Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Josef Hlávka - 95. výročí úmrtí

(Narozen 15. února 1831 v Přešticích u Klatov,
zemřel 11. března 1908 v Praze)

Kritické zamyšlení nad současným stavem a úrovní filantropie v Čechách bez připomenutí největšího českého mecenáše by se rovnalo ignoranci. Činíme tak formou eseje Hlávkova biografisty a režiséra dokumentárních filmů Pavla P. Riese (*1952), autora monografie Josef Hlávka, největší český mecenáš (TV Spektrum, Praha 1991, 124 stran) a životopisného dokumentu Josef Hlávka (ČT několikrát odvysílala v letech 1991-1992). Pavel P. Ries v současnosti dokončuje obsáhlou monografii o této významné postavě české kultury a scénář dokumentu ke 100. výročí založení Hlávkova nadání.

***

Hlávkův postroj na koně

Pavel P. Ries

(...)

Výzva a dluh

Nevšední osobnost Josefa Hlávky figuruje dnes v povědomí lidí jen velmi málo nebo vůbec. Zkuste si udělat anketu na veřejnosti. Přitom osobně neznám lepší příklad nahromadění peněz vlastní intenzivní poctivou prací a jejich tak kultivovaného a promyšleného využití, navíc s tak dlouhodobým účinkem. Proč je tato úctyhodná postava s velkým morálním kreditem mediálně málo zajímavá? Proč není velkým příkladem kultivovaného podnikatele, jaký dnes rozhodně chybí?

Bude to zřejmě celkovým "nastavením hodnot" v současné společnosti a s ním pak ruku v ruce jdoucím jistým plebejstvím, které tu zcela znatelně, tu méně znatelně můžeme vysledovat jako červenou nit táhnoucí se naší historií už od Přemysla Oráče, kdy byly schovávané jeho dřeváky coby znak lidovosti. Pokračovat můžeme přes Oldřicha a Boženu k milcům Václava IV., kdy je nám sympatický tento král milující lov a hospody oproti mnohem schopnějšímu státotvornému bratrovi Zikmundovi. Zdaleka bychom neskončili u národně tolik oblíbených husitů a šaška Jiřího z Poděbrad. Palečka zná národ více než Jiřího, který předběhl svoji dobu o několik století ve snaze o sjednocení Evropy. Pokud je jeho jméno vzato na vědomí, tak jen s poněkud nešťastným Jiráskovým přívlastkem husitský král. S dojetím si připomínáme sbírání drobných do čepice na Národní divadlo od těch nejchudších a nevzpomínáme na velké přispění bohatých. Mohl bych pokračovat až do naší doby, kdy se z této červené niti stalo pořádné lano, na které nás uvázal na dlouhá desetiletí komunismus. Ten se svým pseudorovnostářstvím ve většině národa latentně přežívá dodnes, a je proto nesmírně těžké připomínat v tomto nastavení společnosti skvělého mecenáše Hlávku. Byl to přeci boháč! Naštěstí se vzalo na milost jeho nadání, asi proto, že nejde o jednotlivce, nýbrž o instituci, která tak nejitří plebejské pocity.

Macešské chování akademie

Proč by ale měla Hlávku jinak vnímat veřejnost, když samotná Akademie věd České republiky se tváří, jako by s Hlávkou měla společné jen pramálo, natož aby se na něj dívala jako na svého zakladatele?! Nenašli byste jediné připomenutí stosedmdesátého výročí jeho narození v publikacích této instituce! Při utváření nových stanov Akademie věd v roce 1992 jsem s přispěním médií docílil toho, že se jméno Josefa Hlávky vůbec dostalo do preambule stanov, kde je zdůrazněna především návaznost na Purkyněho. Před tímto skvělým vědcem lze samozřejmě jen smeknout, ale tohle byla jeho představa o založení akademie:

"V akademii národní vystupuje národ co jeden muž, chápaje se věcí vědeckých... To se stane, když se nejlepšími silami duchovními utvoří v národní akademii. Takovýto skutek nevycházej od velení mocnáře, nebudiž věcí vyšších stavů nebo boháčů nebo výsledkem privátní obliby vědecké, nýbrž ctností a statečností národa, jenž ve všech svých i nejmenších údech povolání cítí státi se nástrojem moci, která v lidstvu co věda působí..."

Vnímáte tu vzpomínanou červenou nit, které se za Purkyněho doby stávala už dost silným provazem? Francouzskou akademii založil roku 1635 kardinál Richelieu; psal se rok 1660, kdy Karel II. vzal pod státní patronaci Královskou společnost v Londýně; Kateřina Veliká založila roku 1783 Ruskou akademii; Uherskou akademii založili v roce 1825 čtyři maďarští šlechtici. U nás založil Českou akademii soukromník Hlávka vložením obrovské sumy peněz a vlastní energie potřebné k dotažení myšlenky. Současné akademii je však bližší Purkyně - tedy myšlenka - než boháč Hlávka a skutečný zakladatelský čin. Podle tohoto přístupu, s jistou nadsázkou, by se Karlova univerzita mohla nazývat Václavova, protože Václav II. přišel s myšlenkou univerzitu v Praze založit.

Současná Akademie věd ČR se chová k odkazu svého zakladatele macešsky v mnoha dalších směrech. Za to, že Hlávkovo nadání přežilo až do naší doby, vděčíme mimo jiné i mecenášově promyšlené závěti, v níž je právnicky dokonale zakotvena těsná a trvalá vazba mezi nadáním a akademií. Ta byla prvně porušena komunisty v roce 1952, a tento stav byl vlastně potvrzen novým statutem akademie v roce 1992. Akademie se nesnažila historickou vazbu obnovit. Navzdory tomu, že má mezi svými ústavy i ústav historický, nenašel se v akademii nikdo, kdo by inicioval utřídění Hlávkova osobního archivu, který leží v Památníku národního písemnictví téměř netknutý od roku 1908. Jeho rozměr je obrovský a lze si jen domýšlet, jaké poklady by mohl obsahovat vzhledem k hektické činnosti Josefa Hlávky napříč tehdejší společností. Sama akademie se tak stala tím pověstným vrcholkem nekulturního chování k naší minulosti a odkazu předků.

Ostentativní nezájem, nebo šlendrián?

Při pátrání v tomto archivu jsem například zjistil další smutnou skutečnost. Bylo jakýmsi nepsaným společenským pravidlem, že pokud nějaký významný člen akademie sepsal závěť, vždy v odkazu myslel na akademii. Jinými slovy: založil fond nebo nadaci, a to nemalou částkou, jejíž výnos měl být po smrti zakladatele použit k účelům jím určeným. Takových fondů a nadací jsem nalezl desítky. Například fond Julia Zeyera, Leopolda Katze, Leopolda Schmidta, Bohuslava Hlaváčka, Pavlíny Erbanové, Julie a Josefa Mudrových, prof. dr. Daneše, Marie Antonie Steinichové, Nadaci akademické malířky Mádi Klusáčkové, Nadání Riegrovo - a mohl bych pokračovat ještě dlouho. Použití výnosů se dá sledovat, a to přes všechny zlomové roky. Nacisti po okupaci v roce 1939 se jich nedotkli, takže výnosy mohly být používány k účelům určeným zakladateli po celou válku. Ano, tušíte správně, po komunistickém převratu fondy a nadace mizí. Přesně po roce 1952, kdy je vše komunisty rozkradeno takzvaným znárodněním. Jinými slovy znárodněno je to, co naši předkové, dávno před komunistickými znárodňovacími dekrety, věnovali sami o své vůli národu!

Toto zjištění ve mně vyvolalo neodbytnou otázku - jaké kroky podnikla nově ustanovená Akademie věd České republiky pro to, aby byly ukradené fondy nějakým způsobem obnoveny? Zabýval se tím vůbec někdo z Historického ústavu? Pokud ne, tak proč? Jistě, umělecké třídy již v akademii nejsou, ale současné umělecké akademie by jistě uvítaly, pokud by dnes pomocí těchto fondů mohly oceňovat nejlepší díla svých studentů. Navíc fondy nezakládali jen umělci, ale i vědci, lékaři apod. A ještě něco. Být potomkem oněch zakladatelů (a žije jich hodně), jistě by mě nemrzelo, že pradědeček ukrátil dědictví rodu o částku věnovanou na zřízení fondu, ale rozhodně by mi vadilo, jak se současná akademie zachovala k tomuto kulturnímu dědictví, které můj pradědeček pomáhal vytvářet.

Zaprášený postroj

Jak to tedy vypadá s mecenášstvím dnes? Rodí se noví mecenáši? Jistě, stále je hodně lidí v různých sbírkách zcela anonymně připraveno věnovat určité částky. Solidarita nevymizela. To ale není mecenášství v tom pravém smyslu. Až se rozhlížím jak rozhlížím, mecenáše typu Josefa Hlávky v našich končinách nevidím. Pokud jsem jej přehlédl, opravte mě. Hluboce se dotyčnému omluvím. Nicméně zůstal nám tu kdesi v koutě pohozený a zaprášený Hlávkův postroj na koně, na opravdového mecenášského koně. Snad jej jednou někdo zvedne a s jeho pomocí toho koně osedlá.