Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Tolik se dnes mluví o Berlínu jako o nové evropské metropoli, až tomu v cizině pomalu začínají věřit. Každá věc má však různé aspekty a pohled zvenčí se může i diametrálně lišit od pohledu zevnitř. Lidé zde žijící vnímají svět kolem sebe jinak, než jak se jeví turistům, zahraničním žurnalistům nebo politikům, pohybujícím se v umělém světě svých přání a představ bez kontaktu s všedním životem. Píše se o tom, jak je německá politika do velké míry určena ne-li dogmaty, tedy alespoň ideály a iluzorními představami. Otázkou tedy je, není-li představa Berlína jakožto nové evropské metropole rovněž ovlivněna pouhým přáním, aby sjednocené Německo mělo také svou velkolepou metropoli, jako je Paříž, Řím nebo Londýn. Působí tu sice nostalgická vzpomínka na dřívější Berlín, na jehož bohatý kulturní život ("zlatá dvacátá léta") se rádo upozorňuje. Dá se však to, co bylo zničeno, znovu přivolat zpět nebo násilně obnovit pouhým politickým rozhodnutím? A je ten kulturní život, jejž vláda podporuje a jejž se snaží obnovit, stejně jako její velké projekty a plány týkající se výstavby hlavního města tou správnou odpovědí na dnešní svět a život v přížtím tisíciletí v tomto městě?

Urbanistický vývoj: město různorodosti

Jsou velkoměsta, jež září z dálky miliony světel, kde je v noci světlo jako za dne a noční život stejně rušný jako denní. Ulicemi Paříže nebo Madridu proudí i v noci davy bavících se lidí a New York svítí svými mrakodrapy. Jen v Berlíně je většinou v noci ticho. A v Berlíně je v noci tma. Šetří se energií. Ani blikající neonové reklamy nejsou téměř nikde povoleny. Proč? "Berlín není Hongkong," tvrdí politici, považujíce to za dostatečný důvod zákazu. Mají však svým způsobem pravdu.

Berlín například nemůže mít mrakodrapy. Nejen proto, že má vůči nim konzervativní vláda instinktivní odpor (ačkoliv se v poslední době rozhodla, že se přece jen několik věžáků v centru města postaví), neboť prý "Berlín není divočina" ("Wildwuchs"). Je postaven na písku, jenž se při větší zátěži propadá. Není třeba kopat hluboko, aby se narazilo na spodní vodu. V osmnáctém století byla předepsána maximální výška okapů ("Traufhöhe") asi dvaadvacet metrů, od té doby se jen výjimečně staví vyšší domy.

Stejně jako v jiných velkoměstech se celým městem táhnou široké, jako podle pravítka narýsované třídy, nazývané ovšem nikoliv "boulevard", "avenue" nebo "prospekt", nýbrž - typicky pro město vzniklé z bažin - "Damm" neboli "hráz". Přesto Berlín nevznikl jako jiné evropské metropole, jejichž historické jádro bylo přestavěno v minulém století většinou v monumentálním imperiálním stylu. Má sice své historické centrum ("Nikolaiviertel"), jež tvořilo malou část původního, za války převážně zničeného středu ("Mitte"). To však zdaleka není jediným centrem. Na mnoha místech se zachovala lokální centra jednotlivých čvrtí, jež byly původně samostatnými městečky nebo vesnicemi a jež později srostly v jedno velké město nebo k němu byly připojeny. Mnohé čvrti končí příponou "-dorf" neboli "ves" (například Zehlendorf, Wilmersdorf), nebo dokonce "- feld(e)" - "pole" (Marienfelde, Lichterfelde); jiné prozrazují slovanský původ koncovkou "-ow" (Rudow, Bukow). Město Berlín nevzniklo z jediného centra, nýbrž jako konglomerát městeček a vesnic. Snad proto se dodnes jeho obyvatelé cítí více příslušníky své čtvrti ("Kiezu") než velkého Berlína. S tím souvisí i relativně maloměstská mentalita neobvyklá pro velkoměsta jiných zemí.

