Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

V souvislosti s proměnami duchovní atmosféry současnosti, které se projevují například novými přístupy ve vědě (změnou paradigmatu), zájmem o esoteriku, alternativními způsoby léčení apod., se stále častěji hovoří o nové spiritualitě, novém věku (new age), případně věku Vodnáře. Požádali jsme psychology, teology, filosofy, umělce, vědce i astrology, aby se k tématu vyjádřili na základě následujících námětů a otázek.

3. Dochází podle vás na pozadí probíhajících změn i k postupné proměně představy Boha? Pokud ano, jakým způsobem se tento obraz mění?

4. Jaké změny a události související s daným "vodnářským" tématem na vás v posledních deseti patnácti letech nejvíce zapůsobily - můžete je na podporu svého stanoviska uvést?

***

Marta Foučková, autorka metody hlubinné terapie poskytující vedení na duchovní cestě

V poslední době se mnoho mluví o proměně duchovní atmosféry a změně v životech lidí. Domnívám se však, že je lidstvo jako celek stále stejné. Někdy se dokonce zdá, že nabídky současného technického světa způsobují ještě jeho větší úpadek. Nejedná se o krizi, ale o polarizaci populace na planetě Zemi. Menší část obyvatel této krásné planety chápe, že musí upřímně hledat cestu ke změně sama sebe, protože jinak k žádné změně lidstvo nemůže dospět.

Cyklické střídání kulturních epoch a civilizací nelze vysvětlit několika větami. Čas změn je ještě velmi vzdálen. Dnes se řeší jen nepatrné dílčí pravdy, a teprve budoucnost přinese další poznání ve vědě a filosofii.

Ověřila jsem si, že hmotný svět je pod přímou působností duchovních sil. Z osobního pohledu si cením na každém především proměny k láskyplnému přijetí všeho a všech nejen na Zemi, ale i v celém vesmíru. Přála bych si, aby každý pochopil, že všechna náboženství světa, včetně vědy, by měla mít jen jediný cíl - vytvoření jednoho náboženství Lásky v srdci. Pak by každý zároveň věděl, že je jeden jediný Bůh, jediné Absolutno, ať už ho nazýváme jakkoliv.

***

Ivo Janoušek, teoretik vědy, autor knih o nových civilizačních trendech a vysokoškolský učitel

K nové spiritualitě, k vědomí řádu

Obecně sdílené povědomí o proměně spirituality koncem 20. století má mnoho vidů a názorových dimenzí. Mezi hlavní projevy změn duchovní atmosféry se klade vznik new age (nový věk nebo též nový eon), širokého hnutí se spirituálními a synkretickými rysy (odtud i někdy přiřazování k novým hnutím náboženským). Vyznačuje se odklonem od čistě racionálního vědeckého poznání, směřuje k holistickému vidění světa se zahrnutím hlubinné ekologie (založené na hypotéze Gáiy a z ní plynoucího planetárního vědomí), reflektuje ideje mírových hnutí prosazujících potřeby nového světového řádu, ale i třeba výklady astrologie (přechod ze znamení Ryb do znamení Vodnáře). V nábožensko-filosofickém nahlížení hnutí nového věku se promítají mystika, gnose, teosofie, východní náboženství, myšlenka o kosmickém vědomí. Uvedené rysy nového věku (podle frankfurtské školy se hnutí vyčerpalo a tak završilo koncem osmdesátých let) naráží na odmítavý postoj velké části vědců a badatelů z oblasti přírodních věd, tedy osob s karteziánským a pozitivistickým myšlením. Proto jako výchozí bod našeho diskursu o nové spiritualitě vezměme spíše literární prameny řazené k filosofii vědy, sociologii či ekonomii. Je příznačné (jak tomu bylo obdobně mnohokrát v minulosti), že tyto práce vyšly až jako dovršení (a chcete-li potvrzeni) proběhlých proměn vědomí. Tak se v literatuře uvádí a přímo deklaruje "bod obratu" (F. Capra, The Turning Point. Science, Society and Rising Culture, 1982), "nová civilizace" (A. Toffler, H. Tofflerová, Creating a New Civilization: The Politics of the Third Wave, 1995), a nastalé proměny se dokládají rozbory nových rysů společnosti.

Zmiňme uváděné hlavní teze: vznik nové fyziky, poukazování na odvrácenou stranu ekonomického růstu a jeho neblahé důsledky, nebezpečí srážek civilizací, systémový pohled na životní potřeby s preferencí celistvosti vědomí a zdraví, demokracie pro 21. století jako cesta přechodu ke slunečnímu věku. Byť se u autorů projevuje rozdílnost jejich dílčích zájmů, shodně vidí počátek "bodu obratu" ve změnách technologické základny. Končí věk fosilních paliv (Capra), vzniká informační společnost (Tofflerovi). Novou, kvalitativně vyšší úrovní rozborů se vyznačují práce následné (například F. Capra, The Web of Life, 1996). Intelektuální, morální a duchovní krize společnosti (pojem krize je zde ve smyslu starořeckého kritérion, označujícího mez, předěl) je pojímána komplexně a zdůrazňována jsou témata nebezpečí ohrožení lidstva znečištěním životního prostředí, kriminality, devalvace tradičních hodnot. Holistický pohled je patrný i ve volbě metod a "instrumentaci" (například aplikací teorie neinvariantních systémů, nelineární teorie živých systémů).

Náhled na dějiny lidstva obvykle probíhá prostřednictvím periodizace, vymezením signifikantních předělů, zvláště historických dat. Takto dobu, o níž diskutujeme, můžeme vřadit do počátku světověku, world age (označení, které uvedl Radim Palouš v druhé polovině osmdesátých let), za jehož počáteční bod byl označen rok 1969 jako analogie k počátku novověku, za nějž je považován rok 1492; datum přistání Kolumba u břehů nového světadílu je tak připodobněno k datu letu prvního Apolla a ke vstupu prvního člověka na jiné nebeské těleso. Uveďme ještě, že v době vzniku pojmu světověk se v literatuře objevovala příznačně příbuzná označení jako world art či world music a world literature). Tato data a dobová vymezení jsou však pouze pomocná, orientační, ve skutečnosti mají převraty hlubší kořeny, jsou předznamenány a dány objevy věd a techniky; poznání a spiritualita doby jsou tudíž spojité nádoby.

Tak bychom mohli zakreslit historii cesty za poznáním od novověku: léta 1500-1700 jsou převratná v dramatické změně pohledů na svět jako nástroj, v abstrahování fenoménu do modelu (Galileo Galilei; odtud vychází i pozdější Husserlova fenomenologie, viz jeho Krize evropských věd), racionalita rozvíjejícího se technicko-vědeckého myšlení v letech 1700-1800 podnítila (a byla sama podněcována) prudký rozvoj matematiky (zvláště Leibnizova a Newtonova infinitezimálního počtu) a fyziky, byla propracovávána vědecká metodika (F. Bacon: induktivní postup), vědecká filosofie (karteziánství).

Nástup modernismu spojený s industriální revolucí (danou zvláště objevem parního stroje Jamesem Wattem počátkem 19. století) je tudíž právě výsledkem předchozích objevů teoretických a znamená období aplikací věd v praxi. Století dvacáté je ve znamení teorie relativity (Albert Einstein, 1905), teorie neurčitosti (Werner Heisenberg, 1929), kybernetiky (Norbert Wiener, 1948) a následné informační revoluce šedesátých let (jíž odpovídá dobový slogan Knowledge Power). Období světověku v sedmdesátých letech je provázeno vznikem informačních sítí, v osmdesátých letech "nadsítí" (internet), globalizací, etablováním pojmů Global Village (uvedeným Marshallem McLuhanem však již v šedesátých letech). Přirozenou společenskou platformou se tak stává pluralita (prosazovaná Feyerabendovým sloganem Anything goes!), v umění dominuje postmodernismus, dřívější interdisciplinarita (vznik nových disciplín na pomezí tradičních, v pozitivistickém hierarchickém řazení styčných oborů) přechází v transdisciplinaritu vznikem příčných transteorií, jako jsou dnes populární Thomova teorie katastrof (1973) a Feingenbaumova teorie chaosu (1975).

Uvedený exkurs do historie vědeckotechnické kultury je vskutku velice kusý, redukovaný pouze na sled dominantních vydělených událostí (zájemce o souvislý výklad odkazuji na svou práci Gnozeologie komunikací, Karolinum 2001), je však potřebný k uvedení nastoupivší nové éry vědy (New Age of Science), projevující se zvláště v převratu teoretické fyziky. Ta vychází ze známé Boltzmannovy druhé věty termodynamiky (statistické zákonitosti atomového jádra), rozvratu klasické fyziky kvantovou teorií (s novým pojetím prostoru, času, hmoty, objektu, příčiny a následků), Heisenbergovy teorie neurčitosti a Einsteinových snah o vytvoření jednotné teorie pole. Pohled na univerzum dovádí však až k holistickému pojímání (svět jako dynamický celek, dokladem čehož může být EPR experiment, založený na bezprostředních vazbách hodnot spinu elektronů). Boří se i dříve postulovaný (a dodejme: dosud přežívající, většinově přijímaný) názor o dvojí cestě, dvojím odlišném poznání tvrdých a měkkých jazyků (viz G. P. Snow, Scientific Revolutions and Two Ways of Culture, 1959), tj. přírodních a protikladně humanitních věd spolu s uměním (ty sice mají protichůdné výstupní směřování, na své cestě však mění směrnici svých trajektorií a nakonec směřují k témuž: k tao).

Nová situace ve vědě je deklarována posuny od struktur k procesům, od klasických věd k vědám epistemologickým, od částí k celkům, od distribuce na disciplíny ke společným subjektům, od "exaktní" pravdy k aproximativním popisům, charakteristické je užívání metafor (F. Capra, Tao of Physics). Nastává zřetelné sjednocování disciplín (probíhající integrace biologie a medicíny, psychiatrie a psychologie, politologie a ekonomie), hledání souvislostí mezi vědou a uměním odkrývá podobnost až jednotu syntaxe (I. Janoušek, Věda, technika a kultura, 2002).

Nejdůlešitější skutečností je však vzrůstající vědomí existence všeobjímajícího vesmírného řádu (řádu ve smyslu starořeckého logos), na druhé straně i pochopení toho, že věda sama je svým způsobem limitována, a to podstatou universa (například nepřekročitelností hraničního rozměru 10^?33 metru, kde se ztrácí pojem hmoty). Nejsou však tento řád a zároveň tajemství skryté tváře přírody symptomem Boha? Na tuto otázku však může odpovědět pouze naše víra, věda nikoliv, a když, tak jen hypoteticky, což však nestačí (dnešní věda je totiž založena na důkazech, verifikaci, a to ponejvíce evidencí).

Teze o podmíněnosti vědomí společnosti docíleným poznáním (tedy zmíněného řádu, ale i relativnosti vědy) a úrovní technických prostředků (nyní IT) dává vyvstat dalším principiálním otázkám: Není například zcela zřejmé, zda dnešní úspěchy techniky jsou výrazem pravdivosti teorií, znejistěna je i floskule, že vědci mají být realisty, otazníkem je, zda holistický model paměti mozku zakládá možnost počítačové teorie vědomí, fundamentální je diskuse o hodnotách a významech (R. Fellow, Philosophy and Technology, 1995).

Proč informační technologie mají zásadní význam, pochopíme i z analýz organizace tradiční a dnešní globální společnosti. Jestliže dřívějšími státotvornými hledisky byl sdílený jazyk, národnost, náboženství či místo pobytu, dnešní světospolečnost se začíná dělit a organizovat podle úrovně komunikací, obsahu informačních toků či idejí šířených masovými médii. ještě širší pole úvah a otázek nabízí zkoumání syntézy informačních hledisek s modelem člověka. Je genetická paměť skrytou pamětí o přírodních a společenských procesech? Zdá se, že ano; jaká je však míra neurčitosti a nelineárnosti paměťového rozvoje? A jaký je vztah civilizace a biosféry v paměťovém modelu? Na kladených otázkách vidíme skoro bezbřehou šíři problematiky, proto se i literatura soustřeďuje na diskusi o konkrétnějších cílech a hodnotách s důrazem na zkoumání nových technologií a jejich perspektiv (M. Král, Kam směřuje civilizace?, 1998). Symptomatické však je, že i při zúžení výchozích tezí překračuje tato diskuse tradiční vědecké prostředí a dospívá k opětovnému propojení "člověk?kosmos" (boří tedy hranice dualistického pohledu na svět, oddělení a protikladu hmoty a ducha).

V úvodu představený stav světa označovaný jako nový věk začíná být (a to již pro nedalekou budoucnost) charakterizován - a to s ohledem na vliv a představy rozvoje high a informačních technologií (eCitizenship, eGovernment či eDemocracy) - jako knowledge society (vědomostní či znalostní společnost; k tomu se přiřazuje již dnes etablovaný pojem "znalostní inženýrství"), případně new world (nový svět). Ideově se počítá s mnoha zásadními proměnami společnosti: rozbitím stávajícího top-down managementu, dalším rozvinutím občanské společnosti ve společnost ekologickou: místo orientace na zisk je očekáváno propojení zisk + lidé + prostředí + krása (A. MacBeth, Trends of the 21th Century).

