 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Evropa a film: Kam jdeme?
Krzysztof Zanussi
Významná osobnost současné evropské kinematografie a protagonista polského "filmu morálního neklidu" (Spirála, Struktura krystalu, Ochranné zbarvení) Krzysztof Zanussi (*1939) publikoval v letošním květnovém čísle měsíčníku Kino polemickou úvahu, která svým myšlenkovým záběrem dalece přesahuje rámec polského filmu. Redakčně upravenou stať publikujeme se svolením autora v překladu Theo Formánka. *** Ptá-li se někdo na polský film po vstupu do Evropské unie, napadá mne známá anekdotická průpovídka: Mám dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou... Kterou chcete slyšet dřív? Dobrou? Prosím: Unie chrání evropský film, chrání svou kulturní rozmanitost, již chápe jako zvláštní hodnotu, podobně jako genetici, kteří mluví o různosti genů prospívající udržení druhu. Evropský Homo sapiens si chce uchovat různorodost svých genů a programově odporuje jakékoli uniformitě, která se zdá být znamením doby. Tento evropský postoj dostal i právní formu. Příkladem je známá kulturní výjimka přikazující vyloučení kulturních statků (včetně audiovizuálních produktů) z volného oběhu zboží, jak to požaduje Světová obchodní organizace. Znamená to, že každá země má právo podporovat tvorbu vznikající v jejím jazyce a opírající se o její kulturu i tradice, ale nemůže stejným způsobem podporovat například automobilový průmysl, neboť v této ryze ekonomické oblasti má být dodržena svoboda obchodu a konkurence. Je-li však Evropa nucena se v oblasti kultury bránit před konkurencí, znamená to zároveň, že v kulturní soutěži prohrává. A to je ta špatná zpráva. Lidé mé generace si pamatují, že americký film se ještě v sedmdesátých letech těšil velké popularitě, ale hegemonie Hollywoodu nebyla tak jednoznačným faktem, jakým je dnes. Evropský film se tehdy nebránil na vlastním území. Dobýval svět, uváděl v úžas diváky dalekých kontinentů. Podobal se francouzské delikatese ve srovnání s hamburgrem zakoupeným u McDonald's: masa kupovala hamburgry, ale její touhy směřovaly ke cote d'agneau. Když hlouběji zauvažujeme nad ústupem Evropy v časech, kdy již odezněla nová vlna a uzavřela se tvorba géniů, jakými byli Fellini, Bergman, Tarkovskij či Visconti (který, natáčeje filmy v angličtině, Ameriku skutečně porážel), brzy zjistíme, že teze, že převaha amerického filmu ve světě je dána ekonomickou převahou Hollywoodu ve sféře distribuce, neobstojí. Shora uvedené faktory jsou sice vážné, ale ten nejdůležitější leží mimo oblast peněz. Evropský film ztratil v posledních dvaceti letech svůj univerzální charakter. Již se neodvolává na tužby, které by mohlo sdílet celé lidstvo, ale stal se lokálním, zetničtěl. Mluví o individuálních životech postrádajících přesah, a proto jen těžko může přitahovat Neevropany. Neviním filmaře, že právě oni ztrácejí víru ve vlastní způsob života, vždyť jsou jen součástí evropské společnosti. Zatímco lákavá představa American way of life dobývá kontinenty, vize o velikosti evropského úkolu jaksi vybledla. Zdá se, že Evropané sami nevěří v převahu svého životního stylu a ve svoji budoucnost. A přitom ještě před dvaceti lety západoevropské země věřily, že dosahují větší svobody než Američané, že jsou otevřenější a modernější co do odstraňování bariér a předsudků, duchovně bohatší a schopnější mírumilovného dialogu. To vše přirozeně zanechávalo stopy na úrovni filmů. Dnes je však situace jiná, Evropa se chlubí Intimitou či Pianistkou, což jsou filmy, z nichž čiší zoufalství doby, v níž už žádné tabu neplatí. Cítím se být součástí polského i evropského filmu, takže i já mám část viny na procesu ztráty víry v budoucnost a ve vlastní pravdu. Nechci soudit jiné, ale to mi nebrání tvořit si vlastní úsudek a klást znepokojivé otázky: Je naše chudší část Evropy s to vnést do zkostnatělé bohaté Evropy silnější pocit lidskosti? Dokáže ji nadchnout entuziasmem pro nějaký budoucí projekt, který nebude pouhou cizí (zaoceánskou) napodobeninou? Umí nahlédnout člověka pravdivěji a zachytit ho vřeleji? Dokáže silněji pozvednout hlas proti přítomnosti zla, které vidíme sami v sobě? Na to na vše mohou dávat filmy odpověď, pokud ovšem budou natáčeny. Zdá se, že současná politická reprezentace nemá žádnou vizi národní kultury v podmínkách globalizace. Takovou vizi ale zřejmě nemají ani sami dnešní tvůrci. A co hůř: nepozoruji ani debatu o tomto tématu, nevidím kritiku, která by tento problém vykřičela a učinila ho předmětem celonárodní diskuse. Vstup do struktur západní Evropy nám paradoxně může pomoci ubránit se před ohrožením ze strany nás samotných, protože unie má větší povědomí o problémech spojených s ochranou evropské produkce před americkým monopolem produkce a distribuce. Naši liberální novokřtěnci ve většině parlamentních stran naivně věří, že trh svou spravedlivou rukou oddělí zrno od plev a dovolí zvítězit je těm nejlepším. Je to dětinská víra. Tady nám unie může pomoci poznatkem, že pokud jde o kulturu, není volná hra tržních sil garantem autentického rozvoje. V čem nám však pomoci nemůže, je získání vlastní vize světa, kterou bychom ztvárňovali ve filmových dílech. Ta vize může být kritická, ale musí se zároveň opírat o hluboce prožité ideály. V historickém okamžiku, kdy Evropa ztratila svou vůdčí roli ve světě, je třeba se upřímně ptát: Vcházíme sice do sdružení zemí, které jsou vyvinutější a bohatší, ale kulturně budí dojem jako by bloudily - jaké jsou tedy ideály, ve které věříme my? Tady píši velký otazník, a skutečně nevím, jak zní odpověď. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |