Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Ve známém dopise z roku 1975 adresovaném nejvyššímu držiteli komunistické moci formuloval Václav Havel tichou dohodu, kterou uzavřel tehdejší totalitní režim s občanem: "Mysli si, co chceš, jen když budeš navenek souhlasit, jen když nebudeš klást překážky, jen když potlačíš svůj zájem o pravdu a své svědomí" - výměnou za to nabízel režim záruku elementárních sociálních a existenčních jistot.

Dnes je Václav Havel prezidentem státu, který byl s jistými podstatnými úpravami převzat z předlistopadové éry. Přitom vše nasvědčuje tomu, že i v současnosti existuje jakási tichá dohoda, tajná smlouva občana s režimem, jejíž znění je přirozeně mnohem přijatelnější: "Mysli si, co chceš, a to, co si myslíš, klidně říkej. Svému zájmu o pravdu můžeš dát i průchod - jen pokud jde o minulost, nedělej zbytečné problémy, nevytahuj stíny minulosti na světlo, překážíš tím sobě i nám" - a výměnou za to nám dnešní režim nabízí všechny "vymoženosti" svobodného trhu a vznikající demokracie. Co vy osobně soudíte o existenci a platnosti této smlouvy? Jste ochoten(a) na ni přistoupit, příp. za jakých podmínek?

***

Antonín Kostlán, historik

Úvaha Václava Havla z roku 1975, od níž svoji anketu odvíjíte, je příliš zatížena de facto komunistickým chápáním občana jakožto bytosti, která je povinna vstupovat do politického dění. Přiznejme však občanovi právo, aby zůstával třeba celý život mimo politiku nebo aby do ní vstupoval jen v takových situacích, které si sám zvolí. Osob, které si vybraly politiku jako jednu z oblastí k pravidelnému rozvíjení svých životních aktivit (označme je třeba "homo politicus"), a pro něž tudíž Havlova úvaha nepozbývá platnosti, není jistě v populaci ani deset procent, spíše ještě méně. To jsou osoby, které formují tzv. veřejné mínění a podléhají přitom bezpochyby stejným vzorcům chování jako před listopadem 1989. Právě v jejich kruhu lze i dnes vskutku hovořit o jisté tajné dohodě s režimem, v níž je rezignace na některá témata a názory vykupována představou o nadcházejícím ekonomickém blahobytu (což není nic jiného než někdejší "gulášový socialismus", o němž psal tuším také V. Havel, v novém, atraktivním "euro" balení).

Máte pravdu v tom, že otázky minulosti (a to konkrétně období komunistické totality) patří v těchto tabuizovaných tématech ke klíčovým. Důvody, proč tomu tak je, jsou myslím zřejmé. Směrem do Evropy i k voličům se současný režim rád prezentuje jako nezatížený minulostí, avšak jádrem jeho politické moci je armáda komunistických byrokratů na ministerstvech a v dalších státních úřadech. Spravedlnost tu mají často hájit soudci se zatíženým svědomím a naši hranici proti nebezpečí z východu bránit důstojníci vyškolení v Moskvě. Ekonomická moc ve státě se často podivnými manévry ocitla v rukou nezřídka pochybených fondů a dalších zájmových seskupení, v jejichž čele stojí často nikoli náhodou prominenti z jakešovské éry. Proměny ekonomické sféry, k nimž stát přikročil, nejdou příliš nad rámec koncepce, která byla připravena v druhé polovině osmdesátých let pod vedením L. Štrougala, a ponechávají mocenskému centru řadu rozhodujících pravomocí. Byť byla tato přestavba později označena nálepkou "transformace", jde spíše o pokus o liberální reformu komunistického ekonomického modelu, a není tudíž divu, že možnosti jejího dalšího rozvíjení se v průběhu roku 1996 již asi definitivně vyčerpaly.

Do jaké míry na takovouto hru přistoupit, zůstává otevřenou otázkou. Obě krajní varianty překonávání minulosti (jednorázové bolestivé odříznutí na jedné straně a jen mírné odchylování od původního kurzu na druhé) mají své výhody i svá rizika a je třeba hledat optimální kompromis. Cesta, kterou nastoupila Česká republika, patří však k těm více riskantním. Zjevná kontinuita s komunistickou minulostí v řadě konkrétních oblastí každodenního života totiž stále okatěji kontrastuje s oficiální protikomunistickou a konzervativně-liberální ideologií, k níž se hlásí současná vládní garnitura; tedy s ideologií, které dnes uznale přikyvuje i značná část z oněch devadesáti procent obyvatelstva, pro něž politika není prioritou. To může mít zejména v případě ekonomické stagnace (či nedej bože recese) za následek - vedle pocitů oklamání a deziluze, které se již obyvatelstva zmocnily - i jev, který bych si dovolil označit jako "permanentní listopad", totiž cyklickou korekci směru politického vývoje v zemi prostřednictvím masových akcí obyvatelstva na náměstích. V tomto ohledu je třeba považovat bouřlivé události, které se v současné době odehrávají např. v Bulharsku či Albánii, nejen za dozvuk bouřlivých středoevropských dní roku 1989, ale bohužel pravděpodobně zároveň i za předzvěst dalšího vývoje u nás.

Martin Vadas, filmový režisér a kameraman

Nevím nic o takové "smlouvě", protože existuje-li dnes, je natolik tajná, že mi ji ještě nikdo ze strany režimu jako občanovi nepředložil. Ani v roce 1975 se nejednalo o smlouvu v pravém slova smyslu, protože platná smlouva se uzavírá pouze jako výraz svobodné vůle obou stran, což tehdy jistě nebylo možné.

Dnes by ta podmínka svobodné vůle neměla být překážkou, ale zbývá tu otázka ceny, za kterou je každý z nás ochoten zříci se minulosti - otazníků, které v ní cítíme.

Souhlasím, že pro mnoho občanů bývalého komunistického Československa jsou "vymoženosti svobodného trhu a vznikající demokracie" dobrou náplastí na ústa plná možných otázek obracejících se do minulosti. Pro mnoho našich dnešních spoluobčanů je taková náplast i logickým důsledkem našich vlastních nedostatečností projevovaných v době nesvobody.

Jsem však od roku 1989 stále znovu překvapován neochotou vyjadřovat se otevřeně k minulosti ze strany legendárních idolů, jejichž slova jsme kdysi hltali za zahraničního éteru a umolousaných stránek tajně opisovaných strojopisů.

Jsem dnes zneklidněn, když jeden takový vousatý bard pronese ve svobodné České republice větu: "Minulost je minulost, mladý muži, dívejte se dopředu." Kdysi legendární průvodce minulostí drží usilovně hradní a později i ministerskou funkci, aby nakonec (naštěstí neúspěšně) kandidoval po hospodách do Senátu. Marně se pak dohadujeme, s kým a za jakou cenu podepsal on svoji smlouvu.

Je samozřejmé, že i mě zajímá především budoucnost, zejména moje vlastní, mé rodiny a blízkých. Mám ale zároveň pocit, že jakékoliv budoucnosti málo porozumím bez znalostí faktů o naší minulosti. Naše děti se stejně budou ptát bez ohledu na naše dnešní smlouvy. Kéž budou k nám velkorysí a odpustí nám, že se ptáme málo nebo vůbec.

Jestliže jsem uvedl, že doposud mi nikdo žádnou vámi naznačenou smlouvu za režim nenabídl, pak musím říci, že mé úvahy o takové smlouvě jsou čistou spekulací z mé i vaší strany.

Přesto občas cítím, že narážím ve své profesi na možné signatáře takové smlouvy - zejména tehdy, když předložím staronovým televizním pracovníkům nějaké pro mě zajímavé, ale pro mnoho lidí kontroverzní téma - např. Exil a my, Alois mezi námi, Bratři Mašínové, Osvětim, Mediální obrazy apod. Ačkoliv tito dobří mužové a ženy nejsou zaměstnanci dnešního režimu-státu, ale nezávislé veřejnoprávní televize, často jako by se jim stýskalo ještě po tom režimu minulém a tehdejší komunistické služce - Československé televizi: zlaté tehdejší jistoty (jejich jistoty)? Jsou to vztahy ještě z té doby, které silně působí i dnes na výběr toho, kdo a co bude ve "veřejnoprávní" České televizi dělat.

Dokonce když výjimečně nestaronový producent usoudí, že by bylo vhodné poslati film Země bez hrdinů, země bez zločinců... (dokument o činnosti skupiny bratrů Mašínů na území Československé republiky) na festival do zahraničí, tak jiná staronová úřednice veřejnoprávní televize vlastní úvahou usoudí, že by tento film vytvářel nedobrý obraz o naší dobré zemi, a rozhodne, že film neodešle.

Je pozoruhodné, jak jednotný slovník použily dramaturgyně soukromé společnosti Febio a dramaturgyně veřejnoprávní České televize, když jsem jim v roce 1994 předložil téma na dokument Exil a my. Obě dobré ženy se vyjádřily navlas stejnými slovy: "Emigranti" Ať si táhnou!" Většina z těch, kteří to tady tehdy nemohli vydýchat a odešli, táhnou i dnes a jen část z nich "podepisuje" jakési smlouvy s režimem.

Zda jsem ochoten na takovou smlouvu přistoupit, případně za jakých podmínek?

Nejsem. Táhnu raději sám. Stále nejsem připraven přistoupit na podobnou smlouvu - zejména ne za situace, kdy o naší nedávné historii tak málo víme, a jen mlhavě cítíme, jak silně nás ta minulost ovlivňuje. "Boříme se v bahně, čím více se snažíme dovědět," říká jedna má kolegyně. Já říkám: Je třeba lépe šlapat vodu. K pumpám!

Ludvík Vaculík, spisovatel

Situace je jiná v tom, že stát a režim jako celek nejsou diktátorem nad člověkem. Člověk dnes nejspíš si může ublížit nepřiměřeným, ale svobodným chováním v různých situacích a vůči různým osobám, věcem, institucím. A ona tichá dohoda, ten kompromis, přece patří k životnímu postoji a k taktice: co mi stojí za námahu i možnost ztráty. Ostatně i prostý ohled k zájmům jiných lidí už člověka může svazovat, a má. A navíc: všichni se účastníme tvorby toho, co nás může v důsledku nějak mořit, nebo nám pomáhat. - Otázka se mi tedy zdá umělá.

Emanuel Mandler, historik a publicista

Nedomnívám se, že existovala taková tichá dohoda obyvatelstva s Husákovým normalizačním režimem, jak ji citujete. Václav Havel ji tehdy v Dopise Husákovi tak formuloval, ale podle čeho jste došli k závěru, že vyjádřil pravý stav věci? Vyjádřil pohled reformní inteligence, která byla pobouřena úspěchy normalizačního režimu a hněvala se na obyvatelstvo pro jeho frustraci a politickou apatii. Avšak po sovětské invazi v srpnu 1968 a první normalizaci, kterou uskutečňovala kolaborující Dubčekova reformní garnitura, nemělo obyvatelstvo na vybranou. Vůdcové Pražského jara je jako nějaké feudální poddané odevzdali stranické a státní nomenklatuře - a jak se měl lid bouřit proti Husákovu režimu, když byl zklamán vyústěním reformního pololetí roku 1968, neměl předáky, potřebné instituce, a když ještě navíc režim chránily sovětské tanky?

Nepochybně ale tehdy vznikl konsenzus, na který obyvatelstvo přistoupilo. Byl vymezen názvem reálný socialismus. Socialismus byl v Československu od druhé světové války všeobecně sdíleným cílem, adjektivum reálný v tehdejší situaci vyjadřovalo okolnost, že jde o opak socialismu nereálného. Nereálný tenkrát byl, jak se o tom všichni v srpnu 1968 přesvědčili, socialismus demokratický, reformní, "socialismus s lidskou tváří".

Normalizační reálnost znamenala snesitelný život pod sovětskou okupační mocí a socialistickou demokracii, která jednak ideologicky kryla krajně autoritativní režim, jednak obsahovala základní sociální a existenční jistoty. Obrazné "mysli si, co chceš" však vyjadřuje skutečnost, že režim poskytl obyvatelstvu opravdovou svobodu soukromí. Její bizarní existence v rámci autoritativního režimu přispěla k sociálnímu cynismu, vyjádřenému zlověstným "kdo nekrade, okrádá rodinu", ale proto bychom ještě neměli obyvatelstvo démonizovat. A to se stane, hovoříme-li o jeho vztahu k vládě a režimu (například zmíněná formulace tiché dohody) bez základních historických souvislostí a bez reálného socialismu.

Podle mého mínění neexistuje ani dnešní tichá dohoda občana s demokratickým režimem (druhý odstavec anketní otázky). Existuje napůl tichá, napůl veřejná dohoda nás všech, celého národa, že nebudeme "vytahovat na světlo" vše nepříjemné, co se týká národně socialistické revoluce let 1945-1948, jejího průběhu, činů a zločinů i samé její existence. Tato revoluce (vyhnání Němců, kolektivní vina a kolektivní trest - viz nález Ústavního soudu o dekretu č. 108 -, znárodnění a další konfiskace, autoritativní demokracie Národní fronty, znevolňování Slovenska, vazalské podřízení státu Sovětskému svazu), je dnes dokonce aktuálnější než naše komunistická minulost. Žije v nás, protože po listopadu 1989 jsme se k ní vrátili jakožto k normálnímu, demokratickému a tržnímu systému (opravdu: ani znárodnění nebylo zrušeno...).

Navazování na národně socialistickou revoluci po listopadu 1989 v sociálním směru (základní životní a sociální jistoty) i ve směru národním se děje v současném českém šovinistickém národním hnutí. Projevuje se zápecnictvím, euroskepsí a hlavně negativním vztahem všech vrstev národa k demokratickému Německu. A také četnými nevyřčenými, ale přísně dodržovanými tabuizačními příkazy: nevytahuj na světlo stíny národní minulosti, nedělej zbytečné problémy - ještě by se mohlo přijít na to, že jsme neprávem vystěhovali Němce, zbořili Mariánský sloup, milovali Sovětský svaz, zakázali agrární stranu...

Tak tedy jsme s národně socialistickou revolucí nezúčtovali a přes ní, v jejím duchu dodržujeme ta ostudná tabu. "Režim" nic takového přikázat nemůže, naopak bojácná česká politika se zmíněné tiché dohodě přizpůsobuje. Všechna tabu si tedy přikazujeme sami, málo si vážíme pravdy a nemáme k ní dost odvahy.

Viktor Šlajchrt, redaktor časopisu Respekt

Tichou dohodu, o jaké psal Václav Havel, je možné uzavírat jen s režimy, kde je vše podřízeno jediné vůli či zvůli. Občan demokratického státu je vystaven daleko rozmanitějším tlakům, z nichž některé si vzájemně konkurují. Prezident republiky po něm chce, aby byl hodný a přemýšlivý, premiér požaduje šetrnost a výkonnost, předseda parlamentu se ho zase snaží co nejvíc rozdráždit, a to je jen zlomek politického spektra. K tomu přistupují požadavky nejrůznějších zaměstnavatelů, ohledy na mínění přátel či sousedů, potřeba uživit rodinu. K uzavírání jakýchsi tichých dohod mezi občanem a realitou jaksi dochází, jenže kdo reprezentuje ten druhý subjekt? Kdo je nositelem té bezprostřední a nejdotěrnější moci? Čí vůle či zvůle po nás takovou dohodu požaduje?

Nejjasněji vidíme nadřízené a chlebodárce, avšak celostátní spiknutí všech šéfů nepředpokládáme. V mlhách nad nimi rozpoznáváme několik stínů: banky a jiné majitele peněz, vládní úřady a státní správu, rozličné profesní skupiny, média a v neposlední řadě veřejnost, která se jednou za čtyři roky schází u voleb, ale denně v krámech, kde volí, co bude konzumovat. Spojuje tyto stíny nějaká jednotná vůle? Snad jen touha po vyšších výdělcích. Přítomnost nějaké skryté moci přitom cítíme nadále. Kde kruci vězí?

Režimy v tradičních demokraciích bývají značně ovlivňovány neformálními skupinami, které jsou svázány společnými zájmy. V postkomunistických státech lobbismus také existuje a má navíc specifické rysy: dnešní vlivné skupiny se valnou většinou utvářely v nepřirozených podmínkách socialismu. Od řemeslníků, kdysi stmelených melouchařením a nyní spolupracujících na daňových únicích, až po vědce, deroucí se dříve i dnes za prestiží, tituly, dotacemi či stážemi, je celý národ podivně pospojován sítěmi skryté skupinové solidarity, partikulárním paršáctvím. Nejzřetelněji se to projevuje v profesní sféře, například v justici, u policie, ale třeba i ve zdravotnictví.

Lze rovněž předpokládat existenci vlivných skupin spjatých společnou politickou minulostí. Pocit ohrožení, jaký počátkem devadesátých let pocítili komunističtí trabanti, zavazoval k vzájemné pomoci. V některých oborech či regionech taková solidarita nepochybně propojila pracovníky bankovnictví, průmyslu i státní správy. Tušíme ji i ve zdánlivě ušlechtilejších oblastech, třeba když se dozvíme, že granty na sepsání filozofických děl dostávají bývalí vedoucí kateder marxismu nebo učitelé z vokovické partajní školy. Bývalí komunisté se pochopitelně brání pojímat minulý režim příliš kriticky. Letos mi na ministerstvu obchodu vyškrtli z objednaného textu o architektuře staré Prahy jediné dvě věty. Měly nepatrný politický akcent: první sdělovala, že dnes se prostory Pražského hradu postupně zpřístupňují, zatímco za komunistických prezidentů byly uzavírány, a v druhé jsem psal, že architektura některých budov z dob komunismu na Novém Městě (parlament, Nová scéna Národního divadla) je sporná.

Na nějakou neformální partu je víceméně napojen každý z nás. V řadě lobbistických skupin mají pochopitelně vliv i bývalí komunisté. Pražský novinář naštěstí většinou nemusí psát do novin, které jsou mu proti srsti, ale jinde si člověk své šéfy často vybírat nemůže, a pak asi uzavírá předpokládanou tichou dohodu - pokud se názorově neshoduje se svým zaměstnavatelem a přitom stojí o nabízenou práci a plat. V jedné věci je ovšem situace novináře složitější. Jeho šéfem není jen šéfredaktor, ale hlavně čtenáři. Ukazuje se, že novinám, které postkomunistickou skutečnost problematizují a vytahují na světlo stíny minulosti, klesá náklad. Nejúspěšnější je na trhu přejinačený svazácký a stranický tisk, popřípadě tradiční Květy a Vlasta. Takový je náš lid.

Co se týče druhé otázky, osobně mám pocit, že pracuji celkem ve shodě se svým svědomím. Nejsem však žádný mravní fundamentalista, spíš funkcionalista. Kdybych se ovšem měl dostat do rozporu se svým svědomím, na žádnou dohodu bych nepřistoupil.

Marie Šandová, režisérka dokumentárních filmů

Tichá dohoda mezi občany a současným "režimem" o mlčení ke stínům minulosti výměnou za vymoženosti demokracie podle mého názoru neexistuje. V dramatických dějích přítomnosti a turbulentních změnách posledních sedmi let jako by se zahustil čas. Dohoda totality se zdá být vzdálená, překonaná a zavrženíhodná jako špatné období, na které je lepší zapomenout.

Podvědomý strach z "másla na hlavě" vede k otupenému vnímání souvislostí mezi minulostí a přítomností. Tento škodlivý stav mysli a duše má další projevy: nezájem o minulost, lhostejnost k nespravedlivostem a zlu totality, nedostatek vůle k hledání pravdy. Nemluvím jenom o mlčící většině, ani jenom o těch nahoře, ani jenom o těch ostatních.

Z této letargie mi pomohla režijní práce na televizním dokumentu Šeřík, spravedlnost a čas (Česká televize, 1995). Dokument vyprávěl o skupině studentů odsouzených v inscenovaném politickém procesu v roce 1949. Autorka scénáře H. Jemelíková vložila do přípravy natáčení celoživotní přátelství s lidmi, kteří prošli komunistickými lágry, živořením za socialismu, emigrací. Pro mne to bylo setkání s nejvzácnějšími lidmi generace mých rodičů. Zblízka jsem nahlédla do osudu Borise Kovaříčka, který byl iniciátorem skupiny Šeřík. Tehdejší student práv byl popraven ve věku dvaceti dvou let v pankrácké věznici. když teď jedu za prací na Kavčí hory a míjím bývalý justiční palác na Pankráci, myslím na popraviště ve dvoře věznice a uvědomuji si zřetelně komunismus jako zlo.

Čím blíže k současnosti, tím složitější se mi jeví rozlišování dobra a zla. Čím hlouběji do historie, tím obtížnější se mi zdá hledání pravdy. Velice si vážím dokumentaristů, kteří mapují totalitní minulost na televizní obrazovce: Například: V. Branislav, A. Hanauerová, P. Kačírek, M. Maryška, K. Vlachová, M. Vadas a další. Vím, jak je těžké, a někdy v rámci našeho právního řádu nemožné, zjistit pravdivé údaje o některých osobnostech a o jejich minulosti spjaté například s činností v StB.

Ani kdyby existovala nějaká tichá dohoda o mlčení ke stínům minulosti, nemohu ji přijmout, protože musím dokončit jistá rozpracovaná a nedokončená témata. Co mi v tom může zabránit? Například nedokážu získat prostředky k realizaci projektu nebo se nedopátrám pravdy a stanu se nedůvěryhodnou osobou pro slušné lidi nebo nedokážu téma natočit tak, aby zaujalo... To jsou moje noční můry. A přitom považuji za štěstí žít ve státě, ve kterém prezident vyzývá občany k tomu, aby v jejich životech zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí.