Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Následující redakční stanovisko s připojenými otázkami jsme zaslali vybraným osobnostem, u nich? jsme předpokládali, ?e mají k tématu outsiderství co říci. Potě?ilo nás, ?e nám odpověděli téměř v?ichni dotázaní ? za odpovědi svědčící o tom, jak ?ivého tématu jsme se dotkli, v?em účastníkům konfrontace děkujeme:

Neočekávám uznání a schválení od nikoho. Celá moje literární činnost vyvěrá z konfliktů se ?ivotem, společností, s osudem i Bohem? Reprodukuji ?ivot, jaký ve skutečnosti je. Mohu za to, ?e neodpovídá jejich posrané představě, kterou si o něm učinili?

Jan Hanč, Události (zápis ze Se?itu číslo čtyři)

Ka?dý outsider typu Jana Hanče je pro společnost tě?ko přijatelný u? tím, ?e mu nezále?í na postech, uznání a mínění vět?iny. Je prost jakýchkoliv ambicí společensky se prosadit, ?být viděn a sly?en?, mít vliv, peníze, moc. Naopak to, čemu se společnost klaní a čím ?ije, je mu spí? k smíchu. Jediné, na čem mu skutečně zále?í, je hodnota lidské osobnosti, individuální hledisko, ?autentičnost ?ivota i tvorby? (Jan Lopatka).

***

Jiří Kuběna, básník, ?éfredaktor revue BOX

Jsem-li já ? podle toho jak to cítím ? outsidrem? Ano i ne. Odpověď není jednoznačná. V éře totality jsem ? s mnoha dal?ími autory ? samozřejmě mimo prostor oficiální publicity byl, nemohl jsem publikovat a zcela záměrně jsem jakoukoliv takovou publicitu odmítal, a to ze zásady, popřípadě i prakticky (kdy? mi byla při jednom z hnusných výslechů ? v rámci taktiky cukru a biče ? vy?etřujícími orgány dost nejapně nabízena). Stejně rozhodně jsem se v?ak distancoval od (kulturu podle mého názoru v?dy nakonec politizujícího a tím vlastně v její nejvnitřněj?í podstatě likvidujícího) disentu. Lze tohle v?ak nazvat ? do minula ? outsiderstvím? Myslím, ?e ne: takový výraz je slabý pro totální vyděděnectví, vydělení z veřejného prostoru, které jsme ? disident nedisident, tvůrce netvůrce ? s vět?inou národa solidárně sdíleli.

Po Listopadu 1989 je situce jiná. Nejprve bylo v?e vzhůru nohama, jako kdy? se protrhne přehrada: v porevolučním kalu na povrch vyplavalo kdeco, věci dobré i ?patné, ne? se dnes ? bezmála deset let od převratu ? situace poněkud ustálila: a nám se nechce věřit, ?e ten diktát masmedií, ve jménu údajného vkusu vět?iny v?em vnucované quasidemokratické mediokritičnosti, v?evládnoucího konsumismu a úspě?ně lobbující idiotické reklamy, teror peněz a zisku, by měl zůstat jevem trvalým. Ale je tohle kultura ? je toto onen veřejný prostor pro v?eobecnou publicitu, je tohle ono společenství ducha a srdcí, o něj? má smysl usilovat? A kdo snad stojí vně, a ne ve středu takovéto publicity, je proto nutně ? a čeho vlastně, jaké?e kultury? ? outsider?

Zále?í na tom, co se dnes za out, outsiderství pova?uje (a vztahovat ten postoj do minulosti, do nedávné totality je u? úplně matoucí!): pokud máme na mysli jednodu?e ?postoj na okraji?, mimo, pak musíme je?tě přesně vymezit vůči čemu: vůči pouhému prostoru veřejné publicity, anebo vůči skutečné kultuře.

Řekl bych, ?e kultura, zejména dnes, sice veřejný prostor, publicitu, jaksi napříč ? sem tam ? prostupuje, ?e se s ní v?ak v ?ádném případě beze zbytku nepřekrývá (a nepřekrývala vlastně nikdy). Ideálem je samozřejmě ona pyramidální koncepce kultury, kdy z toho duchovně a tvořivě nejvy??ího, přístupného tak či onak jen elitě, ?pičce pyramidy, ?ije pak po svém ? ani? ví ? v rámci své tvořivosti ??astný lid (lidové umění, lidová kultura): nejvy??í i nejni??í je pak zahrnuto společným výrazem doby ? slohem; ov?em sakrálně podmíněným (jedinou vírou v?ech vytvářeným a ?itým).

Této situaci, známé od Starého Řecka a? snad po barok, jsme samozřejmě dnes, spolu se v?eobecnou ? se čtvercem času postupující ? desakralisací, na míle vzdáleni (trend to není nový, co do ovládnutí veřejného prostoru nanejpozději od dob Francouzské revoluce, hlouběji vzato od sklonku středověku, počátku renesance). ?e dnes ovládají tento prostor prakticky ji? beze zbytku masmedia, předev?ím televise, a ?e jsme po Americe a Západu konečně vstoupili do toho ráje i my, nijak z celkového vývoje nevybočuje.

Nemyslím v?ak, ?e by se ? v zájmu prosazování skutečné kultury ? cokoliv ře?ilo adorací těch nespravedlivě přehlí?ených, kultem outsiderství. Kultura buďto existuje, nebo neexistuje, a v?dycky je, nebo není jen ve svých tvůrcích a ? zasvěcených ? spolutvůrcích: v?ech těch, kdo ji ?ijí a kdo jí ?ijí, kdo teprve skrze ni naplno ?ijí, kultura trvá a rozvíjí se v?dy pouze ve svých tvůrcích, vnímatelích a zmno?ovatelích, a ten, kdo ji tvoří, kdo skrze ni ?ije, je tedy v?dy ve středu skutečného dění, skutečného času, v samém jejím srdci: tedy nikoliv na okraji.

V tomto smyslu se nepova?uji ? se svou snad přece účastí ve skutečné kultuře, skutečné tvorbě bytostné reality ? za ?ádného outsidra. A pokud jde o mé společenské postavení: myslím, ?e vzdor nepřízni doby, vládě pakulturnosti, musíme bojovat o veřejný prostor. My tvůrci předev?ím tvorbou nových děl a hodnot (ale také čas od času mu?ně rozvá?ným přijmutím ? nikoliv v?ak nedůstojným aran?ováním ? výzvy medií k jejich publicitě), kritici a exegeti jejich tříbením a výkladem, a zas jinak ono publikum, které kulturou ?ije a ji vytváří: o kulturu musíme bojovat my v?ichni zúčastnění, ka?dý svou tro?kou a podle svých mo?ností, sna?it se o její postupné aspoň dílčí proniknutí do veřejné sféry, a není-li dnes cesta jiná, tedy i napříč současnými masovými medii.

Rozhodně bych nebyl fatalista. I kdy? nepřeceňuji model kultury srovnávaný naplacato směrem k základně (v tom byla a je Achillova pata nejen ?kulturní politiky? totalitní, ale i té dne?ní ?kulturní? = masmediální praxe ?vět?inové?, quasidemokratické), přece nemám tak ?patné mínění o potenciálně kulturních jedincích mezi námi, o národě (a u? to by nás mělo varovat, jak a proč to slovo zní najednou neslýchaně a cize!). Xkrát jsem se přesvědčil ? a to i po v?ech morfinisujících injekcích pop-music, po megadecibelech ?ílejících stadionů, po nepřetr?itém vymývání mozků za spojené součinnosti kýčových seriálů, bulvárního tisku, brakové literatury, v?eliké Koitus- i mordkultury atd., atd. ? o velké vnímavosti tzv. ?prostých lidí?: třeba i pro poesii. Věřím v nezničitelnost kultury, v?emu navzdory.

Je v?ak pravda, ?e skutečná kultura je dnes vá?ně ohro?ena v?e vytěsňujícím konsumním nedotknutelným credem moneymakerů, stylem ?panem et circenses?, ?e jsme denně vyzýváni k zápasu s pokračující barbarisací.

Abych tedy mluvil za sebe: i kdy? jsem nedávno vydal BOX (č. 6), kde se o ?outu? nejen mém, ale někdej?ího moravského samizdatu atd. mluví, přece jen se já sám dnes za kulturního outsidra nepova?uji. Jednak proto, ?e tvořím-li v kultuře, té skutečné, jsem v?dy ve středu dění a bytí, i kdybych byl na ostrově (a Bítov mimochodem dávno ?ádným ostrovem, nato? kulturním, není ? je naopak stále víc pojmem ? střediskem, místem setkání vyznavačů, předbojovníků a tvůrců této kultury, a to nejen jako místo ka?doročního setkávání těch dvou stovek na?ich básníků).

Ale striktně vzato, necítím se co do publicity, po svém velkém, vzápětí rozebraném básnickém výboru z nedávné doby a při bezprostředně chystané knize svých statí i vstupním svazku mého básnického díla, při práci na dal?ím BOXu a při stupňovaném zájmu masmedií, hlavně televize a rozhlasu o mé dílo a osobu, při odříkaných nabídkách na recitační večery se v?ech stran, při v?em zájmu veřejnosti, editorů i čtenářů, který ani zdaleka nestačím pokrýt, ani trochu outsidrem.

Pokud se v?ak tím slovem, ne moc pěkným, myslí četná distance, nárok na nezbytnou samotu, která nutně v?dy tvoření provází, anebo pokud by někoho drá?dila obecná disproporce mezi řekněme přenosem fotbalových zápasů, debilních seriálů a kýčů v?eho druhu a televizní (non)publicitou poesie (cizí slovo poesie), pak ov?em jde o jakýsi ?out?, ba přímo diskriminaci. Trik je v?ak v tom, ?e si nesmíme dát vnutit tuto opačnou optiku, obrácenou perspektivu ? zkrátka pozici jakéhosi outu v tom jedině podstatném: hodnoty určuje vzdor v?emu jen skutečná kultura, nikoliv masmediální trh, jakkoliv i zde je třeba sna?it se o nepřetr?itou donquijotiádu ? pozor: nikoliv o vyhánění penězoměnců z (dosud neexistujícího) Chrámu: spí? o postupnou a nenápadnou infiltraci ? povlovnou přestavbu tr?nic na basiliky, anebo aspoň stok a kloak na katakomby.

A je?tě jednou pozor: kultura, stejně jako Syn Člověka nikdy neví, kde mů?e najít své publikány. Nemusí být v?dy dobré to, co za totality ani nebylo jinak mo?né ? pokud jsme se snad nerozhodli pro ře?ení mimo nejvlastněj?í rámec kultury, pro politický disent ? tj. v dobách nepřízně pokorně přebírat svůj hrách, sázet a ?lechtit jej kdesi v koutě, a nechat věci bě?et: do lep?ích dob. Kdo je stvořen pro boj, pro veřejnost, nesmí se ov?em podbízet, ale musí vydat svědectví. Nemá být svíce postavena pod kbelec a hřivna svěřeného stříbra nemá být zakopána, ale zmno?ena a má zazářit jako město na hoře.

?e přitom člověk mů?e často skončit jako posel příchozí na Vinici, je víc ne? nasnadě. Jen?e právě tohle ? jakkoliv se zde riskuje občasná hanba, pokálené roucho či dé?? kamení, jen?e právě tohle ? toti? nárokovat si na společnosti, veřejně, svůj vladařský nárok ? je v?echno, jen ne postoj outsidra.

Můj dne?ní problém je jediný: aby mi dal Pán Bůh dost času a sil, abych mohl aspoň v hrubých rysech dokončit, pro co mne poslal.

Přeji hodně úspěchů va?í anketě a va?emu Prostoru stále vět?í prostor ? publicity veřejné, ne outové, ale hlavně té neztenčeně kulturní. Být nahoře, v úzkém prostoru vrcholku pyramidy, jako ten Goethův Lynkeus ve své strá?ní vě?i, a odtud statečně, jakkoliv zespoda takřka nepozorovaně, obzírat horizont, je?tě nutně neznamená být mimo. Právě vy vytváříte, roz?iřujete, trasujete příchozí Kultuře její nezadatelný, v?eobecný Prostor.

***

Jindřich Pokorný, překladatel, literární historik,
organizátor kulturních iniciativ

Asi bychom měli rozli?ovat outsidry nikoli jen dvojího druhu (údělem a volbou), ale spí?e trojího, počítáme-li, ?e k prvním, tradičním patří ti, kdo nestačí s dechem, a ?e druhý (volbou) se stal u nás rovně? tradičním přinejmen?ím u? za protektorátu: kdo nechtěl kolaborantsky závodit o vy??í příděly cigaret a bůčku za ?pičkové výkony ve zbrojním průmyslu (ano, i tam dozrával předvoj na?í dělnické třídy!), ten vystoupil z houfu a dal se k simulantům, nebo (jak se později říkalo) k vnitřní emigraci, případně k odboji ?druhému? za nacistů anebo po osmačtyřicátém, za bol?eviků, k odboji ?třetímu? (jak se taky později říkalo, ov?em u? s jistou nadsázkou). Co jinak zbývalo v zemi močidla a nátchy? A tak se během oněch čtyřiceti padesáti let vyvinulo i outsiderství volbou v jakýsi trvalý průvodní způsob bytí.

S touto druhou kategorií jsme my Če?i měli údajně skoncovat v rámci polistopadové znovu nabyté svobody a nezávislosti, jen?e namísto toho k oběma druhům (jak k těm ?patným na plíce, tak k těm daleko od páchnoucího středu) přibyla je?tě skupina třetí: nad?enci, kteří nejprve jednali v duchu takzvané Havlovy výzvy (?Máte zodpovědnost anga?ovat se?, a nikoli ?zůstat stranou jako nezávislí /?/ jestli tohle řeknete v?ichni, tak se mů?e stát, ?e nezávislý nebudete nikdo? atd.). Brzy se ale zjistilo, ?e po téhle výzvě si ?nezávislost? ?v anga?ovaném? středu zachoval asi jen pan Pehe.

Jinak mě napadají jména s dost smutným osudem: kupříkladu p. Pithart si dokázal vybojovat prvenství mezi senátory tzv. sebevolbou, čili vlastním hlasem, pomocí nevlastních my?lenek naopak zase na stupních vítězů v grantovém klání stanul p. Pinc (t. č. ředitel nejednoho akademického učili?tě filozofů), tradičně podporován p. Sokolem, (t. č. ministrem, dokonce ?kolství); přitom se oba hlásí k odkazu p. prof. Patočky, jemu?, nemýlím-li se, byl ?ivot v pravdě nadev?e. A takto bychom mohli ve výčtu různých závodů na hři?ti středu pokračovat.

Změněná pravidla hry přestala přirozeně zanedlouho leckomu (opět) vonět, a tak nakonec nejeden nad?enec skončil zase na okraji, kde se postupně vytvořila skupina outsidrů číslo tři, částečně sice navrátilců do skupiny dvě, ov?em ? a v tom se od nich li?í! ? bohat?ích o zá?itky, na které se nezapomíná. V?dy? je?tě přibli?ně do poloviny devadesátých let se jim mnozí tzv. úspě?ní bývalí kamarádi alespoň ti?e (u piva nebo na WC) svěřovali se svými trampotami svědomí ? ale komu se dnes svěří p. Ruml třeba s tím, proč dal p. Stanislava Novotného, pravou perlu mezi policejními hodnostáři, vykázat z vnitra? Dnes u? asi jen ?jako chlap chlapovi? svému nedávnému náměstkovi M. Fendrychovi ? halt, je to svinstvo, ale jinak se dneska politika dělat nedá.

Tak?e po ?esti letech strávených mimo závodi?tě za Hitlera a po dal?ích jednačtyřiceti za Leninových dědiců patří i za na?ich hochů (chlapů) k nejlákavěj?ím nabídkám na trhu ?ivotních příle?itostí opět oblíbený okraj? Mezitím se ov?em nový střed vystrukturoval vskutku dokonale, zvlá?tě kdy? mu bě?í o platy a paláce, rozumí se senátorské, poslanecké, bankovní i jiné, případně o to, jak se zbavit někoho, kdo ?moc zlobí?, ?strká do v?eho nos? apod. Pak se spojí vláda s opozicí natotata a ?mahem si poradí s pokusy různých ??ouralů o (skutečnou) kontrolu, (skutečně) volný přístup k informacím atd., atd. (autentický výrok ze sněmovních kuloárů: ?Neblázněte, to by nám [zvýraznil JP] pak nikdo nechtěl ?ádnou funkci vzít!?).

Střed je zkrátka jedna rodina (i kdy? někdy, jak se říká, ha?teřivá). Zato outsidři na okraji mají k sobě daleko u? more geometrico; nadto (oprávněně) milují ?nezávislost? prérijních samotářů, nebo? právě v ní se daří svobodě ducha spolu se v?emi slastmi objevitelů, o jejich? půvabech není třeba pochybovat (tolik k otázce tři va?eho redakčního dopisu; na tu jistě přesvědčivě odpovědí mnozí jiní, anebo u? odpověděl například Jan Lopatka /v Revolver Revue 26, s. 249 a násl./).

Taky by se nemělo zapomínat, ?e na okraji dne?ka, neboli v poli outsidrů, skončily Dobré Mravy, Stáří (rozumí se zku?ené, odli?né od vyčůranců ze strany Důchodci za ?ivotní jistoty) a dále Příroda a Právo. K poslednímu přičiňme alespoň poznámku: i ti nejhorlivěj?í kritici na?eho soudnictví (naposled V. Cepl jr. v Lidových novinách 14. 5. 1998) zapomínají brát v úvahu rozdíl mezi skutečnými právníky a pouhými znalci (plniči) právních předpisů, kteří se pestří někdy opravdu podivuhodným způsobem, od justiční vra?dy (případ Wonka) a? po justiční kopance (dodatkové tresty někdej?ím odpůrcům komunistického re?imu) a justiční p?ouky. Typická je causa J. Kafka, v ní? byl bývalý pracovník StB odsouzen za mučení disidenta ke ?čtyřem letům zákazu činnosti v ozbrojených slo?kách?, tak?e místo trestu příslu?ný orgán (jménem JUDr. I. Podlipná, Obvodní soud Praha 1 ? kdopak ji asi pustil k promoci? a podepsal soudcovský dekret?) judikoval návod, jak získat modrou kní?ku, a tím jako zákonný představitel ústavní moci ohrozil jeden z pilířů právního řádu, důstojnost soudu, nebo? ji poní?il na pouhý komický klip. Pak důvěřujte jistotám středu!

I ná? pan prezident si občas rád začtveračí, nejdřív na?ince nabádá, aby se pro svou ?nezávislost? ?anga?ovali?, a pak podpisuje do?ivotní dekrety různým sudirádkům a jejich učitelům i učitelům (děkanům, dokonce rektorům) jejich učitelů, kteří nám dnes dělají ze soudcovské ?nezávislosti? kabaret.

S úvahami (i skutky) na věčné téma ?co dál?? by tedy lidé na okraji měli asi začít tradičně z úplně opačného konce. Pan profesor Čulík, mu? znalý světa, doporučuje pěstit občanský networking (srv. Listy 8/95 a 1/96), tedy sdru?ovat se za účelem řádným, to znamená nikoli neřádným, tedy pokleslým přiměřeně pánům (i dámám) středu.

Ale zkuste dát dohromady pár outsidrů pro takzvaně dobrou věc!

***

Vladislav Zadrobílek, zahradník, výtvarník, mu? v domácnosti,
spisovatel, nakladatel, provozovatel agenturní činnosti
v oblasti kultury

1. Nikdy jsem se necítil být outsidrem, ani bych nevěděl, co to slovo doopravdy znamená. Snad být v zámezí? Stát mimo hru? Ale to se přece píská a trestá! Nikdy jsem netou?il po kariéře, tam, kde jsem byl, jsem se sna?il něčemu pomáhat. Pracoval jsem na státním statku ? zalo?il jsem divadlo. Pracoval jsem v hutích ? stal jsem se spoluzakladatelem literární a hudební skupiny (členy byli Eda Ovčáček, Milo? Urbásek, Jiří Veselský, Ruda Valenta, Vladimír Kotmel a dal?í). Kdy? jsem se vrátil do Prahy, byl jsem spoluzakladatelem dal?í skupiny, která ale dlouho nevydr?ela. Potom jsem chodil pomáhat při zařizování Divadla Na Zábradlí; sotva?e manuální práce skončily, ode?el jsem. Nestál jsem stranou, proto?e poka?dé jsem byl ?in?. Nebyl jsem ani nejsem v opozici vůči něčemu, jsem ve své vlastní pozici ? a ta se mění; já se měním. Nijak to nesouvisí s vněj?ími vlivy, anebo jen pramálo. Kdy? jsme zalo?ili hudební společnost ?abí hlen, víc jak dva roky jsem byl ?in? jako ?muzikant?. Deset let jsem vydával samizdaty: necítil jsem se být outsidrem, byla to vlastně nádherná doba. Spoluzakládal jsem obnovenou společnost českých hermetiků Universalia. Kdy? se mi zdálo, ?e u? tam nepatřím, ode?el jsem. Nevím, jaké hodnoty by mohl outsider ochránit svým postojem. Rozhodně bez ohledu na to, co to přiná?í ? a? dobrého nebo zlého mně či jiným ?, sna?ím se být sám sebou. Zpočátku to bylo jednoduché, potom obtí?né, teď samozřejmé. Jako nakladatel a vydavatel tisknu knihy, které se mi líbí, bez ohledu na mo?ný peně?itý efekt. A proto?e se mi občas líbí i něco takového, co se líbí více lidem, prozatím jsem se střídavým úspěchem schopen vydávat několik knih ročně. Stal jsem se nakladatelem a teď i vydavatelem hermetického sborníku Logos: a? přijdu na to, ?e u? není potřebný, přestanu ho vydávat. Necítím se být ochráncem kultury, ani nezachraňuji autenticitu tvorby: otázka mě zřejmě minula ? nebo já ji.

2. Ka?dý se staneme tím, co jsme, vlastní volbou, ne proti své vůli. Leda?e by člověk nechtěl a přitom zároveň navzdory sobě zvolil nechtěné. I to je volba. Re?imu nepohodlní občané se stali nepohodlnými vlastní volbou: ?li za hlasem srdce, svědomí, rozumu atd. Kdy? někdo, intelektuál, musel pro svoji volbu (ne postoj, to je něco z tělocviku či z vojny) odejít z intelektuálního hnízdi?tě jinam (kotelna, maringotka, stavebnictví atd.), za?il kus jiného světa, mo?ná obtí?něj?ího, ale po čase nečekaně svobodněj?ího a vlastně z jistého aspektu výhodněj?ího: měl víc volného času a mohl myslit bez pohůnka-musu. Ten mus jinak pracuje s německou důkladností na profesní a společenské kariéře; mnozí mu obětují sami sebe. Vět?ina těch, kteří okusili bezzábranovost ?vyděděnství?, jsou u? někým jiným a chovají se odli?ně i dnes. Vidí problémy jinde ne? ostatní. Obdivuji Danu Němcovou: dělá to, co dělala v?dy. Nic se na ní, pokud vím, nezměnilo. Ze stejných důvodů mám rád spoustu jiných lidí, které znám. Nic je nevykolejily změny po listopadu. Ti ostatní jsou ale v musu a stávají se pokloníky.

Múzy nerady musy. Umělec miluje svoji svobodu a nehodlá ji prodávat. Je to jeho svobodná volba: rozhodnutí se pro svobodu, proti musu (omlouvám se za ten ?germanismus?, ale jiné slovo pro to, co chci říkat, mě právě nenapadá). Při svém putování po republice jsem poznal výborné muzikanty a přátele ? Cikány. Dnes se o nich mluví jako o minoritě a o Romech. Pokud vím, koptské slovo, stejně jako romské slovo rom(a), značí něco velice obecného: člověk. Právě tak rom?tina je člověčtina. Ale Cikán, joj, to zavání hrdou svobodou: ?koda, ?e násilné přemis?ování do měst změnilo Cikány v Romy: člověk nezní zas tak hrdě, jak jsme si myslívali. A je?tě něco: vytěsňovaný se sám pomáhá vytěsňovat. Cítí svoji odli?nost neméně silně jako ten druhý, jiného rodu či rasy. Jenom neradi obětujeme své odli?nosti ve prospěch nerozdílného gulá?e pro v?echny. A máme pravdu. Teprve spojením odli?ností mů?e vzniknout něco nového, ne jejich rozpou?těním a slíváním. Český Němec, ?id, Slovák, případně emigrant-imigrant stojí před volbou: mám se stát outsidrem? Nestat se jím je jistě někdy obtí?né, ale v podstatě to zále?í předev?ím na něm samém. Omlouvám se, asi jsem otázce neporozuměl.

3. Nevím, proč by mě měly nějak výlučně oslovovat některé osobnosti, hodnoty a umělecká díla na ?kulturním okraji? (na okraji kultury?) víc ne? jiné a jiná? A proč by měly mít, a zrovna podle mne, nějakou ?anci (asi zvlá?tní!) do budoucna? Mohl bych uvést řadu jmen ze star?ích dob: Otokar Březina, Anna Pammrová, Jakub Deml, Sigismund Bou?ka, Josef Florian, Petr Bezruč, Bohuslav Reynek, později Josef Váchal, z nověj?ích třeba Luděk Marks a dal?í: v?ichni ti tvořiví lidé svázali svůj ?ivot s něčím je?tě men?ím ne? region. Seděli na vsích a v městysech jako ve spásonosných archách a čekali, ani? by přestávali pracovat na sobě a na svém díle, a? se něco stane. Pro?ili jiný ?ivot ne? modernisté, jejich je dnes budoucnost. Ladislav Klíma, Vladimír Boudník, Zdeněk Bou?e, Bohumil Hrabal a dal?í ?ili a podobně tvořili v pra?ských čtvrtích a je?tě jiní, jako Arthur Breisky, Alén Divi?, Zdeněk Přibyl, Vlasta Tře?ňák, mizeli z obdobných důvodů ve světě. Rozhodně nebyli outsidry v tom smyslu, v jakém se ono slovo dnes vykládá. Prostě: zvolili to nejlep?í, co jim nejvíc vyhovovalo, i kdy? nám to tak nepřipadá ? a mo?ná ani jim někdy nepřipadalo. Jinak nemohli. Kdysi jsem řekl, ?e Váchalova doba přijde. Při?la. To, co se zdálo být okrajové, se stalo ústředním. Ale jen na čas. Podobně Klíma, Reynek, Deml jsou najednou ?ivotní a důle?ití. A budou jistě znovu zapomínáni a objevováni, proto?e jsou jiní. Jiní ne postojem, nýbr? volbou. Je?tě poznámka: alternativní kultura je dal?í slovo, které mi v této souvislosti jde myslí... Mám rád, jak hraje a zpívá Iva Bitová nebo Dagmar Andrtová, jak maluje a ?zpívá? Vladimír Kokolia, ?divadlo? i obrazy Petra Nikla, ale to nejsou outsidři ani alternativa k něčemu. Jsou sami sebou. Pokud jde o skutečné básníky, jsou dnes vzácní jako bílé vrány. To proto, ?e stoupl význam vizuálního, oko převládlo nad uchem. Přestáváme se navzájem poslouchat a sly?et. Básníci jediní jsou outsidry, a to údělem. Mo?ná právě proto, doufám, napí?í to, co od nich očekáváme: na?i stále tě??í pravdu o nás samých.

***

Andrej Stankovič, básník, literární a filmový kritik

Na to, ?e jsem outsider, jsem si u? dávno zvykl. Snad to nebude ani dál marné, ?e je tomu tak. Klíč k chápání outsiderství rovně? vidím v jedné devíze Jana Hanče, av?ak v jiné, ne? je uváděna v dopise Prostoru, jím? jsem byl vyzván k tomuto příspěvku. A sice (cituji volně, také jsem si na citování tohoto citátu ji? zvykl): ?Kdyby byli v?ichni lidé takoví jako jsem já, nikdy by člověk nebyl pánem tvorstva.? Z této devízy srozumitelně plyne, co je kořenem outsiderství: nechu? k jakékoli moci nad tvorstvem, a tedy i nad lidmi a neschopnost ji vykonávat.

Outsider je onen ??astlivec (vzpomeňme Camusových výměrů lidského ?těstí), jeho? zoufalá prosba ?odejmi tento kalich ode mě?? byla v poslední chvíli vysly?ena. Proto je outsider, doká?e-li z tohoto daru shůry ? paradoxně ? tě?it, mimo dosah norem hami?né a cti?ádostivé doby a (na rozdíl od Camuse i Hanče ? autora prvního citátu a ve shodě s Hančem citátu druhého) mů?e celým ?ivotem děkovat V?emohoucímu, ?e se nad ním slitoval. Lidské a bo?ské se aktem vysly?ení oné prosby od sebe tak nekonečně vzdálilo, ?e to děkování je beze v?í ironie (?a? kdokoli to je?, řečeno se Swinburnem).

Vrátím-li se k sobě, mohl jsem, jako vět?ina mých spolurodáků z Translajtánie, dopadnout jako outsider v tomto 20. století (kdy ??ivot podstatně zhnusněl?, E. Bondy) mnohem hůř, stačilo mít trochu sněd?í ků?i, křivěj?í nos nebo silněj?í akcent a být v pravou chvíli na nějakém tom nesprávněj?ím místě. Takhle jsem (při své pro v?eobecnou otupělost jen zřídka zaregistrované nápadnosti, jí? pracovně říkám ?sviňáctví?, parafrázuje v tom zdej?ího klasika: ?V?echno je jinak, jen já jsem sviňák?) s jistou nevra?ivostí trpěn; zejména kdy? nechci svému osvětí, k němu? jsem při?el ve středoevropském melting potu jako slepý cikán k houslím, ani slovem nic vnucovat a za peníze (?daňových poplatníků?, jak se dnes velkohubě říká) v?elijak upatlaně předvádět ? nedej pánbu i na obrazovce ? dobrou vůli chtít na té na?í reáldemokracii něco zlep?it. Jak to sarkasticky řekl druhý z citovaných ve va?em dopise, Jan Lopatka, ve dveřích vinárny Blatnička jednoho jarního večera 1969 ? my přicházeli a on odcházel ? Věnku ?ilhánovi: ?Vybudovali jste tady socialismus a pak jste ho chtěli je?tě zlep?it!? Podstatné směrnice ?ivot nemění. (Například ta o ?ivotě a sluzích, kteří ho za nás ?ijí, od dávného a dnes ji? skoro neznámého Villierse de l?Isle Adama.)

Na závěr je?tě pohled na věc z druhého konce. Také drogy rozvoji outsiderství přejí; není tomu v?ak obvykle tak, ?e by droga iniciovala outsidra. Naopak outsider vyhledá drogu, ani? by to zpravidla něco změnilo na jeho outsiderství, například ?e by droga vyvolala jeho konformitu vůči tzv. drogové scéně. Outsider si mů?e svou nonkonformitu zachovat ? spolu s postavením na okraji ? dokonce i jako dealer (Rimbaud). A na druhé straně stojí De Quincey a Jünger, experimentující a zkoumající nejen drogy, ale i jiné jevy na okraji společnosti, nebo, jako Alberto Vojtěch Frič, archaická etnika dokonce na okraji lidství, řídící se převá?ně instinkty.

Ostatně při dne?ní masové kulturní perverzi, povrchní globalizaci a globalizaci povrchnosti, při ní? je jakási totálně oslabená a smrtelně nemocná (pop)kultura udr?ována při ?ivotě jen na přístrojích ? medializací a komputerizací, zviditelňováním a ozvučováním ?, není vyloučeno, ?e takto na okraji se ocitá i nepatřičně ?iroce zalo?ená starosvětská vzdělanost se svou rigorózní gramotností (erudicí) a neméně rigorózní představou, ?e kulturní hodnoty je třeba uchovávat ve vlastní paměti a nebýt v tomto ohledu ?na přístrojích?. Tedy sókratovská (a gogolovská) péče o du?i v první řadě.

Kam taková péče vede, víme u? dobrých dva a půl tisíce let a jedině je nadějné, ?e tomu pořád je?tě není konec. I kdy? do té ?globalizace? ? jak se to u? častěji v dějinách stalo ? jistě vstoupí nějací ti Avaři a (na Forum Romanum) nějaké amalrikovské kozy (Andrej Amalrik ? zapomenutý politolog ze třetí čtvrtiny 20. století).

Těch Avarů bych se já osobně tolik nebál, jsou toti? mými transylvánskými předky (Székelyové), jim? se v minulém století v anglosaských hororech říkalo Sikulové. A na ta sněhobílá rohatá zvířata jsme tam zvyklí také.

***

Petr Vosáhlo, re?isér, dramaturg, důchodce, outsider

Komunisté odjak?iva prosluli výrobou outsidrů i ve vlastních řadách. E. F. Burianovi ?ádné úlitby ve prospěch strany, prováděné v poválečných letech, nepomohly. Stačilo, a tím zřejmě dr?eli Buriana v ?achu, aby se rozpomenuli na jeho předválečný protest proti likvidaci Mejercholda a jeho divadla nebo na jeho polemiku s Neumannovou knihou Anti-Gide a mohl být označen za úchylkáře se v?emi důsledky z toho plynoucími. ?Zatím co my, bývalí dogmatici, jsme se se studem probírali z letargie, Emil Burian psal a inscenoval jednu za druhou ?patné schematické hry,? pí?e Sergej Machonin ve své knize sebeinventury Příběh se závorkami. Ov?em, ?e v kapitole Burianovi věnované, vidí Buriana celistvě a v souvislostech i jeho tvořivých přínosů.

Machoninův ?ivotní příběh je vzru?ující. Pí?e ? a nejenom ve své poslední knize ?, aby pochopil sám sebe. Osobnostní vnímání světa a uměleckého díla předev?ím si nárokuje celou jeho bytost, lidskou účast a upřímnost při podávání svědectví. Uplatňuje se pak nepochybně zpětná vazba, kdy řád v umění jím usilovně hledaný formuje i řád jeho my?lení a jeho ?ivota, rozbíjí postupně ?monolitní socialistickou víru?, jak to sám nazval, by? s důsledky pro něho riskantními.

Václav Havel psal své hry-morality na půdorysu absurdního divadla. Co není morální, je absurdní. Aby se nestal absurdním, putuje raději do vězení.

Zástupně hovořím o třech tvořivých lidech. Peripetie jejich osudů skýtá mo?nost srovnání s postoji, které jsme zastávali my mnozí oproti nemnohým. Burianova marná snaha byla, řekněme, varující. A tak bylo chytré vyhnout se podpisu pod antichartu, bylo obratné najít způsob, jak se vyvléci z nátlaku stát se fízlem, bylo snad záslu?né nezavléci rodinu do svízelné situace ztrátou zaměstnání a občanského, by? problematického postavení, ale nikdy to nebylo a u? nebude statečné.

?? co bylo? Ka?dému něco jiného,? čtu ve Vaculíkovi. Od dětství jsem nav?těvoval Vlastimila Vokolka, jednoho ze tří vzácných pardubických bratří. Od něho jsem se dovídal jiné skutečnosti, ne? které hlásala ?kola, rádio a rodiče. Později jsem se dovídal i o pozadí procesů, a nebylo lze nedůvěřovat slovům tohoto vzácného nazarena, s přibývajícími lety stále mi bli??ího. Tak?e jsem se naučil nabyté mínění tajit i před rodiči, a začalo to zdlouhavé ?zámotkové bytí? s věkem v tzv. socialistickém prostředí zdokonalované a přetrvávající do dne?ních časů co návyk? Ergo psychický lapsus?

Anebo jako ?přirozená distance? od světa bezohledného k?eftu, peně?ní bulimie, podvodů a vra?d a liknavé spravedlnosti, to v?e bohatě dokladované slovem i obrazem v hororovém seriálu televizních zpráv? Řekl jsem poněkud literátsky ?zámotkové bytí?, co? ve skutečnosti bylo racionální rozhodnutí anulovat marxistické floskule včetně jejich militantních nositelů. Člověk si tak otevřel vrátka k vnitřní svobodě a zároveň se a? příli? zviditelnil na divadelním dvorečku propachtovaném svými řediteli. Pravidelné komplexní hodnocení sice nevyvolávalo v posti?eném komplex, zato ho pravidelně existenčně ohro?ovalo apodiktickou formulí ?politické nevyspělosti? s dovětkem ?Nenastane-li určitá změna, nemohl by nadále místo re?iséra zastávat?, jak (dnes u? pobaveně) cituji ze zlomku kádrového materiálu, který mi byl po listopadu 1989 doručen.

Anga?má v pardubickém divadle bylo pro mne pozoruhodné tím, ?e jsem tam měl své přátele, které rodné místo poskytuje, ale taky přátele nově nabyté, výtvarníky, které nespojoval nějaký společný program, ale společný úděl. Ob?ivu hledali ve spolupráci s architektem, tiskárnou apod. Vlastní práci vykonávali v azylech svých ateliérů. Byli dost obratní na to, aby pořádali výstavy tajné, polotajné i veřejné, ty poslední pak s nevlídnými důsledky pro pořadatele. Hodnoty jejich práce, teď u? postupně zveřejňované, prozrazují výjimečnost jejich talentů. Za v?echny: malíř a sochař Alva Hajn.

Azyl ateliérů byl uhrančivě přita?livý a ov?em, ?e obdobný azyl mohl poskytnout psací stůl, čeho? jsem vyu?íval. Vlastní zaměstnání se tak stalo kafkovským úkrytem, a kde byl v té době Diderot se svou teorií o povolání, které člověka mentálně formuje!

U? za totality jsem se odstěhoval na dědinu, kde neexistuje anonymita městské ulice, ka?dý je tu jak obna?ený. Taková byla ve mně odev?dy touha v ústraní světa souhvězdit na nebi filozofů a pěstovat mrkev. Zjednodu?ený vzorec lidských vztahů na dědině vyjevuje, co jsem byl navyklý vyhledávat na prknech divadel, charakter lidí a doby jak pod zvět?ovacím sklem. Konstatuji, ?e na pořadu dne není, tady ani ve městě, dekadentní ideologie marxismu, ale ?e je třeba zbohatnout, nepodařilo-li se to včera, musí se to podařit dnes, nejpozději zítra, alespoň ty ?rychlý prachy?, za deset tisíc spolknem i hovno bezdomovce.

Jaké podivné soukromničení, nejsem-li s to identifikovat se s jedinou politickou stranou. A tak opět ten stůl a slova, kterým je namáhavé dostát. Nebýt Sergeje Machonina, o svých textech bych mlčel. S Machoninem jsme měli jednu společnou vlastnost vně oblasti umění: lásku a obdiv ke stromům. Někdy zajdu do lesa, klaním se stromům a říkám promiňte, promiňte. To kdy? popí?u příli? mnoho papíru. A i knihám často vyčítám: co jste změnily na tom světě?! I nejprost?í slu?nost, aby člověk pohledal! Ani to ?dobrý den? neumíme. Slova jsou pro nás vět?í ne? my sami. A mají vět?í váhu, ne? uneseme. Nestačíme na jejich obsah. Řekl outsider.

***

Miloslav Čapek, důchodce, bývalý politický vězeň

Outsiderství bylo, je a bude problémem a jevem v ka?dé společnosti a době. Nezále?í na tom, jestli se jedná o společnost svobodnou (demokratickou), nebo nesvobodnou, ovládanou totalitním re?imem. Jeho příčiny jsou buď společenské, anebo jsou v člověku samém. Outsidrem v nesvobodné společnosti je ka?dý člověk nebo společenská skupina, která nesouhlasí jak s idejemi, podle nich? se společnost řídí, tak s těmi, kteří ji vedou a ovládají. K outsiderství tohoto druhu je potřeba velmi mnoho osobní statečnosti, pokud člověk dává svůj nesouhlas veřejně najevo.

Komunistická společnost měla cenzora, který neumo?ňoval lidem jiného politického přesvědčení projevit svůj názor. Přes proklamovanou svobodu slova a tisku jsou u nás i dnes politické názory, je? není mo?né publikovat. Korespondují s ?politickými mýty?, které si na?e společnost po roce 1989 utvořila. V tomto směru se cítím outsidrem, proto?e jsem jeden z těch, jeho? hlas je přehlí?en. Dá se dokonce mluvit o diskriminaci. Je to názor mnoha politických vězňů padesátých let nejen na způsob, jakým se uskutečnila ?sametová revoluce?, ale i na celý polistopadový politický vývoj a morální úpadek, do kterého se na?e společnost dostala.

Zdá se mi, ?e ?ijeme v absurdním ?kafkovském světě?, v něm? nám dřívěj?í budovatelé komunismu a lep?ích zítřků (reformní komunisté) dělají předná?ky o tom, jak má skutečná demokracie vypadat. Z tisku se dozvídáme, ?e současný předseda Senátu Petr Pithart vstoupil do KSČ z ?romantismu?. Ano, do strany, proti ní? jsme se v roce 1948 postavili, proto?e měla ve svém programu třídní boj, likvidaci třídního nepřítele a ve světovém měřítku měla na svědomí desetimiliony lidských ?ivotů a nás odsuzovala na desetiletí do vězení. Nedoká?i si představit tragikomičtěj?í situaci, ne? kdy? vedoucí političtí činitelé ? současný předseda vlády, parlamentu a Senátu ? byli členy této strany. To se děje v demokracii, za její? vítězství jsme bojovali, seděli ve vězení, a někteří dokonce polo?ili svůj ?ivot. Tam nás dovedla láska a pravda, která zvítězila nad l?í a nenávistí.

Za této situace je lépe být outsidrem ne? člověkem, který ?ije na výsluní této zahnívající společnosti. Nezbývá mi ne? věřit, ?e nakonec ?Pravda přece jen zvítězí?.

V ka?dé svobodné společnosti je velmi tě?ké prosadit se, a to i v případě jedince, jen? k tomu má předpoklady. Z historie víme, ?e nositelé velkých my?lenek a tvůrci uměleckých hodnot ?ili v ústraní a jejich současníci je nedovedli pochopit. Ocenily je a? dal?í generace, které se dostaly na úroveň jejich tvůrců.

Zkomercializovaná spotřební společnost, která je na Západě a v současnosti se tvoří i u nás, má své mechanismy a vnitřní vazby upřednostňující pouze určitou skupinu lidí na ?výsluní společenského zájmu a pozornosti?. Preferování určitých jedinců se u nás děje v tisku, rozhlasu i televizi. Lidé, kteří jsou mimo tento okruh, mají jen malou ?anci se prosadit, i kdy? jejich kvality je k tomu opravňují. V těchto případech se dá mluvit o outsiderství v pravém slova smyslu. Existují v?ak i outsidři, kteří se dostali do tohoto postavení vinou svých vlastních chyb a různých komplexů, je? pak určují jejich vztah k okolí nebo společnosti. V demokratické společnosti mají lidé mo?nost vytvářet různá společenství nebo zájmové kluby, které odpovídají jejich představám, názorům a ?ivotnímu stylu. Tam je mo?né uplatňovat své ambice nebo schopnosti přirozeným způsobem a v podmínkách, je? si toto společenství vytvoří.

Braková literatura nebo kýče byly a jsou v ka?dé době produktem lidské povrchnosti, a proto nemá cenu proti nim bojovat. Svým způsobem vyjadřují pravdivý obraz člověka a také vyjadřují nesplněné touhy po lásce a statečnosti, kterou lidé postrádají. Součástí této tvorby je i pornografie, kompenzující nesplněné erotické nebo sexuální touhy, je? ovládají mnoho lidí.

Problémem v?ak je, ?e v literárním i filmovém braku se střídá kladný hrdina se záporným a ?e brutalita a neskutečné činy těchto supermanů svým způsobem bagatelizují skutečnou statečnost.

Dal?ím nebezpečím lidské společnosti je snob. Také o něm platí, ?e byl, je a bude. Je to člověk, jen? ze sebe dělá, co není! Lidé, kteří mají vztah ke skutečné kultuře, my?lenkovým a mravním hodnotám, snobem pohrdají. Snob byl i ve společnosti ?socialistické?, ale současná doba vytváří pro snoby mimořádně výhodné podmínky. Outsider typu Jana Hanče snobem pohrdá a dává to veřejně najevo. Nejlep?í způsob je snoby prostě přehlí?et.

Vzhledem k mé časové zaneprázdněnosti sleduji pouze okrajově současná kulturní a umělecká díla. V tomto směru čerpám z minulosti. Nenacházím ?ádné osobnosti, ani díla, která by překročila velikány nedávné minulosti: Alberta Camuse, F. M. Dostojevského, W. Faulknera. Z na?ich spisovatelů je to Karel Čapek. Vysoce hodnotím knihu Edvarda Valenty Jdi za zeleným světlem. V dílech těchto autorů se lidé projevují v pravé podobě v extrémních situacích, kdy o něco jde. Tam se odhaluje maska společenské přetvářky a konvencí. Člověk se projevuje ve své nahotě s klady, ale také nedostatky, je? za normálních okolností pečlivě ukrývá. Vět?ina lidí, kteří se za normálních okolností derou dopředu, v době, kdy bylo mo?no za něco bojovat, stála v ústraní a mlčky nebo hlasitě souhlasila s bezprávím, je? ovládalo společnost.

V současnosti nejvíce hodnotím ekumenické snahy pape?e Jana Pavla II. o sjednocení křes?anských církví a přiznání chyb, kterých se katolická církev dopustila, speciálně u nás. Dále je to snaha o dialog různých kultur.

V oblasti politické jsou to snahy o hospodářskou, politickou, vojenskou a kulturní integraci Evropy s Amerikou. Euroamerická civilizace na obou březích Atlantiku mů?e být pokračovatelem řeckořímské civilizace, je? se utvořila na břehu Středozemního moře. Ty, kteří se o to nejvíce zaslou?ili, ocení a? dal?í generace.

Z oblasti vědeckých objevů pova?uji za nejdůle?itěj?í Einsteinovu teorii relativity. Její důsledky prokazující význam a důle?itost filozofické subjektivity v nazírání na svět se projeví a? v pří?tím tisíciletí.

***

Zdenka Polívková, právník z oblasti ústavního práva

V nedávné minulosti byl člověk vyřazen z určujících a vedoucích míst ve společenském dění, proto?e nebyl členem vedoucí strany, ani se s radostnou aktivitou nepodroboval jejímu vedení. Nepřizpůsoboval se důsledkům její ideologie, ničící svobodu a lidskou důstojnost. Nepřizpůsobil se, proto?e se přizpůsobovat nechtěl. V?dy? stačilo tak málo! Jen podepsat přihlá?ku a pak, pravda, platit ty vysoké příspěvky. Nejsa členem komunistické strany, stal se občan outsidrem. Nebyl zařazen mezi privilegované a nezařazenost byla chápána jako podřadnost. Proto?e se nepřizpůsobil, stal se občan outsidrem mezi statisíci outsidrů. Nepřizpůsobivost se v?ak, jak známo, projevovala v různé intenzitě, tak?e i mezi outsidry bylo mo?no diferencovat.

Outsider, ten, kdo je mimo hlavní proud, byl v?ak i v jiných obdobích chápán s určitým nádechem negace. Nepřijímá přece, co v?ichni říkají, za pravdu. Trh ho pokládal odedávna za přechodný jev a chce se ho zbavit, kdy? ne jinak, tedy kompromisem. Outsider stojí mimo hlavní proud a ?kdo zůstal stát, ji? stanul opodál?.

Současný stát a právo nečiní příslu?nost k určité ideologii podmínkou občanského uplatnění, nikoho nevyřazuje, nikoho nevylučuje z místa na slunci. Na rozdíl od předchozího re?imu poskytuje nesrovnatelně ?ir?í a pestřej?í mo?nosti uplatnění v?em, někdej?ím privilegovaným i někdej?ím nepřizpůsobivým. Současný právní řád chrání nejen skupinový zájem, ale i společenský zájem a zájem individua, i individua odli?ného nebo nepřizpůsobivého. Je v něm místo nejen pro práva kolektivní, ale i pro práva individuální. Právo jednotlivého člověka na odli?nost nebo řekněme jinakost ze souhrnu občanských a lidských práv jednoznačně vyplývá a je respektováno i při eventuálních kolizích různých práv. Je otázka, nakolik praxe takového ducha zákona respektuje. Společnost individuu právo na odli?nost nebo jinakost přiznává jen váhavě, pokud vůbec. Společnost přijímá spí?e extremistu ne? outsidra. Je ochotna akceptovat jinakost u skupin a kolektivů, které svou odli?nost učinily v určitém směru svým programem a hájí ji důrazně a? agresivně. Společnost se s těmito skupinami potýká, a tak dosahuje komunikace, která v?ak ne v?dy přiná?í ře?ení a je jen velmi skromným počátkem porozumění odli?nosti jednotlivce a tolerování rovnoprávného postavení takového jednotlivce ve společnosti. Společnost jen tě?ko a nerada přijímá odli?ného, jiného jednotlivce jako rovného, nepodřadného. Kvalita je spí?e na obtí?, nebo? heslem dne je asertivita, nikoli kvalita. Outsider není společností přijímán jako rovnoprávný soupeř v soutě?i, je vytlačován na okraj, mimo soutě?. Odpověď outsidra na takový přístup v?ak není pasivita. Outsider jde jinými cestami ne? hlavní proud. Stojí mimo potyčky a hledá svůj cíl nebo ře?ení mo?ná ve spolupráci, nikoli v?ak v závislosti na kolektivu. Outsider se neztoto?ňuje s kolektivem, jeho duch není kolektivem pohlcen. Kolektiv toti? mů?e vě?et na lucerny, ale nemyslí a nepoci?uje odpovědnost, a tím je od outsidra zásadně odli?ný.

Outsider je odli?ný ve způsobu i v čase. Jde ke svému cíli, který mů?e, ale nemusí být odli?ný od cílů v?eobecně přijímaných. Jeho cesta vede mimo vydupanou cestu hlavního proudu. Cesta outsidra mů?e být krat?í nebo del?í ne? ta vydupaná, a proto bývá pova?ován za ztře?těného nebo konzervativního. Outsider jde jinými krajinami a dostává se mu jiných pohledů, je? mohou vést k netu?eným důsledkům a ře?ením. Proto ve společnosti opakovaně nabádané existovat ?tak a nejinak? nutkání postupovat ?proč ne jinak? drá?dí. Provokuje předev?ím ty, kteří v kolektivu chtějí udávat tón. Společnost bere outsidra na vědomí jako trn v patě.

I kdy? se na zdech objevují malůvky, které podle výzkumů umějí nadaní ?impanzové, a vyjadřovací schopnost se zejména u mladé generace vět?inou pová?livě zjednodu?uje, jsem přesvědčena, ?e na okraji této v?eobecné tendence existují a budou vznikat díla, je? nejen osloví, ale v dobrém slova smyslu člověku vyrazí dech. V záplavě děl mne takto oslovil abstraktní obrázek, nebo přesněji gobelín, který ale byl z 15. století. Na okraji hlavního proudu vznikala velká díla odjak?iva. Víme o těch dne?ních? Mám veliké přání, chtěla bych takové moderní dílo, které se z oné záplavy bude vymykat a které mi něco řekne, potkat.