Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Thorwald Dethlefsen, Osud jako šance

Žijeme v době, kdy se nám takřka před očima mění obraz světa. Probíhající změny se dotýkají i našich představ o lidském zdraví a chápání nemoci.

3. Představa zdraví a nemoci se obvykle týká našeho tělesného života - má podle vás tato otázka také svůj duchovní aspekt? Je nemoc především funkční poruchou našeho organismu, nebo poukazuje k problému na hlubší (nehmotné) úrovni života? Mění se v tomto smyslu dnes názor na zdraví a nemoc, anebo se v současné "společnosti relativního blahobytu" strach z nemoci a lpění na fyzickém zdraví spíše stupňuje?

***

Martin Bojar, klinický neurolog, bývalý ministr zdravotnictví (od června 1990 do července 1992)

Michel de Montaigne, Eseje

Ačkoliv úvodní citát z de Montaignových Esejů vyznívá skepticky, kloním se k názoru, že biomedicína a neurovědní obory, jimž se jako klinický neurolog věnuji, prodělávají v posledních dvaceti letech fascinující proměnu. Ta je do značné míry podmíněna nebývalým rozvojem molekulární biologie, převratnými poznatky z neurogenetiky, neurobiochemie a zobrazovacích i neurofyziologických metod. Zcela zásadní objevy objasňující posud neznámé aspekty činnosti mozku a nervového systému nacházejí neobyčejně rychle uplatnění jak v diagnostice, tak v léčbě donedávna neléčitelných chorob. Za důležitou považuji tu okolnost, že tyto objevy s sebou přinášejí - zdánlivě překvapivě - stále naléhavěji vnímanou nezbytnost respektovat i psychosociální aspekty zdraví a nemoci. Mnozí původně vyhranění představitelé biologicky orientované medicíny a behaviorálně orientované neurovědy zdůrazňují význam psychosomatických vazeb a vlivů. Ukazuje se tedy, že celostní přístup využívající poznatků společenských věd je pro vnímání zdraví a nemoci velmi důležitý a že moderní medicína si důležitost tohoto aspektu také uvědomuje.

Nic nového pod sluncem

Hned v úvodu si dovolím čtenáře upozornit na to, že si nejsem vůbec jist, zda se v současné době odehrává něco skutečně zásadně převratného a nového ve vztahu mezi akademickou medicínou a neobyčejně početnou, obtížně vymezitelnou skupinou různých alternativních diagnostických, léčebných a dietetických směrů. Tyto spory a souboje provázejí vývoj medicíny po staletí. Odpovídají kulturně-společenským tradicím, momentálním společenským i ekonomickým poměrům, hodnotové orientaci lidí, módním trendům. Patřily i patří mezi dobové tance.

Alternativní metody a směry vesměs spojuje odmítání principů a postupů klasické, k racionálním tradicím se hlásící medicíny. Významné je pak nepochybně i to, že média jsou touto alternativní problematikou takřka neodolatelně přitahována - nejspíš s ohledem na přání čtenářů a na jistou podezřívavost, hraničící až s odporem, vůči biologicky a faktograficky orientované moderní medicíně. Nezanedbatelnou roli hraje i postmoderní odklon od racionalismu vědy k všemu "magickému a tajemnému", transcendentálnímu a spirituálnímu. Pro většinu "alternativních" postupů či škol je dosti typická oscilace mezi "alternativní medicínou" a léčitelskými postupy na straně jedné a nepochybnými šarlatánskými praktikami a triky.

V roce 1966 jsem po ročním studiu sinologie a angličtiny opustil Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a začal studovat na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Možná bych měl uvést, že uchazeči o studium medicíny museli uspět v náročných testech a ústním pohovoru. Na základě dobrých výsledků se mnou v ročníku studovali i synové a dcery nedávno propuštěných politických vězňů, vojáků západních armád, vlastizrádců a dalších třídních nepřátel. Během krátkého období pěti let "předtání a tání", které nakonec skončily srpnovou invazí a normalizací po česku, se i na Univerzitu Karlovu mohli dostat studenti se značnými "kádrovými" hendikepy. Museli se však u přijímacích zkoušek prosadit a být mezi nejlepšími.

V zájmu objektivity se tu zmiňuji o jednomu mýtu, podle kterého se na Univerzitu Karlovu nebylo možno dostat bez protekce a korupce, abych se pokusil vyvrátit druhý trvale tradovaný mýtus, podle něhož se studenti na lékařských fakultách nemohli v dobách nadvlády marxistické ideologie a vlády jedné strany seznámit se základy psychosomatické medicíny nebo psychoterapie. V letech mých studií 1966-1972 jsme se v seminářích věnovaných úvodu do historie medicíny a lékařské psychologie seznamovali - byť nepříliš podrobně - s názory německých psychosomatiků, v seminárních pracích někteří z nás citovali Freuda, Fromma, Jarrese či Alexandera. Psychosomatická medicína nebyla zdaleka tabuizovaná, mimo jiné i proto, že se jí plně nezříkali ani pravověrní marxisticky orientovaní neurovědci a zastánci tehdy preferované kortikoviscerální medicíny. K mé orientaci v psychosomatice velkou měrou přispěly semináře profesora MUDr. V. Vondráčka či asistentky PhDr. J. Frejkové, přednášky profesora B. Sekly a asistenta MUDr. M. Černého. Mnohé jsem získal, když jsem jako student takřka dva roky stážoval na ambulanci u vynikajícího psychosomaticky a psychoterapeuticky orientovaného gastroenterologa docenta Šetky, kterému jsem předvyšetřoval pacienty a účastnil se jeho pátečního "přijímání". Mnohé mi daly zájmové kroužky u neurologa docenta MUDr. J. Pfeiffera či psychiatra docenta MUDr. V. Drvoty, takže se odvažuji tvrdit, že již v oněch krátkých pěti letech pražského tání a Pražského jara o celostně chápané medicíně uvažovali tito mí učitelé, a někteří ji velmi kvalitně provozovali. V žádném případě se tedy o psychosomatice a celostní medicíně nehovoří až v posledních deseti letech.

Možná bych měl ještě dodat, že k předchozímu tvrzení mě opravňuje léta trvající osobní zkušenost s pražskou psychoterapeutickou školou, která pokračovala i během normalizačního šera. Díky doktoru PhDr. Z. Eisovi jsem mohl od roku 1976 prodělávat pětiletý psychoterapeutický výcvik vedený docentem MUDr. J. Skálou, PhDr. P. Hartlem a dalšími psychoterapeuty. Za štěstí jsem považoval i následnou možnost vzdělávat se v rodinné psychoterapii. Mladí neurologové a fyzioterapeuti se mohli v krátkých kurzech seznamovat pod vedením indických lékařů se základy jógových cvičení využitelných v rehabilitaci a neurologii.

Další jedinečnou zkušenost a osobní seznámení s "okrajovou" větví akademické medicíny mi poskytl dva roky trvající výcvik v manuální medicíně. Ten vedl jedinečným způsobem profesor MUDr. K. Lewit, který nás v kurzech pořádaných v letech 1980-1982 na neurologické klinice Fakulty všeobecného lékařství zasvěcoval do tajů chiropraxe, tedy dalšího "úpadkového" směru nehodného začlenění do pokrokové a moderní medicíny. Profesor MUDr. K. Lewit se věnoval i neuroradiologii a elektrofyziologii ve vztahu k manuální medicíně. Razantnější, silové postupy užívané v chiropraxi označoval za překonané a za "labutí píseň" manuální medicíny. Seznamoval nás i s postizometrickou relaxací a nevyhýbal se různým reflexním metodám. Jen málo chybělo, abych absolvoval i kurzy akupunktury, která překvapivě nebyla - obdobně jako manuální medicína - vyčleněna z rámce "oficiální" akademické medicíny. Jako mladý neurolog jsem také prodělal krátký výcvik u paní L. Mojžíšové, fyzioterapeutky, která se nebránila dialogu s lékaři, pokud byli ochotni jí naslouchat a hledat empirické a racionální jádro v její originální manuálně-psychoterapeutické metodě. Mojžíšová se propracovala od postupů, kterými uzdravovala bolavá "záda" profesionálních sportovců, k metodě přispívající k navrácení mateřství početné skupině neplodných mladých žen. Proto jsem neměl pochybnosti, když jsem v roce 1991 podepsal jako ministr zdravotnictví stanovisko doporučující zařadit metodu Mojžíšové mezi nové, původní diagnostické a léčebné postupy. Navštívil jsem na univerzitní půdě několik přednášek PhDr. Z. Rejdáka a profesora PhDr. L. Kahudy, kteří spolupracovali na parapsychologickém výzkumu. Posledně jmenovaný pak proslul kromě svého působení na ministerstvu školství svou kuriózní teorií metiontů.

Uvádím to vše proto, že bych rád konstatoval - jsa již pamětníkem - Nihil novi sub sole.

Mocenský souboj nepomůže

Akademická medicína usilující na počátku třetího tisíciletí o to, aby se na straně jedné co nejvíce přiblížila medicíně založené na důkazech a využila fascinujících poznatků molekulární genetiky a stále dokonalejších biomedicínských technologií, se nikterak podle mého soudu nezříká poznatků z "hraničních" neurovědních a psychosociálních oborů. Za legitimní a seriózní jsou v posledních padesáti letech považovány směry, které navazují na převratné práce Freudovy, Jungovy či Franklovy na straně jedné, na straně druhé na novodobé psychoterapeutické, ale i behaviorální směry z USA, významně však i na evropské i zámořské psychosomaticky orientované školy. Ty nejsou v posledních dvaceti letech v žádném případě z oficiální medicíny vyčleněny.

Naproti tomu řadu alternativních postupů a směrů spojuje již dříve zmíněná snaha vymezit se jak vůči "zkostnatělé a příliš technicistně zaměřené" oficiální medicíně, tak i vůči sobě navzájem. Uvědomuji si, že léčitelé existovali odnepaměti a působili ve všech kulturách. Vycházel jsem z tohoto faktu i před dvanácti lety, kdy jsem na ministerstvu zdravotnictví dal popud k pokusu o dialog mezi lékaři a zastánci alternativních a léčitelských postupů. Zástupci lékařů, vedení nedávno zesnulým primářem MUDr. J. Markem, byli ochotni a připraveni věcně jednat. Celý projekt však ztroskotal na sporech a nejednotnosti představitelů "alternativních směrů a léčitelství".

Snahu o vykořenění léčitelství mocenskými prostředky a tlakem představitelů "oficiální" medicíny považuji za marnou. Navíc je takovéto usilování ve své podstatě neslučitelné s principy demokratické společnosti, která by však měla prostřednictvím zákonů zajistit dohled nad dodržováním jak odborné úrovně, tak pravidel tohoto "podnikání se zdravím". Léčitelství není obvykle provozováno jako charitativní činnost, za niž se neplatí. Dříve či později se osoba, která je přesvědčena o své výjimečné schopnosti uzdravovat, dočká finanční či jiné odměny. I tato oblast - jako jiné oblasti podnikání včetně lékařských a sesterských praxí - by měla podléhat zdanění.

Zkušenost nás učí, že v boji s léčitelstvím a šarlatány neuspěly ani velmi autoritářské a represivní politické systémy, naopak ti, kteří museli "trpět pro své přesvědčení a výjimečné nadání v katakombách", získávali o to větší popularitu. Nehodlám však ztotožňovat všechny léčitele a zastánce alternativních léčebných metod se šarlatány, podvodníky a nepoctivci. Placebo efekt je využitelný a významný jak v klasické medicíně hlásící se k nezbytnosti ověřovat efektivitu metody, tak i v léčitelských a v pseudoléčebných postupech využívajících bizarních rekvizit sloužících k vyvolání emoční kulisy a ovlivňujících sugestibilitu "léčené" osoby. Víra v uzdravení skutečně může některé potíže zmírnit, jiné odeznívají samy. Příroda uzdravuje a léčitel, šarlatán se pokoušejí toho využít, léčit?

Víra osoby provozující léčitelství, přesvědčené o svém nadání, svém vyvolení, se zdá být často nevývratná. Pokusy o hledání racionálního jádra bývají ponejvíce zbytečné, přilévají jen "oleje do ohně". Ti, kdo věří neoficiálním, nedoloženým postupům, jsou jen utvrzováni v tom, že se lékaři a přírodovědně orientovaní skeptici spojili, aby sísyfovsky bránili tomu pravému a prospěšnému přístupu. Často je navíc v médiích uváděno, že za kritickým a případně i represivním postojem vůči zastáncům alternativních postupů lze vystopovat zájmy farmaceutických firem a velkých koncernů prodávajících diagnostickou a zdravotní techniku?

I pro tuto oblast platí "proti gustu žádný dišputát..." Dodejme - ovšem s výjimkou závažných, potenciálně smrtelných chorob, u nichž vysazení léčby může vést k selhání oběhu či metabolismu (diabetes), kumulaci záchvatů (epilepsie či ischemická choroba srdeční) nebo k recidivě nádorového onemocnění (hemoblastózy, nádory reagující na hormonální či cytostatickou léčbu, infekce či záněty).

Lze prokázat, že dnešní obliba "léčitelsko-alternativních tanců" přináší mnohým tanečníkům nezanedbatelný prospěch. Jiné pak mohou, tančí-li tanec, který je neslučitelný s povahou jejich onemocnění - a v tom bývá jádro sporu - tyto kratochvilné aktivity vážně ohrozit. Navíc nutno připustit, že i mezi univerzitně vzdělanými lékaři lze ve všech zemích světa nalézt stoupence podivných, neověřitelných metod, které odborné společnosti neschvalují a neuznávají. Důvody mohou být různé. Nelze pominout ani ekonomický přínos provozování alternativních léčebných a diagnostických metod, které nejsou hrazeny zdravotními pojišťovnami, nýbrž hotově pacientem.

Ke zklidnění situace by přispělo vytvoření právního rámce vymezujícího prostor pro působení léčitelů, po nichž je a bude z mnoha nejrůznějžích důvodů "poptávka". Měla by být vymezena jak jejich trestněprávní odpovědnost, tak i daňová povinnost. Léčitele je zbytečné zahánět do katakomb. Část veřejnosti dávající přednost magii a šeru před racionalitou a vědou si je vyhledá i tam. Přejme jí to. Důsledky alternativních postupů (včetně trestněprávní odpovědnosti) pak musí nést jak léčitelé, tak provozovatelé či zřizovatelé takovýchto zařízení - stejně jako ji nesou zdravotnická zařízení, lékaři a sestry v případě, že je prokázáno pochybení spojené s poškozením zdraví.

Prevence a empatie jako součást léčby

Není sporu o tom, že se představitelé lékařských fakult, odborných společností i profesních sdružení shodnou v tom, že prevence chorob, důraz na životní styl a využití nefarmakologických a neoperativních postupů upevňujících tělesné a duševní zdraví, je takřka ideálním postupem. Můj oblíbený de Montaigne k tomu poznamenává: "Používáme-li prostředků, které mají působit proti nemoci, spíše nemoc dráždíme a povzbuzujeme. Má být utlumena a vypuzena z těla jedině správnou životosprávou: vždycky doplácíme na urputné zápasy mezi lékem a nemocí, protože boj se odehrává v našem těle a lék je nespolehlivým pomocníkem."

Od de Montaigneových dob se mnohé změnilo. Zatímco naprostá averze vůči jakékoli formě medikamentózní léčby působí dnes spíše jako nadsázka, vyznávaná básníkova zásada primární prevence prostřednictvím správné životosprávy platí i v moderní medicíně. Jde totiž o nejhospodárnější léčebnou metodu doporučovanou ve všech učebnicích medicíny i na lékařských kongresech.V obecných zásadách i konkrétních krocích této primární prevence lze nalézt principy hellénské kalokagathie, moudrost jogínů i ozvěnu Tyršových Sokolů. Nutno však podotknout, že k mnoha preventivním opatřením nepřimějete osoby trpící prokazatelným dědičným i aktuálním rizikem dříve, než na svém těle a duši zakusí nemoc a její často již nezvratné následky.

Pro naše téma je důležité, že jak primární prevenci, tak sekundární prevenci (tedy soubor opatření doporučovaných jak před propuknutím choroby, tak i po jejím propuknutí) lze pojmout redukcionisticky, to znamená tak, že se zaměříme především na ovlivnění biologicky chápané a patofyziologicky definované příčiny orgánového poškození či selhání. Tento nedostatečný postup však není podle mých zkušeností běžný ani na klinických pracovištích, ani u lékařů, kteří jsou výrazně biologicky a "technologicky" orientováni. Obecně se připouští významný vliv životního stylu, nepřiměřeného stresu, psychosociální nepohody, partnerských problémů. Nesnáz může nastat ve chvíli, kdy se rozhoduje o tom, jakou "váhu" přiznat tomu kterému provokujícímu faktoru. A ještě obtížnější je volba nejúčinnějšího léčebného postupu, případně rozhodnutí o tom, že se jedná převážně o psychosomaticky podmíněné potíže, které mohou vzbuzovat podezření na závažnou "organicitu" (funkční narušení orgánu). Navíc je nutno opakovaně upozorňovat na skutečnost, že početná část našich pacientů i jejich příbuzných se z nejrůznějších příčin vědomě i podvědomě brání přijmout myšlenku o psychogenním či psychosociálním rozměru zdánlivě výlučně "orgánové" choroby. Může to být z obavy, aby se nepřehlédlo závažné onemocnění - nádorového původu, hrozící infarkt či cévní příhoda mozková nebo atroficko-degenerativní choroba, případně onemocnění z okruhu Alzheimerovy choroby. Mnozí jedinci trpící anxiózně-depresivními stavy, záchvaty úzkosti nebo i velkou depresí "somatizují" svůj psychický problém a kladou důraz na nejrůznější orgánové potíže, odolávajíce tak snaze po psychologickém vyšetření a soustavnější psychiatrické či psychoterapeutické péči. Do širšího povědomí se v posledních letech dostaly informace o blahodárném vlivu některých nových antidepresiv zvyšujících hladinu serotoninu a dalších neuropřenašečů. Zastávám však názor, že v mnoha případech je na místě přesvědčit pacienty, na jejichž potížích se podílejí i psychosomatické a psychosociální vlivy, že je vhodné a nezbytné jejich chorobu vnímat celostně a celostně ji léčit. Po promoci jsem totiž pracoval jako psychiatr v psychiatrické léčebně Kosmonosy a nikdy jsem se netajil tím, že mne klinická i osobní zkušenost s ústavní psychiatrií a následný pětiletý výcvik v psychoterapii jako neurologa velmi ovlivnily. Zvýšily - spolu s jedinečnou zkušeností získanou v gastroenterologické, psychosomaticky orientované ambulanci docenta MUDr. J. Šetky - mou vnímavost k některým v čistě somaticky orientované medicíně nedoceňovaným faktorům. Přiměly mne i k tomu, že jsem v neurologii při rozhovorech s pacienty využíval a prosazoval princip "terapeuta a koterapeuta" běžný v psychologii a uplatňoval i některé balintovské postupy.

Schopnost vcítit se do situace nemocného a naslouchat mu je možno podle mých zkušeností kultivovat. U těch pak, kterým tento dar nebyl dán, lze cílenou výchovou tuto nezbytnou podmínku celostního přístupu aspoň zčásti doplnit. A nehořekujme, že nedostatek empatie a nechuť naslouchat jsou daní uspěchané postmoderní, odcizené době, v níž se všichni ženou za úspěchem a pachtí za penězi.

Ostatně v de Montaignových esejích vydaných poprvé roku 1580 v Bordeaux máme přesvědčivý doklad o jeho výhradách vůči slovutným akvitánským lékařům a jejich malé vnímavosti:

"Je jen správné, aby se lékaři nakazili příjicí, když ji chtějí léčit. Opravdu, takovému lékaři bych se svěřil. Ti ostatní nás vedou asi tak jako ten, kdo maluje moře, útesy a přístavy, ale sedí přitom u stolu a v bezpečí si nechá předvádět model lodí. Postavte ho do skutečného života, a nebude vědět, co má dělat.

Lékaři popisují naše bolesti takovým způsobem, jako městský trubač oznamuje zaběhlé koně nebo psy: Takovou má srst, tak je velký, takové má uši; a když mu takového koně nebo psy ukážete, nepozná je."

Pomezí neuropsychiatrické a psychosomatické považuji za neobyčejně důležité, a proto na neurologické klinice, kterou vedu, pracují dva kliničtí psychologové a na naší ambulanci pracuje trvale konziliářka-psychiatr. Vítám rovněž postgraduální psychoterapeutické a psychologické vzdělávání mladších kolegů, protože jim to podle mého názoru rozšíří obzory a dovolí jim problém nemoci chápat celostněji. Budou schopni pomáhat nemocným a trpícím, jak co se týče chorob těla, tak v rovině duševní i spirituální.

Medicína jen pro bohaté?

Zkušenost klinického neurologa mě dovedla k poznání, že tělo a duši nelze oddělit. Choroby těla, projevující se často zprvu jako banální funkční potíže a teprve později jako závažnější orgánové poruchy, mají ve velké většině případů významnou primární složku duševní, psychogenní, ať již zjevnou - vědomou, nebo skrytou - nevědomou. V případech, kdy se spoluúčast psychogenního faktoru nedaří prokázat v počátečních stadiích onemocnění, lze zjistit jeho působení později v somatizované podobě. Jedná se tedy velmi často o prokazatelnou, nezřídka racionálně vnímanou psychogenní složku nemoci, kterou lze odkrýt psychologickým či psychiatrickým vyšetřením. Nelze však pominout ani psychologické problémy hlubinné povahy, které nejsou dešifrovatelné běžným klinickým vyšetřením v rámci behaviorálně či dynamicky zaměřené psychiatrie či klinické psychologie, neboť jsou vytěsněny do nevědomí či uloženy v "zasutých koutech" paměti.

Své nezastupitelné místo u části pacientů má výlučná diagnostická a léčebná metoda, která spatřila světlo světa díky rodáku z Příbora, vídeňskému neurologovi Sigmundu Freudovi. O indikaci psychoanalýzy či jiné "hlubinné" léčebné metody musí vždy rozhodnout zkušený, s problematikou obeznámený psychiatr či psycholog, který pacienta předá do péče kvalifikovanému psychoanalytikovi či se ujme, absolvoval-li požadovaný výcvik, péče sám.

Výlučné zaměření na somatickou problematiku je dnes považováno za neudržitelné. Platí to i z pohledu oborů spoléhajících na operativní, rekonstrukční a hi-tech technologické postupy. Rovina duševní a komunikační hraje významnou roli jak v předoperačním období, tak v rámci operace samé, protože se prokazatelně podílí na výskytu peroperačních komplikací. Psychosomatické a psychologické faktory jsou pak velmi významné v pooperačním průběhu - spoluodpovídají za příznivý průběh rekonvalescence, obnovu narušených funkcí "těla i duše". Komplexně chápaná rehabilitace je založena na respektování těla a duše a důležitosti psychosociálních, komunikačních a motivačních faktorů, bez nichž nelze ani po dokonale technicky zvládnuté kardiochirurgické, neurochirurgické či ortopedické operaci očekávat hladký průběh rekonvalescence a obnovu zdraví - tělesného i duševního.

Navíc je vhodné zdůraznit, že při každé závažnější chorobě "stůně celá rodina" a choroba se stává tématem pro užší i širší rodinu - jak v komunikačním, tak spirituálním slova smyslu.

Důraz na význam zdraví, které představovalo a nadále představuje nejcennější, byť nezřídka zprvu nedoceňovanou hodnotu, a současně obava z nemoci, provázené utrpením, strádáním a nakonec možná i smrtí, nebyla cizí jednomu z nejpozoruhodnějších stoiků a skeptiků evropské renesance. Myslitel a glosátor Michel de Montaigne sledoval s nadějí, ale i s podezřívavostí - danou kromě jeho břitkého intelektu též rodovým prokletím (vlohou k tvorbě ledvinných a močových kamenů, které byly příčinou krutých a nesnesitelných kolik) - pokroky i selhání tehdejšího lékařství.

Myslím, že bychom stěží našli vhodnější citát charakterizující rozporuplnost biomedicíny, základního i klinického výzkumu ve třetím roce třetího tisíciletí, silně poznamenaného anomií a nebývalým hodnotovým chaosem.

Žijeme, churavíme a léčíme své pacienty ve světě, v němž se stále více hovoří o užití kmenových buněk, využití genových manipulací, kde však zároveň paradoxně v zemích "jihu" nejsou k dispozici základní antibiotika, antihypertenziva, antidiabetika nebo antiepileptika a další životně důležité léky. Na počátku tohoto tisíciletí se odborníci na novodobý mor shodují v tom, že není vyloučeno, že polovinu obyvatel afrického kontinentu zahubí v krátké době AIDS. V jedné části světa, která trpí nadbytkem a kde údajně žijí první klonované děti, dosahuje medicína nebývalých met, otázkou však je, zda bude takováto medicína dostupná pro všechny churavé a potřebné, protože je stále více zřejmé, že takto dokonalou a nákladnou medicínu nebude možno dlouhodobě zaplatit.

Před více než čtyřmi sty dvaceti lety tedy uvažoval o smyslu a přínosu tehdejší medicíny churavějící Michel de Montaigne, skeptik respektující povětšinou lékaře, mající však zároveň oprávněné výhrady k jejich znalostem, dovednostem i možnostem.

Nepochybně i dnes budeme považovat část jeho názorů za inspirativní, byť se většina z nás neztotožní s jeho fatalistickým závěrem, že bez medicíny by bylo lépe:

"Po několik století žily všechny národy bez lékařské vědy, především během těch prvních století, která patřila mezi nejlepší a nej?ťastnější. Ještě dnes existuje lékařská věda sotva pro desetinu lidstva; mnoho národů ji vůbec nezná, a přece žijí zdravěji a déle. I u nás prostý lid se bez ní naštěstí obejde."

***

Vladislav Chvála, vedoucí nestátního
zdravotnického zařízení komplexní terapie
psychosomatických poruch v Liberci

Patřím k těm lékařům, kteří pohlížejí na nové vzedmutí vlny zájmu o alternativní léčbu s neklidem, hořkostí a někdy i vztekem. Tato směsice pocitů pramení z vědomí naprostého selhávání klasické medicíny v otázkách širších souvislostí lidského stonání. Zůstáváme slepí k celé škále jevů, jež máme před sebou, a chováme se často tak, jako bychom sušili podlahu chalupy, do které teče střechou. Redukcionismus a arogance nás zbavily možnosti porozumět nemoci a ziskuchtivý průmysl nás současně vybavil úžasnými nástroji na potlačování příznaků nemocí.

Nejlépe je tento rozpor možné vidět u psychosomatických onemocnění, to jest na pacientech, u nichž psychosociální a spirituální faktory zásadním způsobem ovlivňují způsob jejich stonání, aniž by to oni sami chtěli a byli schopni vidět. Na nich si celý ten medicínsko-průmyslový komplex vyláme obvykle zuby. A protože jsou tito pacienti náchylní k jakýmkoli obětem, aby se zbavili svých úporných symptomů, stávají se snadnou kořistí různých firem obchodujících se zdravím. Nutno poznamenat, že obchod se zdravím kvete jak ve zdravotnictví, tak i mimo něj. S přílivem různých alternativních metod dochází rovněž k prodeji problematických a "zaručeně účinných" úzdravných prostředků (od bylinek přes všemožné fyzikální přístroje až k vlastní moči nebo síle pyramid) - tento trh provázený vřavou reklamy a konkurentů, kde bezmála každý léčí každého, pak není omezován žádným vzděláním, žádnými skrupulemi ani etickým kodexem či stavovskou ctí.

Vím, co namítnete: Totéž lze leckdy oprávněně vytknout i celému zdravotnickému sektoru. Ano, a právě to je jeden z důvodů, proč na sebe obě skupiny tak nevraží. Zdrojem nevraživosti jsou nejspíš všechny aspekty, kterých se dotýkáte ve svém redakčním úvodu: světonázorový střet, ekonomicko-mocenský boj i otázka vývoje "ducha doby". Jejich obětí je nakonec pacient. Nemusíme chodit tak daleko, stačí nevraživost mezi kolegy lékaři nebo mezi lékařem a psychologem-psychoterapeutem. Možnost poškození pacienta, zmítajícího se v nejasnostech mezi nimi, je velmi reálná. Doufejme, že tento rozpor s sebou přinese i řešení - vstoupíme tak do stadia, kdy se staneme dostatečně dospělými, abychom si vybrali pro své zdraví to, co bude účinné a co budeme skutečně potřebovat (příkladem takového postoje bylo nedávno poměrně masivní odmítání povinného očkování dětí jejich matkami).

Další vývoj mechanisticko-materialisticky založeného výzkumu v medicíně má již dnes své bizardní výsledky. Stačí jen pomyslet na neřešitelné etické konflikty, před jaké nás staví transplantace orgánů (Od koho a komu?), pěstování tkání z nadbytečných lidských embryí vznikajících při manipulacích v reprodukční medicíně (Co je zde odpadem, a kam s nímž), možnosti klonování (Chcete si odnosit vlastního tatínka?) nebo genetických manipulací (Chcete hodné dítě? Nechte mu odstranit gen zlobivosti!). Další cestu tímto směrem naštěstí zatarasí nedostatek finančních zdrojů stárnoucích populací Evropy a USA.

Návrat k širšímu pojetí zdraví a nemoci je nezbytný. Paradoxně mu však u nás stojí v cestě celá struktura vzdělávání od lékařských fakult přes kliniky až po Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. Odborníci zastávající vysoké funkce v mocných strukturách ve zdravotnictví sotva mohou popřít, že své vzdělání získali převážně na konci éry socialismu ve zcela rozpadlém školství - najít zde učitele, kterého by si mohli vážit, bylo téměř nemožné. Po padesáti letech ideologického útlaku byly jakékoli náznaky duchovních bádání vymýceny, psychologické katedry poplatné materialistické ideologii se jen stěží mohly stát protiváhou biologicky orientovaných lékařských fakult. Navíc patříme k nejvíce ateistickým zemím Evropy. Kde by se tady vzalo povědomí o celistvosti člověka? Jak by bylo možné dnes naplnit myšlenku bio-psycho-sociální jednoty organismu, když jsme byli jakžtakž vzděláni toliko v onom biologickém aspektu? Psychosomatické pojetí medicíny (bio-psycho-sociální přístup) nelze lidem této země vnutit, byl by to teror jako každý jiný (a možná horší). Může se jen trpělivě pěstovat jako křehká rostlinka - a k tomu v současnosti slouží několik center, kde pracují týmy lékařů a psychoterapeutů. Jedno z takových zařízení už čtrnáct let vedu, a přestože udržet ve zdejším prostředí celý tým i provoz pohromadě je velká dřina, nechtěl bych se vrátit zpátky do náruče většinové, poněkud bezduché medicíny soustředěné dnes převážně jen na předpisování vhodných léků.

Naději však nevidím v tom, že by lékaři-vědci měli akceptovat různé "čarodějnické" triky - mávání virgulemi, doplňování energie čaker přikládáním rukou, hádání z karet, zavírání pacientů do umně zhotovených pyramid ve svých ordinacích, vyplachování střeva drahými klystýry s odůvodněním, že všechny nemoci jsou beztak ze zahnívaní a kvašení potravy v tlustém střevě, případně z borelií (takoví "léčitelé" se už většinou proměnili v podomní obchodníky s deštěm). Blýskání na lepší časy naopak vidím ve změně paradigmatu, kdy zorné pole vědy bude rozšířeno především o jevy jazykové, a tedy interakční. S odchodem starší generace přijdou do vedoucích pozic noví kolegové se zahraničními zkušenostmi a větším rozhledem, kteří budou schopni - doufejme - prosadit i v konzervativním medicínském myšlení změnu. Mělo by to zajisté i příznivý ekonomický dopad, neboť by naše zdraví přestalo být tak ukrutně drahé. Vědí o tom své například praktičtí lékaři, kteří prošli výcvikem rodinné terapie a kteří zahrnuli tyto poznatky do své běžné klinické praxe - ve srovnání se svými kolegy vykazují jen šedesát procent nákladů a navíc jsou svým pacientům více platní, než kdyby jen rozdávali léky.

Tvrdím-li, že tradiční medicínský výzkum se vzdává možnosti porozumět širším souvislostem stonání, mám na mysli zcela podstatné vlivy jazyka na utváření sítě vztahů, na prožívání rodiny, její růst a zánik, právě tak jako na vznik, růst a zánik soustavy rodů a jejich interakcí (takzvané "žití v jazyce" podle chilského fyziologa Humberta Maturanye). Jazyk je totiž tím nejpodstatnějším médiem lidské existence, výrazem té "hlubší" či "nehmotné" úrovně života, bez níž si nelze člověka vůbec představit. To, co věda může pozorovat svou vytříbenou metodologií, jsou právě jen jevy "k ověření", jevy materiální, jakkoli mohou být nepatrné. Všechno, co takto pozorovat nelze, jsou jevy "k uvěření" - a právě k nim patří to, co především dělá lidský svět lidským: životní příběh, jeho smysl, vztahy mezi lidmi... Nemusíme hned sahat k víře a náboženství, a stejně máme před sebou nekonečnou oblast neprobádaných jevů, kterých se věda neumí ujmout.

Většina alternativních postupů pracuje s metaforou, která tak či onak vystihuje pacientovu situaci. Přitom pacient potřebuje ke snížení tvorby svých symptomů ze všeho nejvíce porozumění, podporu, provázení a jistotu, že může zase nabýt nového zdraví. I lékaři to dovedou, často jim však jejich vlastní nástroje brání v tom, aby byli více s nemocnými. To ale neznamená, že by alternativní postupy byly výhodnější. Jaký smysl má třeba starému člověku, který "pracuje ke smrti", říkat něco o "minulých životech", jak jsem toho byl nedávno svědkem. Takový léčitel zavádí svého pacienta na scestí v nepravý čas. Blbostmi jej zdržuje od vážných a potřebných věcí, od kterých však celá naše civilizace za každou cenu odvrací svůj zrak. Takový člověk má vážnou rekapitulací řešit věci tohoto svého končícího života, a ne se zaobírat dobou, kdy byl podle svého léčitele žížalou! Pokud je takovým léčitelem třeba inženýr chemie nebo květinářka v důchodu, no prosím, ale pokud takovou "radu" uslyší pacient od svého lékaře, je to strašlivý omyl.

Naše civilizace prochází v současnosti bezprecedentně "úspěšným" obdobím stojícím na bezhlavém konzumu. Součástí tohoto "úspěšného" kolotoče je nezanedbatelná spotřeba (a chápej také potřeba výroby, zaměstnanosti, hromadění majetku) části národního důchodu medicínsko-průmyslovým komplexem. A v něm je nemocný člověk klíčovým zákazníkem. Tedy paradoxně platí: Čím lépe se chcete mít, tím více nemocných dodejte! Zcela nedávno platnost tohoto zdánlivého paradoxu prokázala v Polsku rychlá záchranná pomoc, která se spolčila se službou (sic!) pohřební. Za poměrně značné obnosy zabíjeli záchranáři své pacienty a dodávali je pohřební službě. Ejhle: nový "záchranářsko-pohřební komplex"!

"Úspěšnost" této civilizace je třeba neustále dokazovat, aby se mechanismus víry ve spotřebu nezastavil. Jedním z důkazů má být samozřejmě odstranění nemoci a smrti z očí ještě žijících a zdravých. Proto tolik nemocnic, proto se neumírá doma v kruhu blízkých. Proto ten nesmyslný a předem prohraný boj proti smrti. Víra ve svět "spěchu a úspěchu" skrze spotřebu by se mohla zhroutit, kdyby se ukázalo, že ani ta největší investice nedokáže zastavit smrt.

Také psychoterapie jakožto léčba umožňující nahlížet za kulisy našeho života není tak oblíbená jako požívání farmak, čarování kyvadlem, předvídání podle horoskopu a jiné zázračné metody. (Výjimkou je neurotická část populace, která si zase naopak může z psychoterapie udělat životní styl.) Tuto léčbu nelze nikomu vnucovat, ale pokud si již nemocný projde nelehkou cestou k poznání, že to beze změn ve vlastním životě nepůjde, měl by mít možnost přijít za vzdělaným psychoterapeutem, který mu pomoc neodepře. A neměl by to být trest za to, že nechce nadále polykat prášky a podílet se tak na zisku farmaceutické firmy. To znamená, že psychoterapie by měla zůstat právě tak oprávněným léčebným postupem jako zdravotním pojištěním placené polykání léků.

***

Marie Hlávková, astropsycholožka
a psychoterapeutka

Kontakt: marie.hlavkova@centrum.cz

Jak léčit duši i tělo?

Vaše otázky ve mně podnítily mnoho úvah. Bezpochyby se nad nimi zamýšlí mnohý současný terapeut či léčitel, ba dokonce klasický lékař. Ve své astropsychologické a psychoterapeutické praxi se opírám právě o poznatky hlubinné psychologie, psychoanalýzy, psychosomatiky, homeopatie a alternativní medicíny, z čehož vyplývá, že přirozeně inklinuji k celostnímu, holistickému pojetí zdraví a nemoci. Vycházím ze základního předpokladu, že každá nemoc má v sobě psychogenní složku, respektive že každé onemocnění kromě svých fyzických projevů obsahuje i hlubší duševní, nevědomou informaci. A pokud přijmeme nemoc jako výzvu dozvědět se něco více o svých vnitřních pochodech, o možných psychických příčinách své fyzické nepohody, máme velkou šanci se vyléčit, zacelit. Vždyť podle mne nám jakákoliv nemoc naznačuje, že jsme se vychýlili ze svého středu, ze své celistvosti, jsme ne-mocní, něco nám chybí nebo naopak něčeho je příliš. V každém případě nám nemoc signalizuje vnitřní disharmonii, nerovnováhu energií v těle, a pokud ji takto budeme vnímat a terapeuticky se jí zabývat, můžeme se propracovat přes vnější symptomy k jejím hlubším duševním souvislostem tak, aby se nemoc zmírnila, eventuálně úplně odezněla. Je však třeba také zmínit, že takováto hlubinná terapeutická léčebná cesta pomocí psychického vhledu je dlouhodobý proces, který nevylučuje ani léčení klasickými nebo jinými medicínskými prostředky. Je to zkrátka jedna z možností v současném rozbouřeném oceánu různých léčebných postupů.

Nemoc jako podaná ruka

Ve své astropsychologické a psychoterapeutické praxi se setkávám s mnoha klienty, kteří za mnou přicházejí s dotazem, jaká je skutečná, psychická příčina nemoci jich samých či jejich dítěte. Věc však není zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát podle schematických příruček interpretujících choroby. Zdravotní symptom se vždy vztahuje k jedinečné individualitě člověka a zahrnuje v sobě množství skrytých osobních zkušeností, obrazů, bolestí a vzpomínek. Stejná nemoc u dvou lidí má u každého z nich rozdílné podhoubí, příčiny a často je výslednicí různých rodinných či osobních napětí, konfliktů, stresů, které se dlouhodobě kumulovaly a posléze se na tělesné či psychofyzické úrovni projevily jako symptomy.

Pomocí vhledu do osobního horoskopu lze tedy člověku nabídnout různé možnosti témat, která by za danou chorobou mohla být skryta. Může to být popostrčení dotyčného v jeho uvědomění, nakonec ovšem opět záleží jen na samotném člověku, zda je ochoten se dlouhodobě psychoterapeuticky nořit do svého nitra a přemýšlet o sobě, či nikoliv. Pokud však citlivě a trpělivě terapeuticky pracujeme s daným zdravotním příznakem, začnou pomalu vystupovat na povrch témata a problémy, jež souvisí s nemocí. Toto odkrývání historie zdravotních problémů je však dlouhodobý proces, nic se zde nedá uspěchat, a obzvláště není možné hledat jednorázové šablonovité vysvětlení a řešení.

Je třeba zdůraznit, že se ani v nejmenším nepovažuji za nějakého léčitele, ale jednoduše za terapeuta, který pomáhá druhým rozmotat duševní předivo jejich nemoci. Někdy je tato snaha úspěšná, někdy ne. Hodně totiž záleží na klientovi a na tom, do jaké míry je ochoten přijmout sám za sebe a za svou nemoc odpovědnost. Mám kupříkladu zkušenost se dvěma klientkami, které mě obě vyhledaly s podobným zdravotním problémem. První z nich nemohla vůbec otěhotnět, přestože vše nasvědčovalo jejímu i partnerovu zdraví, druhá sice několikrát otěhotněla, ale v prvním měsíci vždy potratila. S první klientkou jsme se v terapii skrze zdravotní příznak dostaly k různým tématům jejího života. Začala velmi intenzivně přemýšlet o sobě, své původní rodině, o vztahu k matce, o svém mateřství, ženství, a objevilo se množství velmi důležitých okolností a hlubokých emocí a bolestí, které klientka vytěsnila z vědomí, neboť byly traumatické. Dospěla k mnohým uvědoměním ve vztahu ke svému ženství a během tři čtvrtě roku naší intenzivní práce nastala velká změna - stala se ženštější a citovější, což pro ni dříve vůbec nepřipadalo v úvahu, neboť na začátku terapie byla velmi "mužská" a orientovaná pouze na výkon a chladné racionální úvahy. Poté, co jsme takto hloubkově sáhly do jejího dříve ukrývaného vnitřního světa, klientka otěhotněla. Její otěhotnění bylo podle mne výsledkem toho, že přijala svůj podíl odpovědnosti na svém zdravotním stavu a opravdově se začala zamýšlet nad svým životem.

Druhá klientka, která mne vyhledala také s problémem otěhotnění, však nebyla vůbec ochotna se zabývat sama sebou. Chtěla, abych ji zbavila příznaku, mávla nějakou zázračnou hůlkou, udělala kouzlo a ona otěhotněla. I přes veškeré mé snahy jí vysvětlit, že musí hlavně ona chtít o sobě přemýšlet, hledat ve svém nitru a pátrat po souvislostech, v čemž jí mohu dělat doprovod, odmítala přijmout odpovědnost za svůj problém a po několika hodinách terapii ukončila bez zdravotního efektu. Uvědomuji si samozřejmě svůj terapeutický podíl na obou výsledcích terapie, ovšem také lze na těchto příkladech zdokumentovat obecný trend v naší společnosti. Jsou lidé, kteří nejsou ochotni uznat svou nemoc jako součást sebe sama, jež jim ukazuje vnitřní neharmonii, ale usilovně pátrají po někom, kdo je zbaví obtěžujícího příznaku. Nejsou ochotni přiznat si odpovědnost za svůj stav, za nevyřešené vnitřní problémy. A tak obcházejí ordinace klasických lékařů, a když to nepomáhá, obcházejí ordinace terapeutů a léčitelů, ovšem i to s pramalým účinkem.

Jsem přesvědčená, že základ je právě v přístupu k nemoci. Pokud jsem nemocná a jsem ochotna přiznat, že v hloubi své duše mám pravděpodobně nějaký problém, pokud sestoupím ze svého image nebo pýchy, uznám svou vnitřní bídu a poprosím nějakého fundovaného terapeuta, aby mi pomohl nahlédnout do sebe, je zde velká šance na úspěch. Vždy si v této souvislosti vzpomenu na jednu klientku, jíž hrozila rakovina, která mi kdysi sdělila zajímavý příklad, o němž četla v kterémsi odborném německém časopisu. Stálo tam prý: "Na jednom německém vědeckém pracovišti dělali výzkum se ženami s rakovinou. Rozdělili tyto ženy do dvou skupin - jednu skupinu tvořily ženy ochotné podstoupit v rámci své klasické léčby i psychoterapii, druhá skupina žen byla léčena bez psychoterapie. Za nějakou dobu byly shromážděny výsledky a bylo zjištěno, že všechny ženy, které podstoupily psychoterapii, rakovinu přežily, a všechny ženy bez psychoterapie zemřely."

Nevím bohužel, do jaké míry mohu této informaci věřit - je předaná ústně - ovšem věřím tomu, že základ je plus minus pravdivý. Znám totiž mnoho lidí, kteří přestože mají rakovinu a usilovně s ní bojují za pomoci chemoterapie, nejsou ochotni přemýšlet o sobě a připustit si, že mají problém, obrovský vnitřní problém, který je doslova vraždí a zabíjí. Místo toho, aby v tak náročné a mezní životní zkoušce vyhledali kromě klasického léčení i nějakého odborníka na duši, raději zemřou ve svém pocitu, že všechno zvládnou sami. Někdy si říkám, jak ještě musí na sebe naše tělo upozornit, abychom se doopravdy zaposlouchali do jeho volání a pochopili, že s námi něco uvnitř není v pořádku, že jsme se odchýlili od své životní cesty. Vždyť je to paradoxně právě ona nemoc, která nám podává pomocnou ruku a ukazuje, že je potřeba se léčit - fyzicky i duševně -, abychom zase nalezli správný směr. A tak k nám naše duše někdy v zoufalství promlouvá skrze nemoci různého druhu a volá: "Všímej si mě! Nezanedbávej mne! Naslouchej tomu, co říkám, co potřebuji! Jsem zraněná a potřebuji léčit!" Ovšem do jaké míry vyslyšíme její volání, to již závisí na nás.

Rozmanitost přístupů i pravd

Díky své několikaleté terapeutické praxi a dalším osobním zkušenostem z oblasti alternativní medicíny považuji výše zmíněné celostní pojetí nemoci za tak naprosto samozřejmou, pro mne ověřenou a neoddiskutovatelnou věc, že o tom nemám nejmenších pochyb. Tento můj názor vychází i ze skutečnosti, že je zde celá dlouhá řada historických osobností, které se psychosomatikou a holistickým pojetím zabývaly a které byly jejími průkopníky. Do výčtu těchto osobností patří antičtí velikáni Sókratés a Platón, středověcí badatelé a průkopníci homeopatie, zakladatelé psychoanalýzy Freud a jeho žáci Jung a Adler a celá další řada hlubinně orientovaných psychoterapeutů, současných i minulých, nehledě na novodobé alternativní léčebné trendy vycházející z různých duchovních nauk, k nimž patří představitelé esoterní psychologie a medicíny Thorwald Dethlefsen a Rüdiger Dahlke. A právě toto mé hlubinné poznání tématu zdraví-nemoc, vycházející i z práce takovýchto výrazných autorit, mi dovoluje s klidem hledět na různé bariéry nedůvěry či nevraživost ze strany vědecky orientovaných lékařů a specialistů, kteří odsuzují jakékoliv alternativní léčebné pokusy coby šarlatánství. Abych řekla pravdu, je mi úplně jedno, co si současní klasičtí lékaři myslí, nemám tendenci někoho přesvědčovat o své pravdě a zuřivě bojovat za větší uznání duševních příčin nemocí. Nehledě na to, že ve své praxi se setkávám s tímto konfliktem dvou léčebných táborů jen velmi vzdáleně. Ostatně jsem toho názoru, že klient, který je alespoň trochu nakloněn zkoumání duševních kořenů svých zdravotních potíží, si cestu do mé ordinace najde.

V naší posttotalitní společnosti jsou bezpochyby nůžky mezi oficiální medicínou a alternativními metodami široce rozevřeny, zřejmě i z důvodu čtyřicetiletého vytěsňování duchovních a duševních témat oficiální komunistickou propagandou. Z mého pohledu jsme proti jiným demokratickým státům v této oblasti značně opožděni ve vývoji, nehledě k tomu, že vlivem tak dlouhodobé tabuizace témat na Západě zcela běžných nyní nastal problém, kam tyto "nové" alternativní trendy zařadit tak, aby neohrožovaly stávající medicínské postupy, osobující si výlučné právo na pravdu. A tak nastala situace, kdy jedni bojují proti druhým, oficiální medicína se snaží co nejvíce umenšit vliv a rozvoj alternativ, kterých však stejně přibývá jako hub po dešti a které zase mnohdy až přehnaně odmítají všechno, co zavání bílým pláštěm a vědeckým poznáním. Domnívám se, že je to marná snaha a marný boj celkově. Jsem zastáncem čapkovského relativismu. Každý člověk má svou vlastní pravdu, své vlastní pojetí světa, svůj světonázor založený na vnitřních dispozicích a zkušenostech. A ve svobodné společnosti vždy budou koexistovat různé možnosti, různé filosofické, světonázorové a léčebné tábory.

Někdo má dobré zkušenosti s klasickou alopatickou medicínou, která odstraňuje symptomy a léčí za pomoci chemických léků a nejmodernějších přístrojů, někomu tato lékařská věda zachránila život a vděčí jí za hodně. Takových lidí je bezpochyby mnoho. Vidíme to ostatně na přeplněných čekárnách u praktických lékařů. Je to svobodná volba lidí, sami si vybrali, a záleží jen na nich, jestli se opravdu vzdají zodpovědnosti za svůj zdravotní stav, přijmou zploštělé pojetí nemoci zaměřené pouze na tělo a o psychických souvislostech nemoci nebudou přemýšlet. A pak jsou zde lidé, kteří mají naopak dobré zkušenosti s alternativními léčebnými postupy, neboť jim kupříkladu pomohly, když klasická medicína byla v koncích, nehledě na to, že jim celostní medicína nabízí pohled na nemoc rozšířený o duševní a duchovní dimenzi člověka, kterou věda ve svém zaměření na tělesné symptomy úplně přehlíží. Ale ani alternativními postupy nelze vyléčit všechno, a to je třeba mít stále na paměti.

Souhlasím s mnoha léčiteli a i klasickými lékaři, kteří do své práce začali zařazovat kupříkladu homeopatii a jsou nakloněni alternativám, že nejdůležitější je spolupráce obou těchto klanů, ne vzájemná nevraživost, která ubližuje v konečném důsledku všem. K tomu, aby takováto spolupráce byla možná, je ovšem zřejmě nutné překonat rozbujelé osobní předsudky a dogmatické lpění jen na jedné pravdě. Obávám se však, že v mnoha směrech se toto přání jeví stále jako utopie, neboť lze těžko předpokládat, že se zarytí zastánci různých léčebných směrů chytí za nos a budou zpytovat své klapky na očích, zahleděnost do vlastní teorie a tendenci k rigidnímu propagování pouze své doktríny.

Na závěr této úvahy chci tedy citovat jako určitý povzdech nad situací právě Karla Čapka z jeho Knihy apokryfů z povídky "Pilátovo krédo": "Ale když jsem s ním mluvil (s Ježíšem), viděl jsem, že za nějaký čásek budou jeho žáci křižovat jiné, zabíjet za jiné pravdy? Ten člověk mluvil o pravdě. Co jest pravda? - Každý, kdo udělá nějakou pravdu, zapovídá všechny ostatní pravdy? Svět je veliký? A je v něm místo pro mnoho věcí. Myslím si, že ve skutečnosti je místo pro mnoho pravd? Já věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává? Já věřím, že každý má na ní podíl, i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano i ne se nedá ovšem spojit, je více pravdy v lidech nežli ve slovech."

***

Pavel Čepický, gynekolog-porodník

V první řadě je třeba si vyjasnit pojmy. Nelze například hlubinnou (lépe snad: dynamickou) psychologii a homeopatii nebo psychoterapii a léčitelství klást souřadně vedle sebe. Položené otázky mají dvě dimenze, které spolu nijak zvlášť nesouvisí a které je nutno diskutovat odděleně, nemá-li dojít k nedorozuměním.

Předně jde o polaritu vědecké medicíny (je zbytečné používat pejorativní synonyma: akademická, školská) a alternativní medicíny. Vědecká medicína vychází z vědeckého poznání, které můžeme stručně definovat jako poznání vycházející z opakovaného experimentu v kontrolovaných podmínkách. Alternativní medicína (správněji: alternativní medicíny) vychází z alternativního druhu poznání: z takzvané zkušenosti nebo zdravého rozumu, z tradice, naturfilosofické konstrukce, víry atd. Rozdíl mezi vědeckou a alternativní medicínou je ve způsobu, jak se ověřují poznatky a jak se dochází k závěrům, které jsou označeny jako "platné". Rozdíl není v použité technice. Techniky vyvinuté vědeckou medicínou lze použít, a opakovaně se tak stává, v alternativní medicíně (příklad: rehabilitační metoda Mojžíšové aplikovaná na léčbu ženské neplodnosti). Ale i naopak, techniky vzniklé v rámci alternativní medicíny mohou být vědecky ověřovány a případně se stát součástí vědecké medicíny (např. hypnóza). Tentýž technický postup je někdy používán jak vědeckou, tak i alternativní medicínou. Třeba akupunkturu lze aplikovat v rámci tradiční čínské teorie nebo (ve značně omezené míře) na základě výsledků vědeckého ověření. Toto prolínání technik však není podstatné, podstatný je rozdíl spočívájící v tom, že vědecká medicína své poznatky vědecky ověřuje, a proto se také - jako každá jiná věda - vyvíjí a své "pravdy" mění, zatímco alternativní medicína vychází z jiného, "mimovědeckého" způsobu poznání a její "pravdy" jsou obvykle dané a víceméně neměnné.

Druhou polaritou je nemoc jako fyzický problém a nemoc jako problém "celého" člověka. Zde jde patrně jen o nedorozumění. Světová zdravotnická organizace (WHO) už dávno definovala zdraví jako stav "fyzické, psychické a sociální pohody". Virchowovo chápání nemoci jako fyzické záležitosti bylo překonáno nejpozději ve třicátých letech minulého století. Zdánlivý problém snad vzniká tím, že onemocní-li pacient například infarktem, medicína zdůrazňuje péči o myokard, což je nutné pro vyřešení akutního stavu a záchranu života. Na psychosociální aspekty pak v konkrétní každodenní praxi nemusí zbýt čas, energie ani peníze, což však neznamená, že by si je medicína neuvědomovala.

Přejdu nyní ke konkrétním otázkám z vašeho úvodního textu. Nemyslím, že dnes vane nějaký "nový vítr". Nejde o "vítr" a není "nový". Nový vítr jsme snad pocítili ve třicátých letech minulého století, kdy přišli Alexander, Dunbarová, Deutschová se svými specifickými psychosomatickými koncepcemi, kdy vznikla Pavlovova kortikoviscerální teorie a kdy své práce o nespecifickém stresu publikoval Selye. Jakýsi větřík bylo možno zaznamenat i na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Mitscherlich se svou antropologickou medicínou si kladl otázky po smyslu nemoci pro individuálního pacienta, objevily se poslední velké psychosomatické koncepce (alexitymie), Lipowski formuloval bio-psycho-sociální medicínu, byla definována funkce hypotalamu jako "přepínače" emočních a endokrinních proměnných. Dnes jde jen o variace na stará témata, dávno prodiskutovaná.

Proč je alternativní medicína jedněmi přijímána a jinými odmítána? Inu, lidské myšlení není vědecké od přirozenosti, je spíše magické. Vzdělanost lékařů ve vědecké metodologii je stěží prostřední. Čím je lékař vzdělanější, tím více si je vědom zásadního rozporu - alternativní medicína vychází z jiného než vědeckého poznání, a pro vědeckou medicínu ji tedy nelze použít. Dokud nebudou například teorie a výsledky homeopatie ověřeny v experimentu s dvojitým slepým uspořádáním, nemůže seriózní lékař homeopatii akceptovat a může ji používat nanejvýš jako zvláštní formu placeba. Kromě toho naučit se některému směru statické a "neměnné" alternativní medicíny (například právě homeopatii) je podstatně snazší než se orientovat v dynamické vědecké medicíně s jejími stále novými poznatky v záplavě odborné literatury. Pro některé to může být atraktivní cesta, jak se stát "specialistou". Konečně svou roli hrají i aspekty ekonomické - alternativní medicína je nejschůdnější cestou, jak doplnit nevalné finanční plnění zdravotních pojišťoven. Čím je lékař méně vzdělaný, tím spíše svodům alternativní medicíny podléhá - proto jsou postoje specialistů rezervovanější. Konflikt mezi vědeckou a alternativní medicínou překlenout nelze, jako nelze překlenout konflikt mezi teorií, že člověk vznikl fylogenetickým vývojem z nižších primátů, a teorií vzniku člověka, kterou přináší Genesis.

Medicína bude do budoucna usilovat o totéž, o co usiluje od svého vzniku, tj. pomáhat nemocným lidem. Při tom si bude vědoma, že člověk je vždy bio-psycho-sociální objekt. Své hlavní úsilí bude zaměřovat i nadále k onomu "bio" - ostatně se to od ní očekává. Objevují-li se směry, které zdůrazňují léčbu "celého člověka", je jejich atraktivita, ba sama jejich existence umožněna právě úspěchy medicíny na somatickém poli. Lidé si dnes jaksi přestali uvědomovat, že například na apendicitis nebo pneumonii se bez agresivní a sofistikované somatické léčby umírá a že úspěšné přežití těchto akutních stavů ohrožujících život - ale nejen těchto - není samozřejmostí. Nápadné je to v porodnictví. Propaganda takzvaného alternativního porodnictví, které zdůrazňuje "přirozený porod" bez lékařských zásahů, nejlépe v domácím prostředí, zapomíná, že bez lékařské vědy umírá na následky těhotenství a porodu několik procent žen a novorozenců umírá nebo se rodí mrtvých více než deset procent.

Aby mohla "pomáhat lidem", musí medicína studovat příčiny a důsledky nemoci, včetně faktorů psychosociální povahy, či chceme-li, "celého člověka". Při tom získává řadu poznatků využitelných pro prevenci. Prevence je však otázka politická. Kam společnost hodlá zaměřit své úsilí a zdroje, o tom medicína nerozhoduje, medicína pouze poskytuje informace a technické zázemí. Není dnes například problém vypracovat ucelenou koncepci prevence psychosociálních příčin karcinomu děložního čípku - její případné uvedení do praxe nesouvisí s medicínou, ale s politickým rozhodnutím (to bude patrně spíše preferovat vývoj vakcíny proti této nemoci).

Psychosomatickou medicínou jsem se léta zabýval snad až příliš intenzivně - časem jsem od entuziasmu došel ke skepsi. Přímá souvislost mezi psychologickými proměnnými a nemocí je daleko menší a daleko vzácnější, než by se snad očekávalo (přes některé fascinující příklady opaku, jako je psychogenní hyperprolaktinemie). Ti, kdo píší o psychosomatice, pak většinou vynikají spíše fantazií a odvahou k tvorbě naturfilosofických konstruktů než ochotou k černé a málo vděčné vědecké práci, spočívající v ověřování hypotéz. Bez toho však nelze pokrok psychosomatické medicíny a její širší zastoupení v každodenní lékařské práci očekávat.

Pro vědeckou medicínu neplatí, že "představa zdraví a nemoci se obvykle týká našeho tělesného života". Vědecká medicína si je plně vědoma, že člověk vždy a na každý podnět reaguje jako bio-psycho-sociální jednotka. Vzbuzuje-li medicína dojem, že zdůrazňuje první část této triády, je to dáno jejími úkoly. Právě medicína je ten obor, od něhož se očekává, že zachrání život pacientu, který utrpěl úder bleskem. Medicína si je vědoma, že důležitá je i odpověď na otázku, proč dotyčný šel za bouřky po louce a nesl přes rameno kosu. O tuto oblast se však dělí s jinými obory, například s psychologií, pro které je to předmět prioritního zájmu. Medicína ví, že na vzniku onemocnění se vždy podílejí faktory psychosociální (včetně těch, které popisuje dynamická psychologie), a pokouší se je definovat, vyšetřovat a ovlivňovat (příkladem budiž snaha o změnu chování takzvaného osobnostního typu A s cílem snížit riziko recidivy infarktu myokardu). Medicína si je rovněž dobře vědoma, že společnost determinuje dokonce samu definici stavu jako patologického (v minulosti existovala např. nemoc "útěkářství z plantáže", postihující otroky; dnes léčíme nemoc "malé prsy", zatímco naopak "homosexualita" nemocí být přestala); jindy společnost určuje, jak je nemoc prožívána (například psychologizace deprese v moderní západní společnosti, zatímco v minulosti byla deprese vnímána mnohem "somatičtěji"). Že to některý konkrétní lékař ve své každodenní praxi zanedbává, až z nedostatku vzdělání, až z nedostatku honoráře, až z nedostatku času, to není problém medicíny, ale onoho lékaře, případně organizace léčebné péče a způsobu jejího honorování.

***

Ivan O. Štampach, religionista zabývající se proměnami současného duchovního života

Standardní západní medicíně se vyčítá, že léčí orgány, nikoli člověka. V hospodářsky a technicky nejvyspělejších zemích jsou dnes specializované kliniky, které s vysokou úspěšností dělají jen jeden typ zákroku. Alternativní přístupy ke zdraví a nemoci mají naproti tomu být celostní. Prý si všímají celého člověka. Povšimneme-li si zároveň, že některé léčitelské přístupy jsou stejně povrchní, jednostranné a odosobněné jako klasická vědecká léčba, je nutno zmíněnou výtku a z ní vyplývající výzvu akceptovat. Nemusíme ale proto hned spěchat za hranice medicíny.

"V zdravém těle zdravý duch": A co když naopak?

Psychosomatické lékařství ví o tom, že duševní stav pacienta odpovídá stavu organismu a že člověk může nemoc snášet hrdinsky, nebo odevzdaně. Ale nezapomínejme přitom, že choroba napadá celého člověka, a je-li nemoc fatální, jeho schopnost vzdorovat jaksi eroduje. (Koneckonců i značné části poruch psychického zdraví se připisují anatomicko-fyziologické příčiny.) V psychosomatice tedy zrcadlově platí i opak, totiž že zdravý či chorý duch je zdrojem zdraví či nemoci těla. Je známo, že si můžeme vsugerovat závažné příznaky, nejen subjektivní, ale i klinicky zjistitelné. Ví se, že některé nemoci se nápadně častěji vyskytují u určitých povahových typů.

Akademická medicína nechává spirituální aspekty nemoci stranou, ale prakticky je uznává tím, že umožňuje duchovní péči o nemocné. Ta se zdá být intenzivnější v nemocnicích provozovaných církevními institucemi. Na lékařských fakultách se souvislost těchto oborů zmiňuje spíše okrajově v oboru přednášeném pod názvem lékařská etika. Spíše v prostoru praktické teologie se objevuje disciplína s poněkud zavádějícím názvem pastorační medicína. Někteří lékaři míní, že přítomnost kněze u lůžka vyvolává dojem, že všechny naděje na vyléčení jsou ztraceny, že jde o přípravu na smrt. Tam, kde se uplatňuje spíše paliativní medicína (založená na odstraňování příznaků a zmírňování bolesti), jsou náboženští činitelé vítanými spolupracovníky. Jako by se tím mělo říci, že při beznadějných prognózách již není co ztratit.

Homeopatické a na ně volně navazující, leč samostatné antroposofické léčebné umění vyžaduje lékařskou kvalifikaci a je popřípadě uznáváno jako komplementární přístup uvnitř medicíny, i když bývá kritizováno pro nedostatečně ověřené postupy. Je nesnadné říci, kdy motivem námitek je starost o nemocné a kdy zkostnatělá pozitivistická a scientistická ideologie. Až je to jakkoli, tato dvě odvětví překonávají schizma mezi chorobami léčenými somatickými lékaři spolu s nemocemi, jimž se věnují psychiatři na jedné straně a duchovními problémy ponechávanými tu hlubinným a transpersonálním psychologům, tu duchovenstvu a jindy zase různým (někdy samozvaným) šamanům, terapeutům či poradcům na straně druhé. I tady se potvrzuje, že léčením těla se léčí duše a duch, ale i naopak.

Modlitbou a meditací ke zdraví

Některé diagnostické a léčebné postupy jsou odvozeny od nauk, jež právem či neprávem označujeme jako duchovní nebo náboženské. Čteme-li texty nebo pozorujeme-li (případně i na sobě) praxi čínské tradiční medicíny, musíme uznat, že její přístup ke klientovi je celostní. Významný je pro ni jeho životní styl: stravování, držení těla a způsob chůze nebo sezení, rytmus práce a odpočinku, partnerský život, bydlení. To, co bychom v Evropě chápali jako spirituální aspekt nemoci, zůstává spíše v pozadí. Síla čchi a její póly jin a jang, akupunkturní dráhy a důležité body na nich, to vše však původně patřilo do arzenálu taoistické antropologie a kosmologie. Více na okraji se dnes zdá být indické ájurvédské léčení, vycházející z hinduistických zdrojů. Jeho českým hojně vydávaným protagonistou je Deepak Chopra.

Vedle alternativních medicínských a léčitelských přístupů respektujících člověka jako celistvou duchovně-tělesnou bytost však existují i ryze náboženské přístupy ke zdraví a nemoci. Bez bližšího zkoumání víme, že se lidé modlí za své uzdravení a za uzdravení druhých. A klasicky náboženský člověk takovou modlitbu jistě nechápe jako rezignované povzdechnutí v situaci, kdy už nic jiného nezbývá. Texty různých náboženství jsou plny svědectví o její účinnosti.

Nejtěsnější vazbu mezi spiritualitou a tělesným zdravím spatřujeme v již zmíněném archaickém, ale stále živém čínském tradičním náboženství. Podle jeho taoistické varianty čas strávený meditací prodlužuje život. Paula R. Hartzová v knize Taoismus uvádí, že dokonalý člověk se podle tohoto směru může stát nesmrtelným a vstoupit na nebesa, a to nejenom duchovně, ale i fyzicky.

S něčím podobným se setkáváme i v buddhismu. Obvykle ani bódhi (probuzení) nic nemění na pomíjivosti všeho tělesného a duševního. Nirvána jako plod tohoto prozření je sice nad proměnlivostí sansáry, ale i historický Gautama Buddha, ač v ní definitivně spočinul, zemřel v osmdesáti letech věku na otravu jídlem. Leč v jedné z větví tibetského buddhismu blízké původnímu šamanistickému náboženství bön se pěstuje komplexní, prý vysoce účinná meditační praxe, která jde dále a zahrnuje do probuzeného stavu i tělo. O velkých mistrech dzogčchenu se má za to, že dosáhli stavu duhového těla. Tito lidé, když vyciťují, že nadchází konec jejich pozemské existence, se uzavřou před veřejností k poslední mnohadenní meditaci. Po jisté době se po nich prý najdou jen nehty a vlasy a nějaké předměty, jako by odložili vše zatěžující, příliš tuhé a vše ostatní proměnili vlastně ve světlo, nebo lépe řečeno, nechali projevit původní světelnou povahu těla.

Hřích a uzdravující moc ducha

Tři velká prorocká monoteistická náboženství západního původu mají sklon chápat nemoc v souvislosti s hříchem. Hřích jako postoj či jednání v rozporu s přirozeným řádem věcí je vlastně jakousi chorobou duše. V biblickém pojetí tvoří tělo a duše jeden celek. Jejich ostré oddělování je až pozdější. Je-li duše zatížena proviněními, je tělo nemocné všemožnými chorobami. Z tohoto přesvědčení vznikla kdesi na pomezí medicíny a teologie takzvaná etikoterapie, která se odvažuje dávat do těsné souvislosti určité morální vady s určitými diagnózami. Léčení, alespoň podpůrné, pak vidí v mravní nápravě člověka. Zkoumat blíže tuto souvislost by bylo zajímavé, i když se prozatím kritická mysl spíše vzpírá přesvědčení, že by chorobopis byl vysvědčením o mravní zachovalosti. I slavní světci zemřeli na těžké nemoci.

V křesťanství, zejména v římskokatolickém prostředí, se hřích objevuje v jedné zvláštní podobě: v podobě takzvaného dědičného hříchu. Hřích prvních lidí se totiž nějak promítá na všechny lidi. Nejde to sice tak daleko, že bychom za něj nesli osobní odpovědnost, ale tíží nás jeho hořké plody. Tradiční katolická dogmatika (např. Tanquerey, Brevior synopsis theologiae dogmaticae) uváděla, že vedle důsledků pro duši nastupuje v těle člověka smrtelnost a utrpení. Přesněji řečeno, člověk jako v jistém smyslu složená substance je už od svého stvoření zničitelný, ale Bůh ho před tímto osudem chrání. Když však člověk ztratí Boží přízeň, je následně zbaven i zvláštních Božích darů přesahujících možnosti lidské přirozenosti. Smrtelnost tvora a s ní narušitelnost celé lidské bytosti úrazy a nemocemi následkem hříchu (zvaného prvotní, pak dědičný) dostala možnost se uplatnit.

Je-li u kořene lidského duševního a fyzického utrpení hřích, dědičný i osobní, je nasnadě, že každá myslitelná terapie, lékařská, psychologická, alternativní, léčitelská, zasahuje pouze u "povrchu". Skutečně ke kořenu dosahuje jen duchovní uzdravení člověka.

Tradiční náboženská uskupení chtějí člověku ke zdraví jeho nitra pomoci přímluvnou modlitbou. Pozorovatele někdy zaráží konkrétnost těchto proseb za nemocné. Četl jsem před pár lety brožurku na toto téma z letničního křesťanského prostředí. Byl tam popsán příběh, jak se sbor modlil za svého mladého člena účastnícího se toho času války. Popisovali, jak modlitba za zachování jeho zdraví byla účinná. Jeho spolubojovníci kolem padali koseni hustou nepřátelskou palbou, on nedotčený tím vším prošel a vrátil se. Zvláštní Bůh, který je milosrdný tím nepochopitelným způsobem, že posílá vražedné kulky na ty ostatní vedle. Nebo že by to jen dopouštěl? A je v tom rozdíl?

V církvích katolického typu je přímluva za nemocného ritualizována. Starobylé církve Východu, katolíci a pravoslavní, mažou těžce nemocné olejem, přičemž se modlí a čtou z Písma. Říkají tomu svátost pomazání nemocných. Ve zdejším náboženském folkloru se z ní udělalo cosi jako doprovod umírajícího na druhý břeh. Je však zamýšlena jako duchovní pomoc nemocnému s možným přesahem do zdraví tělesného, i když to není míněno jako samozřejmost.

Nemístný optimismus a tvrdá spiritualita

Je důkazem, že selhává klasická medicína, celostní léčení, léčitelství i přímluvné modlitby, když se nemocný přesto neuzdraví a zemřeš A čím se liší takové vyvolání Lazara z hrobu tři dny po pohřbu od Ježíšova zmrtvýchvstání? Lazarovo vzkříšení v Janově evangeliu nemělo být definitivním překonáním pomíjivosti. Lazar později zřejmě definitivně zemřel a už zůstal v hrobě. Šlo vlastně o předčasnou konfrontaci se smrtí, z níž měl vzejít proměněný život? Tedy cosi na způsob antických mysterií v nových podmínkách?

Konečné vítězství naznačované v některých okrajových náboženských směrech (duhové tělo, taoistická nesmrtelnost) je i v křesťanství přislíbeno v souvislosti s oním zavržením života či naplněním, ke kterému dochází ve smrti. Do té doby nikdy nejsme se sebou hotovi. Vždy zbývá nějaká disharmonie v hloubce nitra a nějaké patologické projevy ve vztazích, citech, v paměti, vnímání, orgánech či tkáních? Někdy v živém kontaktu nebo v pravdivých životopisech narážíme na zarážející nezpracované emoce, charakterové vady nebo propastné fobie mudrců, mystiků, proroků a světců. Je to temné tajemství spirituality. Jejich osvícení a osvobození nemusí být iluzí. Nemusí jít o pokrytce. Spíš jako by cíl a cesta k němu se nějak záhadně prolínaly. Zdá se, že o nich platí ono slavné "už ano - a ještě ne".

Z toho ale plyne závěr, který by náboženskému pragmatikovi mohl připadat nepřijatelný. Jde o to, že v dostupných souřadnicích prostoru a času je konečné vítězství nad nemocí a smrtí nemožné. Proto tady musí být řečeno něco, co se nehodí do salonních rozprav o náboženství a mysticismu: Střely odkloněné na někoho, za koho se tak hezky nemodlí, chřipky odehnané vkládáním rukou a vzýváním Ježíše, to může být na úrovni holých faktů třeba i pravda, ale je to nepochybně měkké davové pseudonáboženství. Je to cesta těch, jejichž duchovnost musí mít vyčíslitelné výhody. Reálná tvrdá spiritualita je konfrontací se smrtí dříve, než fyzicky přijde. Znamená to stát čelem ke smrti se vším děsem, který k ní patří, ale přece si zachovat důstojnost. Znamená to čelit kmotřičce Smrti a celému jejímu doprovodu, všem těm leukemiím, rakovinám, roztroušeným sklerózám, Alzheimerům, mrtvicím, kvadruplegiím, které nám jednou už nikdo neodmodlí a neodmaže olejem nemocných. Které nás možná zbaví všeho, čím jsme pro okolí zajímaví, a nakonec nás zkosí.

Nábožensky laděný optimismus je pochopitelný, ale při jasném vidění stavu věci je nemístný. Tvrdá spiritualita je realistická. Naděje neznamená očekávání, že právě já dostanu protekci a nebudu muset projít obvyklými cestami všeho živého. Znamená spíše přesvědčení, že to, co se se mnou a s druhými děje, když trpím, má smysl. To není pouhá rezignace. Nevylučuje to zápas proti destruktivním mocnostem, i když budoucí vítězství není na naší straně. Stále totiž platí: Kde je víra, tam není zahořklé zklamání. Uplatňuje se tu zkušenost, že konečné a definitivní zdraví, tedy vlastně plnost života, expanduje z vlastního bytostného jádra každého z nás, jen když procházíme úzkostí z působení a vítězství rozkladných sil nad námi - tedy ve smrti.

Organizované náboženství potřebuje mít svou logiku. Všechno musí do sebe zapadat. Zásluhy a odměny, modlitby a vyslyšení, zbožnost a prosperita. Takové náboženství plní roli religia, tedy jakési vazby nejen mezi zemí a nebem, imanencí a transcendencí, ale i mezi lidmi. Je posvěcením sociálních struktur, někdy i jejich korektivem. Tato úloha institucionalizovaného nábožeství si ovšem historicky vynucuje, až se to komu líbí, nebo nelíbí, proměňování náboženských forem a vazebných principů. V samotném jeho srdci se ale skrývá spiritualita nepřizpůsobivých gnostiků, mystiků, proroků a bláznů Božích. Tam je doma paradox. Ne jako samoúčelný stylotvorný prvek, ale jako hluboký protimluv života samotného. Neplatí tam profánní banalita: od zdraví k nemoci a od života ke smrti. Jde se ovšem i za přirozeně zbožné přesvědčení: od nemoci ke zdraví, od smrti k životu. Platí tam cum grano salis zkušenost: Moc se projevuje v bezmoci (a nemoci), choroba může být projevem hlubšího zdraví, smrt (a ne až to, co je kdesi za ní) je prostorem naplnění života.

Petr Moos, klinický psycholog a psychoterapeut

Naučme se lépe stonat!

Dnešní doba je dobou neuvěřitelných paradoxů. Vedle sebe mohou zároveň existovat teorie, principy a světonázory, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí. Díky hojným interpretacím v nás pak budí dojem, že stojí v extrémních polohách proti sobě a na první pohled se musí vzájemně vylučovat, nebo alespoň mezi sebou vést nutně válku. Týká se to mnoha odvětví činnosti současného člověka včetně medicíny a terapeutické péče v prostoru zdraví a nemoci. Takzvanou válku spolu vedou vědecká medicína a alternativní přístupy, materialistická biologie a esoterické nauky, farmakoterapie a psychoterapie, biologické a psychospirituální pojetí nemoci, a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Ve skutečnosti se však nejedná o žádnou válku pravdy proti lži či válku těch vidoucích proti těm slepým. To vše je pouze naše velká iluze. A navíc, opravdu vidoucí nikdy nikde žádnou válku nevedl.

Partner, nebo nepřítel?

Současná akademická medicína je striktní vědou o nemoci. Je natolik zahlcená patologií a negativními principy, že pro zdraví a harmonizaci něčím pozitivním již nezbývá místo. Cítí se být velmi silnou v prostoru nemoci, ale v otázkách zdraví viditelně tápe. Lékař, který v rádiu radí lidem, jak žít zdravě, působí mnohdy směšně. Již tím, že jeho rady zní jako uživatelský manuál k operačnímu systému počítače. Navíc se ty rady pravidelně po určité době mění a leckdy se bez uzardění otočí o sto osmdesát stupňů. Lékařům to zjevně nevadí. Paradoxně se ještě chlubí tím, že radí v souladu s "evidence based" vědeckými poznatky, stále čerstvými a stále novými (rozuměj jinými). Časy se mění.

Lidé pro lékaře postupně přestávají být lidmi a stávají se pouhými receptory nebo krevními obrazy, v jiných případech třeba objekty klinických studií. Lékař již dávno není lékařem od slovesa "léčit", ale od "dávat léky". Učí podle svého vlastního přesvědčení pacienta nemilosrdné válce proti symptomům nemoci. Nemoc se tak stává zákeřným nepřítelem, který přišel do našeho televizního a chipsového života pouze proto, aby nám jej kazil a otravoval. Tohoto nepřítele je potřeba okamžitě zničit a vymýtit, abychom mohli u televizních seriálů nerušeně konzumovat další pytle popcornů. To je pojetí nemoci v rámci "klasické" medicíny.

Nemoc již dávno přestala být osobní partnerkou, nebo dokonce velmi důležitou postavou mýtu našeho života, jež nám přichází v určitý čas něco sdělit, možná i ukázat, kudy dále vykročit. Třeba se máme zastavit, vypnout tu televizi, uklidit rozjedené chipsy a vlézt si do postele, kde si s bylinkovým čajem v klidu promeditujeme, co se to vlastně děje. Ovšem, my si také podle televizní reklamy můžeme vzít nějaký ten prášek proti nepříjemným pocitům a odejít s nemocí do práce. Opět jeden paradox: Nejčastěji se takto chovají právě lékaři a jsou na to ještě hrdí. Oni totiž musí být v práci i nemocní, aby mohli přivádět lidi k plnému zdraví.

Zdá se tedy, že na cestě "klasické" medicíny číhají četná úskalí. Pravdou je, že nepřehlédnutelný vývoj a pokroky směrem kupředu zaznamenává vědecká medicína na poli vpravdě ranhojičském, v akutní péči o záchranu a zachování lidského života. Zde dokáže často skutečně neuvěřitelné, je také patřičně drahá, avšak na druhé straně akutně ohrožených pacientů je v celkovém počtu opečovávaných menšina. Drtivá většina nemocných míří ke zcela jinému typu péče, kde je potřeba kromě nemoci samé pečovat zejména o pacientovo stonání neboli o onen tajemný proces transformace vlastního bytí. Tento proces je pokaždé svébytnou cestou, na které se potkáváme se silou a sdělením toho, čemu jsme zvyklí říkat "nemoc", a dále toho, čemu obvykle říkáme postupné uzdravování.

Poučení z teorie chaosu

Stonání je nesmírně důležitým fenoménem, jenž moderní medicíně neustále uniká. Nemoc přece není oddělená od zdraví. Člověk nikdy není najednou nemocný a najednou zdravý jako nějaký přepínač dvou zcela odlišných stavů bytí. Existence zdraví je přímo závislá na existenci nemoci. Pouze ten člověk, který byl nemocný, může skutečně vědět, co to znamená být zdravý. Takže musíme nejprve chvíli "nemocnět", abychom onemocněli, poté musíme chvíli stonat, a teprve pak se můžeme začít uzdravovat.

Pokud jsme poctivě stonali, cítíme, že se do stavu zdraví navracíme jaksi jiní. Není to tedy krok zpět do stavu "zdraví před nemocí", ale do stavu "zdraví po nemoci", který je jiný. Proto také nelze na nemoc pohlížet jako na kauzální vratný děj, kdy odstraněním symptomů uvedeme nemocný systém do počátečních podmínek před nemocí. Na nemoc dokonce můžeme pohlížet jako na stav, který je důležitým bodem pro možnost změny, což by odpovídalo i poznatkům z teorie chaosu (a to je prosím věda par excellence). Stabilní složité systémy mají tendenci neustále kolísat kolem rovnovážného stavu. Pokud dojde k nějakému narušení stability, výkyvy (fluktuace) začnou narůstat a systém se zvolna blíží ke kritickému bodu, v němž nastávají takzvané bifurkace neboli rozvětvování dalších stavových možností. Zjednodušeně řečeno, v momentě "potíží" je systém připraven ke změně stavu.

Zde však teorie chaosu vzkazuje terapeutům důležitou zprávu: Nejsme nikdy schopni přesně odhadnout, jaký následující stav systém zaujme, pro jaký se "rozhodne". Pravděpodobnost a zákonitosti velkých čísel v onom kritickém bodě selhávají. Bohužel, terapeutická filosofie vědecké medicíny je založena spíše na tendenci jakýmkoli výkyvům a změnám stavu co nejúčinněji zabránit. Možná že se tím pacient dostává do situace, kdy je zásadně ohrožována možnost jeho osobní změny. Naopak podpora fluktuací, zesílení příznaků a navození obratu je filosofií léčby "stejného stejným", tedy homeopatie (pokud ji někdo opravdu umí a nediskredituje ji svými úsměvně kauzálními experimenty jako většina moderních homeopatů).

Druhá strana jedné mince

Ačkoli řada lékařů obléká svůj bílý plášť coby atribut božství a řada pacientů je v této roli nepokrytě adoruje, roste zcela zřetelně počet těch, kteří již celou bublinu vědecké medicíny prokoukli a hledají jinde. S čím se setkávají? Především s pestrou škálou terapeutických postupů, demagogicky označovaných za alternativní. Většina těchto léčebných (léčitelských) metod je zde odnepaměti. Pokud tedy chceme být trochu poctivější, musíme uznat, že z pohledu dějin se ťalternativouť stalo především to, co nazýváme medicínou klasickou. S onou tolik proklamovanou klasikou a alternativou je to potom úplně obráceně.

Ale zdaleka to není tak jednoduché, a pacient neuspokojený vědou bývá často zmaten. V naší "civilizované" společnosti se totiž nemůže spolehnout ani na ty skutečně klasické léčitelské metody, neboť většina léčitelů provozuje pouze jejich podivné torzo. Je to logické. Léčitel odmagnetizuje, odblokuje, odkyvadluje, odchiropraktikuje, odbylinkuje nebo odakupresuruje nějakou tu poruchu (zabojuje proti nepřátelskému symptomu), odpřednáší řeč o harmonickém a přirozeném žití, o naslouchání svému tělu, načež zavře ordinaci a přemístí své často obézní tělo do přecpané samoobsluhy, kde si za utržený honorář nakoupí zmražené narůžovělé koule, jež byly kdysi nepřirozenými kuřaty. Potom je pozře a jde zase vyučovat harmonické přirozenosti. Nehodlá, a ani se nemůže abstrahovat od sociokulturní reality, která ho obklopuje a jejíž je součástí, avšak neuroticky se o to snaží. Výsledkem je podivný terapeutický hybrid.

V podstatě se dá říci, že bychom o léčitelství ("alternativní medicíně") moderní zcivilizované doby mohli napsat totéž, co jsme napsali výše o "klasické" vědecké medicíně. Nejsme-li předsudečně zaujatí, musíme uznat, že se nám tu vedle sebe prostě objevují dvě filosoficky podobné alternativy v nakládání s nemocí, resp. ve vedení války proti symptomům nepříjemných nepřátel. Takže nějaké zaryté nepřátelství mezi fiktivními tábory "klasických" lékařů a "alternativních" léčitelů nemá pražádný význam a opodstatnění. K tomuto se pak také sluší pravdivě dodat, že mezi akademicky vzdělanými lékaři existuje několik velkých mistrů a mezi léčiteli zase několik opravdových mudrců.

Pilulka a mysterium

Zůstane-li nemoc zbavena svého mysteria, nestane-li se pro nás partnerkou, jejíž příběh se stává součástí našeho vlastního příběhu, zůstane-li i nadále otravným narušitelem našeho konzumu, budeme ji vždy "léčit" zvnějšku, nikoli zevnitř, potlačíme pouze příznaky, ale nedojde ke změně. Takto vedená lékařská péče bude stále dražší a léčitelská péče nedůvěryhodnější. Systém zdravotnictví se možná postupně zahltí sám sebou a svou vědou. Teprve potom se začneme soustředěněji ptát, kde se stala chyba, a uvažovat v rámci synchronicity, tzn. přemýšlet o smyslu jevů, které se vyskytují pospolu a zdánlivě k sobě podle kauzálních zákonů nepatří. Přestanou nás zúzkostňovat paradoxy a přestaneme mezi sebou válčit o nemocné. Hodně tím však zavaříme farmaceutickému průmyslu, a on to ví. Také se patřičně brání.

Pokud se naučíme lépe stonat, to zároveň znamená chápat hlouběji svou nemoc a měnit svůj postoj k ní (i k sobě), můžeme v léčení s velkým požehnáním využít jak poznatky moderní vědy, tak mystického poznání věků. Lékař může při pochopení svébytného příběhu nemoci standardně nabídnout pacientovi chemický lék. Ale již ve zcela odlišném kontextu. Ta pilulka tam najednou začne patřit a stane se tím, čím skutečně je, tedy hmotou pro podporu hmoty, která trpí, nikoli spasením a řešením celého mystického komplexu nemoci. Je však potřeba i spolupráce pacienta. Možná že celá dnešní medicína (klasická i alternativní) je pouhou tržní nabídkou na základě pacientovy poptávky. Z klinické praxe psychologa dobře vím, že většina lidí se měnit vůbec nechce. O to více požaduje jednoduchá vnější řešení. Věda tedy nadále zjednodušuje svět, nemocí přibývá, a zajímavé je, že nejvíce těch chronických, které se pořád ve svých symptomech dokola opakují. Je úplně jedno, zda se jedná o nemoci duševní, nebo tělesné.