhalovat také vědci na megakonferenci ve Virginii ve Spojených státech amerických, která se bude konat od 17. do 22. července a na níž vystoupí pětadvacet předních odborníků přiklánějících se ke kreacionismu (informace: www.creationMegaConference.com). *** Ludvík Bass Odkud a odkdy? Biblická chronologie dovoluje odhadnout čas, který uplynul od stvoření světa: biskup Usher vypočítal 4004 let, Hales 5411 let. V moderní kosmologii byl rozptyl odhadů větší. V polovině dvacátého století bylo vypočteno stáří vesmíru od velkého třesku (na základě posunu spekter vzdálených galaxií do červena) něco přes tisíc milionů let, zatímco odhad geologického věku naší země prováděný spolehlivějšími metodami byl větší. "V tom případě nevidím rozumné řešení," psal tehdy starý Einstein. Bondi a Hoyle řešili tento paradox teorií ustáleného stavu vesmíru. Ale během půlstoletí, které uplynulo od mých studentských let, postupné revize odhadů vzdáleností galaxií prodloužily věk vesmíru desetinásobně (osobně jsem však to zbrklé stárnutí nijak nepociťoval). Jak usmířit Usherův odhad s kosmologickým? Před čtyřmi tisíci lety byl vesmír ve stavu, který podle fyzikálních a biologických zákonů vedl k dnešnímu. Všemohoucímu nemohlo být nesnadné zvolit si právě ten čtyři tisíciletí starý stav jakožto počáteční stav vesmíru, včetně souborů atomů (jako uhlík 14), které se vědcům zdají poukazovat na události v mnohem vzdálenější minulosti. že by nás stvořitel chtěl mást? Nebylo by to neslýchané. už v Genesis 11, 6-7 prohlašuje Jehova: "... toto je teprve začátek jejich (lidí) díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim řeč, aby si navzájem nerozuměli." Žárlivý starozákonní stvořitel není ten, o kterém Einstein položertem poznamenal, když vyznával svou víru vědce: "Milý Pánbůh je rafinovaný, ale není zlomyslný." Také o stáří života na naší Zemi jsou velmi rozdílné názory. Evoluční teorie se neobejdou bez tisíce milionů let, kdežto biblické stvoření života se bez nesnází vejde do Usherova výpočtu. Z teologického hlediska se totž nic nestalo a nemůže stát, co by neplynulo z vůle Všemohoucího. Nelze si vůbec představit pozorování odporující tomuto univerzálnímu výkladu, který nikterak neomezuje skutečnost, a proto nevysvětluje nic. Evoluční teorie života se obvykle považují za vědecký protiklad k biblickému hledisku. Ale jeden z nejvlivnějších moderních filosofů vědy Karl Popper to viděl poněkud jinak. Jednu kapitolu ve své Intelektuální autobiografii (1974) označil "darwinismus jako metafyzický program výzkumu" a došel v ní k závěru, že darwinismus funguje jako metafyzický rámec vědeckých teorií, ale sám vědeckou teorií není, protože neposkytuje dost příležitostí k empirickému vyvrácení: V tom ohledu se překvapivě druží ke kreacionismu. Tak například, píše Popper, darwinismus vysvětluje velkou rozmanitost pozemských forem života. Kdybychom ale nalezli planetu, na které jsou jen tři druhy bakterií geneticky podobných našim, řekli bychom, že to byli jediní mutanti, kteří se dovedli přizpůsobit tamějším podmínkám. Totéž bychom řekli, kdyby byl nalezen jen jeden (nebo žádný) druh. Z takových důvodů označuje Popper darwinismus za "téměř tautologický". Právě tyto úvahy jej přivedly k zavedení pojmu "metafyzického programu výzkumu", který zařazuje mezi testovatelné vědecké teorie a zcela metafyzické konstrukce. Úspěch programu nespočívá v jeho vědecké platnosti, nýbrž v jeho plodnosti a inspirativnosti vzhledem k úspěchům vědy. V tomto ohledu Popper nepochybuje o plodnosti darwinismu, "bez něhož si nelze představit pokroky novější vědy". Naproti tomu kreacionismus, jakkoliv plodný v umění a v etice, je zcela sterilní ve vědě. Neschopen navrhnout vlastní experimentální programy, žije jen z nesnází evolucionismu a z jeho kritického testování, které je beztak normálním vědeckým úkolem stoupenců evoluce. K novějším úspěchům vědy patří především objev a výzkum genetické molekuly (DNA), která je jakýmsi písmem dědičného programu a v které se odehrávají mutace pohánějící evoluci. Je společná všem doposud známým formám života, které proto mohou mít společný původ. Tato univerzálnost genetické molekuly přesvědčivě podporuje darwinismus. Navíc nám struktura molekuly dává ponětí o tom, jak šťastné náhody bylo potřeba pro přechod od chemické k biologické evoluci. Pokud původní darwinismus obsahoval tautologické rysy, výsledky molekulární biologie a genetiky je převážně odstranily: Darwinismus už není vhodným příkladem Popperova metafyzického programu výzkumu. Jako vhodnější příklady tohoto cenného epistemologického pojmu bych navrhl Machův princip v kosmologii, nebo i Freudovu psychoanalýzu. Brzy po Darwinově vystoupení se ukázala i filosofická důležitost jeho teorie. Účelnost anatomie a fyziologie určená k zachování a pokračování života bije tak do očí, že odedávna inspirovala a ospravedlňovala víru v architekta - stvořitele. Avšak darwinismus ukázal, jak může biologická účelnost vzniknout slepou náhodou. Spíše o tom než o možnosti našeho příbuzenství s opicemi se vedly vášnivé spory koncem devatenáctého století. Byl to přelom v dějinách idejí, s nímž mnozí zápolí dodnes. *** Jakub Hlaváček, filosof a nakladatel Byl jsem postaven před příliš těžký úkol. Žádnou z výše uvedených, sugestivně formulovaných otázek, nejsem schopen zodpovědět. Nečekám ani, že moje "vyklouznutí" by mohlo být vůbec za nějakou odpověď považováno. Snad se mi alespoň podaří poodhalit, proč mě tato otázka nechává vlažným, ba proč ani nijak netoužím slyšet ji zodpovězenou z úst ať už vědce, či teologa. Odkud směřujeme a kam jdeme? V kabale se traduje, že pro toho, kdo se takto ptá, by bylo lépe, kdyby se vůbec nenarodil. Takto položená otázka po "důvodu a původu života" způsobí pouze to, že se mi stáhne žaludek a hlava dočista poplete. Jsem dokonce tak omezený, že téměř nechápu, jak tuto otázku někdo může myslet vážně. Je to podobná situace, jako když si dva zamilovaní lide položí otázku: A proč mě máš rád? Mohou ji vyslovit, ale také obvykle neočekávají vážnou a vyčerpávající odpověď. Jsem šťasten z toho, že na rozdíl od jiných typů vědomí mohou lidé prožívat úžas nad tajemstvím života, spolu se závratí vyplývající z reflexí tohoto úžasu. Jinými typy vědomí nám na mysli vědomí zvířat, rostlin, kamenů, pravděpodobně i elementárních bytostí apod., a možná bych se nezdráhal připojit i ty typy vědomí, které jsou na tradiční ontologické vertikále scalae naturae výše, vždyť podle všech monoteistických náboženství i podle západní metafyzické a hermetické tradice platí, že člověk je korunou Stvoření právě proto, že je napětím mezi materií a duchem, spojnicí mezi Zemí a anděly, Božími posly. Zkrátka údiv a ruku v ruce s ním i vědomá touha po zdokonalování sebe sama asi ke kamenům ani andělům nějak nepatří. A k lidskému vědomí zajisté patří i otřesy a katastrofy, které jeho reflexe, vydají-li se "špatným", tj. protiživotním směrem, mohou vyvolat. Jistě, i bádání nad Stvořením může vést k novému tvoření, nové artikulaci, k transformaci světa, k evoluci. Já však nejsem ani vědec, ani teolog. Vědec může být o něčem přesvědčen a obvykle dnes ani nemusí přesvědčovat. Propast mezi špičkou vědy a mezi nevzdělanou veřejností je tak obrovská, že se v ní skrývá mnoho dalších propastí. Až na nepatrné výjimky dané konzumním využitím vědeckých poznatků se veřejnost nechává přesvědčit stále ještě na základě toho, že vědcům jednoduše věří; žije v zajetí představ, že fungování Světa už bylo víceméně popsáno (mechanisticky), maximálně se ještě upřesní a všechny zázraky vědy, jsou díky tomu (!) již na dosah. Vědě se obecně věří. Skutečná víra věřících však má, alespoň ve zcela běžném denním životaběhu, daleko menší kredit. Věřící totž nemůže přesvědčovat, ba ani nemůže být o otázkách své víry přesvědčen, nýbrž je vyznává, věří jim (samozřejmě jinak než se věří vědcům) a svědčí o nich, svědčí o své podstatné a bytostné zkušenosti. Mezi tvrdou vědou (pro níž neexistuje nic skrytého, niterného) a jakýmkoli náboženským postojem ke světu, s úctou ke skrytosti, mystériu, jež ovlivňuje celý život člověka, je nepřeklenutelná propast. Mezi filosofií a náboženským postojem ke světu však být nemusí. Netvrdím, že jsem si filosoficko-náboženské otázky po smyslu života a jim podobné nikdy nepoložil, ale také jsem nikdy nijak výrazně netoužil po jejich zodpovězení. Je dokonce pravděpodobné, že se těmto otázkám vyhýbám nikoli z lenosti, z nedostatku alespoň minimální inteligence, ani z hrůzy před tím, že bych nakonec stejně dospěl pouze k nevývratným banalitám typu "smyslem života je život sám", nýbrž proto, že před samotným zázrakem života cítím nijak nespecifikovatelnou a nekonečně hlubokou úctu a zároveň i radost (od útlého dětství víceméně nezměněnou), o kterou mě nikdo a nic nepřipraví, a navíc z velkých, vše řešících otázek a abstraktních řečí mám obyčejnou nízkou hrůzu. Nechci přesvědčovat, a v této oblasti mi ani nestojí za to být přesvědčen. Co je pro mě naopak důležité, je ohled a úcta k mnohosti a pluralitě různých vyznání, přesvědčení a svědectví (samozřejmě pokud nevedou k potlačování života), a to právě proto, že jsou vzájemně nesrovnatelná a nepoměřitelná. Každý projev života je svébytným útvarem svědčícím o zázraku bytí, každá bytost má svou vlastní niternost, v níž vstupuje do transcendentálních oblastí a vydává jedinečné svědectví o své vlastní cestě a zkušenosti. že k ní patří i zkušenost vývoje, je nabíledni i bez teologie či vědeckých nástrojů. Navíc se také necítím být povolán odpovídat na takto odborné otázky jako laik. Samozřejmě, setkal jsem se s lidmi či autory, pro které tato otázka byla důležitá (obvykle profesně i osobně) a jejichž odpovědi byly pro mne osobně nesmírně inspirující: Teilhard de Chardin, Zdeněk Neubauer ve svých knihách Nový Areopág, Biomoc a nověji ve svém projevu-pohádce O Sněhurce při převzetí ceny Nadace Vize 97 a naposledy v nepublikované eseji Unde novum, a v neposlední řadě ekofilosof Henryk Skolimowski svou teorií "účastné mysli". Neurážející zformulování problému evoluce ve vztahu přírodních věd a teologie (pokud si odmyslíme povrchní odsudky nezápadních kultur pod čarou) podané formou přednášek pro střední školy a přitom čtivě i informativně, se mi dostalo náhodou do rukou od jedné studentky teologie a molekulární biologie právě v den doručení této otázky: v podobě knih Marka O. Váchy Tančící skály a šestá cesta. Myšlenkové podněty ze strany hermetismu, různých duchovních nauk a takzvané nové vědy se oním pomyslným mostem mezi dvěma břehy stát nemohou, pokud mluvíme o dogmatické křesťanské teologii a tvrdé vědě. Obě se sobě vzájemně vysmívají a hnutí nového věku (new age) je shodou okolností jejich společný nepřítel. Mohou, pokud budeme vnímat teologii v jejím předkřesťanském významu - jako logos o Bohu - a věda bude popperovsky otevřená. Hlavní smysl new age spatřuji v tom, že může v masovém měřítku měnit základní orientaci lidí a dovolí jim alespoň nějak dotknout se hlubokého zvratu v obrazu světa, jímž věda prochází a který se bude neustále akcelerovat, a zároveň ji v jejich očích může rehabilitovat a navrátit jí (ačkoli to by se určitě vědcům nelíbilo) její smysl. V tradičních vědách, v náboženství a v mystice se otázka stvoření neřeší ve smyslu proč a odkud. Akt stvoření zde představuje zároveň rozpad primordiální jednoty, přičem? v člověku spočívá božská, duchovní jiskra, jejímž úkolem je vrátit se "domů". O onom "domů" se nevypovídá, neboť je není možné popsat verbálními ani jinými mechanismy, bez tragického zjednodušení, navíc oním návratem "domů" cesta v žádném případě nekončí, nýbrž teprve začíná? Právě z dialektiky Jednoty a svébytnosti jednotliviny, spolu se zrcadlením makrokosmu v lidském mikrokosmu a naopak, vyplývá daleko striktnější pojetí a závaznost poznání, které stojí na zkušenosti nikoli omezeného racionalismu, nýbrž na zkušenosti skutečnosti duchovního zjevení. Transkulturální východisko tradičního poznání vyjádřím slovy jednoho současného alchymisty: "Celý vesmír je božského původu. Proto musíme hledat Moudrost a Vedení ve zdroji, ze kterého všechno stvoření vyvěrá. všechny organismy, bez ohledu na to, jak jsou jemné nebo hrubé, obsahují uvnitř božskou jiskru života a jsou navzájem spojeny jeden s druhým. Je proto naším úkolem porozumět tomuto příbuzenství, abychom mohli použít inspirované vědomosti k pochopení toho, jak připravit kvintesenci naší materie. všechny organismy jsou ve stavu stálého vývoje a pokračují svou syntézu směrem k dokonalosti. Jakmile je dosaženo poznání tohoto pravidla, začíná opravdová práce, kterou je pomáhat přírodě s pomocí alchymického umění dosáhnout nejvyššího stupně dokonalosti. Lidé jsou částí vesmíru. Mají proto božský původ a mohou svou činností nebo nečinností ovlivnit všechny organismy ve všech sférách bytí. Lidé se mohou tím, že porozumějí základním zákonům, které ovládají na jedné straně jejich bytosti a na druhé straně celý vesmír, naučit poznávat božskou jiskru životní energie ve všech organismech, izolovat ji, purifikovat ji a manipulovat s ní tak, aby se urychlil proces evoluce.? Přírodní vědy jsou vybudovány na zcela jiném substrátu vývoje pomocí nihilistického přeskupování a náhodných odchylek, přičemž tyto odchylky buď smysl naprosto postrádají, anebo jejich smysl vzchází z náhody, třebaže samotní evolucionisté nakonec nepopírají, že je něco takového neuvěřitelně nepravděpodobné. (Od "přírodního výběru" darwinistů až po "sobecký gen" neodarwinismu je princip evoluce stejně náhodný a nesmyslný.) Svět již sice není pro přírodní vědy oním v podstatě nehybným a neměnným předevolučním světem, je plný bouří, zvratů, a dokonce z našeho pohledu protichůdností, náboženský ohled ke světu však tento popis nepopírá, ale krásu šperku kosmu nehledá v oblasti kvantitativně měřitelného, ale v niterné oduševňující architektuře, na níž se každý bytostně podílí a o niž se má starat, což je konečně leckdy důležitější než ptát se po tom, jestli byl "na počátku" jeden ?ťouch, nebo jich bylo víc, a jak to s tím vlastně jež I na půdě tzv. "duchovních nauk" se samozřejmě pojetí a průběh evoluce rozpracovává (konečně evoluční mýtus je pouze jinou variací tradičních mytických vyprávění). Zvláště současné rosenkruciánské kosmokoncepce představují velmi sofistikované útvary spojující tradiční znalosti s vědeckými poznatky, konečně existují i zcela moderně vybavená vědecká rosenkruciánská pracoviště, univerzity apod. Přestože se v jednotlivostech od sebe různá pojetí toho kterého řádu liší, jinak je tomu v antroposofii, jinak v učeních inspirovaných Gurdžijevem (Uspenskij, Nicoll), jejich základní filosofická platforma (viz výše) je vcelku táž a je zřetelné, že jejich propojení s vědou je nejen možné, ale i přirozené a už k němu dochází. V centru a ústředním zájmu této nové vědy musí být (jako je tomu v tradičních či "duchovních" vědách) člověk sám, a to nikoli ve smyslu dnes již většinou opovrhovaného antropocentrismu, nýbrž ve smyslu odmítnutí obecného zvěcňovacího principu, na něm" mají svůj podíl i přírodní vědy. Nároky na novou vědu, jak je zformuloval například již zmíněný Henryk Skolimowski (Účastná mysl: nová teorie poznání a vesmíru, Praha, Mladá Fronta 2001) jsou - z těch, které již doká"eme aktuálně vidět - vlastně tradičně hermetické: zdůraznění ohledu jednoty všech věcí (co" vzhledem k principu evoluce vytyčeného teorií účastné mysli zní - velmi zjednodušeně - tak, že realita vystupuje v závislosti na mysli, která ji uchopuje, a ta ji samotným uchopením transformuje), zdůraznění duchovního aspektu bez budování institucionálních náboženství či pojetí Boha a konečně ekologická orientovanost. *** Jan Štern, publicista, dramaturg a režisér Kreace versus evoluce se jeví jako planý spor, neboť jedno bez druhého nemůže nejen být, ale ani nemá smysl. Evoluce jako proces spojitého narůstání od jednoduchého ke stále složitějšímu tak jako tak někde začíná, není tady přece odjakživa. A tím začátkem je stvoření, stvoření čehosi, co se vyvíjí. Problém nestojí tak, jestli stvoření, nebo vývoj, protože každé z nich tvoří jednu stránku skutečnosti. Problém tkví v tom, co je první příčinou, prvním hybatelem, který celý ten řetězec příčin a následků dal do pohybu. A již od Kanta víme, že první příčina je jednou z antinomií, jednou z "nelogičností", na nichž tento filosof dovozoval omezenost lidského poznání. protože stejně jako platí, že vše má první příčinu, tak také platí, že řetěz příčin a následků se odvíjí ad infinitum. Čili že neexistuje první příčina. Obě věty lze dokázat jako pravdivé. Biofilní vesmír Vznik života v rámci existujícího vesmíru evoluční cestou je úplně stejnou vědecky nevysvětlitelnou záhadou, jakou je vznik života stvořením. Obě záhady vyžadují k svému řešení první příčinu (prvotního hybatele), což přináší uvedené kantovské rozpory. Moderní astronomie totž ukazuje, že nastavení základních fyzikálních konstant je ve své kombinaci biofilní, tedy že umožňuje evoluční vznik života. Fyzikální konstanty, jako je gravitační konstanta, síla elektrického náboje, síla přitažlivosti atomového jádra, intenzita vyzařování, množství hmoty versus antihmoty atd., ve svém celku ovlivňují procesy ve vesmíru tak, že umožňují vznik složitějších struktur a dávají jim čas k dalšímu vývoji až k určité formě života. Přitom jde o velice nepravděpodobnou kombinaci hodnot. Kdyby se nastavení těchto konstant jen málo změnilo, znemožnilo by to následně vznik života. Proč je vesmír biofilní, když je to dáno nepravděpodobnou kombinací nastavení fyzikálních konstant? Spolu s Einsteinem se ptáme, proč je právě takový, a ne jinaký. Vždyť daleko pravděpodobnější by byl vesmír bez života. I evoluční teorie vzniku života se tedy musí potýkat se záhadou, kterou žádný vývoj nevysvětlí. Vznik života vývojem stejně jako stvořením se opírá o existenci (stvoření) takového vesmíru, který je k životu přátelský. Podle nejrozšířenější hypotézy vznikl vesmír velkým třeskem z jednoho centrálního bodu, který umíme lokalizovat, a od té doby lze vysledovat jeho neustálé rozšiřování všemi směry z jednoho bodu. Teoretická fyzika si klade otázku, zda jde o rozšiřování do nekonečna, anebo o pulzaci a svět se po nějaké době zase začne smršťovat, třeba opět do jednoho nekonečně malého bodu. Teoretická fyzika je schopna modelovat celý proces velkého třesku téměř od začátku (velmi krátce, několik tisícin vteřiny po jeho odstartování) až dodnes. Avšak veškeré teoretické modely selhávají, má-li se popsat úplný počátek. všechny fyzikální konstanty a teorie kolabují, máme-li je natěsnat do jednoho nekonečně malého bodu (což je teoretický předpoklad počátku). Toto je zajímavé už jenom proto, že teoretická fyzika není schopna nalézt byť jenom model tohoto stavu, i když logicky ho lze předpokládat. Opět se dostáváme ke Kantovým antinomiím, tedy do sféry absolutního počátku, první příčiny, které jsou mimo dosah našeho poznání. Nemožnost sestavit byť jen model absolutního začátku jako by potvrzoval Kantovy závěry. Kantovo tázání Ptáte se, zda lze k zodpovězení otázek o stvoření a evoluci propojovat teologii s vědou. každé lidské bádání a tázání nakonec směřuje k metafyzickým otázkám. Metafyzika je přirozenou dispozicí člověka. Jde o to, v jakém poli zájmů se člověk zrovna pohybuje. Kant v Kritice čistého rozumu uvedl: "Veškerý zájem mého rozumu (jak spekulativní, tak praktický) se spojuje ve třech otázkách: "Co mohu vědět?", "Co mám dělat?", "V co mohu doufat?"." Stojí za to ocitovat Heideggerovu interpretaci těchto tří otázek z knihy Kant a problém metafyziky: "Tyto tři otázky jsou těmi, jimž jsou přiřazeny ony tři disciplíny vlastní metafyziky jakožto metafyzika specialis. Lidské vědění se týká přírody v nejširším smyslu, tj. toho, co se vyskytuje (kosmologie); dělání je konání člověka a týká se jeho osobnosti a svobody (psychologie); doufání míří na nesmrtelnost jakožto spásu, tj. sjednocení s Bohem (teologie). Tyto tři původní zájmy určují člověka nikoli jako přírodní bytost, nýbrž jako "občana světa". Tvoří předmět filosofie "v světoobčanském záměru", tj. oblast vlastní filosofie." Z uvedeného je patrné, že velkého užitku se od spojení teologie a vědy nedočkáme. Každá z obou disciplín míří za jiným cílem. Cílem teologie není přinášet poznání o metafyzických věcech, ale vnášet metafyzický smysl do života člověka. Nesamozřejmost bytí Otázka stvoření versus evoluce je, jak se ukazuje, jen jinou formulací základních filosofických otázek, okolo nichž krouží filosofie od svého počátku dodnes. Všechna tato tázání však nezpochybňují svůj předmět, a sice svět. Ten je samozřejmostí, nepochybnou skutečností. Avšak my považujeme za potřebné spolu s Heideggerem se ptát, proč je vůbec něco, když jednoduší by bylo, kdyby nebylo nic. Zřejmě teprve tento poněkud úhybný manévr, toto položení určité podotázky, která vlastně tolik s hlavním problémem nesouvisí, nám umožní lépe se zorientovat v naší situaci. Namísto řešení záhady první příčiny, prvotního hybatele, stvoření nebo evoluce přidáme ještě další záhadu. Filosofie už někdy taková bývá, že místo řešení jedné záhady přidá záhadu jinou. Je to sice cesta nikoliv přímočará, cesta oklikou, ale ve filosofii k nějakému řešení zpravidla nevedou nejkratší cesty. Udivenost tím, že něco je, když jednodušší by bylo, kdyby nebylo nic, upozorňuje na další rozměry a aspekty problému. Do centra tázání se dostává nicota a její místo v naší kosmologii. Je svět jako loďka plující v oceánu nicoty (Aischylos)? Nebo je nicota jenom naším subjektivním výtvorem plynoucím z konečnosti našich životů? Asi jen člověk jako jediný tvor v celém vesmíru se může ptát, proč něco je, neboť takové pochybnosti patří k jeho konečnosti coby základní zakotvenosti ve světě. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |