Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Carl Gustav Jung

V dobách historických zvratů, převratů i prostého předávání politické moci se naskýtá zvláště vhodná příležitost prožít si na své kůži zkušenost, k níž míří svou otázkou i Carl Gustav Jung: změnou politického systému totiž nemizí "samočinně" to, co mu předcházelo. Minulost je v životě každého z nás i v životě celé společnosti stále přítomná, bez ohledu na to, zda si to připouštíme či nikoliv. Každá snaha učinit za minulostí tlustou čáru, škrtnout účtování s minulostí z programu je proto neklamným příznakem vytěsňování vlastních vin, zametání stop, potlačování špatného svědomí. Když se jedinec rozhodne tíživý stín své minulosti vymazat ze života, stane se neurotikem. Když o něco podobného usiluje celá společnost, riskuje tím neurózu v masovém měřítku. S projevy takového stavu se můžeme i dnes, sedm let po změně společenských podmínek, setkávat téměř na každém kroku: šířící se xenofobní nálady, výrony nacionální hysterie pramenící z pocitu "německého ohrožení" a naopak podivuhodná apatie vůči vlastním dluhům, vinám a selháním. Společným jmenovatelem těchto znepokojujících jevů jsou podrážděné reakce na vše, co narušuje proklamovaný i přijatý národní sebeobraz českého "pašáctví".

Potíž je v neochotě připustit si prožitou minulost (a zvláště tu nedávnou) i s jejími nejhlubšími stíny a zúčtovat především s vlastními pasivy při jejím reflektování. Neboť - jak píše Eduard Martin ve své úvodní poznámce - mít dějiny není samozřejmost ani neměnná danost, nýbrž je to především velké umění. Prosazovaná verze dějin v učebnicích dějepisu však může této potřebě otevřeného, kritického přehodnocování vlastní minulosti také překážet a bránit - k tomuto problému zaměřil ostří svého polemického názoru David Čaněk ve stati nazvané Jaké dějiny nám vládnou? a v obecnější poloze se jím z různých stran a v překvapivých souvislostech zabývají Zdeněk Vašíček a Françoise Mayerová (Paměť Leviatana), Lubomír Martínek (Kudy klam) i filozof Ladislav Hejdánek. O tom, že problém nepřijaté, vytěsňované minulosti není pouze českou "výsadou", svědčí i blok úvah věnovaných španělským, francouzským a německým diskusím o nedávné minulosti, které v těchto zemích právě probíhají.

Těžištěm celého čísla je ovšem hledání odpovědi na otázku, proč v dnešních podmínkách dochází k účtování s nedávnou minulostí tak váhavě a nedůsledně a zda existuje tichá dohoda s polistopadovým režimem týkající se mlčení o stínech komunistické minulosti. Je nabíledni, že obě otázky mají širší souvislosti a politické pozadí, a proto jsme se v pravidelných rubrikách Konfrontace a Anketa obrátili s žádostí o názor na známé osobnosti kulturního života (Jiří Stránský, Zbyněk Hejda, Ludvík Vaculík) i na představitele současné politiky (Václav Klaus, Petr Pithart, Alena Hromádková, Jan Ruml). Publikované názory poskytují zajímavý přehled rozdílných, často protichůdných stanovisek svědčících o citlivosti a naléhavosti problému. Snad nejvýmluvněji odpověděl Jiří Kolář - svou koláží, která se stala výtvarným symbolem celého čísla.

V neposlední řadě jsme chtěli dát slovo i našim "otcům". Máme tím na mysli výrazné postavy veřejného života, které na naši generaci čtyřicátníků působí v občanském slova smyslu "otcovsky" - ztělesňují určité občanské ctnosti, jichž se v českém prostředí příliš nedostává. Proto jsme do rubriky Diskuse zařadili rozhovory s překladatelem Jindřichem Pokorným, spisovatelem Karlem Peckou a podnikatelem Vilémem Petříkem. Tyto tři rozdílné osobnosti spojuje jedno: své účty s minulostí mají vyřízeny bez dluhů. A právě v tom nám mohou být příkladem...

redakce