 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Básníci nad Výmarem
Ludvík Bass
Autor (nar. 1931) dosáhl mezinárodního uznání jako vědecký pracovník v oboru matematické fyziky. Žije v australském Brisbane, je členem mnoha světových vědeckých institucí a publikuje vědecké studie v oboru matematické fyziky, matematické biologie a filozofie vědy. Píše také eseje, v letošním roce vydal v britském nakladatelství Minerva Press svůj první román Masaryk File (Akta Masaryk).
***
Kousek na sever od města začíná silnice prudce stoupat. "Tady to šlo dopředu jen krokem," psal Eckermann v září roku 1827 o výletě s Goethem na blízký Ettersberg. Slyším v duchu kočího, jak povzbuzuje upocené koně. I můj silný vůz tu kvituje nižší řazení spokojeným zavrčením. Mám za sebou Výmarské dny, v duchu strávené ve společnosti starých známých: býval tam Goethe, Schiller a jejich okruh, ale také Cranach starší, Johann Sebastian Bach, Franz Liszt i chudák zešílený Nietzsche. Zde jsem zase jednou pocítil tu moc historických míst křísit minulost v mysli návštěvníka. Kolem rohu jedné staré uličky se mi kmitla svůdná Christiana Vulpiusová, v parku jsem zahlédl nádhernou Coronu Schröterovou, u zámku pomstychtivou kozu Steinovou. "Byli jsme konečně na výši a jeli rychle dále," píše Eckermann. "Vpravo jsme měli duby a buky, Výmar už za námi nebylo vidět. Široké údolí Unstruty s mnoha vesnicemi a městečky leželo před námi v nejhezčím ranním slunci. "Zde je krásně," pravil Goethe, nechávaje zastavit. "Myslel jsem, že by nám v tomhle dobrém vzduchu chutnala malá snídaně." Vystoupli jsme z kočáru a procházeli se několik minut pod polorostlými, mnoha bouřemi zmrzačenými buky, zatímco Friedrich roz baloval snídani a rozprostíral ji na trávě. Výhled z tohoto místa byl, v jasném ranním světle nejčistšího podzimního slunce, skutečně překrásný. Myslel jsem na Goethovy verše začínající:
"Daleko, vysoko, nádherný pohled okolo do života!?"
Je to i dnes zářivý pohled, tak daleký a široký, jako by půl světa leželo tu pod orlíma očima. Vidím tu stejnou nádheru jako tenkrát Goethe a Eckermann, ale mezitím vyrostl na Ettersbergu celý les buků: Buchenwald. Také Josef Čapek dobře znal tuto vyhlídku:
"Po dlouhá léta den jak den v šik nespočetný seřazen zástup tisíců k appelu stojí; codenně Smrt kráčí táborem, den co den koná přehlídku svoji: V pozoru stůjte a smekněte v ráz!"
Ten daleký výhled Čapka jen mučil:
"Když vstoupil jsem do slunečného rána pod jasnou, žiře rozklenutou oblohu, po svobodě jsem roztoužil se divě: to zajetí už vydržeti nemohu, vždyť musím odtud ven, ach odtud ven, touhou po svobodě jsem nemocen, jak zvíře v kleci, jako plachý pták!"
Jestlipak Čapek, kdysi, za šťastnějších časů, četl Eckermannovy Hovory s Goethem? Jestlipak si zachoval aspoň matnou vzpomínku na jeho výlet s Goethem na Ettersberg- Eckermann vypráví: Posadili jsme se zády k bukům, takže jsme při snídani měli daleký výhled přes polovinu Duryňska. Snědli jsme pár pečených kuřat a vypili k tomu láhev výtečného vína, a to z jemného zlatého poháru, který Goethe na takové výlety vozí s sebou. "Býval jsem na tomto místě velmi často," řekl mi, a v pozdějších letech jsem často myslel, že je to snad naposled, co odtud přehlížím bohatství světa a jeho nádhery. Ale nějak to pokaždé ještě jednou drží pohromadě, a doufám, že ani dnes to nebude naposled, co my dva tu prožíváme krásný den.?" Ani Čapek nebyl docela bez naděje na pokračování života:
"Těžké chvíle, těžké dny, není volby, rozhodnutí, temní dnové poslední, jste dny života, či smrti?"
Stojím pod bránou koncentráku, zády k budovám zachovaným jako muzea mučení. Pode mnou je rozsáhlý, pozvolný svah se štěrkovými obdélníky, kde bývaly bloky chat, a s trávníkem na bývalém Appelplatzu. Přes stromoví na dolním okraji svahu dívám se do daleké krajiny. Nevím, kterému nacistickému pohlavárovi se zlíbilo pokálet historický střed německé kultury založením koncentráku na Ettersbergu. Výmar a Buchenwald jsou si tak strašně blízko, jako nádhera a hrůza světa vůbec. Nikdo tu otřesnou blízkost neznázornil dokonaleji než Němci. "Často jsem cítil trpkou bolest při pomyšlení na německý národ, tak výtečný v jednotlivcích, a tak mizerný (miserabel) v celku," řekl Goethe dějepisci Ludenovi v roce 1813, a pokračoval: "Srovnání německého národa s jinými vzbuzuje v nás bolestné pocity, přes které se snažím všelijak přenést. V umění a ve vědě jsem našel křídla, kterými se přes to lze přenést: poněvadž věda a umění patří světu, a před nimi mizí hranice národností. Ale útěcha, kterou přinášejí, je přec jen ubohá." Buchenwald nepatřil k velkým vyhlazovacím táborům. Ze čtvrt milionu lidí, kteří tam byli vězněni od v letech 1937 až 1945, tam ztratila život pětina. Nedaleko tábora stojí pomník. Ale tím tady hrůzy nekončily. Od roku 1945 do roku 1950 přisvojili si Buchenwald Sověti jakožto Speciální tábor číslo 2. Ten byl ještě o zlomek těžší než předešlý. Z osmadvaceti tisíc vězňů jich deset tisíc bylo na Ettersbergu zahrabáno. Tedy nejen Němci. Všichni potřebujeme ta křídla umění a vědy. Filozof Karl Jaspers poznamenal, že v nejtemnějších dobách nacismu nebyl vhodnou četbou Goethe, nýbrž už jen Shakespeare. Ale možná že Goethovi propůjčil jeho genius okamžiky jasnozřivosti:
"Zdi vidím zbořené, zdi vidím zas vystavěné. Tu vězni, i tam vězňů mnoho. Je snad svět jen velké vězení" Je svoboden jen šílenec, jenž s řetězů si plete věnec?" (Weissagungen des Bakis) Ale o zářivém dnu výletu pokračoval Eckermann s předešlými, šťastnějšími Goethovými verši:
"Od pohoří k pohoří vznáší se věčný duch naplněn tušením věčného života."
Také Josef Čapek přes tento svah zvedal zrak, ale viděl jinak.
"Příliš jsi lhostejné k pozemské trýzni, krásné a vznešené klenutí nebes " proč v prach nesrazí?, co světu k potupě" Nehnuta, nedotčena, ničím pozemským ty nechceš zkaliti svou čistou hlať, tak tomu je. Tak strašně."
Už to zde nemohu vydržet. Rychlým krokem vycházím branou, přecházím přes silnici a mířím do přírody. Zas je se mnou Eckermann: "Goethe mne vedl cestičkou mezi stromy. "Ještě vám chci ukázat buk, do kterého jsme před padesáti lety vřízli naše jména. Ale jak se to vše změnilo, a jak to vyrostlo! - Tak tohle by byl ten strom! Vidíte, že je ještě v plné kráse. - Také naše jména lze ještě najít, ale jsou tak zašlá, že je není snadno rozeznat. Tenkrát stál ten buk ještě na otevřeném, suchém místě. Bylo to tu tehdy docela jinak slunné a přívětivé, a zde jsme v krásných letních dnech improvizovali komedie.?" K večeru sjíždím z Ettersbergu. Před sebou, nad sebou i pod sebou mám to velkolepé panorama, jak je Goethe a Eckermann viděli z jejich drkotavého kočáru. Také Čapek je vidíval z Appelplatzu:
"Tak se rozlétnout tím modrým prostorem, s větrem se nést a s oblaky plout tak hladinám se svěřit třpytivým" tak volnou krajinou se rozběhnout, na stráni rozkvetlé si najít tichý kout?"
Tak je tomu. Tak strašně. > |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |