 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Dvojitý scénář
Ludvík Bass
Dokumentární esej spisovatele, publicisty a mecenáše Ludvíka Basse (v minulém čísle jsme autorovi děkovali za finanční podporu na zřízení webových stránek www.revueprostor.cz) vychází vstříc všem čtenářům, kteří mají v oblibě kino Ponrepo a filmy pro pamětníky - tento příběh však natočil sám život. Stať je redakčně upravenou ukázkou z knihy Eseje z obou džbánů, která vychází v nakladatelství Dokořán. *** "Pravidelné cestovní letadlo dokončilo přípravu k odletu z lisabonského letiště, když k němu dorazil obtloustlý pán kouřící doutník." Zlomek scénáře dobrodružného filmu. "V prvních dnech června 1943 letěli jsme z Alžíru domů přes Gibraltar. Moje přítomnost v severní Africe byla obšírně hlášena, a Němci byli proto velmi ostražití." Scénář těchto skutečných událostí je z pera Winstona Churchilla: "Němečtí agenti hlásili, že jsem na palubě. Ač letecké spojení mezi Portugalskem a Anglií už mnoho měsíců pokračovalo bez překážek, německá stíhačka byla bez prodlení vyslána sestřelit bezmocné letadlo. Tak zahynulo třináct cestujících, mezi nimi i proslavený britský herec Leslie Howard. Jeho šarm a talent jsou nám zachovány v jeho skvostných filmech." Churchill měl jistě na mysli Howardova profesora Higginse v Pygmalionu Bernarda Shawa anebo plantážníka Ashleyho Wilkse, milovaného vášnivou Scarlett O'Harovou v Jihu proti Severu. Maďarský žid László (Leslie) Howard Steiner představoval světu kvintesenci anglosaského gentlemana. Začátkem války přerušil svou hvězdnou hollywoodskou kariéru a vrátil se do ohrožené Anglie. Kromě filmování působil ve vysílání BBC do zámoří "Hlas Británie". Osudným letem přes Lisabon se vracel do Londýna z Madridu, kde vystupoval na půdě British Council. Prvním krokem k roli, která se stala osudovou pro desetitisíce maďarských židů, byl Howardův světový úspěch ve filmu Červený bedrník. Ten byl natočen roku 1935 podle stejnojmenného románu maďarské baronky Emmusky Orczyové poprvé vydaného v roce 1895. Howard hraje roli anglického lorda, jenž organizuje a sám provádí krkolomné záchrany šlechticů odsouzených pod gilotinu tribunály Velké francouzské revoluce. Už tehdy vytvářel Howard protiváhu cílevědomé tendenčnosti nacistického filmového průmyslu. Když v Červeném bedrníku prosí francouzská hraběnka v Londýně korunního prince o pomoc pro svého odsouzeného manžela, princ odpovídá: "Naše vláda dělá vše, co je možno. Ale když zešílí celý národ, může na vlastním území zavést bezmezné hrůzy." V roce 1941 zahrál Howard podobnou, už otevřeně protinacistickou roli ve filmu Bedrník Smith, který také sám režíroval. Horatio Smith je roztržitý profesor archeologie, který pod rouškou vykopávek a studijních cest v Německu zachraňuje prominentní intelektuály ze spárů nacistů. V zimě roku 1942 byl tento film promítán na britském vyslanectví ve Stockholmu. Mezi hosty byl Raoul Wallenberg se svou sestrou. Urostlý třicetiletý Raoul pocházel z patricijské rodiny bankéřů a diplomatů. Trochu se podobal Howardovi, ač měl jen šestnáctinu židovské krve, na které si velmi zakládal. Po letech vzpomínala jeho sestra na mohutný dojem, který na bratra Bedrník Smith udělal. "Právě tohle bych chtěl dělat," řekl jí na cestě domů. Zprávy o vyhlazování židů pod německou okupací začaly pronikat do světa. Postoje obyvatel neutrálního Švédska byly polarizované od Wallenbergova vášnivého antifašismu až k fascinovanému obdivu k Hitlerovi, jak jej pociťoval budoucí velikán švédské kinematografie Ingmar Bergman, rozčarovaný teprve objevy koncentračních táborů.* Wallenberg nemusel čekat na šanci příliš dlouho. Na jaře roku 1944 byl vyzván k vedení americko-švédské akce pro pomoc maďarským židům, jejichž likvidace byla na pořadu od března 1944, kdy Němci obsadili území svého maďarského spojence, který se začínal ukazovat nespolehlivým. Vybaven titulem prvního sekretáře švédského vyslanectví v Budapešti a téměř neomezenými finančními prostředky Wallenberg vynášel a dal masově tisknout švédské "ochranné pasy", opatřené impozantními razítky, několikajazyčným textem a fotografií nositele. Ohroženým židům byly vydávány administrativním personálem několika stovek maďarských židů, zaměstnaných švédským vyslanectvím. Tyto improvizované dokumenty byly namnoze respektovány maďarskými, a někdy i německými orgány. Uprostřed scén zoufalství se na shromaždištích a nakládacích perónech transportů smrti objevoval Wallenberg se svými seznamy chráněných židů, které někdy rozšiřoval přímo na místě. Nezřídka pak svým autoritativním diplomatickým vystupováním dostal ven i některé z těch, kteří už byli uvnitř dobytčích vagonů. Riskantní zásahy do mechanismu holocaustu pak střídal, po vzoru obou Bedrníků, se společenským vystupováním v nejvyšších kruzích nepřátel. Záměrně zinscenoval i setkání se svým úhlavním protivníkem, pověstným organizátorem transportů Adolfem Eichmannem, kterého pozval na večeři. Po vybrané hostině zhasl světla a rozhrnul záclony. Při pohledu na obzor zabarvený sovětskou dělostřelbou pak varoval Eichmanna, že válka je pro Němce prohrána. Wallenberg měl připraven plán k rehabilitaci židů zbývajících v osvobozené Budapešti. Jakmile sovětské jednotky dosáhly švédského velvyslanectví, vypravil se s tímto plánem do Debrecínu, kde Sověti ustavili provizorní maďarskou vládu. Jeho spolupracovníci jej viděli naposled 17. ledna 1945 když odjížděl z Budapešti se sovětskou eskortou, o které žertoval, že neví, je-li jejím hostem, či zajatcem. Toho dne jej opustilo štěstí, které mu dosud tak úžasně přálo. Wallenbergovo zmizení zůstalo tajemstvím po půl století. Až do osmdesátých let pronikaly ze sovětského gulagu na Západ občasné pověsti o jeho údajném pobytu, od konce čtyřicátých let byly ale stále mlhavější. Na opakované demarše švédské vlády Sověti nejprve odpovídali, že jim o Wallenbergovi není nic známo. V únoru 1957 však oficiálně oznámili, že byl vězněn v Ljubljance, kde zemřel na srdeční záchvat v červenci 1947, a že tímto politováníhodným nedorozuměním byl vinen tehdejší ministr Abakumov, popravený v roce 1954. Další informace vyšly najevo teprve po rozpadu Sovětského svazu. Sovětská rozvědka se nějaký čas urputně snažila získat Wallenberga za svého agenta. Jeho opožděný návrat na Západ by Sovětům způsobil trapný mezinárodní skandál, proto čtrnáctého května 1947 napsal Vyšinskij Molotovovi, aby požádal Abakumova o "souhrn a návrh na likvidaci případu". V rohu dopisu se nachází Molotovova poznámka: "Soudruhu Abakumove, žádám hlášení. Molotov, 18. května 1947." Odklad likvidace až do července naznačuje, že konečné rozhodnutí padlo v ještě vyšší instanci. Dokumenty uveřejněné švédským ministerstvem zahraničí v roce 1980 obsahují záznamy velvyslance Söderbloma o rozhovoru se Stalinem 15. června 1946. Söderblom řekl Stalinovi: "Osobně jsem přesvědčen, že Wallenberg se stal obětí nehody či banditů." Stalin se otázal: "Měli jste o věci konkrétní informace z naší strany?" "Ne," odpověděl Söderblom, "předpokládám, že sovětské orgány nemají další spolehlivé informace o tom, co se událo." Velvyslanec sám tak dal Stalinovi volnou ruku k Wallenbergově věznění a pozdějšímu zavraždění. Když Wallenberg umíral v Ljubljance, pravděpodobně následkem smrtící injekce, ležel jeho vzor Howard už čtyři roky na dně Atlantiku. Wallenbergův dobrodružný život se v reálu podobal tomu, který vedl Howard na filmovém plátně. Do osudů obou postav zasáhly válečné události a jejich političtí protagonisté. V Howardově smrti byl nevědomě hlavním činitelem Churchill, kdežto ve Wallenbergově to byl vědomě Stalin: "Z jeho kostí jsou korály, perly z jeho očí." (Shakespeare, Bouře) Horší to bylo s Wallenbergovými pozůstatky. Bývalý náčelník speciálních úkolů NKVD Pavel Sudoplatov píše: "Wallenberg byl zpopelněn bez pitvy na rozkaz ministra bezpečnosti Abakumova. Popravení na základě speciálního vládního rozhodnutí byli zpopelněni bez pitvy v krematoriu hřbitova Donskoj a jejich popel byl zahrabán ve společném hrobě. Úřady později doznaly, "e tímto způsobem skončily mnohé prominentní osobnosti jako Jakir, Tuchačevskij, Mejerchold a jiní. Jelikož Donské krematorium bylo v Moskvě jediné až do roku 1954, je pravděpodobné, že popel Wallenberga, Ježova i Beriji je uložen ve společném hrobě." I pro tak jedovatou směs pozůstatků najdeme u Shakespeara smířlivá slova. Princ Hal: "Jakživ jsem neviděl takové mizery." Falstaff: "Ale co?, pouhá to člověčina - potrava pro děla, terče pro kopí - i spolu s lepšími jámu zaplní." (Shakespeare, Jindřich IV., druhý díl) V lepší společnosti, mezi živoucími pomníky zachránců židů, stojí v jeruzalémské Aleji spravedlivých Wallenbergův strom. I když to na cedulce není napsáno, v tom stromě zároveň žije i herec Leslie Howard. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |