Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Osud znovu na scéně?

S nelehkým tématem i otázkami jsme se obrátili na význačné osobnosti, znalce různých duchovních tradic, filozofy, spisovatele, umělce i na reprezentanty současné vědy. Děkujeme všem, kteří přijali naši výzvu a vyjádřili své stanovisko, i těm, kteří se z různých důvodů nemohli konfrontace názorů zúčastnit. Formu písemné omluvy zvolili divadelní režisér Otomar Krejča a spisovatel Milan Kundera.

1. Současný člověk formovaný liberální výchovou, vědeckým světonázorem a uvolněným duchem dnešní doby má k takovým slovům jako osud, sudba, daimón, vnitřní povolání, určení, či dokonce předurčení značnou nedůvěru. Je podle vás tato nedůvěra oprávněná? Vracejí nás tato slova do archaické minulosti, k překonané (předkřesťanské a předvědecké) religiozitě, anebo v nás naopak probouzejí důležitý smysl pro hlubinnou dimenzi života, pro posvátno a transcendenci?

3. Dnešní svět je do značné míry komputerizován: podle představ vědců, genetických inženýrů, počítačových expertů i některých přízivců new age lze naprogramovat a simulovat téměř všechny životní procesy (včetně snění), přeprogramovat lidskou psychiku i povahu (na základě znalosti genetického kódu), vytvářet duplikáty lidských jedinců. Neotevírá paradoxně otázku osudu právě současná věda tím, že proniká až k samotným základům života? Sledujete tento vývoj s nadějí, nebo spíš s obavami - směřuje naše technická civilizace k apokalypse, nudě, anebo k nové spiritualitě, do virtuálního ráje?

***

Proč se bát osudu a novinek?

1. Osud, daimón, vnitřní povolání... Myslím že problém je hlavně v tom, co si pod těmi slovy představujeme. Pokud si kdykoliv v průběhu života myslíme, že jsme na všechno důležité už definitivně kápli, že už plně známe své poslání a určení, tak nás v lepším případě další průběh našeho života ošklivě převeze - a v horším případě nám neudělá ani to a nechá nás v zajetí té naší představy. Vždyť přece vlastní poslání a určení se nám postupně ukazuje ve všem, co v průběhu let potkáváme, ať už to jsou nečekané zvraty, nebo stále se opakující typy příležitostí i potíží; ať už to přichází z okolí, nebo se to objevuje v nás samotných. Poznání sebe sama je neukončený proces, ale současně proces vždy už nějak započatý.

Jsme vlastně v paradoxní situaci: Na jedné straně platí, že dokud náš život neskončí, nevíme, co všechno znamená. Na druhé straně ale musíme vsadit na nějakou svou identitu, a to nejenom proto, že musíme prakticky jednat a podle něčeho se rozhodovat, nýbrž především proto, že nechceme být neurčití a úplně rozplizlí, že rozpoznáváme nějaké své určení. Většinou to začíná se začátkem dospívání, kdy člověk už chce být sebou, a ne dítětem svých rodičů. Tomu odpovídají četné výroky náboženských myslitelů staré doby i básníků nové doby, například: "Zklamal jsem se, když mi řekli, že jsem potomkem svých rodičů." V návalu té první nabídky vlastní identity člověk většinou podcení všechno to, z čeho vyrůstá, díky čemu vůbec je (a díky čemu je tím, čím je); ale zrovna tak podceňuje i potíže, které si s sebou nese ze svého biologického i sociálního původu. Nicméně kdo tohle neprodělá, ten se těžko může stát dospělým. Vlastně to pak člověk prodělává opakovaně a v jistém smyslu pořád, ale už jen vzácně s takovou silou a naléhavostí. Každý podstatnější prožitek nebo vhled nás znovu staví do situace podobné procesu dospívání. Kdo toho není opakovaně schopen, stává se karikaturou dospělého, totiž člověkem, který je už opravdu "hotový". Ten pak jedná efektivně, má tendenci být autoritou - a rád se mu vyhnu. Je přitom vedlejší, jestli zatuhnul v opoře o peníze, o kariéru, uznání nebo o nějaký věroučný sytém.

Jiná podoba téhož paradoxu života se dá pochopit jako paradox odpovědnosti. Proti sobě může občas stát na jedné straně věrnost všemu, čím jsme určeni, v čem jsme zakotveni a co jsme také už sami rozhodli nebo udělali - a na druhé straně věrnost vnitřnímu rozpoznání nebo nově proměněné vnější situaci. Zrady na svém určení se lze snadno dopustit oběma směry: jak opouštěním starého na způsob politické výměny kabátu nebo na způsob rozvodu či útěku od rozdělané práce, tak i zatvrzelostí v dosavadních kolejích svých omezených představ. Neumím podat žádnou definici osudu, ale moc bych se divil, kdyby tak zásadní moc byla něčím jednoznačným a pro náš rozum nekonfliktním.

My ovšem nemůžeme čekat s poznáváním svého určení až na smrtelné lože. Proto žijeme v oněch paradoxech a podstupujeme jakousi sázku na svou identitu, na určité rozpoznání svého určení. Někdo tomu říká "poznávání sebe sama", jiný "čtení osudu", další "odevzdání do vůle Boží", případně "sledování úradku bohů". V antice se slovem "daimón" rozuměla také individuální úroveň osudové moci, která nám dává naše určité dispozice (vzhled, povahu, vlastnosti, majetek) a žádá adekvátní rozvíjení. Křesťanským dědicem toho je pak strážný anděl, aspoň dokud se z něho nestal dětinský andělíček strážníček. Kosmická úroveň osudové moci byla ve staré době chápána buď jako úradek Diův, nebo dokonce jako pletivo tkané Moirami (Sudičkami), které propojuje smysl všech jednotlivých příběhů, božských i lidských, do jednoho kosmického celku. Křesťanským (původně platónským) dědicem tohoto obrazu je Prozřetelnost Boží čili smysluplná provázanost všeho, byť by to pro náš život nebo rozum obsahovalo četné konflikty a nespojitosti.

2. Opakuji, že osud neumím definovat, ale nám lidem se ukazuje jako kontext našich jednotlivých příběhů. Naše příběhy jsou propojené s jinými našimi příběhy, ale také s příběhy jiných lidí a v jistém smyslu i s příběhy místa, krajiny a všech bytostí, které ji oživují - nebo vůbec všech věcí. Některé napojující souvislosti známe, jiné tušíme, ale většina styčných dějů nám zůstává skrytá. Vnímáme je tehdy, když buď narazíme na nějaké meze, nebo se nám propojí smysl dosud různých příběhů, podobně jako když se nám krajina propojí díky tomu, že umíme na totéž místo přijít jindy i odjinud. Jednou v kontextech svých příběhů spatřujeme vnější omezení, třeba když kontextem je šéf, politická situace nebo naše sociální východisko. Jindy kontexty svého života vnímáme jako krásné, osvobozující a božské, třeba když potkáme lásku, přítele nebo zažijeme hlubokou souvislost všeho, co se v kosmu děje.

Naše jednotlivé příběhy jsou do velké míry v naší moci, ale jejich kontext můžeme ovlivňovat jen okrajově, jako nepatrní spolupodílníci světa. V tom vidím odpověď na vztah svobody a osudu. Svobodu máme jedině uvnitř osudové moci. Jedině uvnitř božské a kosmické hry celkově smysluplných náhod se naše částečné příběhy, ať už záměrně chtěné, nebo mimovolné, stávají skutečnými příběhy s dalšími kontexty. Bez kontextu není příběh, dokonce i ubohý fragment musí být zlomkem něčeho. Jiná věc je, že si občas chceme pomáhat logikou i jinde než ve škole, laboratoři nebo v projekční kanceláři. Pak zaměňujeme osudovou moc za determinismus a svobodu odkazujeme na něco buď "duchovního", nebo "subjektivního" (nebo na "lidský faktor"), a tím znevažujeme hru náhody, skrze kterou se osudová moc hravě naplňuje. Lidé většinou špatně snášejí to, že hra osudu není vždycky selankou, ale občas také tragédií. Tragédie se však od holywoodského seriálu liší tím, že má smysl a že očišťuje.

Neumím si představit, jak by vůbec bylo možné žít navzdory svému osudovému určení. Kdybych se třeba se svými dispozicemi zvrhlého intelektuála v pokročilejším věku chtěl stát hokejovou hvězdou, těžko by to dopadlo dobře. Líp by asi nedopadla ani moje případná snaha stát se čínským císařem. V Čechách se mi těžko splní sen o životě přístavního povaleče, pokud se nehodlám spokojit s přístavem v Holešovicích. Chci-li svou životní hru hrát dobře, musím nějak respektovat kontexty. Ale současně přece k dobré hře patří, že umí překvapit, že umí kontextů využít netriviálně, jinak než tupým naplňováním šablony. Jenom slabý hlupák se vždy podvoluje. Jenom kverulant se pokouší o marnou vzpouru jinde, než kde to povaha kontextů nabízí. Jenom "hotový" člověk si myslí, že na osud vyzrál, protože už nežije, ale má životní pojistku (ať už v ústavu finančním, náboženském nebo vědeckém). Za svobodu považuji kvalitu hry o život, její zábavnost - a snad i to, že obohacuje také jiné příběhy jiných lidí a věcí, totiž zase jako jejich kontext.

Osud považuji za jedno z hlavních témat filozofie i náboženství. Proto se zabývám Hérakleitem, který mluví hlavně o osudovém určení (logos), a řeckým náboženstvím, ze kterého filozofie vyrostla, než se její většina vrhla na logiku, která z logu činí něco, co je zdánlivě v naší moci. To je moc užitečné uvnitř těch našich příběhů a myšlenek, které potřebujeme kontrolovat, třeba u soudu, ve škole nebo v laboratoři. Vnímat ale takhle celek života a světa, to už není jenom bezbožnost, ale pokus o kastraci světa a každé přirozenosti v něm, o vlastním myšlení nemluvě.

3. Genetických inženýrů se nebojím, s několika dokonce kamarádím. Nebojím se ani počítadel, což je prokazatelné už tím, že tohle píšu na mašince, kterou jsem si postavil z bazarových dílů. Programování je jedna z užitečných a občas i zábavných možností; za bolševika jsem se tím pár let živil. Přesto nesdílím ono nadšení, že by zrovna tohle byl ten nejlepší mustr pro vnímání světa, natož pak sebe. Je to prostě pro řadu věcí užitečné: pro byrokracii, pro technické projekty, nebo třeba i pro hledání léků, ale nic víc. Vždycky, když lidi kápli na něco hodně šikovného, někteří si mysleli, že sahají na samu skutečnost. Ta fascinace je pochopitelná. Od antiky ji budila logika a matematika, pak mechanické stroje (17. až 19. století), teď zase počítačové metafory.

Moc nechápu, jak to má souviset s osudem, ať už celkovým nebo individuálním. To bychom napřed museli osud zaměnit za deterministickou zákonitost, ale pak už by to nebyla božská hra, nýbrž globalizace snu inženýra, který je v leckterém konečném úkolu velice perspektivní, ale ve své snaze po zvládnutí všehomíra má stejnou diagnózu jako každý jiný pokus o zvládnutím světa z jedné pozice. Raději nad sebou vidím skutečné Slunce nebo hvězdy než nějaké vyrobené a naprogramované. Raději riskuji, že zmoknu a nastydnu se, než abych chtěl poroučet větru, dešti. Podobně netoužím ani po tom, abych byl někým přeprogramován podle jeho představ, nebo abych se přeprogramoval sám, jak by mě zrovna napadlo. Má to asi stejný důvod jako to, že nehodlám navštívit plastickou chirurgii, přestože si nemyslím, že vypadám nejlíp. Umím si ale představit, že některé nemoci by se mohly vhodnou manipulací na úrovni genových či jiných "programů" snad léčit. A nebojím se, že by to ohrožovalo skutečnost nebo lidskost. Když jsme přežili už pár tisíciletí státní politiky, dvě století povinné školní docházky a půl století televize, máme snad dost tuhý kořínek - nebo spíš dost pružný, založený v něčem jiném a skutečnějším. A k apokalypse směřujeme nejspíš už pěkných pár tisíc let, takže mě to vzrušuje skoro tak málo jako to, že za pár miliard let prý Slunce určitě vyhasne. Jiná věc je, že člověka štve, jak je všechno pokažené odpadky a osvětou, ale takhle se skuhrá už taky pár tisíc let - a nejspíš je proč.

Poznávání genetického kódu nebo jiných "programů" souvisí s osudem asi tak jako uchopení každého dědictví, díky kterému jsme určitými lidmi, ale se kterým chceme sami hrát. Lidé se většinou veseleji ujímají zděděného majetku než zděděné chudoby nebo nemoci. Osud je možná taky odpovědnost za to, co jsme sami neudělali a co jsme si ani nevybrali. Odpovědnost, která znamená život s tím, co jsme si nevybrali, jako s každým jiným dědictvím, možnost smysluplné hry, ať už s tím, nebo častěji spíš v rámci toho. Pokud někdo věří na to, že lidi je možné předělávat, nepotřebuje k tomu genetický kód, stačí škola, vojna, agitace a veřejné mínění. Těm, kteří podobni robotům aplikují svůj program na cokoliv, se tím sice dává do ruky další zbraň, ale současně je to snad i další příležitost k sebepoznání, k rozpoznávání svého osudového určení, se kterým máme hrát.

A virtuální realita? To je snad další z fascinací nejnovější doby. Znevolňuje právě tou fascinací a strašlivým množstvím úplně zbytečných informací (totiž z hlediska toho, co právě potřebujeme najít). Zrovna tak ale osvobozuje svou volností a dostupností. Platí o ní asi totéž, co se ve středověku říkalo o životě ve městě. Nově příchozí člověk se tam snadno rozplizne nebo zvrhne, ale když ne, má novou šanci využít toho, že "městský vzduch činí svobodným", byť bývá často špinavý. Pokud nezaměníme virtuální realitu za pouhé zmnožení reklamy, která se jinými technickými prostředky páchala k ohlupování lidu vždy, tak je to nová dimenze svobodné hry obrazů a významů. Proto jsem se k tomu sám pokusil maličko přispět na stránkách www.hermes.mysteria.cz.

Petr Chudožilov, spisovatel a publicista žijící ve Švýcarsku

1. Musím reagovat hned na vaši úvodní tezi: Populaci na středovýchodě Evropy že se dostalo liberální výchovy? Nevšiml jsem si. Češi byli přece vypěstováni autoritářsky. Mimoto současný člověk formovaný liberální výchovou, vědeckým světonázorem a uvolněným duchem naší doby (vaše formulace) tvoří v dnešním mnohamiliardovém lidstvu spíše statisticky vzácnou výjimku. Vůbec nejhojněji se vyskytující obyvatel naší planety neumí číst, psát a počítat, anebo to svede jenom velmi jednoduše. Nejspíše ještě nikdy nejedl maso a pije vodu, již bychom nepoužili ani k umytí. Žije jenom krátce a vcelku spíše postaru. Jak myslí, cítí a pohlíží na svůj osud, bohužel naprosto netuším.

Zda je nám opravdu předurčen osud, jemuž se od starodávna museli podřizovat nejen lidé, ale dokonce i samotní olympští bohové, nevíme, a ani vědět nemůžeme. Neměli bychom předstírat, že držíme jeden konec drátu vedoucího k temným, nevyzpytatelným silám kdesi nahoře, v oblasti mimo rozum, vůli, přirozený cit a fyzikální zákony - jakkoli takové spojení odevždy předpokládáme a naléhavě o ně usilujeme. Svár determinismu a člověkovy svobodné vůle nevyřešila doposud žádná filozofie. Divil bych se, kdybychom to dokázali právě my. Transcendentní předpoklad je utkán ze stejné látky jako hmatatelná skutečnost, ale nelze jej naplnit smluvním obchodem s božstvy anebo podkuřováním osudu.

Takzvaná idealistická interpretace osudu se mi paradoxně jeví podezřele materialistická, ba téměř marxistická. Člověk jako by byl jen pouhým produktem mystického postavení hvězd, svého genetického vybavení, vůle bohů, nálad vrchnosti, geopolitických souvislostí, sociálních poměrů, zkrátka prostředí, jež ho obklopuje. Nic se proti tomu nedá dělat, za nic nemůžu, je to můj osud. Zvláště úděsný pohled se naskýtá, uvažují-li tak hned celé národy. Poláci, Maďaři, ale i opravdu nepočetní Litevci, Lotyši, Estonci či Slovinci byli vrženi do velmi podobných poměrů jako Češi a Slováci, dokázali si v nich však vytvořit zcela jiné, vcelku mnohem slušnější duchovní a koneckonců často i hmotné poměry nežli my.

2. Osud jako story? Proč ne, teze se přece většinou odvíjejí z příběhů, a nikoli naopak. Thébský král Oidipús zabil svého otce a pojal za choť vlastní matku. Kromě námětu na nejstarší mýdlovou operu tak daroval lidstvu pojem oidipovský komplex.

David Blunkett, hrdina jednoho neobyčejného moderního osudu, se narodil roku 1947 do dělnické rodiny v severoanglickém Sheffieldu. Od narození byl slepý. Záhy mu zahynul otec. Strčili jej do domova pro postižené děti. V šestnácti neměl naprosto žádnou kvalifikaci, čekal ho zpackaný a neužitečný život. David se však pustil do univerzitního studia. Pracoval mnohem intenzivněji než jeho zdraví spolužáci. Ve svých dvaadvaceti letech se stal nejmladším radním v historii Sheffieldu. Ve čtyřiceti ho zvolili do Dolní sněmovny. Po letošních parlamentních volbách obsadil pátý nejdůležitější post ve vládě Tonyho Blaira a usedl do křesla ministra vnitra. Blunkett má pověst tvrdého muže, vyhlásil válku kriminalitě a zločincům, politicky prý stojí napravo od Čingischána. Inspiroval se Blunkett ke svému vzepětí četbou Charlese Dickense, anebo jednoduše udělal ze svého života to nejlepší možné? Naplnil svůj osud, anebo mu spíše unikl?

Karel Adler, žid, jemuž se poštěstilo přežít Osvětim, kdysi pozorně vyslechl story mé neopětované lásky ke slečně N. Plivl mi znalecky pod klopu kabátu. "Běžte klidně za ní. Židovská slina nese štěstí," přislíbil. U slečny N. jsem dopadl příšerně. Vyhodila mě. Definitivně. "Vy u mě nejste žádnej žid!" telefonoval jsem mu pozdě v noci rozhořčeně. "Počkej, jak budou za třicet let chválit starýho Adlera!" zasípěl rozespale do telefonu. Ukázalo se, že měl pravdu. Člověk se musí naučit správně rozeznávat pravou tvář svého štěstí.

3. Zneklidňuje mě stále intenzivnější a úspěšnější lidská snaha po dokonalosti, nesmrtelnosti, po životě zbaveném problémů. Nebýt smrti, bolesti, neštěstí a vlastně nesnází vůbec, neměl by lidský život cenu, již mu přikládáme, nebylo by radosti a touhy. V západní Evropě prý připadá na jedno živě narozené a zdravé dítě kolem sedmdesáti lidských plodů, u nichž byly krátce po početí zjištěny genetické defekty a byly usmrceny v matčině těle. Zjednodušeně řečeno, hrbatí a blbí se nesmějí narodit. V brzké budoucnosti hrozí akutní nebezpečí, že počatá lidská bytost se nebude moci rozvinout ke skutečnému životu, ale poslouží jako pouhý zdroj náhradních dílů někomu řízeně úspěšnějšímu. Lidé ve dvacátém století poroučeli větru i dešti, otáčeli toky řek, vysušovali moře a naopak budovali nové obrovské vodní plochy. Někdy byli obdivuhodně úspěšní. Současně se jim však podařilo zničit rovnováhu světového klimatu, otrávili půdu, vodu i vzduch. Začínají provádět totéž v neviditelném světě atomů a buněk. Kam směřuje naše civilizace? To kdybychom věděli! Možná že mravenci, stromy, ptáci a ryby, ale i hvězdy, kameny a voda v moři se nemohou dočkat, až konečně zmizíme tam, odkud jsme přišli: v neznámu.

***

Snad bych měl předem do diskuse říci, jak pojímám tradiční pojem osudu (či Osudu?). Nechápu jej jako něco, co se nachází mimo člověka a zvenčí zasahuje do jeho života, většinou hrozivě a neúprosně, čemuž nelze uniknout. Toto oidipovské pojetí osudu je mi značně cizí. Pozemský život chápu totiž do určité míry jako předurčený Bohem a zároveň vyplývající z vlastní lidské vůle, jež spoluvytváří karmickou linii člověka. Soudím, že lidský život a člověk jako takový jsou produktem Kosmické inteligence, která se v poměru k člověku stává jeho osobním Bohem a sesílá do lidských těl lidské duše, pocházející z vyšších duchovních světů. Duši tedy chápu jako preexistující a domnívám se, že je každá sesílána ke splnění určitého úkolu, který může vyplnit jen ona jediná.

V tomto smyslu je každý jedinec jedinečnou bytostí svého druhu a jedinečný je také pozemský úkol, který je jeho osudem. Nezáleží na tom, zda je to úkol velký nebo pramaličký, poněvadž Bůh - Kosmická inteligence - nehodnotí podle kvantity, ale podle kvality, vnitřní intence a snahy. Ze způsobu plnění tohoto duchovního úkolu (spočívajícího především v rozvíjení vztahů lásky a etiky) vyplývá lidský (chcete-li karmický) osud a z něj plynoucí důsledky pro život či životy člověka. Při plnění tohoto svého specifického úkolu není ovšem lidská duše samotná a izolovaná. Pomáhají jí duše jiné, poněvadž každý z nás je členem určité "duchovní rodiny", která má specifické místo v duchovním vesmíru.

Osudový úkol člověka není ovšem jen důsledkem vůle Boha - Kosmické inteligence. Je také důsledkem lidské vůle, která se někdy k duchovním světům staví pozitivně, jindy neutrálně či záporně. Málokterý člověk si je také svého nejvlastnějšího osudového úkolu vědom od samotného počátku. Rodíme se jako živočišná, "vnější" bytost, ovládaná biologickými a agresivními pudy. Teprve postupně je náš egoismus usměrňován a zapojován do vyššího duchovního kontextu.

A teprve v průběhu našeho života (někdy dříve, někdy později) se probouzí náš skutečný, "vnitřní" člověk, teprve postupně získáváme své vyšší duchovní složky, jak učí židovská mystika - kabala. A pak teprve počínáme chápat své skutečné poslání na tomto světě, svůj skutečný "osud". K tomuto poznání zpravidla dospíváme cestou určitých náznaků, které člověka postupně posunují k poznání jeho smyslu, aby mu přitom ponechaly určitý prostor pro jeho svobodnou vůli. A nikde není řečeno, že člověk dospěje k poznání svého skutečného, "osudového" úkolu již v tomto pozemském životě. Jeho cesta může být mnohem, mnohem delší, může procházet sérií "zlých osudů", vznikajících jako důsledek nepoznání svého nejvnitřnějšího duchovního úkolu, což má za následek hluboké sebeodcizení člověka a někdy i jeho ovládnutí ďábelskými silami, které (jsem o tom přesvědčen) skutečně existují a v žádném případě nejsou středověkým přežitkem (jak jinak chápat holocaust než jako projev ďábla?).

Je také samozřejmé, že při plnění svého osudového duchovního úkolu musíme zápolit s četnými nedostatky těla, které mohou, ale také nemusí spadat pod Boží prozřetelnost a mohou být důsledkem různých vnějších okolností. Lidská duše tvoří s tělem úzkou jednotu, ze které se ovšem často snaží vymanit, aby opět dospěla do svého duchovního domova, odkud vzešla. Šťastný úsměv na tvářích mnohých umírajících je toho nejlepším důkazem. Zdá se tedy, že na tomto světě je člověk podroben dvojí zákonitosti - vyšší zákonitosti duchovní a nižší zákonitosti přírodní. Tak alespoň soudí pražský rabín Jehuda Liwa ben Becalel - Rabbi Löw, který ve vyšší duchovní zákonitosti spatřuje zdroj fenoménu zázraku. Smrtelně nemocný se může tedy náhle uzdravit, vážná nemoc může náhle zeslábnout a odejít, i když by z hlediska pozemské vědy tomu tak nemělo být. Vysvětlení je prosté: na chvíli převládla vyšší zákonitost duchovní, která zrušila zákonitost přírodní.

Někdy ovšem nastane situace opačná, a my pak klademe zoufalé otázky, kdo je vinen, kdo zavinil tento zlý osud. Po počátečním šoku ovšem většinou pochopíme, že duše blízkého člověka určitým způsobem přetrvává dále, takže mezi námi a Bohem dochází k jistému usmíření, což On přijímá s nesmírnou vděčností. Vždyť jsme jeho dítětem, a kdo může lhostejně hledět na utrpení svého děcka?

Pokud jsou mé úvahy oprávněné, lidský "osud" je dán výše uvedenými zákonitostmi, přičemž rovina přírodní může někdy duchovní předurčení poněkud oddálit či narušit. Duchovní kauzalita může ovšem zasáhnout v podobě "Zázraku", jindy může však přírodní zákonitost převážit nad zákonitostí duchovní. Kosmická inteligence - Bůh - není totiž námi plně pochopitelná, a jsme schopni chápat jen malý zlomeček nekonečného řetězce příčin a účinků. Někdy fyzická smrt je také logickou nutností: jakmile člověk splnil svůj pozemský úkol, pak již nepatří do tohoto světa a náleží budoucímu světu duchovnímu, kde je pověřován jinými úkoly, například výukou na nebeských duchovních školách, úlohou strážného anděla aj. Takové jsou alespoň moje poznatky plynoucí ze styku s dušemi spravedlivých lidí, ať již na tomto světě či na světě onom.

Někdy ale brutální horor naprosto krutě vtrhne do života celých národů a dochází k tomu, co nazýváme genocidou - k tomu, co postihlo evropské židy, část evropských Romů, co potkalo Armény v turecké říši a další národy a etnika v krvavém průběhu 20. století. V těchto případech je jisté, že tragický osud postihuje všechny bez rozdílu - spravedlivé i nespravedlivé, dobré i zlé. Tyto genocidy již samozřejmě nemůžeme odvysvětlovat naivním způsobem, jak to činil člověk minulých dob. Musíme si přiznat, že vysvětlit tyto osudové rány z náboženského hlediska vlastně neumíme a nikdy zřejmě umět nebudeme. Jejich sladění s Božím milosrdenstvím je nad naše chápání. Sám vyslovuji tušení, že Boží prozřetelnost vůči lidstvu občas slábne, nevím proč. Možná proto, že Kosmická inteligence se v rámci nekonečných vesmírů nemůže detailně zabývat pouze samotným lidstvem. Nebo proto, že vývoj lidstva není přímočarý, ale vyznačuje se občasnými propady do epochy barbarství, do boje všech proti všem, z něhož lidstvo vzešlo. Genocidy v dějinách lidstva by tak znamenaly okamžiky, kdy Bůh v hrůze nad člověkem lidstvo na chvíli opouští a odvrací svou tvář. Nikdy však tak nečiní navěky, poněvadž jeho láska a milosrdenství jsou silnější než jeho spravedlivý soud. Nebo tragický odsud lidstva záleží na něm samotném. Jestliže lidstvo opouští Boha, jestliže upadá do nesmyslných válek a zapomene na Boží slovo, tehdy se uzavírají brány Boží milosti a na svět sestupuje hněv a soud, který nakonec postihuje všechny bez rozdílu.

V každém případě horory v dějinách lidstva i jednotlivých lidí netrvají věčně a jsou vystřídávány něčím, co umožňuje pokračování a regeneraci života. Dějiny Izraele od biblických dob až po současnost jsou toho nejlepším důkazem. Z novodobých thanatologických výzkumů se také zdá vyplývat, že (alespoň dobrým a spravedlivým lidem) Bůh poskytuje po jejich fyzické smrti určitý odpočinek v míru, v astrální rovině, jež je nejbližší duchovní rovinou k tomuto našemu světu. Jak o tom hovoří závěr Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Tento odpočinek je ovšem jen dočasný. Pak začíná nová cesta vpřed či vzad, cesta spirálové rotace, cesta z našeho pohledu nekonečná, jako je nekonečný Bůh a jeho vesmíry.

Ale ještě k otázce, jak se dívám na dnešního člověka, přesvědčeného o tom, že se konečně stává (více či méně) pánem svého osudu, což mu zaručuje vědecký racionální pokrok. Tento optimismus nesdílím a na dnešního člověka pohlížím jako na dítě, jemuž se dostal do rukou technicky vyspělý zapalovač, s nímž si hraje v uzavřené místnosti plné prastarých a dosud málo známých hořlavých látek.

Vědecký pokrok považuji za žádoucí pouze tehdy, jestliže je spojen s odpovídajícím postupem v oblasti náboženské, etické a vůbec duchovní.

Nemůže být jednostranný, poněvadž nelze rozvíjet jeden pól lidské duše na úkor pólu druhého, který je stejně (a podle mého soudu více) důležitý. Budoucnost našeho "osudu" nevidím v jednostranném racionalismu, ale spíše v zásadní revizi našeho vztahu k přírodě, ke zvířatům a vůbec všemu živoucímu. A v zásadní revizi našeho vztahu nejen k životu, ale také ke smrti, kterou se dnešní konzumní člověk snaží na rozdíl od člověka náboženského odsunovat a zapomenout na ni. Čím více ji odsouvá, tím více se jí ovšem děsí, jak dosvědčuje vlna katastrofických filmů, produkovaných technicky vyspělou civilizací. Budoucí osud lidstva (a to osud pozitivní) tedy spatřuji v obrození náboženského citu, zbaveného tradiční dogmatičnosti a vzájemné nesnášenlivosti, založeného nejen na tradičních hodnotách, ale také (možná především) na mystickém přístupu k vesmíru, člověku a všemu živoucímu. Tak jak o tom hovoří např. Aldous Huxley v závěru své šedé eminence.

***

"Co jsou dějiny, ne-li báje, s nimiž se lidstvo shodlo," pravil před staletími tuším Napoleon Bonaparte. Dnes by sotvakdo s ním souhlasil. Lidské vědění se rozšířilo a prohloubilo a jeho hranice se leckomu zdají bezmezné. Soudobé vědecké programy, procesy a experimenty dospěly při rozsáhlé simulaci fyzikálních procesů až ke zdání stvoření. Zdá se mi to však opravdu jen zdáním. Pochopení a racionální vědění je mi ovšem jen jednou částí našeho vnímání a bytí v životě a světě jedince i univerza.

To, co bylo v redakční výzvě zmíněno jako předkřesťanská, předvědecká religiozita, beru jen jako verbální vymezení pojmů, jejichž plný obsah se pohybuje za hranicemi možností našeho vědomí a poznání v plném slova smyslu. Kdo dokáže pravdivě sdělit, jaké skutečně bylo myšlení, jaká duchovní i fyzická kapacita a kulturní potence oněch vzdálených epoch?

Se slovy je to vůbec těžké. Jsou v podstatě smluvenými znaky s často jen přibližnou vypovídací hodnotou. Slovo, znějící stejně stovce naslouchajících, vyvolá v každém z nich jiný dojem, podmíněný subjektivní vizí, myšlenkou, vzpomínkou, individuální zkušeností, představivostí, znalostí či emotivní produktivitou.

Podobně je tomu s pojmem vyjádřeným slovem osud. Ponechávám stranou všechny teze, hypotézy, fikce či fikanost postmoderny. Nedokážu ji brát jako seriózního partnera, je mi synonymem úpadku, domýšlivou rezignací na uznání nesporných hodnot a nezbytnosti řádu, pokoutním jarmarkem diletantů v císařových nových šatech.

V dopisu redakce je i zmínka o tom, že současná věda proniká až k základům života. Nemám tušení o těchto fundamentech, nemohu tedy vyjádřit souhlas ani pochybnosti. Fyzický život pro mne však není totéž, co bytí, jež tuším jako stvořitelské dílo, tajemnější a hlubinnější než vědecky poznatelný motor animální existence. Lidská věda, bádání, objevy i potřeba překonávat dosavadní hranice vědění zkoumáním tajemných procesů v přírodě i v životě si zaslouží úctu a obdiv. Činnost vědců, objevitelů a vynálezců však stoupá do úctyhodných výšin v těsném sousedství bídy, zmaru, utrpení a beznaděje podstatně větší části světa. Tento tragický rozkol ve mně probouzí malomyslnost. Ještě před dvaceti lety by mě nebylo ve snu napadlo, že budu své stáří přijímat s úlevou. Jako většina mých vrstevníků chápu svět jako velkolepou, nepoznatelnou soustavu spojitostí, jež se promítá do odvěkého pohybu či proudu souvislostí, příčin a následků (jiný výraz neznám). Ignorovat nepsané, avšak zřejmé zákony zdá se mi nelidské.

Nyní ještě k osudu. Patří mi jaksi samozřejmě k prožívání mého pozemského bytí. To je součástí řádu, o němž už byla zmínka. Můj život je součástí přediva spojitostí. Moje smysly, mé myšlenky a sny, má paměť a představivost, vědomí závazného řádu nade mnou včetně mého vlastního svědomí, můj úžas nad tím, co nepřesně nazýváme náhodou, to vše se ve mně vrství či naopak exploduje jako vědomí osudu, který je dokladem jednoty a spojitosti všehomíra.

Nikdy mě nenapadlo v duchu si položit otázku, jestli věřím v osud. Nevěřím v ovzduší, prostě dýchám, nevěřím ve vesmír, za noci jej silně vnímám nad svou hlavou. Vědomí osudu je pro mne spíše jednou mementem, podruhé okamžikem úlevy, často upomínkou ke splácení dluhů a výzvou k pilnější účasti na ochraně živého světa dokola kolem.

Dovolím si na okraj těchto úvah připojit několik spíše zábavných epizod. Zazdálo se mi totiž, že i ony by mohly být skulinou do onoho neznámého, nám snad navždy nedostupného světa. Navzdory časové odlehlosti se mi složily do podivuhodného obrazce.

První dějství (místo děje: lukovské panství rakouských hrabat Seilern-Aspangů na počátku minulého století).

Můj dědeček a babička (tak jsme jmenovali prarodiče z maminčiny české, "panské" strany) pracují na hraběcím panství, on jako hraběcí štolba, ona jako zámecká kuchařka. Můj staříček (tak byl oslovován tatínkův "domorodý" otec) je na velkostatku polním hlídačem. Jeho syn, můj tatínek, pase stádo hraběcích poníků i na úkor školní docházky. Správcem velkostatku je pan Skoumal, navíc nadaný muzikant a skvělý dirigent hraběcí kapely. Má tuším tři syny, nás však zajímají jen dva. Josef (či Francek?), lajtnant c. k. armády, toho času v Lukově "na urlábu" - a mladší Aloys, student biskupského gymnázia v Kroměříži či v Olomúci. Lajtnant i na urlábu vede oficírsky rozmařilý život, a aby přísný tatík nemohl kárat jeho pohoršující noční návraty z místního hraběcího pivovaru, najme si mého staříčka, už zmíněného polního vechtra, aby mu každou noc postavil za "šestku" (o čtyřicet roků později se tak říkalo československému dvacetníku) k oknu jeho ložnice v prvním poschodí žebřík. Jednoho dne poloslepý hlídač omylem postavil tento žebřík k jinému oknu, naneštěstí vedoucímu do ložnice mravopočestného otce. Tatík synovi vynadal "jak svini do koryta", můj chudák staříček však byl vyhozen z práce. Čím nižší šarže, vím vyšší trest - tehdy jako dnes.

Druhé dějství (místo děje: pražský klub spisovatelů v šedesátých letech minulého století).

Při náhodném rozhovoru se známým překladatelem Aloysem Skoumalem se dovídám, že tento ctihodný pán je oním nejmladším snynem lukovského hraběcího správce. Za dob studií na biskupském gymnáziu při občasných návštěvách doma chodíval na romantické procházky podél bělovodského potoka ke vzdálené samotě Na úkole, bytu hraběcího štolby Šmída, mého dědečka a jeho početné rodiny. Tato samota Na úkole byla nepřiznaným cílem študentova špacíru. Postál za hradbou starých olší a zbožně se kochal vnadami jedné ze čtyř štolbových dcer, poklízejících drůbež. Růženka, to byla krásná děvucha!, svěřil se mi nevinný a ctihodný hříšník po bezmála padesáti letech. O dvacet let později se Růženka stala mojí matkou. Jejím manželem byl František II., kdysi pasák hraběcích poníků, syn Františka I., hlídače, který přisluhoval nekalým spádům lajtnanta Skoumala.

Třetí dějství (místo děje: projekční sál České televize před několika týdny L. P. 2001).

Skončilo předpremiérové promítání filmu Královský slib, který natočil mladý, myslím mimořádně talentovaný režisér podle mého scénáře - zakázaného stejně jako moje tvorba i mé jméno za normalizace. Po více než dvaceti letech se tento scénář souhrou náhod dostal do rukou mladého režiséra, kterému k této rekvizici dopomohl můj syn Roman, kameraman Hanzlíkova týmu. Díky těm dvěma mladistvým čtyřicátníkům jsem se po čtvrtstoletí dočkal filmového díla podle svého scénáře, kterému mladí pomohli z prokletí.

Nezní to vyprávění jako epizoda z povážlivého románu? Naše kořeny jsou úžasně propojeny, život náš je předivem zázračných spojitostí a nepochopitelných záblesků, kterým někdo říká osud. Naše smysly, myšlenky, fantazie, vzpomínky i sny jsou božským dílem. Jaké mu dát jméno? Nevím a netuším. Ale co sejde na jméně, když jde o zázrak!

***

Pojem lidského osudu se dotýká věčných a nejdůležitějších hádanek. Pocit svobody vůle se tu sráží s myšlenkou předurčení.

Molekulární vědy dovedou přesně předpovědět statistiku souborů, ale nikoliv osud jejich jednotlivých členů. Studie identických dvojčat ukazují, že genetické molekuly silně ovlivňují osud jednotlivce, ale zdaleka jej neurčují.

Částečné předurčení statistickými zákony vědy připouští tedy pustou náhodnost osudu jednotlivce. Naproti tomu osud úplně předurčený božstvem mohl by být nebesky šťastný, nebo také strašný:

Bohům jsme co hmyz rozpustilým dětem,

(Shakespeare, Král Lear)

Tyto hrozivé, neřešitelné problémy dovedeme alespoň trivializovat po wittgensteinovsku: zkoumat, co je míněno výrazem "osud", když se v řeči nebo textu používá.

Plútarchos píše, že když Platón umíral, děkoval osudu za to, že se narodil jako člověk, ne jako bezrozumné zvíře, jako Řek, ne jako cizinec, a že se narodil v době Sókrata. Platón zde připisuje osudu určení rozhodujících počátečních podmínek svého života. Naznačuje současně hádanku metempsychózy: při každé reinkarnaci přiděluje osud duši příslušné tělo.

Skeptickému Montaignovi byly takové dohady vzdálené. Na sklonku života píše, že je osudu hluboce vděčen za to, že mu doposud nezasadil ránu, která by přesahovala jeho síly, a že, bude-li osud s ním tak zacházet až do konce jeho života, propustí ho dobře uspokojeného. Montaigne dodává, trochu ironicky, že osud možná nechává na pokoji ty, kteří jej neobtěžují přílišnými požadavky.

V obou těchto příkladech, jakkoliv rozdílných, představuje osud kauzální výklad životních událostí. To je forma našeho nazírání, které se sotva lze vyhnout: připisuje událostem smysl jako součástem většího obrazu, ať už uspořádaného jako v klasických mýtech nebo moderního chaotického:

Je to historka

(Shakespeare, Macbeth)

S představou, že osud předznamenává a "tematicky určuje" celoživotní historii člověka, úzce souvisí problém identity jednotlivce, jak jej formuloval Hume. Na konci knížky Co je život?, stojící na počátku molekulární biologie (1944), ptá se Schrödinger: "Co je vlastně to "já"? Analyzujeme-li to pozorně, nacházíme o něco víc než jen soubor jednotlivých dat (zkušeností a vzpomínek), totiž plátno, na kterém jsou malovány", čili jakési substratum, do něhož jsou vtisknuty.

Ale odkud to "já", to plátno či substratum, vůbec známe? Teprve v průběhu života se postupně se sebou seznamujeme. Proto můžeme být překvapeni svými reakcemi na výzvy vnějšího světa: neočekávanost našeho jednání si pak vykládáme jako svobodu naší vůle, jak o tom například píše Schopenhauer v pojednání Teorie svobody. Ale každý náš čin načrtne kousek sebeportrétu. Špatné svědomí, které se naivně připisuje studu za činy, je ve skutečnosti strast sebepoznání. Osten svědomí zasahuje to, co jsme; pocit viny spočívá v tom, že nejsme jiní. Osud přináší především příležitosti sebepoznání, šťastlivcům jen mírně, jiným až přespříliš.

Tak si v lodžském ghettu zapisuje do deníku Pražan Oskar Rosenfeld nedlouho před transportem smrti do Osvětimi:

"V krátkých chvílích, kdy člověk nemyslí na jídlo, hrnou se vzpomínky. Člověk myslí na své mládí a na chyby, které musí v ghettu odpykat.

Kdyby můj sionismus byl býval opravdový, byl bych teď na půdě izraelské.

Kdyby můj bolševismus byl býval opravdový, byl bych teď v Moskvě."

Rosenfeld tuší, co vlastně odpykává: Že je totiž tou osobou, s kterou ho teď osud tak brutálně seznamuje.

Toto téma nemá konce. Poezie a věda osvětlují lidský osud z různých stran. Ale ani obojí pohromadě nestačí k porozumění, jak víme od Omara Khayana, doposud jediného velkého básníka, který byl také velkým vědcem:

Ke středu země až na

Od jedenáctého století, kdy to Omar napsal, se nám ten uzel neuvolnil. Asi už zůstane zauzlen.

***

1. Nevím jak ostatní lidé, ale spisovatelé si podobné otázky kladou již první větou každého líčení. Vyprávění příběhu je předznamenáno skutečností, zda jeho hybatelem je jedinec, jeho vůle, síla či slabost, nebo je hrdina zajatcem vnějších sil, kterým říkáme osud, kismet, prozřetelnost či boží vůle. Dokazují to celé dějiny literatury počínaje starověkými mýty.

Z osudu mám trochu strach. Už jen mluvit o osudu mi připadá opovážlivé. Rozhodně je to záležitost velice osobní a patří k utajovaným stránkám naší psychiky. Osud je svou přirozeností spíše temný než radostný. Odrazuje nás od tázání, které je nicméně nutné. Tento druh tázání nikdy neustane, i když se nikdy nedočkáme konečné odpovědi - naštěstí.

2. Z výše řečeného vyplývá, že postmoderní pohrávání si s osudem je mi cizí. Osudové příběhy vyžadují i výjimečné hrdiny - v dobrém i zlém. Svět je naštěstí plný menších hrdinů, a tedy běžných příběhů, z kterých žije současná literatura. Ze samých hrdinů bychom se asi zbláznili.

S osudem není radno si hrát, ale dá se mu vzdorovat. Staří Řekové - jak ukazuje Homér - oceňovali chytrost a lest jako případné zbraně v zápasu s bohy a osudem. Ale osudu se dá čelit i smíchem, a to je nejvznešenější způsob boje: Eulenspiegel, Tristram Shandy, Švejk a další a další. Jen bozi však vědí, jak těžká je to role.

3. Tempo rozvoje vědy je tak úžasné, že ho dávno nestačíme sledovat a chápat. Vzpomínám, že v dětství - na počátku třicátých let - jsme běhali ke státní silnici, když se na ní objevil automobil. Pamatuji si ona první praskání ve sluchátkách "Volá Praha". Těch prvních převratných zážitků je nekonečná řada a končí výlety do kosmu a klonováním a to vše v rozsahu jednoho života.

Fantazii se žádné meze nekladou, a je tedy možné uvažovat o proniknutí vědeckého poznání do oblastí, jako je právě fantazie, snění, víra a neznámé síly. Už jsem četl o družbě teologie a vědy a slavná teorie o velkém třesku a stvoření světa se vykládá s pomocí bible i kabaly. Nevíme, kam nás tato cesta dovede, ale perspektivy jsou úžasné - tak úžasné, až nás jímá strach - patrně osudový.

***

Od řeckého osudu k planetární technice

Staří Řekové věřili, že osud člověka je něco dopředu daného, nezměnitelného lidským ani božským zásahem, něco, co je nad lidmi, bohy i přírodou. Příběh antického hrdiny je příběhem marného zápasu jedince s osudovou klatbou. Achilles je nakonec trefen šípem do své paty, Oidipús se stejně nevyhne vraždě otce a sňatku s matkou, domácký Odysseus bloudí dvacet let po mořích za svojí Pénelopou. Ani bohové nemohou změnit los, který je člověku osudem přidělen. Člověku je přisouzena smrtelnost, a tudíž starost o svou existenci, kterou si zajišťuje v potu práce. Zatímco bohové jsou obdařeni nesmrtelností a nekonečný čas tráví v radovánkách a zábavě.

Křesťanství otevřelo člověku nové možnosti. Obdařilo ho duší, a tedy i schopností rozeznávat dobré a zlé a podle toho řídit svůj život. Člověk dostal velkou svobodu konat dobro, nebo naopak zlo, a podle toho být spasen, nebo ne. Člověk je odpovědný Bohu za to, jak prožil svůj život a na jeho konci skládá účet. Osud jako cesta za spásou není dopředu nalinkován, před člověkem se otevírá svoboda volby, zda dodržovat, nebo ne boží desatero.

Získaná svoboda uvolnila netušené vnitřní zdroje člověka a současně s tím došlo k nebývalému rozvoji techniky, s jejíž pomocí ovládl přírodu. Dovednost (techné) je individuální vlohou, avšak její moderní kolektivní podoba (specializace a dělba práce, rozvoj vědy) se postupně stala silou nezávislou na jednotlivém člověku nebo dílčím kolektivu. Člověk rozvinul svoji technickou a technologickou potenci v celoplanetární systém - planetární techniku zacházející s přírodou-planetou jako se svým majetkem. Technika se už vymkla kontrole, žije svým vlastním životem, má své vlastní motivace a zákony. Slouží člověku, stejně jako on slouží jí. Už nedobývá plody v potu práce, ale pot je nahrazen nebo přinejmenším doplněn hrou. Člověk zdánlivě vyzrál na svůj osud, ovšem technika, která mu to umožnila tím, že uvolnila obrovské síly skryté v přírodě, ukazuje svou moc. Předmětem planetární techné se stává sám člověk jako poslední nevědecky pojatá realita. Vědecky podložený obraz člověka se stává cílem techniky masové manipulace v podobě velkých ideových projektů a ideologií. Člověk dvacátého století si sice na jedné straně užívá toho, že se částečně zbavil břemene práce, ale více než toho, zda bude spasen, se obává, zda si dostatečně svůj život užije v radovánkách a benefitech spotřební společnosti. Křesťanství je postupně nahrazováno hédonismem. Na straně druhé však je z velké části rovněž smýkán kataklyzmaty světových válek a totalitních systémů, které mu nedávají velké šance na skutečně individuální osud.

Život v příbězích

Osud byl v moderní době nahrazen příběhem, story, pointou. Příběh není nadosobně osudový, nevyhnutelný, bohy nezměnitelný. Naopak je nezbytně propojen s vnitřní povahou člověka, je to jedinečná rýha, kterou po sobě ve světě člověk zanechává. Příběh není ani tak osudový, jako spíš zajímavý (ve smyslu "co se všechno také může stát").

V moderní době ovšem osud nezmizel. Jeho zvláštností je, že je vždy tragický. Tragický je osud komunistických vězňů odvlečených do gulagu. Tragický je osud židů zavražděných v německých vyhlazovacích táborech. Tragický je osud vojáků padlých v obou světových válkách. Tragický je osud obětí etnických čistek. Osud mající podobu přírodní nevyhnutelnosti, která stojí nad lidmi i nad bohy, je osud lidí zavlečených do strašlivých masových poryvů vyvolaných akumulovanou energií planetární techniky včetně techniky kolektivní manipulace. Řekové neznali dobrý nebo špatný osud. Osud byl pouze nevyhnutelný a v mýtech se zachovaly zejména ty osudy, jejichž nevyhnutelnost byla jenom stvrzena marným úsilím jedince se mu vyhnout.

I moderní člověk se marně snaží vyhnout tragickému osudu. V románu Doktor Živago hlavní hrdina uhýbá tragickému osudu lidí své sociální vrstvy seč může, ve snaze učinit ze svého života přijatelnou story. Právo na obyčejný lidský příběh, tak by se dala charakterizovat základní maxima člověka dvacátého století. Doktor Živago nechce bojovat za ideální svět, chce prožít svůj příběh. Stejně tak i majitel kina z filmu Sviť, sviť, má hvězdo. Ten chce dokonce jenom přežít. Neboli vyhnout se tragickému osudu. Údělem moderního člověka je boj s tragickým osudem. Na rozdíl od antiky je tentokrát poměrně úspěšný. Však také sudičky se změnily. Sudičkou moderní doby je totalitní velkopříběh (megastory), přizpůsobování reality ideovému záměru a ideologickým cílům. Tato zlá sudička pronásledovala své oběti po polovině planety. Právo na docela obyčejný lidský příběh (story) nám vybojovala anglosaská civilizace. Jak úlevné je žít obyčejnou story přenesenou do telenovelového vyprávění a uniknout tak krutým spárům drtivého osudu. Ve dvacátém století dopadl na lidstvo trest za to, že stvořilo planetární techniku, tohoto nebezpečného parťáka, který nám zaručuje pohodlí, a současně nás likviduje. Na začátku jedenadvacátého století je jasné, že se ním buď naučíme žít, nebo nás zničí. Respektive zničíme se jeho prostřednictvím.

Nezapomínat na své hrdiny

Zaplaťbůh za story namísto tragického osudu. Filozof, který zavedl pojem planetární techniky, také řekl, že jenom nějaký bůh nás může spasit. Možná viděl věci příliš zevnitř a nevšiml si přesně toho, že Severní Amerika, která má lví podíl na záchraně lidstva před totalitními megapříběhy, je skrz naskrz křesťanská. Není asi nutné nějakého boha vyvolávat, už tu naštěstí byl a je.

Avšak jaký je náš dnešní vztah k tragickému údělu našich spoluobčanů? Není dobré v rámci hédonistického užívání uhýbat očima před minulými krutostmi. Pokažme si trochu náš příběh nahlédnutím minulých strašlivostí. Staří Řekové také pěli písně o svých hrdinech. Je to to nejmenší, co můžeme pro oběti tragického údělu učinit. Neboť ony jsou skutečnými hrdiny moderní doby. Udržujme svědectví o strašlivé minulosti, udržujme legendu o nevinně trpících, kteří vydrželi až do konce. Bytostná nespravedlnost jejich údělu je umocňována tím, jak v drtivé většině obstáli. Oběti, ale raději spíš hrdinové tragického údělu dvacátého století žili tak, jak nikdo jiný, neboť jen oni se nemusí za nic stydět. Obstáli také za nás, kteří jsme se šťastně jejich osudu vyhnuli, obstáli i za své tyrany a mučitele, obstáli za celé lidstvo.

***

Netušil jsem, že mi vaše otázky až tak zamotají hlavu. Hodlal jsem se tématu zhostit vážně, i po večerech jsem si manželkou na chalupě povídal o osudu, což se nám mohlo státi osudové, neboť jeden hovořil o voze, a druhý o koze.

První poznatek: Osud má něco společného se sudem. Je nám sudbou dáno vyprázdnit jej. Každý má soudek s tím, s čím si zaslouží, a nakládá s ním, jak umí. Básníci nejraději naslouchají jeho nostalgickému dunění, a tehdy nejlépe pějí.

A vtírá se další myšlenka.

Osud: zdá-li se vám, že jde život kolem vás, nastavte mu nohu?

Kdykoliv pomyslím na osud, myšlenky se mi rozeběhnou jako mravenci do všech stran. - Jsem snad mravenečník?

Osud znovu na scéně?

Jak vypadá? Co říká? Neposkakuje oslu podoben? Na kom zrovna pracuje?

Kdo ho platí? Proč neustále strká bezpočet svých pracek tam, kam nemá?

Proč, když na mě hledí, pomlaskává?

Osud je šikovný jako propast

Osud je moudrý jako dunění nebes

Osud je rychlý jako jakobín, když nasliněným prstem zkouší

odkud přicválá gilotina

Osud není žádný jako

Nedá se podojit ani jak

natož ve tvaru proč

Osud je hořící galoše

do které jsem nalil své životní postoje a pocity

Osud uvolňuje duchy v podobě stříbrných větrů

které se promítají nejen do mého života

ale i do bludů

Toto bludné stádečko spásá mé louky

až k samotným základům života

Nová spiritualita?

Hladím osud proti srsti

drbu ho za ušima

a sem rád

že ho mám