Ani obyvatelstvo nebylo nikdy homogenní. Během staletí Berlín integroval po tisících například francouzské hugenoty (čtvrť Moabit), české bratry (čtvrť Rixdorf) nebo polské dělníky. Mnohokrát tvořili přistěhovalci většinu jeho obyvatel. Přestože mnozí dodnes mluví berlínským dialektem, nemá téměř žádný z tvz. "původních Berlíňanů" ani německý původ. A přesto, nebo snad právě proto se stalo pruské hlavní město kosmopolitním velkoměstem, jež přitahovalo svou otevřeností elitu z celého světa a dalo vzniknout novým politickým hnutím, uměleckým směrům i vědeckým teoriím, tedy té jedinečné kulturní atmosféře, jež trvala až do nacistického převratu.

Přesto se Berlín lišil od jiných hlavních měst. Pro svůj kosmopolitní ráz nebyl v Německu oblíben. Vládlo přesvědčení, že německý duch žije jinde, v provincii, mimo hlavní město, nasáklé kosmopolitní židovsko-liberální nebo židovsko-socialistickou, každopádně však neněmeckou a povrchní atmosférou. Hitler se tu ostatně necítil nikdy dobře, a to ani po zničení té nenáviděné části kulturního života, jehož nositeli byli převážně židé, a tzv. "zvrhlého umění". Dokonce přivítal bombardování, jež mělo usnadnit výstavbu nového hlavního města podle jeho vlastních projektů. Berlín však zanikl jako kulturní centrum dávno předtím, než ho rozbily britské bomby.

Po válce byl Berlín městem plným trosek. Po jejich odklizení se začaly stavět nové budovy vedle starých, ovšem nikoliv v tomtéž stylu, nýbrž zcela různorodě. Na východě vyrostly paneláky, tzv. stalinský "Plattenbau"; ze starého centra se zachovalo velmi málo. Ale i v západní části města vznikaly různé kuriozity. Podle prospektu čtyřpatrových domů se například postavily nové čtyřpatrové domy vedle starých. Protože však starší domy mají vyšší patra, vznikl viditelný výškový rozdíl. Téměř žádná ulice v Berlíně (mimo těch jednotně postavených na východě) nemá stejně vysoké domy, a tím ani jednotný ráz. Navíc se z nepochopitelných důvodů začalo stavět mimo zarovnanou řadu domů v ulici; na různých místech se vyskytují domy posunuté dozadu, takže ulice je jakoby přerušená a často chybí i rohy ulic. Někde jsou místo nich parkoviště, trávníky nebo holé zdi bez oken. V žádném městě není tolik slepých zdí jako zde; některé jsou však pomalované - někdy velmi krásně, jindy prapodivně, někdy graffity, jindy prastarou reklamou.

V šedesátých letech byla vypsána soutěž na novou architekturu a vnikla čvrť "Hansaviertel" se samostatně postavenými domy, jež byly tehdy považovány za moderní. U vysloveně moderní stavby kongresové haly v parku "Tiergarten" se sice v osmdesátých letech zhroutila střecha, byla však znovu postavena. Každopádně se tu architektonicky experimentovalo tak, až Berlín začal být zajímavý pro architekty, přestože jednotlivé stavby se nikdy nevyrovnaly tomu, co vznikalo v téže době na různých místech světa.

V době studené války nabývala ovšem alespoň západní část města opět kosmopolitních rysů. Kromě trvalých posádek tří mocností, jež pro sebe vytvořily malá města ve městě, se začalo stěhovat do Berlína množství zahraničních dělníků, jejichž pracovní sílu tehdy Německo potřebovalo, většinou Turků. Část čtvrti "Kreuzberg", známé svou originální atmosférou a tehdy oblíbené zvláště umělci, se nazývá "Malý Istanbul". Dodnes tvoří cizinci velké procento obyvatelstva (odhaduje se jich včetně válečných uprchlíků a ilegálních přistěhovalců na dvanáct až čtrnáct procent). Zatímco do postavení Zdi prchalo do západní části Berlína tisíce utečenců z východního Německa, přicházeli později rovněž ze západního Německa studenti, mladíci odmítající vojenskou službu a různé další skupiny jako homosexuálové, pankové a outsidři všeho druhu, jimž tradiční struktury tehdejšího Německa nedovolily dostatečně se integrovat ("Aussteiger"). Tolerantní atmosféra tehdejšího západního Berlína, kde nebyla policejní hodina a vláda se chovala liberálně, protože skutečná moc byla v rukou cizích mocností, všem těmto lidem poskytla šanci žít v rámci možností podle vlastních představ, aniž by mezi těmito různorodými skupinami (s výjimkou studentské revolty v osmašedesátém) docházelo k jakýmkoli zásadním konfliktům. život na ostrově v rudém moři chráněném Zdí a výjimečný stav, a také nejednoznačná příslušnost ke Spolkové republice jako by všechny obyvatele sbližovaly a vytvořily tak, bez donucování či proklamovaní jednoty, znovu město se zvláštní atmosférou i kulturním životem, který se sice nevyrovnal předešlému, přesto však opět přitahoval a umožňoval vznik nových idejí. A tato tolerantně-solidární atmosféra trvala až do pádu Zdi.

Berlín - metafora Německa

Po otevření hranic západní Berlíňané ještě vítali davy lidí z východu, hrnoucí se několika propustmi do města, a začali dokonce v euforii bořit Zeď. Ani přeplněné dopravní prostředky, ulice a obchody - nezvyklé jevy pro toto téměř klidné město, kde na velkém prostoru žije ve srovnání s jinými velkoměsty celkem málo lidí - nebránily tehdejšímu nadšení. Více než smrad z trabantů ve městě, poté, co se ve Spolkové republice krátce před tím rozhodli povinně zavést katalyzátory (jež kvůli východním autům dodnes ještě nejsou povinné), vzbudili nelibost spíše Poláci vykupující obchody Aldi, což počalo probouzet staré nacionální resentimenty. Přesto mnoho Berlíňanů v nadšení nad nízkými cenami výrobků nakupovalo na spontánně vzniklém ilegálním "polském blešáku", jejž vláda ovšem velmi brzy zakázala a násilně rozehnala. Netrvalo však dlouho, a začalo se prohlašovat, že by se mezitím zcela zbořená Zeď měla radši znovu postavit. Po deseti letech pronesl tentýž návrh starosta Diepgen z jiných důvodů.

Byla to samozřejmě především Berlínská zeď, jedinečná na celém světě, a subkultura v Kreuzbergu (včetně okupantů domů), bojující několikrát do roka s policií, jež přitahovaly turisty z celého světa do města, jinak v podstatě nezajímavého. Od doby výmarské republiky nemá totiž Berlín architektonicky ani kulturně příliš co nabídnout. Nejsou tu zajímavé historické památky ani jiné zvláštnosti. Těch několik muzeí a zbylých nebo znovu obnovených památek v původně východním středu (čvrť "Mitte") není pro návštěvu dostatečným důvodem. Některé veletrhy jako "Zelený týden" nebo filmový festival snad dočasně přilákají návštěvníky, je to však oproti jiným evropským velkoměstům nesrovnatelně málo. Hlavní turistickou atrakci Berlína tvořilo v posledních letech pouze jediné velké staveniště.

Snad to způsobila přehnaná politická zaujatost, snaha okamžitě skoncovat s minulostí i vším, co jí připomíná, jež vedla ke zbrklému jednání a strhnutí celé Zdi včetně jejích nejhezčích částí, spontánně pomalovaných na přístupné západní straně. Dosud stojí kus Zdi pomalovaný umělci z celého světa ve Friedrichshainu, na jehož ochranu však senát nemá peníze. Na druhé straně však nechal za dva miliony postavit vedle ošklivých zbytků Zdi ve Weddingu (Bernauerstraße) novou vyšší zeď, již nazývá památníkem. Stejně tak se vláda rozhodla zničit i kreuzberskou subkulturu bořením, přestavbou a úpravou starých domů a pronásledováním všeho spontánního, což se jí do velké míry podařilo. Jen šeredná nacistická architektura se dává vždy pod ochranu památkové péče.

Tatáž zaujatost začala ničit vše, co na východě fungovalo a mohlo se z vlastních sil zmodernizovat, zprivatizovat a vzchopit, aby rychle nastolila tytéž podmínky, tentýž systém a tentýž standard v celém Německu. Došlo k násilnému sjednocování a objevily se rozpory, začala se proklamovat solidarita a zrodila se zášť a závist mezi obyvatelstvem západu a východu, nazývajícím se vzájemně "Ossies" a "Wessies". Vláda zbořila betonovou Zeď a nová vznikla v duších lidí. Snad tu byla i předtím, ale překryta pocity strachu, hnusu i lítosti, hromadícími se v "Paláci slz" (hraniční přechod "Friedrichstraße" mezi západním a východním Berlínem), který po několikahodinovém čekání ve frontách překračovali propustěmi mezi po zuby ozbrojenými postavami v šedých uniformách lidé pouze z jedné poloviny města.

Město Berlín odráží změny probíhající v celém Německu, které jsou zde však pociťované o to více, že jde o střed východního Německa. Zatímco západní Němci prožívali sjednocení jen zcela nepřímo, pro Berlín znameno zásadní existenční změnu. Stejně jako se zbořila Berlínská zeď, začala se bourat infrastruktura a podniky bývalé Německé demokratické republiky, aby se východní Německo integrovalo do západního. Přitom se však postupovalo tak bezohledně, až kdosi zavraždil předsedu "Treuhandu". Už celá prestižní výměna východních marek za západní v hodnotě jedna ku jedné, jež stála miliardy, byla rozhodnutím, jež do velké míry znemožnilo konkurenceschopnost východních výrobků. Ta ovšem rovněž nebyla žádoucí, takže západní firmy překotně vykupovaly východní podniky - ne proto, aby je pozdvihly na západní úroveň, ale především proto, aby se zbavily konkurence. Přitom plynuly miliardy ze státní pokladny na východ a ztrácely se, nikdo neví jak, bez toho, že by se podařilo vyrovnat standard východního Německa se západním. Pociťovaným výsledkem na obou stranách byla stoupající nezaměstnanost a zánik nejen těch jistot, na něž lidé až dosud spoléhali, ale i nadějí a představ, jež lidé do sjednocení vkládali.

Život v komunismu nebyl jen ideologickým životem. Někteří bývalí disidenti právem upozorňovali na to, že lidé nejen pochodovali v řadách a vyvolávali hesla, ale také žili, pracovali, bavili se, zakládali rodiny a prožívali běžné lidské záležitosti stejně jako všude na světě. A tento všední život, byť omezovaný ze všech stran, se jim sjednocením zhroutil a s tím i fungující lidské vztahy. Proto vznikla pochopitelná nevole a zášť vůči imperiálnímu západu, který jim vzal jistoty, aniž byl schopen nabídnout za ně dostatečnou náhradu. Snad jsou na omylu tvrdíce, že svoboda jim bez peněz, bez práce a bez jistot není k ničemu. Přesto je jejich pocit zklamání v podstatě správný. Museli převzít všechny zákony a předpisy západního Německa, jejichž pochybenost a rozpor s ústavou jsou dávno známé, a zavést tentýž byrokratický systém, jenž se měl dávno reformovat nebo likvidovat. Stoupající nezaměstnanost a náhle zvýšené ceny nájmů a dříve subvencovaných základních potřeb rovněž nepřispěly k tomu, aby východní Němci, jejichž druhořadost jim byla dána procesem připojení dostatečně najevo, přijali s nadšením svou příslušnost ke Spolkové republice.

Západními obyvateli byla tato problematika však vnímána jinak. Tatáž zkušenost zhoršení životních podmínek však i u nich vyvolala vztek a nevraživost. Západními Berlíňany bylo sjednocení pociťováno jako zaplavení západu východem. První citelný dopad byl rovněž finanční: místo zrušené berlínské přirážky se zavedla solidární daň, peníze plynuly na východ a pro západní obyvatele už nezbylo. Pracovní úřad měl rozpočet na opatření napomáhající k vytvoření pracovních míst převážně pro východní obyvatele, pro západní nezaměstnané byl zkrácen a dočasně zastaven. Na univerzitách získali místa příslušníci východní Adademie věd, aby se na úkor běžného akademického dorostu obou vlastních univerzit integrovali do západních struktur, avšak jen velmi málo z nich se skutečně uchytilo. Východní instituce obdržely podpory, zatímco na západě se rozpočet neustále zkracoval. A zkracuje se nadále všude, hlavně proto, že politická prominence vyplýtvala miliardy peněz na zbytečnosti na východě - z prestižních důvodů. Hlavně proto byly stížnosti z východu vnímány jako nevděk a neschopnost akceptovat podmínky svobody, kterou prý chtěli, jako životní šanci - je to však svoboda, co tento systém poskytuje?

Nevraživost a nenávist se však začaly rozmáhat i z mnoha jiných důvodů. Po převratu se například mnoho západních Berlíňanů rozjelo s nadšením do okolí, toužíc po skutečné přírodě, již v uzavřeném městě nenajdete. Přestože má Berlín mnoho jezer i lesů, mají vesměs svou upraveností a spořádaností ráz pouhých parků, jež touhu po volné přírodě nemohou naplnit. I vzhledem k dřívějšímu pocitu uzavřenosti a nutnosti překročit hranice, chtěl-li se vůbec člověk dostal do přírody (což znamenalo podstoupit perzekuci ze strany východoněmecké pasové kontroly, jež reálně předváděla absurdní divadlo světa podobající se orwellovské utopii, a což zároveň znamenalo přemístit se na místa o několik set kilometrů vzdálená) přivítali Berlíňané možnost vyjet třebas jen několik kilometrů za město. Po mnoha přepadnutích nejen cizinců, ale i obyčejných západních Němců východními neonacisty a několika vraždách dostali strach. Dnes je situace taková, že se západní Berlíňané stahují do svých čvrtí a neradi jezdí na východ, protože se bojí (některé východní čvrti a nádraží Lichtenberg platí za obzvlášť nebezpečné), a ve školách se diskutuje o tom, má-li se konat školní výlet do okolí nebo raději o několik set kilometrů dál do západního Německa, kde je to bezpečnější. I útěk z města na venkov, zcela novodobý fenomén protikladný permanentnímu stěhování se do měst, se v Berlíně zastavil nebo přeorientoval do ciziny, protože okolní venkov se často projevil jako ještě nesnesitelnější než postupně se čím dál zhoršující atmosféra ve městě. Výjimku tvoří pouze blízké okolí Berlína, tvz. "Speckgürtel", kam se přestěhovala část berlínského průmyslu a kde vznikla nová velká nákupní centra a moderní sídliště s vyšší úrovní v zeleni.

Jednalo se zřejmě o jedno velké nedorozumění způsobené nepochopením situace své i těch druhých. Z téhož nepochopení však vyrostl na jedné straně pravicový extremismus (v Berlíně však méně rozšířený než v Braniborech a jiných částech východního Německa) nebo nostalgie po starém režimu spojená s příklonem ke straně bývalých komunistů, na druhé straně odpor západních obyvatel vůči východu způsobený částečně démonizací východní socialistické (původně komunistické) strany PDS ze strany politické prominence CDU, ačkoliv tato se svým jednáním sama čím dál víc podobá ne té dnešní, nýbrž té bývalé komunistické straně. Východní obyvatelstvo snad instinktivně pochopilo, že místo starých vládců přišli noví, zatímco těm západním začalo svítat, že prvky toho, co dříve nevnímali, neboť žili na správné straně Zdi a měli permanentně před sebou obraz nepřítele, začaly být viditelné, když nepřítel zmizel a vlastní vrchnost začala postupně odhalovat svou pravou tvář. Nejenže tedy západ spolkl východ, ale zároveň východ zaplavil západ tím, že se životní poměry na západě začaly čím dál tím více podobat těm, nad kterými zdánlivě zvítězil.

Současnost: budování a rozklad

Tento pocit není pouhou představou zklamaných lidí, neboť je permanentně potvrzován každodenní životní zkušeností.

Po převratu se začala zhoršovat celá infrastruktura města. Citelným příkladem jsou Berlínské dopravní podniky (BVG), monopolní podnik, jenž zřejmě pro svou byrokratickou strukturu nezvládl integrovat dopravu obou částí města a začal vyrovnávat své ztráty zvyšováním cen, zkracováním spojů a investicemi do zbytečného luxusu, jež vede logicky k stále větším ztrátám.

Podobně jedná i celá armáda berlínského úřednictva. Dobře známá pomalost a nekompetence berlínských úřadů se například ukázala při srovnání s Bavorskem, kde jeden úřad dokáže vyřídit ve stejné době desetkrát větší počet žádostí o stavební povolení. Místo zjednodušení procesu rozhodování začali úředníci rozmnožovat předpisy a nařízení, aby - často ze strachu o vlastní místa - vykazovali činnost, a pokud se šetří, tedy vždy na nepravém místě, jako mateřských školkách (v nichž se navíc v rámci šetření energií dokonce přestává topit).

Horší však než klesající životní úroveň i kvalita života je neustálá konfrontace s absurditou politického dění. Finanční senátorka Fugmannová-Heesingová, jež přišla do Berlína z Westfálska, shledala katastrofální stav financí města. Sama však zacpává díry v rozpočtu tím, že prodává městské firmy nebo vybírá bez zákonného podkladu z kapitálu městské vodárny (dvakrát jednu miliardu), zatímco zbytečné výdaje stále rostou. Místo skutečných problémů se projednávají záležitosti typu zakáz grilování v městském parku, zakládají se komise a rozhazují peníze na potírání graffiti, rumunské mafie ap.

Vláda připravila sjednocení Berlína a Branibor, zdůvodněné historickou sounáležitostí, a provedla masovou agitační akci za účelem přesvědčit obyvatelstvo o nutnosti administrativního sjednocení obou zemí (neváhajíc použít ani plakáty s obrázkem kraje, o němž vyšlo najevo, že nepochází z Branibor, nýbrž z jižní Francie) a byla přesvědčena o tom, že výsledek jediného referenda, jež se vůbec kdy v Berlíně konalo, bude pozitivní. Tím, že prominence stála připravena s nůžkami a sektem zbytečně, je vinna neuvědomělost lidu - jiný názor se v hodnocení negativního výsledku referenda nevyskytl. Po několika letech byl však pronesen názor, že by bylo třeba provést referendum znovu, ovšem tentokrát jen v Braniborách.

Obyvatelstvo to vidí jinak. Značná část Berlíňanů už raději ani nechodí k volbám, což je rovněž pokládáno za neuvědomělost či politickou lhostejnost. Je to však spíš rezignace, vzniklá z pocitu bezmoci a z vědomí toho, jak málo záleží například na tom, která z obou stran zvítězí. Starosta Diepgen je pověstný svou neschopností, strana SPD však postavila při posledních volbách jako svého kandidáta Mompera, člověka ještě neschopnějšího; je tedy vskutku jedno, kdo dnes v Berlíně vládne. To potvrzuje i stoupající počet protestních voličů. Před několika lety odhlasovaná nová berlínská ústava, ostatně jen zdánlivě liberálnější, například nepovoluje referendum v žádné podstatné věci, jako například pokud jde o veškeré finanční záležitosti. Nedávno podniknutý pokus sehnat hlasy proti vnucené tzv. "reformě německého pravopisu" se v Berlíně nezdařil kvůli nepříznivým podmínkám, za kterých vláda sbírání hlasů vůbec povolila (pouze skrytě v budovách radnic, v určitých hodinách a téměř bez jakékoliv možnosti propagace). Dvě stě padesát tisíc hlasů, jež uskutečnění referenda vyžaduje, je ostatně pro město jako Berlín v podstatě nedosažitelné, přestože je podle statistiky většina lidí proti této "reformě".

Berlín měl mnoho vládních budov i vyslanectví, v podstatě všechno dvakrát (jednou v západní a jednou ve východní části). Vládě z Bonnu, jež se sem letos v létě přestěhovala, to však nestačí. Místo toho se staví celá nová vládní čvrť, kvůli níž bylo nutno zplanýrovat velkou část města, ba dokonce převést dočasně řeku jiným směrem - monstrózní projekt, jenž změnil střed města v jedno velké staveniště. Prominence si nechává vybudovat svět pro sebe s vlastními byty, mateřskými školkami a vším, co potřebuje, izolovaný od života venku. Příznačná pro odstup mezi vládou a obyvatelstvem je například tzv. "Bannmeile" okolo vládních budov, kam je zakázaný přístup a kde je instalováno to nejdokonalejší bezpečnostní zařízení na světě.

Berlín má tři letiště, dvě dokonce uprostřed města, z něhož jedno chtěli zrušit. Přesto se přistavují nové letištní prostory, neboť starosta má představu, že Berlín by měl být stejným leteckým uzlem jako Frankfurt a Mnichov, což je však nesmyslné, když není dostatečně průmyslově a finančně vyvinutý a chybí mu průmyslové zázemí. Na investici do nesprávných pozemků se přitom ztratilo asi pět set milionů marek. Berlín má mnoho nádraží, některá se dokonce zrušila pro nedostatečné využití, a železnice mají velké ztráty, především kvůli chybným investicím do prestižních luxusních vlaků, o plánovaném projektu Transrapidu nemluvě. Přesto se staví nové, tzv. "Hlavní nádraží" (přitom absurdně krátce před převratem přejmenované "Východní nádraží" na "Hlavní" teprve nedávno obdrželo zpět své původní jméno), nákladný projekt, který nikdy nepůjde dostatečně využít. Berlín nevyhrál soutěž o místo konání olympiády v roce 2000. Přesto se rozhodlo, že ve stavbě naplánovaných nových hal se bude pokračovat a také že starý olympijský stadion se bude obnovovat.

Říšský sněm obdržel novou kopuli. O té se nediskutovalo. Celkem se povedla. Místo toho senát diskutoval o tom, má-li se budova dále nazývat tradičně "Říšským sněmem", když neexistuje Německá říše, anebo přejmenovat na "Spolkový", resp. "Vládní sněm". A konečně tu bude stát ohromný pomník holocaustu, o kterém se naproti tomu už diskutovalo mnoho let, bezejmenný, nevkusný, přehnaně mohutný - symbol konečné tlusté čáry za minulostí, nebo místo nových provokací pravicových radikálů? Nebo jako ospravedlnění před těmi dnešními v Berlíně žijícími židy, jejichž počet zde opět vzrostl s přistěhovalci z Ruska, nad čímž někteří politici opět projevují nevoli či nejasné obavy. A takto mohou alespoň poukazovat: "Hle, co jsme vám postavili!"

Postmoderní město budoucnosti?

Berlín má přebytek vody. Přesto patří k dobrému tónu ekologické uvědomělosti vodou šetřit. Až na to, že toto šetření, vyvolané spíš zdražením vody než morální výzvou, způsobilo, že se ve vysychajících, zapáchajících kanálech zmnohonásobil počet krys. A stejně jako u stále přítomných městských holubů, které někteří krmí a druzí tráví, se projevuje absurdita postmoderní doby i ve vztahu k nim. Zatímco vláda s nimi vede zcela zbytečnou, neúčinnou válku pomocí jedů, chovají zároveň tisíce milovníků v témže městě krysy jako domácí zvířata, zakládají kluby a spolky, diskutují o krysích problémech na internetu nebo si své miláčky všude s sebou nosí.

Profesor Demandt si všiml, že zvířata dle bible sice nejsou pro člověka dostatečným životním partnerem, v psím městě Berlíně to však lidé vidí jinak, dávajíce přednost společnosti svých čtyřnohých přátel. Už to však nejsou jen tradiční psi a kočky, jichž je v Berlíně asi sto tisíc, k nimž se obyvatelé utíkají z nedostatku lásky od bytostí sobě rovných anebo jen z permanentní konfrontace s kafkovskou absurditou světa lidí. Snad je obliba krys jakožto domácích zvířat fenoménem další fáze sebereflexe postmoderního člověka. Pocit zbytečnosti, postihující stále více lidí, existence na okraji civilizace, z níž žijí, do níž však nejsou zaintegrováni, jíž jsou zárověň trpěni i odmítáni, vede k tomu, že se indentifikují spíše s krysami než s původně užitečnými domácími zvířaty jako kočkou nebo psem.

Atmosféra hněvu a podráždění, rostoucí vzájemná nevraživost a bezohlednost lidí, jež postupem let po převratu stále rostla, až jí nasáklo celé město, zřejmě dosáhly vrcholu a pomalu ustupují. Nastupuje rezignace a únik. Lidé, cítící se jako krysy, by po zaplavení bezpečného ostrova rádi opustili potápějící se loď, o jejíž záhubě jsou přesvědčeni. Snaží se utéci, nevidouce východisko - do ciziny nebo do "Speckgürtlu" ti, již si to mohou dovolit, do soukromí a vlastních zájmů zbytek obyvatel. Z těchto zájmů se však vyvíjejí nové lidské vztahy, jiné než ty tradiční, jejichž rozklad se v intelektuálních kruzích oplakává. Snad se jednou budou podobat sociálním vztahům krys, které jsou prý lepší než ty naše. I v tomto smyslu se v Berlíně snad rychleji než jinde prosazuje nový trend do budoucnosti - nikoli pokrok v technice, v politickém nebo duchovním vývoji, nýbrž vznik lidí s jinou mentalitou.