Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Dnes již klasickým dílem o znepokojujících jevech masové industriální společnosti je obsáhlá sociálněpsychologická studie německého, freudisticky orientovaného psychologa Alexandra Mitscherlicha (1908-1982) Na cestě ke společnosti bez otců (Auf dem Weg zur vaterlosen Gesellschaft. Ideen zur Socialpsychologie. R. Piper & Co. Verlag, München 1963, 407 stran). O tom, jak daleko jsme na této cestě pokročili, svědčí autorovy myšlenky a postřehy, které neztratily ani po čtyřiceti letech nic ze své aktuálnosti. Ukázky z kapitoly Neviditelný otec (s. 175-208) přeložila Zuzana Kárníková, text byl redakčně upraven a krácen. (Monografická stať o autorovi vyšla v revue PROSTOR 31, s. 84-91.)

***

Oslabení autority

Jak vypadá průměrný občan střední třídy žijící v masové technické civilizaci? Jeho život určují výhradně krátkodobé cíle a okamžité potřeby, které je možno v rychlém sledu střídat. Konformní a spotřební mentalita se do něj vtiskuje od dětství. Dřív nebo později se z něj vyklube prototyp technického progresisty pohrdajícího vlastním otcem. Ten už nestojí o žádný vnitřní "vývoj". Všechno posuzuje pouze na základě dvou kategorií - buď jsi populární, "in", nebo zůstaneš zapomenutý, bezcenný a opomíjený. Pojem lidského zrání jakožto kulturní a civilizačně uznávané hodnoty se tak začíná rozplývat.

Příšera jménem "otec"

Dítě vyrůstající v tradičním venkovském prostředí mělo život otce i matky stále před očima. Žádná z důležitých událostí mu nezůstala utajena. Svět dospělých mu byl názorně ukázán a vysvětlen, a proto do něj mohlo zcela přirozeně vrůstat.

V moderních dějinách došlo ke dvěma stupňům odcizení. Nejprve bylo pracoviště odtrženo od rodinného života. Tato událost je působivě zachycena v románech z první poloviny 19. století. Dítě už nemůže bezprostředně pozorovat otce při práci, a uniká mu tak nejdůležitější otcova sféra. Otec však ještě může doma o své práci vyprávět a snad i uplatnit část svých dovedností. V případě vyšších úřednických a technických profesí už není možné ani to. Jeho zaměstnání v sobě neskrývá žádnou názornost. Kromě zlosti a úřednických řečí si ze své práce nepřináší nic.

Otec se pak ve světě dítěte vynořuje jako jakási příšera. Tak tomu je alespoň v německém kulturním prostředí prosyceném otcovskými autoritativními gesty. V Americe, která je co do neúcty k autoritě mnohem dál, vypadá otec spíš směšně.

Jeden příklad za všechny podobné. Navštívil mě pětatřicetiletý muž, který nebyl schopen se soustředit na práci ani na žádný jiný životní cíl. Měl trauma z toho, že ztroskotal při svých studijních pokusech. Školní léta pro něj byla utrpením, sledem konfliktů s učiteli. Jeho otec byl úředník, který celý život trpěl tím, že nemá maturitu. Přesto byl každodenně v kontaktu s kolegy a nadřízenými, kteří měli vyšší vzdělání než on. Vnitřně ho to ponižovalo, a proto syna navzdory jeho špatným studijním výsledkům nutil k maturitní zkoušce. Čím tvrdší byly otcovy hrozby, tím nepřekonatelnější byl synův odpor k učení. Jediným pozitivním styčným bodem mezi nimi byla láska k technice. Mladík měl k technickému povolání mimořádné vlohy, ale přesto cítil elementární odpor ke všemu uspořádanému - pracovní neschopnost byla jediným způsobem, jak se mohl otci pomstít.

Chaotické vnitřní založení mladého muže je příkladem toho, k jakým tragickým důsledkům mohou vést "dobré" úmysly otce. Pochopitelně, že ve skutečnosti o žádné dobré úmysly nejde. Ve hře je naopak nevědomá destruktivní síla (Freud ji nazývá Super-ego), která "neukojenému" otci jako by našeptávala: "Nikdo nemůže být tak dokonalý, tak mocný jako já-Otec ve svých vlastních fantaziích." Otcovo Super-ego tak prosazuje své nevědomé přání na úkor syna. A jak známo, nevědomé přání je vždy silnější než vědomé.

Nedostatek citového zázemí spolu s vysokými nároky otce vedly u mého klienta ke stále silnějšímu pocitu vlastní nedostatečnosti, tedy k pocitům viny zasahujícím hluboko do nevědomí. Dítě to pak prožívá tak, že otcova přísnost je odplatou za agresivní přání namířená proti němu. Takovým "otcovražedným" fantaziím se však lze jen stěží vyhnout. Jsou-li však přísné zákazy častější a silnější než otcovský cit, stávají se tato přání neovladatelnými. Dítě nezakusí "primární důvěru" a později nenalézá žádné jisté místo, ze kterého by mohlo rozvíjet svou autonomii. Takový člověk se ze svého hrůzného dětství nevymaní a pocity viny a rivality zůstanou jeho jedinou citovou výbavou.

Myslím, že tento příběh je dobrou ilustrací toho, jak smutně končí výchovné snahy otců, kteří sami nedospěli k vnitřní poctivosti a k "sebevýchově". Zároveň je ale příkladem typického generačního konfliktu v dnešní přetechnizované a zbyrokratizované společnosti - svět otců se příliš vzdálil a oddělil od světa synů. Dítě neví, co dělá otec, který zase netuší, jak dítě pokročilo ve svých dovednostech. Dokud mohl syn v dětství a mládí pracovat společně s otcem, měl šanci kompenzovat svou agresivitu a zároveň pocítit i pozitivní vlastnosti otcovské autority. Mohl se učit tomu, jak spojit své agresivní sklony se smyslem pro určitý řád a "fortel", jak pocítit radost z práce a potřebu se uplatnit. Takovou zkušenost náš pacient neměl, při kontaktu s otcem poznal jen jeho neukojené destruktivní sklony. Z toho si pak musel vytvořit svůj vlastní vnitřní vzor, který byl tak zmatený, že prakticky znemožnil věcné uvažování a způsobil vnitřní chaos.

Podobnými poruchami trpí takové množství mladých lidí, že je lze označit za jev typický pro naši dobu. V popředí může stát znechucení, vnitřní neklid, roztěkanost, v pozadí je neschopnost převzít zodpovědnost za svůj život. Zdaleka přitom nejde jen o "pubertální konflikty". Puberta trvá u těchto lidí velmi dlouho - často zasahuje hluboko do věku mezi dvaceti a pětatřiceti lety, což svědčí o mimořádném vnitřním zmatku. Přirozená "krize identity" na prahu dospělosti zřejmě přináší mnohem silnější otřes osobnosti, než tomu bylo v tradičních společnostech.

Komplex Kaspara Hausera

Psychologicky vyjádřeno: v dnešní společnosti je vážně narušena jednota otce jako nositele určitého citového zázemí a zároveň jako zasvěcovatele, vychovatele, "mistra". Zůstává pouze otec coby nositel temperamentu, ale jeho psychické rozpoložení dítě stejně nemůže vnímat průběžně. V dětském světě se vždy pouze překvapivě vynoří a záhy opět mizí. Ztrácí se tím citové vedení ze strany otce dávající dítěti zakusit pocit domovského bezpečí. Pro dítě důležitá a komplexní "zkušenost otce" nebyla v lidských dějinách dosud vážným způsobem ohrožena. K radikálnímu oddělení obou otcovských stránek - citové a výchovné - dochází poprvé v moderní průmyslové společnosti.

Opět použiji jeden příklad osmnáctiletého neúspěšného školáka. Byl nemanželským synem umělce a tovární dělnice. Matka mu však pravdu o jeho původu zatajila. Otce znal pouze jako "strýčka", který se občas objeví, který ale naštěstí zase brzy odejde. Trestáním a hýčkáním bylo dítě dokonale připoutáno k matce a odtrženo od skutečnosti v jejích lákavých i náročných podobách. Chlapec vyrostl v "denního snílka", který nebyl u kamarádů oblíben. Záviděl všem dětem, které měly otce. Následující sen ukazuje, jak se citově i lidsky ochuzený mladý člověk cítí v cizím světě.

"Stál jsem na křižovatce, kde byl silný provoz. Uviděl jsem černé auto a v něm starého černě oděného muže s lebkou místo hlavy. Řítil se proti mně. V posledním okamžiku jsem se uhnul a on narazil do jiného auta. Když jsem se chtěl na to neštěstí podívat, spatřil jsem na silnici jen kupu písku. Pak jsem šel do parku. Byla tam kašna a v ní zlaté rybky. Všiml jsem si, že na okraji kašny je město, a zaslechl jsem zvonit zvony. Ponořil jsem ruku do vody, ale když jsem ji vytáhl, zhrozil jsem se - byla až k zápěstí pryč. Uprchl jsem, ale najednou jsem spatřil, jak mě ten známý stařec pořád sleduje: namířil na mě pistoli, viděl jsem záblesk a pak jsem ztratil vědomí."

Otec se ve snu proměnil v ohrožující moc. Svět sám je ale bez jeho vedení naprosto nepřístupný, nevypočitatelný, ohrožující. Lstivým způsobem mění svou podobu a plodí podivná překvapení. Utrpení spočívá v tom, že člověk je tomuto světu vydán na milost a nemilost. Není schopen zakusit nic, co by ho uklidnilo a smířilo. Toto utrpení bych rád objasnil pojmem "komplex Kaspara Hausera".

Kaspar Hauser* je prototypem člověka, jehož vztah k okolí je od narození ochuzen. Pasivně spočívá v bezbřehém, dosud neartikulovaném světě fantazie, tedy v primárních psychických procesech. Vnější svět pro něj dosud nepředstavuje komplikované signály kulturních symbolů, naopak hraje v jeho fantaziích roli toliko bezprostředního podnětu pro pudová přání hledající uspokojení. Jinak vlastně neexistuje. Z tohoto elementárního prožívání světa těší moderní technologie produkující mnoho technicky dokonalých "umělých rájů". A právě takové "ráje" vyhledává typ bezohledně agresivního člověka, který dokonale kontrastuje s bezradností a tupostí Kaspara Hausera. Můžeme ho spatřit například v Buńuelově filmu Los olvidados (Zapomenutí) jako banditu. I pro něho zůstává svět cizí a nepřístupný jako džungle. Obě postavy jsou sice kontrastní, ale společná je jejich opuštěnost, naprostá neproduktivnost a parazitní způsob přežívání. Nikdy nedosáhly té nezbytné fáze vývoje, kterou Freud nazýval oidipským konfliktem a pro níž je typická určitá ambivalence citů. Bouřlivá láska a nenávist - silné city, které člověk prožívá na počátku života vůči matce či otci - musí nejprve "vyvřít" a vykrystalizovat. Teprve pak se mohou zformovat a nasměrovat "ven" v podobě činorodé aktivity a projevovaného zájmu o okolní svět.

Postava bandity ztělesňuje "hypertrofii pudů", zatímco u Kaspara Hausera můžeme ve stejném smyslu mluvit o "hypertrofii fantazie". Obě úchylky jsou naprosto vzdáleny realitě. Vznikají v okamžiku uvolnění kulturních vazeb, kdy individuum propadá vnitřnímu chaosu.

Mánie zvaná kariéra

Dítě trpí "neviditelností" svého otce (a mnohé nasvědčuje tomu, že do světa stínů bude brzy otce následovat i matka), ale zároveň trpí i sám otec. Trpí prací, která mu neumožňuje rozvíjet vlastní schopnosti, individuální talent, zručnost a tvořivost. Je sice zaměstnán, pobírá mzdu, ale pracuje "beze stop". Ani průmyslový výrobek, ani činnost reklamní agentury, ani svazek úředních spisů nenesou stopy toho, kdo s nimi pracoval. Sled rutinních činností vyvolává v člověku neustálý pocit zklamání. Ať už vědomě či nevědomě je zapojen do práce, která mu neumožňuje, aby se mohl náležitě projevit. Nutným důsledkem je posílení vnitřního napětí a nevědomé agresivity. Práce, na které by člověk mohl zanechat svůj "otisk", je dopřána jen menšině. Ani nejvyšší platová třída není proto schopna kompenzovat frustraci, vyrovnat nespokojenost s pracovními podmínkami v technizovaném a přeorganizovaném světě.

Rukodělná práce prakticky zmizela, a celý tento proces má i své psychologické důsledky. Můžeme je pozorovat na příběhu jednoho mladého muže vstupujícího do života. Otec byl vyučený zámečník, ale matka lačnila po jeho společenském vzestupu. Neměla klid, dokud se otec nestal nižším úředníkem. Jeho nářadí pak uschovala do sýpky. Když syn vyrostl a začal projevovat zájem o řemesla, matka se postarala o to, aby otcovo nářadí z domu zmizelo. Komentovala to slovy, že se "dost nazlobila s chlapem se špinavýma rukama", a nařídila synovi, že si má najít lepší zaměstnání. Ze smutného a zklamaného syna se stal fluktuant a pijan. A opět tu platí to, co jsem naznačil výše: osobní neuróza se spojila s kolektivně uznávaným názorem - bílý límeček znamená víc než "primitivní" řemeslník.

Stále více lidí se zabývá abstraktní, nenázornou činností. Lidé pracující hlavou však nejsou žádní vzdělanci s přehledem o duchovních otázkách, jsou to bílé límečky.** Používají znalosti, které nejsou o nic méně partikulární, než jakých bylo zapotřebí u běžícího pásu. Sociální psycholog Gerhard Wurzbacher hovoří ve své studii nazvané Obrazy ze života současné německé rodiny o "silné rodičovské moci", která má v dětech uskutečnit "všechny nenaplněné rodičovské touhy po vzdělání, naděje na společenský postup a prestiž". Známe to: frustrovaní rodiče si přejí, aby jejich děti žily lépe, a nutí je k nepřiměřeným výkonům. Kořenem takového přetěžování je to, že rodiče sami ztratili vztah ke svému povolání, které se pro ně změnilo v "džob".

Díky své mobilitě je dnešní člověk schopen přizpůsobit se rychle a účinně požadavkům masové civilizace (tato představa je ostatně vykreslena už v Orwellově knize 1984). Z této mobility a zároveň konformity je ale zároveň zřejmé, že lidé ztratili svůj domov, že je jejich vitální energie málo váže k určitému sociálnímu prostředí.

Článek je zkrácen - celý text naleznete v tištěné podobě časopisu

* Umělecky ho ztvárnil Jacob Wassermann ve svém románu Kaspar Hauser čili Chabé srdce - pozn. red.

** Dnes se v žargonu říká "kravaťáci" - pozn. red.