Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Obvykle se snívá o tom, jak ostatní předběhnout, co dokázat, jak vystoupit na nejvyšší vrcholky.

A přece je na světě outsidrů tolik.

Někteří jsou outsidry nezaviněně, jejich nedostatečné vlohy, jejich sudičky jim zabránily dosáhnout cíle, o kterém snili. Věnujme však pozornost těm, u nichž je outsiderství "volbou duše", nebo alespoň přirozeným - třeba bezděčným - rozhodnutím. Takovéto postavy patří v dějinách lidské myšlenky i v dějinách činů k nejpozoruhodnějším.

Když si člověk volí své místo ve světě, odpovídá si - ať už vědomě, ať už podvědomě - na otázku: co hledám?

Tato otázka bývá vyjádřena bezpočtem způsobů, odpověď na ni také - ovšem to, jak se odpoví, určuje směr života. Věřící může říci, že na odpovědi záleží spasení, nevěřící může říci, že na odpovědi záleží, bude-li člověk moci na konci své pouti pohlédnout na svůj život beze studu. Výsledek odpovědi věřícího a nevěřícího je koneckonců shodný...

Odpovědí na tuto otázku se dochází buď ke klidu a harmonii, nebo k životní tragédii - k vymezení vlastního vnitřního úspěchu nebo neúspěchu. Viditelný světský "úspěch" nebo "neúspěch" má se skutečným vnitřním úspěchem nebo neúspěchem společného pozoruhodně málo už od dob Adama a Evy. Tím, že člověk dochází naplnění své touhy, svého jablka- , ztrácí ráj.

Většina lidí si vymezuje, "co chce".

Moudří si vymezují, "co nechtějí".

Je to bezpečnější cesta, abychom dosáhli toho, čeho dosáhnout chceme. A právě při tomto vymezení "co člověk nechce", se rodí většina dobrovolných outsidrů.

Pohlížíme-li na ně, žasneme - bývají to často lidé s největšími schopnostmi, možnostmi a předpoklady zazářit a vyšvihnout se. Přesto svoji inteligenci a sílu obracejí zdánlivě proti svým zájmům - jak to alespoň jejich bližním připadá.

Pohlédněme na dějiny outsiderství.

Na dějiny těch, kteří se dobrovolně rozhodli nebýt "normální" ve smyslu, jak normalitu chápe svět.

Dobrovolně se rozhodli pominout - často s opovržením - výhody, výsady, vyznamenání, jaké na ně čekaly. Bohatství, moc, takzvanou úctu - ta by pro ně mohla znamenat ztrátu sebeúcty. Odmítají, po čem jiní touží, se stejnou samozřejmostí, s jakou dýchají.

Vzdalují se svému času.

Paradoxní je, že vzdálit se svému času bývá někdy jediná cesta, jak se dotknout budoucnosti. Někdy bývá třeba obětovat úspěch v přítomnosti, aby mohl být nalezen v čase, který přijde.

Nalezneme v říši myšlenek větší outsidry, než jakými byli - v určitém období - zakladatelé nejvlivnějších světových náboženství?

Buddha, Ježíš, Muhammed.

To, co přinášelo a dodnes přináší jistotu bezpočtu věřícím, je dílem těch, kteří se vědomě postavili "mimo". Tedy proti tomu, co oficiální společnost uznávala, ctila, vyžadovala? Jako by toto byla ironická a pevná cesta k získání nesmírného ohlasu, který by se jejich současníkům zdál nemožný.

A neuskutečnitelný?

Outsiderství v sobě nese nové pojmenování lidského postavení. Takové, které je pro ostatní nepochopitelné, odmítané, "mimo".

Jenomže právě ve věrnosti onomu nově definovanému postavení spočívá sláva outsidrů, jejich konečný ohlas a síla. Svůdná síla.

Procházíme-li Čechami a pozorujeme-li pomníky, může se zdát, jako by se v Čechách stavěly pomníky jenom těm, již měli odvahu být "mimo", být outsidry. Těm, kteří šli za svou hvězdou a nevšímali si toho, že z pohledu ostatních jdou "mimo". Mimo běžné chápání, mimo výhody neoutsidrů, udělování řádů a prebend? Mimo dobové předsudky a požadavky, mimo "úspěch".

Jen jdeme-li mimo takzvané úspěchy, můžeme dojít ke konečnému, skutečnému úspěchu - opravdové životní vítězství bývá obvykle paradoxní, ironické?

Svatý Václav a Mistr Jan Hus, stojící na nejznámějších pražských náměstích, se jistě nemuseli chovat outsidersky. Chovali se tak - z pohledu svých současníků, kteří nebyli mimo a zlikvidovali je. Na Petříně stojí socha Jana Nerudy. Jednoho z největších českých literátů i outsidrů. Nedaleko od něj stojí socha K. H. Máchy. Veleoutsidra. A další a další pomníky. Julius Zeyer. Nesložil ani maturitu, stál "mimo", outsider v osobním životě, ve společnosti, v literatuře? Bedřich Smetana? Procházíme galerii outsidrů, těch, kteří jako by vcházeli ze svého outsiderství rovnou do nesmrtelnosti. Století se střídají, outsiderství zůstává, jenže pro potomky přestává být outsiderstvím. Outsidři vstupují do čítanek, stávají se výsostnými insidry. Největší jezdecká socha na světě, vztyčená na Vítkově Janu z Trocnova a Kalicha, vypovídá o ohlasu muže, který neváhal postavit se "proti všem". Je lepší definice outsiderství? Stál mimo univerzální světový názor. Proti spojeným armádám "celého světa". Jiný z velkých outsidrů, sv. Vojtěch, oslovuje svým životem po více než tisíc let, muž, který stál zdánlivě "mimo" svůj národ, se stal jeho patronem. Procházejme dále galerií českých pomníků, galerií českých outsidrů - kdo zná život těchto outsidrů, nemůže pochybovat o jakémsi neviditelném řádu, který vztyčuje outsidrům sochy. Josef Jungmann, Eliška Krásnohorská, František Palacký? U některých ani nechápeme, že mohli kdysi být považováni za outsidry? T. G. Masaryk? Antonín Dvořák? Jan Amos Komenský? Od prvních světců, žijících více než před tisíciletím, až do současnosti je český panteon panteonem outsidrů.

Lidí zneuznávaných, vysmívaných. Vražděných, vyháněných, vězněných. Hladových, opomíjených. Současníky podceňovaných, urážených. Lidí stojících dobrovolně mimo. To "dobrovolně" je pozoruhodné.

Co jim bránilo mít klid a uznání, jaké mělo tolik soudobých hodnostářů, umělců? Stát se miláčky úřadů a publika. Co jim bránilo vzdát se své výsady, výsady "stát mimo"?

Jako by český národ byl národem outsidrů. Dobrovolných i nedobrovolných. Národ, jehož hymnu napsal veliký outsider J. K. Tyl.

Není místo hovořit o dějinných důvodech, osudech, peripetiích českého národa. Všimněme si však jejich odrazu.

Který je "hlavní" národní hrdina? Ten, který po dlouhá pokolení ovládá mysl českých dětí? Hloupý Honza. Ten "génius národa", ztělesnění jeho nadějí i traumat, je i dokonalou definicí outsidra. Outsidra, který vítězí?

Nemáme jako základní pohádkové typy hrdinné urozené bohatýry, jako mívají jiné národy, velké, národy neoutsidrů?

Vždy je to spíš chytrý sedlák, chytrý outsider, který přelstí hloupého čerta. Zástupce mocné mocnosti.

A další kultovní postavy české epiky?

Babička Boženy Němcové je zdánlivě dokonalou outsiderkou - a přitom opět outsiderkou vítěznou. Ze svého outsiderství učiní svou moudrostí a láskou cosi krásného, potřebného, prospěšného - a z toho úhlu své outsiderství nejen posvěcuje, ruší je.

Švejk? Po hloupém Honzovi (konečně nejedná se jen o jeho transpozici??) není ve velké české epice větší outsider, outsider, který jako voják sice prohrává, ale jako literární postava dobývá svět? Opět outsider, který vítězí. Starý český typus. Čapkovi hrdinové bývají outsidři, jaká obrazárna outsidrů, kouzelných i patetických, se najde u Durycha, hrdiny Kunderových románů bývají outsidři? Kolik je Hrabalových postav, které nejsou outsidry? Na počátku českých literárních outsidrů stojí jejich předobraz, Poutník z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, ten, který je "mimo" proto, aby mohl přesně, nově, moudře vidět.

Česká výpověď o světě je výpovědí o světě outsidrů.

Snad proto je tak vzrušující a dramatická.

Ti, kteří stojí "mimo", jsou na zemi potřeba, tak potřeba.

Mají své velké, výsostné poslání.

Stát "mimo" může být výsadou.

Výsadou, jejíž nositelé ukazují těm, kteří nejsou "mimo", že vlastně mimo jsou, že stojí špatně, ukazují, kde by bylo dobré stát, stát pevně, poctivě, věrně.

Pohlížíme-li na téma outsiderství, zjišťujeme pravdu paradoxu: ti, kdo se ocitali z hlediska svých bližních "mimo", stáli vlastně často v ohnisku. Kolem nich krystalizovaly nové světy, jejich místo "mimo" bylo vlastně jen nepoznaným centrem, centrem securitatis.

Člověk někdy musí stát mimo, být outsidrem, aby mohl být sebou?

Velký český básník napsal, že povinností nešťastných je utěšovat šťastné.

V tomto paradoxu je méně ironie, než se zdá.

Co by pak bylo povinností outsidrů?

Ukazovat těm, kteří si myslí, že nejsou "mimo", v čem "mimo" jsou, v čem je jejich zdánlivá pevnost slabostí, jejich jistota vratkostí, jejich síla krutostí, víra neživým dogmatem, jejich moudrost pomíjivou vypočítavostí.

Česká výpověď o světě je výpovědí o světě zvláštních outsidrů - je to snaha pojmenovávat z různých úhlů vítězství, jaké outsider může dosáhnout.

Umění být outsidrem je vznešené umění.

Je to umění stát rovně tam, kde se ostatní mazaně sklání.

Je to umění nezařadit se tam, kde zařazení znamená hanbu, i když pozlacenou hanbu?

Jsou situace - a je jich tolik, zlověstně tolik - kdy být outsidrem znamená zůstat člověkem.