Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Religionista Ivan O. Štampach (*1946) je autorem řady publikací o proměnách současného duchovního života (např. Náboženství v dialogu, A nahoře nic, Tušili světelné záplavy). V současné době působí mj. jako vedoucí katedry religionistiky a filosofie na Fakultě humanitních studií Univerzity v Pardubicích.

***

Když se moderní civilizace dostala do závažných potíží, pojmenoval kdosi alternativní kulturu a myšlení, které by tuto krizi mělo překonat, postmodernou. Pod tím by si někdo mohl představovat něco ještě modernějšího než modernu, něco super- či hypermoderního nebo s Wolfgangem Welschem postmoderní modernu. Jinému se do toho ovšem vejde konec novověku (Romano Guardini), nebo dokonce nový středověk (Nikolaj Berďajev). Ale co se tím vlastně říká? Snad jen tolik, že s koncem věku moderního přichází "něco", co po něm následuje.

Potíže s jazykem

Označení moderna se obvykle překrývá s novověkem, případně je novověk vnímán jako období její přípravy a pak jejího zrodu. Ostatně anglicky se nazývá modern times. Když po moderních časech nastupuje new age, je to pro anglického mluvčího přijatelné. Co však uděláme v češtině, když nám má po novověku jako jeho alternativa nastoupit nový věk?

A přicházejí další otázky: Čím se má nový věk lišit od věku předchozího? Je to změna podobná přechodu Evropy od starověku ke středověku, kdy došlo k definitivnímu pokřesťanštění římské říše, nebo přechodu od středověku k novověku v souvislosti s renesančním humanismem, vznikem matematizované přírodovědy a objevitelskou mentalitou? Nebo dokonce změna ještě významnější, jak se domnívá Radim Palouš ve své knize Světověk, uveřejněné poprvé (v samizdatu) již v osmdesátých letech? Je možno obsah přicházející kultury stanovit předem? Není to až úkol pro budoucí historiky? Kdyby bylo už dnes jasno, nebyl by nadcházející věk až tak nový. Jeho obsah by plynule navazoval na věk dosavadní, snad už tedy "starý"?

Čertovo kopýtko pokroku

Za novým věkem, který vyléčí nemoci dnes vládnoucí civilizace, vyřeší krize moderny, odstraní společenské nešvary a nahradí roztříštěné moderní vědomí vědomím integrálním (jak předpokládá francouzský antropolog Jean Gebser, ale zdaleka nejen on), vystrkuje rohy něco velmi moderního, totiž víra v pokrok. Někteří posuzovatelé civilizačních trendů vidí v dosavadních etapách světových dějin spíše úpadek. I když si hned nemusíme s Otakarem A. Fundou myslet, že znavená Evropa neodvratně umírá, zatímco my jen hledáme cestu k jejímu oživení, můžeme následovat tradicionalisty Julia Evolu, René Guénona a Tita Burckhardta (díla posledních dvou se začínají objevovat v češtině) a vidět přítomnost jako temný věk (kalijugu) v hinduistickém smyslu či jako železný věk podle evropských mytologických motivů. Podle tohoto neúprosného realismu není spiritualizace kultury nesena nějakým samovolným pohybem, natož pokrokem. Neposouvá ji vpřed přízeň hvězd, ale ani přirozený rozvoj vědomí, směřujícího k prohloubení, rozšíření a scelení. Věnovat se spiritualitě pak znamená spíše svádět zápas s celkovou tendencí.

Otazník nad astrologií

Někteří si k charakteristice nového věku pomáhají svérázně pojatou astrologií. Celkem ustálená je práce s konstelací hvězd a různých bodů na obloze k datu narození (případně i početí) a snaha pomocí této směsi přesné geometrie a její imaginativní interpretace porozumět vlohám, mezím, osobní dynamice a osudovým tendencím zrozencova života. Rozepře mezi astrologií tropickou a siderickou nebo mezi různými systémy domů v tom nehrají příliš velkou roli. Z astrologického hlediska však není jednoznačné, že by měl vůbec nastat věk Vodnáře, který právě má být oním novým věkem. Která astronomická událost je signálem jeho nástupu? Stanoviska astrologů se liší o staletí. Zdá se také, že vlastnosti, o kterých často čteme jako o typických pro nový vodnářský věk, se v individuálních horoskopech spíše připisují vlivu (dosud prý vládnoucího) znamení Ryb. Přesto se předpokládá, že na konci našeho období Ryb se už ozývají vodnářské motivy.

Kouzlo nechtěného aneb Je to hnutí?

Nezávisle na potížích s astrologickým určením nového věku tu nepochybně jsou lidé citliví na nové trendy, kteří myslí a jednají alternativně. Vědí, že jen něco z moderní civilizace pokračuje a rozvíjí se dál. V něčem se možná vracejí před modernu, k liniím tradiční kultury, které osvícenští racionalisté příliš spěšně přetnuli. Tito lidé sekularizovanou kulturu znovu sakralizují, demytologizované náboženství zase remytologizují. Člověka v teorii a hlavně v praxi neredukují na robota nebo na zvlášť kruté a rafinované zvíře; objevují jeho hlubinu a jeho transpersonální přesahy. Člověk nemá podle nich přírodu pojímat jen jako zdroj surovin a energií, ale také jako domov a jako prostředí, kterému něco dluží. Pokoušejí se formulovat alternativy v léčebném a výchovném umění, ba i vědách, nejen humanitních, kde se to nabízí, ale i přírodních. Vedle redukující, mechanistické vědy kvantit a jako její potřebné doplnění se pokoušejí tvořit fenomenologickou, holistickou, procesuální vědu kvalit. Je však toto všechno hnutí? Nebo dokonce organizace?

