Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Marně jsem hledal chvění, které se mě kdysi zmocňovalo při pouhém vyslovení jména města, v němžjsem se právě nalézal. Moje myšlenky se vrátily k tomu, co mě kdysi dávno na Americe tak lákalo. Vídával jsem v Americe živelnost, nespoutanost, a především takřka neomezený prostor. Fascinovala mne klidná sebejistota Američanů, která dýchala z jejich gest i slov. Míval jsem rád zvláštní atmosféru filmů i hudbu, která je doprovázela. Z jejich literatury na mne působila zejména přímočarost, jíž se mi nedostávalo a kterou jsem okolo sebe postrádal. Dokonce mne v jistém období strhovaly i schematické válečné filmy, které se od propagačních filmů znepřátelené armády lišily pouze profesionálnějším provedením.

Moje poblouznění Spojenými státy vykazovalo všechny znaky náboženského nebo ideologického zblbnutí. Přitažlivost Ameriky měli přitom na svědomí především ti, kdo na ní nenechali chlup čistý a často z ní prchali do Paříže, Londýna, Tangeru, Mexika, Asie. Pouhý fakt, že směli své výhrady vyslovit, již pro mě byl dostatečnou omluvou, znamením, že přehánějí. Nevěnoval jsem pozornost obsahu jejich kritiky, protože jsem byl oslněn svobodností formy. Uplynulo hodně času, než jsem konečně pochopil, před čím mě vlastně chtěli varovat. Podlehl jsem banálnímu optickému klamu: možnost vyslovit svůj názor mi byla dostatečným důkazem, že situace není tak vážná. Ti, kdo mě chtěli varovat se podíleli na tom, že jsem se proměnil v trapného obdivovatele. Vzpomínám si, jak se mi dostala do ruky studie, v níž autor rozebíral bod po bodu, jak reklama nenápadně likviduje soukromí. Místo abych si ji pozorně přečetl a uvědomil si, čím vším může být člověk ohrožován, seznámil se s mechanismy manipulace a rafinovaností technik, jimiž jsou nám vnucovány zcela zbytečné krámy, zavřel jsem knihu se slovy: "Tvoje starosti bych chtěl mít." Teprve později, když jsem na vlastní kůži poznal, co to znamená být neustále obtěžován personifikovanými nabídkami, obchodem se jmény potenciálních zákazníků, permanentním tlakem obchodníků, jsem se v duchu autorovi omluvil.

Ačkoli jsem se pohyboval v zemi, kde všechno navádělo k nedůvěře a vyžadovalo si skeptické zkoumání, existuje v mém životě období, kdy jsem se ocitl přinejmenším na hranici. Ještě ostudnější je to, že amerikanománie byla tehdy velmi rozšířená, což zase svědčí o mém konformismu. Byl jsem na omylu, ale dokonce ani můj omyl mi zcela nepatřil. Byl sdílený, společný, davový, běžný. Je sice fakt, že zcela v tehdejším duchu jsem dával přednost Americe neoficiální a protestující, ale kde mám záruku, že se v mém zájmu nemísila i fascinace silou a mocí? Vynaložil jsem značné úsilí, abych zveličil rozdíly mezi velmocí, která mě dusila, a velmocí, do níž jsem přestěhoval své ideály. Zatvrzele jsem odmítal vidět jejich společné body: velikášství, samolibou sebejistotu, přesvědčení o právu vnucovat své životní způsoby ostatním. Dokonce ani do očí bijící podobnosti nepronikly do mého vědomí, které prahlo po černobílém světě.

Kdyby byla má touha po ideálu jen o trochu silnější a moje zbabělost jen o málo menší, tak se dnes patrně proháním v cadillacu po dálnici, zavinut do neotřesitelné jistoty, že žiji v nejlepší zemi světa, jejíž vzor musí všichni následovat. I já bych patrně dokázal zmobilizovat dostatek duševních sil, abych si zastřel vše, co by mi tento obraz nabourávalo. Případně bych uznal, že ani zde není vše v pořádku (to abych zalichotil svému kritickému duchu), ale pořád bych lpěl na mýtu, který mne sem zavedl, abych se neocitl tváří v tvář nicotě, na niž americký způsob života člověka nijak nepřipravuje.

Konečně bylo jasné, že moje tehdejší představa neměla nic společného se skutečností. Amerika mých snů byla pouze jedním z mnoha věžáků, na které jsem mohl zavěsit svůj idealismus a naivitu.

***

Hlas v amplionu vyzval cestující do Amsterodamu, aby zaujali svá místa. Odevzdali jsme plastikové cedulky poněkud obtloustlé černošce s třpytivým úsměvem a prošli dlouhou chodbou k letadlu. Venku svítalo. Posadil jsem se k okénku a díval se ven. Zahlédl jsem Golden gate. Vzpomněl na Francise Drakea, Jacka Londona, Johna Steinbecka, Henryho Millera, beat generation? Za Los Angeles začínala poušť, kterou bohužel brzy - jakmile letadlo nabralo cestovní výšku - zakryla souvislá vrstva běloskvoucích mraků.

Okouzlení se zcela vytratilo, aniž došlo k jakékoli významnější události nebo dokonce zvratu. Můj zápal byl nejdříve nahlodán konkrétními dotyky. Odmítnutí víza, protože jsem nebyl s to poskytnout záruky, že v této zemi nezůstanu. Z každého úředníkova slova dýchalo přesvědčení, že všichni obyvatelé planety netouží ve skrytu duše po ničem jiném než se zde trvale a definitivně usídlit.

Za mnohé vděčím i svým generačním druhům, kteří zde nalezli nový domov. Ze setkání se svými známými jsem pochopil, že není radno napadat mýtus, který je do této země přilákal. V divoké posedlosti výkonností, úspěchem, povinným optimismem se sen a jeho udržování stává posledním útočištěm. Dokonce i jízliví skeptici v USA často ztrácejí svůj nadhled. protože je takřka nemožné žít v déletrvající nespokojenosti, zpravidla pozvolna obrušují hroty svých výhrad a z kritiků Spojených států se postupně stávají jejich vyznavači. Černobílé vidění světa není pouze známkou omezenosti, ale i sebeobranným reflexem v dobách ohrožení. Zvažování pro a proti si vyžaduje čas, který Američané zrušili permanentní honbou za chimérou slabomyslného a navíc povinného štěstí. S překvapením jsem zjišťoval, že Amerika je často k sobě připoutala silou uskutečněné touhy, které se již nemají sílu vzdát. Nikde jinde jsem se nesetkal s tolika lidmi, kteří by svou novou zemi tak bezmezně milovali. Zároveň však byli často sešněrováni steskem, který na sebe bral nejpodivuhodnější podoby. Od zoufalého sdružování v prapodivných spolcích se vším, co k nim patří, až po úporné lpění na národní kuchyni. Jenže i s láskou připravené pokrmy podle starodávných receptů staré vlasti byly udělány z místních surovin, čímž nevyhnutelně získávaly příbuznou, navíc zpravidla fádní chuť. Na svá setkání se souvěrci sjížděli v amerických automobilech, navlečeni do stejných oděvů, čímž iluze starých dobrých časů poněkud bledla.

Poslední hřebík do rakve svého zápalu jsem zatloukl, když mne immigration officer do své pečlivě střežené pevnosti konečně laskavě vpustil. Nezažil jsem žádné velké zklamání, spíš naopak, ale přesto jsem ustrnul před rozsahem zdejší monotónnosti. Američanům nedělá žádné potíže přesunout se o tisíc kilometrů dál, změnit město, odejít za prací do jakéhokoli státu, ale pohyb ztrácí svůj smysl, protože kromě klimatu se téměř nic nezmění. Města stavěná podle stejného plánu, stejné automobily, stejná předměstí, stejné byty. To se nemůže neprojevit i na chování. Stejné radovánky, stejné obavy, stejné touhy, stejná slova. Nikde jinde jsem nemusel odházet takový nános uniformity, abych se prodral k odlišnostem, nikde jinde jsem se nesetkal s takovou myšlenkovou strnulostí. Země, která pro mne bývala přímo ideálem rozmanitosti, se takřka přes noc proměnila v symbol ubíjející jednotvárnosti. Dálniční a městská estetika rychle ustoupila před neustále se opakujícími motely, downtowny, benzinovými stanicemi. Všude stejné nápisy, reklamy, haldy zboží. I krása krajiny byla často bezmocná před stejností táhnoucí se od oceánu k oceánu. Nevlídnost pronikala do skrytých záhybů těla, otravovala i skutečné radosti. Pochopil jsem, proč jsem nesdílel všeobecné nadšení, které vzbuzuje Alfred Hitchcock. Aby totiž mohlo napětí vůbec vzniknout, musí se člověk nejdříve identifikovat s tím, kdo je ohrožen. protože nesdílím starosti průměrné americké rodiny, nepodařilo se ani Mistrovi filmového čarování ve mně vyvolat úzkost a pocit ohrožení.

Teprve když jsem na vlastní oči spatřil Ameriku nemocnou svou velikostí, silou, slávou, přitažlivostí a úspěchem, cosi mi došlo. Amerika je ještě méně než ostatní země schopná dialogu. Nesouhlas je již považován za provokaci, pochybnost za duševní nemoc, výhrada již hraničí se zločinem. Puritánské dědictví se projevuje přímočarostí a takřka životní potřebou happy endu. I když Američané vyprávějí příběh, který nemůže dobře skončit, tak jej podají tak, aby alespoň abstraktní důvěra v člověka zůstala neotřesena. Američanům je cizí jak tragická dimenze člověka, tak i smysl pro paradox. Je nesmysl tvrdit, že USA jsou zemí paradoxů, protože Američané jsou na ně doslova alergičtí. Ani největší američtí spisovatelé se nevyrovnali s tím, že dobro může vést ke zlu, že dobrý úmysl není zárukou ničeho. I když jsou traumatizováni tak silným zážitkem, jako byla vietnamská válka, trápí se především tím, že by se mohli ocitnout na straně zla, ačkoli jsou v podstatě přece správní chlapíci.

Srozumitelnost je svůdná a mladistvá. Katastrofa začíná teprve tehdy, když tato touha ani s přibývajícím věkem nezmizí. Ale možná i to je pouze přirozený důsledek americké posedlosti mládím, která ji sice terorizuje, ale jíž nejsou její obyvatelé ochotni ani schopni se zříct. Těžko odhadnout, jestli filmoví tvůrci vnucují divákům svůj pohled, nebo zda pouze dodávají vidění, které diváci vyžadují. Bezpochyby však mezi nimi existuje přímá vazba.

Amerika sice nikomu nebrání vyznávat jakékoli přesvědčení, ale postupně všem vnucuje své vlastní rysy. Nejkřiklavějším příkladem je přetáčení cizích filmů. Odkoupí příběh (je pozoruhodné, že mají větší zájem o příběh než o myšlenku) a natočí nový film se svými vlastními herci v americkém prostředí. Rovněž je zvláštní, že země přistěhovalců nesnese na filmovém plátně cizí přízvuk. Přinejmenším pro ty, kdo udávají tón, vytvářejí celkovou atmosféru, je jakákoli odlišnost nepřijatelná. Pod zdánlivou rozmanitostí se skrývá urputná posedlost jednotou.

Poslední zbytek mého zájmu o Spojené státy zlikvidovaly pobyty na jiných kontinentech. Vše, co jsem dříve miloval, zastínili všudypřítomní pasáci krav v sombrerech nabízející své parfemované čvaňháky. Shlíželi na mne ze zdí středověkých domů, koloniálních baráků, proutěných chatrčí, monzuny ošlehaných fasád paneláků, hliněných chýší. Teprve tam vyjde najevo, do jaké míry je svět už dnes pouze špatnou kopií amerického způsobu života. Spojené státy jsou neodolatelné, když se na ně člověk dívá přes filtr zákazů, nařízení, centralizovaných států, ale působí odpudivě při pohledu z ostrova nebo ze starobylého města. Ať člověk přijede kamkoli, všude vidí stejně oblečené lidi naslouchající stejné hudbě, krmící se stejnou stravou, bydlící v domech ze stejných materiálů, hltající stejné televizní programy. Koneckonců nebyla to Amerika, ale Evropa, která započala ostatní strhávat do víru, z něhož není úniku. Evropská civilizace byla první, která nesnesla, aby ostatní civilizace rozvíjely jiný vztah k času, bohu, majetku nebo třeba smrti. Tak jako byl svět v 19. století poevropštěn, tak je od 20. století poameričťován.

I já se v poslední době cítím ohrožen vlnou, která zaplavuje zbytek světa. Obracení měst naruby podle amerického vzoru, kde se živé náměstí proměnilo v mrtvé obchodní a bankovní centrum, mě děsí stejně jako odchod obyvatel do předměstských domků. Samozřejmě že postupující amerikanizace je z velké části i naší vinou, protože nás koneckonců nic nenutí ji tupě kopírovat, ale nelze ani podceňovat přitažlivou sílu snu, jenž s vynaložením všech myslitelných prostředků okolo sebe šíří. Ameriky je již dnes po zeměkouli tolik, že je téměř zbytečné ji navštěvovat. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že svět bude nakonec vyznávat i stejné idoly a uvažovat zhruba stejným způsobem. Doposud se žádné civilizaci nepodařilo převzít od nás pouze některé rysy a uchovat si vlastní duši. když Turecko chtělo pouze modernizovat svou armádu podle evropského vzoru, bylo nakonec přinuceno přijmout celý západní životní styl, včetně nahrazení arabské abecedy latinkou. Každá civilizace je organický celek, v němžjsou všechny části na sobě závislé. Boj o trhy se nijak zásadně neliší od dobývání území. když se firma Coca-Cola vydala na své vítězné tažení světem, nezaváhala před ničím. již v roce 1900 měla své pobočky v Kanadě a v Mexiku. Následovalo Portoriko, Bermudy, Kuba a Jamajka. Od dvacátých let se usazuje v Evropě. Opravdový zlom však přinesla teprve druhá světová válka. Coca-Cola proniká do pacifické oblasti, jihovýchodní Asie, na Dálný východ. když výrobce narazí na psychologický odpor, vždy nalezne způsob, jak jej překonat. V zemích, kde má Amerika dobrou pověst, je prezentována jako typický americký nápoj. Naopak tam, kde se proti ní chtějí bránit, je nabízena jako nápoj národní. Mnoho Japonců dodnes věří, že coca-cola je původně jejich vynálezem. Není tedy důvodu se domnívat, že my vyjdeme z konfrontace lépe. Souboj Ameriky s ostatními se totiž podobá střetnutí boxerů velterové a těžké váhy.

Rozhodovat se můžeme pouze mezi zmizením nebo převzetím jejich životního stylu. Jiná volba patrně neexistuje. Čímž se ocitáme v situaci nápadně podobné zemím, které nás v tomto nezadržitelném procesu předešli. protože jsem prožil značnou část života v gubernii jedné supervelmoci, nedělá mi potíže si představit, co asi prožívá ten, kdo ví, že nemá v souboji šanci. Samohyb, který jsme uvedli do chodu, se zastavit nedá. Škoda, že jsme to nepochopili dřív, než na nás přižla řada.

To vše přispělo k tomu, že se mi Amerika z valné části zprotivila. Rád se sice ještě tu a tam vracím ke starým filmům a americkému románu, ale pro její problémy už nemám pochopení. Dnes už si dokážu představit, kolik předsudků a návyků si přinesli náboženští fanatici, uprchlíci před perzekucemi, zlatokopové všeho druhu, kteří se do ní od počátku ve vlnách valili. Nářky dnešních Američanů nad drogami, kriminalitou, násilím mě příliš nedojímají. Nemohou se totiž vymlouvat ani na to, že by je někdo okupoval nebo jim cokoli vnucoval. Jejich současné potíže jsou pouze výsledkem mechanismů, které sami uvedli v chod. Země založená násilím, idealizující násilí, propagující násilí nemá právo si příliš stěžovat, že se její násilníci jaksi přemnožili. Ať už je tomu jakkoli, jejich starosti nejsou mými. Nezměnil jsem se pouze já, změnila se i Amerika. Ani v dobách své největší zblblosti jsem neobdivoval její magnáty, selfmademany nebo filmové hvězdy. Miloval jsem její nespokojence a její outsidry. Obdivoval jsem na ní především to, že je neumlčela. Teď však už jejich hlas do Evropy nedoléhá. Nevím, kam se poděli, proč zmizeli. Patrně i oni byli převálcováni mechanismem, který drtí i nás. Nepochybuji o tom, že kdesi bezmocně přežívají. Připouštím, že i v Americe se dá spokojeně a šťastně žít. A to nejen proto, že člověk si nakonec zvykne na všechno a že má schopnost milovat cokoli. Vím však, že hlas Ameriky se v Londýně, Paříži, Lisabonu, Berlíně, Praze, Bratislavě ozývá výhradně svými businessmany, představiteli mamutích podniků, v nejlepším případě těmi, kdo z ní už prchají.

***

Zavřel jsem oči a pokoušel se představit mapu Spojených států. Cosi se mi vybavilo, ale jména států splývala se jmény měst. Hloubka mého nezájmu a mého zapomnění mne na chvíli zaskočily. Věděl jsem, že pár kilometrů pod mýma nohama ubíhá země, která mi dlouho pomáhala snášet život pod šedivým nebem střední Evropy, ale nic to pro mne již neznamenalo. Marně jsem tápal po zbytcích své zmizelé vážně?

Paříž únor-květen 1997

* Tento text vznikl krácením z rozsáhlejšího eseje. Pozn. red.