 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Obrazy z naší jeskyně
Milan Hanuš
Před lety jsem na filmovém semináři podnikl se studenty experiment. Vytvořili jsme živý obraz platónské jeskyně, přesně podle Sókratova popisu. Zhasli jsme, z posluchárny se rázem stal podzemní jeskyňovitý sál, vzadu otevřeným průzorem dopadalo světlo na bílou magnetickou tabuli před námi. Viděli jsme jen mihotavé světlo a stíny. Připoutáni za stehna a šíje jsme sice nebyli, ale iluze kina byla dokonalá. Když Sókrates vykládal tento obraz Glaukónovi, mluvil o stoupání duše ze světa stínů vzhůru ke světlu, ale nás dnes bije do očí neuvěřitelná podobnost mezi téměř dva a půl tisíce let starým platónským příměrem a teprve sto deset let "mladým" technickým vynálezem, jehož celoplanetární využití způsobilo, že jsme začali dobrovolně, a dokonce s oblibou, navštěvovat platónské jeskyně, jenomže s jiným názvem - biograf. Nechtěl bych otce veškeré filosofie podezírat z nevědomosti, ale přesto si myslím, že tento vznešený duch sotva tušil, že dojde k praktické realizaci jeho vize a že se lidé budou pohyblivými světly a stíny vzrušovat, okouzlovat, dojímat, a dokonce za to i platit. Může být přesvědčivější důkaz, že Platónův obraz je pravdivý a přesný? Ale nejde jen o biograf: Přesně tak, jak to funguje v něm, funguje to i v lidské duši. Také psychologové mluví o projekci a pokládají tento mechanismus za přirozený způsob, který nám umožňuje, abychom svět prožívali a poznávali se v něm: jako na filmovém plátně. Identifikace s filmovými stíny je důležitá forma sebeprožívání, jejich reflexe a zasvěcený výklad je důležitý krok k sebepochopení a k porozumění světu. Je pryč doba, kdy se kino navštěvovalo tak svátečně jako chrámová jeskyně a kdy se o některých filmech mluvilo jako o "velkých událostech", nebo dokonce jako o "zjevení". Dnes chodíme do multikin, ve videopůjčovnách si půjčujeme DVD, televize nám servírují filmové sendviče, naše děti "paří" počítačové hry. Jako bychom z té platónské jeskyně už ani nevylézali. Hned tak nás něco nepřekvapí a emocionálně "nedostane". Naše otrlost vůči pohyblivým stínům plodí otrlost na straně těch, kteří nás jimi zásobují. Jenomže duše ztracená v dnešních jeskyních hledá na všech plátnech a displejích pořád jediné: Slovy Sókratovými "cestu ze tmy do světla", inspiraci k tomu, aby mohla stoupat vzhůru, k vyšší pravdě o nás a o tomto světě. Chápou to dnešní filmoví tvůrci, chápeme to my sami? Šéfredaktor |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |