Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Autor je profesorem na washingtonské Americké katolické univerzitě (Catholic University of America) a patří mezi přední myslitele současné politické filozofie. Ve svém díle zkoumá základy liberální demokratické politiky, formuluje a kriticky hodnotí její teoretická východiska. Patří ke skupině politických filozofů inspirujících se dílem a myšlenkovým odkazem Erica Voegelina.

Vychází z hluboké znalosti politického myšlení minulosti - jak klasického, tak moderního - a jako věřící katolík se rovněž opírá o křesťanské zdroje, což ho řadí v rámci současného liberalismu spíše ke konzervativnímu křídlu. Ačkoliv přímo i nepřímo polemizuje s postmoderními mysliteli typu Derridy, Rortyho nebo Taylora, je důsledným zastáncem otevřenosti a dialogu.

Kromě nejnovější knihy Růst liberální duše (The Growth of the Liberal Soul, University of Missouri Press, Columbia and London 1996), z jejíž první kapitoly je naše ukázka, vydal další dvě pozoruhodné studie: Mystika nitrosvětského naplnění. Studie o Jakobu Boemovi (The Mysticism of Innerworldy Fulfillment: A Study of Jacob Boeme) a Po období ideologie: znovuobjevení duchovních základů svobody (After Ideology: Recovering the Spiritual Foudations of Freedom). Je rovněž autorem celé řady studií a článků jak na filozofická, tak aktuálně politická témata.

Redakčně upravený a zkrácený text první kapitoly knihy Růst liberální duše přeložila Adriena Borovičková.

Martin Palouš

***

Vždy přítomná krize

Liberální teorie a politika byly v jistém smyslu vždy v krizi. V devatenáctém století, kdy se "liberalismus" stal hnutím i přesvědčením, vyvolal nástup masové demokracie u předních teoretiků, jako byli Tocqueville a Mill, hluboké pochybnosti. Naše století se pak stalo svědkem jeho globální konfrontace s totalitarismem. Právě toto střetnutí způsobilo znovuvzkříšení liberální tradice. V čem je tedy současná krize odlišná? V jakém zvláštním nebezpečí se dnes nalézá liberalismus, který se udržuje nejtvrdošíjněji ze všech moderních politických forem?

Tento poplach není možná nic víc nežli další propuknutí stále se opakujících liberálních pochybností o vlastní pravdě. Přitom jsou zde jasně identifikovatelné sociální, politické a ekonomické problémy. Počet rozvrácených rodin dosahuje ve vyspělých liberálních demokraciích katastrofálních rozměrů a je hrozivý zejména svými důsledky pro miliony finančně ochuzených a emocionálně zanedbaných dětí. Epidemie závislostí a úniků, ať už pomocí jakýchkoliv narkotik, svědčí o tom, že společnost je hluboce nešťastná a disponuje nedostatečnými prostředky k boji s obtížemi lidského údělu. Všude se setkáváme s novou lhostejností k životu - od prudkého nárůstu počtu násilných zločinů k nepředstavitelným krutostem -, které jsou lidské bytosti vystaveny v každém okamžiku od početí až do smrti. Politováníhodný je kolaps zdvořilé mírnosti, jenž se projevuje ve všech oblastech lidského života - od hrubosti populární kultury k agresivitě v každodenních vztazích mezi lidmi.

Vedle těchto destruktivních faktorů působících v důsledku vlastní činnosti existují i specifické ekonomické faktory, jež rovněž drasticky zasahují do lidských osudů. V liberální politické filozofii byla vždy nejdůležitější - ať už tak či onak formulovaná - filozofie ekonomického růstu. Není tajemstvím, že relativní klid v liberálních společnostech souvisí podstatnou měrou s prosperujícím hospodářstvím. Politické spory o majetek mohou způsobit menší rozvrat v případě, že dosažitelné finanční zdroje rostou, než v situaci, kdy se nemění či se zmenšují. Růst však s sebou vždy nese i úpadek a nestabilitu, která vyklání lidský svět z rovnováhy a přináší utrpení. Potíž spočívá v tom, že samy vlády si nedokázaly osvojit sebekázeň ani nebyly schopny poučit občany o takových zásadách chování, jimiž by bylo možné čelit ekonomické nejistotě.

Zde se objevuje nesnáz. Zjišťujeme, že nám chybí rozhodné užívání zdravého rozumu, nutná pevnost mysli, která by nám umožnila překonat problémy, jimž musíme čelit. Ačkoliv je řešení možné, přesto nejsme schopni ho dosáhnout. Jde o podivnou rozpolcenost, při které jsme spoutáni svými rozpornými sklony a neschopností setřást ze sebe zastaralé myšlenky, které nás ovládají. Nelze účinně jednat, protože nám stále ještě chybí vůle bolestně se přeorientovat. Stále ještě nebereme vážně změny, které musíme uskutečnit - jako svatý Augustin, který se modlí: "Pane, učiň mne čistým, ale nyní ještě ne!", nebo jako alkoholik, který se odhodlal přestat s pitím "hned po příští skleničce". V hloubi duše jsme všichni připoutaní k problémům, které nás trýzní, ale ještě necítíme dostatečně silně potřebu změny.

Anatomie krize

Liberální společnost si hloubku své vlastní krize ještě plně neuvědomuje. S úpadkem všeobecně sdílených hodnot se oslabuje společenství mezi lidmi. Dnešními módními hesly jsou: pluralita, multikulturnost, rozdílnosti. Liberální politika se začala podobat "občanské válce vedené jinými způsoby", jak o ní napsal ve své studii Po éře ctnosti (After Virtue) Alasdair MacIntyre.

Mizení společně sdíleného sociálního a politického světa znamená, že nakonec zmizí i samotný liberální étos. To je první etapa krize. Vzniká nebezpečí, že lidé přestanou rozumět tomu, co je spojuje - toto společné "sebeporozumění" je totiž zastiňováno rostoucím množstvím soukromých hledisek. Liberálním řádem otřásá hluboká krize důvěry, neboť lidé si přestávají být jisti, čemu vlastně věří. Základy celé stavby jsou nejisté, proto je liberální demokracie zranitelná odstředivými silami, které v sobě tak dlouho potlačovala. Bez určitého středu či těžiště se však "věci rozpadají a šíří do okolního světa čirou anarchii".

Zdá se, že rozkladné faktory nabývají v současnosti na síle, neboť nejsou vyvažovány ani žádnými sjednocujícími snahami, ani sdílenou koncepcí obecného dobra. Liberální zásady jako by už ztratily vlastní pozitivní východisko, své jádro. Možnost, že je znovu upevní nějaké "dogma" - závazná představa obecného dobra -, je velmi malá, protože k dnešní dezintegraci vedla sama neúprosná logika liberální orientace. Z toho plyne následující závěr: pokud má liberalismus vnést do celkové nesoudržnosti, kterou vyvolal, určitou soudržnost, musí k tomu svými vlastními silami sám přispět.

V srdci liberální společnosti zeje dnes prázdnota, ale toto vakuum si liberalismus vytvořil sám. Étos neutrality, tak horlivě pěstovaný v liberální teorii i praxi, zbavil politiku "duše". Liberální přesvědčení dovedlo princip neutrality tak daleko, že nakonec nedokázalo odolat poslednímu kroku. Stalo se neutrálním vůči sobě samému. Neexistuje dogma, které by všichni museli přijmout. Takové neliberální vnucování by bylo opakem svobodné volby, kterou má liberální přesvědčení bránit. Zdá se, že jediným základem liberálního politického řádu je suma individuálních hodnotových postojů jednotlivých osob, které jej vytvářejí. Něco, co by se blížilo všeobecně sdílenému světovému názoru, nemůže vzniknout, neboť být liberálem v principu znamená, že nemusím světový názor s nikým sdílet.

Taková je "podivná smrt liberální společnosti", před kterou, zdá se, dnes stojíme. Už se nemůžeme spolehnout na to, že společenství svobodných a sobě rovných jedinců je dostatečnou podmínkou pro vznik dobrého společenského řádu. Ztratili jsme přesvědčení, že existuje cosi jako univerzální lidská přirozenost, na kterou se můžeme spolehnout a která nasměruje převažující většinu na cestu za společným dobrem. A ztrátou smyslu pro společný lidský základ, který je východiskem pro každou možnou shodu a který vytváří bázi pro uznání základních lidských práv, zároveň ztrácíme i liberální víru v rozum. Už se nemůžeme utěšovat vírou, že historický trend v politice je progresivní. Nic už neospravedlňuje náš optimismus, že budoucnost bude lepší než minulost.

Základní ideje liberálního přesvědčení utrpěly vážné trhliny a lze oprávněně pochybovat, zda je liberální politika za daného stavu věcí vůbec udržitelná. Bez liberální víry ve společnou - jakkoliv mlhavě definovanou - lidskou racionálnost se těžko můžeme nadále radovat z politických institucí, které ji postulují. Obrana prostoru pro jednotlivce, jehož se nikdo nemůže zmocnit, ať už by byl veden pohnutkami soukromými či zájmem veřejným, je založena na předpokladu, že je to nejlepší způsob, jak zajistit rozvoj lidských bytostí. Stal-li se však lidský rozvoj prázdným pojmem, jakou hodnotu má pak svoboda, která pro něj vytváří podmínky?

Považujeme-li osobní štěstí nebo uspokojení našich soukromých potřeb za hlavní politický cíl, měla by zřejmě být hranice mezi veřejnou a soukromou sférou vytýčena zcela jinak. Jestliže směřujeme ke společnosti "spokojených otroků", pak podstatná omezení daná ústavou ztrácejí na významu.

Přestaneme-li člověka považovat za racionální bytost, zanikne i liberální víra v lidský rozum a možnosti jeho vývoje. Ať už to stoupenci liberalismu formulovali jakkoliv, vždy věřili ve schopnost lidstva kolektivně a individuálně se zdokonalovat. To souvisí s přesvědčením, že jsme schopni učit se ze svých chyb a že v dějinách existuje vývoj k lepšímu. Víra ve zlepšitelnost lidských věcí se v celé své šíři - od utopických nadějí ve změnu lidské přirozenosti až ke střízlivějšímu postoji, který si je vědom toho, že člověka nelze zásadním způsobem napravit - opírala vždy o důvěru ve schopnost rozumu řídit lidskou existenci a v politické oblasti dosáhnout alespoň postupného zlepšování životních podmínek.

Zdá se, že všechny hlavní prvky liberálního světového názoru ztratily půdu pod nohama. Postupně byla zpochybněna hodnota osobní svobody. Také potřeba samostatného jednání a spravování svých záležitostí v okruhu vlastní působnosti (potřeba samosprávy) není příliš naléhavá. A pravděpodobnost, že politické chování se bude řídit rozumem, je beznadějně malá. Namísto samozřejmé důvěry v liberální principy nastoupil svíravý pocit, že proces rozkladu se šíří zevnitř. Zdánlivě neexistuje řešení, protože samo rozšiřování liberálních myšlenek podkopalo základy celé stavby. Právě úspěch liberálního řádu - a v tom je ironie osudu - vedl k tomu, že je odstraňována jedna slupka za druhou, jako když se loupe cibule. Po odstranění poslední slupky však najednou zjišťujeme, že samotná cibule zmizela. Zdá se, že zničující skepsi analýzy nemůže nic uniknout.

Za situace, kdy nikdo nemůže být donucen přijmout jakýkoliv princip, jehož pravdivost by nebyla s konečnou platností prokázána, nezbývá mnoho idejí a principů, které by mohly být společně akceptovány a sdíleny. Taková je však logika výchozího bodu liberalismu. Na pomalé, leč neúprosné cestě k neutralitě - a to i v oblastech, kde tento postoj není na místě - se ztratila sama "duše" liberálního étosu. Jestliže jsme nuceni ve jménu nejvelkorysejší tolerance přijmout i intoleranci, ocitáme se v propasti, z níž nás liberální politika těžko zachrání, neboť jí samotnou do této propasti srazily zásady, kterými se řídí.

Ukázalo se, že hledat nenapadnutelné základy, které by ospravedlnily a řídily výkon liberální moci, je iluzorní. Každý shora uváděný princip se postupně proměnil v "petitio principii" - sám by potřeboval ospravedlnění, jinak mu hrozí nebezpečí rozkladu. Navíc je zde problém, zda je vůbec možné v sociální a politické praxi aplikovat jakýkoliv systém založený na určitém souboru principů, zásad, standardů. Smysl měřítka, kterým by se mělo řídit konkrétní používání svobody, je zahalen stejnou nejistotou a stejnými spory, které zatemňovaly filozofickou debatu. Zmatky ve filozofii se tak pouze přenesly do politiky. Dříve nebo později tak zjišťujeme, že dosažený konsenzus je pouhou domněnkou a iluzí.

Paradox je v tom, že krizi celé liberální tradice nevyvolalo selhání v uplatňování liberálních principů, nýbrž naopak právě jejich příliš důsledné uplatňování. Čím liberálnějšími jsme se snažili být, tím jsme se stávali intelektuálně a politicky méně soudržnými. Stále usilovnější hledání neutrálních základů odstranilo všechny základy; tabuizace a potlačování agresivity odstranilo bariéry, které agresivitu vymezují; stupňující se požadavek politické angažovanosti občanů prohloubil odcizenost člověka vůči procesům, které jednotlivec nemá pod kontrolou. Po všech historických zkušenostech a jejich reflexi je nyní krize zprůhledněna. Vidíme, že je vnitřní krizí samotného liberálního řádu a nelze ji přičítat vlivu vnějších faktorů.

Hledání nových paradigmat, pokusy s novými názvy - neoliberálové, neokonzervativci - dosvědčují lépe než co jiného existenci a platnost této krize. Přitom chybí jasně formulovaná "direktiva", která by nahradila původní, dnes již přežilou koncepci. Rozšířením liberálních principů v našem století a jejich uskutečňování v podobě "státu blahobytu" (welfare state) dosáhl liberální koncept svých krajních mezí. Po naplnění nejnaléhavějších sociálních potřeb začalo pokračující úsilí v tomto směru ohrožovat existenci svobody jako takové. Stát blahobytu přestává sloužit těm, kterým má přinášet prospěch, protože z nich učinil předměty své pěstounské péče, a již není s to uznat, že tímto způsobem lidem de facto škodí. Řád svobody totiž předpokládá jisté meze, které leží mimo oblast jakkoliv benevolentní svobody. Ti nejpronikavější současní liberální teoretikové docházejí k závěru, že hledání základů nenapadnutelných skeptickou kritikou zřejmě nemá naději na úspěch, neboť neexistují základy, které by nebyly nějak založeny. Filozofické úvahy, které se ubíraly cestami plnými příslibů, dnes končí v prázdnu, v krajině, která se nápadně podobá poušti nihilismu, proti kterému se liberální tradice původně snažila vymezit. Závěr, k němuž míří jak praktické, tak teoretické výsledky liberálního konceptu, je stejný jako ten, jehož se po celou dobu snažil vyvarovat: že totiž žádný konečný účel tu není.

Ironie liberálního nihilismu

Jistá ironie je v tom, že současnou renesanci liberálního přesvědčení vyvolala teprve ostrá konfrontace s totalitním nihilismem. Jen si vzpomeňme, jak se v meziválečném období vytratil liberální étos. První světová válka zbavila věrohodnosti liberální politiku devatenáctého století, jež nedokázala zabránit válečnému požáru. Projevy sociální a ekonomické lability stupňující se v éře velké hospodářské krize v podstatě zpečetily osud liberální ekonomiky. Dokonce i historicky silné západní demokracie jako by se ocitly v předrevolučním stavu. Komunistická a fašistická hnutí nebyla výlučně německým, italským nebo ruským fenoménem. Ideologická, kolektivistická hnutí se objevovala ve většině států Evropy i Ameriky. Poznání toho, jak ničivá jsou tato hnutí, vyvolalo šok, který znovu probudil liberální demokracii k životu. Jak silný tento šok byl, vysvítá z přednášky T. S. Eliota Idea křesťanské společnosti, pronesené v předvečer druhé světové války. Liberálové náhle zjistili, že jsou proti mnohem mocnějším protivníkům vojensky a duchovně nevyzbrojeni. Tváří v tvář hnutím pěstujícím fanatickou oddanost svých příslušníků odhodlaných zabíjet a dát se zabít za věc, v níž bezvýhradně věří, poznaly liberální demokracie hloubku své vlastní rozpolcenosti. Zatímco nebezpečí povážlivě narůstalo, političtí představitelé těchto demokracií se nechali spolu s liberálními intelektuály unášet dějinami. Až se jednoho dne probudili s vědomím, že dějiny je hodlají ignorovat. Dravě vitálním revolučním silám se už nebyli schopni postavit na odpor, zvláště když se nemohli opřít o vlastní hluboké a posilující přesvědčení. Zbabělá kapitulace západních mocností před Hitlerovými požadavky v Mnichově byla jen symptomem odhalujícím hloubku problému. Například zmiňovaný T. S. Eliot viděl v mnichovské zradě projev nejen politické, ale především duchovní krize. V citované přednášce mluví o tom, že jsme nemohli postavit přesvědčení proti přesvědčení, neměli jsme ideje, jimiž bychom mohli čelit idejím stojícím proti nám. Liberální společnost se s pocitem jisté nadřazenosti spoléhala na své "neotřesitelné hodnoty", které se však opírali o vratké a neprověřené premisy. A byla vůbec tato společnost semknuta kolem něčeho trvalejšího, než jsou různá seskupení bank, pojišťoven a průmyslu? Věřila v podstatnější hodnoty, než je splátkový kalendář, úrok a zachování dividend?

Nešlo jen o politické chyby a selhání, krize vyžadovala hlubší řešení. Zradu a ponížení mohly překonat jen lítost a pokání. Ve své přednášce volal Eliot po oživení idejí křesťanské společnosti jako po jediné přiměřené duchovní opoře liberálního politického řádu. Toto volání se opakovaně ozývalo z úst mnoha myslitelských osobností i v poválečném období. Konfrontace s totalitou je přesvědčila, že má-li mít liberální demokracie vnitřní sílu, aby odolala svým nesmiřitelným ideologickým nepřátelům, potřebuje ne-li náboženský základ, tedy alespoň něco blízkého politické víře. Zkušenost, že liberální zásady nebyly přiměřeným způsobem, s dostatečnou rozhodností a důsledností hájeny, přivedla tyto myslitele k energickým pokusům o jejich nové zformulování. Vznikla řada pozoruhodných děl usilujících postavit liberalismus na nový teoretický základ. Některá z nich jako například Otevřená společnost a její nepřátelé (The Open Society and Its Enemies) Karla Poppera z roku 1945, nebyla sice nejpřesnější v soudech týkajících se dějin filozofie, ale v žádném případě jim nelze upřít důslednost obrany - jakkoli špatně definované - "otevřené společnosti". Podobný postup - nadřazování exaktní logiky nad hodnotu přesvědčení - je typický i pro Isaiaha Berlina a jeho proslulé rozlišování mezi pozitivní a negativní svobodou. Berlin říká - s odvoláním na nešťastný Rousseaův výrok o nutnosti "donutit lidi, aby byli svobodni" -, že nebezpečí zneužití pozitivní svobody k ospravedlnění totalitních zlořádů všeho druhu je příliš velké, a dovozuje, že on sám by se raději vzdal intelektuální obrany určitého dílčího stanoviska, než by ustoupil z obrany samotného principu svobody. A souhlasně cituje Schumpeterův všelék: "Uvědomit si jen relativní platnost svého přesvědčení, a přesto za ním neochvějně stát - to odlišuje civilizovaného člověka od barbara."

Ještě působivější je velkolepý pokus o novou formulaci klasických liberálních principů, který najdeme v knize Ustavení svobody (The Constitution of Liberty, 1960) Friedricha Hayeka. I Hayek začal svůj záměr realizovat kritikou ideologických alternativ liberální tradice. Jeho Cesta do otroctví (Road to Serfdom, 1944) byla jednou z prvních a nejostřeji formulovaných knih, které varovaly před nevyhnutelně totalitním charakterem socialismu. Kniha Ustavení svobody byla také průkopnickou obranou liberální politické filozofie a obhajobou intelektuální a morální věrohodnosti této tradice. Hayek svůj výklad postavil na pojmu vlády zákona, jež platí pro všechny stejně, a všem tudíž zaručuje i stejnou míru svobody. "Pojem svobody pod zákonem, který je hlavním tématem této knihy, spočívá na tvrzení, že posloucháme-li zákony ve smyslu obecných abstraktních pravidel stanovených bez ohledu na aplikaci na naši osobu, nejsme podřízeni vůli jiného člověka, a jsme tedy svobodní." Ve sférách, kde toto neplatí, jsou lidské aktivity ponechány na volné, žádným pravidlem neomezené úvaze úřadů. Hayek ukazuje, jak tento princip vlády zákona může být oním vláknem, které spojuje ekonomické, společenské, politické a historické prvky liberálního světového názoru do jednoho celku. Tento výklad je pádným důkazem liberální víry navzdory tomu, že se zastavuje před filozofičtější formulací jejích zdrojů. Předpokladem zde totiž je, že musíme mít přesvědčení o nutnosti řídit se zákonnými předpisy, tj. respektovat vládu zákona, o tom, že liberální hodnoty už samy o sobě jsou hodny obrany.

Následující generace přijala Hayekovo dílo jako výzvu k filozofičtější obraně liberálních principů. Těmto diskusím udal tón spis Johna Rawlse Teorie spravedlnosti (A Theory of Justice). Většinu chvály, jíž byl zahrnut, si pravděpodobně zaslouží díky prostému faktu, že je to ojedinělé dílo předkládající srozumitelnou formou filozofii liberálního řádu. Ostatní autoři se většinou zaměřují na dílčí problémy, ale Rawls definuje celek a tím identifikuje, v čem problémy spočívají. Liberální tradice zde opět získala na intelektuální důvěryhodnosti: její principy nebyly jen "slátány" dohromady, nýbrž díky vybroušenému výkladu drží tentokrát pohromadě.

Rawlsův úspěch přirozeně podnítil soutěživost. Ačkoliv se objevilo málo velkých teoretiků, ve srovnání s minulými dvěma desetiletími se diskuse posunula na mnohem vyšší, serióznější úroveň. Takové studie jako například Anarchie, stát a utopie (Anarchy, State and Utopia) Roberta Nozicka vzbudily zaslouženou pozornost díky ukázkové, filozoficky zakotvené obraně liberálních principů. V díle Rozum a morálka (Reason and Morality) předložil Alan Gewirth přesvědčivý důkaz o tom, že by se revidované Kantovo stanovisko mohlo stát nekontroverzním, dlouho hledaným základem pro liberární morálku a politiku. Ronald Dworkin ve svých knihách Vzít práva vážně (Taking Rights Seriously) a Doména zákona (Law's Empire) pokračoval v Rawlsově zdůrazňování lidských práv - zejména "rovnosti účasti a úcty" -, aby dokázal, že tato práva tvoří vůdčí princip liberálního právního řádu.

Z těchto děl a z mnoha dalších, která bychom mohli rovněž jmenovat, jasně vyplývá, že jsme prožívali jedno z velkých období liberálního teoretizování. K této plejádě talentovaných liberálních myslitelů musíme přičíst ještě větší řadu osobností usilujících o obnovu demokracie z jiných zdrojů. Myslitelé jako Charles Taylor a Michael Sandel se nehodlali spokojit s atomistickým individualismem a dobře formulovali komunitární perspektivu. Jacques Maritain a teoretikové přirozeného práva, mezi nimiž v nedávné době vynikli například Alasdair MacIntyre a John Finnis, dále vytěžili pevnější základy z tomistické tradice. Eric Voegelin, Leo Strauss, Hans Gadamer a po svém i Hannah Arendtová hledali novou myšlenkovou orientaci oživující principy liberální demokracie ve střetu s klasickou politickou filozofií. Renesance intelektuálně silného konzervatismu, jaké jsme byl svědky například u Michaela Oakeshotta a jiných, vedla k vytvoření nových pojmů v liberální teorii a praxi. Stejně významným se stal i vytrvalý proud navrátilců z řad levice - od bývalých socialistů k postmodernistům -, kteří považují reformovaný liberální étos za největší naději pro praktické uskutečnění svých idejí.

Oběť vlastního úspěchu?

Navzdory obrovskému rozsahu a intenzitě úsilí sahajícího až do doby před půl stoletím nejsme o nic blíže ke konsenzu o významu a oprávněnosti liberálního řádu. Ve skutečnosti se zdá, že jsme se této všeobecné shodě dokonce vzdálili. Krize liberální tradice se zvětšila. Ačkoliv se objevily nové impulzy, směřuje dosavadní vývoj dále k rozpadu. To vše nás ještě více deprimuje, uvážíme-li všechnu houževnatost a mravní sílu, jež liberální společnosti osvědčily ve všech historických zkouškách. Jedním z největších projevů ironie dějin je skutečnost, že poté, co liberální demokracie zvítězily ve studené válce - třetí velké válce století -, trpí nyní sílící krizí důvěry ve vlastní hodnoty. Spíše než krátkodobě proslulým fantaziím o "konci dějin" se naše situace podobá pomalému úpadku Říma po vítězství nad Kartágem.

Liberalismus má ovšem odjakživa sklon stát se obětí vlastního úspěchu. Od samého počátku mělo toto hnutí tendence vymezovat se vůči svému nepříteli. Když má možnost nepříteli čelit, zpočátku se jeví jako slabší, než ve skutečnosti je, čímž trvale přitahuje agresi. Jestliže nepřítele nemá, projevuje sklon uvolnit disciplínu a směřuje k chaosu. Z toho vyplývá, že problém je hluboce zakořeněný v podstatě liberálního étosu a spočívá v neschopnosti udržet jakous takous stabilitu. Proto ani nepřekvapuje neúspěch celé řady teoretických i praktických pokusů o nápravu. Náchylnost liberální tradice ke krizím totiž nelze vyřešit teoretickou rozpravou. Její kořeny leží mnohem hlouběji. Ani periodické oživování liberální společnosti, ani pokračující snaha nalézt přesvědčivou obranu základních principů nemohou zastavit tendenci liberalismu k roztříštěnosti. Zmíněná nestabilita není záležitostí čistě institucionální nebo koncepční. V důsledku toho nemohou přinést nápravu pouze institucionální úpravy, sociální reformy a už vůbec ne brilantní argumenty. Pro liberály je typické, že se chovají, jako by tyto kroky byly vše, čeho je zapotřebí k dosažení utopické dokonalosti nebo něčeho, co k ní má velice blízko. Jenomže reforma zákonů a institucí nepovede ke skutečné politické nápravě, pokud jí nebude předcházet duchovní náprava těch, kdo ji provádějí. Již Montesquieu konstatoval, že nejdůležitější dimenzí každého řádu je "duch zákonů".

Zdrojem liberální nestability je zanedbávání duchovní a morální dimenze společenského života. Neustálé kolísání mezi zvůlí a disciplínou, mezi soudržností a nesoudržností přesvědčilo mnoho kritiků o tom, že liberální politika postrádá jakékoliv jádro. Přesněji řečeno: problém spočívá v tom, že liberální teorie a praxe se úzkostlivě zdráhá věnovat pozornost svým existenciálním kořenům. Skoro se zdá, že jde o zanedbání záměrné; spíše je to útěk od reality, jež vyvolává znepokojivé úvahy. To je ovšem existenciální, a nikoliv jen intelektuální omyl, jak to již dávno pochopili bystřejší kritikové liberálního směru.

Otázkou je, lze-li tomuto útěku před duchem, tak charakteristickému pro liberální étos, nějak čelit. Je tu ještě možnost dosáhnout existenciálního obratu, který by dokázal změnit směr liberální politiky? Vposledku jde o zkoumání liberální duše - v jakém je stavu a v čem spočívají její zdroje? Nalezne v sobě ještě dostatek síly, aby po tolika zkouškách znovu povstala z popela vlastního zničení? Nebo je jí souzeno zažít poslední ironii svých dějin, kdy po vítězství nad totalitním císařem zjišťuje, že císařovy šaty nosí sama?