Na první pohled jsou patrná úskalí dosažení takovýchto představ. Obavy neplynou pouze z obtížností jejich prosazení a ze skutečnosti, že řízení společnosti na místo tradičních politiků přebírají (byť se snahou o skrytost) nadnárodní korporace, ale vyvstávají problémy obecnějšího charakteru; například všeobecně přijímaný náhled na nezbytnost trvale udržitelného rozvoje naráží na neujasněný mechanismus. K tomu je potřeba vytvořit nejen koncept globálního světa, ale i globálního člověka. A tyto koncepty se neobejdou bez změn mentality člověka, k čemuž je žádoucí i proměna filosofie výchovy. Namísto vedení k čisté racionalitě a lineárnímu myšlení (které postulují pouze analýzu světa, vedou k dílčím náhledům, jejich roztříštěnosti) je zapotřebí uvedení nové syntézy (holistického vidění), a to právě na osnovách nové spirituality. Nová syntéza: propojení oborů řádem pak překročí i transdisciplinaritu - vyvstanou logo- či chcete-li unidisciplíny, nastane věk new renesance, nové renesance.

***

Jan Heller, evangelický teolog a biblista

Mám odedávna nechuť ke všemu esoteričnu. Ty, kdo se jím zabývají - lépe: kdo se mu oddávají - podezírám, že krouží kolem svého (možná esteticky půvabně předestilovaného) já, což je v rozporu s biblickým poselstvím, které nás vede od sebe sama k Bohu a bratru, tedy k lásce, a ne k sebeshlížení. V tomto smyslu nevnímám "přelom tisíciletí" (pouhou lidskou konvenci takto datovat) jako podnět k nějaké "proměně duchovní atmosféry". Samozřejmě se v dějinách vše stále mění a podněty k těmto změnám jsou nám jen částečně postižitelné. Ale je radikální rozdíl, zda přemýšlím o své noetické ohraničenosti (Kant!), anebo zda si tajemno a iracionálno tematizuji tak, abych si z něho udělal paklíč do nadpozemských světů. O působení Urana a vlivu Vodnáře mne zatím nikdo nepřesvědčil, a asi těžko přesvědčí. Samozřejmě na nás působí síly, které nedokážeme evidovat. Stojíme tu před mnoha otázkami. Ale když drobnou a pečlivou analytickou práci nahradíme předčasnými, byť oslnivými koncepcemi, nasazujeme si brýle mámení.

Proměny představy Boha? Jistě se naše představy stále mění, ale nyní především v tom smyslu, že si hlouběji než dříve uvědomujeme, jak jsou všecky naše představy o Bohu nedostatečné, a jak je proto třeba být mnohem tolerantnější, než jsme byli kdykoli dříve.

A co víra? Křesťanská víra pro mne znamená především unést svou nevědomost o nadsvětnu a zásvětnu, a to v prostinké naději, že jsem a jsme všichni v dobrých Božích rukou. Jak? To je Boží starost, ne naše. A tak se potom můžeme pokorně soustřeďovat na svůj "vnitrosvětský" úkol, to jest na lásku, jak nám to ukazuje Ježíš. Křesťanská víra je v podstatě osvobozením od soustředěnosti na sebe sama, a tím osvobozením pro úkol lásky vůči bratru. A tímto bratrem jsou nám všichni tvorové, celé stvoření.

Pavel Turnovský, astrolog

Jako astrolog, lépe řečeno humanistický a transpersonální astrolog-astrosymbolog musím upozornit na to, že teorie věků (tzv. velký nebo platónský rok), založená na zpětném precesním pohybu jarní rovnodennosti hvězdnou oblohou, je v západní, euroamerické astrologii poměrně nedávného data. Přestože precesi znal již Hipparchos (druhá polovina 2. století př. n. l.), euroameričtí astrologové jí začali připisovat zvláštní význam až na konci sedmdesátých let 19. století. První písemné zmínky v astrologické literatuře o precesní periodě 25 920 roků (platónský rok), tzn. o době, kterou bod jarní rovnodennosti - počátek tropického zvěrokruhu opřeného o rovnodennosti a slunovraty - potřebuje, aby prošel všemi souhvězdími, a o dělení platónského roku na dvanáct platónských měsíců o délce trvání 2160 roků, nacházíme teprve u anglického astrologa-teosofa A. J. Pearceho v prvním dílu jeho The Textbook of Astrology, vydaném v Londýně roku 1879. Teorie nebo spíš hypotéza věků totiž vznikla na půdě Astrologické lóže Teosofické společnosti, odkud se během doby rozšířila do širokého povědomí, zejména během vzestupu hnutí zvaného new age v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, jehož příslušníci obraceli pozornost mimo jiné i k astrologické symbolice, osvětlované literaturou nejrůznější úrovně, od naprosto pokleslých článků bulvárního tisku po vrcholná filosofická díla filosofa, hudebního skladatele a astrologa Danea Rudhyara.

Zásadní problém představuje určení počátku platónského roku a jeho členění na platónské měsíce, které jsou pojmenovány podle zodiakálních souhvězdí. Laická veřejnost má sice za to, že názory astrologů souzní v tom, že právě vstupujeme do věku Vodnáře, ale nic není vzdáleno pravdě více než tento dojem. Stanovení počátku platónského roku totiž závisí na tom, k jakému prvku, nejčastěji hvězdě-stálici, vztáhneme svá měření. Na tomto prvku-fiduxu se ovšem různé astrologické školy nedokázaly shodnout. Ve hře tak jsou nejen hvězdy Spika, Aldebaran, Regulus, ale i galaktické centrum a mnoho dalších prvků. Podle toho také vypadá datování vstupu do věku Vodnáře. Zatímco členové Rakouské astrologické společnosti mají za to, že ve věku Vodnáře žijeme od dob anglické revoluce (1642), řada astrologických veličin a badatelů uvádí různá data 20. až 29. století n. l., Rupert Gleadow umisťuje tento přechod dokonce až do 31. století, přičemž všichni pro svá tvrzení snášejí přesvědčivé důkazy.

Nemenší zmatky v této věci působí také zaměňování významu znamení a souhvězdí zvěrokruhu. Euroamerická astrologie pracuje ve znameních tropického zvěrokruhu, jehož počátek je spojen s přechodem Slunce přes rovník okolo 21. března občanského kalendáře, a zvířetníková souhvězdí, která můžeme vidět prostým okem na noční obloze, pro ni nemají zásadní význam. Protože je platónský rok členěn podle průchodu bodu jarní rovnodennosti souhvězdími, nelze platónské měsíce (souhvězdí) charakterizovat principy spojenými se znameními zvěrokruhu. Lapidárně řečeno, pro většinu školených euroamerických astrologů je znamení Vodnáře cosi úplně jiného než souhvězdí Vodnáře, s jehož významem se na Západě, až na malou skupinu sideralistů, nepracuje. Neznalost rozdílů mezi znameními a souhvězdími působí - jak již bylo řečeno - mnohá nedorozumění, jak u laické veřejnosti, tak i v řadách vědců (astronomů) a intelektuálů. V důsledku nemožnosti určit spolehlivě datum vstupu bodu jarní rovnodennosti do souhvězdí Vodnáře nezbývá než na otázku nového věku Vodnáře rezignovat a poohlédnout se po jiných souvztažnostech, určených jevy, na nichž se všichni astrologové mohou shodnout.

Takovým přesně určitelným jevem jsou vztahy (aspekty) mezi planetami, zejména jejich konjunkce, tedy jejich setkání na stejném místě. Protože se zabýváme životem civilizací, jejich počátkem, rozmachem a úpadkem, můžeme použít vztahy mezi planetami Uranem, Neptunem a Plutem, jejichž periody jsou dostatečně dlouhé. Konjunkce mezi Uranem a Neptunem se opakují po 172 rocích, mezi Uranem a Plutem po 127 rocích a mezi Neptunem a Plutem po 492 rocích. V období mezi lety 578 až 575 před n. l. došlo právě mezi těmito planetami k sérii konjunkcí. Přelom 6. a 5. století před n. l. můžeme považovat z hlediska kulturně-historického za osové období. Další taková řada vzájemných a na sebe navazujících konjunkcí se odehraje v letech 3368 až 3371 n. l., tedy po čtyřech tisíciletích.

O astrologickém významu výše uvedených planet se ve zjednodušené podobě dozvíme od zakladatele humanistické a transpersonální astrologie Danea Rudhyara: "Dále tu máme tři transsaturnské planety - Uran, Neptun a Pluto - ty se vztahují k poněkud tajuplnější schopnosti vlastní živočišným druhům, zejména člověku, ale zřejmě i mnoha formám kosmických a mikrokosmických organizací - totiž ke schopnosti proměnit se a přesáhnout vlastní omezení, schopnosti, která může být téměř s jistotou považována za reakci na výzvu "většího Celku", v němž menší celek operuje jako organická součást schopná reagovat na změny Celku většího. Živý organismus může v semenu projít mutací, neboť se jako druh buďto přizpůsobuje novým planetárním podmínkám a některým zásadním změnám v biosféře, anebo činí nový a předem určený vývojový krok. Individualizovaný člověk je tím spíše schopen transformovat svou přirozenost zděděnou po předcích či svou animální podstatu, zejména je-li podnícen vizí a příkladem Avatára (božského Projevení) ohlašujícího novou fázi lidské a planetární evoluce. Uran se vztahuje ke zjevení nového cíle nebo archetypu; Neptun k rozpuštění starých struktur, osobních a společenských; a Pluto k chaotickému stavu, který už obsahuje latentní příslib budoucí reorganizace." (Dane Rudhyar, Astrologická mandala. Výklad tři sta šedesáti sabiánských symbolů zvěrokruhu, Půdorys 2003, str. 332)

Poslední předchozí konjunkce Neptuna s Plutem nastaly v letech 1891 až 1892 na 8. a 9. stupni Blíženců, tedy v době, kdy Sigmund Freud, který rozbil dosud platné naivní představy o lidské psychice, začal analyzovat sny, a položil tak základy psychoanalýzy.

K poslední předchozí konjunkci mezi Uranem a Plutem došlo v letech 1965 a 1966 na 17. a 18. stupni Panny, tedy v době, kdy to, co bylo dosud předmětem záliby některých extravagantních západních intelektuálů, jako zájem o orientální filosofie, náboženství a psychotechniky, se dostalo do povědomí celé generace mladých lidí a položilo základ mj. i hnutí nového věku (new age).

Konečně v roce 1993 došlo ke konjunkcím Urana s Neptunem na 19. a 20. stupni Kozoroha, jež lze dát do souvislostí s rozpadem bilaterálního světa, s obdobím všeobecné liberalizace poměrů a vrcholem myšlenkového směru nazývaného postmodernismus.

V současné době, zejména po zářijových událostech roku 2001, můžeme bohužel sledovat protiútok konzervativních a rigidních sil všeho druhu, "spiknutí starců" (Saturn v opozici na Pluta), kteří se podobně jako v roce 1968 a 1969 snaží dobýt zpět území ztracená v minulém desetiletí.

Ze svého hlediska nepříliš typického astrologa (můj světový názor ovlivněný surrealismem osciluje mezi agnosticismem a ateismem) pozoruji probíhající intelektuální, duchovní a politickou bouři s dlouhodobým optimismem, ale s aktuálními obavami. Je zřetelné, že jde o projevy krize vědomí. Na jedné straně ve mně způsobují obavy neustále nová zjištění, čemu všemu dokážou lidé uvěřit (konjunkturální kulty a paranáboženství, L. T. Rampa, Castaneda, kontaktéři Bendova typu), na straně druhé ve mně vzbuzují naději myšlenky duchovních solitérů typu Kršnamúrtiho, Rudhyara a vědců kladoucích základy nového paradigmatu, jako jsou Sheldrake, Capra, u nás Neubauer, Komárek a nespočetná řada dalších. Pokud má "nové myšlení" hledat inspiraci v tzv. esoterice, podle mého názoru zvláště v astrologii a alchymii, pak zejména proto, že obě tyto "tradiční vědy" představují myšlenkový svět alternativní věroučným systémům dvou z mocenských důvodů sezdaných ortodoxií, přírodní vědy a náboženství. Je totiž nepochybné, že v sobě nachází čím dál větší zalíbení tvrdé jádro scientistů s fundamentalistickými teology všech možných náboženství a jejich denominací, kterémužto svazku je žehnáno z ekonomicko-politických mocenských kruhů. Možná jsou moje slova poněkud proklamativní a ideologicky zabarvená, ale protiútok konzervativců je na vzestupu, potopa represivních omezení našich svobod stoupá. Je nutné volat svobodomyslné lidi všemi prostředky do zbraně.

***

Miluše Kubíčková, autorka knih o zdravém životním stylu a členka antroposofické společnosti

Zvýšený zájem o duchovní otázky určitě signalizuje nějaké podstatné změny. Ostatně v posledních 10-20 letech k řadě změn už došlo, především na Západě. V důsledku technických vymožeností, vyspělé informatiky a ekonomické globalizace a s tím spojených dalších - ne vždy pozitivních - faktorů se svět naprosto změnil. Ovšem jednostrannost tohoto procesu změn, způsobená trendem k neomezenému ekonomickému růstu, s nímž mravní a duchovní rozvoj nedrží krok, postavila lidstvo před nové a složité problémy. Většinou nevědomé prožívání důsledků změněné světové situace vyvolává v lidech neurčité pocity existenciálního strachu. Ten nutně brzdí vůli ke změně myšlení, hodnot i rozhodování a ve svých důsledcích negativně ovlivňuje duševně-duchovní atmosféru zvláště západní společnosti. Přežilé pozitivistické paradigma, založené na mechanisticko-materialistickém pojetí člověka a světa, se bojí svého pádu a dělá vše, aby zabrzdilo cestu ke změně. Je však ještě natolik silné, že stále ovlivňuje společenský život ve všech směrech, ať je to věda, školství, zdravotnictví, politika, ale už i umělecká tvorba, životní styl, hodnotová orientace, dokonce i móda a vkus.

V České republice je baštou boje proti novému paradigmatu společnost skeptiků Sisyfos, sdružující vědecké pracovníky různých oborů. Pod záminkou potírání iracionality stojí tito vědci v cestě uplatnění novému paradigmatu a duchovní vědě. Nejsou ochotni vzít na vědomí impulsy průkopníků měnících se forem a metod poznávání, poukazujících na celistvost skutečnosti danou vzájemnými vztahy Země, vesmíru a člověka. Tím méně jsou ochotni připustit, že všechny tyto entity jsou živými, vyvíjejícími se bytostmi duchovní podstaty. K průkopníkům holistického a evolučního paradigmatu patří mimo jiné fyzik David Bohm, neurolog Karl Pribram, biolog Rupert Sheldrake, tvůrce teorie živé Země Gáiy James Lovelock, geomant Marko Pogačnik, hlubinný psycholog C. G. Jung, zakladatel psychosyntézy Roberto Assiagioli, kulturní filosofové Jean Gebser, Henryk Skolimowski, ekosof (hlubinný ekolog) Arne Naess a především zakladatel nadoborové duchovní vědy nazvané antroposofie Rudolf Steiner, jakož i celá řada dalších tvořivých vědců, umělců, laických badatelů a duchovních vůdců. V laboratořích našich skeptiků by proto měl viset úryvek z životopisu Charlese Darwina, v němž tento badatel lituje, že svým vědeckým, tj. materialisticky zjednodušeným přístupem ke skutečnostem přišel o všechnu radost ze života, z poezie, hudby a umění vůbec, z nichž se těšíval, když byl ještě mladý.

Z řečeného vyplývá, že pozitivní proměny duchovní atmosféry současného života není možné očekávat, pokud je nezařadíme do proměn světa jako celku, tedy mezi otázky týkající se nejen lidstva, ale rovněž Země, přírody, celého vesmíru, světa viditelného a neviditelného. Základním úkolem dneška by tedy mělo být vědomé pochopení, kdo je člověk a jaký je jeho vztah se světem jako celkem, jaký je jeho úkol v evoluci života mezi nebem a Zemí.

Otázku, zda střídání kulturních epoch má příčiny historické, povýtce lidské, anebo příčiny mimolidské, související s duchovními silami, nebudeme už zřejmě formulovat v duchu nového paradigmatu protikladně, buď-anebo. Je totiž třeba přijmout výzvu, že imperativem budoucnosti je hledání tvůrčích způsobů sjednocování protikladů, nikoliv zaplétání se do boje mezi nimi. "Ochraňujme to, co nás spojuje, bojujme proti tomu, co nás rozděluje, a važme si toho, co nás rozlišuje," pravil jeden moudrý středověký mnich. V důsledku pochopení, že člověk je prostředníkem mezi nebem a Zemí, dospějeme k závěru, že se na proměnách kulturních epoch podílejí činitelé obojího rázu: lidstvo se svou historií a zároveň i kosmické síly či duchovní hierarchie. "Člověk poznává sám sebe tehdy, když pozná svět v sobě a sebe v něm," podpírá naši myšlenku J. W. Goethe.

Bytostný, existenciální strach, který se v západním světě plíživě žíří, nepřispívá jenom k udržování moci starého paradigmatu, ale u mnohých vede k hledání způsobů, jak se tohoto strachu zbavit. Mnoho lidí se proto dostává pod vliv různých duchovních i pseudoduchovních učení (často přitom jde o historicky už přežilé způsoby, jak komunikovat s duchovním světem), a to nejednou za cenu ztráty kontroly nad sebou. Jiní se zase chytnou jakékoli příležitosti, která jim v jejich bloudění usnadní skrýt se před podvědomým strachem, někam utéci, uletět, vnořit se, rozpustit se, popřípadě se o něco opřít, schovat se pod něčí křídla a pak jednoduše svalit odpovědnost na někoho nebo něco druhého, třeba i na hvězdy. Tento rádoby duchovní, ale v podstatě sobecký postoj je velmi nebezpečný, protože vždy vyústí do zřeknutí se odpovědnosti za život vlastní i svých bližních, a tím také za svět v nejširším slova smyslu.

***

Jan Klusák, hudební skladatel a astrolog ze záliby

Po svých více než třicetiletých zkušenostech s astrologií pokládám za jisté, že nadcházející éra bude skutečně poznamenána Uranem a Vodnářem, který mi byl vždycky ze všech zvířetníkových znamení nejsympatičtější. Nastává-li jeho věk, měl bych tedy očekávat to nejlepší. Ale - jak víme - všechno na světě má svou vyšší i nižší úroveň, světlou i stinnou stránku. U kosmických vlivů také záleží na výkladu, který lze rozvíjet donekonečna.

V praxi to může znamenat, že někdo bude užívat nových objevů a technických vymožeností (typické vodnářské téma) k hlubšímu duchovnímu životu, ale další spousta lidstva bude s technicky stále dokonalejšími prostředky žít běžný povrchní život a jen "konzumovat". Právě uplynulá epocha Ryb nám přece ukazuje, že většina populace ve středověku asi taky moc neměla z Mistra vyšebrodského oltáře, Eckhartovy mystiky či nádherných krajek polyfonie Dufayovy či Machautovy. Silně se obávám, že vodnářské období tím, že zvýší celkovou technicko-civilizační úroveň lidstva, by paradoxně mohlo způsobit zpovrchnění i těch "vyšších úrovní"; všechno bude příliš snadno dosažitelné, všechno budeme prožívat jaksi z rychlíku a letmo. Do mystických hloubek se lidé v době Ryb dostávali s vynaložením větší námahy, než jakou jsme dnes ochotni vynakládat my.

Další téma Vodnáře je přátelství a kolektivita versus individualita. Vodnář má být družný, ale jeho novotářství a originalita jej předurčují vlastně k individualismu. Musím myslet na proroctví Salvadora Dalího uprostřed války v okamžiku, kdy Němci vítězili na všech frontách; prohlásil tehdy, že totalitní diktatury nemají budoucnost, že musejí pominout, a po nich že přijde nová éra aristokracie a individualismu ("Odstranit Franka a zachovat monarchii!"). Kdy se splní i ta druhá půle jeho věštby? O nás ani nemluvím, my jsme se zbavili diktatury teprve nedávno, ale ten zbytek světa, který zůstal vždycky svobodný, se mi nezdá svým chováním příliš šlechtický.

Vzhledem k tomu, že Uran je patronem revolucí, bylo by obzvlášť tragické, kdyby se jeho vláda projevovala permanentními převraty a nestabilitou. Dva tisíce let něčeho takového bych opravdu nechtěl zažít.

Zdá se, že všechna významná náboženství se začnou učit od sebe navzájem. (Pochybnost bych tu měl jedině u islámu.) K postupné proměně představy Boha musí docházet už proto, že Bůh je dnes už bezmála vědecky dokazován (ale není to spíš škoda? Má Vodnář vůbec dost smyslu pro skrytost, pro zachování tajemství?). Teologové (aspoň ti oficiální) se však zdají za tímto vývojem zaostávat v jakémsi přízemním racionalismu - vizme tažení proti "zbytkům magie" v liturgii. Jejich výzvy kněžím, že mají vyvíjet liturgickou iniciativu, jsou skutečným projevem novotářství, ještě před padesáti lety nemyslitelným, ale znamenají právě zpovrchnění, zplanění a v důsledku přispívají k názorovému chaosu - takové požadované iniciativy přece nemůže být schopen každý. Je to tak trochu, jako když skladatel aleatorní skladby spoléhá na to, že každý orchestrální hráč vyprodukuje kvalitní kousek hudby. K takovým výkonům je - s prominutím - potřeba invence.

Jak z dosud řečeného vyplývá, nevěřím na žádný historický materialismus, nýbrž v kosmický řád božích vdechů a výdechů, jak nás tomu učí staří Indové. všechno je duch a každá nutná vývojová změna je spirituálního původu. K tomuto tématu doporučuji tenkou, ale velmi obsažnou (a velice vodnářsky objevitelskou!) knížku Hynka Lauschmanna Metainformatika čili Úvod do fyzikální teologie (Paseka 1996), domýšlející Teilharda de Chardin. Nevidím lepší závěr téhle úvahy než jeden Lauschmannův výrok: "... my sami jsme informací, a to dokonce v jistém velmi kritickém okamžiku jejího vývoje: Právě teď a právě skrze nás část vesmírné informace překračuje práh spirituality."