Popularizátoři myšlenek spojovaných s novým věkem, údajně nezávislí badatelé i strážci starých pořádků, vydávají brožury, ve kterých do hypotetického hnutí zařazují kdekoho a kdeco. A tak patří k hnutí sofistikovaní návštěvníci virtuálních říší využívající hi-tech stejně jako ochránci přírody žijící v chaloupkách na samotách odmítající klasickou medicínu a školní docházku svých dětí, mágové nadouvající své ego i malí čeští buddhisté, kteří ego rozpouštějí, odpůrci establishmentu, bojující občas v ulicích s policií, i nedávný americký viceprezident, romantičtí roajalisté i radikální anarchisté a socialisté, posluchači hudby relaxační, meditační, etnické, minimalistické, hledači mystiky na vrcholech nejmodernější vědy i kritici čehokoli vědeckého a obhájci archaického, magického a mytického vědomí, čtenáři náročných časopisů Baraka, Logos, Dotek, Prostor a knih vydavatelství Malvern, Trigon, Oikúmené, Hermann a synové, Cesta, DharmaGaia, ale i konzumenti neuvěřitelných kvant "duchovního" bulváru nejhrubšího zrna.

Četní autoři píšící o hnutí nového věku jsou bohužel poněkud pohodlní. Nasazují na tyto fenomény myšlenková schémata vytvořená pro jiné účely. Tito "odborníci na duchovno" mají pocit, že se tím se znepokojivým světem náboženství a spirituality už vyrovnali. Zaškatulkovat znamená mít pod palcem. Snaží se něco takového uplatňovat i při posuzování hnutí nového věku. Potíž je ale v tom, že žádná ze skupin přiřazovaných k novému věku nemá všechny "typické" znaky, které se většinou uvádějí: ekologická orientace, panteismus, představa o božství v nás, fenymismus, léčitelství, záliba v reinkarnaci. Hnutí, dá-li se vůbec mluvit o hnutí, je natolik pestré a proměnlivé, že se jakékoliv schematizaci vymyká.

Organická součást dějin

Malý neformální průzkum ukazuje, že je velmi vzácné, aby někdo sám sebe řadil k hnutí nového věku. Možná, že se s takovým jednoznačným postojem setkáme spíše v hudbě. Neměli bychom ale zapomínat, že kniha Marilyn Fergusonové Vodnářské spiknutí (The Aquarian Conspiracy) ohlašovala věk chápaný jako nový v roce 1960. Její tehdejší mladí čtenáři se dnes už popřípadě těší s vnoučaty, a pokud byli tehdy v jakémsi (třeba ne politickém) smyslu rebely, případně revolucionáři, jsou dnes podle známého rčení spíše šosáky. Tehdejší new age je prostě už spíše old age. Něco z tehdejších podnětů se osvědčilo, něco neosvědčilo, ale hlavně: už to dávno nikoho nezajímá.

Příliš nám nepomůže ani to, když redukujeme celé hnutí na jednotlivce a skupiny, kteří sami o sobě říkají, že patří k hnutí nového věku nebo k hnutí Vodnáře. Takové prohlášení má dnes téměř nulovou hodnotu. Zvláštní oblibě se toto téma těší u představitelů některých církví, zejména u amerických evangelikálů, zatímco u pravoslavných působí označení new age jako rudý hadr v aréně. I Vatikán se čtyřicet let poté, co se nový věk ohlásil, rozhoupal a k vyšumělému hnutí se vyslovil oficiálním dokumentem. Když je toto téma zajímavé pro církevníky, museli se jím zabývat i religionisté (například Dušan Lužný). Zájem projevují i sociologové, z nichž si ocenění zaslouží Vladimír Šiler. Někteří z nich ovšem zařazují pod nový věk směry, skupiny a osobnosti, jimž je takové škatulkování zcela lhostejné, ba i takové, které souvislost s hnutím zásadně odmítají (hermetismus, antroposofie).

Snad nebude daleko od pravdy, řekneme-li, že podobně jako romantismus proti osvícenství v počátcích "století páry" se v minulém století jako alternativa modernímu, racionálnímu, technokratickému a pragmatickému životnímu stylu objevil životní styl opřený o mimokřesťanskou, případně atypicky křesťanskou spiritualitu, styl nesoutěživý, intuitivní, procesuální, holistický, integrující. Lze jej nazvat nový věk, ale není to nutné. Toto označení neříká nic nebo málo. Při intelektuální poctivosti by se spíše chtělo říci, že new age neexistuje. A pokud existuje, je nejednoznačné, kdy začal. A pokud začal nebo brzy začne, je spíše staronový. Je spíše znovu tím, co znamenal spirituální kvas ve Středomoří v kontrastu s řeckou a římskou klasikou. Nebo tím, co představovalo vzedmutí barokní vážně proti pozdně renesančnímu chladu a vypočítavosti. Nebo výše zmiňovaná romantická vzpoura proti moci osvícenského rozumářství - prostě organickou součástí dějin.